JacquiT and Harper64 - Thank you for your reviews. One of them even in my native language:-). Thanks again. Well, I hope you both will like the rest of my story.

Penzion i uvedenou terapii jsem si vymyslela. Veškerá podobnost s reálnými osobami nebo místy je čistě náhodná.

říjen 1942

Na Hastingské policejní stanici byl klid. Ne že by to bylo něco špatného, ale jak Samantha Stewartová zjistila, znamenalo to spíše klid před bouří. Jako by se právě dnes mělo něco zásadního stát. Nervózně poklepávala prsty o dřevěný stůl. Touha vstát ze židle a zapojit se do nějaké akce v ní rostla čím dál tím víc. Pan Foyle měl naneštěstí chřipku a tak Sam jen tvrdla na stanici a čekala, až se její šéf uzdraví. Tedy, nebyla úplně bez práce. Pořád byla k dispozici seržantu Milnerovi. Jenže ten věnoval posledních pár dnů nejrůznějšímu papírování a sepisování hlášení. Takže nepotřeboval nikam odvézt.

Samina nervozita dostoupila až takového vrcholu, že začala přecházet sem a tam po místnosti. Dokonce vyšla i na chodbu, protože jí bylo v kanceláři teplo. Seržent Brooke jí pobaveně sledoval, ale stačil jeden její pohled směrem k němu a poznámka mu zmrzla na jazyku.

Bože, co by tak dala za nějakou vraždu. Hned se v duchu omlouvala svému otci vikáři, ale nemohla si pomoct. Stačila by i nějaká krádež. Copak si všichni hastingští zločinci vzali dovolenou?

Její přání se jí nečekaně splnilo v podobě její kamarádky z dětství, Mary Nealsové. Zrovna ji zahlédla, když vešla na stanici.

„Mary, co tady děláš?" zeptala se jí překvapeně. Mary byla tmavovlasá dívka se světlou pletí a mírně zakulacenou postavou. Neviděly se dobré tři roky.

Mary se chvěla po celém těle a v rukou svírala hnědou kabelku.

„Promiň Sam, ale nevěděla jsem na koho jiného se mám obrátit."

„Co se stalo?"

„Jde o mého bratra. On je… on byl…"

Sam jí konejšivě položila ruku na rameno.

„Pojď se mnou. Sedneš si a v klidu mi všechno povíš."

Zavedla ji do kanceláře seržanta Milnera. Ten jí nabídnul šálek čaje a ona ho vděčně přijala. Teprve po napití se přestala třást a byla jim schopná sdělit, co ji přivádí do Hastingsu.

„Přišla jsem za tebou, protože jsem dostala od svého bratra dopis. Přečetla jsem si ho a okamžitě šla na policejní stanici. Dopis jsem jim ukázala, ale oni mně odmítli pomoct. Řekli mi, že případ uzavřeli jako sebevraždu, ale já odmítám uvěřit, že by se John sám zabil."

„John je mrtvý?" zeptala se jí Sam roztřeseně. To přece není možné. John byl jen o dva roky starší než jeho sestra. Také byl Saminou první dětskou láskou.

Mary smutně kývla hlavou.

„Můžete nám říct něco bližšího o smrti vašeho bratra?" ozval se konečně seržant Milner. Krátce se podíval směrem k pobledlé Sam. Měl chuť ji chytit za ruku a utěšit ji, ale ovládl se.

„Přečtěte si nejdříve ten dopis a pak vám odpovím na jakékoliv otázky."

Milner si dopis beze slova přečetl a pak ho podal Sam. Stálo v něm:

Drahá Mary,

pokud čteš tento dopis, nejsem již mezi živými. Je mi líto, že tě opouštím tak brzy, ale osud rozhodl jinak. Doufám, že ty budeš žít o mnoho déle než já. Nejdřív mi ale dovol vysvětlit ti pár věcí.

S mojí ženou jsme se rozhodli navštívit penzion Valentine. Však jsem ti o něm vyprávěl. Brali jsme to jako šanci na nový začátek. Jenže nebylo nám dopřáno klidu. V noci se snažil kdosi dostat do mého pokoje. Také mám pocit, že mne někdo sleduje. Mohla by sis myslet, že jsem jen paranoidní nebo se mi to jen zdá. Ale já jsem si jistý. Hrozí mi nebezpečí a bojím se každého nového dne.

Šel jsem na policii, ale ti mi řekli, že dokud nebudu mít důkaz toho, že mně někdo sleduje, nemohou nic dělat. Moje žena už ztrácí trpělivost. Nevím, co dál.

Kdyby se mi něco stalo, Rachel ti předá můj dopis. Možná nedojde k nejhoršímu, ale i tak cítím potřebu se s tebou rozloučit. Mám tě moc rád, sestřičko. Vzpomínej na mě s láskou.

Tvůj bratr John

Sam na okamžik zavřela oči, aby zahnala slzy. Ty jí v téhle situaci nepomůžou. Teď je čas jednat.

„Jak přesně John zemřel?"

„Prý se otrávil jedem na krysy. Policie tvrdila, že se zabil kvůli traumatu z války, ale já jsem hned věděla, že to je lež. Přece tam jel, aby se smířil se svou ženou a žil dál šťastně."

„Proč si policie myslela, že nešlo o vraždu?" zeptal se jí Milner.

„Protože ho našli v zamčeném pokoji a klíč byl zastrčen vevnitř. Nikde nenašli stopy násilí. Zbytky jedu byly objeveny v šálku od kávy, ze kterého pil jenom on."

„A vy jste přesto přesvědčená, že ho někdo zabil."

„Ano."

„Co je ten penzion zač?"

„Nachází se poblíž města Eastbourne. Přijíždějí tam páry, kde jeden z nich byl poznamenán válkou. Nejčastěji těžká zranění z boje. Majitelka penzionu vede terapii, ve které se snaží dát páry, jenž byli od sebe po delší dobu odloučeny, znovu dohromady. Můj bratr díky kulce skončil na vozíku ochrnutý od pasu dolů. Jeho žena se rozhodla zkusit tuhle terapii, protože potom co se John vrátil z války, jejich manželství se málem rozpadlo. Doufali, že jim ve Valentine pomůžou spravit jejich vztah."

Milner si hořce pomyslel, že kdyby se o takovém penzionu dozvěděl dříve, neváhal by a vzal tam Jane, aby zachránil bortící se manželství. Kdo ví, jestli by se jim to podařilo.

„Eastbourne bohužel není v naší jurisdikci. Nemůžeme tam jen tak přijet a vyšetřovat."

Možná se mohla zdát jeho slova krutá, ale vzpomněl si na detektiva Fieldinga a jeho nechuť pustit superintendanta Foyla k vyšetřování.

„Doufala jsem, Sam, že bys třeba znala někoho, kdo by byl ochoten se té terapie zúčastnit a tajně se tam porozhlídnout."

„Mary, to mi přijde jako bláznivý nápad. Musela bych sehnat někoho, kdo byl zraněn ve válce a snaží se zachránit vztah se ženou. Navíc byl ochoten hrát si na detektiva."

Najednou jí hlavou prolétl nápad. Přece nemusí nikam chodit. Člověka zraněného z války má přímo vedle sebe.

„Sam proč se na mně tak díváte?"

„No vy jste byl přece raněn u Trondheimu a byl byste tak ideální kandidát. Navíc jste policista. Snad byste Edith přemluvil."

„To nejde. Kdo by hlídal stanici v nepřítomnosti pana Foyla? A Edith by se k něčemu takovému rozhodně nepropůjčila. Navíc zítra odjíždí k rodičům."

Neřekl však, že se právě včera s Edith pohádal. Ona toužila po tom se k němu nastěhovat, ale on se zdráhal. I když Edith miloval, přece jen byli spolu teprve krátce. Oba dva byli jiní lidé, než když se před lety loučili. Po tom zklamání s Jane se zdráhal si pustit do svého života další ženu.

Mary zklamaně svěsila hlavu. Sam horečně přemýšlela o jiné alternativě. Dlužila to Mary i Johnovi.

„A co já?" špitla nesměle. Oba se na ni nechápavě podívali.

„Jak to myslíte?" zeptal se Milner.

„Co kdybych já předstírala vaši snoubenku?"

Milnerovi se rychleji rozbušilo srdce. Představa Sam jako jeho snoubenky ho vyvedla z míry. Ne že by si neuvědomoval, že je krásná žena. Nebo neoceňoval její kladné vlastnosti. Ale vždy ji bral jen jako kamarádku. Navíc - co by tomu řekla Edith. Ne to nepřipadá v úvahu.

„To není dobrý nápad. Co by tomu řekl pan Foyle?"

„Ten by to nemusel zjistit. Navíc Eastbourne není tak daleko. Mohli bychom tam jen zajet a omrknout situaci. Kdyby doma nastal nějaký problém, hned bychom se vrátili zpátky."

„Prosím, seržante, jen na jeden nebo dva dny." Milner se zadíval do jejích prosebných očí a to mu stačilo, aby změnil názor.

„Tak dobrá."

„Ano!" vykřikla Sam a silně ho objala. Milner ztuhl překvapením a tak nechal ruce svěšené u těla. Sam se od něj odtáhla, jako by si uvědomila, že její gesto bylo trochu unáhlené. Nervózně si odkašlala.

„Tak jsme domluveni. Pokud mně teď nepotřebujete, vzala bych Mary do kavárny. Co říkáte?"

Milner neviděl důvod, proč by ji nemohl propustit. Řekl jí, ať si vezme pro zbytek dne volno. Sam mu okamžitě děkovala, div ho znovu neobjala. Mary se zvedla ze židle.

„Děkuju vám. Oběma. Jakmile něco zjistíte, dejte mi prosím vědět."

„No jistěže. Tak pojď Mary. Necháme pana Milnera jeho práci. Přeji hezký den, seržante."

„Vám taky Sam."

Když ženy odešly, Milner si unaveně přejel rukou přes obličej. Do čeho se to jen zapletl?