Kapitola 2 – Přátelé nejen v Doupěti

Harry se probral s pocitem, že spal celé dny, i když to nemohlo být déle než pár minut. Vyškrábal se na nohy a dopotácel k Hedvice. Vypadala, jako by prošla drtičem na odpadky. Harry ji vzal do rukou a přiložil si její hrudníček k uchu. Ještě dýchala a mohl cítit, že jí tluče i srdíčko.

Harry se posadil na postel a podíval se po svém kotlíku a hůlce. Když našel svou hůlku, vyndal ji z kotlíku a namířil na Hedviku.

"Anicure!" řekl Harry. I když nebylo dovoleno používat magii z legrace, v otázce života a smrti to bylo zákonné.

Malá zářící jiskřička přeletěla z Harryho hůlky do Hedviky. Na okamžik vzplanula jasnou žlutí a pak se jí vrátila její normální bílá barva. Otevřela oči a načepýřila se. Hedvika přelétla do klece a začala hlasitě houkat. Jak odletěla, Harry se rozhlédl kolem a málem vykřikl, když zahlédl Dudleyho, jak sedí na židli v rohu pokoje.

"Dudley…" zasípal Harry. "Co tu děláš?"

"Něco pro tebe mám," řekl a postavil se s rukama za zády.

"Dudley," vzdychl Harry, "Já teď nemám čas, moje sova je zraněná a-"

"Tady," řekl Dudley a natáhl ruce k Harrymu. Přímo na dlani ležela malá, hnědá krabička. Co to provádí? Dudley Harrymu nikdy v životě nedal žádný opravdový dárek! Může to být pravda?

"Vezmi si to," řekl Dudley, který cítil Harryho váhání. Harry byl skoro v obavách se toho dotknout, protože to byl pravděpodobně jeden z jeho žalostných vtípků. "Slibuju, že to není chyták, jen si to vezmi, jo?"

Harry byl přesvědčen, že to právě něco takového je. S otázkou v očích vzal Harry malou krabičku a otevřel ji. Uvnitř byly nejkrásnější hodinky, jaké kdy viděl.

Byly vyrobeny z nějakého druhu zeleného krystalu a celé se třpytily. Místo ciferníku na hodinkách měly malinkou hadí hlavu se dvěma rudými rubíny jako oči a jazyk byl místo ručičky. Byla to dokonalá práce, nevypadal jako žádný had, ale jako Bazilišek! Král všech hadů!

"D-díky, Dudley," koktal Harry, nevěděl co si o tom myslet. Za celý život Dudley neřekl Harrymu jedinou hezkou věc a ještě míň by mu něco dal...a to dobrovolně. Možná obrátil nový list.

"Všechno nejlepší!" řekl Dudley.

"Co?" vyhekl Harry. "Uhm… je ještě několik týdnů do mých narozenin, Dudley."

"Já vím, ale příští týden odjíždím na Havaj, takže jsem si říkal, že bych ti to nemohl dát na tvé skutečné narozeniny."

"Kde jsi to našel?" zeptal se Harry, stále si je uchváceně prohlížel.

"Objevil jsem je ve sklepě," řekl. "Bylo to v krabici s nápisem 'Lily'"

Harry k němu okamžitě vzhlédl. Lily? Lily Potterová? Jeho matka?

"Myslíš mojí mámu?" zeptal se Harry tiše.

"Jo," přikývl Dudley. "Myslím, že jsme dostali krabici jejích věcí z její vůle. I když jí máma strašně nesnáší, nemohla to vyhodit."

Harry se podíval na Dudleyho, potom na hodinky. Vědomí, že kdysi patřily jeho matce, je činily ještě krásnější.

"Ale proč je dáváš mně?" zeptal se Harry a nasazoval si hodinky.

"Zkus na to přijít." řekl Dudley, zasmál se a plácl Harryho do ramene, "Může snad bratranec dát něco pěkného, ne?"

"Jiní bratranci ano, jistě. Ty… nikdy." řekl Harry. Dudley vzdychl.

"Harry, já to nesmím nikomu říct… vůbec nikomu."

"Co je to?" zajímal se Harry.

"Dobře, loni začátkem školního roku jsem začal mít tyhle sny," řekl Dudley. "Někdy se mi zdálo, že plavu ve vzduchu nebo padám nebo co vlastně. Ne, tohle byly sny s poselstvím. Chtěly mi něco sdělit."

"Co ti chtěly říct?" zeptal Harry.

"Že bych měl být, jaký nejsem." řekl Dudley neobyčejně vážně. "Tak jsem vyzkoušel všechno. Zkoušel jsem hodně zhubnout, ale sny nepřestaly; zkoušel jsem se zlepšit ve škole, ale sny nepřestaly; zkoušel jsem mít na chvíli holku, ale sny nepřestaly.

"Tak jsem se jedné noci probudil a přemýšlel, co bych mohl ještě udělat, jaký nejsem: chovat se k tobě hezky, jednat s tebou jako s lidským tvorem."

"A sny přestaly?" zeptal se Harry.

"Od té doby, co jsem přísahal, že se k tobě budu chovat hezky do konce života… ano. Došlo mi, že jsem to měl vědět od chvíle, co jsi sem poprvé přišel. Že umíš vyčarovat sklenici a mluvit s hady nemusíš být špatný člověk… ve skutečnosti tě to dělá jaksi skvělým."

"Uhm… díky Dudley," řekl Harry.

"Hej, nechceš jít dolů?" zeptal se Dudley. "Musíš se tady nahoře sám strašně nudit."

"Uhm… jistě," řekl Harry, který se ještě nestačil vzpamatovat z Dudleyho náhlé a dokonalé proměny. "Jenom zkontroluju Hedviku."

"Jasně," řekl Dudley, usmál se a vyšel z pokoje. Hedvika byla ve své kleci a Harry dosedl na postel. Tolik otázek se mu honilo hlavou: Proč se k němu Dudley začal chovat hezky? Bylo to opravdu kvůli tomu snu? A předtím...Co se stalo s tím černým fénixem v jeho pokoji? Ani nevěděl, že může být fénix černý! A co způsobilo tu strašlivou bolest na čele, když se na něj podíval? Harry si mnul oči a přešel k zrcadlu, zdvihl si ofinu a odhalil jizvu ve tvaru blesku.

Ta jizva dělala Harryho výjimečného i mezi normálními čaroději. Harry byl jediná osoba, která přežila utkání s lordem Voldemortem, nejmocnějším zlým čarodějem století. Voldemort se připletl mezi jeho rodiče, když mu byl pouhý rok. Voldemort zabil jeho tátu i mámu a když zkoušel zabít Harryho, jeho kletba se vrátila k němu a oslabila ho, až se stal bezmocným stvořením a během třinácti let se vracel do své původní síly s pomocí svého věrného sluhy Petra Pettigrewa neboli Červíčka. Důvod, proč Voldemortova kletba selhala, byl, že jeho maminka, Lily, obětovala svůj život pro Harryho a dala mu obranu proti Voldemortovým silám. Nicméně loni Voldemort použil trochu Harryho krve, aby se vrátil a prošel přes Harryho štít.

Od prvního setkání s Voldemortem má Harry na čele jizvu ve tvaru blesku, jako památku na místo, kam udeřila kletba. Během jeho života jej několikrát bolela, ale jen když byl Voldemort blízko nebo na něj intenzivně myslel. Takže když ho teď bolela jizva, znamenalo to, že je Voldemort blízko? Musí to mít něco společného s černým fénixem v jeho pokoji.

Teď Harryho napadlo, co vlastně u něj černý fénix vůbec dělal? Byl to Voldemortův špeh? Jediný fénix, o kterém Harry věděl, byl Brumbálův Fawkes. Ale Fawkes byl červený a krásný a určitě by nezpůsobil Harrymu bolest. Tenhle fénix nebyl jen černý, pohlcoval světlo kolem, Harry se nikdy o ničem takovém neučil, ani neslyšel.

Harry si náhle vzpomněl na Dudleyho. Seběhl dolů, vyhnul se obrovské hromadě balicího papíru, co tam stále byla. Když přišel dolů, byl ještě opatrný: přeci jen to mohl být jeden z nejpropracovanějších Dudleyových vtipů. Stále mu úplně nedůvěřoval.

"Vzal sis je?" zeptal se Dudley a držel ruce za zády, jako by to byl on, kdo měl Baziliščí hodinky.

„Oh, um… jo," přikývl Harry nepřítomně. "Jak ses k nim dostal?"

"Tohle," řekl Dudley a zamrkal, "je tajemství mého úspěchu."

"Jakého úspěchu?" zeptal se Harry. Dudley vypadal překvapeně. Poplácal se rukou po těle.

"Že jsem shodil dvě stě liber!"

"Oh, tohohle úspěchu…"

"Jo," řekl Dudley a pokrčil rameny nad Harryho bystrostí. "Zkrátka a dobře, tohle je ono." Ukázal Harrymu, co skrýval za zády. Byla to jakási obdélníková krabička...vypadala jako nějaká videohra.

"Co je to?" zeptal se Harry skepticky.

"Jednoduše největší věc od…" řekl Dudley, "Monty Python a svatý grál. To je tajemství mého úspěchu…"

"Jak ti to pomohlo?"

"Dobře," řekl Dudley, "kdykoliv jsem dostal hlad, vzal jsem tohle a sledoval ho. Za chvíli mě zaměstnalo natolik, že jsem zapomněl na jídlo. A nejen to, video mě naučilo všechno, co vím, jako logiku. Ve škole jsem často nerozuměl, ale právě po tomhle jsem pochopil, že když se soustředíš tak moc, až se do toho ponoříš, okouzlí tě to."

"Oh opravdu…" řekl Harry, Hermiona se taky soustředila, až se ponořila.

"Pojď sem," řekl Dudley, kývl na Harryho k obýváku, "nech si ty hodinky!"

Harry, který už měl hotovou svou malou letní práci, nevěděl co jiného dělat. tak se nakonec rozhodl podívat se na Dudleyho video. Aspoň bude při tom moci přemýšlet o černém fénixovi, co viděl.

Sedli si a Dudley dal dovnitř film. Další hodinu a půl se ani nehnuli. Smáli se, opakovali hlášky a dělali si spolu legraci z filmu, byl to opravdu pro Harryho nový zážitek a líbilo se mu to.

Celý příští týden Harry a Dudley koukali na film několikrát za den, zatímco strýc Vernon a teta Petúnie chodila po návštěvách nebo nakupovala. Docela brzo Harry a Dudley znali každou scénu, Harry se cítil, jakoby se vrátil do Bradavic s Ronem... jenom tam si užil tolik zábavy.

Ale jakmile strýc Vernon nebo teta Petúnie strčili hlavu dovnitř, Dudley se hned začal chovat jinak; nechtěl, aby si té změny všimly rodiče. Podle všeho se jich ještě bál.

Konečně přišel den, kdy Dursleyovi měli odjet na Havaj a Harry byl poslán k paní Figgové. Každopádně se mu dostalo nového respektu nebo to byl jen přetrvávající strach, když porušil magická pravidla a mstil se na Dursleyových (Harry byl vybrán později), zkrátka jej nedovezli k jejímu domu, ale nechali ho tam jít samotného.

"Bylo by lepší, kdyby dům stál, až se vrátíme domů, kluku." řekl strýc Vernon Harrymu tváří v tvář, když nastupoval do auta.

"Samozřejmě." řekl Harry, zkoušel se nesmát. Vrhl na Harryho poslední nevraživý pohled, nasedl do auta a práskl dveřmi.

"Sbohem Harry!" zavolal Dudley, měl vystrčenou hlavu a ruku venku z okýnka a mával z odjíždějícího auta. To byla chyba.

"Co jsi to řekl?" zeptal se strýc Vernon, okamžitě zastavil. Harry viděl, jak Dudley zrudl, došlo mu, co udělal.

"Já… uhm… řekl Harrymu sbohem." řekl Dudley nervózně.

"Ty NEBUDEŠ říkat sbohem té... věci!" řekla teta Petúnie.

"Přestaň s tím mami!" řekl Dudley. Výraz šoku se objevil na tetě Petúnii, strýci Vernonovi a dokonce i na Harryho obličeji. Dudley takhle s rodiči nikdy nemluvil.

"Dudley… Já…"

"Mami, proč trváš na tom, se takhle k Harrymu chovat?" zeptal se Dudley, vypadal sebejistěji a mluvil více uvolněně. "On je součástí rodiny stejně jako já a ty s ním pořád jednáš jako s nějakým nakaženým cizincem!"

"Dudley!" zaječela teta Petúnie. "On NENÍ jako my! Dělá přece ty… magické věci! On je... odlišný!"

"Neučila ses už v základní škole, že máme přijímat jiné odlišnosti?" zeptal se Dudley. "Věřte mi, že jsem strávil s Harrym poslední týden a musím říct, že bych si přál, abych s ním byl posledních patnáct let!"

"DUDLEY!" zaječel strýc Vernon. "Ty jsi s ním byl sám!? Co se ti to proboha stalo!?"

"Ne, co se stalo TOBĚ, tati?" řekl Dudley.

"Promluvíme si později, Dudley," řekl strýc Vernon, okamžitě otočil auto zpátky a couval po příjezdové cestě. Nejspíš se chtěl dostat pryč tak rychle, jak to bylo možné, než někdo řekne 'magické' nebo'kouzelné'.

"Sbohem Harry!" vykřikl Dudley z auta, jak se vzdalovali po silnici. "Prosím tě, nepiš mi! Dostali jsme ve škole pěkně velká zvířata a nechci, aby se Hedvika zranila! A nezapomeň! Jsme rytíři, kterým říkají-" jeho poslední slovo zmizelo v dálce. Ale Harry věděl, že znělo 'rození'.

Harry tam stál ještě několik vteřin s pohledem upřeným na silnici, kterou odjeli Dursleyovi. Snažil se vstřebat to všechno, co se stalo mezi ním a Dudleyem.

Harry se náhle vrátil do reality a vzpomněl si, že musí jít k paní Figgové domů. Zachvěl se při té myšlence: kočky všude, žrádlo všude, stará, potrhlá paní… fuj. Poslední věc, kterou by chtěl udělat, byla strávit zbytek letních prázdnin v jejím baráku. Harry strčil ruce do kapes a začal přemýšlet… co jiného by mohl podniknout?

Pak ucítil v kapse kus pergamenu a vytáhl ho. Harry se plácl do čela a vzpomněl si na Ronovu mapu. Proč trávit zbytek léta u paní Figgové, když by mohl být s Ronem?

Harry se dal na úprk do svého pokoje rychle si sbalit. Hedvika nebyla zvyklá cestovat a ještě se nevzpamatovala z jejího masakru. To jej zarazilo: Weasleyovi byla kouzelnická rodina a pět z devíti byli plně kvalifikovaní, měli by víc než on vědět, co dělat v takových věcech. Možná budou něco vědět i o černém fénixovi.

Harry sbalil celé své bohatství (kterého nebylo mnoho) do svého kotlíku. Pověsil kotlík na koště a vložil Hedviku do kabátu. Harry sešel dolů a otevřel dveře. Vzduch byl teplý, ale vůbec ne vlhký. Nebe bylo dokonale modré a on chtěl právě strávit zbývající část léta s jeho nejlepším přítelem.

Jenže stejně ho něco trápilo: ten černý fénix. Neměl tušení, odkud se vzal. Byla tu možnost, že se s ním Hedvika setkala na jedné z jejích cest a dala se s ním do boje. Možná se vrátil pomstít. A skutečnost, že omdlel, nejspíš to nemělo vůbec nic společného s jeho jizvou, třeba se jenom praštil hlavou o dveře (byl si stále jistější) nebo jej možná uhodil strýc Vernon, i když proti Harrymu nikdy nepoužil fyzické násilí. Když to vzal kolem a kolem, dospěl Harry k rozhodnutí, že by si neměl nechat kazit příjemný čas.

Najednou se Harry vytrhl z přemýšlení a zjistil, že už lítá ve vzduchu. Harry chvíli balancoval v počátečním leknutí, ale pak získal zpět svou ztracenou rovnováhu. Létání bylo pro Harryho nejpřirozenější věcí v kouzelném světě, víc než cokoli jiného, proto si pravděpodobně ani nevšiml, že nasedl a vzlétl.

Harry vytáhl Ronovu mapu a pokusil se dekódovat to strašné písmo. Ronův dům se nezdál tak daleko od místa, kde Harry byl, kdyby letěl dost rychle, mohl by tam být do hodiny.

Harry měl pocit, že jeho let trvá jen několik minut a ohromně si užíval, bylo to poprvé, co se cítil skoro jako moucha, dokonce ještě lepší, než si kdy pamatoval. Není divu, že se mu zdálo o létání, když po něm tak toužil.

Ronův dům se ocitl přímo pod ním a Harry sletěl pod mraky. Bylo by těžké ji minout, masivní stavení bylo tak nakloněné k jedné straně, až by každý čekal, že se musí v mudlovském světě převrhnout, ale v tomto kouzelném něco takového možné bylo.

Harry nikdy neletěl dolů tak rychle. Nikdy taky neměl tolik otevřeného prostoru před sebou pro sebe, takže nemohl získat takovou rychlost. Jak byl blíž a blíž k domu, nemohl se dočkat setkání s Ronem.

Harry byl brzy jen několik stop od domu Weasleyových, značně zpomalil pád, až se dostal k jejich dveřím, předvedl dokonalé zastavení a sestoupil. Dal si koště pod rameno a kráčel nahoru ke dveřím. Harry nebyl ještě zvyklý na kouzelné dveře, podíval se kolem po domovním zvonku. Místo něj našel lesklou kouli připevněnou ke zlatému táhlu vycházejícímu z domu rovnou vedle dveří. Harry položil ruku na kouli a ta zezelenala. Harry pak na ni zatlačil a jak se zasouvala dovnitř, celý Weasleyovic dům vzplanul jasnou zelení, stejně jako ta koule.

Bylo to tak úchvatné, že Harry mimoděk udělal několik kroků dozadu, zakopl o kotlík a dopadl na jednu ze svých knih. Jak si třel záda, které jej začínaly bolet, otevřely se dveře a v nich stála paní Weasleyová. Byla to buclatá žena s červeným vlasem a laskavou osobností. Sotva uviděla Harryho ležícího na zemi, přitiskla ruku na ústa a vyběhla ven.

"Ó můj Bože! Harry! Kde se tu bereš?" zeptala se.

"Eee… err… uh…" mumlal Harry.

"Oh, už nic neříkej! Jsme šťastní, že tě tu máme a jsem si jistá, že Ron bude mít hroznou radost, až tě uvidí. Pojď dál, pojď dál!" pobízela Harryho její paže a zvedala jej nahoru. Pomohla mu na nohy a vešli do domu. Když byli uvnitř, Harry stál uprostřed kuchyně a rozhlížel se po Ronovi.

"Harry, drahoušku, Ron je nehoře ve svém pokoji. Jestli chceš, můžeš tam vyběhnout."

Harry přikývl a šel ke schodům. Už byl v Ronově pokoji mnohokrát předtím, věděl kam jít. Ale jen co udělal první krok, uviděl paní Weasleyovou, jak schází dolů ze schodů. Hleděla na něj a ústa jí poklesla.

"Harry!" řekla, "Co- co tu děláš?"

"Uh, právě jste mě pustila dovnitř," odpověděl Harry, lehce zmatený.

"Ale já jsem byla přece celou dobu- ale ne…" její tvář naplnil hněv. "Naše dvojčata! Arg!" Seběhla zbývající část schodů a Harry se jí klidil z cesty. Jakmile se otočil, stanul tváří v tvář další paní Weasleyové. Obě paní Weasleyové stály proti sobě a obě měly v obličejích výraz překvapení a zmatku.

I když už viděl v kouzelném světě leccos, tohle dosud nezažil. Vidět tři kopie stejné osoby na stejném místě bylo naprosto nepochopitelné. Náhle paní Weasleyová, která se potkala venku, s Harrym promluvila:

"Frede! Georgi! Tohle jste přehnali!" řekla k ostatním dvěma. Oba zrudli a řekli najednou:

"Co tím myslíš?!"

"Vytvořit nějakou proměnu v někoho jiného! Na takové věci není svět připravený a už vůbec ne v tomhle domě!"

"Jak se opovažuješ na mě křičet! Já jsem tvoje matka!" vykřikla paní Weasleyová, která stála ve dveřích.

"Frede, Georgi! Okamžitě se proměňte zpět!" řekla pí. Weasleyová, která přišla ze schodiště.

"Ne, ty se proměň zpět!" řekly druhé dvě.

Harry byl dokonale zmatený a měl pocit, že mu mozek exploduje.

"Promiň, Frede, promiň Georgi," řekla paní Weasleyová, která byla u schodiště a klidně ukázala k jejich očím. "Vaše oči vás prozradily, tenhle kousek potřebuje dopracovat. Neměli byste zapomínat, že jste jediní v rodině s modrýma očima."

Po těch slovech druhé dvě paní Weasleyové vytáhli hůlky a ukázali samy na sebe.

"Epistrefus!" vykřikly obě najednou. Jejich kůže se najedno změnila v čistě průzračnou, stekla z nich do malé louže u jejich nohou. Až když z nich všechno zmizelo, poznal Harry, že to, co zbylo, jsou Fred a George, Ronovi starší identická dvojčata.

"Nemohu uvěřit, že jste to nalíčili na Harryho! Zvlášť když všechny ty věci můžete dělat jenom kvůli němu!" řekla skutečná pí. Weasleyová.

"Jo, promiň Harry. Byla to právě dokonalá příležitost," řekl Fred.

"Viděli jsme, že letíš a právě jsme tohle dokončili." řekl George.

"Oh, to je ok." řekl Harry, "Líbilo se mi to. Co to vlastně bylo?"

Fred a George se na sebe podívali a usmáli se. Oba sáhli do kapes a obrátili je naruby. Asi padesát malinkých šedivých kuliček vypadlo ven a zůstalo viset ve vzduchu díky Fredově a Georgeově magii.

"To jsou Zrcadlo-pamlsky! Každá jenom za galeon, to je ohromná koupě!" řekl George se smíchem. "Promění tě v jakoukoli osobu, která je ti nejblíž. Nejlepší použít v tlačenici."

"To se pořád měníš," řekl Fred. "Jednou jsme to zkusili na Ginny a ona se změnila do svojí topinky. Pak nás napadlo zkusit to na lidech a testovali to na Ronovi. Vždycky, když se někdo přiblížil, proměnil se do jeho osoby. Teď to byl zmatený den."

"Tady Harry," řekl George, nabídl několik Zrcadlo-pamlsků Harrymu. "Vezmi si je, jako projev naší vděčnosti. Kdyby nebylo tebe, nikdy bychom nedokázali sehnat všechny přísady." Harry vzal kuličky a strčil je do kapsy.

"Oh jistě a to by bylo moc zlé. Byl by to chmurný svět bez šílených kousků Freda a George." řekl hlas scházející dolů po schodech. Harry se otočil a uviděl Ginny Weasleyovou jít k nim. Harry užasl při pohledu na ni. Věděl, že do něj byla zamilovaná, ale nikdy k ní až do teďka nic necítil.

Ginny musela přes léto vyrůst, byla nyní jen o kousek menší než Harry a její žhavě rudé vlasy jí sahaly přes celá záda. Přešla k sekretáři, vzala si zelené jablko, zakousla se do něj a pak odkráčela zase nahoru. Harry ještě mohl slyšet její chroupání a visel na ní očima, dokud Fredův hlas neprolomil jeho omámení.

"Oh, nevšímej si jí Harry," řekl. "Ona je dopálená, protože poslední čtyři dny se každé ráno probudila jako jiné neobvyklé zvíře. Chci tím říct, že dokážu pochopit, když někoho štve být žirafa, co se praští hlavou o strop a tak, ale ona se probudí a vidí v zrcadle koně nebo tvář plameňáka, měl jsem dojem, že se holkám tyhle věci líbí."

Všichni se smáli a Harry kývl hlavou k Ronově pokoji. Znovu vyrazil nahoru a doběhl po točitých schodech až do patra. Přišel ke dveřím, kde na dveřích visela tabulka: "Ronaldův pokoj". Harry zaklepal a Ron odpověděl, "Dále." Harry otevřel dveře a vešel dovnitř.

Ron byl na posteli, začtený do nějaké kouzelné knihy. Když vzhlédl a uviděl Harryho, jeho obličej se roztáhl do širokého úsměvu a vyskočil.

"To je super, že jsem přes všechny ty problémy udělal tu mapu," řekl Ron.

"Jo. díky", řekl Harry, když pokládal své věci na zem. "Zachránila mi život. Dursleyovi odjeli na Havaj a kdybych nedostal tvojí mapu, musel bych zůstat u paní Figgové celé léto."

Harry přešel k Ronově posteli a podíval se, co čte. Kniha ležela na všech přikrývkách, byly to famfrpálové tipy a triky. Na Harryho obličeji se objevil zmatek a Ron vysvětloval:

"No, teď v novém roce budou otevřená nová místa v Nebelvírském famfrpálovém týmu, myslel jsem, že bych to mohl zkusit." Pokrčil rameny a podíval se na Harryho souhlas. Harry byl nejmladší hráč v Bradavickém famfrpálovém týmu a jeho tým prohrál jenom jednu hru, když byl nasazený. Byl nejmenovaným šampiónem famfrpálu v Bradavicích.

"Jasně, budeš skvělý, Rone," řekl Harry, ale nebyl si tak jistý, jestli je to pravda. Ron byl dobrý hráč, ale Harry u něj nikdy neviděl úroveň obratnosti, jaká se vyžaduje pro nasazení do týmu. Pak si vzpomněl na jeden z důvodů jít k Weasleyovým, kromě toho být s Ronem: černý fénix.

"Uh… Rone?" navrhl Harry.

"Jo Harry," odpověděl Ron, který se znovu začetl do knihy.

"Um… dobře… tvůj táta je kouzelník a taky tvoji tři bráchové a jsem byl jenom… trochu… zvědavý, jestli někdo z nich nenarazil… předtím na černého ptáka…"

Ron zvedl hlavu od knihy a zdvihl obočí.

"Jaký druh 'černého ptáka'," zeptal se.

"Něco jako… černého fénixe," řekl Harry.

"Černý fénix? O čem to mluvíš Harry…" pak náhle jeho brada klesla a zbledl, "Udělal ti něco Harry? Co to bylo? Neměl v tom zase prsty Ty-víš-kdo?"

Harry nevěděl co na to říct a tak jen bez zapírání přikývl. Vyprávěl Ronovi, co viděl, když přišel do místnosti a co udělal Hedvice. Ron byl celou dobu zticha až do konce.

"Dobře, nikdy jsem o takové věci neslyšel, Harry. Ale-", náhle jej přerušil "gong" hodin odkudsi. Harry už věděl z dřívějška, že tohle byl poplachový signál, který oznamoval, že někdo přišel domů.

"Hej! Táta je doma!" řekl Ron vzrušeně. "Jestli o tom někdo z nás něco ví, bude to on!" Ron vyskočil a rozrazil dveře, když ho Harry zastavil.

"Ne Rone!" křikl za ním. "Já nechci, aby si mysleli, že jsem blázen nebo tak něco, co vidí černého fénixe nebo že jsem se vyděsil ptáka, který se z ničeho nic objevil u mě!" Ron se otočil a podíval se na něj.

"Harry," řekl Ron, "tohle je vážnější než pták, neznámý černý fénix se nějak dostal do tvého pokoje, zaútočil na tvojí sovu a tebe přivedl do bezvědomí! Musíme vědět, co to bylo!" Vzhlédl a uviděl úpěnlivý pohled na Harryho tváři.

"Nakonec..." řekl Ron, který změnil názor. "Jestli se budeš cítit líp, můžu si vymyslet jiný příběh."

"Díky Rone," řekl Harry.

Sešli dolů, a když byli v přízemí, Harry i Ron viděli pana a paní Weasleyovi, jak sedí tiše u stolu. Harry a Ron přišli až k nim.

"Ahoj tati," řekl Ron, "uh… hádej co Harry a myslím my právě viděli já… uh… dalekohledem."

Pan Weasley se na Rona podezřívavě podíval, nabodl kus masa vidličkou, dal je do úst a začal žvýkat. Pak se zeptal, "Co? Co jste viděli?"

"Myslím, že jsme viděli černého fénixe." řekl Ron. Po této odpovědi pan Weasley rychle spolkl své sousto a paní Weasleyové klesla vidlička, která byla skoro u úst.

"Co si teď myslíš, že děláš, synu?" řekl pan Weasley silným hlasem.

"Já... um… uh…" koktal Ron.

"Vypadal jako normální Fénix," řekl Harry, "jenom byl zářivě černý, místo červený."

Pan a paní Weasleyovi na něj upřeli zrak a pak promluvil pan Weasley:

"Dobře tedy," řekl, "jestli někdy uvidíš znovu toho 'černého fénixe' um… zavolej mě a já se přijdu podívat, ano?" Harry a Ron přikývli a vyběhli zpátky po schodech, nepromluvili, dokud nebyli nahoře.

"Co to mělo být?" Zeptal se Ron Harryho, když byly zpátky v pokoji.

"No," řekl Harry, "buď o tom nic nevědí, nebo něco ví, ale nechtějí nám o tom říct."

"Jo, jasně, řekl bych, že je to spíš to druhé." řekl Ron.

"Já taky," řekl Harry, "ale teď se tím nebudeme zabývat. Hej, mám nápad, co se trochu procvičit ve famfrpálu na vašem dvoře, ok?"

"Jo, to zní skvěle," řekl Ron. Popadl své staré koště z rohu pokoje a vyrazil za Harrym. za chvíli se připojili Fred s Georgem a dali si minihru: Harry a Fred proti Ronovi a Georgovi. Ron musel přes léto cvičit, protože Harry s ním ztěžka držel krok, ačkoli měl o třídu vyšší koště. Hra pokračovala celé hodiny, až měli obě družstva nerozhodně čtyři sta třicet. Harry byl chytač, prodloužili hru a už byli rozhodnuti skončit hru, když chytil zlatonku v poslední vteřině. Po pár výkřicích slávy všichni sletěli dolů.

Jen co vešli do domu paní Weasleyová měla připravený oběd a tak si sedli k neobvykle dlouhému Weasleyovic stolu. První, co Harry zaznamenal, když si sedl, byla Ginny. Vypadala dokonce ještě hezčí než obvykle, oblečená do světle modrého domácího oblečení. Díky němu ho její tvář ještě více upoutala. Dalo se jí číst z tváře, ale ona nechtěla, aby ji viděl. Harry měl tušení, že chce vypadat hezky kvůli němu, protože ho měla ráda, nedokázal jí nic říct. Buď jak buď, Harry a všichni Weasleyovi začali jíst.

Harry nejedl tak dobře celé dva měsíce. Dokonce ačkoli Dudleyho dieta skončila, Dursleyovi na ní stále drželi Harryho, zatímco oni jedli normálně. Harry skoro nadskočil leknutím, když se ho pan Weasley zeptal, jestli by na něj mohl chvíli počkat.

Přes znamenitou večeři se Harry cítil trapně, jak ho pan Weasley pozoroval skoro celou dobu. Harry si všiml, že paní Weasleyová se na něj taky dívá a nechápal, co se to děje. Možná dělal něco, co neměl. Harry dojedl zbytek večeře celý nesvůj, a když skončila, Ron prohlásil, že má dost a oba šli nahoru do pelechu.

Harry vylezl na postel a chvíli si s Ronem povídal: o famfrpálu, Bradavicích, prostě o všem co jim přišlo na mysl. Když jim došly nápady, oba pomalu sklouzali do spánku.

Jen co chtěl Harry usnout, zaslechl škrábání na okno. Ospale tam pohlédl, ale nic neviděl. Asi to bylo pryč, tak zkoušel znovu usnout, ale zaslechl to znovu, tentokrát hlasitěji. Posadil se na posteli, vylezl z peřin a šel k oknu. Venku pršelo a k Harrymu zdálky dolehlo zahřmění, blížilo se. Harry vyhlížel ven, ale nic neviděl. Vzdychl a svedl to na vítr. Právě když šel Harry zpátky ke své posteli, blesk rozsvítil nebe a ozářil tvář v okně.