Otevřela jsem oči a na pár sekund jsem nic neviděla. Jsem snad zase v tom sklepě? Ne, už víckrát ne! Vždyť… Co se vlastně stalo? Něco se stalo. Něco určitě ano, já přece nemohu být zpátky. Zpátky na tom tmavém místě, kde byla jen jedna postel a tři hračky. A kde je Aberforth? Vždycky tu byl, vždy, když jsem se probudila.
Tma slábla, už jsem viděla obrysy nábytku. Rozeznávala jsem pohovku, křesla i nějaký stolek. Ale proč tu jsem? Jak jsem se tu vzala? Vždyť poslední, co si pamatuju, jsou světla poletující všude kolem. Červená, zelená, modrá i žlutá. Co to bylo za světla?
Aberforth. Albus. A ten blonďák.
Kouzla! Ty světla byly kouzla!
Náhle jsem pocítila strach. Před očima se mi objevila vzpomínka z doby, kdy mi bylo šest. Tři kluci, mudlové. Proč mi to udělali? Tu otázku jsem si položila od té doby již tisíckrát. Jak někdo může být tak krutý?
Sedla jsem si na pohovku, stále se utápějící v myšlenkách.
A od té doby se bojím kouzel. Už jsem je nechtěla používat. Jakkoli jsem se těšila do té školy kouzel předtím, teď to zastínila nenávist na to místo.
Kvůli kouzlům jsem dopadla tak, jak jsem dopadla! Schovaná ve sklepě, na vzduchu jen v noci.
Kouzla mi vzala otce. Vzali ho do kouzelnického vězení a tam i umřel.
Vzala mi i mé dva bratry. Škola čar a kouzel. Vzala mi jediného člověka, který mě měl rád, který se o mě nestaral jen z povinnosti. Staral se o mě, protože chtěl, protože mu na mně záleželo.
Kouzla mi vzala i matku. Kvůli kouzlům umřela, to kouzla ji zabila!
Náhle jsem si něco uvědomila. Vždyť… vždyť kouzla přece zabila i mě! Konečně jsem si vzpomněla na poslední události, které se odehrály. Albus a ten blonďák se hádali s Abem. Blonďák vytáhnul ten kouzelnický nástroj a použil ho proti mému bratříčkovi. Potom začaly létat ty paprsky. Kouzla… A já… chtěla jsem jim jen pomoct, tak moc jsem chtěla, aby přestali křičet a bojovat. A pak jsem už jen viděla, jak na mě letí to… to kouzlo.
A to je vše, pak už jsem se ´nějak´ ocitla tady.
Jenže jak? A kde to jsem? Takhle vypadá smrt? Tmavá místnost s celkem pohodlnou pohovkou?
Zvedla jsem se a chtěla jsem najít nějaké dveře.
Byl to divný pocit. Najednou jsem si jasně uvědomovala, kdo jsem, co dělám. iKdežto předtím… předtím jako bych okolo sebe měla nějaký závoj, který mi nedovoloval procitnout z té mlhy./i
V místnosti nebyla žádná okna. Krb, který jsem předtím přehlédla, už dlouho nesloužil svému účelu. Šla jsem pomalu místností, s rukama před sebou, abych prozkoumala terén.
„Hledáš něco?" ozvalo se z druhé strany místnosti a já jsem se tak lekla, že jsem zakopla o křeslo, kolem kterého jsem zrovna procházela. Rychle jsem se otočila za hlasem, ale v té tmě jsem nic neviděla.
„Kdo-" zachrčela jsem, nezvyklá používat hlas. Kdy jsem vlastně naposledy mluvila?
„Kdo to," odkašlala jsem si a pokračovala, „je?" dořekla jsem konečně a mračila se tím směrem, kterým jsem tušila osobu. Ozvalo se tiché zamumlání, slabá rána, spatřila jsem záblesk světla a v následující chvíli začaly hořet svícny v místnosti. Poděšeně jsem s sebou škubla, určitě to bylo kouzlo!
V druhém křesle v místnosti seděl nějaký muž, kterému mohlo být něco přes třicet. * Nohy měl položené na stolku a byl pohodlně rozvalený.
„Mé jméno není důležité, jak se jmenuješ ty?" zeptal se muž.
„Ari… Ariana," vykoktala jsem. Ještě stále jsem byla rozrušená z toho kouzla.
„Zdravím tě, proč tu jsi?" zeptal se mě na otázku, na kterou bych sama chtěla znát odpověď.
„To nevím," řekla jsem, tentokrát konečně bez zakoktání.
„Achjo. Další, který neví. Víš aspoň, co se s tebou stalo?" zeptal se, smiřující se s tím, že to bude na dlouho.
„Ano. Tedy, jsem mrtvá. Asi," řekla jsem nejistě.
„Asi? Děvče, asi určitě! Jinak bys tady se mnou nevedla tuhle plnohodnotnou konverzaci! Jak se jmenuješ celým jménem? Ať vím, co s tebou."
„Brumbálová. Ariana Brumbálová," řekla jsem své celé jméno. Ten muž došel k nějaké skříni a začal ji prohledávat.
„Bellerovi, Bellovi, Blackovi, Bomanovi, Bromovi, Brumbálovi, tady," mumlal si pro sebe.
„Jak to bylo? Kendra?" nestihla jsem ani znova říct mé jméno, když mé jméno očividně našel.
„Mám to!" Zamumlal si pro sebe, vzal do ruky tenkou složku a sedl si s ní zpátky na křeslo. Rukou naznačil, ať si sednu, tak jsem poslechla a sedla si. Ale co nejdál od něj. Muž začal kmitat očima po řádcích.
„Jó tak to jsi ty!" vykřikl šťastně, ale zrak od papírů neodvrátil, četl dále. Pak nepatrným pohybem ruky přede mnou nechal zhmotnit šálek čaje.
Vyjekla jsem, ale muž tomu nevěnoval pozornost. Stále si četl, oči se mu jen míhaly po papíru.
Začala jsem se rozhlížet po místnosti. Na krbu stály nějaké fotky, ale pořádně jsem na ně neviděla. Naproti mě, za JEHO zády, byla prosklená skříň a v ní se vyjímaly, jako v nějaké slavnostní síni, předměty. Byla tam třeba nějaká lampa, boty, pohár či přesýpací hodiny a mnoho dalších, ale byly tam taky prázdná místa, jakoby tam kdysi něco bylo, ale někdo si to vypůjčil a zapomněl vrátit.
„Hezké, že? Na ty věci jsem náležitě hrdý," ozvalo se. Polekaně jsem sebou škubla a provinile se podívala na muže, který se na mě pobaveně díval. Pro jistotu jsem mlčela.
„Pojďme k věci. Nejspíš stále nechápeš, proč tu jsi. Jsi mrtvá, to chápeš, že?"
„Ano, to ano. Ale myslela jsem, tedy, vždycky jsem myslela, že po smrti se půjde do nebe," promluvila jsem nejistě. Ještě stále jsem nevěděla, jak se mám chovat.
„No tak přesně to si vymysleli lidé, kteří se kvůli špatnému svědomí museli něčím uklidňovat," pronesl škodolibě.
„Za normálních okolností bych ti dal jen potvrzovací papír a poslal tě těmihle dveřmi. Ale já ti to potvrzení dát nemůžu," řekl, už zcela vážným hlasem, a podíval se na mě.
„P-proč?" zeptala jsem se, pociťujíc sucho v krku.
„No řekněme, že jsi na světě ještě nesplnila své poslání," odvětil.
„Ale já umřela, vždyť mě zasáhla ta kletba!" vykřikla jsem.
„Já, já-" hlas se mi zlomil. „Já už se tam nechci vrátit," slzy mi vhrkly do očí.
„Zlato, zlato, já to nemyslel tak, že se tam budeš muset vrátit. No, teda aspoň ne teď. První se musíš naučit kouzlit a tak," snažil se mě uklidnit, ale nepodařilo se to. Snad to ještě více zhoršil.
„Kouzlit?" vyhrkla jsem přiškrceně.
„Já kouzlit nechci, ne, už ne, nechci," vzlykala jsem, schoulená v křesle. Mezi vzlyky jsem mumlala, že už nechci, že udělám cokoli, ale že kouzlit nebudu.
Ten muž, Potvrzenkář, se mně teď zoufale snažil uklidnit, ale očividně nevěděl, co má dělat. Na důkaz svého zoufalství pobíhal zmateně okolo. Pak se najednou rozběhl ke skleněné skříni, něco odtamtud vytáhnul a běžel zpátky ke mně. Já jsem mezitím přestala brečet, ale sem tam jsem ještě popotáhla. Nyní jsem se však dívala na věc, kterou mi muž podával. Opatrně jsem to vzala do dlaně. Byl to prsten! Byl ve tvaru květiny a vypadal nádherně. **
Podívala jsem se na muže a děkovně se pousmála. On mi úsměv nejistě opětoval.
„Promiň, neuvědomil jsem si, co říkám. Ale musíš se naučit kouzlit, ale to už nebude má starost, to bude mít na starost někdo jiný," řekl. Zmateně jsem se na něj podívala.
„Proč?" zeptala jsem se.
„Aby´s splnila své poslání a pokračovala dál," řekl a ukázal na dveře za mnou.
„Má-má ten prsten nějakou, tu-no, kouzelnou moc?" zeptala jsem se opatrně.
„To zjistíš," řekl a povzbudivě se na mě usmál. Pokusila jsem se mu úsměv oplatit, ale mé útroby svíral strach, takže z toho nejspíš vyšel jen nějaký škleb.
„Pořád mluvíte o tom, že musím splnit nějaké své poslání. Jaké?" zeptala jsem se.
„Je mi líto, ale já ti to říct nemůžu, já jen dávám potvrzenky. To ti řeknou jiní," řekl. Zase jsem se nic nedozvěděla. Potvrzenkář najednou zpozorněl, nastražil uši a poslouchal něco, co jsem já neslyšela. Pak se na mě podíval smutným pohledem.
„Musíme se rozloučit," řekl smutně.
„Proč? Kam půjdu?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem odejít, bála jsem se.
„Protože u mě je zastávka mezi životem a smrtí, u mě nemůžeš zůstat. A kam půjdeš? Do těch oranžových dveří, tam na tebe už někdo bude čekat," podívala jsem se na něj nerozhodným pohledem a on si smutně povzdechnul.
„Tak běž," kývl směrem ke dveřím. Pomalu jsem vstala a šla ke dveřím. Vedle oranžových byly ještě jedny zelené. Zvláštní, předtím jsem si jich nevšimla.
„Ariano, počkej!" zastavil mě jeho hlas. Otočila jsem se na něj, doufající, že si to rozmyslel, že můžu zůstat tady.
„Můžu se s tebou vyfotit?" řekl a zamával obrovskou věcičkou. Nejistě jsem kývla, on to postavil na druhý konec místnosti a zmáčkl tlačítko. Potom se postavil vedle mě a objal mě kolem ramen. V následující chvíli foťák blesknul, ale snažila jsem se ani nemrknout.
Potvrzenkář pak mávl rukou a snímek se zarámoval a umístil na krb. Při tom kouzle jsem sebou trhla a on si toho všimnul. Omluvně se na mě podíval a znova se rozloučil. Já mezitím došla ke dveřím, otevřela jsem je, ale pak jsem si na něco vzpomněla.
„Hej!" křikla jsem na něj. Podíval se na mě.
„Už je tvé jméno důležité?" zeptala jsem se. Pobaveně se usmíval.
„Ještě stále ne!" křiknul na mě zpátky, mile se usmál a to bylo to poslední, co jsem viděla, než se za mnou zavřely dveře.
* Představuju si ho nějak takhle (T.J. Thyne): fs70/f/2011/364/b/9/an_angel_by_
** Prstýnek:
fs71/f/2012/008/4/3/flower_ring_by_