Hi guys!

Tak tedy druhá kapitola. Odvažuji se tvrdit, že nám trochu začíná děj.

Jinak co se týče časového určení, ne že by bylo tolik důležité: Příběh se odehrává zhruba v době, kdy končí Fénixův řád. To jen tak pro informaci :-).

A nevlastním Glee ani Harryho Pottera. Kdybych vlastnila, vypadalo by to hodně jinak a dávali by to až po desáté hodině.

Enjoy! :)


Neotočil se.

Věděl, kdo tam stojí. Cítil jeho pohled, jak se mu zařezává do zad. Nevytáhl ani hůlku, bylo to zbytečné. Prostě jen stál a čekal, kolena se mu podlamovala hrůzou, a přesto cosi v něm ho drželo na nohou. Věděl, že každou sekundou mu kolem hlavy prolétne kletba a modlil se, aby to bylo pronikavě zelené světlo.

Uběhla vteřina, dvě, tři. A nic se nedělo.

Jen Voldemortovy rudé zorničky propichovaly jeho záda a vysílaly záchvaty třasu do každého nervu.

A pak promluvil.

„To se ani neotočíš a nepodíváš se? Přeci jenom ty jsi ten důvod, proč tu teď stojím." Kurt polkl. Hlava se mu točila hrůzou z toho chladného hlasu, pohltila vše kolem něj, trhala jeho tělo zevnitř.

Pomalu se otočil. Hlavu nechal skloněnou, oči strachem přišpendlené k podlaze.

„Podívej se." Voldemortův hlas, ostrý jako žiletka, prořízl vzduch.

Kurt pomalu zvedl oči. Voldemort stál naproti němu zahalen do tmavě černého hábitu, v kostnatých prstech svíral hůlku. Nadechl se a podíval se mu do očí.

Pohled do červených zorniček vyvolával panický děs. Tepny vřely odporem a nenávistí, ne k Voldemortovi, ale odporem a nenávistí k sobě samému. A potom opět přišly výčitky, silnější než kdy jindy. Do této chvíle věděl, že se Voldemort vrátil, že chodí po Anglii a páchá zlo, mučí a vraždí. Ale teď, když stál naproti němu, na něj konečně dolehla celá tíha jeho činu.

Odvrátil zrak.

„Legilimens." Útok přišel náhle. Jeho vědomí se otřáslo pod náporem cizí síly, rozlétlo se na tisíc malých kousků a zůstalo odhalené, nechráněné. Nebránil se, nesnažil se skrýt vlastní myšlenky. Nitroobranou se nikdy nezabýval, nevěděl, jak na to a i kdyby věděl, proti Voldemortovi neměl šanci. Zavřel oči a přál si, aby to skončilo. Vše, na co kdy myslel, jeho touhy, přání, celá jeho vina teď patřila rudookému černokněžníkovi. Jedním slovem získal přístup do jeho mysli a celou si ji přisvojil. Připadal si zneužitý a zranitelný. Pomněnkově modré oči byly plné slz, ne z bolesti, ale z ponížení.

Tlak na spáncích pomalu ustával. Voldemort se stahoval.

„Zajímavé," zašeptal. „Je zvláštní, že mi dva jsme si ještě nikdy nepromluvili," konstatoval a teatrálně potřásl holou lebkou. Pousmál se. „Měli bychom to napravit."

Kurt mlčel, nebyl schopný hlásky.

„Dobře, budu tedy mluvit já," pokračoval Voldemort, zatímco usedal do tmavě modrého čalouněného křesla. „Neposadíš se?"

Kurt si sedl do křesla naproti němu, stále sevřeným hrdlem nedokázal procpat jediné slovo.

„Nejdříve se chci omluvit za ten nitrozpyt. Chápu, že to mohlo být trochu nepříjemné," nad posledním slovem se jeho rty zkroutily do omluvného úsměvu, „ale usnadní nám to náš rozhovor."

Umřel jsem a jsem v pekle, blesklo Kurtovi hlavou. Stále nevěřil tomu, že se to děje, že tohle je realita a nejstrašnější kouzelník všech dob sedí naproti němu a chce si povídat. Jeho přítomnost působila lépe než petrificus totalus, hlas samotný ho spoutal a vzal mu možnost se pohnout, přeměnil ho na kus skály.

Až na to, že skála zůstane pevná a vydrží i nápor největšího větru.

A Kurt se drolil, na zrnka písku, která odpadávala na zem a tvořila malou hromádku. Stačilo by jedno menší fouknutí nebo rychlejší pohyb a hromádka by se rozvířila, každá písková částečka by se rozlétla do jiného směru a o existovat.

„Velmi oceňuji, že jsi za tu dobu, co jsem tady, nevytáhl hůlku. Považuji to za projev spolupráce. A možná budoucího spojenectví."

Hůlka. Zapomněl, že nějakou má. Měl by ji vyndat? Měl by ji použít? Ne. Nebuď blázen, je tu už pět minut a ty žiješ. Ani se nesvíjíš bolestí na zemi. Nech ho mluvit, třeba odejde sám a nechá tě být.

Prosím, odejděte a nechte mě být. Nemluvte o spolupráci, já s vámi nechci spolupracovat! Nechci být váš spojenec. Kurt v duchu prosil. Nevěděl, zda se jeho vnitřní emoce odráží na výrazu jeho tváře, která nyní byla ještě bledší a průsvitnější než obvykle.

Voldemort se bavil, pohled na vystrašeného muže, který se choulil do křesla před ním, mu dával sílu a moc, posiloval jeho zvrácenou touhu ovládnout vše, zvířata, rostliny, lidské bytosti. Uspokojoval ho.

„Přejdu tedy rovnou k důvodu své návštěvy," promluvil znovu, pečlivě odděloval slova, svým ledovým tónem jim přidával na hrůze a vážnosti. „Již jednou jsi mi pomohl a já tě o pomoc požádám znovu."

Ta slova zapíchla do Kurtova žaludku ohromný hák, věděl, že bolest přichází. Bude to jako tehdy, bude pálen za živa a těsně před prahem smrti uhašen, jen proto, aby oheň mohl začít nanovo.

„Potřebuji, abys mi připravil lektvar Druhé šance. Vím, že jsi o něm už slyšel."

Kurtovi se zatmělo před očima, po kolikáté už za dnešek? Samozřejmě ten lektvar znal. Kniha, která ležela na pracovním stole, mu věnovala několik desítek stránek, popisovala jeho výrobu a účinky. Už ta samotná písmena na zažloutlém pergamenu byla děsivá.

A on ho měl teď uvařit? Cožpak nestačilo, že už jednou Voldemortovi napomohl k moci?

Místnost se na pár sekund ocitla v absolutním tichu, které narušovaly jen dešťové kapky doléhající do pokoje zvenku. Kurt přemýšlel, sbíral odvahu. Ne, neudělám to znovu. I když za to zaplatím bolestí a mukami a nakonec skončím mrtvý.

„Váháš, rozumím tomu. Ale měl bys vědět, že by to nebylo zadarmo." Voldemortův šepot znovu naplnil místnost, podmanivě si tvořil cestičku ke Kurtovi. Kurt věděl, kam černokněžník míří. Bylo to lákavé.

„Uděláš dvě dávky lektvaru. Jednu pro mě, druhou pro sebe. Znáš účinky, sám víš, co bys získal."

Věděl to moc dobře.

Člověk, který se lektvaru napije, získává možnost změnit jeden okamžik svého života. Dojde ke zhmotnění vzpomínky, dotyčný do ní vstoupí a má právo vykonat jednu změnu, která bude trvalá, definitivní, nevratná. Umlčet nebo dát hlas. Způsobit bolest nebo utěšit. Zabít nebo oživit. Navíc je vlivem lektvaru obdarován silou a magií, které se nic jiného nevyrovná, která je největší z největších, před kterou se nic nezastaví. Lektvar ve špatných rukách se stává smrtící zbraní, ovlivňuje a mění minulost, ničí lidské životy.

Říká se, že člověk pro lásku udělá cokoli. I zabije? Možná. Možná pro člověka, který miluje, není cena jednoho života tak vysoká, možná je ochotný ho pro lásku obětovat. Možná mu ta láska pomůže žít s jeho vlastní vinou.

Co když se ale rozhodnete obětovat tisíce životů pro život svého milovaného?

Když kývne, když připraví lektvar, bude moc přivést Jeremyho zpět. Vrátí se zpátky do té chvíle v jeho pracovně a už nebude panikařit, zachová si chladnou mysl, dojde k poličce a vezme z ní bezoár, dá ho jeho synu do krku a on bude žít. Účinky lektvaru vyprchají a oni se spolu vrátí zpět do reality.

Do reality plné smrti. Protože ať chtěl Voldemort vrátit cokoli, znamenalo to smrt. Smrt pro stovky, tisíce lidí.

Ale on by měl Jeremyho. Mohl by s ním prožít všechny okamžiky, o které se tak hloupě připravil.

Když odmítne, Voldemort ho zabije.

Vynést rozsudek smrti sobě, nebo lidem, které v životě nepotkal a nepoznal?

Znovu si vybavil jeho zářící oči.


„Tati, já ale ještě nechci jít spinkat." Hnědé oči se na něj upnuly ve štěněčím, prosebném pohledu. Kurt se posadil na pelest postele a pohladil svého čtyřletého syna. „Zase se mi bude zdát o ďasovci."

„Jsi unavený. Musíš nabrat spoustu sil, abys zítra mohl létat po zahradě na koštěti."

„Ale já nejsem…," začal vzdorovat Jeremy.

„Jsi. Sotva držíš očička otevřená," usmál se Kurt. Vzpomněl si na své dětství, také nesnášel usínání. „Budu tu s tebou, dokud neusneš."

Jeremy ho popadl za ruku a stiskl ji tak silně, až to Kurta překvapilo. U čtyřletého dítěte by takovou sílu nečekal.

„Zazpíváš mi?" Opět ty štěněčí oči. Udělal bych pro ně cokoli, pomyslel si Kurt.

„To víš, že jo." A začal potichu zpívat Jeremyho oblíbenou ukolébavku. Byla o nádherném, bílém jednorožci, který v noci kouká na hvězdy. Sledoval, jak jeho syn upadá do říše spánku a přál si zastavit čas, zůstat takhle navždy. Tak chvíle byla bezchybná, Kurta pohltilo absolutní štěstí.

„Krásné sny, Jeremy," sklonil se a políbil spícího syna na čelo, předtím než zhasl lampičku na nočním stolku a nechat chlapce sladce snít.


Byl rozhodnutý.

Podíval se Voldmortovi do očí a tentokrát zrak neodvrátil. Modrá a červená, slévající se v tom pohledu. Touha po moci a touha mít zpět syna. Nenávist a láska.

„Udělám to." Kurt se sám podivil, jak odhodlaně jeho hlas zní.

Voldemortův výraz se nad těmito slovy nezměnil. Věděl až moc dobře, že Kurt bude souhlasit. Věděl to od prvního okamžiku, co vstoupil do jeho mysli. Bylo nemožné, aby tento vystrašený, osamělý muž plný sebe viny, nesouhlasil.

A i kdyby nesouhlasil, on by ho přinutil.


Dny plynuly, dávaly dohromady týdny, týdny se poté smísily do měsíce. Od Voldemortovy návštěvy uplynulo přesně třicet dní. Kurt to nevěděl, přestal počítat, čas se pro něj stal bezcennou informací. Byl zavřený na Malfoyově panství, které se stalo sídlem Voldemorta a Smrtijedů. Voldemortova podmínka, podle něj nutnost pro uvaření lektvaru. Kurt ale dobře věděl, že ve skutečnosti ho chce mít pod kontrolou.

Každou sekundou to bylo horší. Měl pocit, že pukne, že dál nevydrží.

Násilí, bolest a smrt byla teď pernamentní a každodenní součást jeho života. Dennodenně byl jejich svědkem, sklíčeně sledoval, jak Voldemort a jeho následovníci mučí a vraždí, bez jediné známky soucitu, jako by ti lidé zoufale prosící o milost nic neznamenali a byli to jen bezvýznamní tvorové nemající právo na život. Jejich křik a pláč se rozléhal v domě ve dne v noci, ve strašné symbióze s krutým smíchem Smrtijedů.

Všechen čas se snažil trávit ve svém pokoji a zároveň pracovně. Byla to bohatě vyzdobená místnost, vymalovaná do zmijozelských barev, se starými kousky nábytku a krbem, tmavě hnědým huňatým kobercem a velkou postelí s nebesy v rohu. Nebyl to domov, ale v tomto temném domě to bylo jediné místo, kde byl sám sebou. Nemusel potlačovat své slzy, nemusel odvracet zrak, nepronásledovali ho lidé v černých hábitech a s bílou maskou na obličeji.

Musel se zasmát. Celé to bylo tak absurdní, nerealistické, jako scéna vytržená ze špatného hororového filmu. A o to bolestnější bylo uvědomit si, že se to opravdu děje, že nepřijdou žádné titulky. Byla to skutečnost, Smrtijedi nebyli převlečení herci, Voldemort nebyl jejich režisér.

Z přemýšlení ho vyrušil skřípot dveří. Rychlým pohledem dlaně si utřel slzy padající z pláče zarudlých očí. Nechtěl ukazovat svou slabost více, než to bylo nutné, slabost v tomto místě znamenala problémy, nikdo nebyl v naprostém bezpečí, hrozba avady číhala na každém rohu.

„Pán tě volá. Máš přijít do Velkého sálu," sdělil mu Smrtijed, za kterým Kurt rozeznal Fenrira Šedohřbeta. Pomalu vstal a následoval Fenrira do sálu. Procházeli chodbou, jejich kroky se v ozvěně rozléhaly po zdech.

Velký sál byl potemnělý, světlo zajišťovalo jen několik svící po stěnách. Uprostřed ležely tři postavy, starší muž se ženou a malé, asi jednoroční dítě.

„Kurte, můj drahý. Posaď se na chvíli, hned se ti budu věnovat. Jenom musím dokončit tuto záležitost." Voldemortův hlas přicházel z pohodlného křesla v rohu, proplouval a naplňoval místnost.

„Prosím… prosím. Zabijte mě, ale je nechte jít," vykřikl muž chraptivým hlasem, panika a strach z něj sálaly na metry daleko. Kurt si všiml, v jak zuboženém stavu je, na obličeji měl několik tržných ran, ze kterých stékala krev, ruce plné modřin, oči podlité a plné bolesti. Žena vedle něj se třásla a tiše vzlykala, dítě si tiskla k hrudi a svými pažemi se ho snažila uchránit před přicházející zkázou.

„Nedal jsem ti povolení mluvit." Voldemortův hlas byl tichý a břitký. „Crucio."

Nelidský křik naplnil místnost. Žena k němu vztáhla ruce, snažící se ho utěšit, ale byla odražena kletbou vyslanou z hůlky Bellatrix Lanstrengové. Smrtijedka s havraními vlasy si ten pohled zjevně užívala, stejně tak jako zbylé osoby v místnosti.

„To by stačilo. Ber to jako napomenutí." Voldemort mávl hůlkou a ukončil kletbu. „Ačkoli, drazí přátelé, je mi neskutečným potěšením být ve vaší společnosti, mám tu jednu důležitou záležitost, kterou musím urychleně vyřešit. Je mi líto, ale budu muset naše malé setkání," Voldemort udělal dramaticku pomlku, „ukončit."

Věnoval chladný pohled k lidem na podlaze. Smrtijedi se uznale zasmáli.

„Crucio." Další červený paprsek prolétl vzduchem, tentokrát mířil na malé dětské tělíčko.

Dětský křik naplnil místnost, záhy přehlušený křikem jeho rodičů. Voldemort se krutě zasmál a jediným švihnutím hůlky silenciem umlčil křik dospělých lidí.

Bylo to nesnesitelné. Dětský vřískot odstranil všechno ostatní, mísil se s praskajícím zvukem lámajících se kostí. Nápor nesnesitelné trýzně jednoroční tělo vydrželo necelou půl minutu, poté se utišilo a bezvládně zůstalo ležet na zemi.

Kurt už neviděl zelené světlo, které se dvakrát prohnalo místností, neviděl mrtvé rodiče bránící do poslední chvíle své dítě. Stál tam, třásl se, plakal. Nebyl daleko od omdlení, všechno, čeho tady byl svědkem, odešlo, bylo zapomenuto, přebito touto chvílí.

Ucítil před sebou Voldemortovu přítomnost. „Vím, tohle ti možná přišlo kruté. Ale musíš pochopit. Byli to nepřátelé, odporní nepřátelé plazící se za Brumbálem. Prokázal jsem světu dobro, když jsem je zabil."

Kurt mlčel, ale uvnitř vřel. V krvi se mu hromadil odpor, žaludek cítil v krku, byl v šoku. Oni jsou šílení, prolétlo mu konsternovaně hlavou. Oni právě k smrti umučili roční dítě. Před zraky jeho rodičů.

Mozek se zoufale bránil, odmítal tu informaci pobrat. Stále čekal, že se probudí.

„Zavolal jsem tě, protože jsem konečně získal šťopky olejovníku pro náš lektvar. Musím říct, že to bylo složité, velmi složité." Kurt pouze přikývl a přijal malý balíček, který mu Voldemort podával. „Doufám, že práce na lektvaru pokračuje bez problémů."

„Ano, p… pane," vykoktal Kurt.

„Můžeš jít," propustil ho Voldemort a Kurt se odbelhal zpátky do svého pokoje.


Tu noc poprvé zvracel.

Když dávivé křeče odezněly, vyčerpaně se stočil do klubíčka na chladné podlaze koupelny. Zavřel oči, prudce dýchal, drkotal zuby.

Už to nevydržím. Musím odsud.

Celou svou vůlí se upnul k jedinému. Představil si Jeremyho, vybavil si jeho dětský smích, přivolal k sobě vzpomínku na jeho oči.

Ne. Nemůžu to udělat. Ani kvůli němu.

Nemůžu.

A pak nechal pláč propuknout naplno.


Omlouvám se za svoji neoriginalitu v kouzelnických názvech. Rowlingová by asi zaplakala, ale co se dá dělat...

A mimochodem, inspirací k Jeremy-Kurt vzpomínce se stal Kellan, the mini Warbler. Ne, že bych si Jeremyho představovala takhle, ale naprosto mě dostalo Chrisovo tatínkovské nadšení nad tímhle kloučkem.

Já vážně závidím jeho budoucím dětem.

Další kapitolu jsem ještě ani nezačala psát, ale do týdne snad bude.

Reviews, lidi. :).