Muhihihi Zrůda je tu s druhou kapitolou, Feli a Ludwi udělají kapku pokrok… pravda, sice je to neplánované, ale Nagat se o to zasadila, a když už jsme v té válce, tak proč jí nevyhovět, že? *kam že se poděla ta logika? * Ale nevadí, nějak to dopadne. A...původně to mělo mít tři kapitoly, ale budou asi čtyři nebo tři a epilog. Ještě uvidím. A jo… je to takové divné, psáno v nepsavé náladě, čistě ze sebedonucení. Taky že to stojí za starou bačkoru. Ale na to každopádně přijdete sami. Už brzo. Edit:Ten závěr...no, je to sice AU, ale prostě, takovou Hetaliovatost jsem si nemohla odpustit:D:D:D Edit II. A chci komenty, jinak nebude příští kapitola. Ju?
To see your face
Během prvního dne se o sanatoriu, většině tamějších pacientů a taky o Felicianovi (tak se mu jeho ošetřovatel představil) a jeho rodině dozvěděl snad úplně všechno. Mladý Ital vydržel bez přestávky vyprávět celé hodiny a Ludwig, který dříve upřednostňoval ticho, byl za jeho výřečnost vděčný. Vždyť jediný způsob, jak se udržet v kontaktu s okolním světem bylo naslouchat. Nemohl vstát a projít se po místnosti, jeho rozbolavělé tělo mu to nedovolovalo, nemohl se ani rozhlédnout a svůj pokoj si řádně prohlédnout. A tak trpělivě poslouchal všechno, co mu Feliciano říká, v domnění, že by se mu to jednou mohlo i hodit.
Pak konečně přišel den, kdy mu sundali obvazy i z očí a on je mohl po dlouhé době zase otevřít. Nedělal si naděje, v duchu se předem připravoval na to, že nic neuvidí, přesto cítil hořké zklamání, když jedna polovina jeho zorného pole byla černá a druhá rudá.
„Něco kolem… tří měsíců?"odhadl nejistě Feliciano a odtáhl závěsy. Ludwig se obrátil směrem k oknu ve snaze vnímat co nejvíce z bledého jasu na levé straně jeho zorného pole. Doktor měl pravdu, jeho zrak se skutečně zlepšoval. Ale jen velice pomalu a Ludwigova naděje na to, že by mohl znovu, alespoň oním jedním okem, vidět, se zvolna vytrácela. Ačkoliv ho ujišťovali, že při ztrátě jednoho ze smyslů se mu zlepší ostatní, byl si téměř jistý, že pro něj to neplatí. Jeho prsty, zničené mrazem nic necítily, uši zvyklé na výbuchy granátů a rachot střelby neslyšely a občas měl pocit, že v ústech i nose stále cítí spáleninu. Zůstala mu jen intuice, pověstný šestý smysl, který v kritickém okamžiku selhal a Rodericha přivedl do záhuby a jeho samotného pak na zbytek života zmrzačil.
„Až se nasnídáte, mám pro vás překvapení!"oznámil mu Feliciano nadšeně.
Ludwig netušil, co by to mohlo být, ale přesto, že by to nikdy nepřiznal, byl i trochu zvědavý. Po třech měsících, které prožil upoutaný na lůžko a ve všem závislý na dalším člověku, byl každý druh rozptýlení vítaný.
„Co je k snídani?"zeptal se naoko nezaujatě, za žádnou cenu nechtěl přiznat, že se těší. Doufal, že dostane nějaké jednoduché jídlo, nejlépe ovesnou kaši. Přestože dělal pokroky, najíst se poslepu pro něj byl stále ještě problém.
„No přece palačinky!"zahlásil Ital a Ludwig jen cosi nespokojeně zabručel. Palačinky znamenaly dřinu s příborem a Felicianovu pomoc, ke které se vázala minimálně půlhodina navíc. Přesto si nijak nestěžoval. Ačkoliv mu to přišlo svým způsobem ponižující, měl rád ty chvíle, kdy Feliciano chytil jeho zjizvené ruce do svých a pomáhal mu krájet jídlo na talíři.
Jen si občas přál, aby to byla jediná činnost, při které se neobešel bez cizí pomoci.
Na samotném začátku pobytu v sanatoriu se nemohl ubránit myšlenkám na sebevraždu. Raději by zahodil svůj vytoužený Železný kříž, než aby snášel každodenní ponížení, které přicházelo s věcmi, které by v běžném životě bral za samozřejmé a nevěnoval jim zvláštní pozornost. V nemocnici to bylo jiné, sestra na něj připadla skoro vždy jiná a mnohdy ani nebyl úplně při vědomí, aby si trapnost situace uvědomoval. Ale trávit celé dny s člověkem, který ho krmí, myje a pomáhá mu na mísu, bylo i na Ludwiga příliš. Občas byl za svou slepotu vděčný, nevěděl, jestli by se po tom všem ještě dokázal Felicianovi podívat do očí.
Nakonec ovšem zjistil, že bez cizí pomoci nemůže ani zemřít. Nedosáhl dál, než půl metru od postele a všichni zaměstnanci ústavu, Felicianem počínaje a uklízečkou konče, pečlivě dohlíželi na to, aby se v té vzdálenosti nenacházelo nic, co by mu mohlo od jeho utrpení navždy osvobodit.
Věděl, že až bude moci chodit, všechno se stane jednodušším. Ale zároveň v hloubi duše doufal, že jestli se opět postaví na vlastní nohy, vůle žít se mu alespoň částečně vrátí.
Ludwig se po několika měsících, snad i letech opět usmál. Teplé sluneční paprsky jako by roztavily ledovou masku, kterou po celé roky nosil, a zase z něj na okamžik učinily obyčejného člověka. Stačilo jen zavřít oči a připadal si jako docela zdravý člověk, který sedí na lavičce a vychutnává si příjemné alpské jaro. Ale byla to pouhá iluze, a Ludwig to věděl. Kdykoliv se pokusil oči zase otevřít, dokonalá temnota porušená malým světlem vlevo mu připomněla, že ve skutečnosti je jen odepsaný mrzák, který se choulí v kolečkovém křesle.
Byl rád, že mu doktor dovolil vycházky. Když mu to Feliciano po snídani sdělil, opravdu ho to překvapilo. Jeho noha sice ještě nebyla dost zdravá na to, aby mohl sám chodit, ale rozdrcené kosti už srostly natolik, aby se mohl bez většího rizika přemístit z lůžka na vozíček.
„Ještě měsíc a pak snad začnete i chodit…"řekl Feliciano když spatřil jeho úsměv. Jestli čekal nějakou odpověď, nedostalo se mu jí. Ludwig mlčel a dál nastavoval tvář slunci. Nebyl si docela jistý, jestli měsíc je hodně nebo málo.
Nejspíš to nebylo moc, ale stejně jako poslední minuty před rozhodující bitvou se i onen měsíc zdál být delší, než jakýkoliv jiný. Projížďky v parku sanatoria pomalu ztrácely své kouzlo, Ludwig byl většinou příliš zamyšlený, než aby si je doopravdy dokázal užít. I Feliciano si toho všiml a snažil se ho všelijak uklidnit a zaměstnat, bez úspěchu. Ať už mluvil o čemkoliv, Ludwig ho neposlouchal, a se zavřenýma očima vzpomínal na Berlín. Jediné město, které pro něj kdy znamenalo domov. Tolik si přál tam ještě jednou vkročit, znovu se procházet jeho ulicemi, alespoň jednou jedinkrát ho chtěl znovu spatřit, v celé jeho slávě. Tenkrát ho ještě ani nenapadlo, že Berlín už dávno není takový, jako když ho před lety opouštěl. I to se ale brzy změnilo a slabé plamínky Ludwigovy naděje opět pohasly.
Přestože Felicianovi téměř nikdy nevěnoval pozornost, všiml si, že jednomu tématu se snaží vyhýbat, jak jen to jde. Někdy se mu to dařilo více, jindy méně, slovo válka ho ale Ludwig nikdy říct neslyšel. Z počátku mu to bylo svým způsobem jedno, nezajímalo ho, jak si vedou německá vojska, nechtěl vědět, kolik lidí přišlo o život jen kvůli cizí touze po moci. S postupem času ale názor přece jenom změnil. Sice dlouho váhal, jestli se má Feliciana ptát, zdálo se, že Ital o válce mluvit nechce, ale nakonec už Ludwig nedokázal mlčet a jednoho slunečného odpoledne v parku se přece jen zeptal.
„Jak vlastně… probíhá válka?"Feliciano, který právě vyprávěl nějakou veselou historku o sobě a svém bratrovi, překvapeně zmlkl a zastavil se. Pravidelně se ozývající vrzání kol vozíku utichlo a Ludwig se téměř bál nadechnout, aby nastalé ticho neporušil. Už v té chvíli Ludwiga napadlo, že se možná ptát neměl a že odpověď, kterou se mu Feliciano chystá dát, se mu líbit nebude.
„No… Německo… prohrává. Rusové pomalu začali postupovat na západ…"Feliciano se na okamžik odmlčel, téměř jako by čekal, že ho Ludwig zastaví. Když nic neřekl, Feliciano pokračoval a Ludwig jen nevěřícně naslouchal. I přesto, že zažil východní frontu a znal sílu nepřítele, se mu nechtělo věřit, že by Rusové měli vítězství na dosah ruky. Ale s každou minutou, kdy mladý Ital popisoval, jak se Říše rozpadá a ze všech stran na ni útočí nepřátelé, si Ludwig uvědomoval, jak slabé Německo vlastně je. A vždycky bylo.
Feliciano mluvil dlouho, Ludwig ho ale brzy přestal vnímat. Tentokrát ani nemusel zavírat oči, aby viděl. Přímo před sebou spatřil zem nasáklou krví, roztrhaná těla a v dáli jasné plameny zvolna stravující vlajku s hákovým křížem. Nadechl se v přesvědčení, že ucítí pach hořící látky a spáleného masa. V té chvíli iluze zmizela, zůstala jen tma a čistý alpský vzduch. Zavrtěl se na vozíčku a znovu se zhluboka nadechl.
„Jste v pořádku, pane Beillschmidte?"zeptal se Feliciano starostlivě a položil mu ruku na rameno. Ludwig se nepatrně zachvěl, jeho ošetřovatel si toho ale nejspíš nevšiml.
„V pořádku. Nic mi není."zalhal rychle Ludwig. Nic nebylo v pořádku. Všechno, za co kdy bojoval, jeho sny i rodná země pro kterou by byl ochoten položit vlastní život, se hroutilo jako domeček z karet. A jemu nezbylo nic, nic co by mu pomohlo. V nočním stolku měl stále zamčený Železný kříž a revolver bez nábojů, ve skříni se zvolna usazoval prach na jeho uniformu. Ani na jednu z těch věcí ale od příchodu nesáhl. Nechtěl si připomínat, jak zle na tom je. Sám, opuštěný a pomalu se začínal smiřovat i s tím, že na zbytek života odepsaný a odkázaný na cizí pomoc.
Na Felicianovu pomoc, připomněl si vzápětí. Nedokázal přesně říct, proč cítil ke svému ošetřovateli takové sympatie. Když býval mladší, neměl lidi, jako byl Feliciano, příliš v lásce. Vlastně je nemohl vystát. Měl rád ticho, a když už nemohl trávit svůj čas o samotě, preferoval málomluvnou společnost. Snad proto se stali s Roderichem, i přes jeho časté stěžování si, dobrými přáteli a snad proto ho Gilbert vždycky tolik rozčiloval.
Často o tom přemýšlel, když Feliciano zhasl a odešel z jeho pokoje. Ale nebyl si jistý, jestli je to proto, že ticho a tma by byly příliš i pro něj, nebo proto, že po všech těch letech už nechtěl zůstávat sám. Tak jako tak, s postupem času zjišťoval, že Felicianova společnost mu je milejší, než by měla.
Toho odpoledne už Feliciano téměř nepromluvil. Ludwiga to svým způsobem překvapilo, protože podle vyprávění pochopil, že mladý Ital ve válce nikdy nebyl ani neztratil žádné příbuzné, téměř se mu zdálo, že si celosvětového konfliktu ani nevšiml. Trvalo mu ještě dlouho, než došel k závěru, že jeho ošetřovatel se prostě bojí a stále žije v iluzi, že válka je daleko a jeho se netýká. Ludwiga to sice na jednu stranu rozčilovalo, ale neměl dost síly Felicianovy mylné představy vyvrátit, a tak se od onoho dne tématu války vyhýbal stejně obezřetně, jako Ital.
Zbytek měsíce se Ludwig už raději na nic neptal a nechal Feliciana, kterému to očividně vyhovovalo, nerušeně vyprávět veselé rodiné příhody. Nemohl říct, že by mu věnoval nějakou zvláštní pozornost, vlastně si nebyl chvílemi jistý, jestli Feliciana vůbec poslouchá, přesto zjišťoval, že si pamatuje všechno, co mu kdy Ital řekl, téměř slovo od slova. Zároveň si uvědomoval zvláštní teplo, které se mu začalo rozlévat v hrudi pokaždé, když uslyšel Felicianův hlas a šedou prázdnotu, která se objevila vždycky, když utichl. Někdy přemýšlel, jak Feliciano může vypadat, přál si spatřit jeho tvář, alespoň jednou mu pohlédnout do očí, vidět ho se usmát. Vždycky ho pak napadlo, že asi doopravdy bude blázen, za kterého ho ostatní měli už dávno.
Když zrovna nemyslel na Feliciana, přemýšlel o válce. Pozvolna zjišťoval, že snad díky jeho ošetřovateli, a snad díky tomu, že už několik měsíců strávil v naprostém klidu, mu začíná postupně připadat nesmírně vzdálená a neskutečná. Byl si téměř jistý, že zázrak se nestal a Německo dřív nebo později padne do nastavených rukou svých nepřátel, poražené, podrobené a rozvrácené. Jednou ho dokonce napadlo, že jeho osud a osud jeho vlasti je jeden a ten samý. Přišli do války silní, ctižádostiví, plní ideálů a připravení vyhrát. Ale nebyli silní dost. Německo se brzy ocitlo na hranici vlastních možností, a Ludwig tušil, že jeho milovanou zemi čeká podobný konec, jaký stihl jeho. Po rychlém vzestupu přijde ještě rychlejší pád, stejně jako on i jeho země bude zanechána zmrzačená a budou za ni rozhodovat jiní.
P. S. S nepřílišným nadšením jsem zjistila, že kdyby neexistovalo slovíčko „věděl", asi jsem pěkně v háji. Protože mám pocit, že každá druhá věta vás informuje o tom, že Ludwig něco „věděl".
P. P. S. Je to vadný. Ale nedivte se. Celých několik hodin, co jsem to psala, jsem poslouchala buď moje oblíbené písničky z videí SkadiPirate a nebo Room of Angel (ten jsem si i stihla zpívat). A...nesnažte se pochopit můj systém, se kterým přidávám kurzívu. Já ho taky ještě nepochopila.