Žil byl jeden vlkodlačí chlapec, kterého velice překvapilo a zároveň rozesmutnilo, když mu na 11-té narozeniny přišel dopis z Bradavic. Jeho otec okamžitě rozhořčeně zareagoval, jestli to má být nějaký stupidní vtip a jestli ano, tak není vtipný. Obratem mu přišla odpověď, že pokud se rozhodnou přijmout studium v Bradavicích, že se podle toho zařídí. Že by byli schopni mu sehnat místo, kde by trávil své přeměny a že by o tom věděli jen profesoři. Rodiče nakonec váhavě souhlasili a chlapec byl po dlouhé době konečně zase šťastný, jako nikdo jiný.
Prvního září rodiče dovedli chlapce na nádraží King's Cross a neochotně se s ním rozloučili. Báli se o něj, tak moc se o něj báli, ale viděli, jak je šťastný, a proto i oni nasadili úsměvy.
Chlapec si ve vlaku sednul k nějakým druhákům, jelikož nikde jinde nenašel volné místo. Druháci se s ním nebavili, přesto byl chlapec rád, že není sám v kupé.
Dojeli do Bradavic a sotva vystoupil z vlaku, hned se ozval burácivý hlas, který svolával všechny prváky k sobě. I přesto, že muž byl nejméně 2x tak větší, než oni, sálala z něj dobrota. Nastoupili do loděk, se kterými dojeli až k tomu nejúžasnějšímu hradu, který kdy existoval. Ten hrad hrdě nesl jméno Bradavice, škola čar a kouzel. Hagrid – tak se ten veliký muž jmenoval – je vyvedl z loděk, kde si je vyzvedla přísně, avšak spravedlivě vypadající dáma, profesorka Minerva McGonagallová, která je odvedla do malé místnosti vedle Velké síně, kde si je později vyzvedla a zavedla je přímo před stoličku, kde byl Moudrý klobouk. Chlapec byl celý vyjevený. Nadšením poulil oči a rozhlížel se kolem. Klepal se vzrušením, ale i strachem, kde ho klobouk zařadí. Co když se mu tam nebude líbit? Co když ho tam nepřijmou?
Byl tak zabraný do přemýšlení, že málem přeslechl své jméno. Teď se rozhodne, do jaké koleje půjde. Doufal, že půjde do stejné koleje, jako jeho rodiče. Ptal se otce a ten říkal, že by se nic nestalo, kdyby šel do jakékoli koleje, ale on moc dobře viděl, že chce, aby šel do jeho koleje – do Nebelvíru.
Sedl si na už rozviklanou stoličku, a profesorka McGonagallová mu nasadila na hlavu klobouk, který tam byl o trochu déle, než u ostatních, ale chlapec se pak přece jenom dostal do vytoužené koleje. V duchu zajásal, byl šťastný, že na stoličce nezůstal jenom hloupě sedět, dokud mu Modrý klobouk neřekl, že se někde stala chyba a on se musí vrátit domů, ale přece jen do Bradavic patří. Rodiče na něj mohou být hrdí.
Vydal se k tleskajícímu stolu, kde si sednul vedle nějakého kluka, který se tvářil snad ještě šťastněji, než on sám. Naproti němu seděla malá zrzka, která se úzkostlivě dívala do řad ještě nezařazených studentů.
Zařazování skončilo, ředitel bradavické školy, pan ředitel Brumbál řekl proslov, který většina žáků ani nevnímal, lusknul prsty a před chlapcem se objevilo to nejlepší jídlo, které kdy jedl. Ani maminčina úžasná kuchyně se tomu nemohla vyrovnat. Po vynikajícím jídle, kde se náš malý vlkodlak nemohl vynadívat na nové věci okolo něj a kdy se nacpal téměř k prasknutí, je svolali prefekti, kteří je měli odvést do Nebelvírské společenské místnosti.
Místnost byla úžasná, jako ostatně zatím vše, co viděl. Červená a zlatá barva byla vše, kde se jenom podíval. Starší žáci už byli usazení v křeslech a vzrušeně se bavili o tom, jaké měl kdo prázdniny. Všude se ozýval radostný smích, a chlapec byl šťastnější, než kdy dřív. Našel nový domov.
Vyšel schody do chlapecké části, na jedněch dveřích našel své jméno a vstoupil. V místnosti už byli i ostatní tři kluci. První byl ten, vedle kterého seděl ve Velké síni a který se tvářil snad šťastněji, než on sám. Další chlapec měl velice rozcuchané vlasy a brýle a vesele se bavil s tím prvním klukem. A poslední byl menší podsaditý klučina, který zrovna jedl čokoládu. Chlapci se navzájem představili a hned se z nich stali velice dobří kamarádi.
A to kamarádství se upevnilo ještě víc, když se tři mladíci dovtípili, kam se vlkodlačí chlapec každý měsíc vydává. Byli tak odhodlaní mu s jeho trápením pomoci, že se stali zvěromágy a měsíc co měsíc se společně s chlapcem měnili ve zvířata a hlídali ho, hráli si spolu a dováděli...