Před branami hřbitova stojí nevysoká blonďatá žena, které se za ruku drží malá holčička asi šestiletá.
„Proč nejdeme dál?" diví se malá.
„Dneska je zavřeno. Vlastně celý týden je zavřeno. Opravují tam světla." klepne žena prstem do cedule přivázané k mřížím brány.
„Ale měly jsme jít za tátou!" rozhodí malá rukama.
„To tě to tak trápí?" diví se Jean a podívá se na svou dcerku.
„Ty s ním vždycky dlouho mluvíš a já si hraju, a pak jdeme na horkou čokoládu a na koláč, ale dneska nemůžeme, protože opravujou světla." lamentuje Amanda a naštvaně se mračí na ceduli.
Jean se musí pousmát.
„Tak to vypadá, že to budeme muset posunout o dva dny." usoudí s klidem a dřepne si před dcerku. „Za dva dny už bude hřbitov zase otevřený, tak se sem vrátíme. Sice už to nebude výročí, ale můžeme tátovi jako omluvu přinést nějakou svíčku. Co ty na to?"
„Jo!" vyhkne malá nadšeně.
Způsob, jakým malé příjde oheň fascinující u Jean občas vyvolává obavy. Ale všichni ví, že nemájí nikde nechávat sirky, zapalovače ani nic třeba jen teoreticky zápalného.
„Takže teď půjdeme domů?" zeptá se Amanda zvědavě.
„Jo." přikývne Jean a postaví se.
„A koukneme se za strejdou Gregem?" ptá se malá dychtivě.
„Strejda Greg je tam kvůli práci. Nepřišel na návštěvu." upozorní ji Jean.
Když odcházely z domu, k budově o tři vchody dál akorát začala přijíždět policejní auta a jedno z nich vezlo i Grega Lestrada a jeho pravou ruku Sally Donovanovou.
„A můžu má říct jenom ahoj?" snaží se malá umluvit mámu štěněčíma očima. Tuto schopnost podědila po otci, takže to bohužel funguje na jedničku.
„Když nebude mít moc práce." rozhodne nakonec Jean, než se vydají pryč od hřbitovních bran.
- - o - -
„Nechtěla jsi náhodou říct strejdovi jenom ahoj?" zeptá se Jean, když po kapsách hledá klíče od domu.
„Já mu řekla ahoj." povídá Amanda vesele.
„Jo, to jsi řekla. A pak jsi na něj vychrlila plno otázek ohledně místa činu a těla a ještě jsi Grega a Molly pozvala na návštěvu. To dalece přesahuje obyčejný pozdrav." řekne Jean a naposledy se na Amandu zamračí, než odemkne vchodové dveře. Ovšem doopravdy se na ni zlobit nemůže, když jí otravný hlásek v hlavě opakuje, že je Amanda Sherlockova dcera, a že ten by byl na ni za rychlost její řeči neskonale hrdý. Ovšem také by nejspíš podporoval její pyromanské zájmy.
Jean a Amanda mlčky vejdou do domu a zavřou za sebou dveře. Amanda už se chce rozběhnout do schodů, ale Jean ji chytne pevně za rameno, pohled upřený vzhůru.
„Ma-" začne Amanda, ale Jean ji druhou rukou zakryje pusu.
„Tiše." šeptne Jean.
Na moment ani jedna ani nedutá, když se z bytu nad nimi ozve skřípnutí podlahy. Malé hned dojde, proč ji máma nechce pustit do bytu – někdo už tam totiž je.
„Zloděj?" hádá Amanda.
„Uvidíme." šeptne Jean a pustí dcerku. „Já to jdu zkontrolovat. Ty počkáš tady. Když budu křičet nebo střílet poutíkáš pro strejdu Grega, ano?"
„Jo." špitne Amanda ustrašeně.
„Nahoru nepůjdeš. Jestli ano, nikdy už neuvidíš Pána Času." vyhrožuje Jean, než se pomalu vydá vzhůru. Zná tyhle schody zpaměti, ví, kterým místům se vyhnout, aby na sebe neupoutala nechtěnou pozornost.
Amanda s očima dokořán sleduje mámu, která za chůze vytáhne zpoza pásku pistoli a beze známky strachu pokračuje výš. Sotva jí máma na mezipatře zmizí z dohledu, malá odcouvá až ke dveřím, ke kterým se tiskne zády a pozorně naslouchá veškerým zvukům z patra.
Podlaha nad její hlavou ještě jednou vrzne, ale jinak je ticho. Ovšem to najednou přeruší výstřel, třesk rozbitého skla a dutý náraz, když něco velkého spadne na zem.
Co bylo dál, to už Amanda neví, protože proletěla hlavním vchodem jako vítr a o zlom krk se rozběhla k místu, kde policie akorát ukončuje ohledání místa činu.