„Jsi smutný." řekne Molly tiše, když zůstane se Sherlockem v laboratoři sama.
„Molly, tiše." zamumle Sherlock trochu nepřítomně a dál hledí do mikroskopu.
„Jsi smutný, když si myslíš, že se nikdo nedívá. Že se nedívá Jean." povídá Molly dál. Tentokrát se nenechá odradit Sherlockovým pohledem.
„Ty se díváš." namítne Sherlock a podezíravě na Molly hledí.
„Já se nepočítám. Nikdy jsem se nepočítala." zavrtí Molly hlavou. „To, jak se díváš na Jean. Můj otec se tak díval na mámu, protože věděl, že umře. Co se děje?" zeptá se Molly starostlivě.
Sherlock se na ni bez hnutí dívá, ale neodpovídá.
„Já nevím, co se děje, ale chtěla bych ti pomoct. Jestli chceš pomoct, tak si řekni. Ale ty si stejně nikdy neřekneš." dodá Molly sklesle a rychle odejde. Ve dveřích se skoro srazí s Jean, která šla všem třem uvařit kafe.
„Tys jí zase něco řekl?" zeptá se Jean a tochu se na Sherlocka zamračí. „Molly vypadala, jako by jí bylo do pláče."
„Tentokrát jsem nic neřekl, to je ten problém." řekne Sherlock tiše.
„Měl bys na ni být trochu milý. Skočila by pro tebe z tohodle baráku, schovává nás, pomáhá nám a ty ji stejně doženeš k slzám." povídá Jean trochu vyčítavě. Postaví hrnky na stůl vedle Sherlocka a podívá se na něj.
„Tak co? Už jsi přišel na to, jak lidi přesvědčit, že v novinách píšou hovadiny?" zeptá se Jean klidně.
„Tisk a média mají ohromnou moc. Stačí jedno jejich slovo a můžou úplně zničit člověka. To nepůjde je jen tak porazit. V novinách přece píšou pravdu." povídá Sherlock s vážným výrazem a drží přitom Jean ruce.
Jean si jen povzdechne a zavře oči.
„Nechci, aby si o tobě celý svět myslel, že jsi podvodník." řekne truchlivě.
„Mně jsou jejich názory ukradené, já jen chci zastavit Moriartyho." řekne Sherlock vážně.
„Jenže když tě budou mít za podvodníka, tak tě nebudou pouštět k případům. To bys nepřežil." namítne Jean.
„Jsou jiné věci, bez kterých bych nedokázal žít." řekne Sherlock klidně.
Jean se pousměje, než se čelem opře o to Sherlockovo. Rukama se opírá o jeho ramena a Sherlock ji objímá kolem pasu. Nakonec se Jean narovná a trochu neochotně ustoupí o krok dozadu.
„Měl bys zase pracovat. A měl by ses omluvit Molly."
„No dobrá." povzdechne si Sherlock a postaví se. „Jdu ji najít."
- - o - -
Jean a Sherlock zůstanou v laboratoři sami. Strávili zde celou noc a část dne, aniž by přišli na cokoliv důležitého, co by jim v nastálé situaci pomohlo.
Sherlock sedí na židli, nohy na stole a vůbec nevnímá okolí. Je ztracený ve svých dedukcích a myšlenkách. Jean sedí na stole a střídavě pozoruje Sherlocka a svoje sepnuté ruce. Neodvažuje se promluvit, aby nerušila a taky nemá tušení, co říct.
Jean začne zvonit telefon.
„Molly?" hlesne tiše. Vždyť odsud před chvílí odešla, tak proč jí volá?
„Molly?" řekne Jean tázavě do telefonu. Její udivený výraz se během vteřiny změní na šok, a pak na obavy.
„Já- My- Hned tam budeme." řekne Jean, než ukončí hovor. V jednom pohybu vrátí mobil do kapsy a seskočí ze stolu.
„Sherlocku, vstávej. Napadli paní Hudsonovou a-" začne Jean vystrašeným hlasem, ale Sherlock ji přeruší.
„Neruš mě."
„Cože?" zarazí se Jean uprostřed pohybu. „Sherlocku, postřelili ji a je to vážné!"
„Nikam nejdu. Musím přemýšlet." řekne Sherlock s ledovým klidem, aniž by se na Jean podíval.
„To myslíš vážně?!" zeptá se Jean vztekle. „Ta ženská se k tobě chová jako k vlastnímu synovi a nechá se pro tebe mlátit od zločinců a tobě ani nestojí za to, abys zvedl zadek a šel za ní, když ji postřelí?! Co seš do háje zač? Máš city jako robot!" huláká Jean vztekle.
„Musím yvšetřit případ. Do toho city nepatří." řekne Sherlock bez zájmu.
„Tak si ho řeš!" štěkne Jean naštvaně a obleče si bundu. „Doufám, že až jednou postřelí mě, že nebudeš moc zaneprázdněný a příjdeš mi aspoň na pohřeb." řekne a s posledním znechuceným pohledem na Sherlocka odejde.
Detektiv se za ní ohromeně dívá. Věděl, že tím Jean opravdu naštve, ovšem tohle nečekal.
„Promiň." šeptne Sherlock tiše směrem ke dveřím, než vytáhne mobil a napiše krátkou sms. Odešle zprávu a zhluboka si povzdechne. Nechce, aby ho Jean nenáviděla, ale bude to tak mnohem jednodušší. Pro oba.