A/N: Zdravím, tak tady máme druhou kapitolu a hned tři nové originální charaktery. Upozorňuji, že jich tady bude opravdu hodně (studenti, učitelé,...), ale budu se vám je snažit představit postupně, aby se vám nepletli. :) Už jich mám promyšlených celkem dost. :)

Taky si nejsem úplně jistá, jestli se v téhle kapitole Ed nechová trochu OOC. Už jsem těch fanfikcí totiž sama přečetla tolik, že si nejsem stoprocentně jistá, jak by se v téhle situaci zachoval (Možná bych si měla dát rewatch na anime... :D). Původně byla první část téhle kapitoly úplně jiná, tak doufám, že jsem to svou pozdější úpravou nijak nepokazila. Dejte mi prosím vědět, jestli se vám bude zdát cokoli v nepořádku. Tuhle kapitolu už přepisovat nebudu, ale zkusím se polepšit v budoucích kapitolách. :)

Disrespectful

Chapter 2

Something Normal...

"CO TO MÁ KURVA ZNAMENAT?!" zařval na celou budovu a vyletěl ze dveří, aby ještě zastihl ředitele, "p-p-počkejte, pane řediteli? Co má tohle znamenat? Tohle slyším poprvý!"

Pan Anson se na vzdálené volání otočil a tvářil se zmateně na chlapce, co se ho snažil dohnat: "Nechápu o čem to mluvíte. Plukovník řekl, že-"

"Je jedno, co říkal plukovník. Já říkám, že tohle je špatně! Celý to domluvil bez mýho vědomí!" křičel v poklusu, ale už zpomaloval, jak se blížil k řediteli, a nakonec se zastavil v dostatečné vzdálenosti, aby mohli konverzovat, "Ať už má tohle znamenat cokoliv, musíte to zrušit."

"Tak to je asi tedy nějaké bizarní nedorozumění, protože jsem měl za to, že s tím naprosto souhlasíte. Ale zrušit? Obávám se, že to nebude tak jednoduché. Už jsem totiž vyplnil všechny nezbytné formuláře a zrušil hledání nového kantora. Krom toho, v kanceláři mám v šuplíku dokument podepsaný samotným Vůdcem o vašem dočasném uvolnění-"

"Cože? Od Vůdce?" skočil mu Ed do řeči.

"Přesně tak, Fullmetale. Budeš tady muset učit, ať už se ti to líbí, nebo ne." Ed se otočil s hrůzou v očích ke svému nadřízenému, jak se jeho slova ozývala v prázdné chodbě.

"To snad nemyslíte vážně! Vždyť- to přece nejde! Ani nemám oprávnění pro to, být učitelem, tak co je to za nesmysl? A ani to snad nemám v popisu práce!"

"No to vlastně není tak docela pravda, Fullmetale. Vzpomínáš si na státní písemnou zkoušku, kterou jsi podstoupil, aby ses mohl stát státním alchymistou? To, že jsi ji úspěšně složil a dostal uznání od Vůdce, tě ve skutečnosti dělá více než kompetentního učit. A co se týče tvé práce, tak tvou prací je poslouchat rozkazy tvých nadřízených a proti Vůdcově nařízení není nic, co bys mohl udělat."

Ed sledoval svého nadřízeného v šoku. 'Myslí to opravdu vážně? Já a učitel? P-p-proč?'

"Ehm, plukovníku... já to stále nechápu. Proč byste tohle po mně vy nebo Vůdce chtěli? Vždyť jinou kompetentní náhradu si snad můžou sehnat kdekoliv, ne? Tím chci říct- byl bych vám přece užitečnější v terénu."

Plukovník se na něj podíval, jako kdyby se ho právě zeptal na tu nejvíc zřejmou věc ve vesmíru: "Fullmetale, jako vážně? Myslel jsem si, že tohle je snad ta nejvíc zřejmá věc na celé téhle situaci..."

"...?"

Plukovník si vzdychl a podíval se Edovi přímo do očí. "Říkáš, že bys byl užitečnější v terénu? To je možná pravda, protože i přesto, že nedodržuješ protokol a nenasloucháš rozkazům, vždycky splníš svůj účel... ale to není všechno."

"...?" Ed nechápal, o čem to mluví. 'Tak on sám uznává, že bych byl užitečnější v terénu a stejně mě chce strčit sem? A co vůbec myslí tím, že to není všechno? Co může být důležitější, než splnit svůj účel?' přemýšlel Ed, ale nemohl dojít k žádnému závěru, a tak dál jen koukal na plukovníka s otazníkem vepsaným ve tváři a čekal na jeho objasnění.

"Fullmetale, chci, abys tady učil, protože to pro tebe bude skvělá zkušenost. Chci, abys tady učil, protože věřím, že se tady sám něčemu přiučíš. A to přijde vhod jak tobě, tak i lidem v tvém okolí (zejména teda mně...). Takže do konce letošního školního roku už žádné mise v terénu. Každý pracovní den totiž budeš tvrdnout tady. Do té doby máš zákaz opustit Centrál. To všechno schváleno a podepsáno Vůdcem. Jestli ti to nevyhovuje, můžeš mi teď hned odevzdat své hodinky."

'No to si snad ze mě děláš prdel!' Ed na plukovníka vejral, jako kdyby měl dvě hlavy a přitom si v duchu říkal, 'To jako že mě ještě bude vydírat?! Ten bastard by si radši od teď měl přát, aby se byl nikdy nenarodil, nebo okusí hněv Edwarda Elrica!'

Ed přímo zuřil. Nejradši by si sundal botu a rukavici a brutálně ho zmlátil automailem dokud by po něm nezůstal jen krvavej mastnej flek, ale tohle vypadalo vážně. Plukovník už ztratil i tu poslední špetku trpělivosti, kterou s Edem měl za ty tři roky, a jestli teď Ed udělá chybu, mohlo by ho to stát kvalifikaci státního alchymisty. A to by pak už bylo jen 'Pá pá zdroji informací, pá pá Kameni Mudrců, pá pá Alovo tělo...' a něco takového Ed rozhodně nesmí dopustit.

"Víš, tohle opravdu není tak marné, jak si myslíš. Aspoň si s bratrem trochu odpočinete od toho vašeho věčného cestování. Krom toho, tady jste v Centrálu. Budete mít spoustu času na pročtení všech užitečných materiálů v Národní knihovně. A ty si taky odpočineš od věčného nebezpečí a na chvíli okusíš taky něco... normálního."

'Normální. Od toho deštivého dne už nebylo v našem životě nic normální. A dokud nezískáme Kámen, ani nikdy nebude. Ale možná- nerad to uznávám... ale možná bych si mohl po dlouhé době vyzkoušet něco, co se alespoň vzdáleně podobá normálu.'

"Dobře, dobře, chááápu to! Prostě to tady budu muset těch pár měsíců nějak přetrpět, jinak mi uděláte ze života ještě větší peklo, než je, fajn, chápu to," Ed na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl a vydechl. Pak je znovu otevřel a upřel na plukovníka, "Udělám to. A víte vy co? Ani mi to nebude vadit! Tu radost vám totiž neudělám, vy vyděrači! Já si to budu užívat! Konec konců, tohle bude snad ta vůbec nejjednodušší mise, kterou jste mě kdy pověřil. Proč bych si měl dělat těžkou hlavu kvůli pár děcek?" Ed se sám choval jako malé dítě, když to říkal, protože se tím snažil skrýt své skutečné pocity.

Na to se Plukovník jen sarkasticky usmál a popřál svému podřízenému 'hodně štěstí'.

Pak se podíval na čas na své kapesní hodinky.

"Fullmetale, asi by ses už měl raději vrátit do té třídy, víš, než je napadne ti dát na židli připínáček nebo tak něco. Já se už musím vrátit do práce, než mě přijde zkontrolovat Hawkeye, jestli se neflákám. Tak si to tady hezky užij." Po tom, co dořekl poslední větu, na Eda mrkl a odkráčel pryč.

Na to se Ed jen znechuceně ušklíbl. Pak se ale na plukovníka pořádně zadíval a na tváři se mu objevil lehký úsměv, který Ed nedokázal potlačit.

"Ehm, pane řediteli, chtěl bych se vám omluvit za způsobené komplikace. Já se teď vrátím do třídy a začnu..." na chvíli se zasekl a pak se usmál na tu myšlenku, "učit."

Ředitel mu úsměv opětoval a pak se oba rozešli na svá 'pracoviště'.

Když Ed dorazil ke dveřím, na chvíli se zastavil a poslouchal hlasy vycházející z místnosti, než vzal za kliku a vtrhl do třídy.

xxxx

O pět minut dříve... ve třídě...

"CO TO MÁ KURVA ZNAMENAT?!" zařval ten malej blonďák na celou budovu, než vyletěl ze dveří, jako by mu šlo o život, "p-p-počkejte, pane řediteli? Co má tohle znamenat? Tohle slyším poprvý!" ještě zaslechli studenti z chodby ozvěnu hlasu naštvaného alchymisty.

Černovlasý muž v modré armádní uniformě zůstal chvíli stát na místě. Pak s šibalským úsměvem vykročil ze dveří ve stopách svého podřízeného, který se utrhl ze řetězu.

Všichni studenti zůstali koukat na místo před tabulí, kde předtím všichni tři stáli. Po chvíli jeden z nich prolomil ticho: "Co to kurva mělo bejt...?"

Sice to řekl jen polohlasem (skoro šeptem), ale i tak se jeho hlas rozlehl po celé místnosti, jak všichni potichu seděli v šoku a nehnuli ani brvou. Všichni se snažili zpracovat, čeho právě byli svědkem.

Nikdo z nich nevěděl, jak mají téhle situaci rozumět. Podle toho, co říkal pan ředitel, tak ten skrček, co před pár sekundami vyrazil ze dveří, jen se po něm zaprášilo, měl být jejich novým třídním učitelem? Cože? Vždyť podle jeho výšky ještě nejspíš nevychodil ani základku!

A navíc... to jak ho pan ředitel představil. Jako ocelového alchymistu? Toho mrňavýho skřeta? Ne, to se rozhodně musel splést. Nejspíš místo něj přivedli nesprávného, protože to bylo jediné vysvětlení i co se týkalo jeho reakce. Byl naprosto v šoku, stejně tak jako všichni studenti- ne-li víc...

"Ehm, vážně si nejsem jistá, co si o tom mám myslet... Pokud vím, tak pan ředitel sice má smysl pro humor... ale tohle... nějak si nedokážu ani našeho pana ředitele představit žertovat o něčem takovém..." Odvážila se jedna z dívek promluvit do ticha panujícího mezi jejími spolužáky.

"Ale no ták, takovej skrček přece nemůže učit. Vždyť je mladší než my!" Zhoupl se Korry dozadu na židli a lokty se opřel o hranu lavice za ním.

"Ale slyšeli jste ho?! Že prej to je ocelový alchymista! Věřili byste tomu?! Vždyť to je přece totální hovadina. Trpaslík jako on nemůže bejt součástí armády..." Začal Deemer promlouvat ke třídě sebevědomě, ale ke konci trochu zaváhal.

"Tím bych si nebyl až tak jistej. Od táty jsem slyšel, že se státním alchymistou stal nějakej kluk, prej zhruba v našem věku..." přemýšlel Rowan nahlas, ale hned tu myšlenku zase setřásl. Tenhle prcek jím nemohl být ani náhodou. Přece už jen to jméno 'ocelový' napovídá, že navzdory jeho věku, alchymista nesoucí tenhle titul je někdo velký a mohutný.

"HAHAHAHAHAHA! Pro mě za mě, ať si je plechovej nebo jakej chce. Ale v našem věku? No to asi těžko! Taková blecha! Skoro abych si na něj vzal lupu-"

Právě ve chvíli, kdy to Korry dořekl, někdo trhl za kliku od dveří a ty se rozletěly dokořán, až skoro vyletěly z pantů.

"Jé, my o vlku... a vlk za dveřmi." usmál škodolibě Deemer.

Do třídy se přiřítil Ed, jak ho chytil amok: "KOMU ŘÍKÁŠ, ŽE JE TAK PRŤAVEJ, ŽE NESMÍ ANI NA PLÁŽ, PROTOŽE BY SE ZABOŘIL DO PÍSKU, ALE AŽ PŘIJDOU VLNY, NEMUSÍ SE BÁT UTOPENÍ, PROTOŽE JE TAK MIKROSKOPICKEJ, ŽE MŮŽE DÝCHAT ATOMY KYSLÍKU V MOLEKULE VODY?!

Všichni na něj civěli, až jim skoro vypadly oči z důlků.

"Vlk? Spíš ratlík..." ozvalo se odněkud ze zadní lavice a žáci se jako nějakým zázrakem probrali z transu a nato se začali hlasitě smát. Jediný, kdo se nesmál byl Ed, stojící před třídou, rudý vzteky (a možná i trochu zahanbením...).

Jeden ze studentů se snažil přestat smát, ale nemohl si pomoct, až sjel ze židle, chytal se za břicho a válel se smíchy po podlaze.

Při tom pohledu se jeho spolužáci začali smát ještě silněji, až je z toho bolely koutky úst a břišní svaly.

Ed se mezitím posadil na učitelskou židli a snažil se trochu uklidnit si nervy. 'Bezva. Neuběhla ani minuta, co jsem vstoupil do třídy a už tuhle práci nesnáším. Fakt díky, plukovníku,' říkal si Ed sarkasticky a přitom se začal rozhlížet po třídě. Začal zkoumat jednotlivé studenty a jejich řeč těla, jak pokračovali v jejich nekontrolovatelném záchvatu smíchu.

Pak se podíval na stůl před sebe, kde ležela třídní kniha. Zdráhavě si ji pošoupl k sobě a nahlédl dovnitř. Začal studovat seznam jmen svých žáků.

Po chvíli podezřelého ticha zdvihl oči z třídnice a pohlédl na studenty, kteří už se vysmáli a následně nasadili vážnou tvář, každý pohled se upínal na něj.

Ed se pomalu odsunul a zdvihl ze židle, poodstoupil pár kroků od stolu, aby byl vidět celý. Vzal to jako perfektní příležitost, aby se ještě jednou (tentokrát už sám) představil.

Krátce si odkašlal a začal: "Ehm, takže... jak už jste předtím mohli slyšet od pana ředitele... jmenuji se Edward Elric, jinak jsem známý také jako ocelový alchymista, a byl jsem vám přiřazen jako třídní učitel do konce tohoto školního roku." Všichni na něj upínali zraky a tiše mu naslouchali.

"Upřímně, dost mě to překvapilo. Dozvěděl jsem se to až teď od pana ředitele, ve stejnou chvíli jako vy. Ale s tím se bohužel nedá nic dělat. Je to vládní nařízení a já se mu jakožto příslušník armády musím podřídit, ať už se mi to líbí, nebo ne. Takže si zachovám svou profesionalitu a vezmu tenhle úkol, jako by to byla kterákoliv mise, na které jsem byl předtím. Plukovník mě ujistil, že jsem dostatečně kvalifikovaný pro výuku, a tak se vás budu snažit naučit to, co mám. Takže... em, máte někdo nějaké dotazy?"

A/N: Tou úpravou, kterou jsem zmínila na začátku, jsem měla na mysli to, jak se Ed s celou touhle situací vyrovnal. V té předchozí verzi byl totiž hrozně moc naštvanej na plukovníka, zatímco tady- jasně, taky byl naštvanej, ale přijde mi, že se na to dokázal více podívat i z té světlé stránky a byl s tím víc vyrovnaný, možná i trochu natěšený? Taky v téhle verzi plukovník neřekl úplně na rovinu, proč po Edovi chce, aby učil. To bude blíže objasněno až někdy v příštích kapitolách. No, každopádně, doufám, že jsem nikoho nezklamala a už se těším na případnou odezvu! (Snad se tedy nějaké dočkám...) :D