2. kapitola – 1. až 6. září

1. září 1991, pár hodin po zařazovací hostině

Snape seděl na ošetřovně v jedné z pohodlných, návštěvních židlí. Vedle něj na posteli spal Harry. Sice trochu neklidně, ale alespoň ho nevzbudily žádné zlé sny. Všechny ty lektvary a rušný den ho nejspíš unavily.

V ruce držel tu zvláštní kresbu, kterou našel v Harryho přístěnku. Musel se několikrát zhluboka nadechnout, když pomyslel na ty zatracené mudly. Později je půjde navštívit.

V pozadí obrázku byl Bradavický hrad. Měl sice pár věží na víc a dřevěný most mezi věžemi, které neexistovaly, ale každý, kdo hrad kdy viděl, by ho poznal. Kolem věží létaly děti na košťatech, i když neměly žádné obličeje, protože byly příliš malé. Blíž v popředí pak stála Hagridova chatrč, obklopena tím, co by mudlové nazvali trochu moc velké dýně. Před ní pak tancoval vysoký čaroděj v zelenožlutém hábitu a s dlouhým plnovousem.

Snape na okamžik setrval zamračeným pohledem na komické Brumbálově podobizně. Podobu vetchého, starého dědečka ovládal ředitel dokonale. Nicméně každý, kdo ho někdy zažil se špatnou náladou, nebo měl co dočinění s jeho hůlkou a na vlastní kůži pocítil Brumbálovu moc, věděl, jak falešná tato podoba je.

„Měls být ve Zmijozelu, ty stará liško," zasyčel Snape. Okamžitě se uklidnil, když spícímu chlapci ze rtů unikl malý vzlyk. Automatiky se natáhl a položil chlapci ruku na záda. Harry spokojeně vydechl a znovu se ponořil do hlubokého spánku.

Celé kresbě dominovala postava v černém. Harry si dal opravdu záležet na záhybech jeho černého hábitu, který za ním jakoby majestátně vlál a postupně se stáčel okolo drobné postavičky s brýlemi a rozcuchanými, černými vlasy.

Snape se dotkl svého nosu a pobaveně si odfrkl. Všechny jeho rysy, jeho ústa, jeho tmavé oči (které Harry namísto černé vybarvil sienovou hnědí), jeho charakteristické tváře, jeho velký, křivý nos a dokonce i jeho stále mírně zamračený výraz byly vykreslené s mnohem větším detailem, než se mu na první pohled zdálo. Málokdo si všiml, že jeho oči nebyly doopravdy černé. Měly tu tmavě hnědou barvu, kterou zdědil po své matce.

Postava Snapea měla jednu černou paži ochranitelky ovinutou kolem chlapcových ramen a Harry se svými drobounkými prsty držel za kus Snapeova dlouhého hábitu.

Druhá Snapeova ruka před sebou svírala nataženou hůlku. Zlověstné jiskry zeleného světla nakreslené jako zubaté blesky, vystřelovaly z konce jeho hůlky na děsivou postavu Pána zla, s mrtvolně bílou kůží, obličejem připomínajícím hada a s nelidskýma, rudýma očima.

Snape se otřásl. Voldemort, kterého znal, byl charizmatický muž kolem padesátky, s dlouhými, hnědými vlasy téměř po lokty, a vzpomínal, že Pán zla přitahoval nejednu ze svých stoupenkyň. Bellatrix Lestrangeová byla vůbec nejhorší podlézačka. Podle Snapea, Voldemort pod ženiným psychopatickým chováním jen vzkvétal.

Celý obrázek byl jako skrytý obraz duše Doriana Graye, kdy ovšem ta duše byl sám Voldemort. Ten portrét byl…přesný.

Snape kresbu složil a opatrně schoval do kapsy. Papír byl starý a křehký, a Snape měl zvláštní pocit, že tahle byla jedna z chlapcových necennějších kreseb.

„Jak jsi o nás věděl?" zeptal se tiše Snape směrem ke spícímu chlapci. „Jak jsi věděl o mně?" Snape vyslovil tuto téměř nesmělou otázku tak potichu, že si nebyl jistý, jestli ji vůbec vyslovil nahlas.

V odpověď na ošetřovnu zavál jemný vánek. Nebyl studený. Naopak teplý jako jemný vzdech. Letmo se dotkl Snapeových tváří, nadzvedl Harryho přikrývky, a byl pryč stejně rychle, jako se objevil, zanechávajíc za sebou jemnou vůni santalového dřeva a citrónu.

„Lily," zašeptal Snape.

Chtěl se ohlédnout po své staré kamarádce, ale nakonec to neudělal. Věděl, že tu není. Už dlouho byla pryč. Zbyl tu po ní jen její malý, zranitelný syn.

Po tom co Snape opustil ošetřovnu, spal jen málo. Tři jeho zmijozelové se vzbudili steskem po domově a v slzách. Nedivil se, když jedním z nich byl mladý Draco Malfoy.

Všem třem dal horkou čokoládu, do které byl přimíchán uklidňující lektvar, a zaúkoloval nové prefekty, aby se o mladé prvky postarali, protož sám se potřeboval prospat. Ale stejně neukradl víc než tři hodiny spánku.

Protože měl před sebou rušné ráno, vzbudil své zmijozely brzy a přivítal je svým každoročním proslovem, který normálně míval po Zařazovací hostině. Seznámil prváky se zmijozelskými pravidly, která připomněl i starším studentům. Potom nařídil prefektům, aby svou kolej odvedli do Velké síně na snídani.

Sám Snape snědl nějaké ovoce a vypil dva hrnky silné kávy, než se zvedl od profesorského stolu, aby svým studentům rozdal nové rozvrhy.

2. září 1991

Zatím na ošetřovně, se Harry vzbudil v sedm hodin, mírně dezorientovaný. Chystal se vylézt z postele, aby připravil Dursleyovým snídani, když zjistil, že není v Zobí ulici č. 4.

„Dobré ráno, pane Pottere," ozval se veselý hlas.

Harry se otočil na hnědovlasou ženu v naškrobeném, modro-bílém hábitu, na kterou si mlhavě vzpomínal ze svého bolestí zastřeného blouznění. Rychle sklopil pohled dolů. Nebylo slušné koukat člověku do očí. Strýc Vernon mu to nejednou připomněl.

Poppy vytáhla hůlku a zamávala s ní nad chlapcem. „Lektvary zabírají dobře, ale stejně chci, abyste tu zůstal ještě jeden den. Nepotřebujete si odskočit a udělat ranní hygienu?" zeptala se starostlivě.

Harry vyskočil z postele a poslušně ženu následoval. Ukázala mu dveře a Harry se vytratil do koupelny. Ani ne za minutu byl zpátky.

„Umyl jste si ruce?" zeptala se.

„Ano, madam," zamumlal.

„Umyl jste si obličej?" zeptala se ještě.

„Ano, madam, umyl."

„Tak dobře. Můžete se nasnídat a potom se můžete jít umýt."

Tentokrát ji Harry nenásledoval. Stál na místě oči rozšířené překvapením. „Ale ještě jsem nic neuklidil," namítl.

„Děti si na snídani nevydělávají, Harry. To je samozřejmost. A teď, zpátky do postele, a já ti zatím přinesu něco dobrého k jídlu."

Harry se vrátil k posteli a sedl si na ni. Opravdu teď dostane najíst, aniž by něco udělal? Opravdu v to doufal.

Harryho naděje se vyplnily, když se ta ošetřovatelsky vypadající žena vrátila s podnosem, který se vznášel vedle ní.

„Madam?" zašeptal. Zvedl hlavu a opatrně se na ni podíval skrz obroučky. „Kdo jste?"

„Jsem ošetřovatelkou tady v Bradavicích. Jmenuji se madam Poppy Pomfreyová."

Hned, jak odešla, se Harry sám pro sebe usmál, když popadl kousek slaniny. Nehledě na své příbuzné, byl v Bradavicích!

Harry snědl jenom polovinu snídaně, ale vypadalo to, že madame Pomfreyová je spokojená s tím, co snědl. Potom odklusal do koupelny, aby se vykoupal tak, jak mu ošetřovatelka nařídila.

Byl jako v sedmém nebi, když si hrál se všemi těmi kohoutky, z kterých vytékala voda s perfektní teplotou. Z jiných zase vytékaly bubliny ve všech možných barvách. Velice brzy zapomněl na svou tetu, která ho vždy nutila spěchat se svými studenými sprchami. Potápěl se pod vodu a předstíral, že je ryba, pak vyskočil a vyplivl z pusy všechnu vodu. Zjistil, že může s vodou cákat, jak chce, protože žádná nikdy nevyteče přes okraj ani na podlahu. Nějakou chvíli sebou jen divoce mlátil a uvolněně se smál, než na dveře zaťukala madam Pomfreyová.

„Omlouvám se! Za chvíli budu hotový!" zavolal provinile.

„Nemusíte spěchat, jen jsem se chtěla ujistit, že jste v pořádku," odpověděla skrz dřevěné dveře.

„Opravdu?" zeptal se nevěřícně.

„Opravdu, pane Pottere."

Harry si nebyl zcela jistý, ale měl dojem, že zaslechl tichý smích. Ale brzy na to zapomněl, když si začal hrát na kapitána ponorky.

Téměř o dvě hodiny později se ve dveřích koupelny objevil pečlivě vydrhnutý Harry v čistém pyžamu, v županu a v chlupatých pantoflích. Madam Pomfreyová se pobaveně ušklíbla, když zkoumala jeho vodou scvrklou kůži na prstech. Dala mu lektvar, knihu na čtení a poslala ho zpátky do postele.

Poppy původně neměla v plánu nechat Harryho, aby si ve vaně hrál. Ale byla ráda, když slyšela jeho smích, když si neškodně hrál s vodou. Normálně by takovou hloupost na své ošetřovně nestrpěla, ale předpokládala, že Harry neměl moc šancí si takové hlouposti vyzkoušet. A tak i proto, že tu neměla žádné jiné pacienty, mu tuhle možnost dopřála.

V době oběda našla Harryho sedět na posteli s překříženýma nohama s knížkou, kterou mu dala, před sebou. Byla to učebnice Kouzelných formulí pro první ročník, a původně čekala, že ho spíš donutí spát. Proto ji překvapilo, když ho našla knihu zaujatě studovat.

Harry zvedl hlavu se širokým a spokojeným úsměvem na tváři. Prvním od doby, co ho Snape přivedl do Bradavic. „Je to zajímavá knížka!"

„Předpokládala jsem, že by vás mohly Kouzelné formule zajímat. Byl to oblíbený předmět vaší matky."

Harry otevřel pusu dokořán. „Mé matky? Znala jste ji?" zeptal se, na knížku už ani nepomyslel.

Madame Pomfreyová se posadila a uhladila si dlaněmi hábit. „Ano, i vašeho otce."

„Jací byli?" zeptal se Harry a opřel se o polštáře, jako by byl připravený na pohádku na dobrou noc.

„Dobře, takže napřed váš otec, protože sem chodil pomalu každý týden. Byl to hodně bouřlivý typ, velice populární, hlavně u dívek. Byl i docela statečný, což byl asi hlavní důvod, proč byl v Nebelvíru."

„Hagrid říkal, že byl opravdu statečný," vzpomněl si Harry na kompliment, který poloobr řekl o Jamesi Potterovi.

Na okamžik, madam Pomfreyová pevně semkla rty, ale pak se usmála a zahnala myšlenky pryč. „Byl to statečný muž, pane Pottere. Velmi tvrdě bojoval za stranu Dobra."

Chvíli Harry jen zíral na svou deku a hrál si se saténovým lemem na jejím okraji. „Moje maminka byla taky velmi statečná. Hagrid říkal, že její oběť mi zachránila život." Aniž by si to uvědomil, podrbal se rukou na klikaté jizvě na čele.

„Byl jste pro svou matku vším, pane Pottere. Matčina láska není jen silné, ale i posvátné kouzlo. Nepřekvapuje mě, že jste přežil smrtící kletbu." Jemně se zasmála. „Čarodějky tomuhle rozumí víc než čarodějové."

Najednou se Harry cítil hrozně smutný. Stejně tak jako se chtěl o svých rodičích dozvědět co nejvíc, tak nechtěl slyšet nic o tom, jak statečně pro něj umírali. Možná to bylo statečné, nebo dokonce ušlechtilé, ale Harry se cítil podvedený a jejich ztráta se mu nesla těžce, když deset let strávil zavřený v přístěnku s přáním, aby mohl být zase s nimi.

Harry zvedl knížku a změnil téma. „Můžu vám něco přečíst, madame Pompheyová…"

„Pomfreyová, pane Pottere."

Harry se začervenal nad svou špatnou výslovností. „Promiňte. Mohu vám to přečíst?" Ošetřovatelka přikývla a Harry začal plynule číst odstavec o kouzlu Wingardium Leviosa.

„Výborně, pane Pottere," pochválila ho a Harry vypustil zadržovaný dech. Položil knížku, zavřel ji a přičichl k polévce. Madam Pomfreyová si v duchu poznamenala návštěvu u očního lékaře.

„Povzbuzovali vás vaše teta a strýc ke čtení?" zeptala se.

Zářivý úsměv na Harryho tváři okamžitě zmizel. Sklonil hlavu a odstrčil tác s jídlem.

„Ale ne, pane Pottere, jezte. Jste hrozně pohublý, potřebujete jíst," povzdychla si frustrovaně. Opravdu před ním neměla jeho strýce a tetu zmiňovat.

„Kde je Temný pán?" zeptal se Harry truchlivě. Na jídlo se ani nepodíval.

„Temný pán?" zeptala se zamračeně Poppy.

„Zachránil mě…myslím. Možná si mi to jen zdálo. Nebo ne? Je Temný pán skutečný?" zeptal se Harry a začal si hrát s lemem svého pyžamového kabátku.

„Aha. Máte na mysli profesora Snapea! To on vás zachránil," řekla Poppy s úsměvem.

„Takže Temný pán je skutečný?" zeptal se Harry nadějně.

„Profesor Snape je skutečný, pane Pottere. Jsem si jistá, že vás přijde navštívit jen, co mu skončí vyučování. Už se mě zatím dvakrát ptal, jak se vám daří."

Harrymu se nad tou informací rozzářily oči. Poppy se zvedla a řekla lstivě: „Myslím, že profesor Snape bude velice zklamaný, až zjistí, že jste nesnědl tak dobrý oběd."

Jak předpokládala, Harry nechtěl zklamat svého zachránce. Popadl lžíci a pustil se do zeleninové polévky.

V tu chvíli vešli na ošetřovnu tři studenti. Jedním byla dívka s rozčepýřenými vlasy, druhým blonďatý chlapec s bolestivě zamračeným výrazem na tváři, a třetí také chlapec, silnější s poněkud prázdným výrazem.

Madame Pomfreyová pohlédla na tři prváky. „A odkud jdete vy?" zeptala se a přešla k blonďatému chlapci, kterému druhý chlapec s dívkou dělali doprovod. Na zátylku měl vlasy obarvené krví.

„Poslal nás profesor Snape, madam," odpověděla dívka.

„Pojďte sem," zavedla ho na prázdnou postel vedle Harryho. „Můžete mi říct, co se vám stalo?"

„Upadl," řekl prostě ten druhý chlapec. Blonďák po něm hodil temným pohledem.

„Profesor Snape nám ukazoval nakládané scfrklofíky. Vincent a Gregory si s jedním házeli, ale upustili ho. Draco na něj šlápnul, uklouzl a praštil se do hlavy," vysvětlila dívka.

„Děkuji vám, slečno Grangerová."

„Mudlovská šmej-" začal Draco s úsměškem.

„Dokončete to slovo, pane Malfoyi, a hned jak budu hotová s vaší hlavou, vypláchnu vám pusu mýdlem," varovala ho Poppy.

„Ale vždyť je to mudlovská šmejdka," přerušil ji hloupě Gregory Goyle.

S jediným mávnutím hůlky se jeho ústa naplnila mýdlem. Goyle vztekle zaprskal a odběhl do koupelny k umyvadlu.

Harry se smál, dokud se na něj ta dívka, Hermiona Grangerová, nezamračila. „To není vtipné!"

Harry zbledl a rychle se schoval za svou knížku. Když Hermiona spatřila titulek knížky, rozzářila se. „To je naše učebnice Kouzelných formulí." Pomalu přešla k Harrymu. „Už jsem ji celou přečetla. Co ty?"

Harry přejížděl prstem po hřbetu knihy. Aniž bych vzhlédl, zakroutil hlavou.

„Je to úžasný předmět. I když, lektvary jsou také, ale profesor Snape je trochu…" zaváhala a pohlédla na Draca, který se na ni varovně mračil. „No, je přísný, to je celé. V jaké jsi koleji?"

„V žádné," odpověděl Harry, který byl trochu zaražen touhle upovídanou dívkou.

Hermiona zamrkala, ale než stihla cokoliv říct, Draco ji přerušil. „Tebe už jsem jednou viděl. V obchodě Madame Malkinové. Kdo jsi?"

„Ticho," napomenula je Poppy. „Slečno Grangerová, měla byste se vrátit na hodinu. Zkontrolujte pana Goyla, a pokud už je v pořádku, vezměte ho s sebou."

„Ano, madam," odpověděla rezignovaně Hermiona a brzy už táhla Goyla z ošetřovny.

„Budete tam mít bouli, pane Malfoy. Jak se cítíte teď?" zeptala se léčitelka.

„Líp." Opatrně se dotkl místa, kde se mu začala objevovat boule. „Au!"

„Říkala jsem vám to. Lehněte si. Zůstanete tady po zbytek dne." Poppy se otočila k Harrymu. „Pane Pottere, snězte váš oběd dřív, než vám vystydne."

„Ano madam," odpověděl poslušně. Ponořil svou lžíci do misky s polévkou, když ho Draco vyrušil.

„Ty jsi Harry Potter?" zeptal se. „Ukážeš mi svou jizvu?"

Harrymu se příliš nelíbila záře v chlapcových šedých očích, ale jen pokrčil rameny a odhrnul si ofinu z čela, aby mu ukázal svou jizvu ve tvaru blesku.

Draco sklouzl z postele, aby na ni líp viděl. „To je hustý." Posadil se k Harrymu na postel. „Je pravda, žes ji dostal, když si zabíjel Ty-víš-koho?"

„Madam Pomfreyová říkala, že to byla moje matka, kdo mě zachránil." Harry znovu pokrčil rameny a odstrčil tác s jídlem. „Podle mě je hloupé si myslet, že by dítě mohlo zabít dospělého kouzelníka."

„Jo," souhlasil Draco a přikývl. „Taky jsem si to vždycky myslel. Hádám, že tvoje matka měla nějakou zvláštní, kouzelnickou moc. Matky jí vždycky mají silnější než otcové, když přijde na jejich děti." Draco natáhl ruku. „Draco Malfoy."

Harry ji ostýchavě stiskl a potom se usmál. „Harry Potter."

Když Snapeovi konečně skončila poslední hodina, rozhodl se zajít na ošetřovnu navštívit Harryho a zeptat se ho, jak mu je. Když vycházel ze sklepení a kráčel přes Vstupní síň, hlavní bránou dovnitř vstoupila vysoká, majestátní postava.

„Luciusi," pozdravil Snape chladně se zdvořilým pokýváním hlavy.

Lucius sklonil hlavu a okouzlujícně se usmál. „Severusi. Madam Pomfreyová mi oznámila, že se můj syn dnes na tvé hodině zranil."

Snape se připojil k panu Malfoyovi. „Panu Goylovi a panu Crabbeovi připadalo zábavné házet si s nakládaným scvrklofíkem," vysvětlil. „Naneštěstí, Draco po něm uklouzl, když jim spadl na podlahu, a praštil se do hlavy."

Malfoyův výraz potemněl. „Varoval jsem Draca ohledně těchhle dvou nemehel. Vybral si je jako své poskoky, že?"

„Vypadá to tak. Při snídani a na hodinách na něj byli prakticky přilepení. Nicméně Draco vypadá, že jimi opovrhuje," poznamenal Snape.

„Stejně jako já jejich imbecilními otci." Lucius potřásl hlavou. „Draco s nimi nemůže mít žádnou budoucnost. Jsou v jeho ročníku jiní, řekněme kvalitnější studenti?"

„Blaise Zabini," odpověděl Snape. „Jestli to chápu dobře, obnovil jsi obchody se Zabiniho dovozní společností?" V odpověď Lucius krátce přikývl. „Pak myslím bude výhoda, pokud se tito dva stanou přáteli."

Lucius uvážlivě přikývl. „Někdo další? Nebo někdo další, s kým by mohli být problémy?"

„Opravdu si přeješ přerušit vztahy s Vadimem Parkinsonem?" zeptal se Snape.

„Chce koupit moji sbírku. Myslím si, že Parkinson je jeden z těch v utajení, Severusi."

Snape přikývl. „Takže tě bedlivě sleduje. Slečna Parkinsonová dělala na Draca u snídaně oči a nebýt těch jeho dvou poskoků, jistě by si k němu při vyučování přisedla. Nicméně to vypadá, že i když Draco zůstává zdvořilý, v jejím flirtování ji nepodporuje."

Oba muži se utišili, když vešli na ošetřovnu. Zůstali zaraženě stát ve dveřích, když spatřili Harryho Pottera sedět na posteli s Dracem Malfoyem. Oba byli hluboce ponořeni do šachové hry.

„Pokud ti šachový set nepatří, musíš být opatrnější při poslouchání rad od figurek," vysvětloval Draco. „Třeba tenhle set doopravdy patří madam Pomfreyové, takže figurky jsou víc neutrální a víc spolehlivější, co se týče jejich rad."

„Ale stejně je pořád lepší na ně moc nespoléhat, ne?" zeptal se Harry.

„Jo." Táhnul střelcem a pak se podíval na Harryho. „Už něco vidíš?"

Harry se mračil na šachovnici. „Snažím se, ale moc mi to nejde. Co vidíš ty?"

Draco se na chvíli zamyslel a pak odpověděl: „Koukej, protože jsi začátečník, čekal bych od tebe nějaký pravděpodobnější tah. Vidíš? Třeba tady bys zablokoval mého střelce, abych ti nemohl sebrat krále. Nicméně, mnohem strategičtější by byl tah královnou."

„Vždyť mi ji sebereš!" vykřikl Harry.

„Jo, ale koukni." Velice opatrně Harrymu předvedl dalších pět tahů, které by Harrymu zaručily vítězství. Spokojeně se usmál.

„Páni," smál se Harry.

Lucius si vybral tento moment, aby přistoupil k synově posteli. „No, vypadá to, že jsi na tom lépe, než jak to podle madam Pomfreyové vypadalo, Draco."

„Otče!" Draco zazářil, ale i když měl pokušení vyskočit z postele, aby mohl svého otce přivítat, nakonec odolal pokušení dávat najevo příliš emocí. Jeho otec na něj pochvalně pokýval hlavou. „Otče, tohle je…tohle je můj kamarád, Harry Potter. Harry, tohle je můj otec."

Luciusův úsměv na okamžik zamrzl, než pomalu roztál. Harry vzhlédl, nejprve otevřeně, ale pak spatřil vypočítavý pohled v mužových očích, který v něm vyvolal nervozitu. Sklonil pohled a zamumlal pozdrav.

K Harryho zděšení se muž natahoval pro svou hůl, a tak se Harry chystal odtáhnout, když Snape hladce zasáhl. „Mluvte, pane Pottere. Mumlat není nikdy zdvořilé." Snape malému chlapci uklidňujícně stiskl rameno.

„Pardon," řekl už statečněji. „Moc mě těší, pane Malfoyi."

Lucius k chlapci laskavě naklonil hlavu. „Mě také, pane Pottere. Takže vy a Draco jste se spřátelili?"

„Jo, teda, asi ano, pane. Oba jsme se tu nudili, a tak nám madam Pomfreyová půjčila šachy. Draco mě učil." Harry nervózně vydechl a naklonil se trochu víc ke Snapeovi.

„Aha. A v jaké koleji jste, pane Pottere?" zeptal se Lucius lstivě.

Harry pohlédl na Snapea, který odpověděl: „Pan Potter měl nehodu, která mu zabránila v cestě Bradavickým expresem, takže zatím nebyl zařazen."

Lucius se znovu usmál, ale tentokrát se na Harryho díval s výrazem, jako by právě dostal to, co chtěl. Úlisně Harrymu řekl: „Jsem si jistý, že ať už vás Moudrý klobouk zařadí kamkoliv, bude to jistě ta správná kolej." Lucius se potom otočil na Snapea. „Pokud ti to nevadí, rád bych si s Dracem promluvil, než se vrátím domů, Severusi."

Snape přikývl a postrčil Harryho do jeho vlastní postele. Lucius mávl hůlkou a pronesl Silencio, aby s Dracem mohl mluvit, aniž by je někdo slyšel.

„Co tvoje hlava, Draco?" zeptal se jeho otec. Jemně vzal syna za bradu, aby si mohl prohlédnout jeho zranění.

„Už je to lepší, ale budu mít velkou bouli, otče," odpověděl Draco.

„Vidím." Lucius si stáhl jednu rukavici a velice jemně se dotkl boule, která vypadala vážněji, než doopravdy byla. Draco bolestivě syknul. „Pořád to bolí?" zeptal se s náznakem obav v hlase.

Draco pomalu přikývl. „Jen to většinou štípne."

„Jsem si jistý, že po dobrém nočním spánku to bude v pořádku." Na kratičký okamžik, Lucius spočinul konečky prstů na synově tváři. Draco se pousmál. Když byl menší, byli Lucius a Narcisa milující rodiče, ale od doby, co dostal dopis z Bradavic, byl Lucius vůči němu se svými city uzavřenější. Zoufale mu chyběly večery strávené po boku svého otce v jeho pracovně, kdy mu předčítal z knih před divoce planoucím krbem.

Lucius se usadil na kraj Dracovy postele. „Příliš mě nepotěšilo, když jsem se dozvěděl o tvém spolčení s Crabbem a Goylem, Draco. Jen stěží se dají rovnat tvé inteligenci a pro tvou budoucnost budou spíše přítěží než přínosem."

Draco se váhavě opřel o svého otce a byl překvapený, když ho starší muž jemně objal kolem ramen. „Nějací kluci z vyšších ročníků mi vyhrožovali, že mě zbijí."

Lucius slyšel z hlasu svého syna strach, a i když by měl být tím rezervovaným mužem, jak ho učil jeho otec, nemohl svého syna přehlížet, když ho potřeboval. Těsněji k sobě chlapce přitiskl. Ti „kluci z vyšších ročníků" mohli být jedině synové smrtijedů, kteří nebyli dost chytří na to, aby se vyhnuli Azkabanu, nebo hůř, Mozkomorově polibku.

„Pracuj na těch kouzlech, která jsem tě učil, anebo jdi za profesorem Snapem, pokud budeš potřebovat pomoc," poradil mu Lucius.

„Dobře, ale profesor Snape na mě nemůže dávat pořád pozor, otče."

Lucius poplácal Draca rázně po rameni a odtáhnul svou ruku, aby si zpátky nasadil rukavici. „Ne, to nemůže. Navrhuji, abys pracoval na svém přátelství s Blaisem Zabinim a věřím, že Harry Potter by byl pro tebe dobrým spojencem, zvlášť pokud bude následovat své rodiče do Nebelvíru."

Draco vypadal zděšeně. „Ale nebudu se s ním moc přátelit, pokud bude v Nebelvíru!"

Lucius se na svého syna temně zamračil. „Pokud má jméno Malfoy znovu nabýt na nějakém významu po chybách, které napáchal tvůj dědeček, tak pak si nemůžeme spojence vybírat. Navrhuji, abys pracoval na lekcích, které jsem tě učil, navštívil Severuse, pokud budeš potřebovat, a pracoval na těchto…přátelstvích, která naše Jméno znovu posílí." Pozvedl svou hůl a dotkl se stříbrnou hadí hlavou na jejím konci Dracovy brady. „Rozumíme si?"

Draco přikývl, ale tvářil se utrápeně. Lucius mu jemně nadzvedl bradu, aby se mu mohl podívat do očí. „Tohle nebude snadné, Draku. Nebudeš čelit jen předsudkům vůči Zmijozelským, ale také vůči chybám svého dědečka a…" Ztišil hlas. „chybám svého otce."

Draco pohlédl do otcových očí a chytl ho za ruku. „Vždycky můžu napsat tobě, ne? Smím, otče?"

Lucius si stoupl a jemně setřásl Dracovu ruku. Připadalo mu to jako včera, kdy mu seděl na klíně, a on ho utěšoval během bouřky, nebo když mu prohlížel jeho modřiny a šrámy, když si hrál příliš tvrdě. Draco rostl tak rychle, ale ještě stále potřeboval svého otce. Ještě naposledy se dotkl synovy tváře.

„Můžeš mi psát každý den, pokud si to přeješ, Draku. Předpokládám, že vyslyšíš mé rady." Naklonil se k němu a zašeptal: „Zbav se Crabbea a Goyla."

„Ano, otče," řekl Draco tiše. Lucius se chystal zrušit tišící kouzlo, když ho Draco zadržel. „Mám…Mám tě rád, otče."

Lucius zrušil kouzlo, usmál se na svého syna a naposledy ho pohladil po tváři, než se otočil pryč. Draco se usmíval. Navenek i uvnitř. Změna jeho otce tím směrem, že s ním jednal jako s dospělým, byla pro Draca těžká. Ale vědomí, že se o něj jeho otec stále ještě zajímá, že ho má rád, to dělalo snesitelnějším. Navíc si úlevně oddechl, že se může zbavit těch dvou tupohlavců, Crabbea a Goyla.

Lucius se zastavil u Harryho postele. Harry vzhlédl k tomu impozantnímu muži. „Děkuji vám za laskavost, kterou jste prokázal mému synovi. Těším se, až uslyším, do jaké koleje jste byl zařazen."

„Já taky, pane," usmál se Harry ostýchavě.

Na kratičkou sekundu se Lucius na chlapce doopravdy usmál. Potom se otočil na Snapea. „Severusi, myslím, že si potřebujeme promluvit. Zašel bys v sobotu na čaj?"

Snape si ho zkoumavě prohlížel, ale pak přikývl. „Pošlu ti sovu s časem, který by mi vyhovoval."

„Dobrá, Severusi." Lucius se jemně uklonil a pak odkráčel pryč za Dracem.

Když Lucius použil Silencio, aby je on a Harry nemohli poslouchat, sedl si Snape na návštěvní židli vedle Harryho. Harry pozoroval oba Malfoye se skrytou zvědavostí.

Snape si prohlížel chlapce, jak seděl a sledoval Malfoye skrz obroučky svých brýlí. Jeho tělo od něj bylo odvráceno, ale i tak v něm Snape spatřoval náznak zmijozela, který rozhodně nezdědil od svého otce Jamese. James Potter byl neomalený, hlasitý a vždy dělal všechno pro to, aby si ho někdo všiml. Profesorovi lektvarů přišlo zvláštní, že i když se chlapec snažil dělat, co mohl, aby byl nenápadný, tak nepočítaje jeho fyzický vzhled, stejně v něm bylo něco, co Snapea donutilo myslet na Jamese Pottera.

„Neslyším je," poznamenal Harry po chvíli, když kradmo pohyboval šachovými figurkami.

Snape odlevitoval šachovnici zpátky na polici k ostatním hrám, knihám a omalovánkám. Na kratičký moment Harry podrážděně semkl rty, ale pak se jeho výraz změnil na klidný, poslušný.

„Lucius použil kouzlo, které zanechá jejich konverzaci soukromou," vysvětlil Snape.

„To je neslušné," zamumlal Harry, vklouzl zpátky pod deku, ale zůstal sedět.

Snape zvedl obočí. „Opravdu? Copak to není jen jejich věc, o čem si povídají?"

Harry sklonil hlavu. Litoval, že vůbec promluvil. Naučil se, že vždy potřebuje své oči a uši otevřené, především během rozhovorů. Několikrát spolu Dursleyovi mluvili, když si mysleli, že je Harry neslyší, a Harry tak zjistil, co má očekávat. Dokázal tak zjistit i jinak, než jen z nálady strýce Vernona, jestli měl dobrý nebo špatný den v práci. Pokud měl špatný den, znamenalo to, že bude večer pít, a pokud se Harry neklidil strýcovi z očí, často to byl on, na kom si strýc vylil vztek.

„Pane Pottere." Ten pevný a neústupný tón hlasu donutil Harryho zvednout hlavu a pohlédnout na staršího kouzelníka. „Řeknu vám to teď a budu předpokládat, že si to zapamatujete. Nepokládám otázky jen proto, abych slyšel svůj vlastní hlas. Když se na něco zeptám, očekávám odpověď, i když ji třeba znát nebudete. Rozumíte mi?"

Harry přikývl a pak rychle dodal: „Ano, pane."

„A teď mi řekněte, co vás vede k potřebě vyslechnout jejich rozhovor?" zeptal se Snape pevně.

Přes svou rozcuchanou ofinu Harry pozoroval láskyplné dotyky mezi Dracem a jeho otcem, a pocítil osten žárlivosti. Prudce se odvrátil pryč.

„Pane Pottere," řekl Snape varovným tónem. Stále chtěl verbální odpověď.

Harry pokrčil rameny. „Zvyk," zamumlal.

Snape přikývl. Rozuměl tomu víc, než si chlapec myslel. Zjistil, že je snazší se před svým opilým otcem schovat, pokud nastraží uši a bude poslouchat. Byl to jeden z těch zvyků, které si odnesl do dospělosti. Snape si nepotrpěl na odposlouchávání, ale jako Smrtijeda a špióna ho odposlouchávání, odezírání ze rtů a další podobné dovednosti držely při životě.

„Nechtěl byste mi říct, co jste dnes dělal?" zeptal se Snape chlapce.

Harry se viditelně uvolnil a vzhlédl. „Chvíli jsem si četl z těch knížek na poličce, ale potom mi madame Pomfreyová půjčila nějaké učebnice. Je v nich spousta dlouhých a zvláštních slov, která ani nezní jako angličtina." Usmál se a zvedl učebnici Kouzelných formulí pro první ročník. „Přečetl jsem si něco o kouzle Wingardum Leverosa."

Snape sebou trhl, když zaslechl tu špatnou výslovnost. Byl rád, že Kouzelné formule učí Kratiknot a ne on.

„Taky jsem se díval na učebnici lektvarů. Madam Pomfreyová říkala, že je učíte vy. Je to trochu jako chemie, kterou jsme měli ve škole, že?"

„Jistým způsobem," odpověděl Snape neurčitě. „Byl to předmět, který vás bavil?"

„Docela ano. Ale myslím, že by mě to bavilo víc, kdyby mým partnerem při laborkách nebyl Dudley." Harry sklonil hlavu a schoval pěsti do přikrývky.

Snape si tiše povzdechl. Nebude snadné si s chlapcem o týrání jeho příbuznými promluvit. Zvlášť, pokud se bude uzavírat tak rychle.

Hned nato Lucius dokončil rozhovor se synem. Ukončil Silencio a prohodil s Harrym pár slov. Snape nad Luciusovým úsměvem, který chlapci věnoval, zostražitěl. Byl to pravý úsměv. Nic, co byste na něm viděli každý den.

Snape věděl, že to Luciuse muselo stát všechnu Malfoyovskou vynalézavost, aby se vyhnul doživotí v Azkabanu. Abraxas Malfoy byl krutý rodič, a Snape Luciusovi léčil ještě více modřin a ran, než jemu způsobil jeho vlastní otec. Navíc, Snapeův otec byl mudla, a tak na rozdíl od Abraxase nemohl používat kouzla nebo kletby, které se nepromíjejí.

Ano, Lucius byl často trestán Cruciatem. Všechny ulevující lektvary na účinky této kletby pro svého staršího přítele Snape vařil. A Lucius měl, pochopitelně, ze svého otce strach.

Když se Draco narodil, bylo to vůbec poprvé, co Lucius brečel. Byl za své dítě vděčný, ale vůbec si nebyl jistý, zda dokáže být otcem, normálním otcem. Ne od doby, co Abraxas zaslíbil svého vnuka Voldemortovi.

V té době se Lucius rozhodl vyklouznout zpod tvrdé ruky Pána zla. Vypadalo to nemožně, ale Snape ho začal učit nitrobranu, aby si dokázal své myšlenky před Voldemortem chránit.

Ze všech kouzelníků to byl právě Brumbál, kdo prohlásil, že na Luciuse byla použita kletba Imperius nejprve jeho otcem (což byla vlastně pravda jen napůl) a poté různými smrtijedy včetně Pána zla. Brumbál přísahal před Starostolcem, že si je jistý, že Lucius byl pod kletbou Imperius, protože na mladého kouzelníka použil nitrozpyt a objevil důkazy o duševní manipulaci.

Lucius se Snapem žili ve strachu, že se Pán zla vrátí, a že nebudou mít jinou možnost, než se k němu přidat. Snape bude samozřejmě pokračovat jako Brumbálův špeh, pokud toho bude zapotřebí. Lucius nabídl Brumbálovi i své služby, ale Brumbál je odmítl s-jak on sám řekl- „ohledem na Luciusovu rodinu".

Od smrti Pána zla spolu Lucius a Snape mluvili jen zřídka. Snape, spokojený, že zůstane stále téměř anonymním učitelem, se v Luciusově společnosti cítil nepohodlně, protože Lucius se stával mnohem společenštějším, než byl jeho otec. Někdy dokonalý Zmijozel se svým šarmem a inteligencí držel ve společnosti lidí jako ministr Popletal, členové Bradavické školní rady a dalších, kteří by mu mohli pomoct obnovit čest jména Malfoy. Když se zrovna neúčastnil nějaké společenské akce, pak pořádal s Narcissou vlastní večírky.

Pozvání na čaj do Malfoy Manor přivedlo Snapovu pozornost zpět do přítomnosti. Nebylo to proto, že by byl pozváním překvapený. Na čaj chodil i před tím. Bylo to proto, že v posledních letech ho Lucius příliš nezval hlavně proto, že Snape si shromažďoval své soukromí, jako si drak shromažďoval své zlato. Tohle, a jak Snape i Lucius věděli, čaj se Snapem pro Narcissu znamenal povolení hrát Snapeovi dohazovače.

Poté co Snape přijal pozvání, když Lucius odcházel, vzpomněl si na poslední Narcissino dohazovací úsilí. S povzdechem si promnul kořen nosu. Neodvážil se hádat, jakou čarodějku si pro něj Narcissa přichystala tentokrát.

3. září 1991 – Úterý

Následujícího dne byl Draco propuštěn z ošetřovny, ale během oběda a večeře přišel Harryho navštívit. Zrovna při večeři řekla madame Pomfreyová Harrymu, že bude propuštěn ráno před snídaní.

Draco s sebou přinesl i pár balíčků čokoládových žabek, které Harrymu nabídl. „Myslíš, že už zítra budeš zařazen, Harry?"

„Jo. Než jsi přišel, stavil se tu Brumbál a řekl mi, že jakmile mě madame Pomfreyová propustí, budu zařazen." Harry otevřel jednu krabičku a chytil žabku, když se snažila vyskočit ven.

Draco se podíval na svou kartu a zklamaně ji odhodil pryč. Byl to Brumbál. Zase. „Už víš, do jaké koleje bys chtěl jít?"

Harry pokrčil rameny. „Nevím. Hagrid neměl o Zmijozelu zrovna vysoké mínění, ale potom, co jsem potkal profesora Snapea a tebe, si myslím, že neměl tak docela pravdu."

Draco skryl samolibý úsměv, který se mu objevil ve tváři. „No, bohužel má Zmijozel špatnou reputaci, ale profesor Snape je úžasným ředitelem koleje. Myslím, že se o své studenty stará víc, než kterýkoli jiný ředitel koleje."

„Jaký je? Myslím, jako ředitel?" zeptal se Harry a otřel si rukávem pusu, když dojedl žabku.

„No," řekl Draco zamyšleně, „je přísný. Teda, všichni vědí, že umí být docela…hm…no prevít. Zvlášť při hodinách lektvarů. Ale on musí. Jeho hodiny můžou být nebezpečné. Navíc je jediným učitelem lektvarů, při jehož hodinách se žádné dítě nikdy nezabilo." Draco se ušklíbl nad Harryho nazelenalým výrazem. „Ačkoli, k nám zmijozelům je docela hodný. Jiné koleje, hlavně Nebelvír, tvrdí, že nám Snape nadržuje, protože „nikdy neviděli Snapea dávat svým zmijozelům trest nebo jim brát body."

„Takže on vás nechá, aby vám všechno procházelo?" zeptal se Harry nevěřícně.

„Vidíš? Vypadá to tak, ale Snape nenechá nikoho, aby mu něco jen tak prošlo. Netrestá nás na veřejnosti, pokud jsme teda neudělali něco hloupého nebo hodně špatného. Jako včera na lektvarech. Pansy Parkinsonová, která hrozně žárlí na tu mud…eh, na Grangerovou, si myslela, kdovíjak není chytrá a pokusila se sabotovat Grangerový lektvar. Jenže není chytrá a lektvary jí jdou mizerně. Hodila jí do lektvaru navíc nějaké okvětní lístky z jabloně, ale místo velkýho výbuchu se její lektvar jen trochu srazil. Grangerová se na něj zamračila a začala se hrozně omlouvat. Nevěděla, že to udělala Pansy."

„A věděl to Snape?" zeptal se Harry s rozšířenýma očima.

„Jo!" uchechtl se Draco. „Snape snad má vzadu na hlavě nějaké kouzelné oči. Věděl to! Později přišel Snape do společenské místnosti a vynadal Pansy před celou kolejí." Draco se zahihňal a Harry se usmál.

„No, takže Snape ji upozornil na to, co se mohlo stát, kdyby hodila Grangerové do kotlíku nějakou špatnou ingredienci. Potom, když brečela, Snape ji nechal stát v koutě celou hodinu, co nám odpovídal na otázky ohledně domácích úkolů."

„Nedělají to i rodiče?" zeptal se Harry a začervenal se, když si uvědomil, jak hloupě ta otázka zní.

„No, on je něco jako náš rodič," odpověděl Draco. Potom se k Harrymu naklonil a zašeptal „Věděl si, že se o nás prváky stará?"

„Jak?" zeptal se Harry stejně potichu jako Draco.

Draco se začervenal. „Víš, první noc tady se mi…no stýskalo po rodičích, chápeš?"

Harry doopravdy nechápal, ale rozuměl tomu z emocí, kterými Draco svá slova podtrhl.

„No, nemohl jsem usnout, a tak mi Snape dal horkou čokoládu a mluvil ke mně, dokud mi nebylo líp." Draco zčervenal ještě víc, ale nestaral se o to.

„Páni," vydechl Harry. „Nevíš, jací jsou ostatní ředitelé?"

„No, ředitelkou Nebelvíru je profesorka McGonagallová. Je hodně přísná a má trochu kamennou tvář. Jde z ní strach. Taky je docela stará. Otec říkal, že byla opravdu tvrdá učitelka. Myslí si, že Snape se některé své zamračené výrazy naučil od ní," smál se Draco.

„A jací jsou Nebelvíři? Z toho, co jsem slyšel, se Nebelvír a Zmijozel navzájem nesnáší. Je to pravda?"

Draco přikývl. „Jo. Nebelvíři se pořád snaží být hrdinští, což není špatné, ale pořád na to upozorňují. Jako „my jsme ti nejlepší" a tak. Snape říká, že my zmijozelové máme držet pohromadě, protože obvykle jsou to Nebelvíři, kdo někoho šikanuje. Jsou pořád…" Zamračil se a snažil si vzpomenout, co jim říkal Snape ve své uvítací řeči. „Jo, Nebelvíři potřebují nějakého nepřítele, s kterým by mohli bojovat, a pokud tu žádný není, pak se zaměří na Zmijozely."

Harry se zamračil. „To je hnusný."

„Jo, to jo. Jsou to magoři, až na tu mudl.…teda, až na tu Grangerovic holku."

„Hermionu?"

„Jo, tu. Jednou, ve Vstupní síni, nějací dva Nebelvírští šesťáci, myslím, otravovali Millicent a Blaise. Zrovna se jeden z nich chystal na ně seslat Tarantellegra, když si mezi ně stoupla Grangerová a OBA je proklela nějakým hustým kouzlem. Oba pak kýchali celou hodinu."

Oba chlapci se při té představě rozesmáli.

„Jo," vyhrkl Draco, „a Snape to viděl. Někteří zmijozelové tvrdili, že Snape nikdy nedává body Nebelvíru, ale za to, že se Grangerová zastala Zmijozelských před svou vlastní kolejí, jí dal deset bodů!"

„Hezky! Hermiona vypadá fakt v pohodě." Harry otevřel svou poslední čokoládovou žabku a podíval se na kartu. Brumbál. „Co je to jméno, který se vždycky snažíš neříkat?"

Draco sklonil hlavu. „Mudlovská šmejdka," zašeptal potichu.

„To nezní hezky," poznamenal Harry. „Co to znamená?"

„Není to hezký," souhlasil Draco. „Je to výraz pro ty, jehož rodiče nejsou kouzelníci. Oba rodiče Grangerový jsou mudlové."

„Moje maminka byla z mudlovské rodiny," řekl Harry tiše.

„Jo, já vím." Draco pokrčil rameny. „Snape nás upozornil, že ten výraz nechce slyšet, ale šesťáci a sedmáci ho říkají pořád." Najednou zvedl hlavu. „Můj otec to taky nechce slyšet a byl by hodně naštvaný, kdybych to řekl, jenže je těžké to neříkat, když to slyšíš pořád."

Harry to chápal. Jeho strýc a teta nikdy nepoužívali jeho pravé jméno, a proto když ho někdo oslovil jeho pravým jménem, připadalo mu to zvláštní. Někdy dokonce zapomněl i odpovědět, protože očekával oslovení „zrůdo".

Harry se rozhodl změnit téma. „A jací jsou mrzimorští a havraspárští?"

Draco se vědoucně usmál. Opravdu ho bavilo odpovídat na všechny Harryho otázky. „Mrzimorští jsou velice loajální studenti. Obvykle jsou nejvíc v pohodě a vychází dobře dokonce i se zmijozelskými. Ředitelkou jejich koleje je profesorka Prýtová. Učí bylinkářství a je trochu…no, chová se jako matka. Ale není to tak strašné. Prostě jen nesnáším bylinkářství."

„Rostliny a zahrady, že?" zeptal se Harry.

„Jo, je to špína," zašklebil se Draco.

„Hodně jsem pracoval na zahradě své tety," řekl Harry potichu. Pracování na zahradě pro něj nikdy nebylo trestem. I když to tak teta Petunie zamýšlela. Mohl tak být venku a pryč od svých příbuzných na několik hodin denně. Počasí nebylo vždy úžasné, ale pořád to bylo lepší než tma v jeho přístěnku.

Draco na Harryho úkosem pohlédl. „Neměls to rád?"

Harry pokrčil rameny. Nechtěl toho prozradit víc, než bylo nutné. „Nebylo to tak hrozné."

„U nás doma dělají práce na zahradě a jiné hrubé práce domácí skřítci," řekl Draco trochu panovačně.

V tu chvíli přišel Snape a Draco rychle slezl z Harryho postele. „Pane Malfoyi, pokud odejdete hned teď, stihnete být ve své ložnici ještě před večerkou."

„Ano, pane!" Draco se otočil na Harryho. „Dobrou noc, Harry. A hodně štěstí zítra při zařazování." Potom se otočil zpět ke Snapeovi. „Dobrou noc, pane."

Krátce přikývl. Draco se usmál a vyběhl z ošetřovny.

Harry pohlédl na Snapea a usmál se. „Vidím, že se vás Draco snaží zabavit." Nesouhlasně pohlédl na prázdné krabičky od čokoládových žabek. „A zpestřit vaše stravování." Mávnutím hůlky nechal krabice zmizet, ale ne karty. Snape se posadil na návštěvní židli a posbíral rozházené karty. Pak si je začal prohlížet.

„Většina jsou s profesorem Brumbálem, ale taky mám s Nicolasem Flamelem," řekl Harry a ukázal na kartu s velice starým kouzelníkem, který k nim byl otočený zády.

Snape pochvalně přikývl. „Ta je vzácná."

„To říkal i Draco." Usmál se a odložil karty na kopičku k dalším. Vypadalo to, že byl Harry seznámen s nejoblíbenější zábavou mezi chlapci – sbíráním kouzelnických karet.

„Jak jste se dnes měl, pane Pottere?" zeptal se Snape a odložil karty s Brumbálem.

„Vlastně jsem se docela nudil," odpověděl. „Teda až na návštěvu Draca. Jo a stavil se tu profesor Brumbál."

Snape trochu přivřel oči. „Opravdu?" Dělalo mu starosti, že se ředitel vůbec nezajímal o to, co Snape zjistil o chlapci a jeho příbuzných. Ředitel byl poněkud lhostejný, co se týče týrání.

Včera byl Snape zavolán do ředitelny během své volné hodiny. Snape doufal, že by mohl navštívit Harryho, ale pospíchal do ředitelovy pracovny. Přemýšlel, jestli chtěl Brumbál slyšet o tom, co Snape zjistil o chlapci a jeho příbuzných.

Vešel do Brumbálovy pracovny a hned mu byl nabídnut citronový bonbon. Zakroutil hlavou a sedl si na židli naproti řediteli.

Už jste četl Poppyinu zprávu, řediteli?" zeptal se Snape.

Brumbál odtrhl pohled od krabičky s bonbony. „Och, ano, četl. Nemilá věc, že? Nicméně mě Poppy ujistila, že Harry se velice rychle zotavuje a už za den nebo za dva by měl být zařazen a přidat se ke svým spolužákům."

Snape se maličko zamračil. „Zmínil jsem, že jeho strýc zničil všechny jeho věci s výjimkou jeho sovy?" Snape si byl jistý, že zmínil. Bylo to tu noc, co vzal Harryho do Bradavic. Bylo to trochu narychlo, ale pochyboval, že by na to starý kouzelník zapomněl. Nebyl tak hloupý, jak předstíral.

Ano, ano, zmínil ses. No, jsem si jistý, že až bude zařazen, Minerva, jako ředitelka jeho koleje, ho doprovodí na Příčnou."

Snape ztuhl. „To jste si tak jistý, že bude zařazen do Nebelvíru?"

Brumbálovi hrály v očích veselé jiskřičky, když se na Snapea usmál. Ten jen podrážděně zaskřípal zuby. „S Lily a Jamesem jako svými rodiči? Bude to zvláštní, pokud bude zařazen někam jinam."Brumbál na Snape zkoumavě pohlédl. „Myslíš si snad, že by mohl být zařazen někam jinam, Severusi?"

Z Lily by byl dobrý zmijozel."Hned jak to řekl, věděl, že to byla chyba.

Možná. Nicméně Lily byla v Nebelvíru a Harry porazil Pána zla. Myslím, že o tom není pochyb, Severusi."

Kdyby Snape odporoval této domněnce, zapletl by se do hádky, kterou by prohrál, takže změnil téma. „Ať už skončí kdekoliv, více mě zajímá chlapcovo zdraví a péče. Jeho zranění byla nepřijatelná."

Brumbál smutně přikývl. „Máš pravdu, Sveverusi. Předpokládám, že ode mě bylo pošetilé myslet si, že by se Petunie mohla o Harryho starat jako o dítě své milované sestry a ne jako o vetřelce. Uvažuji nad opatřeními, která by Harrymu zajistila bezpečí, když není přes léto v Bradavicích."

Budete mu hledat nové opatrovníky?" zeptal se Snape. Jedna jeho část si opravdu nepřála znát odpověď.

Brumbál zakroutil hlavou. „Ale ne. Harry se vrátí ke svému strýci a ke své tetě."

Snape šokovaně téměř spadl ze židle. „Zbláznil jste se, Albusi? Vždyť toho kluka skoro zabili. Všechny věci mu spálili a potom, co ho zbili, hodili ho do přístěnku! Jak vás vůbec může napadnout, že ho tam vrátíte?"

Brumbál pozvedl ruku, aby mladého čaroděje uklidnil. „Nehodlám omlouvat to, co Dursleyovi udělali, ale faktem je, že právě pokrevní kouzlo jeho matky drží Harryho v bezpečí."

V bezpečí před následovníky Pána zla možná, ale ne před těmi mudly! Oni nesmí-"

Brumbál ho přerušil. „Ačkoliv mě tvá starost o toho chlapce těší, Severusi, svůj názor nezměním. Uvědomuji si, jak pošetilé to je, vrátit Harryho k lidem, kteří ho nemají rádi, ale hodlám na něj seslat několik ochranných kouzel, která zabrání jeho příbuzným mu ublížit."

Snape rozzlobeně stiskl rty. Byl si jistý, že pokud tu bude nějaká možnost, jak Harrymu ublížit, klidně i slovně, využijí ji.

Můj chlapče, jsem si jistý, že Harry bude v Bradavicích jen vzkvétat. Bude dobře jíst, udělá si kamarády a my všichni na něj budeme dávat pozor. Nemusíš si kvůli jeho letním prázdninám dělat starosti."

Snapeův pohled potemněl, ale nic neřekl. Věděl až moc dobře, co by to pro chlapce znamenalo, kdyby se vrátil k těm mudlům. Konec konců, pro něj to nebylo o nic lepší.

Jen jedinkrát se rozhodl promluvit si s dospělým, a bylo to taky naposledy, co to udělal. Jeho kolejní ředitel Horacio Křiklan, který vždy vypadal jako génius, jako starostlivý typ, Snapea vyslechl a pak ho zradil. Napsal jeho rodičům. Samozřejmě to Snape nevěděl, dokud se nevrátil domů.

Z výprasku, který dostal, když se na léto neochotně vrátil domů, se zotavoval celé prázdniny. Kdyby nebylo Lily, která dělala, co mohla, aby mu ošetřila všechna zranění, a která se to rozhodla udržet v tajemství, dokonce i před svými rodiči, Snape si byl jistý, že by zemřel. Hanbou, když ne na následky jeho zranění.

Snape se strnule zvedl ze židle. Už dál nesnesl poslouchat ředitelovy sladké kecy. „Je to všechno, řediteli?"

Ano, můj chlapče." Brumbál mu gestem naznačil, že může jít, a Snape opustil ředitelnu.

Dal Lily a Harrymu slib. A rozhodl se udělat vše pro to, aby ho dodržel.

„Řekneš mi, o čem jste s ředitelem mluvili?" Snape jen doufal, že Brumbál nebyl tak bezcitný a neřekl chlapci, že se na léto vrátí k příbuzným.

„Jen mě přišel pozdravit. Vyprávěl mi něco o mém otci a o jeho kamarádech." Harry sklonil hlavu a začal si hrát s dekou.

Snape se zamračil. „Co se stalo?"

Harry pokrčil rameny a Snape si byl jistý, že zaslechl tichý vzlyk. Naklonil se blíž a dotkl se jeho brady, aby chlapec zvedl hlavu. „Rozrušil tě nějak ředitel?"

„Jo. Teda ne. Vlastně, myslím, že mě nechtěl nějak rozrušit, protože jsem mu nenaznačil, že by se mě to dotklo, ale on prostě-"

Snape Harryho přerušil a jemně se ho zeptal: „Harry, co ředitel říkal?"

„Že můj otec by na mě byl pyšný, protože jsem hrdina, na kterýho všichni čekali, a i když mí rodiče zemřeli, měl bych být šťastný, protože…" Harry se odmlčel a snažil se vzpomenout si, jak přesně to Brumbál říkal. Povzdechl si. „…měl bych být šťastný, protože mě milovali tak moc, že…" polkl, „obětovali sami sebe…" jeho hlas se změnil na téměř neslyšitelný šepot, „…pro mě." Harry potřásl hlavou. Slzy, které nemohl zastavit, mu stékaly po tváři a on si připadal, jako když se plazil do přístěnku, aby se schoval.

Harry si rozhodně nepřipadal šťastný, když mu to ředitel řekl. Nechápal, že jediné, co Harry chtěl, bylo, aby jeho rodiče byli živí? A taky byl naštvaný. Naštvaný na své rodiče, že se „obětovali". Při tom pomyšlení ho rozbolelo břicho.

Harry zvedl hlavu a Snape se rychle odvrátil. Rozhodně nečekal vztek, který sršel z Harryho uslzených očí. „Moji rodiče byli HLOUPÍ!" křičel Harry. „Nechali se zabít, protože nepřestali s Voldemortem bojovat a on se naštval a zabil je! Opustili mě! Tak proč bych měl být šťastný?"

Chlapec vyskočil z postele, vběhl do koupelny a práskl za sebou dveřmi. Snape šel za Harrym a překvapeně zjistil, že chlapec svou náhodnou magií zamkl dveře, které ani neměly zámek.

6. září 1991 – Pátek

V pátek ráno doprovodila madame Pomfreyová Harryho do Velké síně. Jeho oči ustaraně těkaly po síni, dokud nezahlédl Draca, který se na něj povzbudivě usmíval, a Hermionu, která mu zamávala. Zadíval se k profesorskému stolu, a vydechl úlevou, když spatřil Snapea, jak na něj povzbudivě kývl.

„Tudy, pane Pottere." Harry, který se zastavil asi v půlce cesty Velkou síní, se ohlédl za přísným hlasem profesorky Minervy McGonagallové. V ruce držela něco, co vypadalo jako špinavý kus staré plsti. Vedle ní stála vysoká stolička. Došel k profesorce a na její pokyn se usadil na stoličce.

Najednou mu byl na hlavu nasazen Moudrý klobouk, který mu spadl téměř až na ramena. Harry nakrčil nos. Hrozně páchl.

„Seděl jsem na hlavě tisícům žákům, tak mi říkej, jak mám páchnout, mladý Pottere," odsekl klobouk. Harry polkl. Ono to čte jeho myšlenky? „To je moje práce, mladej. A teď se koukneme, kam s tebou."

„Dostanu na vybranou?" zeptal se Harry klobouku.

„Vidím několik možností," přemítal klobouk. „Co bys preferoval?"

„Hádám, že…všude to bude v pořádku, jen bych nechtěl ztratit Draca a profesora Snapea jako přátele."

„Nikdy jsi neměl přátele, že?" Harry měl pocit, že se klobouk usmívá. „Ne, to vskutku neměl. Jaké houževnaté dítě! Vidím, co pro tebe Malfoy a profesor Snape znamenají. Vědí, jakého přítele v tobě mají," zahučel najednou klobouk. Harry se zamračil. „Pochybuji, že by sis udělal spoustu přátel. Ne jako Mrzimor."

„Ve výběru přátel musíš být opatrný, jinak ti mohou ublížit," řekl Harry temně.

„Ach, vskutku. Nemohu než nesouhlasit," smál se klobouk. Harry se zavrtěl.

„Vidím i nějakou tu statečnost…tady. Hm, ale je to pravá statečnost nebo spíš jen snaha přežít?"

„Nevím, co tím myslíte," řekl Harry.

„Měl jsi těžký život, dítě. Budeš potřebovat ty, co za tebou budou vždycky stát, a nezaleží na tom, kdo…" Harry cítil, jak se klobouk posunul, téměř otočil. „Jsou tu nepřátelé, které vidíme, a také nepřátelé, kteří jsou slepí k tomu, na čem doopravdy záleží. Máš spoustu ctností, mladý Pottere a byl bys přínosem pro každou kolej. Nicméně vím, na čem záleží, proto tvá nová kolej bude-"

„ZMIJOZEL!"

Na okamžik zavládlo v síni ticho, ale pak Draco zavýskal a Harrymu byl klobouk z hlavy sundán. McGonagallová ho ne zrovna příliš přátelsky pošťouchla směrem ke Zmijozelskému stolu, kde si Harry šťastně sedl vedle Draca, který ho poplácal po zádech.

Snape nasadil nedůvěřivý pohled pro případ, že by se někdo díval jeho směrem, ale opravdu nebyl kloboukovým rozhodnutím překvapen.

Harry měl schopnosti, které mívali lidé, kteří měli jediný úkol – přežít. Kdyby tyto schopnosti neměl, stěží by se dožil jedenácti let. Snape nepochyboval o tom, že se Harry musel naučit těm samým dovednostem, kterým se naučil on sám, když se chtěl uchránit nejprve před svým otcem a potom před svými tyrany zde v Bradavicích.

Co Snapea těšilo, byl pohled na Brumbálově tváři. Jako by právě dostal facku. Na malý okamžik se Snape bál, aby ředitel nedostal infarkt. Nicméně se rychle vzpamatoval a po vzoru ostatních Harryho poctil slabým potleskem.

Jak snídaně pokračovala, Harry obnovil své přátelství s Dracem a seznámil se s dalšími zmijozely, kteří byli velice potěšení, že ho mají ve své koleji.

Blaise Zabini, velice společenský chlapec, se vítězoslavně usmál a podobně jako Draco Harryho poplácal po zádech. Harryho přivítal i další chlapec, který se mu představil jako Teddy Nott.

V půlce snídaně vletěly do síně stovky sov. Kroužily jim nad hlavami a donášely své balíčky a dopisy správným příjemcům. Draco vesele zavýskal, když se mu do klína snědla krabice sladkostí a dopis od matky. Harry, který nic nečekal, by potěšen, když se vedle jeho sklenice s džusem snesla Hedvika a položila mu vedle talíře krátkou zprávu.

„Hedviko!" Sova šťastně zavrněla, a zatímco ji Harry hladil po bílém peří, jemně ho klovla do zápěstí. „Moc rád tě vidím."

„Páni," zalapal Blaise po dechu.

„To je sněžná sova!" divil se Teddy.

„Je krásná, Harry," přidal se Draco.

„Hedviku jsem dostal k narozeninám." Víc informací ale Harry neprozradil. Byl zaneprázdněn otevíráním vzkazu, takže si nevšiml zvědavého pohledu, který na něj Draco upíral. „Je od Hagrida. Zve „mě a mé kamarády" po vyučování na čaj." Harry zvedl pohled od dopisu. „Chceš jít, Draco?"

Draco zaváhal. Ten obrovský muž ho trochu děsil, a taky měl velkého psa. Ale po pár sekundách přikývl. „Jo, půjdu s tebou."

Pansy, kterou se Draco snažil celé ráno ignorovat, se ušklíbla a pronesla svým pisklavým hlasem: „Je to sluha, Draco. Měl by sis dávat pozor na to, s kým se budeš stýkat."

Dracův žaludek sebou nepříjemně škubnul, když na něj Pansy zamrkala. Taky se na ní ušklíbl. „Pokud je to Harryho přítel, tak je i můj."

Pansy podezřívavě přimhouřila oči, ale pak se posměšně odtáhla.

Při Dracových slovech Harryho zahřálo u srdce. Ani jeden z chlapců si neuvědomil, alespoň dokud nebyl dostatečně starý, jak mocné kouzlo mladý Malfoy svým prostým prohlášením vyslovil.

Hned po snídani, když mířil na svou první hodinu, byl Snape zastaven ředitelem. „Moje kancelář, Severusi. Hned!" Brumbál se otočil pryč se zavířením svého hedvábného, šedého hábitu prošívaného zlatem. Snape si zhluboka povzdechl a následoval ho.

Ředitel pochodoval sem a tam před svým krbem a vrhal po profesorovi lektvarů vyčítavé pohledy. „Předpokládám, že jsi to očekával, Severusi."

„Neočekával, pouze tušil, že by se to mohlo stát. Možná že Zmijozel má pověst Temných čarodějů, ale vypadá to, že všechny děti s ne zrovna lehkým životem končí právě ve Zmijozelu."

„Očekávám, že budeš zacházet s Harrym stejně jako se svými ostatními zmijozely," odpověděl ředitel.

Snape si ponechal klidný výraz. Věděl, co má ředitel na mysli. Obával se, že by mohl být k chlapci krutý, protože se podobal svému otci. Snape musel sám sobě přiznat, že by se tak pravděpodobně stalo, kdyby se nedozvěděl o chlapcově situaci, nezachránil ho a trochu ho osobně nepoznal. Harry vypadal jako malá verze Jamese Pottera, ale pořád měl v sobě i velkou část z Lily.

„Severusi," dožadoval se ředitel odpovědi.

Snape se lehce uklonil. „Chlapec je teď v mé koleji a bez ohledu na mé pocity k jeho otci s ním budu zacházet jako se všemi mými studenty."

Brumbál úlevně vydechl. „Dobře, dobře. Tak potom očekávám, že ho jako jeho kolejní ředitel vezmeš v sobotu na Příčnou a pomůžeš mu sehnat všechny věci. Později ti pošlu klíč od jejich rodinného trezoru." Brumbál se otočil zpátky ke krbu a Snape opustil ředitelnu.

Zmijozelská sedmačka s prefektským odznakem na prsou doprovodila Harryho z Velké síně do společenské místnosti Zmijozelu. Ale místo vstupu do společenské místnosti musel Harry říct heslo portrétu se Salazarem Zmijozelem.

Tara Aglaiseová, ta prefektka, Harrymu vysvětlila: „Heslo se mění každý týden. Dostaneš samovznětlivý pergamen s heslem, takže si ho snaž zapamatovat dřív, než se pergamen změní na prach." Harry ji následoval do společenské místnosti.

Zmijozelská společenská místnost byla hluboko ve sklepeních pod Bradavickým hradem. Místnost měla šest vysokých, úzkých oken s výhledem pod vodní hladinu Černého jezera. To způsobilo, že místnost měla nazelenalou barvu. Nicméně, v místnosti vesele plápolalo dostatek loučí, která osvětlovala celou místnost.

Sama místnost měla velmi nepravidelný tvar, vytvářela tak několik koutů, ve kterých byly stoly s inkousty a pergameny. Hlavní část místnosti byla vybavena těžkým nábytkem potaženým zeleným sametem a obložena stříbrem. Celá jedna stěna pak byla skryta za policemi knih.

„Můžeš si půjčit jen ty knihy, na které dosáhneš, Harry," vysvětlila Tara. „Pokud bys potřeboval nějakou z vyšších poliček, tak zajdi za mnou nebo za Gordonem Billockem, dalším prefektem. V neděli vám pak budeme kontrolovat domácí úkoly."

„To hodně pomůže," poznamenal Harry.

„Stejně tak i tvá studijní skupina. Profesor Snape již schválil, aby ses přidal do skupiny k Dracovi. Spolu s ním je tam pak ještě Teddy Nott, Millicent Bulstrodeová a Pansy Parkinsonová. Na dveřích jsou vyvěšeny vyučovací hodiny profesora Snapea. V pátek, pokud zrovna nemá s někým školní trest, chodí sem a odpovídá na naše případné otázky, obvykle z lektvarů."

„Je dobrý učitel?" zeptal se Harry.

„Přísný, ale k nám je férový. Teď pojď sem a přečti si Kolejní pravidla." Tara ho odvedla k zlatě orámované tabuli, na které byla červeným inkoustem napsána pravidla:

Tvoje kolej je tvou rodinou. A rodina drží pohromadě.

Společenská místnost není jen TVOJE. Patří všem, proto v ní udržuj pořádek.

Hádky s jinými zmijozely jsou povoleny pouze ve tvé společenské místnosti. Viz. PRVNÍ PRAVIDLO.

Studijní čas je TICHÝ a povinný. Každý dostane týdenní rozpis.

Nikomu není povoleno vynechat kolejní schůze. Ty jsou téměř vždy dopředu naplánované.

Bradavičtí domácí skřítci nejsou tvými otroky. Je pouze tvou povinností udržovat svou ložnici a společenskou místnost v čistotě.

Kontroly vašich ložnic jsou jednou měsíčně a NEJSOU pevně dány. Tímto jste varováni.

Všechna jídla jsou povinná. Žádné sladkosti v ložnicích a po 8. hodině večerní. Ti, co berou vyživovací lektvar, si jednou týdně zajdou ke mně nebo k madam Pomfreyové.

Večerky:

První ročník v 21:00

Druhý až čtvrtý ročník 22:00

Pátý až šestý ročník 23:00

Sedmý ročník 0:00

Toto jsou pravidla, která, jak doufám, bude dodržovat každý Zmijozel do písmene. Nicméně to nejsou pouze pravidla. Až budete v sedmém ročníku, sami zjistíte, že jsem vám dal pravidla, která se vám hodí nejenom zde v Bradavicích.

A nakonec. Nikdy nezapomeň na Zmijozelské tajemství:

Přemýšlet s rozvahou není Havraspárcům cizí,

Jako splývat s pozadím je pro Mrzimorce ryzí.

Pak spoj tyto vlastnosti, z Nebelvírských chyb se uč,

A v pravý čas s hadí mrštností nám vlastní

jak pravý Zmijozel připraven jednat buď.

Serpens tacitus perspicasis et celeris est

Profesor S. Snape

Harry zamrkal. „To není tak strašné."

Tara se tiše zasmála. „Věř mi, Harry, až uslyšíš, co všechno ostatním kolejím prochází, taky si budeš stěžovat." Prefektka se usmála. „Ale stejně si na to časem zvykneš."

„Co znamená…" Harry přimhouřil oči a snažil se latinský text přečíst co nejlépe. „Serpens tackytus purse pe casis eat celery?"

Tara potlačila zachichotání a odkašlala si. „To je zmijozelské motto, Harry. Serpens tacitus perspicasis et celeris est znamená Had je tichý, pozorný a hbitý."

Harrymu se údivem rozšířily oči. „Hustý."

„To ano. Kdysi měly všechny koleje svá motta, ale ta se postupem času ztratila. Profesor Snape si myslel, že ho potřebujeme, tak stvořil nové," vysvětlila Tara.

„A co to tajemství?" zeptal se Harry, když si ho znovu přečetl.

„No, ono to není tak úplně tajemství, ale profesor Snape je jediný, kdo nás učí, že každý má v sobě něco ze všech kolejí." Tara ukázala na verš. „Přemýšlet s rozvahou není Havraspárcům cizí – jen proto, že Havraspár je kolej chytrých dětí, neznamená to, že my, zmijozelové, nejsme taky stejně chytří. Jako splývat s pozadím je pro Mrzimorce ryzí – Nejen že jsme my Zmijozelové chytří, ale je i v našem nejlepším zájmu naučit se vždy přizpůsobit situaci. Z Nebelvírských chyb se uč – jedna z nejhorších vlastností Nebelvírů je, že se vždycky do něčeho vrhnout po hlavě dřív, než…"

Harry ji přerušil, když zašeptal: „Had je pozorný." Harry tomu najednou porozuměl. Nejlepší možností, jak se vyhnout potížím s jeho tetou a strýcem, bylo pozorovat a poslouchat je. Ne vždy to šlo, ale fungovalo to a byl to zvyk, kterého už se nezbaví.

„Správně, Harry," prohlásila Tara. „Právě jsi pro Zmijozel získal své první body. Pět bodů. Můžeš mi teď říct, co znamenají ty dva poslední verše?"

Harry na ně chvíli podmračeně hleděl a pak je přečetl nahlas. „A v pravý čas s hadí mrštností nám vlastní jak pravý Zmijozel připraven jednat buď. To znamená, že když budeme pozorní a vše si dopředu naplánujeme, nezaváháme a neuděláme chybu."

„To je dalších pět bodů, Harry. Profesor Snape na tebe bude pyšný, až se o tom doví." Tara pak na Harryho kývla a společně vešli do dveří napravo od knihovny. „Pro dívky jsou ty dveře vlevo. A chlapci do jejich ložnic nemají, samozřejmě, povolen přístup, jako dívky nemají povolen přístup ke chlapcům."

Harry Taru těsně následoval. „Tak jak je možné, že ty sem můžeš?"

„Mohu jít jen po schodech. A teď, profesor Snape tě přidělil do pokoje s Dracem, protože se přátelíte." Tara klepla hůlkou na těžké dřevěné dveře, které se na namazaných pantech tiše otevřely.

Harry do místnosti opatrně nakoukl a zalapal po dechu, když spatřil tu obrovskou místnost. Byly v ní dvě postele s nebesy a smaragdově zelenými závěsy stáhnutými těžkými, stříbrnými provazy. Povlečení bylo z luxusního zeleného sametu a stříbrného saténu. Vedle každé postele stál kufr. Jeden parně patřil Dracovi, protože na něm bylo napsáno D a M. Harry vstoupil dovnitř a přistoupil k starodávnému kufru z borového dřeva a mosazi, který vypadal jako starý, pirátský kufr.

„Ten je můj?" zeptal se.

Tara pohlédla na kousek pergamenu s poznámkami od profesora Snapea. „Ano, ten je tvůj. Je prázdný, ale budeš si do něj moct dát nějaké věci, až se v sobotu vrátíš z Příčné ulice. Profesor Snape mi řekl, abych se ujistila, že se podíváš do skříně."

Vedle postele stála velká dřevěná skříň, která ladila s postelí. Ve spodní části měla šuplík, horní část pak sloužila na zavěšení hábitů, košilí a kalhot. Měla také spoustu místa na boty a tenisky. Harry skříň otevřel a našel soupravu černých hábitů se stříbrnými sponami a Zmijozelským znakem.

„Jdi a vyzkoušej si je," řekla Tara. „Počkám na tebe ve společenské místnosti, a pokud to bude potřeba, upravím ti je." Zavřela dveře a nechala tam Harryho samotného.

V zápalu náhlé rozpustilosti se Harry rozběhl a skočil na postel. Zasmál se, když se odrazil a okamžitě se zamiloval do toho pocitu, který ho naplnil, když se ponořil do těch měkkých pokrývek. Minutu nebo dvě takto setrval, než slezl, upravil deky a vrátil načechrané polštáře na své místo.

Harry se znovu rozhlédl po místnosti a zjistil, že proti jedné zdi bylo malé ohniště, po jehož stranách byly police na knihy. Draco už na levou stranu polic naskládal své knihy, brky, kalamáře s inkoustem a další drobnosti, které si přivezl z domova.

Harry přestal s prohlídkou Dracových věcí, vzal si uniformu a otočil se ke dveřím, které pravděpodobně vedly do koupelny. Harry položil ruku na kliku ve tvaru S a stiskl ji. Zámek cvakl a dveře se otevřely.

Harrymu připadalo, že koupelna je stejně velká jako ložnice. Koupelna měla dvě kóje obložené bílými a černými dlaždicemi, přičemž v každé se nacházel záchod a sprcha. Na poličce byly poskládané úhledně složené chlupaté bílé ručníky a žínky.

Usmál se. Sundal si své oblečení přeměněné na pyžamo a oblékl si uniformu a hábit. Mezi kójemi objevil koš na špinavé prádlo. Hodil do něj tedy to své a zasmál se, když oblečení zmizelo.

„Miluju kouzla!"

Harry se cítil trochu odstrčený, že nemohl až do pondělí chodit na hodiny, ale profesor Snape mu hned potom, co se na ošetřovně probral, poslal zprávu, že dokud nebude mít hůlku, nemůže chodit na hodiny.

Ačkoli prefektka Anglaiseová byla dobrou společnicí. Chodila s ním po škole a ukazovala mu učebny, kde bude mít hodiny, potom knihovnu a další věci.

Když Dracovi skončila poslední hodina, sešli se ve Vstupní síni a Tara jim popsala cestu k Hagridově boudě. Šťastní, že jsou venku, společně běželi po zelené trávě a dolů úzkou cestou ke kruhové, dřevěné chatce u okraje Zapovězeného lesa.

Hagridův pes se s nimi šel přivítat až příliš nadšeně pro oba chlapce. Draco se nikdy nesetkal se zvířetem větším, než byl on sám, a Harry, kterého až příliš často honil ošklivý pes tety Marge, si byl jistý, že se ho pes pokusí sežrat. Oba utíkali před psem pryč a schovali se za balíky sena. Pes to vzal jako výzvu ke hře a na oba schované chlapce začal štěkat.

Draco nesnášel štěkání a chtěl to zrovna okomentovat, když si všiml Harryho, který byl těsně přikrčený a třásl se. „Hej, Harry, jsi v pořádku?"

„Ať jde pryč, prosím!" prosil Harry.

Draco se odhodlaně zamračil. Psa se nebál, ale nelíbil se mu ten vystrašený pohled, jakým se Harry díval. Vyskočil na nohy a zakřičel na psa:

„Jdi pryč ty velký, hnusný, odporný…"

„K noze! Tesáku!" Hagrid vyšel ze své boudy a zahvízdal na psa. „Vy tam!" zamračil se na chlapce stojícího za balíky sena. „Proč strašíš Tesáka?"

Draco zakopl o Harryho a Hagrid sledoval, jak blonďatý chlapec zmizel, když spadl. Šel se podívat za balíky sena, za kterým ale objevil ne jednoho, ale dva chlapce. Druhého poznal.

„Harry! Seš v pořádku, Harry?"

Harry se trochu vzchopil a ohlídl se přes rameno na Hagrida. „Ehm, jo. Aspoň myslím."

„Váš pes Harryho vyděsil," mračil se vyčítavě Draco.

Hagrid se ostražitě ohlédl po druhém chlapci. „Ty seš syn Luciuse Malfoye, ne?"

„Můj otec vás vykopne za to, že jste ublížil Harrymu!" Draco Harryho bránil cestou, kterou znal – používáním reputace svého otce jako hrozby.

„Draco!" Harryho neurčité vzpomínky na psa tety Marge zmizely, když zaslechl Dracovu výhružku. Vmžiku vyskočil na nohy. „Nevyhrožuj Hagridovi!"

Hagrid, který byl připraven malého Malfoye zpacifikovat, teď zmateně pozoroval krátký rozhovor mezi oběma chlapci.

„To není výhružka, Harry." Draco byl zmatený, když Harry nepochopil, co se pro něj snažil udělat. „Můj otec tu nebude trpět někoho, kdo chová nebezpečná monstra v blízkosti dětí."

„Jo. No, možná jo." Harry si odstranil z hábitu slámu. Tak trochu chápal, co měl Draco v úmyslu. „Mám na mysli, že co se týče psa, tak asi jo, ale Hagrid je můj přítel a vím, že by mi neublížil. No a říkal jsi, že můj přítel je i tvůj přítel, takže to dělá Hagrida i tvým přítelem. Hagride, ty bys Dracovi neublížil, že ne?"

Hagrid neodpověděl hned. Stále ještě netušil, co se děje. Nicméně, pro Harryho odpověď měl. „Neublížil bych nikomu, Harry, a pokavaď je Draco tvůj přítel, tak je tu stejně vejtanej jako ty."

„Jo, to je." Harry se otočil k Dracovi. „Že jo?"

Draco se usmál. „Jo, jsem."

„Tak pojďte dál. Zrovinka sem chystal na čaj a taky sem udělal nějaký griliášový hrudky."

Oba chlapci vylezli zpoza sena, ale zůstali stát, když se po Hagridově boku objevil Tesák.

„O-o-on je opravu…velký," zalapal Harry po dechu.

„Ble, on slintá," zašklebil se Draco.

Hagrid hned vytáhl modrý bavlněný kapesník a otřel Tesákovi tlamu. „Nedělejte si s Tesákem starosti, je to velkej, starej strašpytel." Poklepal Tesáka po hlavě. „Všecky má rád, viď Tesáku?"

Ani jeden z chlapců se neměl k pohybu a Draco uvažoval o tom, že by znovu skočil za ty balíky sena.

Hagrid si klekl na jedno koleno. „Sedni, Tesáku. Harry? Slibuju ti, že se Tesák ani nehne. Jen sem pojď, pěkně pomalu, a pohlaď ho po hlavě."

Harry pokročil dopředu, ale hned zase couvl. Draco do svého kamaráda šťouchl. „Můžeme ho…jako Tesáka…pohladit společně?"

„Jasně," povzbudil je Hagrid. „Jen pojďte."

Bok po boku společně postoupili ke psovi. Když byli dostatečně blízko, natáhli ruku směrem k jeho široké hlavě. Harryho trochu překvapilo, když Tesák postrčil hlavu do jejich dlaní, ale protože Draco ruku nestáhnul, nechal ji tam také. Nicméně zadržel dech a snažil se nemyslet na toho hrozného psa tety Marge.

Tesák cítil strach těch dvou chlapců, a nelíbil se mu. On byl hodnej kluk, jak mu Hagrid několikrát řekl. A navíc měl kluky rád. Nevadilo jim, když se ušpinili, běhali všude kolem, létali na košťatech a vždycky měli sladkosti. Nebyli jako dívky, které vždycky začaly pištět, když se k nim dostal příliš blízko. A někdy na něj dokonce namířily ty klacky a jeho ocas vybouchl v záplavě jisker. Ne. Holky nikdy nebyly jako kluci.

Když měl Tesák pocit, že strach z obou chlapců už trochu opadl, začal očichávat jejich dlaně, aby si je mohl podle vůní zapamatovat. Jeden byl cítit po mýdle a vlně. Tesák se rozhodl, že si ho bude pamatovat jako Mýdláček. Ten druhý chlapec…dělal Tesákovi starost. Byla kolem něj aura bolesti, strachu z něj…ale také byl cítit po úsměvech. Tesák, který už stál na nohou a užíval si všech těch pohlazení od obou chlapců, hodlal Úsměváčkovi ukázat, že je „hodnej kluk". Jemně do Úsměváčka strčil a porazil ho na zem. Tesák šťastně slintal, když se Úsměváček rozesmál. Pak se rozesmál i Mýdláček.

Tesák šťastně zaštěkal. Našel si dva nové kamarády.

Čaj s Hagridem byl příjemný, nicméně oba chlapci museli své griliášové hrudky podstrčit Tesákovi, protože- i když nádherně voněly- ani jeden neměl dostatečně silné zuby, aby se jim podařilo šedý dortík rozkousat.

Hodinu před večeří je Hagrid doprovodil zpátky do hradu, kde Harry a Draco vyprávěli o své návštěvě Teddymu a Blaiseovi.

Ten večer si chlapci užívali svou nezávislost a nový domov polštářovou bitvou. Bojovali až do vyčerpání, a protože znal Draco Silencio, prefekti jim nikdy nepřišli vynadat, protože neslyšeli jejich výkřiky a jekot, když nějaký polštář vybuchl v záplavě peří, které brzy pokrývalo celou místnost. Přesně v devět zalezli oba pod deku a brzy tvrdě spali.