Historie jde totálně do háje. Jestli jste nějak extra dějepisně založení, běžte pryč, protože po přečtení byste mě jistojistě ukamenovali;) A mimochodem, je to ještě horší než předchozí kapitola. Sice se mi na začátku podařilo tak nějak chytit druhý dech, ale brzy mě to zase přešlo v nic a je to jen snůška blábolů:D

O dva roky později, než předchozí část, konec WW2, Ludwig A Gilbert poraženi spojenci… no, to snad víte. Mnohá setkání a odloučení… hele, z tohohle ještě udělají telenovelu;)

ZWEI

Sám ani nevěděl, jak dlouhá doba už uplynula od chvíle, kdy se mu nějakým zázrakem podařilo dostat zpátky na velitelství, přesvědčit Ludwiga a odletět letadlem do bezpečí jen pár hodin předtím, než Stalingrad definitivně ztratili. Jeho vlastní svědomí se snažilo ozývat a připomínat mu, že Kaťušu nechal na pospas Ivanovi, ale na pořádné výčitky stejně neměl čas. Od té doby, co začali prohrávat, měl tolik práce, že vzpomínky ho tížily jen málo.

Měl příliš mnoho starostí, snaha udržet Ludwiga při smyslech a sám se při tom nezbláznit z něj vysávala veškerou energii, žil s vědomím, že každý den může být začátkem konce a na minulost se neohlížel.

A s tím, jak přicházely další bitvy, další prohry a Ludwiga pomalu začaly opouštět i poslední zbytky zdravého rozumu, dokonce snad ani Felicianova přítomnost by už ho nedokázala navrátit do reality. Jenomže Feliciano už s nimi dávno nebyl. Jeho kapitulace zasadila Ludwigovi tvrdou ránu, jestli předtím vnímal skutečnosti zkresleně, nyní o nich už ztrácel pojem úplně. Žil si ve svých snech, bludných představách, reálný svět pro něj zvolna přestával existovat, Gilbert si pomalu nevěděl rady. Chtěl mu pomoct, ale nešlo to, nevěděl jak, přesto se snažil. Nechtěl, aby se ho znovu zmocnil ten pocit bezmoci a vlastní neschopnosti, který ho zachvátil, když klečel vedle Kaťuši a snažil se ji zachránit.

Bylo zvláštní, že pocity byly jediné, co si dokázal vybavit. Matně si uvědomoval, že to nemůže být zas tak dlouhá doba, možná tak dva roky, víc určitě ne, přesto si však nedokázal vzpomenout na nic jiného, než bezmoc, smutek a horkou krev protékající mu mezi prsty.

Vlastně si ani pořádně nevěděl, jestli je Kaťuša vůbec naživu. Byl si jistý, že jestli ji Ivan našel, udělal všechno proto, aby ji zachránil, nedokázal však říct, jestli se k ní její bratr dostal včas. Uvědomoval si, jak moc by si přál ji ještě jednou spatřit…a sevřít ji v náručí a udělat všechno, co nestihl předtím, než se jejich cesty rozdělily. Jenomže aby svá zoufalá přání mohl proměnit ve skutečnost, musel by buď zvítězit nad Ivanem a získat Kaťušu zpátky nebo, což se mu zdálo mnohem pravděpodobnější, by Ivan musel porazit a zajmout jeho.

Gilbert doufal, že to Ludwig nedopustí, přestože po vojenské stránce se na něj už nedalo spolehnout. Jeho plány byly čím dál tím šílenější, zoufalejší, Spojenecká vojska pomalu ničila jejich ustupující armádu, sny o vítězství se dávno rozplynuly.

Možná měl strach. O sebe, o budoucnost Pruska, stejně jako o osud Ludwiga a Německa. Ve chvílích, kdy bylo nad slunce jasné, že z války nevyjdou jako vítězové, si přál zemřít, nemusel mít dar vidět do budoucnosti, aby mohl odhadnout, co je čeká. Ponížení, bolest, léta v zajetí, možná i smrt a nebo i něco horšího, padnou-li do rukou Ivanovi. Kaťušiny příběhy o hladomoru a chudobě pod Ivanovou nadvládou mu stačily k tomu, aby si dokázal představit, co se mu může stát.

Co se mu s největší pravděpodobností stane.

Berlín byl dobyt. Poslední útočiště, které jemu a Ludwigovi zbylo, se stalo městem nepřátel, cizí vojáci ve spojeneckých uniformách procházeli městem se zbraněmi neustále připravenými k palbě a nad hlavami jim všem vlála rudá vlajka.

Neměli už žádnou šanci na útěk nebo záchranu, mohli jen čekat v mučivé nejistotě, co se bude dít dál, co se s nimi stane. Dokonce Ludwig si to začal uvědomovat. Po dlouhé, temné noční můře, na něj čekalo probuzení do reality ještě horší, konečně si začal uvědomovat přítomnost a skutečný svět. Gilbert mohl jen mlčky sledovat, jak jeho bratr trpí, tentokrát se sloupy tmavého kouře tyčily nad jeho městem, tentokrát to byla jeho zem, v jejímž nitru se usadil nepřítel. Tentokrát už na něj ale nečekal žádný překvapivý zvrat, musel by se stát opravdový zázrak, aby se mu podařilo se zachránit. Gilbertovi se občas zdálo, že Ludwigovi je to možná i jedno. Pamatoval si záblesk štěstí v jeho očích, když mu řekl, že Felici je v pořádku, od té doby jen Ludwig téměř bez hnutí sledoval z okna dění venku a o zprávy o postupu spojenců se nezajímal. Bylo to lepší, než předtím, ale pořád ne dost dobré. Gilbert měl o Ludwiga strach, nemohl se o něj starat věčně. I kdyby chtěl, pochyboval, že mu Spojenci dají šanci. Věděl, že Ludwig bude něčí pomoc potřebovat, ne nutně jeho, ale byl si jistý, že potrvá roky, než se dokáže znovu postavit na vlastní nohy.

Nebýt toho, možná by to všechno Gilbert přešel bez povšimnutí. Už bylo téměř jisté, že zbytek svého života stráví pod jednou střechou s Ivanem, s tím už nic dělat nemohl. Ludwigovy pocity docela chápal, koneckonců i on se už o porážku nezajímal, veškeré jeho naděje se upínaly do budoucnosti, mlhavé a nejisté, jeho úvahy se točily jen kolem ní. Stejně jako Ludwig se dokázal soustředit jen na Feliciho, Gilbert myslel téměř výlučně na Kaťušu. Možná i díky tomu si dokázal udržet zdravý rozum. Možná i to mu pomohlo přežít dny, co následovaly.

Tmavá a vlhká cela se pro něj stala celým světem. Nevěděl, jak se tam dostal, museli ho tam donést nejspíš ještě, když byl v bezvědomí poté, co přímo do budovy, kde se skrývali, někdo hodil granát. Ludwiga neviděl už téměř dva roky, stejně jako denní světlo. Připadal si tak sám, jako ještě nikdy předtím. Přestože ho každý den přišel zkontrolovat někdo ze spojenců, nejčastěji Ivan a někdy i Feliks, stále v hrozivém stavu, samota ho stále tížila. Ivan se už nemohl dočkat, až si ho odvede domů a Feliks ho nenáviděl jen o něco méně, než Ludwiga. Při žádné své návštěvě nezapomněl připomenout Gilbertovi, jaké zrůdnosti po boku svého bratra páchal, kolik krve bylo pod jejich rozkazy zbytečně prolito, kolik nevinných lidí jejich válka stála život.

Jestli doufal, že to v Gilbertovi probudí výčitky svědomí, mýlil se. Jediné, čeho svými dlouhými monology docílil, bylo, že se Gilbert uzavřel do sebe a časem se naučil ho neslyšet. Nevnímal nikoho, kdo za ním přišel, veškerý jeho zájem se vytrácel ve chvíli, kdy zjistil, že návštěvník není ani Ludwig, ani Kaťuša.

Celé dny strávil zíráním do šedé plesnivé zdi před sebou, přemítáním o svém dosavadním životě, o tom, proč zrovna jeho potkal takový osud. Nikdy předtím si to nepřipustil, ale najednou měl pocit, že by se našla spousta lidí, kteří by dokázali jeho místo zastat lépe. Kteří by mohli trpět místo něj. Jenomže na to už bylo příliš pozdě.

Mohl zemřít, ale jen rukou někoho, jako on sám, obyčejný člověk mu nemohl ublížit. Gilbert pochyboval, že by mu kdokoliv tolik ulehčil, všichni ho nenáviděli a těžko by hledal někoho, kdo by mu byl ochoten pomoct. Stál sám proti celému světu, život nenáviděl a zemřít nemohl… myslel si, že už nemůže být hůř. Znovu se mýlil. Poznal to toho dne, kdy ho z lehkého spánku vytrhlo chrastění klíčů v zámku.

Byl to Ivan. Vždycky to byl Ivan, kdo mu nějak ztrpčoval život. A stejně, jako vždycky předtím se usmíval tak, jak to dokázal jenom on, nevinně, téměř konejšivě, zatímco v jeho očích se zračila touha po krvi a cizím utrpení. Gilbert přesně věděl, proč ho všichni nenávidí, když mu pohlédl do tváře.

„Jdeme, soudruhu…"řekl tiše, jeho na pohled milý úsměv se změnil v děsivý škleb. Gilbert neochotně vstal a pomalu přešel k otevřeným dveřím své cely. „Ruce."přikázal Ivan, když Gilbert došel až k němu. Mlčky natáhl ruce k Ivanovi, nemělo smysl mu odporovat. Nechal ho, ať mu nasadí pouta a potom zaváže oči. Přestože mu to přišlo ponižující, nijak se nebránil.

„Kam mě vedeš?"

„Uvidíš."odsekl Ivan a netrpělivě ho postrčil kupředu. Gilbert zavrávoral a potom poslušně vykročil vstříc nejisté budoucnosti.

Neznal cestu ven, ale podle průvanu, který ho brzy začal šimrat na tvářích, poznal, že ho Ivan musí vést pryč z podzemí. Chvíli předtím, než vyšli ven, uslyšel i hučení vrtulníku, do kterého ho o pár minut později posadil.

Let trval několik hodin, Gilbert po celou dobu jen seděl na místě a snažil se zůstat vzhůru, černý šátek na jeho očích a tichý rozhovor v ruštině, který slyšel zepředu, mu v tom ale nijak nepomáhaly. Nakonec přece jen usnul neklidným, bezesným spánkem, ze kterého ho vytrhlo až tvrdé přistání.

Ivan ho vyvlekl z vrtulníku, odemkl mu pouta a rozvázal šátek, který mu doposud bránil ve výhledu. Gilberta prudké světlo, na které nebyl zvyklý, oslepilo. Když konečně mohl bez přílišné bolesti otevřít oči, spatřil obrovský, ale trochu zchátralý, zámek. Jeho zdi byly rozpraskané, okapy zrezivělé, okna už několik let nikdo neumyl, kolem příjezdové cesty, zpola zasypané sněhem, rostlo trnité křoví. A všude kolem, kam dokázal dohlédnout, se rozprostírala beztvará, ledová pustina.

„Co… co je to?"zeptal se Gilbert, přestože odpověď už dávno znal. Jeho nový… domov, nové vězení, tentokrát ale bez mříží, bez tlustých zdí, přesto vězení, ze kterého člověk neunikne, dokud ho žalářník nepustí. Gilbert, věděl, že Ivan nikdy nikoho nepustí, pokud nemusí.

„Na tom nezáleží. Ale myslím, že se ti tu bude líbit…"ušklíbl se Ivan a vykročil kupředu. Gilbert neměl jinou možnost, než ho následovat.

Uvnitř zámek vypadal ještě žalostněji, než zvenčí. Kdysi, ještě v dobách carů, to nejspíš bylo honosné sídlo, pýcha celého Ruska, ale doby slávy a bohatství dávno minuly. Všechno, co se skrývalo uvnitř, byly jen kusy nábytku prolezlé červotočem, rozbité křišťálové lustry opředené pavučinami a tlustá vrstva prachu na všech dalších předmětech v domě. Zdálo se, že už tu desítky let nikdo nebyl, proto Gilberta překvapil oheň v krbu, stejně jako vůně jídla, díky které se mu bolestně sevřel žaludek.

„Udělej si pohodlí. Do večera se nevrátím…"řekl Ivan a bez dalšího slova se otočil a odešel a zanechal zmateného Gilberta na pospas osudu.

Jakmile za Ivanem zaklaply dveře a zvenčí se ozval zvuk motoru vrtulníku, podivné napětí v hrudi ho konečně opustilo. Zhluboka se nadechl, do nosu se mu vetřel pach dlouho nevětraných prostor, docela jiný, než zatuchlý a vlhký smrad, na který byl zvyklý z vězení. Zaposlouchal se do ticha, které jej obklopovalo. Netrvalo dlouho a konečně zaslechl nějaké zvuky, známku cizí přítomnosti. Vydal se směrem, ze kterého hluk zaslechl, brzy došel až ke dveřím, pod nimiž pronikal tenký pruh světla.

Bez přemýšlení otevřel a vešel dovnitř, vůně jídla, kterou cítil od samého počátku, ještě zesílila. Překvapeně se rozhlédl, zjistil, že se ocitl v kuchyni. Na rozdíl od místností, kterými doposud prošel, tu bylo teplo a čisto.

„Halo? Je tu n-"

Otázka mu odumřela na rtech a jeho slova se rozplynula v nastalém tichu. Nedokázal ze sebe vypravit ani hlásku, nedokázal se pohnout, jenom tiše stál a díval se na ni. Ona mu jeho upřený pohled oplácela, překvapená stejně, jako on.

„Gilberte…" zašeptala nakonec a zlomila to kouzlo okamžiku, které ho drželo na místě. Bez varování k ní přikročil a pevně ji sevřel v náručí. Věděl, že ji to musí bolet, ale nedokázal svůj stisk povolit. S každou minutou, co ji držel, jako by získával zpět část sebe, o kterou přišel, když ji tenkrát zanechal v prázdné chodbě rozbořeného domu. Chtěl jí něco říct, snad se omluvit, ale přišlo mu, že na mluvení budou mít ještě dost času. Beztak v sobě nenacházel slova, kterými by vyjádřil, co cítil.

Nechtěl ji pustit, nechtěl se vzdát tepla jejího těla, ale nakonec přece jen své sevření uvolnil a ustoupil o krok zpět. Zahanbeně sklopil oči k zemi, ale rychle zase překvapeně vzhlédl, když ucítil její malou ruku, jak chytá tu jeho. Druhou mu položila na rameno a s úsměvem na rtech se vytáhla na špičky a políbila ho. Bez váhání jí obtočil volnou paži kolem pasu a polibek opětoval. Slov nakonec asi vážně nebyla třeba.

Nedokázal pochopit, jak bez ní mohl vydržet tak dlouho. Čtyři nekonečné roky odloučení, samoty, tíživých vzpomínek a nesplněných přání, nejistoty a bezmoci. Čtyři dlouhé roky, kdy ani pořádně nevěděl, jestli je naživu, nebo jestli Ivan v temné chodbě našel jen její chladnoucí tělo. Čtyři roky, které se ještě před nedávnem zdály jako věčnost, nyní jen jako kratičký okamžik, na který se mu ztratila z očí. Teď, když ji znovu pevně držel v náručí, všechny vzpomínky se mu vrátily, už to nebyly jen pocity, ale opravdové vzpomínky. Nevěděl, jestli z toho má mít radost, nebo jestli toho má litovat, ale všechno se najednou zdálo tak jednoduché a krásné, když mohl pozorovat její nahé tělo osvětlené září vycházející z krbu. Dokonce ani jizva na jejím boku nenarušovala iluzi dokonalosti, kterou v něm Kaťuša vzbuzovala. Nejen proto, že pohled na bílou pavučinu vystupující z jinak hladké kůže mu pokaždé připomněl, že sám vůbec dokonalý není. Nesnažil se to změnit, jen se snažil poučit se ze svých předchozích chyb, rozhodl se, že tentokrát ji už nikdy neopustí, a maximálně využije veškerý čas s ní, pro případ, kdyby je něco násilím rozdělilo.