Už je to měsíc, co se Sherlockovi stala ona nehoda a on se zmenšil. Nebo lépe řečeno, jeho tělo omládlo na věk osmi let. On i jeho bratr a veškeré jeho agentury pátrají po zmizelém profesoru Summerleem a záhadném hispánci, který ho vězní. Ovšem marně. Skoro to vypadá, jako by nikdy neexistovali.
Sherlocka velice brzy začal Mycroftův dům nudit, a tak chodil ven.
Londýn je pro malé dítě velice nepraktické místo. Veškeré kliky a terminály jsou příliš vysoko, aby se daly pohodlně použít. Taxík osmiletému klukovi nezastaví, i kdyby ho v davu dospěláků náhodou viděl. Vzdálenosti jako kdyby najednou narostly.
A nejhorší ze všeho jsou lidé, kteří Sherlocka neustále zastavují a ptají se ho, jestli se neztratil a kde má rodiče. Většinou na nich dokázal najít něco, čím je mohl vystrašit nebo odehnat, ale už dvakrát se mu stalo, že ho příliš aktivní občan odvedl na policii jako ztracené dítě. Jednou dokonce na New Scotland Yard. Tehdy tam poprvé od oné nehody viděl Johna a Lestrada.
Detektiv inspektor vypadal ustaraně a John vyloženě zoufale. Sherlock nemohl slyšet, o čem se ti dva baví, ale i na dálku poznal, že se Lestrade snaží Johna uchlácholit. Bavili se spolu jen chvíli, než John potřepal hlavou, marně se pokusil o úsměv, prohodil s Lestradem ještě pár slov a se skloněnou hlavou odešel. Když procházel kolem Sherlocka, měl ve tváři smutný, ustaraný výraz a v kapse držel telefon.
- - o - -
„Dobrý den, paní Hudsonová." pozdraví John domácí, když se vrátí domů.
„Ráda vás zase vidím, Johne." pousměje se paní Hudsonová, ale hned zase zvážní. „Sherlock se ještě neozval, že ne." zeptá se skoro beznadějně.
„Ne, ještě ne." zavrtí John hlavou a na moment uhne pohledem, než se na domácí zase podívá. „Paní Hudsonová, nevíte náhodou, jestli se sem nenastěhoval někdo nový?"
„Sem do ulice se nikdo nenastěhoval už aspoň půl roku." odpoví mu paní Hudsonová překvapeně. „Proč se na to ptáte?"
„No, poslední dobou tady dost často potkávám takového malého kluka. Má černé vlasy a brýle." vysvětluje John. „Napadlo mě, že je tady asi nový, ale možná jsem si ho před tím jenom nevšiml."
„Malý, černovlasý kluk s brýlemi? To mi nic neříká." zamračí se paní Hudsonová. „Možná bydlí někdo poblíž, ale na Baker Street to rozhodně není."
„To nevadí." mávne John rukou a vydá se po schodech vzhůru. „Děkuji, paní Hudsonová." dodá ještě, než za sebou zavře dveře. Brýlatého kluka i domácí hned pustí z hlavy. Tmavý, tichý a úplně opuštěný byt Johnovi opět plnou silou připomene, že je Sherlock pořád nezvěstný.
Doktor si zhluboka povzdechne a pověsí si bundu na věšák. Vydá se do kuchyně, aby si připravil čaj a zatímco se voda vaří, vytáhne z kapsy mobil.
Žádná přijatá zpráva.
John na moment zavře oči. Doufá, že mu Mycroft nelhal, a že je Sherlock doopravdy v pořádku. Voda začne vřít. John se i s hrnkem plným čaje přesune do obýváku, kde se usadí ve svém křesle. Opět vytáhne telefon a začne psát zprávu.
Měl by ses už vrátit. Paní Hudsonová přestává věřit, že to uděláš.
- - o - -
John má sice volno, ale stejně je venku a chodí po Londýně. Obvykle trávil volné dny vyšetřováním vražd nebo doma s hrnekem čaje v ruce a s notebookem na klíně, zatímco se Sherlock pokoušel vyhodit kuchyň do vzduchu.
Bez geniálního detektiva ho ale k případům nezvou a v bytě je děsivé ticho.
Proto John tráví většinu času venku. Prochází nazdařbůh Londýnem, občas vysedává v kavárnách nebo v hospodách nebo zajde k Angelovi, který se ho vždy snaží uklidnit.
Poslůední dobou za ním běhá i ten malý kluk, kterého nikdo nezná. Nejdřív si John myslel, že je to jen náhoda, ale poslední dva dny si je jistý, že ho kluk vyloženě sleduje. Mylý asi osmiletý kluk v kulatých brýlích, s rozcuchanými černými vlasy a tmavou bundou. I když mu kluk příjde povědomý, John si nevybavuje, že by ho někdy před tím viděl.
- - o - -
Dnešní počasí není na procházky nejvhodnější. Oproti předchozím dnům se ochladilo a navíc to vypadá, že bude pršet, dusno je rozhodně pořádné. John nemá deštník, ale stejně vyrazil ven. Lepší zmoknout a uhnat si nějakou virózu, než být sám v prázdném bytě.
I dnes mu je v patách onen malý kluk. John se trochu pousměje, když ho vidí.
Kluka za ním mohl poslat kdokoliv, i když představa Mycrofta Holmese, který rekrutuje na základní škole je trochu směšná. Na drohou stranu John věří, že kdyby to mělo Holmesovi pomoct, že to s ledovým klidem udělá.
John nedojde daleko, když doopravdy začne pršet. Zarazí se a ohlédne se na svůj doprovod.
Kluk stojí u vchodu do jedné bodovy a podezíravě pozoruje ocelové nebe nad sebou. Nevypadá to, že by v té své tenké bundě schovával deštník nebo pláštěnku.
John na okamžik zaváhá, ale pak se vydá ke klukovi.
Je asi v polovině cesty, když si ho jeho pronásledovatel všimne. Kluk sebou překvapeně trhne a vypadá to, že chce co nejrychleji zmizet.
„Počkej!" vyhrkne John rychle a dvěma kroky je u chlapce. „Nemáš hlad? Hned za rohem je restaurace. Můžeme tam počkat, než přestane pršet." navrhne s klidným výrazem.
Kluk na okamžik zaváhá, ale pak pomalu přikývne na souhlas.
Bok po boku se vydají k Angelově restauraci. John čekal, že kluk využije první příležitosti k útěku, ale nestalo se tak. Ajen si strčí ruce do kapes a po očku se na Johna dívá. Stejně nenápadně John sleduje malého. Bez jediného slova dojdou k Angelovi. To už se rozpršelo pořádně, takže jsou oba mokří od hlavy až k patě.
„Johne, rád vás vidím!" rozzáří se obtloustlý skoro Ital, když uvidí vcházet hosta. „Kdepak máte Sherlocka? A copak je tohle za malého pána?"
„Sherlock něco vyšetřuje." mávne John rukou, ale na zlomek vteřiny se zatváří ustaraně. „A tohle je pro dnešek můj host, pokud si to nerozmyslel." obrátí se John an kluka.
„Nerozmyslel." řekne kluk tiše a rozhlédne se kolem.
„Dám vám stůl u okna." nabídne jim Angelo a odvede své hosty k jednomu z mála volných stolů.
John a kluk se usadí a Angelo k nim nažene jednoho z obsluhujících mladíků. John pro oba objedná těstoviny se špenátovo-sýrovou omáčkou a číšník zmizí.
„Nechceš mi říct, kdo jsi a proč za mnou furt běháš?" zeptá se John zvědavě.
„Jak dlouho víš, že tě sleduju?" zeptá se kluk trochu nejistě.
„Že se tady potuluješ, to vím asi tak dva týdny, ale že sleduješ vyloženě mě, to vím jen pár dní." odpoví John po pravdě. „Řekneš mi svoje jméno?"
„Conan." řekne kluk potichu. „Arthur Conan Doyle."
„Těší mě. John Hamish Watson." pousměje se John a napřáhne k chlapci pravačku.
Conan se zatváří překvbapeně, ale nakonec zvedne ruku a stiskne tu Johnovu.
To už k nim přišel číšník s jejich objednávkou.
„Dobrou chuť." popřeje jim mladík, než odejde.
John se pustí do jídla, za to Conan věnuje talíři velice podezíravý pohled.
„Nemáš rád špenát?" zeptá se John a lehce se zamračí. „Mohl sis objednat něco jiného."
„Já moc nejím." řekne Conan klidně. Když ale vidí, jak se na něj John dívá, sebere vidličku a pustí se do jídla.
John se trochu pousměje. Tenhle kluk- tenhle Conan mu připomíná Sherlocka – bledý obličej, zvlněné černé vlasy, sledování lidí a neochota jíst. Chybí mu jen pár roků,a by z něho byl dokonalý Sherlock Holmes.
John se na moment zarazí.
Je Sherlockovi opravdu velice podobný. Mohli by být příbuzní.
„Nebudou o tebe mít rodiče starosti? Bude osm." řekne John jako by nic, ale na odpověď čeká dost napjatě.
„Jsou v zahraničí." odpoví Conan a vrtá se v jídle.
„Ale sám tady určitě nebydlíš, ne? Někdo určitě bude mít strach, jestli se ti něco nestalo." pokračuje John ve výclechu.
„Spíš jestli neprovádím něco nelegálního." nakrčí Conan nos.
„Nelegálního? V osmi letech?" zeptá se John nevěřícně.
„V mém případě spolu věk a inteligence nejsou nijak úměrné." řekne Conan s ledovým klidem.
„To je vidět." pousměje se John.
Ten kluk je vážně jako Sherlock. I co se týče skromnosti.
Conan se na něj trochu podezíravě dívá, ale pak se opět obrátí k talíři a začne se vrtat v těstovinách. John už nic neříká, dokud nedojí.
„Omluv mě na moment." řekne John, zatímco vstává a vydá se na záchod. Netrvá mu dlouho, než se vrátí, ale Conan už u stolu není.
„Promiňte, nevíte, kam zmizel ten kluk, co tu se mnou seděl?" zeptá se John číšníka.
„Byl tu pro něj nějaký muž. Zaplatil vaši útratu a odvezl chlapce. Je to v pořádku?" zamračí se mladík s obavami. Únos dítěte není nejlepší reklama pro podnik.
„Ano, je. Děkuji." řekne John rychle. Vezme si svou bundu a vydá se domů.
Nemá tušení, kdo to Conana odvezl, ale je si jistý, že kdyby to byl únos nebo něco takového, že by be Conan nenechal jen tak odvést. Na to je moc chytrý. Na drohou stranu Sherlock dobrovolně nasedl do auta k několikanásobnému vrahovi.
John se trochu vystrašeně zarazí, ale pak zavrtí hlavou a pokračuje v cestě. Conan je dítě, nevyšetřuje vraždy a na rozdíl od geniálních detektivů má aspoň nějaký pud sebezáchovy.
John vytáhne mobil začne psát sms.
Potkal jsem kluka, co je jako ty. Mohl by být tvůj syn, jak jste si podobní a nejen vzhledem.
Vážně už by ses mohl vrátit. Začínají mi chybět i ty tvoje noční pokusy se střelným parechem.