A zrodil se hrdina...


Bylo dlouho před půlnocí a psal se dvacátý duben roku 48 Čtvrtého věku Gondorského. Vlastně by si to datum nikdo příliš nepamatoval, kdyby se toho dne nenarodil tolik vytoužený dědic trůnu a syn krále Elessara.

Na tom ale také příliš nezáleží. Záleží na věcech, které se udály pak...

Aragorn netrpělivě přecházel v předpokojích své paní a střídavě a svíral a zase rozevíral pěsti. Už nemohl slyšet, jak Arwen křičí, a jen tiše doufal, že jí elfí léky, které sebou přivezli lékaři z Roklinky, uleví. Po chvilce křik ustal a ze dveří vyšel vysoký tmavovlasý elf oděný do splývavého hábitu temně modré barvy. Zamířil přímo ke králi.

„Nepotrvá to už dlouho," řekl tichým hlasem. „Paní Arwen je silná a..."

„Tak proč tolik křičí, pro smilování?" přerušil ho Aragorn výkřikem. Hlas se mu zlomil v zoufalství, ale i přes to se rozlehl ztichlou místností. Několik služek se po něm překvapeně otočilo, vzápětí se seběhly do kouta a vzrušeně se rozštěbetaly.

Elf mu položil ruku na rameno v chlácholivém gestu a pronesl: „Neztrácej klid, pane."

Aragorn ztlumil hlas do výhružného šepotu. „Přece jsi jí pomáhal na svět! Tak proč něco neuděláš? Jestli zemře, přísahám, že ty tam půjdeš za ní! Sám na to dohlédnu."

Elf jen nevzrušeně vzdychl. „Nezemře, pane. Netrpí o nic víc, než ostatní ženy. Nemohu s tím nic udělat; tak to v životě chodí. Křičí, protože porod je bolestivý proces.

A ani ty, ani velký Manwë nemůžete přikázat, aby se dítě narodilo dříve, než je na to připraveno." Znovu si hluboce povzdychl. „Ať už mě zabiješ nebo ne!"

Aragorn na něj hleděl s hlubokým zklamáním a elfí lékař musel zadržet smích. Aragorn Elessar, velký válečník, přislíbený král a velký vůdce svého lidu, se teď zmítal obyčejným strachem o svou ženu. Sám prožil už příliš let a byl příliš cynický, než aby pochopil ten velký cit, kterým se ve svém dlouhém životě nezabýval; musel ovšem sám přiznat, že se bál o paní Arwen. Kdo ví, co se může stát, konec konců, byl to její první porod.

Uklonil se a pronesl: „ Dovolíš-li teď, vrátím se k tvé paní."

Aragorn jenom roztržitě přikývl a pohybem ruky ho propustil. Elf se obrátil a zmizel zpět za dveřmi.

Místností se znovu rozlétl bolestný výkřik a král sebou trhl. „Jen ať už přestane křičet!" mumlal.

Ačkoliv byla přesvědčená, že umírá, probíhal Arwenin porod poměrně snadno. Dítě se narodilo ještě před půlnocí.

Arwen po něm natáhla ruce, ale elf jí je odmítl dát. „Moje dítě..." zaúpěla a snažila se mrkáním dostat z očí slaný pot, který jí lepil řasy.

„Počkej, otřeme ho!" řekl panovačně a podal ho jedné ze služebných, které se motaly kolem. Arwen nejasně viděla, jak ta žena omývala a osušovala malý uzlíček. „Podej mi je, prosím!" sténala, ale hlas se jí zlámal v dalším bolestném výkřiku. V bedrech se jí opět začala rozlévat hrozná bolest a křeče vystřelovaly do celého těla. Pevně sevřela okraj postele a vykřikla: „To ne! Už ne znovu..."

Elf se k ní překvapeně vrhl a začal jí prohmatávat břicho. „To není možné!" opakoval. „Ne... Ne druhé dítě, to není možné..." Obrátil se k Arwen a vzal ji za ruku. „Teď buď silná, paní!" vybídl ji. „Buď šťastná, budeš mít ještě jedno dítě."

Arwen si skousla ret a přikývla. Odvrátila tvář k oknu a z očí jí vyhrkly slzy. Celé tělo ji nepředstavitelně bolelo a téměř ho necítila. Upírala pohled ven a sledovala hvězdy, které toho večera svítily obzvlášť jasně.

Kolem okna zakroužil slavík a po chvilce se v něm usadil. Chvíli Arwen sledoval očima jako černé korálky a po chvilce se rozezpíval. Usmála se a zašeptala „Slavík..."

Aragorn otočil hlavu a zaposlouchal se. Otočil se po vojácích, kteří stáli na stráži, jakoby se chtěl ujistit, že slyší správně. Že slyší ticho! Opravdové ticho, takové, že trhalo ušní bubínky.

Ze dveří Arweniny ložnice vyšel elfí lékař a unaveně se usmíval. „Služebné ještě převléknou postel a pak vás tam pustí. Když dovolíte, půjdu se teď vyspat." řekl a na znamení toho zívl a nahrbil se. Aragorn ho vzal za rameno a nedočkavě se zeptal: „Je to syn? Řekni, je to syn?"

Elf se pousmál. „Máš silného a zdravého syna," na chvilku se odmlčel, „ a také překrásnou dcerku." Aragorn zůstal stát bez jediného slova.

Elf už se tentokrát nesmál. Pořád mu vrtalo hlavou to druhé dítě. Nikdy nechyboval. A když Arwen prohlížel před několika týdny, byl si jistý, že čekala jen jedno dítě. Měla porodit jen jedno dítě, toho chlapce, následníka trůnu. Zlatovlasé děvče s elfíma očima a tváří vznešenější, než kdy viděl, pro něj bylo záhadou. Řekl by tomu zázrak, kdyby ještě v téhle době nějaké byly.

Aragorn vběhl do ložnice jako šílenec.

Arwen ležela v posteli přikrytá čistou, bílou dekou, vlasy měla rozprostřené po polštáři a v náručí držela dva malé uzlíčky. Hladila je pohledem a zasněně se usmívala. Klidně by tu příšernou bolest podstoupila znovu. Dala život něčemu tak malému; něčemu kouzelnému. A její děti v sobě měli jistě tolik kouzla, kolik zbylo v ní samé. Když je držela v náručí věděla, že tenhle pocit je to jediné, za co stojí bojovat; na čem opravdu záleží.

Vzhlédla ke svému muži a usmála se. „To je Eldarion, tvůj syn." šeptla. „A tvá dcera..." Odmlčela se a zadívala se ven. „...tvá dcera Rael Tinúviel."

Netrpělivě odehnal služky a posadil se vedle ní. Vzal syna do náručí a opatrně mu prstem přejel po tváři. Chlapec měl tmavé vlásky a hluboké oči svého otce. „Je mi podobný?" ptal se tiše. Arwen jenom přikývla. Znaveně si povzdechla a políbila svou dcerku. Děvče se na ni upřeně zadívalo a pak k ní natáhlo ručky. Aragorn si je pozorně prohlédl a nevycházel z údivu; jeho dcera totiž měla podivuhodně husté zlaté vlásky a oči v barvě nejjasnější modři prozářené elfím světlem. „Ta je po tobě, krásná jako elfka, Arwen. Krásná jako ty..." řekl jí Aragorn.

Arwen znaveně zavřela oči. Byla nevýslovně utahaná a chtělo se jí spát. Když znovu oči otevřela, Aragorn držel své děti v náručí, kolébal je a broukal jim nějakou písničku. „Nechceš je ještě jít ukázat těm, kteří čekají před dveřmi?" zeptala se s úsměvem.

Přikývl. Když vyšel ze dveří, Arwen klesla hlava na prsa a víčka jí ztěžkla.

Prospím se! pomyslela si. Udělá mi to dobře!
*****************************

Tma kolem Arwen houstla a pohlcovala všechno světlo. Vítr skučel a kvílel a bičoval její tvář silnými poryvy chladného vzduchu. Pak náhle utichl a ona zůstala stát uprostřed ničeho.

Na sobě měla černé šaty a tvář jí halil závoj. Rukou hladila náhrobek, který měl podobu mladé dívky, a plakala.

Pak zaslechla zvuk, který připomínal šumění křídel ve vzduchu.

Arwen vzhlédla nad sebe a snažila se zahlédnout něco na temné obloze. Znovu se zvedl vítr a ona zůstala stát zbavená vší hodnosti a moci; nebýt jejích dlouhých vlasů, zůstala by stát úplně nahá.

Kráčela po zčernalé zemi a všude kolem sebe cítila přítomnost zemřelých.

Vysoko nad hlavou uslyšela ptačí zpěv. Byl to slavík, takový, kterého dnes viděla. Jeho oči byly najednou měsíc a hvězdy a jeho křídla se táhla od jednoho obzoru k druhému. Svým hlasem zaplnil celou oblohu.

A přitom se v jádru toho zvuku skrývalo ticho, v němž ucítila čísi přítomnost. Pomalu a velmi opatrně se otočila. V dálce spatřila jasně zářící bod, který se přibližoval. Vydala se mu vstříc a tu spatřila, že je to překrásná plavovlasá dívka oděná do zářící zbroje se znakem stromu pod sedmi hvězdami na hrudi. Šla pevným krokem a temnota před ní ustupovala. Vzduch naplnilo úpěnlivé volání rohu, ostré, jasné a zvučné, které umlklo, když dívčina ruka sklouzla k jílci planoucího meče, ve kterém Arwen poznala Andúril.

Nad hlavou se dívce rozzářilo souhvězdí Wilwarin, a když došla k Arwen, stáhla z ramen plášť sepnutý sponou ve tvaru lístku aby ji do něj zabalila. Arwen se na ni překvapeně podívala a zahleděla se jí do očí. Byly plné lásky, byly vřelé a usmívaly se.

„Kdo jsi?" ptala se Arwen, ale její rty se ani nepohnuly.

Zářící dívka ukázala na slavíka na obloze a ten se rozlétl se na tisíce oslnivých hvězd. Pak Západ explodoval bílým světlem, které donutilo Arwen padnout tváří k zemi. Cítila, že dívka nad ní stále stojí, ale nemohla zvednout hlavu, protože záře by ji oslepila.

A tak klečela schoulená a třesoucí se. Po chvilce světlo mírně pohaslo a ona mohla zvednout tvář. Uviděla, jak se k ní dívka sklání a podává jí malý uzlíček zabalený v zářivě stříbrné látce. Byla to její dcera. Pak znovu ukázala k obloze, která se rozezněla zpěvavým hlasem:

Až Zlo zapustí nové kořeny,

až navrátí se přítel ztracený,

pak znovuzkutý meč jasně zaplane

v rukou toho, jež králem se nestane,

neboť druhého svět jej uvítal,

a před ním zrodil se nový král.

Až oděná do pláště Hraničáře

královská dcera povstane,

pak vrátí se moc Prvorozené

a v Ardě klid zas nastane.

Až Stíny se prodlouží,

až ohně se rozhoří,

Rozsvětitelka dá jí jas,

až objeví se Temný pán,

pak s požehnáním Západu,

ona vrátí jej do Nicoty zas.

Pak, Gondore, rmuť se a plač!

Šedý stín obchází Strážní věž;

Smrt vzala si tvou dceru,

pro vždy teď její hrob střež!

Arwen pak pohlédla do náručí, kde doposud držela svou dcerku, a uviděla, jak se mění jen v cár mlhy. Překvapeně vykřikla a vstala, jakoby ještě chtěla svou dceru chytit. Místo toho jí v ruce zůstal jen přívěšek Večernice.

To už ale na sobě měla zas černé šaty a stála u náhrobku s podobou mladé dívky; té, kterou viděla před chvilkou , oděné do zbroje se znakem Gondoru na prsou. Vedle ní stál Aragorn, jehož vlasy byly protknuty stříbrem, a plakal. Po pravici mu stál vysoký mladík a černými kučerami a vedle něj tři štíhlé černovlásky, z nichž ta nejmladší plakala tak usedavě, až se Arwen srdce téměř rozskočilo. Ohlédla se a spatřila za sebou Legolase.

Poprvé ho viděla celého v černém. Stál sám a ruku zaťatou v pěst držel na prsou. I on plakal, ale tohle byl pláč bez slz, pláč jen z čirého zoufalství.

Došla až k němu a zeptala se: „Co se to stalo? Kdo zemřel?" Zdálo se, že ji vůbec neslyší. Přešel k náhrobku a položil na něj to, co měl v ruce- totiž přívěšek Večernice. Přitiskl prsty na rty a věnoval dívce tichý polibek. Pak odešel jak nejrychleji mohl.

Arwen se zmateně otočila po Aragornovi a znovu se zeptala: „Tak co se stalo? Kdo zemřel?"

„Slyšíte?" vykřikla zoufale a její výkřik se rozlehl temnou prázdnotou. Zvedla hlavu a uviděla na obloze slavíka...

... a v tu chvíli se s výkřikem probudila. Prudce se posadila a trhaně oddechovala. Křečovitě zarývala nehty do přikrývky a snažila se z mysli dostat ty příšerné obrazy i zvučný hlas, který dokola opakoval slova sudby.

Olej v noční lampičce už dávno dohořel a v ložnici bylo ticho, které rušilo jen spokojené oddechování Eldariona a Rael, kteří se k sobě choulili v kolébce. „Aragorne..." vzlykla Arwen tiše a podvědomě prsty vyhledala místo vedle sebe, kde spával. To ale teď bylo prázdné.

„Aragorne..." rozkřikla se a začala se třást v záchvatu pláče.

V tu chvíli se za dveřmi ozval pleskot podrážek a dveře se zprudka otevřely.

Aragorn se vrhl ke své ženě, něžně ji objal a tiše se zeptal: „Co se stalo, má paní? Co se stalo, Undómiel?" „Kdes byl? Já se bála!" obvinila ho plačtivě. „Tolik jsem se bála... Tolik..." Pevně se ho chytila a opřela mu hlavu o prsa. Vzal její tvář do dlaní a otřel jí slzy. „Už je dobře," utěšoval ji. „Jsem tu s tebou a budu tě chránit." Pak ji donutil podívat se na něj a řekl: „A teď mi pověz, co se stalo?"

Arwen si hřbetem ruky otřela slzy a šeptla: „Naše dcera je v nebezpečí..."

Aragorn se rychle vymrštila a přešel ke kolébce. Rael i Eldarion spokojeně spali. „Zdá se být v pořádku," řekl tiše.

Objala si kolena a bradou se o ně opřela. Snažila se pohled zaostřit kamsi za stěny ložnice, když řekla: „Měla jsem vizi, Aragorne. Naše dcera zemře." Pak mu vypověděla svůj sen a ještě než skončila, znovu se rozplakala. Aragorn se tvářil ustaraně. „Není pochyb," šeptl zničeně. „Mluvíš o naší dceři. A co mě znepokojuje ještě víc je proroctví o nové Temnotě, která přichází."

Arwen na něj úkosem pohlédla a zeptala se: „A co ten ztracený přítel? Kdo to je?" V hlase jí šlo číst jak moc je zoufalá. Stejně tak jako Aragorn. Odvrátil se od ní a na chvilku zavřel oči. Tohle bylo příliš moc štěstí najednou! pomyslel si trpce. Když si ale znovu promyslel, co Arwen řekla, došlo mu, kdo je onen ztracený přítel.

Znal jen jednoho muže, který nosil roh s hlasem tak mocným, jak popisovala jeho žena. A ten pro něj byl určitě ztracený.

„Odpočiň si, Arwen!" řekl po dlouhé chvíli tíživého ticha. „Já už se postarám, aby se naší dceři nic nestalo. Nikdy!" Vtlačil ji na lůžko a něžně ji políbil na čelo. Pak vstal a vyšel ze dveří.

Jakmile je za sebou zavřel, otočil se a co nejrychleji vyhledal své správce.

A hned ráno se do všech spřátelených království a držav rozjeli spěšní poslové, kteří nesli dekret s královskou pečetí, a s ním i zákaz o vyslovení jména toho, který naposled rozezněl roh Gondoru; a to pod trestem smrti.

Hrdlem by propadl každý, kdo by se jen pokusil vyslovit to jméno před královou rodinou, která se během několika let ještě rozrostla o další tři krásné dcery.

A tak se, ač nevědomky, začala Arwenina vize naplňovat...