Blood, Tears and Drowing Fears

Chapter two: Falling

Napsala: Rhysenn

Přeložila: Rapidez

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který knihy o Harrym Potterovi přeložil do češtiny. Autorská práva k této fanfiction má Rhysenn, která dala Rapidez svolení k českému překladu. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního obohacení se. Kopírování a případné porušování autorských práv se přísně zapovídá.

. . .

Povídka v originálním znění by se měla nalézat na této adrese: rhysenn . morethenart . org/harrypotter/btadf01 . html, ale v případě, že autorčiny stránky stále nefungují, zkuste zabrousit na fanfiction . net/s/140349/1/Blood_Tears_and_Drowning_Fears, ale pak bych si jen dovolila upozornit, že jde o mírně jinou verzi originálu, než kterou jsem překládala.

Dramione

Rating: K+

romantika/drama

Postavy: Hermiona Grangerová/Draco Malfoy, Harry Potter, Ron Weasley, Neville Longbottom, Minerva McGonagallová

. . .

Krev, slzy a obavy z utonutí

. . .

Kapitola druhá ze tří:

Střemhlav

. . .

Tentokrát to výjimečně opravdu začalo jako nehoda.

Protože hodina přeměňování byla zase jednou nekonečná a nezáživná, rozhodli se Harry a Ron pro menší kouzelnický duel. Spíše se jen tak škádlili, ale nějak se stalo, že proud žhavých jisker chytil špatný směr, odrazil se od stropu a žhnul si to přímo k Malfoyovi. Malfoy, který nic takového nečekal, byl natolik otřesen, že svého křečka přeměnil na zářivě oranžový klobouk. Malfoy to samozřejmě nenechal jen tak, ale Harry sehnul hlavu, takže Dracova kletba zasáhla nic netušícího Nevilla a přetransformovala jej v ropuchu. Pochopitelně, hoši dostali od McGongallové školní trest.

Nepřátelství obou chlapců se projevilo ihned po hodině.

„Žhavý pro další jizvu, co Pottere? Mohl bych ti nějakou udělat, na nějakém nepředstavitelném místě."

Dracovo výhružné vrčení přimělo studenty ve vstupní hale, aby k nim obrátili pozornost. Jakmile zjistili, že se jedná o další zúčtování mezi dvojicí Harry Potter a Draco Malfoy, raději se rychle odklidili z dosahu, protože při takových střetech nebyly nebezpečné kletby nekontrolovatelně vířící vzduchem žádnou výjimkou.

„Prosím, Harry, tady ne," povzdechla si Hermiona. Pak rychle doplnila. „Nikde." Nezáleželo na tom, jestli to bylo na chodbách, na famfrpálovém hřišti nebo při hodinách lektvarů; Hemiona nesnášela, když se Draco a Harry (případně i Ron) dostali do konfliktu.

Ron ale vypadal, že má tentokrát náladu na další souboj. „Co? To nás má zastrašit, Malfoy? Být tebou, tak si raději tu nabídku promyslím, protože Harry zná pár novejch a extrémně dobrejch kleteb," zachechtal se Ron a vrhl po Malfoyovi povýšený úsměv.

Dracovy bledé líce zrůžověly. „Chceš další školní trest, co Weasley?"

„S tebou, jo? 'Mi bude potěšením, Malfoy," procedil Ron skrz zaťaté zuby. „Málo věcí v mým životě je příjemnějších, než když ti budu cpát hlavu do záchodovejch mís, který budem muset čistit."

„Jaký smutný život máš, když nacházíš potěšení v takových dětinskostech," setřel ho Draco bez mrknutí oka.

„Ty bastarde!" vrhnul se Ron vpřed, ale Hermiona jej včas zadržela.

Harry vykročil vpřed, v očích rozlícený pohled. „Drž hubu Malfoy!"

„Říkáš si o to, Pottere," pozvedl Draco obočí a v tiché výzvě pomalu vytáhl svoji hůlku. Držel ji mezi ukazováčkem a palcem, občas s ní ledabyle zatočil, ale ve skutečnosti byl připraven seslat kletbu dřív, než byste stihli mrknout. „No tak Pottere, do toho. Copak? Publikum ti vadí?" (Ostatní studenti se hleděli stáhnout do ještě větší vzdálenosti.)

Harry se nebezpečně usmál. „Drž si klobouk, Malfoy. Tebe dám vždycky." Harry sáhl do kapsy a rovněž vytáhl hůlku. „Tobě se v tom nemocničním křídle muselo hodně líbit, když se tak úporně snažíš zase se tam dostat."

„Jedno či dvě škrábnutí stojí za to, když tě uvidím celého hezky zahaleného v obvazech."

„S tím nepočítej, Malfoy."

„DOST!" Hermiona náhle vybuchla a rázně vkročila mezi ně. Draco a Harry překvapeně ustali.

Hermiona se na ně dívala rozzlobeně. „Kdy už s tím konečně přestanete? Tyhle vaše půtky poslaly do nemocničního křídla víc lidí než chřipka!"

Draco s Harrym na ni teď zírali ohromeně.

Než Hermiona pokračovala, věnovala jim další ostrý pohled. „Nemůžeme se teď jít všichni v klidu najíst?" Vzhlédla k Harrymu, který vypadal, že je mu nastalá situace trapná. Její výraz zjemněl. „Harry, no tak, nech to prostě být." Otočila se k druhému chlapci a provrtala ho pevným pohledem. Draco na ni hleděl zpupně. Její hlas sotva neznatelně zakolísal, když říkala: „Malfoy, prosím – prostě odejdi."

Malfoy se nepohnul. Jeho intenzivní pohled se svpíjel do Hermiony, rty měl pevně semknuté v pochmurném šklebu, oči neprozrazrazovaly nic víc než chlad a rezervovanost. Harry ho bedlivě sledoval, tělo napnuté, připraven – v případě, že by je Malfoy chtěl podrazit – k okamžité akci.

Nakonec přešel zasmušilý výraz Dracovy tváře v chladný, nenucený úsměv. Bez jediného slova se otočil a odkráčel směrem k zmijozelskému sklepení, aniž by se ohlédl. Crabbe a Goyle, kteří se ukryli pro případ, že by Harry a Draco znovu použili ony ohnivé kletby, vylezli zpoza sloupu a spěchali za vzdalující se Dracovou siluetou.

Hermiona vydechla úlevou, když viděla, že Draco opravdu odchází, a propustila Harryho rameno z bolestného sevření. Napjatá atmosféra se pomalu uvolňovala, jak se ostatní studenti začali pomalu rozcházet a hledět si svého. Harry vypadal trochu otřeseně, tak ho Ron s Hermionou doprovodili do Velké síně.

Harry se obrátil se na Hermionu. „Za tohle tady, teď ... promiň," vysoukal ze sebe Harry, mírně zahanbený. „Nepřemýšlel jsem – Malfoy byl zase tak povýšený a já jsem prostě ztratil nervy."

„Bezstarostí," přijala Hermiona jeho omluvu. Byla opravdu ráda, že nezačali duel přímo uprostřed vstupní haly. „Malfoy už tak na lidi prostě působí." Zastavila se a povzdechla si: „Když je někde kolem tebe, tak tě tak rozčílí, že prostě nemůžeš myslet jasně."

. . .

Hermiona vyklouzla ihned po dvouhodinovce lektvarů se Zmijozelskými; to odpoledne to byla poslední vyučovací hodina. Následovala Malfoye, který mířil zpátky do sklepení. Prošli kolem prázdné třídy a Hermiona Malfoye rychle dohonila. Poklepala mu na rameno, a pak úsečně trhla hlavou do strany, aby šel za ní.

Draco se překvapeně otočil a byl překvapen ještě víc, když zjistil, že je to Hermiona, kdo s ním chce mluvit. Zvědavost přemohla jeho nepřátelský postoj, a tak ji následoval do té prázdné třídy.

Jakmile byli uvnitř, naklonil hlavu na stranu a kriticky si ji prohlížel. „Co chceš, Grangerová?"

Hermionin výraz byl tvrdý a vážný. „Tamto, co se stalo dneska ráno při přeměňování – to byla skutečně jenom nehoda, jasné? Harry by ti to nikdy záměrně neudělal."

Draco se ušklíbl. „Ano, ano, náš oblíbenec – taková dětinská kouzla jsou pod jeho úroveň, že?" pronesl uštěpačně.

„Nebuď tak tvrdohlavý, Malfoy," zasyčela Hermiona. Začínala mít vztek. „Harry ti nikdy nic neudělal, pokud jsi ho ty nezačal provokovat."

„Což dělám vlastně pořád, když zvážíme jeho zaujatost vůči mně."

„Já jsem chtěla říct," pokračovala Hermiona netrpělivě, „že to, co se stalo, byla nehoda, tak z toho nedělej vědu. Jsem si jista, že to Harry neměl v plánu."

„Jo, až mu teď někdy v brzké době omlátím hlavu o zeď, určitě mu dám vědět, že to byla nehoda a taky jsem to neměl v plánu."

„Naposledy ti říkám, Malfoy, že to byla nehoda. Nech to být."

„To si doopravdy myslíš, Grangerová?" V jeho očích se zaleskla nelibost. „Opravdu očekáváš, že uvěřím, že Potter a Weasley prostě jen tak vyváděli a náhodou vystřelili z hůlky proud jisker zrovna mým směrem? No, pokud říkáš, že takovéhle náhody se prostě dějí, tak ti samozřejmě věřím. A až se Měsíc vychýlí ze své dráhy a bude kolidovat se Zemí, pak jistě ani to nebude nic neobvyklého."

„Proč si vždycky myslíš, že víš všechno nejlíp?" Hermionin hlas byl směsicí hněvu a zklamání. Zírala na Draca. „Nemůžeš aspoň pro jednou přestat s tím ‚všechno vím, všechno znám'?"

„Já? Všechno vím, všechno znám?" Draco tázavě pozvedl obočí. „To fakt sedí, hlavně od tebe."

Hermiona to ignorovala. „Je to skutečně k zlosti, víš? Nikdo není perfektní a extrémně iritující je, když si o sobě někdo myslí, že je víc, než ostatní."

„Říká se tomu sebeúcta. To je něco, co lidé jako Weasley naprosto postrádají," bránil se Draco.

„To není sebeúcta." Hermioniny oči zářily směsicí různých emocí. „Nevím, jestli je to proto, že jsi k tomu byl veden, že si myslíš, jak musíš být ve všem nejlepší a nebát se ničeho – jako by jsi byl polobůh," zhluboka se nadechla, „ale dovol mi říct, že nejsi."

„Bohudík, že nežiji z tvého názoru, Grangerová, protože jinak bych šel a okamžitě se zabil."

„Ty jsi tak nemožný, Malfoy," v Hermionině hlase zazněla beznaděj. „Jsi tak povýšený, pánovitý a nadutý, že se vůbec nedivím, že tě polovina školy nenávidí."

„Vystačím si s tou druhou půlkou, která mě bezmezně zbožňuje." Dracovy oči měly mrazivý odstín šedi, díval se na Hermionu s výzvou. „Tak to je všechno, proč jsi přišla? Jen proto, abys mi řekla, jak nenapravitelný jsem? Abys slyšela, jak říkám ‚ano, myslím si, že to s tím Potterem byla opravdu jen nehoda'? Necháš mě už konečně být a odejdeš?"

Hermiona najednou zjistila, že už nemá chuť se s ním dohadovat, že ji hněv opouští a ve vší té prázdnotě cítí jen skleslost. Tvrdě se dívala do Dracových šedých očí přeplněných arogancí.

„Kdepak, Malfoy," usmála se hořce, neradostně. „Přišla jsem ti říct, něco jiného, ale jediné, co ti teď chci říct, je, že jsi chladný náfuka, který má víc ega než talentu." Jak mluvila, spodní ret se jí chvěl a oči se jí leskly slzami.

Draco zaťal ruce v pěst; její slova se zařízla hluboko, projela jím zášť a hořkost, které podporovaly potlačovaný vztek a prohlubovaly jeho smutek. Díval se do Hermioniných hnědých očí, viděl ty neprolité slzy, chápal tu nejistotu, která zjemnila její hněv, protože to odráželo něco hluboko uvnitř jeho samotného, něco, co se bál si přiznat.

„Ano, Grangerová." Když Draco konečně promluvil, nemohl se ubránit té potměšilosti, která se mu vkradla do hlasu. „ A po celou dobu, co tu stojíš, se ptáš, ‚co na něm k čertu vidím?'"

Hermiona ztuhla, Dracova slova jí projela jako elektrický proud. Líce jí zrudly a cítila, jak se chvěje zlostí a rozpaky. Odpověď jí uvízla v hrdle. K jejímu zděšení se necítila zhnuseně, ale zahanbeně.

„Máš pravdu," řekla konečně a horečnatě se snažila, aby její hlas zůstal co možná nejklidnější, ačkoliv se jí v očích leskl nefalšovaný zármutek. „Co na tobě k čertu vidím? Vždyť ty přece ani nejsi člověk, protože člověk má city, které dává najevo, a to tobě očividně chybí. Lidé cítí bolest, lítost, strach i lásku, ale tohle všechno je pod tvoji úroveň." Hermiona si všimla Malfoyova protestujícího výrazu, ale pokračovala. „Je to pravda, Malfoy, a ty to víš. Můžeš vůbec říct aspoň jedu věc, ze které máš strach – nebo by tě zabilo byť jen přiznat, že je něco, čeho se ve skutečnosti bojíš?"

Draco naklonil hlavu, jako by se na okamžik ponořil do svých myšlenek.

„Utonutí," řekl nakonec tiše.

Hermiona na něj chvíli zírala. „Utonutí?" Nebyla si docela jistá, co očekávala, že řekne, ale počítala s něčím, co by zapadalo do osnov ‚Malfoyové se nebojí ničeho' nebo ‚do toho ti nic není, Grangerová'.

Dracův pohled byl vyrovnaný, ačkoliv jeho tváří se mihnul stín zkroušenosti. „Ano. Bojím se, že se utopím." Mírně se na ni usmál – žádný cynický úšklebek, spíš to vypadalo jako smutná rezignace. „Předpokládám, že to mě dělá míň perfektním, Hermiono."

Pak se Draco otočil a odešel.

. . .

Později toho odpoledne se Hermiona sama vydala na cestu dolů k famfrpálovému hřišti. Foukal chladivý vítr, takže si přitáhla svůj propínací svetřík pevněji k tělu. Zamýšlela, že se chvíli bude dívat na Harryho famfrpálový trénink, když Ron dostal od Snapea ten školní trest za rvačku s Malfoyem. Hermioně se nechtělo zůstávat ve společné místnosti samotné.

Došla na tribuny a posadila se do druhé řady. Harry a zbytek týmu odešli pro svá košťata a Zmijozelští pomalu končili se svým tréninkem a dělali místo Nebelvírským. Hermioniny oči zabloudily k štíhlé postavě jistého blonďatého chlapce.

Draco poletoval na svém koštěti, chladný vítr ho štípal do tváří. Najednou koště prudce otočil a obrátil jej k zemi. Koště se proti tomu ohradilo mírným škubnutím, ale Draco i tak zvládl učinit elegantní smyčku a koště srovnat těsně nad zemí.

Draco nespokojeně potřásl hlavou a zamířil znovu k obloze. Bylo to dobré, ale ne dost.

Teď už ho Hermiona sledovala pozorně. Připouštěla, že je Draco v létání dobrý, ačkoliv ne tak dobrý, jako Harry. Draco měl ale jedinečný a osobitý styl létání; úchvatná směs talentu, preciznosti a rychlosti. Prostě jen měl tu smůlu, že byl neustále srovnáván s Harrym.

Viděla, jak Draco předvedl další výborný kousek; vyrovnal z obrovské rychlosti jen několik stop nad zemí. Jenže Harry by vyrovnal ještě později.

To byl ten rozdíl mezi Harrym a Dracem. Když Harry letěl, bylo na něm vidět, jak si to bezstarostně užívá a nechává se vést svým instinktem. Jen on a Kulový Blesk, v dokonalé souhře; Hermiona častokrát obdivovala, jak Harry nechává svůj vrozený instinkt vítězit nad smyslem. Proto létal tak bezstarostně a výtečně.

Draco byl úplně jiný. Násadu koštěte svíral velmi pevně, zíral přímo před sebe a horečnatě odpočítával vzdálenost mezi ním a bleskově se přibližující zemí. Včas se odchýlil a vyrazil zpátky k nebi.

Viděla jeho napětí a nejistotu, jeho nedůvěru v sebe samotného. To všechno dělalo ten rozdíl.

Draco přemetem zamířil zpátky, protože si povšimnul, že na hřiště se začínají trousit Nebelvírští. Trénink pro Zmijozelské skončil. Hladce přistál a sesedl ze svého Nimbusu, rukou si prohrábl nepatřičně rozcuchané vlasy.

Nejdříve si všiml Harryho Pottera a jeho Kulového Blesku. To koště mu bylo vždy trnem v oku. Rozčíleně se odvrátil.

Další osoba, kterou uviděl, byla Hermiona sedící na lavici. Byl překvapen, když zjistil, že se na něj dívá, ale svůj údiv mistrně zamaskoval. Jejich oči se na kratičkou chvíli setkaly, než Draco odtrhnul pohled.

Draco zamířil opačným směrem od Hermiony. Zamyšleně si kousal ret a tajně se zajímal, jestli ho Hermiona pozorovala celou tu dobu. Trpký úšklebek zkřivil jeho rty; určitě si myslela, že není ani zdaleka tak dobrý jako Harry. Což byla do značné míry pravda. Dokonce i Draco sám sobě přiznal, že i kdyby se rozkrájel, nikdy nebude létat tak směle a přirozeně jako Potter. Nezáleželo na tom, jak moc se snaží.

Hermiona se přistihla, že stále ještě hledí směrem za odcházejícím Dracem, který si rukou bezděčně projížděl své blonďaté vlasy rozcuchané z létání a mířil zpátky ke škole. Draco byl o pár palců vyšší než Harry a Hermiona si nemohla nevšimnout, jakou má výbornou postavu.

Stejně, dumala Hermiona, z povzdálí vypadala spousta věcí mnohem lépe, než jaké byly ve skutečnosti.

Ale hluboko uvnitř cítila, že Draco do této kategorie nespadá.

. . .

Následující den nebylo školní vyučování příliš dlouhé, takže většina Nebelvírských lenošila ve společenské místnosti. Čekali na večeři. Slunce se pomalu sklánělo za obzor a světlo bylo jemné a rozptýlené; neklamná předzvěst chladných dnů.

„Kde je moje příručka do lektvarů?" ptala se Hermionnaa lehce dloubla Rona do ramene.

„Hmm?" odpověděl Ron roztržitě, oči upřené na šachovnici. Oba chlapci hráli šachy a vypadalo to, že Harry se pomalu zlepšuje. Ron právě hloubal jak projít kolem Harryho jezdce a Hermionu sotva vnímal. „Jo, Harry ju má."

Hermiona se netrpělivě podívala na Harryho. Ten byl ale také naplno ponořen do hry, ve tváři stejně rozhodný výraz, jako když chytal zlatonku. Možnost výhry udržovala jeho plnou pozornost.

„No, mám to na stolku u postele," odpověděl Harry nepřítomně, aniž by vzhlédl od hry.

Hermiona si podrážděně pomyslela, že nejen Famfrpál je dokázal přimět, aby nemysleli na nic jiného. Ještě zběžně pohlédla na jejich rozehranou patrii (postřehla, že Harry má tentokrát docela slušnou šanci zvítězit) a zamířila ke schodišti vedoucímu do chlapeckých pokojů.

Vlastně měla chlapecké ložnice raději než dívčí. Vzduch byl (v ostrém kontrastu s dívčími ložnicemi, kde se mísily těžké vůně parfémů Levandule a Parvati – a to kolikrát v nesnesitelných kombinacích) příjemně svěží a čistý a trochu cítit po pižmu.

Hermiona přešla k Harryho posteli a posadila se. Příručku našla vachrlatě položenou na okraji nočního stolku. Také si povšimla miniaturního draka – maďarský trnoocasý. Suvenýr z Turnaje tří kouzelnických škol. Seděl na její knížce.

Maličký drak ležel klidně na břichu, hlavu opřenou o přední tlapky. Bavil se tím, že vyfukoval šedé kroužky dýmu. Chvíli si ji podezřívavě měřil, ale pak se s nezájem obrátil. Protáhl malá křídla a pohodlně se uvelebil; začal podřimovat. Vypadal neuvěřitelně roztomile.

Hermiona se usmívala. Nikdy ji ani nenapadlo, že by se jí mohl líbit drak.

„Ale kdepak," pokárala dráče a lehce ho popostrčila ukazovákem. Zvláštní; vůbec se nebála, že by ji mohl kousnout a přitom věděla, že má ostré zoubky i pařátky. „Mohl bys jít spát někam jinam? Já totiž potřebuji tuhle knížku." Jako by draci mohli rozumět její řeči, napadlo ji.

Draci ale očividně rozuměli víc, než si myslela. Ten maličký trnoocasý ji obdařil podrážděným pohledem, pak jí uhnul z knížky a našel si jiné místo k odpočinku – Harryho rukavice.

Hermiona ho nadále sledovala. Jako by to vytušil, otevřel ospalá očka a koukl na ni. Než znovu usnu, mávl na ni tím pichlavým ocáskem – vlastně vcelku přátelské gesto.

Hermiona se pro sebe zazubila. Vstala a přešla k oknu. Možná, že měl Hagrid nakonec přece jen pravdu, říkala si, když se kochala výhledem na jezero.

Draci byli opravdu úchvatní tvorové, jakmile jste jednou dostali šanci je lépe poznat.

. . .

Draco stál na břehu jezera a sledoval, jak se sluneční paprsky odráží a lámou své světlo jako diamanty po černé vodní hladině. Pozoroval, jak odstíny černé přecházejí od stříbrné až dozlatova a nakonec se zase rozpouštějí v temnotě.

Jeho oblíbená barva byla vždycky černá. Černá byla barva vaší mysli, když jste byli příliš vysílení, než abyste na cokoliv mysleli, byla to barva noci, když jste nemohli spát, byla to barva vaší duše, pokud byla nenávratně ztracená.

Jezero ho pozvolna lákalo. Voda se třpytila skomírajícím světlem a čím dál tím víc se podobala tekutému černému sametu. Byl to krásný pohled, smutný a melancholický, zlověstný svým vábivým způsobem.

Draco skopl boty a nechal je ležet na trávě. Došel až k samotnému kraji jezera, kde byl vstup pozvolný, kde se jezero tvářilo neškodě, ačkoliv ukrývalo zrádné hloubky. Draco si toho byl dobře vědom.

Palcem ozkoušel teplotu vody. Byla mrazivá. Pichlavý dotek dráždil jeho nervy, už už měl chuť ucuknout, ale nechal nohu ponořenou v ledové vodě dokud nebyla stejně necitlivá jako jeho mysl.

Pak udělal krok kupředu, zavřel oči a plně se vrhl do studené, černé a neproniknutelné hlubiny.

. . .

. . . Krev, Slzy a Obavy z utonutí 2/3 . . .