V další naprosto všední den o rok později Luke Castellan věnoval Percymu jeho první kopačky a snažil se, aby Percy kopnul do černobílého míče tak, aby se trefil do branky. Trvalo mu to celé dva dny, než se s Percym dopracoval ke kýženému výsledku. „Skvěle, Percy!" pochválil batole. Percy se nadmul dětskou pýchou a usmál se na Luka svým obvyklým skoro bezzubým úsměvem. Lukovi občas Percy připomínal upíra.
Když bylo Percymu sedm, Luke se ke své představě upíra vrátil. Jediné co mu však vadilo, bylo, že se usmívá na novou spolužačku a ne na Luka. Jak že se to ta holka jmenuje? Maryanna? Bethany? „Ale, vždyť je to vlastně fuk!" pomyslel si vždycky a mávl nad tím podrážděně rukou. Vždyť z toho Percy vyroste. Na holkách Luke nikdy nenašel nic zajímavého. Percy to taky zjistí. A jméno oné dívčiny se dozvěděl až za pár let. (Je to zvláštní paradox. V našem světě se Luke Castellan staral hlavně o bezejmennou spolužačku a jméno Percy Jackson slyšel přesně v ten den, kdy se v tom jiném konečně dozvěděl jméno blonďaté kamarádky.)
„Čau, Percy!" ohlásil se Luke hlasitě a sedl si vedle Percyho na lavičku. „Dneska tě budu hlídat já!" Percy odtrhl pohled od blonďaté holčičky. „Máma je na hřbitově?"
Luke neochotně přikývl. Percy si povzdychl. „Můžu ti něco říct?" Luke pozvedl obočí a odpověděl: „Jasně že jo!"
„Ale nesmíš to nikomu říct!"
„Na psí uši, Percy! A na kočičí svědomí."
Percy se zhluboka nadechl. „Někdy mám pocit, že… no, že máma… Prostě mám pocit, že by byla někdy radši, kdybych se nenarodil."
Luke se zarazil. „Proč si to myslíš?" Percy pokrčil rameny. „Už se mnou vůbec nemluví. Když naposledy volali ze školy, že se vůbec nesnažím učit, ani se na mě nepodívala a ráno mě nechala zaspat…"
Starší chlapec si povzdychl. „Myslím, že takhle jednoduché to nebude, Percy. Podle mého tě teta má opravdu ráda! Táta říká, že holky mají někdy prostě takové… období? Nevím, prý ho nemám poslouchat, povídá babička."
„A co když už se mnou nikdy nepromluví?"
„Tak máš mě, ne? A já tu vždycky budu!"