Přes oční víčka cítila matné světlo dopoledního slunce. Šáhla si na bolavou hlavu. "Au," otřásla se, když nahmatala bouli, co se jí začínala rýsovat nad týlem. Dveře do nemocničního pokoje se otevřely a dovnitř vstoupil doktor.
"Dobré ráno ehm...," podíval se do papírů, "Elizabeth!" Dívka se usmála.
"Tak jakpak se cítíme?"
"Fajn, jen mám pocit, jako bych měla tu nejhorší kocovinu v životě," zamnula si ukazováčkem spánky.
"No ano, takový otřes mozku člověka dokáže potrápit," uchechtl se muž a zkontroloval cosi ve své složce. "Ale nebojte se, slečno Newronová, nejde o nic vážného, ovšem pro jistotu bychom si vás tu rádi nechali do zítřka na testy."
Liz okamžitě zavrtěla hlavou. "Promiňte, ale to nepůjde. Zítra ráno mi odlétá letadlo z Jižní Dakoty. Nešlo by celý ten proces nějak...zkrátit?"
Doktor se podrbal na nose. "Jistě, to by neměl být problém, i když nemůžu říct, že vám to schvaluji." Liz se omluvně usmála.

Muž se na chvíli odmlčel a pohled mu zabloudil směrem k oknu, a pak znova na ni. "Ti dva mladíci mi řekli, že vás našli na silnici pár kilometrů odtud. Smím se zeptat, co taková mladá dáma jako vy dělala uprostřed lesa v tak ranní hodinu?"
Liz na doktora upřela nechápavý pohled. "Dva chlápci? Uprostřed lesa?" V hlavě měla dočista prázdno. Jediné, co si pamatovala, byl křik, a pak jakýsi oslepující bílý záblesk. Potom už následovala jen tma. "Asi vás zklamu, ale z posledních dvanácti hodin mám uplný okno."

Doktor se ustaraně zamračil, vytáhl z prsní kapsy pero a začal cosi psát na kousek papíru. Pak lístek Liz podal. "Tohle je telefonní číslo na doktora Clarse. Je to vynikající psycholog a můj starý přítel. Nebojte se a zavolejte mu, pokud si budete chtít s někým popovídat."
Liz si od něho lístek vzala a uvažovala, jestli telefonní číslo psychologa Clarse rozdává každému pacientovi, nebo jestli je ona sama nějaký ojedinělý případ.

Zvenčí se ozval zvuk vyjíždějících sanitek. Oba vykoukly z oken a doktor se znepokojivě zavrtěl. "Sestra vám pomůže s vyplněním formulářů a dá vám vaše věci. Tak tedy nashledanou, slečno Newronová," rozloučil se a odešel.

Liz si pomalu protáhla ruce a nohy a opatrně se zvedla z postele. Na malém nočním stolku leželo její oblečení, elegantně poskládané do komínku. Natáhla si kalhoty, přes hlavu přetáhla bílou košili a svetr a podívala se do zrcadla pověšeného u umyvadla. Nad pravým spánkem měla zašitou ránu, ale jinak nic nenapovídalo tomu, že by včera večer sama utíkala lesem. Zkusila se soustředit a vzpomenout si, ale stejně tak dobře by mohla zkusit plavat v betonu – bezúspěšně.

Někdo zaklepal na dveře. Byla to mladá žena, sestra, v ruce nesla velký černý batoh a v druhé ruce průhlednou fólii s papíry. Vypadala velice rozrušeně. Z drdolu jí vypadávaly prameny vlasů a na čele se jí rýsovaly ustarané vrásky. „Slečna Newronová, je to tak? Tady jsou vaše věci. Měla jste je s sebou, když vás dovezli," podala jí batoh a nyní volnou rukou si strčila vlasy zpět na místo. „Budu od vás potřebovat pár podpisů a pak můžete odejít."
Liz přikývla, poděkovala a sestřička si to odkráčela pryč. Teď se podívala na batoh. Na pár místech byl ohořelý a potrhaný, ale jinak se zdál být v pořádku. Oddychla si, když uvnitř našla lístek na letadlo, peníze i doklady.

Na chodbě se ozval hluk. Liz vyšla z pokoje a překvapeně se rozhlížela. Nemocniční hala byla plná lidí. Uplakaných, hysterických a vyděšených lidí.

„Jste si jistý, že tam nebyl-"
„Její jméno bylo Emily, Emily Bucksová, museli jste ji najít, moji malou Em-"
„Vždyť nám říkali, že nenašli všechny, můžete mi říct-"

Všichni přes sebe překřikovali a handrkovali se, někteří posedávali na židlích s obličeji ve dlaních, a zbylé rodiny se k sobě choulily a tiše plakaly. Na televizní obrazovce reportér ukazoval záběry trosek autobusu, a mrtvá těla rozesetá kolem něj, která policisté nakládali do černých dodávek. „Kriminalisté zatím nemohou potvrdit, že se jedná o úmyslný útok či žhářství. Možná je ovšem i závada v motoru. Zatím bylo nalezeno celkem 15 těl a na některých z nich byly nalezeny známky útoku zvířete. Budeme vás postupně informovat o postupu vyšetřování. A teď počasí s Tiffany-."

Liz vytřeštěně stála v rámu dveří a snažila se vstřebat všechny informace. Autobus. Ano byl tam přece autobus. A křik, spousta a spousta křiku. Pak najednou ten záblesk světla a potom už všechno hořelo. A zvíře. Neříkali náhodou něco o zvířeti? Co to bylo? Co to jenom ksakru bylo? Vzpomeň si, no tak si už vzpomeň!

Na parkovišti se začali shromažďovat novináři, bylo jich tu nejmíň tucet. Najednou Liz napadlo něco hrozného. Co když si budou myslet, že to ona zapálila ten autobus. Co když jí zatknou a převezou do nějakého zařízení pro blázny? Ale ne, nikdo přece neví, že byla v tom autobuse. Nikdo. Nebo snad ne?

Tyhle myšlenky se jí honily hlavou, když ještě pořád stála ve dveřích pokoje. Pak se rozhodla. Přehodila si přes rameno batoh, svěsila hlavu, aby byla co možná nejmíň nápadná a vyšla rychle ven z nemocnice.

Dean seděl s nataženýma nohama na posteli a prohlížel si dlouhý zub, zatímco Sam na laptopu hledal informace. Zazvonil telefon. „Bobby? Tak co, našels něco?"
„Vypadá to, že máte co do činění s Echidnou."
„Echidnou? Mám pocit, že to už jsem slyšel," zamumlal zamyšleně Sam.
„Tak to je možný. Je to jedna ošklivá potvora z řecké mytologie. Napůl žena a napůl obří had. Dokáže se měnit, jak se jí jen zlíbí. Ta fotka zubu, co jste mi poslali, to je stoprocentně její."
Sam chvíli ťukal do klávesnice. „Tady to je. Echidna, ve starém Řecku osidlovala Athény a zaživa požírala pocestné. Jakožto hadi vyhledávají slunná a teplá místa, naopak se vyhýbají studeným podmínkám."
„To nedává smysl," skočil jim do toho Dean. „Co by potom taková řecká hadí potvora potom dělala tady, v takový mrazírně?"

Všichni se odmlčeli. Pak Bobby promluvil „no, alespoň tu mrchu už nemusíte honit. Je mrtvá."
„Jak to můžeš vědět?" protestoval Sam.
„Pro Echidnu je oheň smrtelný. Jen se přiblíží k jediný jiskřičce, a už hoří jak táborák. Navíc máte ten zub. Za živa byste jí ho nevylovili ze chřtánu ani motorovkou, má je tvrdší než diamant."
„No, tak aspoň jeden problém máme z krku," oddychl si Dean a nalil si whisky do sklenice. Sam se ale pořád tvářil nespokojeně. „Pořád to ale nevysvětluje ten požár."
Bobby si v telefonu unaveně povzdychl. „Jak já to vidím hoši, tak vaše nejlepší vodítko je zatím ta holka. Už jste s ní mluvili?"
„Jeli jsme zpátky do nemocnice, ale už tam nebyla," odpověděl Dean. „Prý odešla hned ráno."
„No tak to abyste jí raději šli hledat," zabručel Bobby a zavěsil telefon.

Černá Impala vyjela od motelu a zabočila k silnici. Prošli už všechny kavárny a bary, ale po neznámé dívce ani stopy.
„Kam by mohla taková mladá holka jít po odchodu z nemocnice? Já myslel, že půjde do hospody zapít svoje štěstí, že je pořád ještě na živu. Nebo se to tak už nedělá?" uvažoval Dean, vytáhl stříbrnou placatku z vnitřní kapsy bundy a dopřál si pořádného loku. Sam na protest potřásl hlavou. „To víš, je jiná doba. A ty bys taky mohl jednou na chvíli přestat, není ještě ani poledne."
Znovu projížděli město. „Třeba už dávnou odjela pryč. Taky bych tady nevydržel dlouho," Dean se otřásl mírným odporem a znovu si lokl z placatky.
„Měli bychom se podívat ke kraji města. Tam jsme ještě nehledali," navrhl Sam, a tak vyjeli.

Po patnácti minutách dorazili k ceduli Loučí se s vámi Glendive, šťastnou cestu. O kousek dál stála autobusová zastávka v podobě malé dřevěné budky. Bratři na sebe kývli a vystoupili z auta. Uvnitř budky na malé lavičce seděla Liz, klátila nohama dopředu a dozadu a byla plně vnořená do knížky, kterou držela v ruce.

Sam si odkašlal. Dívka vzhlédla, a když je spatřila, nepatrně pootevřela ústy. Po chvíli trapného ticha se zeptala: „Můžu vám nějak pomoct?"
Dean se laškovně usmál. „Vlastně ano. Máme pár otázek ohledně té dnešní nehody. Bylo nám řečeno, že jste byla jednou z cestujících."
Liz zaklapla knížku a nervózně se na oba zadívala. „Vy dva jste novináři?"
Sam zavrtěl hlavou. „Ne, ale vyšetřujeme ten případ." Znovu se na ně podívala a snažila se nasadit nevzrušený tón, ovšem bez účinku, o který se pokoušela.„Co vám bylo sděleno? Kdo vám co řekl?"
„No…řekněme, že máme svoje zdroje," ušklíbl se Dean.
„Tak to byste si je měli vyměnit. Vaše zdroje jsou pěkně na prd. Nic o tom nevím." Snažila se mít pevný a rozhodný hlas, ale vůbec se jí to nedařilo. Lhaní nikdy nebyla její silná parketa.
Sam s Deanem se na sebe chápavě podívali. Starší z bratrů vešel dovnitř do dřevěné budky a sedl si vedle Liz.
„Hele my víme, že jsi byla v tom autobuse, takže co kdybychom přeskočili tu trapnou část, kdy se nám budeš snažit nalhat něco jinýho, a přešli k otázkám, co se tu noc stalo."
Liz se kousla do rtu a chvíli váhala. „Ale nesmíte nikomu říct, že jsem tam byla. Prosím. Všichni si budou myslet, že za ten požár můžu já!"
„A můžeš?"
„Samozřejmě že ne. A beztak, na nic moc dalšího si ani nepamatuju."

Sam se podíval na rozpis autobusů. „Kam máš namířeno?"
„Do Jižní Dakoty. Zítra mi tam odtud letí letadlo."
„Ale další spoj jede až za čtyři hodiny. Nechceš, abychom tě svezli, a ty nám na oplátku můžeš říct, všechno, co si ze včerejší noci pamatuješ," navrhl Sam.
Liz nervózně zavrtěla hlavou. „Ne, díky, ale myslím, že tu počkám."
„Vážně? Jsou to přece jen čtyři hodiny," namítl Dean. Liz poklepala na knížku a zakřenila se. „Však já se zabavím. Navíc, bez urážky, ale vážně nejsem ten typ holky, co naskočí jen tak s dvěma cizíma chlápkama do auta. Co já vím, můžete být pedofilové…nebo něco takovýho."
„Nejsme pedofilové," ohradil se Dean. „I když Sam někdy může nahánět hrůzu, je to ve skutečnosti jen přerostlý losí mládě." Liz se zasmála a podívala se na vyššího z bratří, který čekal venku, protože by se do malé dřevěné budky nevešel.

Dean jí pak ukázal svůj odznak. „Vy dva nevypadáte jako policie."
„Jsme spíš…" Dean hledal to správné slovo. „Soukromí detektivové," doplnil ho Sam. „Přesně tak," souhlasil Dean. „Jezdíme po městech, řešíme případy a tak," zazubil se a vypnul prsa. Liz bubnovala prsty do obalu knihy a chvíli uvažovala. „Tak fajn, ale hned jak ucítím něčí ruku jak šmátrá někde, kde nemá co dělat, tak vystupuju."
„Na to se můžeš spolehnout," ušklíbl se Dean sarkasticky a Sam pobaveně zavrtěl hlavou.
Všichni nastoupili do auta a vyjeli z města.