John sedí na gauči, po krk zabalený do tlusté hnědooranžové deky a kouká na televizi. Správně by měl ležet v posteli, protože marodí, ale vzhledem k tomu, že je doma úplně sám, rozhodl se využít situace a zhlédnout tolik DVD s Doktorem Who, kolik se dá stihnout. Zrovna začíná další díl s 11. doktorem, když se bytem rozlehne hlasité zařinčení zvonku.
John zaváhá jen na okamžik, než stopne přehrávač, lépe se zamotá do deky a vyrazí ke dveřím. Kdyby tu nebyla malá šance, že je to Sherlock, nehnul by se od televize na krok. Jeho tušení se vyplnilo, protože za dveřmi stojí bledý kluk s tmavými kudrnatými vlasy.
„Ahoj!" rozzáří se John, když Sherlocka uvidí a hned ho zatáhne dovnitř. „Jdeš akorát včas, začíná díl s Van Goghem."
„Víš, že tvoje záliba v Doktorovi hraničí s posedlostí?" zeptá se Sherlock zvědavě, ale ochotně si pověsí bundu a vyrazí za Johnem. On Doktora Who neznal a krom zpráv s televizí v podstatě do styku nepřišel. Ovšem to bylo před tím, než se jeho nejlepším kamarádem stal nadšený Whovien.
„Jo, tohle ti mám dát, aby ses rychleji uzdravil." vzpomene si Sherlock v obýváku a podá Johnovi pytlík s pomeranči.
„To mi posílá tvoje rodina?" diví se John a vezme si sáček s ovocem.
„Ti?! Kdyby věděli, že jsi nemocný, tak mě k tobě nepustí, abys mě náhodou neinfikoval." nakrčí Sherlock nespokojeně nos. „Tohle je ze třídy. Chtějí tě zpátky na ten zápas a jsou proto ochotní mluvit i se mnou."
John se nadšeně zazubí a sedne si na gauč s pomeranči v klíně. Zatímco si Sherlock sedá vedle něj, pustí John DVD a Amy na obrazovce se opět rozpohybuje.
„Myslel jsem, že mi přineseš úkoly." prohodí John a začne loupat jeden pomeranč.
„Neprobíráme nic důležitého." mávne Sherlock ledabyle rukou.
Sluneční soustava podle něj opravdu není nic důležitého. Ať už je poskládána z čehokoliv a lítá si kudy a jak daleko chce, život na Zemi neovlivní, tak proč by se o ní měl někdo zajímat?
John se se Sherlockem nehádá. Sice pochybuje o tom, že by se ve škole nic neprobíralo, ale po domácích úkolech se mu rozhodně nestýská.
S pohledem upřeným na televizi doloupe pomeranč a podá polovinu Sherlockovi.
„Co já s tím?" zeptá se Sherlock nechápavě, ale ovoce si vezme.
„To máš sníst." vysvětlí mu John a sám se pustí do prvního měsíčku.
„Nemám hlad." zamračí se Sherlock.
„Tohle není na hlad. To máš jako prevenci." pousměje se John. „Pobýváš v jedné místnosti s nemocným, takže jsi vystaven virům, a proto je nutné, abys posiloval svou obranyschopnost." odrecituje John oblíbenou hlášku jeho mámy. Harry totiž na své zdraví také moc nedbá.
„Stejně nemám hlad." zopakuje Sherlock.
„Můžu tě nakazit a vitamíny tomu můžou zabránit, což je dobře, protože kdybys přišel domů nemocný, tak už by tě sem vůbec nechtěli pouštět." řekne John vážně.
Sherlock trochu zaváhá a podívá se na šťavnaté a jasně oranžové ovoce ve své dlani. Trocha pomeranče ho nezabije, ale může mu pomoct, tak proč to nezkusit?
John se nadšeně usměje, když se Sherlock pustí do jídla a opět se obrátí k televizi.
- - o - -
Sherlocka z dřimoty probudí trochu naštvaný hlas Harry Watsonové.
„Nechápu, na co mu kupujem metrák mandarinek, když tu se Sherlockem sežrali pytel pomerančů!"
„Harry, mluv slušně." okřikne dceru paní Watsonová. „A pojď mi pomoct vybalit nákup."
Sherlock pootevře oči a přeletí pohledem z hromady pomerančových slupek na stole k televizi, po jejíž obrazovce poskakuje logo DVD přehrávače. DVD s Doktorem Who muselo dohrát už dávno, ale Sherlock si nějak nevybavuje, že by viděl všechny díly. Musel usnout, což je divné. Přes den nikdy nespí, ani když je ve škole.
Sherlock se na gauči zavrtí a John vedle něj nespokojeně zabručí ze spaní.
Sherlock si najednou vzpomene, co ho uspalo. Byl to John a ta jeho chlupatá deka s příšernou hnědooranžovou barvou. John ho zakryl, aby mu nebyla zima, jenže pod dekou bylo takové teplo, že to Sherlocka poněkud zmohlo. Proto usnul a proto neviděl DVD celé. I když to druhé mohlo být způsobeno i tím, že si John ještě dvakrát pustil díl s Van Goghem. Občas je vážně jako posedlý.
„Sherlocku, už jsi vzhůru?" ozve se nad ním paní Watsonová. „Kdybych věděla, že přijdeš, nachystala bych ti nějakou svačinu."
„To nebylo třeba, měli jsme pomeranče." řekne Sherlock tiše. Opatrně se vymotá z pod chlupaté deky, posadí se a zase Johna zakryje.
„Co ti dva milenci, už jsou vzhůru?!" ozve se z kuchyně Harry a vzápětí tmavovláska nakoukne do obýváku. „Páč před domem právě zastavilo auto s tím Sherlockovým rezatým bráchou."
„Jmenuje se Mycroft." upozorní je Sherlock a postaví se.
„Divný jméno." usoudí Harry s klidem a jde otevřít Mycroftu Holmesovi, který právě zazvonil.
Zvonek dělá dostatečný rámus, aby to probudilo i Johna.
„Co je?" zeptá se udiveně a přeletí pohledem mezi mámou a Sherlockem.
„Musím domů." oznámí mu spolužák.
„Co? A proč tak brzo?" nechápe John a vydrápe se na nohy.
„Johne, je sedm večer a Sherlock jde zítra do školy." upozorní ho máma. „Sherlocku, byl bys tak hodný a přinesl zítra Johnovi úkoly, ať toho ve škole moc nezamešká?"
„Jistě, paní Watsonová." přikývne Sherlock zdvořile.
„A nemohl by tady Sherlock přespat?" prosí John a dělá při tom na mámu psí oči. Většinou fungují dokonale, ale máma je jediná, kdo je vůči této taktice rezistentní.
„Johne, jsi nemocný a dokud se neuzdravíš, nebude tady přespávat nikdo, jasné?"
„Jasné." přikývne John neochotně.
„Přijdu zase zítra." pousměje se Sherlock.
„To doufám." zazubí se John. „Zatím ahoj."
„Ahoj." vrátí mu Sherlock úsměv, ale ten zmizí, když ve dveřích uvidí Mycrofta. „Jo, už jdu." odsekne Sherlock naštvaně dřív, než jeho bratr stačí otevřít pusu a s dupáním jde do předsíně.
„Nashledanou." rozloučí se klidný Mycroft s Watsonovými a jde za Sherlockem.
„A ty se taky zvedej." obrátí se paní Watsonová na Johna, když vyprovodí Holmese. „Máš být v posteli, ne se válet u televize."
„Ale byl jsem celou dobu pod dekou." brání se John a zamává ve vzduchu cípem deky.
„Johne Watsone." řekne máma varovně. To stačí, aby se její syn zvednul a zmizel ve svém pokoji.