V prach se obrátíš
Bylo hezky. Slunce nesvítilo, ale to mu nevadilo. Nemohl by ven.
Teď se procházel po ulici, normální, lidskou rychlostí. Nepospíchal. Bylo tak krásně…
Ta vůně ho varovala. Těžká, sladká, tolik známá a děsivá.
Než se stačil pohnout, byl obklíčen. A než stihl říct jediné slovo, ovinuly se mu kolem těla několikeré silné paže a začaly ho nemilosrdně trhat na kousky.
Bílá, černá, rudá. Křik, sténání, prosby. Bolest.
Někdo ho zradil…
A pak byl konec. Na všechno se sneslo tíživé, ohlušující ticho. V dohledu nebyl nikdo, jen hromádka popela a hustý, temně fialový kouř.
Prach jsi a v prach se obrátíš.