DĚJSTVÍ PRVNÍ – CARMEL HIGH SCHOOL
Před týdnem
Jesse nakráčel s hlavou hrdě vztyčenou do haly, velké jako letiště, která sloužila pro nacvičování čísel Vokálního adrenalinu. Prošel kolem workoutových pomůcek, lehce se zhoupl na kruzích a došel k členitému pódiu. Přeměřil si všechny své kolegy hodnotícím pohledem, a pak se s uspokojením posadil vedle jedné nebohé bytosti.
„Dnes si mě zavolali do ředitelny. Říkal jsem si, co tak významného mi chtějí říct, když se mnou chce mluvit učitelský sbor," Jesse se odmlčel, aby dodal svému projevu určitou dávku napětí. Dívka k němu jen znuděně vzhlédla.
„Ředitelka mi po projevení patřičné úcty sdělila, že student, který místo mě chodil na zkoušky, měl nehodu. Nechal se chytit, když akorát kouřil marihuanu. To by však nebylo nic hrozného, vždyť skoro všechny z nás někdy chytili s trávou. Jenže ten blbec vyskočil z okna. Celkem se proletěl, měl to dvě patra dolů. Zlomil si nohu, ale tu ostudu už mu nikdo nezapomene. Na chvíli jsem se zalekl, že teď budu muset sám dělat seminárky a všechny ty testy. Ale naštěstí se hned našel náhradník, který to za toho letce převezme." Podíval se na svůj odraz ze zrcadlové stěny a lehce si upravil vlasy. „Nejdřív jeden, co to psychicky nezvládl, pak provinilý feťák, tak doufám, že tenhle třetí mi už vydrží do konce roku. Nechápu, že musím mít vždycky štěstí na taková individua."
Dívka se na něho podívala s otráveným výrazem: „Proč mi to vůbec říkáš?"
„Protože, má milá Alice, pro mě nepředstavuješ žádnou konkurenci. Tak s tebou můžu úplně otevřeně mluvit," usmál se na ni Jesse.
„To ty pro mě nepředstavuješ žádnou konkurenci. A mimochodem, jmenuju se Emily."
„Jak jsem říkal. Na regionálním sama uvidíš, že jsem měl pravdu," řekl Jesse a přiblížil se k pianu. Akorát včas na rozezpívání.
A jak jinak se může Vokální adrenalin rozezpívat, než na píseň od Queenů. Piano udalo základní tón a už se rozjelo unisono. „Is this the real life? Is this just fantasy? Caught in a landslide. No escape from reality." Sálem se rozezněl klavír a dokonalé hlasy pěveckého sboru.
Píseň pokračovala dál. Nástroj se bez chyby prodíral tóny směrem kupředu. Někteří studenti však začali vnímat nepopsatelnou změnu nálady, která je provázela během písně a stále se stupňovala. Sice jim z úst zaznívala slova Carry On, ale nechtěli pokračovat. Zpívali už jen z povinnosti. Jesse přiznává, že je jen ubohý chlapec, ale jeho chraplák říká něco jiného. A co bylo ještě horší, poslední For me skončilo děsivou disharmonií. Přesto se pokračovalo dál. Píseň se musela dohrát do konce. Konečně se dostali k závěru. Jesse zazpíval Nothing really matters to me, tak jako kdyby mu opravdu nezáleželo na tom, aby jeho hlas netahal ostatní za uši.
„Co to má znamenat?" jeden méně důležitý člen sboru se opovážil zvednout hlas a obrátil svůj hněv proti hlavnímu zpěvákovi.
„To by mě taky zajímalo. Jak je možné, že tři měsíce před oblastním zpíváte všichni tak strašně? Úplně jste mě rozhodili," Jesse byl pobouřený.
Náhle se zpoza jeviště ozval potlesk. Všichni se okamžitě otočili za zvukem. Objevila se postava celá v černém, s kápí přes hlavu. Jako by jí nestačily ztmavené svářečské brýle. Bubák se přibližoval k pianu. Natáhl ruku a sebral z vrchu podlouhlou kovovou krabičku. „Moc vám děkuji, za to že jsem mohl být součástí vašeho posledního vystoupení," promluvil hlubokým hrubým hlasem.
„Co to plácáš?" ozvala se pianistka.
„Tohle zařízení," ukázal na krabičku, kterou držel v dlani, „se postaralo o to, aby už nikdo z vás nezazpíval ani jeden čistý tón. Dokáže totiž vysílat frekvence, které zdeformují pohybující se hlasivky, jak se teď právě stalo vám."
Sboristi se na sebe nevěřícně podívali. To akorát osobu v černém rozčílilo: „Tohle není žádný vtip. To, že jste zpívali, vás pohřbilo. Ta píseň byla vaše requiem." S těmi slovy padouch zmizel.
„Tak takhle už regionálky nevyhrajeme," ozvalo se do ticha.
