„A tohle je kdo?" zeptá se doktor McCoy, když mu na oddělení přijde komandér Spock a dva strážní, kteří mezi sebou nesou bezvědomého muže v pyžamu a županu.

„Zajatec," oznámí Spock jen s nepatrným náznakem nespokojenosti v obličeji.

McCoy se na chvíli nemůže rozhodnout, jestli má pozvednout obočí nad tím náznakem emocí nebo protočit oči nad jednoslovnou odpovědí, ale nakonec jen ukáže, kam bezvědomého uložit.

„Když je to zajatec, proč je tady?" zeptá se doktor kysele.

„Standardní prohlídka kvůli nemocem a parazitům," povídá Spock, zatímco strážní pokládají drobného zajatce na volné lůžko. „A také identifikace druhu."

„Ale?" zarazí se McCoy a přejde blíž. Jeho nový pacient vypadá jako obyčejný, ničím moc zajímavý muž kolem třicítky, až na to, že mu z vlasů trčí kočičí uši a z pod županu čouhá chlupatý ocas.

„Muž se jmenuje Arthur Dent a označuje se za kočičáka. Prohlásil, cituji: nejsem žádný kříženec, kočičáci se vyvinuli bok po boku lidí," sděluje Spock lékaři, co o jeho pacientovi ví.

„Kočičák? O tom jsem nikdy neslyšel," prohodí McCoy, zatímco si nasazuje rukavice. „A nikdo takový se na Zemi nevyvinul, toho bych si všimnul."

„Je podobný jiným druhům, ovšem ne identický," povídá Spock s klidem.

„A proč je vůbec zajatý? Urazil Jima?" zajímá se doktor. Možná toho o jejich úkolu neví moc, ale jestli tohle je jejich zabiják, tak si přestane stěžovat na Jimovo chování.

„Arthur Dent pomohl Johnu Harrisonovi a tento terorista má jeho sympatie. Kapitán proto usoudil, že je jeho přítomnost na palubě nutná," řekne Spock opět s tou nepatrnou známkou nespokojenosti ve tváři.

„Chlape, do čeho ty ses zapletl?" řekne McCoy směrem k bezvědomému pacientovi, než se zavrtěním hlavy začne se skenováním jeho životních funkcí.

Komandér jen krátce pokývne hlavou a s nečitelným výrazem ve tváři odejde z ošetřovny, aby se připojil ke kapitánovi na můstku.

- - o - -

Když Arthur přijde k vědomí, děsně ho bolí hlava a kolem sebe slyší, jak si povídají tiché hlasy. A to je divné, protože u něj v bytě nikdo jiný krom něj nežije. Hlavou mu proletí myšlenka, že to všechno na Natriu byl jen podivný sen vytvořený kdo ví čím, na co narazili při cestě s Fordem. To zní asi stejně pravděpodobně jako jiná dimenze.

No, asi nezbývá nic jiného, než otevřít oči, protože úvahami tohle nevyřeší. Na to je vesmír až moc šílené místo.

A tak Arthur s povzdechnutím otevře oči. A pak je hned zavře.

Všechno kolem je jasně bílé, což v kombinaci s jeho třeštící hlavou není nejlepší mix. Na chvíli Arthur jen leží dlaně přitisknuté k očím, jako by to mohlo zastavit bolest a uvažuje, za co přesně Forda a zbytek posádky Srdce ze Zlata zabije. Jestli za ty halucinace nebo za to probuzení, ovšem pak vedle něj někdo promluví. A ať je ten chlap kdokoliv, rozhodně to nezní jako Ford ani jako Zafod.

„Slyšíte mě?" zeptá se neznámý muž a Arthur neochotně odtáhne jednu ruku od obličeje a pootevře jedno oko. Těžko dělat, že spí, když zvedl ruce.

Nad ním stojí naprosto cizí brunet v úplně modrém triku a s ustaraným výrazem na něj hledí.

„Nemáte paralen?" zeptá se ho Arthur s nadějí.

„Obávám se, že ne," prohodí muž v modrém s pozvednutým obočím. Cosi nacvaká nebo spíše naťuká do průhledného přístroje, který Arthurovi ze všeho nejvíc připomíná tablet a obočí mu vyletí až ke stropu.

„Kde jste se tu vzal, chlape? Paralen se nevyrábí už víc jak dvě sta let, protože poškozoval játra."

„Co?" zarazí se Arthur a otevře obě oči. A vzápětí toho zalituje, protože světlo.

„Sakra," zaskučí. „A nemáte něco jiného na bolest? Mám pocit, že mi upadne hlava."

„Jistě," přikývne muž, zatímco kontroluje cosi na tabletu a mává kolem Arthurovi hlavy jakousi malou věcičkou. Po chvilce toho ale nechá a odkudsi sebere něco, co tvarem připomíná baterku, ale rozhodně to nesvítí.

To může Arthur potvrdit, protože když mu to muž přitiskne ke krku, tak ho to bodne.

„Au! Sakra, chlape! Co to děláte?!" odstrčí Arthur hnedka ruku, co drží tu proklatou věc a mne si bolavý krk.

„Co hlava?" zeptá se ho muž v modrém.

„Co asi?" odsekne Arthur, ale pak se zarazí. Hlava ho nebolí. Před chvilkou hrozilo, že se rozskočí, ale teď je jeho hlava v pořádku.

„Jak jste to udělal?" diví se Arthur s nechápavým výrazem.

„Obyčejná analgetika. Lepší, než ten váš paralen, ne?" ušklíbne se chlápek.

„To rozhodně," souhlasí Arthur a posadí se. „Kde to jsem?" zeptá se, když se rozhlédne okolo.

V místnosti kolem něj stojí několik lůžek jako na nemocničním oddělení, ale to je tak všechno, co může on o místnosti říct. Lidi v bledě modrých halenách a šatech, které nejspíše fungují jako uniforma, chodí kolem, po stranách stojí sloupy a skříňky plné divných věcí, občas nějaký stůl a na jednom lůžku leží zakrytý muž, kolem něhož jsou jak plát skla vypadající obrazovky, které ho monitorují.

„Jste na ošetřovně na palubě lodi Enterprise," vysvětluje muž v modrém. „Já jsem vedoucí lékař, jmenuji se Leonard McCoy."

„Arthur Dent," představí se Arthur automaticky.

„Co si pamatujete naposledy?" zeptá se ho McCoy zvědavě.

Arthur skloní hlavu a podívá se na své oblečení. Pyžamo, župan a vedle něj složený ručník. Jasně, byl ve sprše a pak chtěl jít spát, ale objevilo se těch pět, co tvrdili, že jsou od Hvězdné Flotily. Ten se špičatýma ušima chtěl vědět, co ví o Khanovi, ale ten přiopilý pitomec řval tak, že přivolal Rosie a-

„Pro Boha! Rosie!" vyhrkne Arthur skoro vyděšeně a rozhlédne se kolem, jako by snad mohl svou mohutnou zaměstnavatelku jen tak snadno přehlédnout.

„Co prosím?" zarazí se McCoy.

„Rosie, ona- Chtěla je vyhodit z mého bytu, ale oni ji něčím střelili a ona spadla a já nevím, jestli je v pořádku," rozkládá Arthur rukama.

„No, sem přinesli jen vás, nikoho jiného," řekne McCoy. „Nejspíš ji jen omráčili, protože nikdo nevyžadoval lékařskou pomoc," snaží se Arthura uklidnit, než pokračuje ve vyptávání.

„Víte, jak jste se sem dostal?"

„Ne?" zavrtí Arthur s nakrčeným čelem hlavou. „Šel jsem za Rosie, když mě asi taky střelili. A pak už si nic nepamatuju. Probral jsem se až tady," vzpomíná trochu pracně.

„Abych vám to vysvětlil, ne že by to byla moje práce," povzdechne si McCoy. „Na rozkaz kapitána Kirka jste byl zatčen za spolupráci s teroristou Johnem Harrisonem. A prosím, nezkoušejte utéct. Za dveřmi jsou strážní a my jsme teď na cestě do té části vesmíru, kde nemáme, co dělat."

„Zatčený?" vydechne Arthur nevěřícně. Teda jasně, už když pomáhal Khanovi, tak ho napadlo, že ho za spolupachatelství stihne nějaký trest, ale stejně. Jedno je si to myslet, druhé je, když se to i děje.

Z truchlivých myšlenek ho vytrhne doktor McCoy a jeho slova.

„Ještě vám odeberu krev a udělám pár základních vyšetření a pak si vás odvedou," povídá doktor s pohledem zabodnutým do asi-tabletu.

„A kam?" lekne se Arthur.

„Do vězeňské sekce," odpoví mu McCoy s klidem.

„No skvělé," ucedí Arthur kysele. Jenže je na neznámé vesmírné lodi plné neznámých technologií a lidí, kteří jsou v boji určitě líp vycvičení, než kdy on bude. Nehledě na to, že mají určitě i zbraně. Co mu zbývá, než poslechnout?

Doktor mu dle svého slibu odebere ampuli krve, což není ani zdaleka tak nepříjemná záležitost, jak je Arthur zvyklý a pak ještě nějaké další oskenování tou malou věcičkou, kterou kolem něj McCoy mával, když se probral.

„Takže, jméno Arthur Dent, že? Pohlaví?" řekne doktor tázavě, když zase začne ťukat do asi-tabletu.

„Mužské!" vyhrkne Arthur, jako by snad o tom šlo pochybovat.

„Vážně?"

„Samozřejmě!" skoro se naježí Arthur. „Copak vypadám jak ženská?!"

„Vypadáte? Ne, to ne," pokrčí McCoy rameny. „Váš věk?" ptá se dál.

„Třicet. Aspoň myslím," odpoví Arthur nejistě. To cestování s Fordem mu dost rozházelo sledování času a počítání věku, ale je si jistý, že nějak takhle to bude.

„Myslíte?" pozvedne McCoy obočí.

„Hele, neměl jsem zrovna kdy a jak sledovat čas," odsekne Arthur. „Nehledě na to, že se všude měří jinak."

„Datum a místo narození?" zeptá se McCoy po protočení očí.

„9. leden 1987, Londýn, Země."

„Prosím?" přeruší ho McCoy.

„9. leden 1987," zopakuje Arthur. „Nebo tady měříte čas jinak?"

„Víte, co je teď na Zemi za rok?"

„Ehm, ani ne," zavrtí Arthur hlavou.

„Jasně," promne si McCoy čelo. „Rasa?" pokračuje dál ve výslechu a vyplňování lékařských záznamů.

„Kočičák."

„O tom jsem ještě neslyšel. Z jaké planety pocházíte? Myslím původ rasy."

„Z planety Země."

„Mohl byste odpovídat po pravdě? Tady jde o vaše zdraví," naštve se doktor.

„Já odpovídám po pravdě!" rozhodí Arthur rukama. „Nemůžu za to, že mě ta loď hodila do jiné dimenze."

„Fajn. Fajn! Končím!" rozkřikne se McCoy s naštvaným výrazem a s dupáním vyrazí ke dveřím z oddělení. „Odvěďte si ho, než ho zaškrtím!" křikne na strážné.

A tak je Arthur odveden do vězeňské sekce, která je stejně bílá jako ošetřovna a zbytek lodě, a kde v cele není nic krom jednoho lůžka, na kterém se Arthur usadí.

Matně si Arthur vzpomene, že před nějakým milionem let snil o obyčejném životě. Má takový pocit, že po cestování po dvou vesmírech a zatčení za terorismus není moc šancí, že by se mu to podařilo. Marvin by na to určitě měl nějakou děsně depresivní hlášku, ale Arthur pochybuje, že by momentální situaci dokázal trumfnout. Leda, že by odcitoval zdejší zákoník, který by říkal, že ho čeká trest smrti.

- - o - -

Chvíli po jeho uvěznění v cele přeruší ticho hlášení kapitána, jehož hlas zní až nepříjemně stejně jako ten opilý pitomec, který se s Arthurem hádal u něj v bytě. Kdo by proboha z něj udělal kapitána?! Všichni kolem vypadají rozumněji než on. Ale třeba je za střízliva normální. Těžko říct.

Ovšem tyto úvahy Arthurovi vyhnala z hlavy kapitánova slova.

„Posádko Enterprise. Muž, kterého sledujeme, se skrývá na domovské planetě Klingonů, protože si myslí, že se tam za ním neodvážíme. Právě tam směřujeme. Mezi Federací a Klingony panuje velké napětí. Jakákoliv provokace může mít za následek válku. Osobně povedu výpravu do opuštěného města na planetě Kronos, kde polapíme uprchlého Johna Harrisona a vrátíme se s ním na Zemi, kde bude souzen za své činy. Dostaneme toho hajzla. Konec."

Dlouho Arthur jen stojí a kouká směrem ke stropu, odkud zněla kapitánova slova.

Takže se Khan přece jen mýlil. Ovšem i tak to pro něj nevypadá dobře.

V hlavě se Arthurovi ozvou slova dvou mužů v jeho bytě, asi-kapitána a toho se špičatýma ušima. Slova, že je Khan nebo John Harrison nebo jak se doopravdy jmenuje chladnokrevný vrah. S takovými lidmi nikdo nesoucítí, ale Arthur stejně doufá, že se mu nic špatného nestane.

- - o - -

Ať už jde o vězení ve vesmíru nebo ne, moc rozdílů proti filmům Arthur nenašel.

Sedí v bílé cele s pevnými stěnami, jen místo mříží je nějaká místní verze neprůstřelného skla. Čtyři cely jsou umístěné do kříže, aby každá z prosklených stěn byla čelem ke skoro kruhovému stolu uprostřed místnosti, kde jsou vždy aspoň dva strážní v červených uniformách, kteří Arthura po většinu času jen ignorují.

Strava je zde nejspíše třikrát denně a upřímně, Arthur si není jistý, jestli je tohle normální vězeňská strava nebo jestli tohle jí celá posádka lodi, ovšem tak či tak si je jistý, že by v cele vedle měl sedět kuchař.

Ovšem je tu jedna naprosto úžasná věc, která se na Natriu nedala sehnat, a které se nic nedokáže vyrovnat. Na palubě vesmírné lodi Enterprise se podává čaj. Pravda, trochu slabý a neslazený, ale stejně – čaj! Tato informace mu z hlavy aspoň na chvíli vyhnala všechny další starosti. Kdyby se nebál trestu smrti, mohl by být v Ráji.

Marvin by tu ironii určitě ocenil.

- - o - -

Dlouho se nic nedělo, aspoň Arthur neví, že by se dělo něco zajímavého, jen loď letěla za Khanem. Že zastavili u cíle Arthur, zjistil až podle prudkého škubnutí, které ho shodilo z lůžka a upřímně ti lidi by se měli naučit řídit.

A pak zase dlouho nic, jen posádka si mezi sebou tiše povídala, takže jim Arthur moc nerozuměl. A pak se ozvalo další hlášení kapitána. A tenhle kapitán zněl úplně jinak než ten předtím, takže těžko říct, jaká hierarchie tady funguje.

Ovšem to bylo Arthurovi jedno. Jemu dělala víc starosti Khanova bezpečnost. Protože slova tohodle kapitána tak úplně nesouhlasila s tím, co říkal ten předchozí kapitán. Tenhle kapitán je podle hlasu ochotný zabít, ne jen zatknout.

„Johne Harrisone, pozor. Zde kapitán Hikaru Sulu z USS Enterprise. Letí k vám raketoplán se zkušenými důstojníky. Pokud se jim okamžitě nevzdáte, odpálím salvu pokročilých torpéd s dlouhým doletem, která jsou namířena na vaše souřadnice. Máte dvě minuty na uposlechnutí. V opačném případě budete zlikvidován. Pokud se o něco pokusíte, bude to váš konec," S těmi slovy hlášení skončí.

Arthur se nejistě hrbí na lehátku, ocas v rukách a s obavami čeká, co se stane. Ovšem nic se neděje. Všude je jen ticho a klid a ticho a to Arthura ubíjí. S koleny pod bradou a ocasem omotaným kolem sebe se Arthur zabalí celý do županu, než si rukama obejme nohy a položí si na ně hlavu.

Doufá, že je Khan v pořádku.

Doufá, že nikdo nevystřelí žádné torpédo.