Druhá kapitola, nevím, jak dlouho to Bára vydrží natahovat-to ona totiž napíše příběh, a já k tomu potom přidám kecy, perverzárny a nějaké ty TF věci, které jí nic moc neříkají. Každopádně, v téhle kapitole jsou dvě přirovnání, která jsou sice dost ohraná, ale tak...no, jsem na ně hrdá, teda spíš na to, že mě to vůbec napadlo. Čtěte a vyjadřujte se, napjatě čekám na váš názor.


Doma jsem se svalil do své studené postele a proléval se energonem. Byl jsem si docela jistý, že později toho budu litovat, pití po ránu(hlavně, když se protáhlo až do večera) mi nedělalo moc dobře a kromě přehrátých systémů jsem z toho beztak nic neměl. Primusi, jak já se v té chvíli nenáviděl. Místo toho, abych něco dělal jsem se válel doma a obracel do sebe jednu kostku za druhou. Energon bohužel-naštěstí, došel dřív, než jsem se stačil opít až do bezvědomí.S poslední poloprázdnou kostkou jsem se přestěhoval do koupelny. Žádná sláva, být o trochu větší, sotva bych se tam vešel, ale stačit to muselo. Na okamžik mi sice přišlo lákavé zajet si do stejné myčky, jako včera, ale když jsem si pořádně prohlédl červené škrábance na spodní části těla, okamžitě jsem to zavrhl. Navíc, myšlenka, že by se mě ještě dotknul někdo cizí se mi, alespoň v tu chvíli, značně protivila. Holt to budu muset zvládnout sám.

Už samo o sobě to znělo dost příšerně. Smýt ze sebe stopy Memoryho těla. Jistá moje část, která ho stále obdivovala a bezmezně milovala se mě snažila přesvědčit, abych si na sobě ty otisky nechal. Když jsem si ale představil, že bych s tou děvkovskou červenou měl vydržet byť jen o astrosekundu déle, nádrž téměř po okraj naplněná energonem se ve mně nebezpečně zhoupla. Radši jsem pustil vodu, teplejší, než jsem byl zvyklý, vytáhl můj sice neoblíbený, ale spolehlivý šampon, který se složením podobal žíravině a začal ze sebe odstraňovat zbytky předešlé noci. Byl to ponižující úkol, ale popral jsem se s ním docela statečně. Když už můj lak byl bez poskvrnky, přemýšlel jsem, co budu dělat. Posadil jsem se na pohovku a s debilním výrazem čučel do té poslední kostky, ve které se na dně lesklo neparné množství energonu. Chtělo by to nějakou muziku, napadlo mě, někdy je tu děsivé ticho. Pustil jsem si rádio. Z reprobeden se začaly linout svůdné tony Memoryho motoru. Teď, když jsem byl trochu přiopilý a hodně naštvaný zněl spíš jako děvka, než můj idol. V procesoru mi zajiskřilo, grh….pěstí jsem srazil rádio k zemi. Kopnul jsem do sebe zbytek energonu, s menšími problémy se transformoval a v auto podobě vyrazil do teplé noci.

Nejdřív jsem jen tak projížděl městem, ale pak mě napadlo, že bych mohl navštívit svou poslední naději, jistou zelenou toyotku Yaris. Nejspíš jeden z největších cvoků našeho druhu, možná skutečně největší. Potkali jsme se už na Akademii, kde jsem nějakou náhodou připletl k jeho soukromému energonovému večírku, nehorázně se opil a nechal se jím zbouchnout. Vskutku zážitek, stejně jako následující ráno. První tři astrosekundy po zapnutí jsem se mu pokoušel vystřetli elektronky z hlavy, potom jsem se snažil přijmout fakt, že zrovna on byl můj první a pak jsem tak tak stihl doběhnout do umývárny, kde si moje nádrž začala dělat, co se jí chtělo. Asi to nezní moc jako začátek prátelství, já vím, ale prostě jsem se pak připletl, už méně náhodně, na pár dalších večírků, které končily naprosto stejně, snad až na to, že ráno jsem byl schopný skočit na to znova, místo toho, abych si čistil nádrže někde v koutě. Pak se nějak stalo, že jsem ho vytáhl z průšvihu, on zase pomohl mně, a tak to šlo až do konce Akademie. Nikdy ani jednoho z nás nenapadlo, že bychom mohli začít vážný vztah, i když jsme si rozuměli a i po technické stránce jsme byli velmi kompatibilní. Protože, ať už by nám to klapalo jak chtělo, Yaris je víc, než nadržený a o monogamii v životě neslyšel(nebo možná slyšel a považoval to za nejlepší vtip, který mu kdy kdo řekl). A mít jako trvalého partnera děvkaře jsem zase nechtěl.

Ale pro dnešní den se zdál jako ideální řešení, skvělý lék na moji bolavou jiskru. Yaris je totiž ten typ transormera, který vám dá a nic neřeší. Občas by se o něm dalo říct, že někde udělali chybu a Yaris měl být Hledač, tam by možná se svým všetečným konektorem(a vždy připraveným portem) zapadl. Nejlepší terapie je propojení konektorů. Yarisova životní filozofie Na nic se neptá, nepromlouvá vám do duše, nesnaží se navodit romantickou atmosféru, stačí prostě říct, že potřebujete kapku povolit šroubky(i když jeho trénovaná optika to pozná i bez mluvení) a on vám vyhodí pojistky a vy o svých problémech aspoň chvíli nemusíte přemýšlet.

Netrvalo dlouho a už jsem stál před Yarisovým barem. Jediný rozdíl mezi tímhle podnikem a bordelem bylo, že Yaris si to tak užíval, že za to nechtěl platit. Zahájil jsem transformaci a do baru vkročil už jako robot. Měl jsem náladu pod psa, takže jsem nic neřešil a rovnou zamířil k Yarisovi, který byl obklopený mladýma a hlavně nezkušenýma robotkama. Některým nebylo ještě ani sto let, takže Yaris by asi měl docela problémy, kdyby na to někdo přišel. Tohle byla jediná věc, která mi na něm vadila. Sice jsem nebyl vzorňák, ale tohle mi přišlo přece jen trochu moc.

Jakmile mě zmerčil, odehnal ta štěňata a pevně mě k sobě přitskl. Dost na to, aby to zaskřípalo, ale narozdíl od Memoryho nešetrného zacházení to na mě nezanechalo žádné viditelné stopy. Pustil jsem motor jen na lehké vrnění a toužebně se k němu přitiskl. Stačil mu jediný pohled, svěřil bar svému zástupci a šli jsme do pokoje pro VIP hosty. Nechal jsem ho ať si se mnou dělá co chce. I když jsem jeho promiskuitu neschvaloval, nešlo si nepřiznat, že díky tomu přesně ví co dělat. Sice jsem se ze začátku trochu bál, že to ve mně bude evokovat vzpomínky na minulou noc, ale narozdíl od Memoryho, který sice měl taky hodně za sebou, mi dokázal pořádně přehřát systém ještě, než jsme se dostali do postele. Navíc, všechen ten energon, co jsem do sebe přes den nalil, konečně začal působit plnou silou, takže jsem se tak trochu přestal ovládat.

Nakonec se mu nějak podařilo moji nekontrolovatelou maličkost dostrkat do postele, kde jsem mu po několika neúspěšných pokusech konečně strčil konektor do portu. Docela dřina, když oboje vidíte dvojmo. Jakmile jsme se ale spojili, vypnul jsem optiku a užíval si silné elektrické impulsy několikanásobně zesílené energonem. Aneb jeden z důvodů, proč jsem ty energonové dýchánky na střední tak miloval.

Když se mi konečně přetížily všechny systémy, zakřičel jsem jeho jméno- teda aspoň jsem chtěl zakřičet jeho jméno. Jenomže drátky se mi zkroutily jinak, než by bylo dobré a z mého hlasového procesoru vyšlo jméno Memoryho. Pak mi vyhodily pojistky a na zbytek noci jsem se ponořil do naprosté tmy.

Probral jsem v příšerném stavu. Ještě než naskočily všechny systémy, blikalo mi v hlavě asi dvacet různých upozornění. Nic vážného, ale vřískání alarmu při mojí opici znělo asi jako zpívající Starscream. Rychle jsem chyby napravil, projel všechno diagnostikou a po chvíli váhání zapnul optiku. Díky Primusovi za Yarise, který věděl, co se mnou takhle po ránu dělat. Závěsy byly zatažené, v pokoji byla zima a při detailnější prohlídce jsem zjistil, že už mi dokonce vyměnil chladící kapalinu.

Samotný Yaris seděl na židli, nohy měl hozené na stole a na přenosné obrazovce něco sledoval. Podle jeho spokojeného výrazu nejspíš porno. Netvářil se nijak dotčeně, což jsem vlastně docela čekal. Včera si přišel na své(já sice tolik zkušeností neměl, ale co se líbí jemu jsem věděl zaručeně) a na tom jediném mu záleželo. A jak už bylo dřív řečeno, vztah mezi námi byl čistě přátelský.

Očividně zaslechl zvuk nabíhajících systémů a neochotně odtrhl optiku od nepochybně lákavé show na obrazovce. Zvědavě se na mě podíval a trochu se usmál. Takový ten úsměv, který nevěstí nic dobrého. Většinou se takhle tvářil, když si vyhlédl zvlášť atraktivní oběťa nebo, když ho něco zaujalo natolik, že by se to mohlo vyrovnat vášnivé noci.

"Netušil jsem, že tvoje Memorymánie vstoupila do tohohle stádia."řekl a v nevyřčené otázce naklonil hlavu na stranu.

Posadil jsem se a nádrž ve mě se trochu zhoupla. Naštěstí se většina toho energonu spotřebovala při nočním dovádění, takže jsem nemusel nikam spěchat.

"Já jsem se s ním vyspal, to bylo poprvé co jsem s někým spal z lásky a on mě odkopnul, chápeš? Udělal to, co já dělám každýmu, tak proč mě to tak sebralo? Zasloužil jsem si to a stejně na něj mám zlost, ale na druhou stranu ho miluju. Vím, pletu pátý přes devátý, kdybys jen tušil, jak moc ho miluju. Co mám dělat? Prosím, poraď mi nebo z toho zešílím." přiznal jsem nakonec. Ani to tak nebolelo. Teda možná jo, ale v mém stavu bylo už všechno jedno.

Protočil optiku a odložil obrazovku na stůl. Přešel ke mně a chytil mě kolem ramen. Jedna z mála situací, kdy jeho zázračná konektorová terapie nepomáhala, ale nezdálo se, že by si nevěděl rady. Trochu vě mně hrklo, že mi snad udělí kázání o tom, že to je pro mě veskrze naučné, ale brzo mi došlo, že to by neudělal.

"A proč ho vlastně tak šíleně miluješ? Viděl jsi ho jen párkrát v životě a osobně ses přesvědčil, že kromě těch jeho olezlých slaďáků na něm stejně není nic pozitivního... Je tu spousta jinejch, který můžeš mít."

"No..." . Podíval jsem se na Yarise, má pravdu proč ho vlastně miluju? Nemohl jsem uvěřit, že jsem si tuhle primitivní otázku nepoložil dřív. Možná proto, že je tak tajemný, temný. Možná proto, že vím, že nikdy nebude můj. Konečně někdo kdo mi odolává. A už tolik let. Ale proč na něj nezapomenu, přesně jak Yaris říká, je tu hromada jiných. Třeba ten cvok Acer, jo je to magor, ale jinak se zdál být docela fajn a když jsem od něj zdrhl, nic neříkal. Jenom mu trochu povadly křídla a smutně koukal, jako kdyby věděl že miluji jiného. Jako kdyby tušil, že on nikdy nebude ten pro koho bych se vypnul. Vymanil jsem se z Yarisova sevření a znovu si lehl na postel. Cítil jsem se zoufale unavený.Yaris se zvedl a vrátil se ke svému stolu. Ještě, než jsem přepnul do nabíjecího režimu, soustředil se zase jenom na svou obrazovku.

Probral jsem se dřív, než by se mi chtělo, takové to bezesné nabíjení rozhodně zabije čas líp, než přemýšlení a pitvání vlastního zpackaného života. Nepřekvapilo mě, že Yaris už za stolem neseděl, nejspíš se, inspirován videem, konečně věnoval nějakým nezkušeným mrňatům. Po kontrole procesoru a protažení bolavého těla jsem konečně vstal, rozhodnutý, co dělat.

Musím si to s Memorym vyjasnit. Půjdu za ním a řeknu mu, že už mě vůbec nezajímá. Musím to ukončit. Ano přesně to udělám. Vidíte Yaris má pravdu nejlepší na pročištění procesoru je zapojení konektorů.

Ještě, než jsem se úplně probral, byl jsem už na cestě k Memorymu. S každým metrem,o který se vzdálenost k jeho domu zkracovala, se mi vybavovaly minuty mého života, které jsem zasvětil Memorymu. Každá myšlenka, která patřila jen jemu.

Konečně, jsem byl na místě. Přeměnil jsem se na robota a postavil se ke vratům Memoryho domu. V tu chvíli mě opustila veškerá odvaha. Vždycky je rozdíl mezi tím, jak si svou odvahu představujete a jak to potom uplatňujete v praxi. Svěsil jsem ramena. Co jsem si myslel? Že tam vlítnu a začnu křičet, že ho nemiluji? Vždyt ho stále miluji! A i kdyby, jeho to sotva bude zajímat. Připadal jsem si jako kus šrotu. Možná bych měl radši Ironhideův kanon u hlavy, než prst na Memoryho zvoku. Jakmile se ozvalo zacinkání, můj procesor div nezkratoval. Byl jsem v Jámě a nikdo už mě nemohl zachránit.

Memory otevřel dveře. Já tam jen stál a zíral na něj, jako kdyby se přede mnou zjevil Primus sám.

"Co tady chceš? Neříkal jsem, aby ses nevracel? Nebo chceš udělat dojemnou scénu, jak moc mě miluješ, jsi směšná ostuda všech transformerů, kliď se od mého prahu."rozkázal Memory a jeho hlas už nezněl tak svůdně, jako když zpíval všechny ty svoje písničky, které nevycházely z jeho jiskry. Chytil jsem ho pod krkem a přirazil ke dveřím. Skřípání ohýbaného plechu mě vyděsilo a potěšilo zároveň.

"Už nejsem tvoje hračka Memory. Dneska to definitivně ukončíme. Přišel jsem se jen ROZLOUČIT."

Byl jsem jako v transu a jen jako zdálky slyšel Memoryho přiškrcený hlas. Napadlo mě, jaké asi všechny vylepšováky i musel nainstalovat, aby zněl aspoň trochu svůdně.

" Nech mě ty idiote. Co to vyvádíš, pust mě! Co si to namlouváš, já vím, že mě miluješ."

V té chvíli jsem se probral. Možná jsem si něco namlouval, ale to stvoření, které stálo přede mnou a kopalo nohama do vzduchu jsem rozhodně nemiloval. Moje jiskra se nechala oblouznit Memoryho falešnou osobností, jeho umělým hlasem, který šeptal slova, jež nemyslel vážně a vyprávěl o věcech, které nikdy necítil. Najednou mi přišel neskutečně odporný, odpornější, než jsem si připadal já sám sobě.

"Tvá domýšlivost nezná hranic Memory. Neslyšel jsi? Přišel jsem to ukončit." Každá elektronka v mém tělě nedočkavě jiskřila, konečně se osvobodím. Ale chvilka nepozornosti se mi vymstila. Memory mě nakopl a bolestivě mě srazil k zemi. Okamžitě si na mě lehnul a přímo doprostřed hrudníku mi zamířil laserovou pistolí. Ty byly od konce války zakázané, nosit je mohli jenom vybraní jedinci. A nezdálo se mi, že mezi ně Memory patří.

Nemohl jsem se ani pohnout, i když jsem byl o trochu větší, než Memory. Možná bych ho přepral, kdyby to nebyl on a kdyby mi nemířil přímo na jiskru. Sice se mi hnusil, ale ten pocit byl příliš nový na to, aby mě pořád ještě trochu nevzrušoval. A to Memory věděl moc dobře. Začal mě dráždit. Podařilo se mu dostat svůj psychopatický procesor pod kontrolu a jeho hlas zněl znovu klidně, melodicky a svůdně. Otřásl jsem se, napůl odporem, napůl touhou.

"Vidíš, Storagi, stále se ti to líbí." Zasmál se tím svým chladným smíchem a já věděl, že jsem ztracený. Přišel jsem to ukončit, ale díky mojí slabosti se z toho stal jen začátek konce. Mého. Docházelo mi, že si ze mně svoji hračku teprve udělá. Bude nade mnou mít neomezenou moc, budu jeho děvka, jedna z mnoha, a ani Yarisova terapie mě nezachrání. Postavil jsem se mu ale prohrál, ani ne tak s ním, jako sám se sebou. Možná by bývalo lepší, kdybych ho prostě nechal být. Možná by trvalo déle, než bych úplně zapomněl, ale Memoryho pistole na mém hrudníku to učinila přijatelnějším.

Už jsem nekladl sebemenší odpor. To po čem jsem dřív tolik toužil se mi teď hnusilo. Trochu jsem zalitoval, že energon už se spotřeboval, kdybych měl plnou nádrž, asi bych ho v sobě neudržel. A představa Memoryho s nahozenou fasádou se mi svým způsobem docela zamlouvala, dokud jsem byl s to se na ten obraz soustředit. Memory mě osahával po celém těle. Tolik se to ale lišilo od Yarisových lehkých doteků, které nezanechávaly stopy a byly mnohem příjemnější. Z Memoryho studených prstů, které se zarývaly hluboko do kovu, jsem přímo cítil jeho nenávist. Dráždil mě až téměř na vrchol a potom přestával. Já ho jen poslušně přijímal a už mi celkem bylo jedno, že se mi to vlastně ani nelíbí.

Z hlubin mého zoufalství mě však vytrhl zvuk transformace. Memory si toho ale snad ani nevšiml, natolik byl zabrabný do své činnosti. Díky Primusovi za to. Nemohl si ale nevšimnout, když ho někdo silně chytil za krkem a bez problému odhodil několik metrů ode mně, téměř až na druhý konec jeho vlastní zahrady. Memory, šokovaný, že se mu někdo postavil a hlavně rozzuřený až k nepříčetnosti, ale vetřelce ingoroval. Vrávoravě se postavil na nohy a než jsem si já nebo můj zachránce uvědomil, co dělá, do hrudníku mě zasáhl výstřel z Memoryho laserového děla. Systém na mě okamžitě vychrlil několik desítek upozornění o kritickém poškození, než jsem však stihl cokoliv udělat, upadl jsem do nouzového režimu.