Ráno vypadalo, jako by se večer nestalo nic špatného, ale John i Sherlock si byli vědomi toho, že ani jeden z nich na nepovedené rande a hádku nezapomněl. Ale je slunečná neděle a ani jeden z nich na to nechtěl myslet.
„Nemáme žádné pečivo." prohlásí John sklesle a opře se rukama o linku. Očividně se schyluje k tomu, co chtěl co nejvíc oddálit – bude se muset převléct a jít ven.
„Můžeme si poslat paní Hudsonovou." navrhne Sherlock a zezadu Johna obejme kolem pasu.
„Je to naše domácí, ne tvůj osobní otrok." upozorní ho John trochu unaveně a otočí se čelem ke svému spolubydlícímu. „A krom toho jela na víkend ke své sestře, jestli si vzpomínáš."
„Otravné." zamumle Sherlock nespokojeně a opře se bradou o Johnovu hlavu.
„Musím jít do obchodu." řekne John Sherlockovu krku
„Nepustím tě." řekne Sherlock prostě.
„Budeš muset. Nebo umřeme hlady."
„Já jíst nepotřebuju."
„No tak dobrá, ty to přežiješ a já umře hlady." prohlásí John a trochu se zakloní. „Pusť mě, musím jít."
„Nemusíš." hádá se Sherlock.
„To je pravda, nemusím jít do obchodu. Mohl bys tam pro jednou jít ty." usoudí John.
„Nezapomeň na mlíko a brzo se vrať." zamumle mu Sherlock do ucha a zmizí.
John si jen povzdechne. Neví, jestli se má smát nebo se vztekat, což se mu během společného života s tímhle detektivem stává až nepříjemně často. Nakonec nechá úvah a jde se převléct. Sherlocka, který leží na gauči a hledí do stropu si nevšímá.
- - o - -
John s těžkou igelitkou v ruce a vzteklým výrazem ve tváři vyjde z Tesca. Z nějakého důvodu se všichni rozhodli, že půjdou v neděli ráno na velký nákup, takže obchod byl narvaný k prasknutí. Navíc byla u každé kasy taková fronta, že by v nich mohl John stát do oběda, a tak raději zvolil teoreticky rychlejší způsob odbavení u samoobslužné kasy. Tedy rychlejší v případě, že by John nestrávil deset minut bojem s neživým strojem a pohoršováním okolí výrazy, které při popisu onoho stroje použil.
Nakonec se John z obchudu dostal i s nákupem, ovšem nablýskaný mercedes, u jehož otevřených zadních dveří stojí tmavovláska s pohledem zabořeným do obrazovky drahého telefonu, mu náladu moc nezlepšil.
„Dobrá ráno, Johne." prohlásí žena vesele, aniž by zvedla hlavu nebo oči.
„Je neděle. Nemůžete si to nechat na jindy?" zeptá se John otráveně a přehodí si tašku do druhé ruky.
„Nemůžu." odpoví mu žena s falešným jménem Anthea a pokyne mu k autu.
John opět použije jeden z výrazů, kterými nešetřil na pokladnu, ale nastoupí do auta. Jednou se rozhodl Mycroftovo pozvání ignorovat a nenastoupil. O dvě ulice dál ho přepadli a zdrogovali. Probudil se s kocovinou a v Mycroftově klubu.
„Jak dlouho to bude trvat?" zeptá se John nespokojeně, zatímco tmavými okny pozoruje ulice ubíhajíci okolo.
Anthea mu neodpoví a jen se pousměje na obrazovku mobilu.
Cesta luxusním autem trvala přibližně půl hodiny a krom oné jediné Johnovi otázky proběhla v naprostém tichu. Auto jelo pro Johna neznámou částí Londýna a zastavilo vedle řeky poblíž jednoho velkého skladiště, jehož dveře byly pootevřené. Před skladištěm u zábradlí, oddělujícího chodce od pádu do Temže, stojí lavečka a na ní sedí Mycroft Holmes i se svým oblekem a deštníkem.
John s ne zrovna nadšeným výrazem ve tváři vystoupí z auta a vyrazí k lavečce.
„Dobré ráno, doktore Watsone? Jak se máte?" pousměje se Mycroft tím svým pokřiveným úsměškem, který připomíná vše, jen ne opravdový úsměv. V rukách snad z dlouhé chvíle točí deštníkem.
John si musí přiznat, že mít ten deštník v rukách on, přetáhne s ním Mycrofta po hlavě.
„Co chcete?" zeptá se John naštvaně a rozhlédne se. „A proč jsme tady? V neděli vám neotvírají klub?"
„No, řekněme, že mám dost nabitý den a cesta do klubu se mi do programu už nevešla." prohodí Mycroft ledabyle.
„Mohl jste si ušetřit čas a vynechat i mou návštěvu." řekne John kysele. „Co chcete?" zeptá se znovu.
„Mám na vás jistou prosbu." řekne Mycroft a postaví se čelem k Johnovi.
„To jako vážně?" zvedne John obočí.
„Je to neobvyklé, ale ano." řekne Mycroft a opráší si ze saka neexistující smítko prachu. „Je velice pravděpodobné, že vás během dnešního dne navštíví jeden muž s velice zajímavým případem. Tedy zajímavým pro Sherlocka. Nechci, aby ten případ bral a vy to zařídíte." řekne Mycroft s dalším neupřímným úsměvem.
„Cože?" vyhrkne John nevěřícně. „A proč bych to dělal? A jak asi? Sherlock si případy vybírá sám, ne na moje doporučení." rozhodí John rukama.
„Doktore Watsone, ten případ by vás oba mohl stát život. V nejlepším případě jen svobodu na hodně dlouho." řekne Mycroft hlasem, ze kterého mrazí. Na Johna ovšem neměl takové účinky jako na obyčejné lidi.
„Byl bych velice nerad, kdyby mého bratra potkalo něco ošklivého. Nebo kdyby to potkalo vás, samozřejmě." dodá Mycropft s dalším pokřiveným úsměškem. „Ovšem zaplete-li se Sherlock do onoho případu, budu nucen použít různé prostředky, abych ho od něj odradil."
„Víte, že nejlepší způsob, jak Sherlocka donutit něco udělat je zakázat mu to." řekne John chladně. „Proč by ho moje nebo vaše slovo mělo zastavit?"
„Moje slovo ho určitě nezastaví." přikývne Mycroft. „Proto jsem vás sem nechal přivést. Vy na mého bratra máte nezanedbatelný vliv. Vás by poslechnout mohl."
Směrem od skladiště se ozve táhlé zahoukání.
John se překvapeně ohlédne, ale Mycroft se ani nehne, jen si trochu nespokojeně povzdechne.
„Mám dnes opravdu nabitý program. Nashledanou, doktore Watsone." řekne Holmes a pokyne rukou k autu, kterým John přijel.
John se s ním nerozloučí, jen mu věnuje jeden obzvlášť naštvaný pohled a odpochoduje k autu. Nesedne vedle stále mlčící Anthei a sotva za sebou zabouchne dveře, vyrazí s nimi auto pryč od skladiště, řeky i Mycrofta Holmese.
Tentokrát už se John pokusem o rozhovor nezdržuje. Jednak nechce plýtvat dechem na otázky, ke kterým nikdy nedostane odpověď, ale taky uvažuje nad tím, co mu řekl Mycroft.
Případ, který by jeho i Sherlocka mohl stát svobodu nebo život. To zní přesně jako Sherlockův vysněný případ, ale Johnovi se to nelíbí. Mycroftův názor ho momentálně moc nezajímá, ale nechce, aby se Sherlockovi něco stalo. Proboha, vždyť se sotva vrátil z mrtvých.
„Vy si nevystoupíte?" ozve se Anthea jen s nepatrnou známkou zvědavosti v hlase.
„Co?" zvedne John překvapeně hlavu. Tak se zabral do vlastních myšlenek, že si ani nevšiml, že už jsou na Baker Street.
„Jistě." hlesne a vystoupí si.
„Johne." zavolá za ním Anthea, než stačí dveře auta zabouchnout. „Něco jste si tu nechal." ukáže žena pěstěným prstem na bílou igelitku.
„Jo. Díky." zahučí John s trochu červenými tvářemi a sebere svůj nákup, který v autě málem nechal.
Auto vyrazí pryč snad dřív, než John zavře jeho dveře. Doktor si jen útrpně povzdechne a vydá se do domu.
Sherlock, kupodivu už převlečený do svého obvyklého obleku postává v obýváku a vypadá, jako by na něco čekal.
John nemá sílu na to, aby se ho pozdravil a taky na něj nechce křičet, když pro jednou není naštvaný na detektiva, a tak beze slova vyrazí do kuchyně. Položí tašku s nákupem na stůl a zhuboka si povzdecne. Už ani nemá hlad.
Chce začít uklízet nákup, ale Sherlock mu to nedovolí. Přišel k doktorovým zádům jako duch, omotal kolem něho svoje dlouhé paže a položil si bradu na jeho rameno.
„Jestli chceš, můžu Mycroftovi provést něco hnusného za to, že tě naštval." navrhne Sherlock tiše.
John už se chce zeptat, jak to ví, ale pak mu to dojde.
„Viděls auto?" zeptá se unaveně a zlehka se o Sherlocka opře.
„Taky. Sledoval jsem tě." řekne Sherlock popravdě.
„Cože?" zarazí se John překvapeně. Chce se otočit, ale Sherlockovi ruce mu to nedovolí, drží ho příliš pevně. Sherlock ho lehce políbí na krk a John ho nechá. Je teprve dopoledne, ale už je na nějaké souboje unavený.
„Šel jsem ti naproti, když mi tě unesli, tak jsem vás sledoval." vysvětluje Sherlock tichým hlasem. „Viděl jsem tě s Mycroftem, ale nevím, co ti říkal. Naštvalo mě, že tě unesl, tak jsem mu to vrátil. Ale jestli chceš, tak mu můžu provést ještě něco za to, že tě naštval. Udělá mi to radost."
„Tomu věřím." ušklíbne se John, ale pak zvážní. „Prý k nám dneska možná příjde nějaký chlap se zajímavým případem. Mycroft nechce, abys to vzal. Buď by to znamenalo vězení nebo i smrt." řekne Sherlockovi popravdě, o čem s jeho bratrem mluvil.
„Víc ti neřekl?" zajímá se Sherlock.
„Ne." zavrtí John hlavou.
„A jaký je tvůj názor?"
„Nevím." pokrčí John trochu nejistě rameny. „Očividně je to případ podle tvého gusta, ale nechci, aby se ti něco stalo." Tentokrát se Johnovi podaří se otočit, takže stojí čelem k Sherlockovi.
„Dělá ti to starosti." řekne Sherlock trochu překvapeně.
„Dělá to starosti i Britské vládě." pokrčí John znovu rameny. Obejme Sherlocka kolem pasu a přitiskne se k němu s hlavou opřenou o jeho rameno.
„Vím, že je blbost ti něco zakazovat nebo ti připomínat, ať na sebe dáš pozor, ale- Nechci, aby se ti něco stalo. Nebo abys umřel a je mi jedno jestli doopravdy nebo jen jako. Jednou mi to stačilo."
Sherlock na Johna trochu překvapeně hledí. John je z nich dvou ten, co častěji vyjadřuje své pocity nebo je nějak prožívá na venek, ale tohle je i na něj dost nečekaný výlev. Sherlock ho jen pevněji obejme a políbí ho do vlasů.
„Jedna smrt mi stačila, neboj se." řekne tiše.
Chvíli jen tak mlčky stojí, než John zvedne hlavu. Chtěl se podívat Sherlockovi do tváře, ale jeho pohled zachytil neznámý objekt v obýváku. Vypadá to jako hodně futuristická a hodně složitá lampa.
„Co to je?" zeptá se John zmateně a ukáže na podivný hruškovitý předmět ze skla a kovu, co postává na stolku.
„Nevím." odpoví mu Sherlock, aniž by se otočil. Není složité přijít na to, o čem to John mluví.
„Na krabici bylo napsané Torchwood. Patří to Mycroftovi."
„Tys mu to ukradl?" odvrátí john pohled od věci a podívá se na Sherlocka.
„Nemá mi brát, co je moje." řekne Sherlock s klidem na vysvětlenou a krátce Johna políbí.
„To ho moc nepotěší." pokusí se John zamračit, ale pobavený úsměv jeho úmysl docela kazí.
„Tak mu o tom neříkej." navrhne Sherlock a znovu ho políbí. Tentokrát ale nejde jen o lehký dotek rtů.
Johnovi sjedou ruce ze Sherlockova pasu na jeho zadek, čímž z detektiva vyloudí spokojené zamručení.
Sherlock se proti své vůli od Johna odtáhne a podívá se na něj. Na moment na sebe jen hledí s rukama na bocích toho druhého, ale pak se Sherlock pozpátku vydí do obýváku.
John jde za ním a za chůze se mu pokouší rozepnout košil. To Sherlocka a jeho smysl pro orientaci rozptyluje natolik, že při cestě ke gauči jednou nohou vrazí do stolku tak šikovně, že o něj zakopne, spadne půlkou těla na gauč, strhne Johna sebou a ještě přitom shodí ze stolku Mycroftův podivný stroj.
„Seš v pořádku?" zeptá se John pobaveně a trochu se nadzvedne, aby Sherlockovi umožnil se celým tělem vyškrábat na polstrovaný nábytek.
„Teď už v naprostém." zamumle Sherlock, když si lehne na gauč a přitáhne si Johna k sobě. Chce ho políbit, ale John mu uhne.
Proč by to pro jednou nemohl být Sherlock, kdo trpí?
„Měl bys na tohle dávat pozor." povídá John a natáhne se po divné lampě. „Jestli to Mycroftovi rozbiješ, nebude mít radost."
„Kašlu na Mycrofta i jeho přístroje." řekne Sherlock vážně. „Hoď to na zem a nevšímej si toho."
„Možná bych to měl raději dát někam jinam. Vypadá to dost draze." povídá John a málem sám sobě zní starostlivě.
Sherlockova pravice vystřelí do strany a chytne přístroj, který John drží v ruce.
„Vím, že to děláš, abys mě naštval." řekne Sherlock tiše a volnou rukou Johna obejme kolem pasu. „Ale to ti nevýjde. Žádný zdržování nebude." S těmi slovy vytrhne strojek z Johnovi ruky, ale doktor jej držel pevněji, než čekal.
Ozve se křupnutí a John i Sherlock překvapeně ztrnou uprostřed pohybu.
John otevře pusu, aby něco řekl, ale nedokáže ze sebe vydat jediné slovo. Vzápětí se mu zatmí před očima a John se bezvládně shroutí na náhle bezvědomého Sherlocka.
