KAPITOLA II. – Příběhy a praskliny

„Prooooooč?" Naříkala Rafana už asi po 250té toho dne. „Prooooč mě nevzal sebou?!"

Jezdci sedící u večeře ve velké síni si povzdechli nebo obrátili oči v sloup.

Ťafan se jen ušklíbl: „Protože na tebe dlabe!"

Raf se napřáhla přes stůl a praštila bratra vší silou do hlavy svým kovovým talířem.

Ve Velké síni to zadunělo a Ťafan i Rafana zpozorněli.

„To je boží zvuk! Ještě!" Zakřičel Ťafan a zvedl se od stolu. Raf ho okamžitě praštila znovu a pak oba poslouchali ozvěnu kovového řinčení. Smáli se jako blázni a Rafana, díky bohům, na chvíli na Ereta zapomněla. Spolu s bratrem lítali po Velké síni sem a tam a hledali místo s nejzajímavější ozvěnou. Vikingové v místnosti se otáčeli a kroutili hlavami.

Snoplivec se za dvojčaty chvíli díval a pak se otočil zpět k ostatním: „Proč musím zrovna já hlídat TYHLE?!"

Astrid se šibalsky usmála a odložila svou vidličku: „Protože je to velká zodpovědnost a Škyťák na tebe spoléhá."

Snoplivec se zamračil: „HA-HA! Dělá to, aby mě potrestal!"

„Nebo aby tě naučil trpělivosti." Ozval se Rybinoha z druhé strany stolu.

Snoplivec se chystal po něm něco hodit, ale v tu chvíli se ozval zvuk praskání.

Všichni se otočili k místu, kde stála dvojčata.

Rafana a Ťafan k nim stáli zády a sledovali, jak se ve zdi velké síně objevuje prasklina. Úzká ale vysoká jako jejich drak.

Když zvuk praskání ustal, podívali se na sebe, poté na osazenstvo u stolu a dali se na útěk.

Astrid si založila hlavu do dlaní: „Jak se jim tohle zase povedlo?!"

Vikingové prchali ze síně s křikem, zatímco jezdci zůstávali v klidu u svého stolu. Když se síň vylidnila, Rybinoha vstal a šel blíže k prasklé zdi. Chvíli sledoval prasklinu z dálky, a když už si byl jistý, že mu nic nespadne na hlavu, přišel blíže.

Nahlédnul dovnitř, ale neviděl nic.

„Flákoto, světlo prosím." Zavolal na svoji dračici, ta okamžitě přiletěla a hodila na zem vedle něj žhavou lávu.

Rybinoha vydal jakýsi vzdech a zkoprněl. To ostatní jezdce přilákalo k němu.

„Co tam je?" Zeptal se Snoplivec.

„Vypadá to..." Rybinoha se odmlčel a snažil se zaostřit do praskliny „...že je tam chodba!"

Škyťák a Eret letěli beze slova několik hodin. Čím více se ale blížili k cíli, tím znatelněji byl Eret nervózní. Škýťa přemýšlel, jak by ho uklidnil a nenapadlo ho nic jiného, než zahájit konverzaci na nějaké odlehčené téma.

„Takže Erete…" zakřičel na svého společníka a přiletěl blíže „… jaké jsou vlastně tvé sestry?" Dořekl otázku, když už byl v konverzační vzdálenosti.

Eret se mírně usmál: „Jako správný bratr, mohu říct jen, že úžasné." Na poslední slovo dal velký důraz a zašklebil se.

Škyťák pokrčil rameny: „Dobře, nechám se překvapit."

Eret se rozesmál: „Je nás osm dětí. Není lehké každého popsat."

„Osm? Ale sester máš jen šest takže…." Eret dořekl větu za něj: „Takže je tu i bratr. Ano."

Škyťák pochopil, že se asi dostal na citlivé místo: „Nikdy ses o něm nezmínil."

Eret máchl rukou ve vzduchu: „Starší bratr. Vejtaha, dokonalý syn. Nedá se s ním v ničem soupeřit. Prostě rozený vůdce."

„Aha tak…" Řekl Škyťák s jistou mírou pochopení v hlase a Eret pokračoval ve vyprávění: „Emet je prvorozený, budoucí náčelník. Já se narodil jako druhé dítě. Poté už přišli jen dívky: Vivi, Emera, Vita, Rosemi a nejmladší dvojčata, Remi a Rouanne."

Škyťák se snažil zopakovat si v duchu ta jména, počítal si na prstech, ale po chvíli mávl rukou a vzdal to.

Eret si toho všiml a zasmál se: „I mě to dělá problém. Ale pro naše účely jsou vhodné jen nejstarší dívky, Vivi, Emera a Vita."

Škyťák zamával rukama ve vzduchu: „Hej hej, jaké naše účely? Nezapomeň, že máme dohodu! Dívky nesmí o ničem vědět!"

Eret obrátil oči v sloup: „Já vím, já vím. Myslel jsem to tak, že jsou jediné vhodné věkem. Vivi je 19, Emera má 17 let a Vitě táhne na 15."

Škyťák si zakryl obličej rukou: „Tak za vhodnou považuji leda tak tu nejstarší." A kroutil hlavou.

„Neboj se Škyťáku. Dívky jsou vychované k tomu, že se jednou stanou manželkami. Žádné divoké chování, žádné sekery. Vdát by se mohla klidně i Rosemi a to je jí teprve 13 let. Už když jsem ji viděl naposledy, velela prakticky celému domu."

Škyťák opět zakroutil hlavou a vydal hlasitý vzdech.

„Budou to dobré manželky, ale nejvíc sázím na Vivi." Řekl Eret sebevědomě.

„Takže ta nejstarší?"

„Ano…" přikývl „...nikdy s ní nebyly žádné problémy. Poslušná, hezká, skromná. Bude někomu dělat báječný protějšek."

Škyťák to nahlas sice neřekl, ale nedokázal si představit, ke kterému z jeho kamarádů by se taková dívka hodila. Možná Rybinoha? Hloupost ten byl příliš skromný sám o sobě, potřeboval k sobě opačnou povahu. Tak Snoplivec?

Z myšlenek ho najednou vytrhly vrcholky ledovců, které se vynořily s mraků.

„Hou hou…. Pomalu bráško." Řekl Bezzubkovi, který se k jednomu vrcholu tak tak vyhnul.

Když letěli nad ledovou zemí dobrých 15 minut, Škýťa se konečně odvážil zeptat:

„Erete, určitě je tohle správný směr? Letěli jsme tu snad 100x a nikdy jsme žádnou vesnici nenašli."

Eret se ušklíbl: „To jste ani nemohli. Je mnohem dál, ve vnitrozemí. Čeká nás ještě několik hodin letu."

Škyťák se zamyslel a něco mu nesedělo: „Když je to tak daleko, jak ses vlastně dostal na moře? Mezi dračí lovce?"

Eret při té vzpomínce přivřel oči a stáhl rty v úzkou čárku: „Naše vesnice, byla po generace bezpečné místo. Daleko od otevřeného moře, schovaná ve vnitrozemí, takže žádné konflikty s dalšími kmeny. Jenže pak jsme začali mít problémy s mláďaty Plíživé smrti a hledali jsme někoho, kdo nám je pomůže zlikvidovat. Cestoval jsem daleko na sever, když jsem v ledu našel uvízlou loď dračích lovců, kteří pracovali pro Draga Bludvista. Řekli mi, že on by byl ten správný člověk, který nás může draků zbavit a tak jsem jim pomohl dostat loď ven z ledu a oni mě k němu zavedli."

Eret si hlasitě oddechl: „Dohodli jsme se. On odvede Plíživé smrti a já spolu s dalšími muži z vesnice mu budeme doživotně sloužit a získávat pro něj draky."

Škyťákovi to najednou začínalo dávat mnohem větší smysl. Chtěl něco říct, ale Eret pokračoval ve vyprávění: „Bludvist přitáhl svoji dračí bestii až k břehům, kde končí ledové krusty a začíná naše země. Tam se alfa drak probil skrze led a přikázal Plíživé smrti aby odtáhla jinam. Jenže si tím také pojistil naši poslušnost. Když už znal polohu vesnice, mohl se svým alfa drakem kdykoli přitáhnout a pohrozit nám." Eret si opět povzdechl a zavřel oči: „Jednou jsme s mými muži uvízli v ledu a opozdili jsme se s dodávkou draků o několik týdnů. Nakonec jsme je dodali, ale on mezi tím poštval na Grgan draky a ti vypálili půlku vesnice." Eret měl svěšená ramena a vypadal, že se každou chvíli zhroutí sám do sebe: „Zemřela přitom i moje matka."

Škyťákovi bylo hrozně. Nezmohl se na nic jiného než: „To je mi to líto, Erete."

Eret přikývl a následujících několik hodin letěli beze slova.

Poté se konečně objevila pevná zem, bez vrstvy ledu.

Rybinoha lítal po velké síni sem a tam a po všech stolech rozkládal staré svitky. Byl nadšením bez sebe: „Mohla by to být úniková chodba z dob Velkého Blpa! Píše se o ní tady v tom svitku." Hulákal a snažil se nalákat ostatní k sobě.

V místnosti už tou dobou byla Valka, Tlamoun a několik dalších vikingů, kteří se snažili nahlédnout do praskliny, jež odhalovala část koridoru s valenou klenbou.

Snoplivec, jako by Rybinohu vůbec neslyšel najednou vyhrkl: „Může tam být poklad!"

Všichni se na něj otočili.

Rybinoha zvedl obočí: „Poklad? To jako vážně? Proč by do únikové chodby dávali poklad?"

Snoplivec se zatvářil dotčeně: „To je přece jasný! Aby měli zálohu zlata, kdyby bylo opravdu potřeba prchnout z ostrova!"

Chvíli bylo ticho. Protože Snoplivec zněl částečně logicky ale nikdo nehodlal přiznat, že na jeho tvrzení něco bude.

Rybinoha se otočil zpět ke svým svitkům a začal vyprávět: „Blp Veliký byl zakladatelem naší vesnice, a podle legendy měl své původní sídlo..."

Zatím co Rybinoha vyprávěl a většina skupiny přešla k němu, aby také nahlédla do svitku, Snoplivec zůstal stát opřený rukou o zeď přímo vedle praskliny. Najednou dostal nápad a vypočítavě se usmál. Otočil se na skupinku opodál, a když zjistil že jsou k němu všichni zády, dal se do realizace svého malého plánu.

Velkou síní se ozval pronikavý skřípavý zvuk a všichni se otočili směrem k prasklině. Snoplivec ve snaze procpat se skrz, nedokázal dostatečně zatáhnout břicho a spona od jeho pásku drhla o kámen. Udělal ještě dva malé pohyby a zjistil, že už nemůže dál.

Celá skupina se na něj vyčítavě dívala a Astrid si založila ruce na hrudi.

„Co?! Raději záhady rovnou zkoumám!" Řekl a udělal pohyb na opačnou stranu, aby se dostal z praskliny zase ven.

Jeden pohyb, druhý pohyb ale Snoplivec zůstával stále na místě. Nejistě se zasmál: „Hehe... lidi?"

Celá skupinka ho pobaveně pozorovala.

„Můžete mi někdo pomoct ven?"

„Sám ses dostal dovnitř, sám se dostaň i ven!" Řekla Astrid a otočila se zpět ke svitku. Po ní i celá skupina.

Snoplivec se ještě několikrát pokusil z praskliny vyprostit a pak zavolal na svého draka. Tesák byl okamžitě u něj a vypadal stejně pobaveně, jako před chvílí ostatní.

„Na co tak čumíš! Dostaň mě přece ven!" Rozkazoval Snoplivec panovačně.

Drak nahnul hlavu na stranu, jako by přemýšlel a pak se otočil ke Snoplivcovi zády.

„Hej hej? Co to jako děláš, ty hloupá ještěrko?" Křičel na něj Snoplivec. Poté ucítil, jak se něco obtočilo kolem jeho nohy a začalo ho tahat za nohu.

Tesák se pokoušel Snoplivce vytáhnout ocasem ale ten se ze svého místa ani nehnul.

Drak se zamračil a zatáhl větší silou.

„Přestaň přestaň! Utrhneš mi nohu!" Křičel Snoplivec vysokým hlasem a zavíral oči.

Poté se opět ozval skřípavý zvuk, ale mnohem kratší, než před tím.

Skupinka u svitků se opět otočila. Na zemi za nimi ležel Snoplivec, zamotaný v Tesákově ocase.