Dokud nás smrt nerozdělí 2

Hotch seděl pohodlně rozvalený na pohovce v obývacím pokoji, horní knoflíček košile rozepnutý, rukávy vyhrnuté k loktům, červená kravata visela zplihle na opěradle vedle něj. Jednou rukou si tiskl k uchu mobil.

„Taky mi chybíš, Jacku," zamumlal do telefonu, hlas mu přetékal hřejivou otcovskou láskou.

Reida, který právě vyšel z koupelny oblečený pouze v pyžamu, jež bylo až příliš veliké na jeho hubenou postavu, a v ruce držící ručník, kterým si pečlivě třel vlasy ještě mokré ze sprchy, ten pohled na uvolněného (dobře, možná nebyl doopravdy uvolněný, ale rozhodně nebyl sešněrovaný ve škrtící kravatě) Hotche vyvedl z míry natolik, že se jen ramenem opřel o futro dveří koupelny a zůstal se na něj dívat.

Bylo zvláštní vidět Hotche takhle… jemného, skoro zranitelného, omlouvajícího se svému synovi mezi řádky za to, že nemůže být s ním, a to opět z toho samého důvodu jako pokaždé. Kvůli práci.

„Budeš se bavit, uvidíš," slíbil Hotch synovi. „Strýc Kevin a teta Penelope říkali, že tě vezmou do zoo, co ty na to?" Hotch zvedl hlavu a podíval se přímo na Reida, jakoby celou dobu věděl, že tam je. Beze slova na něj kývl, nezdálo se, že by mu jeho přítomnost, nebo to, že naslouchá jeho rozhovoru se synem, vadila.

„Neboj, Jacku, budu doma dřív, než se naděješ, slibuju. Mám tě rád, kamaráde," řekl mu, na tváři měkký úsměv. Pak zavěsil a pomalým pohybem odložil mobil na konferenční stolek.

Reid pohodil hlavou směrem k telefonu. „Jack je v pořádku?" zeptal se.

„Je u Jessiky." Hotch se opřel do měkkého opěradla pohovky a rukama si unaveně protřel oči. Na chvíli se odmlčel. „Nesnáším, když mu musím lhát," řekl potom tiše, pohled upřený na mladého kolegu. „Nebo když od něj musím odjíždět."

Reid chápavě přikývl.

Hotch se na něj chvíli nepřítomně díval, než uhnul pohledem, vstal z pohovky a nepřítomně sebral z vrchu svého cestovního vaku obyčejné bílé tričko. „Půjdu si dát sprchu," zamumlal.

„Jasně," odpověděl Reid a uhnul ze dveří koupelny. Chtělo se mu spát, byl unavený, příliš unavený na to, aby na něj čekal, proto pomalu otevřel dveře ložnice a téměř v obavách nakoukl dovnitř místnosti. S úlevou zjistil, že si Garciová naštěstí zachovala poslední zbytky soudnosti a přestože byla v ložnici jenom jedna postel – i když se skutečně velkorysými rozměry – nijak moc to nevadilo, protože na druhé straně místnosti byla téměř stejně tak široká rozkládací pohovka, která byla už od pohledu dostatečně pohodlná na to, aby se na ní dalo docela dobře vyspat.

Pokrčil rameny a z jisté úcty a ohleduplnosti ke staršímu kolegovi se rozhodl pro pohovku. Vyklonil se ze dveří. „Můžeš si vzít postel, Hotchi," zavolal.

Hotch neodpověděl, možná ho přes zvuk tekoucí vody neslyšel.

Než Hotch vyšel z koupelny a vešel do ložnice, Reid už spal, stočený do těsného klubíčka na obrovské pohovce, a tak si nevšiml, že se Hotch při pohledu na něj mírně usmál, načež vzal z postele jednu z teplých dek a pečlivě jí Reida přikryl předtím, než se sám uložil ke spánku.

xXx

Druhého dne už se – k Reidově velké nelibosti – schovávat nemohli. To věděl od chvíle, kdy mu Hotch během snídaně a pořádné ranní kávy věnoval dlouhý, němý, zamyšlený pohled.

Reid nic neřekl, pohled upřený do hrnku, snaživě předstíral, že si jeho pohledu nevšiml. Přesto se však mimovolně, nepřítomně zamračil. Samozřejmě, logicky zcela rozuměl tomu, proč je třeba, aby se dnes vydali do města a vystavili se trochu zvědavému pohledu veřejnosti, když už to neudělali včera. Ano, logicky to věděl. Ale emocionálně? To už bylo něco jiného.

Nechtělo se mu do toho.

Nebyl zvyklý na blízké, důvěrné vztahy s ženami – natož pak s muži – a byl si dokonale vědom toho, že tohle bude pro něj tvrdý oříšek, hodně tvrdý oříšek. Upřímně si nedovedl představit, že by měl předstírat – a to dokonce na veřejnosti, mezi lidmi! – že má intimní vztah. A to s nikým jiným než s Hotchem. Nechtěl vědět, co všechno bude tohle předstírání obnášet.

Nejistě zvedl pohled od své kávy a podíval se Hotchovi do očí. „Jak dlouho?" zeptal se slabým šeptem. Věděl, že žádné další upřesňování otázky není potřeba, že Hotch pochopí, na co se ho ptá.

Jak dlouho tady budeme muset zůstat?

Hotch na něj pár okamžiků upřeně zíral, ale nakonec jen zlehka potřásl hlavou. „To nemám vůbec tušení," přiznal upřímně, pohledem stále pečlivě zkoumal Reidův výraz. „Ale protože zatím nevíme, kde přesně hledat…" nechal větu vyšumět do ztracena a dlouze se napil kávy.

To bylo u snídaně.

Teď bylo skoro poledne a oni byli na takové menší procházce Torontem. Ukázat se. Nalákat na sebe neznámého. Nebo se o to alespoň pokusit, protože stále nevěděli, kde oběti na vraha narazily, a kam by tak měli jít oni, aby se s ním setkali. Nezbylo jim nic jiného než jít jen tak nazdařbůh do města a doufat, že budou mít štěstí.

Nebo neštěstí, záleželo na úhlu pohledu.

Na druhou stranu, v parku Sira Winstona Churchilla bylo příjemně. Všude spousta lidí, matky s dětmi, zamilované páry, jak mladší – těch byla většina – tak i starší, pejskaři, nadšení sportovci. A oni dva, kráčející pomalu (Hotch na sobě dokonce neměl ani sako, kravatu povolenou a rukávy košile vyhrnuté, aby nevypadal tak beznadějně formálně – i když ani to by možná nevadilo, vzhledem k tomu, že podle jejich krycí historky byl Reid student sociologie a Hotch právník), mlčky bok po boku, jako by ani jeden z nich nevěděl, co říct.

Reid přemýšlel, jestli opravdu vypadají jako pár. A pokud ne, co by měli udělat pro to, aby tak vypadali? V ideálním případě tak, aby se nemuseli dotýkat.

Hotch, který zřejmě s blízkostí takové problémy neměl, se dotkl prsty jeho dlaně a pokusil se ho chytit za ruku. Reid sebou vyplašeně škubl.

To je ten mladík opravdu tak mimo kvůli jednomu letmému dotyku? Hotch protočil – napůl pobaveně a napůl soucitně – oči a objal ho pevně kolem ramen. Přitáhl ho k sobě blíž a přitiskl se mu rty téměř až k uchu. „Uklidni se, Reide," zašeptal jemně. „Pokud máme vypadat jako pár, nemůžeš sebou trhnout pokaždé, když se tě dotknu."

„Já vím, já vím," zamumlal Reid. „Promiň."

„V pořádku," ujistil ho Hotch klidně a sundal paži z jeho ramen, aby mu alespoň trochu dopřál pocit volnosti. Vzal ho za ruku, Reid tentokrát nevyskočil metr do vzduchu ani nevypískl. Hotch se pousmál.

„Co říkáš, nezajdeme se někam najíst?"

Reid pomalu, nejistě přikývl a věnoval mu nervózní pohled. Hotchova dlaň ho na ruce skoro pálila. Znervózňovalo ho to, znejišťovalo, cítil se podivně, zranitelně. Nebyl zvyklý na dotýkání, natož na dotýkání, které bylo tak moc důvěrné.

I když důvěrnost byla ve skutečnosti pouze předstíraná.

„Skvěle," Hotch téměř zajásal. „Co bys řekl třeba italské kuchyni?"

Reid se na něj podíval a přimhouřil podezřívavě oči. Podle toho, co viděl v Hotchově obličeji mohl s jistotou říct jedno – Hotch se tím bavil!

Silou vůle se přemohl, aby nezalapal šokovaně po dechu, místo toho jen okamžitě uhnul pohledem. Skousl si ret. Fajn, pokud z toho chtěl Hotch udělat zábavu, nevadilo mu to. Možná to tak bude i jednodušší. „Fajn. Jsem pro," odsouhlasil návrh pevným hlasem a hrdě napřímil hlavu, pokusil se dokonce i o mírný úsměv, přestože v očích měl pořád známky nejistoty.

„V tom případě se nech vést, můj mladý příteli," prohodil Hotch pobaveně a jeho sevření na Reidově dlani se zpevnilo.

Reid protočil oči. Tohle tedy bude určitě dlouhý, dlouhý případ.

Nehledě na to, že v nějakém útulném kanclíku v některé z Torontských policejních stanic se ostatní členové týmu na jejich účet jistě velice dobře baví.