Cesty autem, letadlem i vrtulníkem byly docela příjemné, i když při přistávání sebou vrtulník házel jako splašený. John i Sebastian si na sebe vzali to nejslušnější oblečení, jaké s sebou na vykopávkách měli, což znamená, že byli oblečení v tom samém, v čem je předchozího dne našel Holmes, akorát v méně zaprášené verzi. A jo, Sebastian na sobě má triko a koženou bundu.

U vrtulníku už na ně čeká Anthea s nosem zabořeným do mobilu, aby je odvedla za ostatními.

„Antheo, umíš taky vypadat i jinak než ohromně?" zeptá se jí Sebastian, sotva ji uvidí.

„Samozřejmě," přikývne žena na souhlas. „Třeba úchvatně," dodá, než zvedne oči od obrazovky a přeletí pohledem po Moranovi.

„To včerejší triko vypadalo lépe," prohodí žena, než se obrátí na Johna. „Doktore Watsone, vítejte na ostrově Isla Nublar. Dovolte, abych vás doprovodila k autům. Ty vás odvezou k hlavním budovám, kde se budete moci ubytovat a občerstvit se, než začne oficiální prohlídka parku," vychrlí ze sebe Anthea.

„Jasně. Díky," přikývne John nejistě, což je jediná odpověď, na kterou asistentka čeká, než se otočí na podpatku a vyrazí tam, kde čekají auta.

„Johne, pouštím tě k vodě, právě jsem se zamiloval," šeptne Sebastian, který má oči přilepené na postavě před nimi.

„Nemůžeš mě pustit k vodě. Nikdy jsme spolu nechodili," upozorní ho John, který dělá, co může, aby se výrazu svého kolegy a kamaráda nezačal smát.

Ale to už dorazili ke dvěma džípům s řidiči, vedle kterých postávají tři muži. Jeden z nich je Mycroft Holmes, který se dohaduje s hubeným dlouhánem s vlnitým chumlem vlasů na hlavě, v obleku a s uraženým výrazem v obličeji. Třetí z mužů, také v nažehleném obleku postává kus od nich u druhého auta, pod jednou paží kufřík na dokumenty a v rukách jakousi složku.

Nespokojený obličej Mycrofta Holmese se hned změní na zdvořilou masku, když si všimne, že dorazil zbytek společnosti, a tak z hádky můžou příchozí slyšet jen uražené 'Nejsem ničí chůva.' od dlouhána, než Holmes promluví.

„Dovolte, abych vás všechny představil," řekne s neupřímným zdvořilým úsměvem, čímž na sebe přitáhne pozornost i muže s rozečtenou složkou. „Doktor John Watson, paleontolog a jeho – kolega doktor Sebastian Moran," ukáže Mycroft Holmes na dva příchozí v nejobyčejnějším oblečení tady.

Oba si samozřejmě všimli, drobného zaváhání během představování, ale ani jeden si nebyl jistý, jestli bylo způsobeno neznalostí jména nebo nejistotou ohledně jejich vztahu.

„Sebastian Wilkies, právník mojí společnosti," pokračuje Mycroft s krátkým gestem ruky směrem ke chlápkovi se složkou a kufříkem. „A můj bratr Sherlock Holmes, profesor chemie," představí i dlouhána se založenýma rukama a s uraženým výrazem.

Všichni až na Sherlocka Holmese si vymění zdvořilé pokývnutí hlavy a mumlavé dobrý den, než si Mycroft Holmes znovu vezme slovo.

„Pokud vás mohu požádat, abyste si nastoupili do aut. Vždy po třech, prosím," řekne jen, než se on sám i s asistentkou v patách vydá k nejbližšímu džípu a usadí se na jeho zadních sedačkách.

„Nedělej ostudu," stačí jen John tiše vyhrknout, než se Seb skoro rozběhne na místo spolujezdce v tom samém vozu, kde je Anthea.

Ani se nemusel namáhat spěcháním. Právník Wilkies si už sedl vedle řidiče druhého džípu a Sherlock Holmes se tváří, jako by šel raději pěšky, než aby jel stejným vozem jako jeho bratr. Ovšem při pohledu na právníka na místě spolujezdce to vypadá, že by přece jen raději šel pěšky.

„Vy nejedete?" zeptá se ho John cestou k džípu, protože Holmes mladší se zatím nehnul ani o krok.

Sherlock mu věnuje jeden naštvaný pohled, než s uraženým výrazem a nosem nahoru vyrazí k autu.

John se jen pousměje a usadí se za řidičem a vedle tmavovlasého dlouhána v na míru střižené košili. No, možná v o číslo menší košili, ty knoflíky vypadají, že jsou v dost zoufalé situaci.

Sotva se všichni usadí, auta vyrazí vpřed, nejprve to s pánem tohoto místa Mycroftem Holmesem, jeho asistentkou a se Sebastianem, který je na sedačce otočený dozadu a s nadšeným úsměvem flirtuje s Antheou, a pak jede vůz s právníkem Wilkiesem, který si schovává rozečtenou složku do aktovky, s usměvavým Johnem a uraženým Sherlockem, který se koleny zapírá o sedačku před sebou.

„Kde učíte chemii?" obrátí se John po chvíli projíždění místní džunglí na zarytě mlčícího profesora. Ovšem není to on, kdo mu odpoví. Místo toho se na něj obrátí Wilkies s úsměvem od ucha k uchu.

„S ním bych se být váma moc nebavil," začne Wilkies povídat, jako by byli staří známí. „Znám Sherlocka už od střední a už tehdy to byl pošuk a moc se od té doby nezměnil. Pokud máte trochu soudnosti, tak ho budete ignorovat. Věřte mi, bude to tak mnohem lepší. Sherlock byl náš třídní psychopat."

Výraz, který John právníkovi věnuje, je ledová maska. Strašně rád by tohoto chlápka s úlisným hlasem použil při Sebastianově praktické ukázce z loveckého života velociraptorů. John věnuje právníkovi poslední znechucený pohled, než se obrátí na Sherlocka a s klidnou tváří zopakuje otázku.

„Kde učíte chemii?"

„No, já to s vámi myslel dobře," prohodí Wilkies skoro uraženě, jako by snad čekal, že ho John poslechne nebo po něm bude chtít další drby.

„Proč to chcete vědět?" odpoví Sherlock na otázku další otázkou.

„Protože chci nějak začít rozhovor?" navrhne John s pozvednutým obočím.

„Se mnou nikdo nenavazuje rozhovor nebo jiný kontakt, pokud něco nechce," zamračí se Sherlock Holmes podezíravě.

„Tak jo, přiznávám, něco chci," rozhodí John rukama. „Rád bych vás trochu poznal."

„Pro boha proč? Vždyť je to psychopat," ozve se od právníka, který celý jejich rozhovor sleduje a ani mu to nepřijde trapné.

„Držte hubu, Wilkiesi, váš názor nikoho nezajímá," odsekne John chladně a Wilkies se doopravdy otočí dopředu a zmlkne. „Jsou všichni zaměstnanci vašeho bratra idioti?" obrátí se John na Sherlocka.

„Mycroft zaměstnává jen ty nejlepší, ovšem vždy se najde výjimka," povídá Sherlock znuděně znějícím hlasem „Sebastian Wilkies starší je bohatý a vlivný muž, kterému Mycroft dlužil službičku. To je jediný důvod, proč je tohle na jeho výplatní pásce," A se slovem 'tohle' Sherlock zatlačí koleny do sedačky, o kterou se opírá a trochu ji i s tím, kdo na ní sedí, nakloní vpřed.

John na to nic neřekne, jen se trochu uchechtne, zatímco si Wilkies nadává pod nosem.

„Pořád jste mi neodpověděl. Kde učíte?"

„V Londýně," odpoví Sherlock konečně.

„Vážně?" diví se John. „Tipoval bych vás na Oxford nebo Cambridge nebo něco takového proslaveného," diví se John.

„Nabídky tam jsem dostal, ovšem místní kriminální činnost je příliš ubohá, aby mělo cenu tam zůstávat, v tomto ohledu je Londýn mnohem zajímavější místo k žití," povídá Sherlock s výrazem někoho, kdo se cítí být smrtelně uražen tím, že dostal nabídku pracovat někde, kde není dostatečně vysoká zločinnost.

„Proč by zrovna tohle měl být problém?" nechápe John. „Většina lidí preferuje místa, kde je méně zločinů a více bezpečí."

„Bezpečí je nuda," odfrkne si Sherlock pohrdavě. „Ve volném čase vyšetřuju zločiny pro Scotland Yard."

„Vážně?" diví se John s očima navrch hlavy. „To jako že jim pomáháte přes chemii? Děláte jim forenzní tým?"

„Používám dedukce. Chemii a další vědy využívám, jen když si potřebuju ověřit stopy, které jsem našel," mávne Sherlock odmítavě rukou.

„Dedukce?" nechápe John.

„Dokážu podle kravaty poznat programátora a pilota letadla podle jeho levého palce," pokrčí Sherlock rameny, než obrátí hlavu přímo na Johna. „Vím, že jste vy a váš kolega nejlepší ve svém oboru, jinak by vás sem Mycroft nezval. Oba jste odjeli neplánovaně z dost suchého a prašného místa, kde jste pracovali rukama a venku na vzduchu, vystaveni počasí. Ani jeden z vás nepočítal s tím, že byste mohli jet sem nebo kamkoliv jinam, tudíž nabídka na poslední chvíli, a proto je vaše oblečení, ve vašem případě košile, kalhoty i ten trochu hloupý šátek, co nosíte, poněkud obnošené, zaprášené a zvalchované. Vaše normální pracovní věci, ale pravděpodobně už jediné, které jste ještě nepoužili a nezašpinili. Vy a ten Moran jste dlouholetí kolegové, přátelé a přátelé s výhodami. Oba bisexuálové. Váš kolega se snaží sbalit bratrovu asistentku, docela úspěšně vzhledem k tomu, že vůbec reaguje na jeho snahu. Nežárlíte, není to poprvé a nejspíše ani naposledy, co si jeden z vás našel jiného partnera a váš sexuální vztah musel přestat. Pokud mu to nevyjde, vrátí se k vám. Z vás dvou vy jste ten, kterého si Mycroft vybral jako konzultanta, aniž by vám řekl, co tady máte konzultovat," vychrlí ze sebe Sherlock rychlostí samopalu, než se zase zahledí na sedačku před sebou.

„To bylo úžasný," vydechne John po chvilce ohromeně. „A to tohle umíte s každým?"

„Stačilo se podívat na vaše oblečení a na vaši interakci s Moranem," zahučí Sherlock, ale tváří se potěšeně.

„Ovšem není to ani trochu fér. Vy o mně víte první poslední a já jen vaši práci. Řekněte mi něco víc o sobě."

„A co chcete vědět?" podívá se na něj Sherlock trochu podezíravě.

Konečně vyjeli z lesa na volný prostor a John musí sám sobě oznámit, že Sherlockovy oči na světle úplně nádherně mění barvy.

„Řekněte mi cokoliv. Já nevím. Třeba o čem jste se hádal s bratrem, když jsme přišli. Jestli to teda není důvěrné," rozhodí John rukama.

Sherlockův docela přátelský výraz se hned změní na naštvaný, načež si profesor chemie vztekle založí ruce na prsou a ještě víc se na sedadle sveze dolů.

„Mycroft sem pozval i našeho synovce, aby si ověřil reakce dětí, a já ho mám hlídat. Nesnáším děti," stěžuje si Sherlock. „Jsou hlučné, ulepené, sebestředné a nechávají se až příliš často ovlivňovat názory idiotů," nadává a ani si proto nevšimne, že džíp zastavil uprostřed louky.

John se nechápavě rozhlédne, protože dle jeho informací měli jet až na ubytovnu nebo do hotelu nebo kde to budou vlastně bydlet, ale teď obě auta stojí uprostřed ničeho. Přesněji uprostřed louky na mírném kopci, odkud je nádherný výhled do údolí, kde se prochází-

John si je jistý, že mu musela čelist upadnout aspoň rychlostí světla. Rád by něco řekl, zanadával, vzýval boha a všechny svaté, ale šokem není schopný ze sebe dostat jediné slovo, jediný zvuk. Místo toho se pořád s pusou dokořán a s vykulenýma očima vyškrábe na nohy a postaví se, jako by mu to snad umožnilo lepší výhled.

Jen matně si uvědomuje, že Seb vystoupil z auta před ním a že Sherlock za jeho zády dál drmolí svoje stížnosti na děti a svou roli pečovatele.

Aniž by odtrhl pohled od údolů pod nimi, hrábne John rukou za sebe, naslepo nahmatá Sherlockovu hlavu a týl, načež ho chytne zezadu za krk a bez ohledu na jeho protesty vytáhne profesora chemie do stoje. Ne úplně do stoje, ale to nevadí, protože stačilo, aby ho někdo donutil se rozhlédnout a sám si všimnul, proč zastavili a na co všichni zírají.

„O. Můj. Bože. Co to je?" vydechne Sherlock nevěřícně, zatímco zírá na obří zvířata dole u jezera.

„Brachiosauři. Parasaurolopodi. Pachycephalosauři," povídá John, než se zarazí. „Ježiši Kriste, já vidím živý dinosaury. Dinosaury!"

Watsonovi se podlomí nohy a on se s něčím připomínajícím začátek hysterického smíchu sesune dolů. Ovšem nespadne na podlahu džípu. Sherlock ho totiž zachytí a posadí ho zpět na sedačku.

„Doktore Watsone. Johne. Jste v pořádku?" ptá se Sherlock nejistě bledého paleontologa.

„Právě jsem viděl živé dinosaury," hlesne John s trochu manickým výrazem. „Prosím, řekněte, že jste je viděl taky. Že mi nehrabe?" vyhrkne vzápětí John prosebně.

„Viděl. Stáda obrovských ještěrů, aspoň tři druhy," řekne Sherlock s jistotou.

„Johne!" dolehne k nim vzápětí Sebastianův křik.

Blonďák vedle Sherlock sebou trhne, jako by úplně zapomněl, že jsou kolem i jiní lidé a vzápětí se začne sápat ven z auta.

„Johne!" huláká pořád Moran. „Johne! Já vidím parasaurolopa, jak pije!"

„Já taky!" křikne na něj John zpátky a rozběhne se tam, kde stojí jeho kolega a kus za ním i Mycroft Holmes a jeho Anthea.

„Specialista na atrakce. Specialista na atrakce," mumle si John pod nosem, zatímco stojí v trávě a skoro bez mrknutí hledí na pokojně se tvářící dinosaury. Na opravdické živé dinosaury, kteří se před jejich očima procházejí údolím.

„Bože, Johne, jsme vyhynulí. Měl's pravdu, jsme vyhynulí," chytne Sebastian kamaráda za ramena. Odpovědí mu je jen trochu šíleně znějící zachichotání.

„Vy!" obrátí se najednou John na Mycrofta Holmese a vysmekne se tam Sebastianovi. „Vy! Jak jste to udělal? Jak jste do prdele tohle udělal?!" ptá se s prstem namířeným na majitele parku.

„To vám vysvětlím, až dojedeme do návštěvnického střediska," odpoví mu Holmes s klidem.

John jen zavrtí hlavou a přeletí pohledem přes mobilem zaujatou asistentku, potenciální výnos počítajícího Wilkiese, na ohromeného Sherlocka, který stojí kus od skupinky a skoro bez mrknutí hledí do údolí. John se na dlouhána nadšeně zazubí a znovu se obrátí na dinosaury. Ti naštěstí nezmizeli, ale pořád jsou tam dole.

„Kurva Ježiši Kriste, živí dinosauři."

- - o - -

Zbytek cesty byl snad nekonečný, i když trval sotva deset minut.

John na svém sedadle skoro nadskakoval nadšením a netrpělivostí a on i Sherlock si vyměňovali svoje názory na to, jak asi Holmes starší vytvořil tohle. Zábavní park. Zoologickou zahradu s dinosaury. Samozřejmě každá jejich teorie včetně té o genetickém klonování měla své trhliny a vady, protože není možná spousta věcí včetně nalezení kompletní DNA tolika dinosaurů. Nakonec se shodli, že Mycroft pravděpodobně upsal duši ďáblu a slíbil mu jako oběť svého prvorozeného nebo možná prvorozeného svého staršího bratra, který sem má příhodně přijet.

Jediné, co je rušilo, byl Wilkies a jeho neustálé drmolení o tom, jak na tomhle parku musí vydělat těžký prachy.

- - o - -

K zlosti dvou paleontologů a jednoho chemika ovšem nedostali vysvětlení hned, co dojeli do střediska. Ne, místo toho se nejdříve museli ubytovat v překvapivě luxusních pokojích, a pak je čekal společný oběd, takže se všichni ze dvou aut, minus řidiči, sešli u jedné prostřené tabule.

Podávala se jídla, která John ani Sebastian nepoznali od pohledu a skoro ani podle chuti a pravděpodobně by nebyli schopní vyslovit jejich názvy, pokud by jim někdo řekl, co to vlastně jí. Chutnalo to všechno skvěle, to musí oba paleontologové uznat, jenže oni nemají chuť ani hlad. Chtějí vidět dinosaury, ideálně zblízka a chtějí vědět, jak sakra Mycroft Holmes dokázal, že jsou tady a živí. A Sherlock Holmes nejspíš jejich netrpělivost sdílel, protože se nedotkl ani jednoho z několika chodů.

Oproti nim Holmes starší, Wilkies a Anthea jedli s chutí, i když asistentka i během oběda mlčela a hrála si s telefonem.

Po dobu jídla je Mycroft nudil řečmi o tom, že záměrem parku je bavit lidi a hlavně udělat jméno podniku, zisk je až vedlejší. Toto Wilkiese trochu zaskočilo. Otvírat se prý bude s novým rokem, ovšem reklamy a inzerce ohledně Jurského parku, jak se tato atrakce jmenuje, by měly být zveřejňovány už po tomto týdnu, až park schválí konzultanti, přesněji Sherlock Holmes a John Watson. Samozřejmě Sebastian Moran bude moci přidat i svůj posudek, bude-li chtít.

Po dobu pobytu tady si nikdo z nich nemusí dělat starosti se stravou nebo něčím podobným přízemním, vše, co si budou přát, je jim k dispozici a samozřejmě na účet podniku. Ať už budou chtít navštívit cokoliv, určitě to zde najdou, koneckonců, na ničem se nešetřilo.

- - o - -

„Cože? Ty se mnou nepojedeš?" chytne se Sebastian za srdce s pohledem upřeným na Antheu, když Mycroft cestou po schodišti do vstupní haly celému kolektivu oznamuje další program. Přesněji to, že po dobu prohlídky v návštěvnickém středisku jim on a jeho asistentka budou dělat doprovod, ale dále již se budou muset obejít bez nich.

„Někteří lidé musejí pracovat, pane Morane," odpoví mu Mycroft místo Anthey a jeho výraz je dokonalým zpodobněním nespokojenosti.

Sebastian věrný své povaze neuznávající nadřízené si ho nevšímá a vyjde o krok výš a blíž k asistentce.

„Doufám, že máš občas volno, protože od něj si musíš aspoň párkrát do roka odpočinout," prohodí ne tak úplně potichu, než vyrazí zase dál dolů.

Než mu na to stačí Mycroft něco odpovědět, pravděpodobně něco urážlivého, přeruší ho otevírající se vstupní dveře haly. Jimi dovnitř vejde další z řidičů, tenhle s kufrem v ruce a jemu za zády malý kudrnatý kluk, kterému může být kolem desíti.

„Strejdo!" zaječí kluk nadšeně a rozběhne se ke schodišti.

John, který jde po schodech druhý a je tedy hned za Sherlockem, může krásně vidět, jak profesor chemie ztuhnul a na moment zkameněl. Jen na moment, protože o chvilku později do Sherlocka v plné rychlosti vrazí onen kluk a pokud Sherlock nechtěl skončit rozplácnutý na schodišti, musel se začít hýbat.

„Ehm – ahoj – Archie," dostane ze sebe Sherlock nejistě, ruce od těla, aby se dítěte náhodou nedotknul.

John se k němu otočí zády a podívá se na Sebastiana v naději, že tím zabrání pobavenému smíchu. Jenže to by se Seb nesměl tvářit stejně jako on. Oba paleontologové se podívají do strany a z jejich hrdel se vydere chrčivé cosi, co si nejde splést s ničím jiným než s potlačovaným smíchem.

Tím na sebe samozřejmě přitáhnou pozornost Sherlocka a malého Archieho.

„Vy jste doktor Watson!" zaječí Archie nadšeně a obratem ruky stojí před Johnem, v obličeji výraz posvátné úcty. „Vy jste nejlepší paleontolog vůbec! Četl jsem od vás všechno!"

„A víš, co je nejlepší?" ozve se nad Archiho ramenem tichý vemlouvavý hlas Sherlocka Holmese. „Doktor Watson tu bude celý týden. Jsem si jistý, že bude ochotně dělat svému největšímu fanouškovi průvodce, že doktore?" usměje se Sherlock sladce. Krutá to pomsta za doktorův smích.

„A připravit vás tak o ono potěšení ze setkání se synovcem?" vrátí mu John stejně sladce. „To bych přece nemohl udělat."

Archie jen přeletí pohledem mezi těma dvěma, než přijde s řešením.

„Tak budem chodit společně!" navrhne nadšeně.

Na to se Sherlock moc nadšeně netváří, jen se otočí čelem vzad a se zády rovnými jako pravítko pokračuje v cestě pryč z haly.

„Máš tu ještě druhého strejdu," ukáže John palcem za sebe, kde by dle jeho vědomostí měl postávat pravděpodobně už dost netrpělivý Mycroft Holmes.

Archie se jen nakloní do strany, aby viděl za Johna, ale rozhodně od paleontologa neodchází, i když právě o to Johnovi šlo.

„Dobrý den, strýčku," pozdraví Archie zdvořile a je mu stejně zdvořile odpovězeno. „Ahoj, Antheo," zamává s trochu větším nadšením asistentce.

„Dobrý den, Archie. Chceš se nejdříve ubytovat a najíst nebo půjdeš rovnou s ostatními na prohlídku? I když se zdržíš, tak o nic nepřijdeš, ukážeme ti všechno," zeptá se Anthea milým hlasem.

„Jedl jsem v letadle, tak je to dobrý," mávne Archie rukou. „Můžu jít s ním?" zeptá se a chytne se Johna za rukáv, naprosto slepý k posunkové konverzaci mezi jedním nechápavým a druhým velice pobaveným paleontologem nad jeho hlavou.

„Jak si přeješ," pokýve Anthea hlavou a vrátí se k telefonu.

„Můžeme pokračovat?" zajímá se Mycroft a doopravdy se tváří stejně netrpělivě, jak si John myslel.

„Jo!" vyhrkne hned Archie a chytne Johna za ruku, zatímco ho táhne dolů ze schodů. „Viděl jste to údolí? Bylo úplně plné dinosaurů! Viděl jste je taky? Pachy- pachypace- pachycepalosauři a brontosauři. Teda vlastně brachyosauři," štěbetá Archie.

John a Seb si jen vymění jeden trpitelský a jeden veselý pohled a pokračují dále.

Tak jo a na další kapitolu si počkáte aspoň čtrnáct dní :3