Izaya se vzbudil ještě když byla za oknem tma. Neměl žádný důvod proč být vzhůru, snad jen to že se mu deka svezla k pravé straně a levé rameno měl odkryté a chladné. Digitální budík na nočním stolku mu potvrdil to co by věděl i tak – bylo 3:20, brzké sobotní ráno.

V 10:00 dorazí jeden z jeho lidí kvůli předávce informací, ale to mu stačí vstávat v sedm jako obvykle. Ne, žádný důvod, jak by se vysvětlilo že se vzbudil ve tři-dvacet, více než hodinu a půl před tím než vyjde slunce.

Přesto byl ale vzhůru.

Izaya se posadil a deka se mu svezla do klína. Seděl na levé straně postele, téměř až u kraje. Pravá strana byla prázdná a prostěradlo pokrčené, jako by sebou ze sna házel přes celou šířku.

..tak proto.." povzdechl si a přehodil si deku zpátky přes ramena, držel ji tak aby se udržel v teple.

Digitální hodiny po jeho pravici tiše tikaly a uběhly téměř dvě minuty než se opět pohnul. Přešel přes ledovou podlahu své ložnice a pak dolů po schodech. Obrazovka jeho počítače modře svítila a Izaya dokázal v odraze okna rozeznat systémové upozornění „zbývá 29%".

Namiin stůl byl prázdný a klinicky čistý. Dveře zamčené, okna zavřená, papíry poskládané. Přes jednu židly měl Izaya přehozenou bundu. Na jednom gauči spal z jednoho konce na druhý natažený Shizuo.

Blbečku.." Izaya zamířil přímo k němu a naklonil se nad jeho hlavu. Shizuo se neprobudil, ani sebou neškubl. „Mělo mě napadnout že postel je pro tebe moc civilizovaná."

Skoro minutu sledoval Shizuův obličej a nenápadný pohyb jeho rtů když dýchal. „A jak by ses asi bránil, kdybych se rozhodl tě vykuchat, imbecile?" zeptal se Izaya sladce a klekl si vedle gauče. Deku si nechal sklouznout z ramen a namísto toho ji přetáhl přes Shizua. Prostor, který na sedačce nezabíral Shizuo nebyl dostatečně velký aby se na něj vešel dospělý člověk, ale to Izayovi nikdy dříve nebránilo. Vlezl pod deku a přitiskl se blížko k Shizuovi aby nespadl. Propletl jejich nohy dohromady a když jej Shizuo ze spaní objal, spokojeně se usmál a zavřel oči.

Hodil bych po tobě schody, kreténe."

Izaya několikrát uhodil do tlačítka šipky, agresivněji než u něj bylo obvyklé. „Schody!" prohlásil nahlas a zasmál se, aby filtroval svoji frustraci že e-mail tak náhle končil. Namie zvedla zrak, ale když Izaya nevypadal že by chtěl začít dávat smysl, odfrkla si a vrátila se ke své práci.

„Dokonce i Karisawa-chan ví jak velký ucho jsi, co, Shizu-chan?!" Izaya vstal ze své židla a začal popocházet tam a zpět po celé délce svého okna. „Jak můžeš po někom házet schody? A vůbec.. nikdo z „mých lidí" sem kvůli „předávce informací" nechodí. A budík nemám."

„Nemohli bychom se obejít bez všech těch blábolů a non-sequitur?" zeptala se Namie zdvořile, aniž by přestala listovat skrz složku, kterou měla položenou před sebou.

Izaya zamrzl uprostřed kroku a otočil se ke své sekretářce s úsměvem tak ledovým že se mírně posunula dál od něj, i přes celou místnost. „No tak, Namie-san.." řekl pomalu a naklonil hlavu na stranu. „Ty se vůbec nesnažíš.. „non-sequitur" je literární prostředek, kde je v přítomné situaci zmíněna situace minulá- a dochází tak k humornému nepochopení. Slovo které jsi hledala bylo nejspíše „nonsens", tedy nesmysl."

Namie naštvaně zasyčela a naklonila hlavu více nad svůj stůl, vlasy se jí rozprostřely přes oči.

„Což by jsi měla vědět, Namie-san.." Izaya pokračoval vesele a znovu se jal popocházet po místnosti. „Jsi nesmyslů tak plná, že by to mělo být slovo které bravurně ovládáš."

„Nemůžeš prostě držet zobák, ty úchyláku?!" Namie vyštěkla, udeřila plochou dlaní do desky stolu, ale jediné čeho tímto agresivním výjevem dosáhla byl další smích. Ani ji to nepřekvapilo. S jeho obsesí Heiwajimou musel mít Izaya sklony k masochizmu.

Izaya se nepřestával smát, nechával volný průchod všem svým emocím ve formě hysterie, až se musel chytit za kraj stolu aby nepřepadl.

„Co s tebou sakra je?" Namie se zeptala když ji přestalo bavit sledovat svého nadřízeného chovat se jako blázen. Izaya se podíval jejím směrem, ale skrz zalikavý smích ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. „Poslední dobou se chováš ještě víc jako retard než normálně.." vstala od svého stolu a rychle přešla přes místnost, ve snaze dostat se k Izayovi- jestli mu chtěla zkontrolovat čelo kvůli teplotě, nebo jím třást dokud nedostane rozum, to nevěděla. Každopádně nedostala příležitost ani k jednomu. Izaya se jí vyhnul z cesty aniž by musel zvednout zrak, snadno dokázal odhadnout její pozici jen podle klapání podpatků na dřevu podlahy.

„Hah- ahah, bojíš se o mě?" Izaya se chechtal a vyhnul se snaze o pravý hák.

Namie zasyčela a nechala svoji paži klesnout, začínala soucítit s Heiwajimou a to nebylo něco co by chtěla cítit. Jediný s kým se kdy chtěla ztotožňovat byl Seiji.

„Jak se vůbec má, tvůj bráška?" zeptal se Izaya škodolibě když konečně chytil dech. Zamířil zpátky za svůj stůl a pomalými pohyby se složil zpátky do své židle, kontrast oproti jeho manické hyperaktivitě před půl minutou.

Namie neodpověděla, sedla si zpět za svůj vlastní stůl a vrátila se ke své práci. Přišlo jí to jako nejsnazší řešení. Hádat se s Izayou bylo trochu jako snažit se vyhrát závod proti letadlu. Pozpátku.

„Žádná odpověď?" Izaya se naklonil dopředu, sledujíc svoji sekretářku se zklamaným výrazem ve tváři.

Namie i nadále zachovávala důstojné ticho, listovala spisy které měla před sebou na stole aniž by jim věnovala jakoukoliv pozornost.

„Nevadí." informátor pokrčil rameny s ohavným úsměvem, „Zjistím si to sám."

„Proč radši nezjistíš to co máš?!" Namie vyhrkla když už se nedokázala dál ovládat. Zvykla si na určitý level šikany od svého zaměstnavatele – nemyslel to zle. Tedy, ne tak že by se jí chtěl zbavit. Chápala to trochu jako malé dítě co už se nudí u pohádky a začíná kopat a škrábat. Jenže poslední dobou to bylo horší a horší.

Izaya na tohle ale očividně neměl odpověď, jeho úšklebek se ztratil když zkřížil ruce na hrudi.

„Seber se ty spratku rozmazlenej a běž dělat svoji práci!" Namie ukázala prstem směrem ke dveřím a pak s jistým pobavením sledovala svého šéfa, toho geniálního hajzla, jak vylezl ze svého plastového trůnu a s výrazem trucovitého dítěte vyrazil ke dveřím.

„Ne snad proto že jsi to řekla, nemysli si." Izaya po ní šlehl pohledem když si plnil kapsy svojí outdoorovou výbavou z misky u dveří. „Jen že bych nerad zklamal Shikiho. Je to můj oblíbený.. klient." dořekl, když ho nenapadl žádný ekvivalent kterým by si od své asistentky nevysloužil pohoršený úšklebek.

Namie mu zamávala od stolu a odmítla zvednout svůj zrak od papírů před ní.


Prý jsou u tebe moje sestry." Izaya zahučel do telefonu. Rozhlédl se na přechodě, doleva-doprava-doleva, jako správný civilista a pak přehopsal po bílých čarách zebry. V jeho hlase nebylo po zadýchání ani památky, když za svoji větu přidal pár urážek, jen tak pro jistotu.

Jo." Shizuo odvětil krátce, ale Izaya slyšel praskot v telefonu kde jej prsty sevřely až příliš silně. Izaya se zachvěl když si nechtěně připomněl že jeho stehna před pár hodinami prošli tím stejným. Pořád měl podlitiny jako důkaz.

Trvalo mu déle než by chtěl než se mu povedlo obrátit svou pozornost zpět k součastnosti. „Aha, jasně." opáčil sarkasticky do telefonu. „A řekneš mi i proč, nebo to je na ten tvůj slepičí mozeček moc složité?" zeptal se sladce.

Chcípni, kreténe." řekl Shizuo duchaplně. „Prostě sou tady, jasný? Co sem měl dělat, pohodit je ve škarpě?"

Izaya zastavil na druhém rohu křižovatky když mu blikla červená, „Kdybych to byl já, neměl by jsi problém." poznamenal smutně, i přesto že se stále křenil jako maniak.

Jo, jenže ty seš prohnilá krysa, morem nakažená." Shizuo zavrčel a Izaya se zasmál.

Taky tě miluji, Shizu-chan! Och, jak romantické!" zadeklamoval, chytil se za srdce a zatočil se kolem dokola. Jeho lidé na něj divně koukali a on se na ně usmál – jak milé že s ním sdíleli jeho nadšení!

Ten zvuk tříštícího skla byl zpátky, společně s Shizuovým přerývaným dechem, jak se snažil znovu uklidnit.

Každopádně jsi je měl poslat domů." Izaya řekl po chvíli, když se přestal smát. „Protože jestli jsou u tebe moje sestry, budeš na rozpacích mě přehnout přes stůl a-"

Ježíší drž už hubu ty kreténe!" Shizuo vyjekl do telefonu a jeho hlas byl utlumený, jako by překrýval mikrofon. Tlumené kroky mu taky napověděly že Shizuo musel odejít do jiné místnosti, nejspíš proto aby ochránil nezkažené slechy Izayových malých sester. Izaya, na rozdíl od něj, věděl že na to už je dávno pozdě.

Ale prosímtě.." Izaya se zahihňal. „Nech mě hádat, Kasuka-kun se má zastavit na návštěvu a ty ses rozhodl jej dohodit mým sestrám."

Zvuk z telefonu zněl jakoby si Shizuo zděšením škytnul a lapal po slovech, slabika přes slabiku, bez jediného významu. „NE! Sakra."

Vážně ne? Byli bychom švagři, Shizu-chan." Izaya zavrněl a pokračoval ve své cestě.

No ještě to tak.." Shizuo si povzdechl skoro klidně. „Jsi vůl, Izayo. Přijď si pro ně jestli chceš."

Za hodinku tam budu, zlato!" zavrkal něžně a típnul hovor, ještě než se k němu dostal příval nadávek.

Izaya se usmál když to dočetl. Ruka s telefonem se mu třásla a druhou měl pevně přitisknutou na svůj bok přes látku své mykiny, zmuchlané do malé prosakující koule. Sesunul se k zemi přede dveřmi do bytu svého jediného přítele – který byl zrovna někde naprosto jinde se svoji bezhlavou amantkou.

Izaya mu jeho štěstí nepřál. Co mu přál, bylo aby zhořel v pekle i s tím černým monstrem se kterým bydlel. Nezvedal mu ani telefony. Normálně byl Shinra osina v zádi, ale když ho zrovna potřeboval..

„Ara! Orihara-kun, proč se tu válíš na zemi?!" ..a vlk za humny. Izaya po něm šlehl pohledem a zvednul se do vzpřímeného sedu, jeho záda nechávali na zdi jasně rudý otisk.

„Proč myslíš?" Izaya opáčil, ale jeho hlas byl slabý a dech přerývaný.

„Božínku.." Shinra spráskl ruce a pak už Izaya cítil jak jej nelidsky chladné provazy stínů zvedají ze země a pak zavřel oči a omdlel.


Když se znovu probudil, nic ho nebolelo. Vznášel se někde v prostoru, omámený morfiem. Připadal si trochu jakoby ho někdo majznul palicí. Jsi vůl, Izayo. Jo, to byl.

Vážně, měl to očekávat. Měl čekat že nový klub bez minulosti, bez klientů a bez příjmového plánu nebude jenom tak obyčejná práce na odpoledne. Trvalo mu to několik hodin. Potloukal se kolem, pozoroval, poslouchal a podplácel.

Informací pár získal – ale také získal darovanou mosaznou včelku. Skrz jeho bok přímo přes ledvinu, pokud byla jeho kalkulace přesná.

Přístroj po jeho levici pípal s každým jeho stahem srdce a tak zrychlil dech dokud se pravidelné píp-píp-píp nezměnilo v mezinárodní medicinský alarm. Jenom protože mohl a protože výraz paniky na Shinrově obličeji když proklopýtal dveřmi byl rozkošně lidský.

„Ah! Takže už jsi vzhůru!" Shinra nevypadal nazlobeně, spíš nadšeně.

Izaya zavřel a otevřel oči namísto odpovědi. Moc se necítil na to se před Shinrou pokoušet mluvit, ne když se zrovna probudil.

„Donesu ti vodu! Brzo ti zase bude dobře, vypadalo to děsivě, vážně." Shinra vykládal. Přistoupil blíž k posteli a strhnul deku z Izayových beder, zkontroloval umístění kanily v jamce lokte a zase jej zakryl. „Venku na chodbě je pořád ještě červená stěna. Odrazuje mi to klienty- hahaha." zasmál se doktor, když se otočil na patě a vyrázoval ven z pokoje.

Izaya osaměl a usmál se. Někdy mu Shinra připadal trochu jako míhající se reklamy po stranách silnice. Pořád něco, reklama za reklamou, poznatek za poznatkem a tak rychle že musel dávat pozor aby mu něco neuniklo.

„No.. a potom co jsi omdlel, Celty tě málem pustila!" Shinra pokračoval, ještě nebyl úplně zpátky. „Tak moc ji to překvapilo! A ji tak něco nepřekvapí, vážně.. vlastně.."

Izaya se zachytil kraje postele na pravé straně a vydrápal se do sedě. Když namáhal břišní svaly, levý bok ho pálil vystřeloval prudké šoky do jeho mozku. Nevěnoval tomu víc pozornosti než tělo vyžadovalo a Shinra se nenabídl mu pomoci.

„Jednou jsme jeli na pláž, víš, v neděli. Ne.. ne ne, vlastně bylo úterý, haha. Ale oba jsme měli volno, to se moc nestává." doktor pokračoval nadšeně, jen Izayovi podal sklenici a přidržel mu ruku když pil.

„No.. a jeli jsme na pláž, na naši oblíbenou. Tam jsme jednou potkali takovou paní, ale my už ji potkali předtím dřív. Ona je to vlastně příbuzná od jednoho mého kolegy.. teda, kolegy.. tak nějak, no.. ale pláž."

Izaya se usmál a posunul se k čelu postele, opřel se o stěnu. Ruce mu nechtě zabloudily k obvazu na boku, zatahal za nitky a párkrát si dloubnul jen aby se přesvědčil že to bolí, jen tak ze zvědavosti, a než zjistil co se stalo na pláži že už Celty nic nemá překvapit, spal s hlavou opřenou o rameno a dekou klouzající mu do klína.


Když se znovu probudil, bylo to s pocitem že není v pokoji sám. Odepřel si luxus pomalého probouzení se a rovnou otevřel oči do ostrého světla zářivky na stropě nad ním.

„Jsem rád že jste v pořádku, Orihara-san."

„Já taky.. Shiki-san." Izaya se usmál. Znovu zavřel oči a chvíli jen dýchal aby se zbavil závratě z bolesti. V ústech měl sucho a v hlavě mu bzučelo.

Židle zavrzala a pak uslyšel několik kroků, tři tam, cvaknutí a tři zpět. Když pootevřel oči, bylo v místnosti šero, ale i tak rozeznal siluetu Shikiho jak stál u noh postele.

„Mám pro vás informace." Izaya se posunul do polosedu, nakrčil polštář za sebou aby se měl o co opřít.

Shiki obešel postel a sedl si na její kraj. „To počká." ujistil tiše. Natáhl ruku a pomohl Izayovi si sednout úplně. „Kishitani-san mne informoval že vaše zranění je vážné."

Izaya se zasmál. „Mluvit můžu."

„To vy vždycky." Shiki se usmál. „Přesto.. jste můj nejlepší informátor, Izayo." jeho hlas byl tišší a Izaya si na chvíli myslel, že snad Shiki mluví vážně, že doopravdy měl strach. Ale to mu k Yakuze nesedělo. Ani k Shikimu. „Pokud vás ztratím, budu si muset najít náhradu. A to stojí čas."

„Zatím jsem naživu." Izaya podotknul. Trochu ho vyvedlo z míry když ho Shiki oslovil jménem. Tak často se to nestávalo. „Pár nadšenců s pistolí mě nezabije, ne?" Jediné co by ho kdy mohlo zabít, byl vlastně Shizu-chan. Jediné opravdové nebezpečí, protože všichni ostatní byli předvídatelní.

„Přesto se budu cítit lépe když mě necháš přidělit ti jednoho ze svých lidí.." Shiki si nejspíš ani neuvědomil, kdy mu přestal vykat. Naklonil se dopředu a Izaya viděl že se mu třesou prsty. Trochu se usmál a napřáhl pravou ruku, přeletěl prsty po Shikiho kloubech.

„Vám, já věřím, Shiki-san." zalhal Izaya, ale znělo to dost upřímně aby mu muž uvěřil. „Ale vaším lidem ne. Krom toho, moje sekretářka je dostatečně schopná." Schopná ano, ochotná, ne tak docela. Ale ani to Shiki-san nepotřeboval vědět.

Shiki vedle něj si povzdechl a uhnul rukou z pod Izayovi dlaně, propletl jejich prsty dohromady a znovu Izayovi připomněl jaké to bylo když se s ním setkal poprvé. A po druhé. Jak dlouho mu trvalo než získal pozornost a důvěru Yakuzy.

„Buď opatrný.." Shiki řekl tiše a na chvíli měl Izaya pocit že ho políbí.

Vyrušila je rána z obýváku. Nejdřív tupá rána a potom zvuk tříštícího se skla a než Izaya stihl mrknout, Shiki-san měl tasenou zbraň a stál u dveří. Napřáhl se ke dveřím a tiše je pootevřel. Izaya zaslechl Shinrův hlas, o oktávu vyšší než bylo obvyklé a pak hlasité hrdelní zavrčení které znal až příliš dobře.

„Ah.." Izaya se zahihňal a když se na něj Shiki udiveně ohlédl, jen na něj mávnul rukou. „To je.. Shizu-chan." vysvětlil. Pokusil se vstát, ale zasáhlo jej vertigo a dopadl zpět na postel. Zalapal po dechu a zrak se mu na vteřínu rozostřil. „Nejspíš se.. někde zranil."

„Shizu.. Heiwajima Shizuo?" Shiki dešifroval a sklonil zbraň. Nechal ji ale venku. „Není to tvůj nepřítel..?"

Izaya se smířil s tím, že se Shiki-san zřejmě rozhodl mu do konce života tykat. „Vlastně ani ne." pomalu zakroutil hlavou, stále přemáhal touhu se naklonit a vyzvracet obsah žaludku. „Jsme.. spolužáci." dodal.

„Nikdy jsi mi na něj nedal informace, i když jsem tě o to žádal." Shiki ho obvinil, „Jeden z kolika, čtyř lidí? On, Kishitani-san, Yagiri-san a Sturluson-san."

„Tří lidí." Izaya ho opravil, ale neobtěžoval se vysvětlovat že Celty vlastně není člověk. Ne, vlastně.. „Dvou. Dvou lidí."

Shiki přikývl a zase zavřel dveře. Hluk v místnosti vedle se uklidňoval až v celém bytě zavládl jakýs takýs klid. Kdyby toho Izaya nebyl svědkem, nevěřil by že Shizuo a jeho okolí mohou koexistovat v míru. Gravitační pole které ten pitomec vytvářel k sobě většinou natahovalo chaos a destrukci.

„A taky vám ty informace nedám, Shiki-san. Nerad se dělím o svoje hračky." Izaya dodal s úsměvem. „Proč jste tu, když ani nechcetě vědět co jsem zjistil?"

Pokud byl Shiki vyveden z míry jeho náhlou změnou tématu, tak to skryl dobře. „Možná jsem tě jen chtěl vidět v obvazech."

Izaya se zahihňal, „Pak by jste si s Shizuem rozumněli."

„Možná." řekl Shiki bez výrazu. „Každopádně tě nechám odpočívat. Až ti bude lépe, napiš mi e-mail." muž ho instruoval a než stihl Izaya cokoliv říct, vypustil se ven z pokoje a dveře za sebou tiše zavřel.

Až do té chvíle mu ani nedošlo že je unavený. Předpokládal že má v krvi stále ještě velké množství morfia, a přesto dokud byl v přítomnosti svých lidí, připadal si dobře a plný energie.

Teď byl ale sám a ticho a tma na něj tlačily ze všech stran. Zavřel oči aby si zkrátil své vyhnanství spánkem a probudil se až druhý den odpoledne.


Nemám tušení co tím myslíš, Shizu-chan." Izaya nadzdvyhl obočí a šklebil se Shizuovi přímo do jeho obličeje. Vysloužil si ostrou bolest v ramenou, když jím jeho blonďatý counterpart zatřepal.

Ty HAJZLE zasranej!" Shizuo mu odpověděl a skoro něžně posunul oba svoje palce k Izayově krku, zatlačil do kůže naklonil se ještě blíž. Jeho přerývaný dech se mísil s drobnými výdechy které Izaya zvládl dostat skrz sevřený prostor. „Moc dobře SAKRA víš o čem mluvím!"

Izaya naklonil hlavu na stranu, ale neodpověděl. Nevěřil tomu že by zněl klidně, ne když měl stále méně a méně vzduchu. Počítal v duchu vteřiny a když byl na minutě omezeného přívodu kyslíku, ruka mu zabloudila do kapsy pro nůž.

Udělej to a ten nůž ti vrazím do prdele." Shizuo varoval téměř klidně a na okamžik pustil Izayu jednou rukou – a povolil mu kyslík, to bylo nádherné, zase mohl dýchat – a prsty sevřel pevně kolem jeho pravého zápěstí.

Proč mi to nevysvětlíš, Shizu?" Izaya zkusil štěstí a usmál se sladce na svého věznitele.

Shizuo s ním znovu smýknul a přirazil jej zpět ke zdi. Stěna se otřásla a z police spadl špinavý hrnek, ve kterém dle Izayova názoru Shizuo už od mladých let pěstoval plíseň. Roztřískl se na zemi a dobře že tak. Izaya odmítal sdílet prostor s Shizuovými nechutnými zvyky.

Do hajzlu.." Shizuo zasykl a strčil Izayu, pustil ho a ustoupil o krok. „Ty toho prostě nemůžeš nechat, co.." a to už byl skoro šepot a Shizuo se ani nedíval na něj.

Shizu-chan-.." Izaya se nadechl a odstrčil se ode zdi, přistoupil blíž. Ruku položil Shizuovi na rameno a až tehdy si všiml že se třese, snad vztekem. „Shizu-chan.." zopakoval, ale ani tentokrát se mu nedostalo odpovědi.

Nech mě.." Shizuo jeho ruku odstrčil, na jeho poměry něžně, ale i tak Izayu brnělo zápěstí. Nevzdal se ale tak snadno. Shizuo vypadal příliš vykolejeně a Izaya se bál že by se lehký třas mohl změnit v hysterii. Poslední věc kterou chtěl vydět byla jeho oblíbená stvůra brečící.

Přitočil se zase zpátky a objal Shizua kolem pasu, ruce rychle spojil za jeho zády aby se jej blonďák nemohl tak snadno zbavit. „Jak hloupé, Shizu-chan.." zašeptal do jeho trička.

To jo.." Shizuův hlas se stále třásl, ale dostal ze sebe tichý smích. Povzdechl si a pak Izayu přitáhl blíž k sobě, zabořil obličej do jeho vlasů. „Neštvi mě, ty šmejde.."

Izaya se zasmál, stejně tiše jako Shizuo mluvil.

Jednou tě zabiju. Přiště až mě nasereš. Rozmáznu ti hlavu o zeď."

Chyběl bych ti."

Jo."