Mladý kouzelník se nacházel v přijímací místnosti. Ladně se uklonil před svým úctyhodným otcem. Už ani nedoufal. Ještě před chvílí se nacházel v jiném čase, v naprosto nemilosrdném světě. V té realitě se k němu svět zachoval opravdu krutě. Chtěl, aby vše, co se stalo, byl jen sen. Ta skutečnost by byla až příliš strašná.
„Vedl sis velmi dobře," prohlásil král na trůnu.
Mladík se ještě hlouběji uklonil.
„Mám pro tebe další úkol, synu," začal Všeotec. „Vrátíš se zpět na Midgard do doby, z níž ses právě vrátil."
„To po mně nechtěj, otče," řekl plný úzkosti.
„Kdyby to šlo jinak, ušetřil bych tě toho všeho. Ale nikomu jinému nevěřím tolik, co tobě. A tvoje mise si vyslouží schopností, které máš jen ty."
„Chtěl bych alespoň na chvíli vidět matku," přál si chlapec, aby se uklidnil zjištěním, že to, co prožil, byl jen špatný vtip.
„Bohužel, Frigga je v Áflheimu na mírových jednáních," vysvětlil vládce. „Nechám ji od tebe pozdravovat. Tvůj úkol je velmi důležitý. Musíš odejít co nejdříve. Stojíme proti velkému nepříteli."
Otec ho zmátl. Mluvil, ale stejně mu mnoho neprozradil. Proč by měl být zrovna on ten, který dokáže uchránit svět před jedním padouchem? Jedině, že by bylo zapotřebí trocha důvtipu a rozmyslu. Přesto se zeptal: „Jak bych já mohl…" Státník mu skočil do řeči. Mág ho nechal, věděl, že by nebylo vhodné okřiknout svého rodiče. Byl přece slušně vychovaný.
"Budeš na blízku svým příbuzným. Budou tě potřebovat, až přijde čas. Prozatím buď sbohem, synu," ukončil státník svou řeč. Chtěl dostat svého svěřence co nejdříve na Midgard.
„Ale před kým? Co se má stát?" princ se nespokojil s řečí svého panovníka.