Stál před branami velké tmavé budovy a cítil se hůř, než kdy jindy. A to v posledních měsících nezažíval zrovna nejšťastnější období. Připadal si, jako by ztrácel sám sebe a teď, když hleděl na vysoko položená zamřížovaná okna, kovanou bránu a vysoké zdi, ten pohled všechny jeho pocity jen umocňoval. Harry si připadal sám, neuvěřitelně sám.

Přitáhl si plášť blíž k tělu, a co nejvíc se do něj zachumlal. Bylo chladné říjnové odpoledne a déšť znovu dokazoval, jak pevnou rukou vládne Anglií a v posledních týdnech především v Londýně. Zvedl pravou ruku a znovu pečlivě zkontroloval adresu na obálce dopisu. Věděl, že je na správném místě, ale najednou se mu vůbec nechtělo dovnitř, vlastně… Vůbec netušil, co tu dělá.

"Proč by mě to mělo zajímat? Nemám žádný důvod se starat," zašeptal sám sobě a překvapilo ho, jak dutě to znělo. Musel tam jít, musel to vidět, musel… Aniž by sám věděl proč.

Po bitvě o Bradavice šlo vlastně všechno v podstatě ráz na ráz. Smrtijedi byli jeden po druhém pochytáni a uvrženi do nově zbudovaného Azkabanského vězení, z nějž byli vyhnáni všichni Mozkomoři. To vše se událo rychle a tiše jen chvíli poté, co Harry zabil Voldemorta. Zatímco bojovníci - učitelé, studenti a někteří z členů Fénixova řádu pospolu usedli ve Velké síni, objevili se na Bradavických pozemcích probudivší se pracovníci Ministerstva kouzel, kteří dodělali "špinavou práci".

Harry se už o nic nezajímal. Nezáleželo mu na ničem, co se dělo, zatímco spolu se svými přáteli sledoval příběh nenáviděného profesora, který ho celá ta léta hlídal, kvůli své životní lásce. Nenaplněné lásce… Jeho život byl nešťastný, krutý, depresivní a především nenaplněný. A Harryho děsila už samotná představa, že by se mu stalo něco podobného. Děsila ho představa, že se jemu samotnému nedostane to, co Brumbál kdysi nazval tou největší silou na světě a díky níž Severus Snape celá ta léta vydržel a obětoval svůj život pro syna svého nenáviděného rivala.

Myslel si, že Ginny je ta pravá. Myslel si, že to ona naplní jeho život a dá mu nový řád a cíl, protože po smrti lorda Voldemorta si Harry celkem ironicky připadal, jako by něco důležitého přišel. Ne, na tohle nesmí myslet. Už nikdy. Vše dopadlo tak, jak chtěl a jak v to ani nedoufal.

"Co si přejete?" zeptal se ho malý mužík v dlouhém šedém hábitu a tím vytrhl Harryho z chmurných myšlenek.

"Promiňte," otočil se na něj a pohlédl postaršímu muži do malých vodnatých oček, "jmenuji se Harry Potter a přišel jsem -"

"Harry Potter? Doopravdy jste to vy? Ach ano, jistě, už to vidím," začal blekotat mužík. Harryho jeho reakce nepřekvapila, byl na to zvyklý - o to víc v posledních několika letech, když z něj média udělala pomalu legendárního hrdinu a to mu, u Merlina, nebylo ještě ani třiadvacet let! "Co potřebujete?"

"Přišel jsem někoho navštívit," odpověděl klidně Harry.

"Někoho? Myslíte jako - "

"Ano, měl by to být váš pacient," přerušil ho Harry a natáhl k mužovi pravou ruku, v niž stále svíral obálku.

Muž dopis jen v rychlosti přelétl očima, pokýval hlavou a pak znovu obrátil svou pozornost k Harrymu. Jeho obličej najednou vypadal velice smutně a Harry se nevědomky poprvé v jeho přítomnosti uvolnil. Předtím si nepřipadal příjemně, ale výraz, který měl teď muž ve tváři, dodával jeho vodnatým bezvýrazným očím lidskosti a porozumění, i když nevěstil nic dobrého.

"Pojďte za mnou, pane Pottere," pokynul mu hlavou a sám se vydal skrz kovanou bránu dál tmavými kamennými chodbami. Toto místo bylo stejně nehostinné, jaksi ho Harry představoval - snad ještě horší.

Všude kolem vládla tma a ticho, přerušované jakýmsi stereotypním dutým ťukáním a tu a tam se kolem nic mihly tajemné postavy ve stejnobarevných světle modrých dlouhých hávech. Ošetřovatelé se až nepřirozeně tiše pohybovali po prostorné hale.

Harryho průvodce namířil hůlku na jedny z mnoha bílých dveří, jemně pohnul zápěstím a dveře se s odporným skřípáním otevřely a ukázaly tmavé úzké schodiště.

"Musíte pochopit, pane Pottere," pokračoval mužík v neexistujícím rozhovoru, "že ačkoliv je to velice politováníhodná situace, nemůžeme víc dělat. Neuvědomuje si, co je realita a co není a jeho stav je, s největší pravděpodobností, trvalý. Nemůžeme nic dělat."

"Doopravdy je to až tak špatné?"

"Bohužel."

Harry i ze zadu zpozoroval, jak muž pokýval holou hlavou, než znovu zamířil hůlkou na další dveře, tentokrát dokonce okované pevnými mřížemi.

"Proč jste mi psali?" zeptal se Harry, jehož tahle otázka pálila na jazyku už od chvíle, kdy dopis otevřel. Co s tím měl společného? Proč to poslali právě jemu, proč? "Bylo tam napsáno, že - "

"Ano, ano," přerušil ho mužík s dalším pokýváním, "předevčírem jsme zaznamenali změnu, ale trvalo to jen chvíli. Příliš krátce, než abychom tomu dávali nějaký význam."

"Tak proč tedy-?"

"Proč ten dopis?" znovu ho přerušil. "Myslím, že ho poslala jedna z mladších sester... Možná sestra Evangeline. Ano, ano," vedl mužík rozhovor sám se sebou a stále potřásal nebo kroutil holou hlavou, na jejímž temeni se odráželo světlo namodralého osvětlení. Harryho překvapilo, že v kouzelnickém domě byly rozvedeny elektrické dráty, i když nejspíš velice zastaralé. "Má měkké srdce, velice měkké, a když viděla tu změnu, tak si myslela… Nu, vlastně měla pravdu. Jste přeci tady, nebo ne?" Otočil se na Harryho s nerozluštitelným výrazem a jemu se rozbušilo srdce.

Nelíbilo se mu, kde je a hlavně se mu ale vůbec nelíbilo, proč tu vlastně je. Proč sem přišel? Proč kvůli tomu zrušil všechny své dnešní schůzky a vydal se sem, jak nejrychleji mohl? A proč… Ne, bylo tu až příliš otázek, na které nedokázal odpovědět. Jedna však byla jasná - byl zvědavý. Chtěl vědět - vidět o na vlastní oči.

"Tak jsme tady," prohlásil jeho průvodce po několika dalších minutách a zastavil se u bílých dveří s malým okýnkem s tlustými mřížemi.

"Proč nepoužijete nerozbitné kouzlo?" zeptal se Harry při pohledu na mříže. Vlastně už ho to napadlo nahoře, když v hale zaznamenal na dveřích každé místnosti i chodby pevné ocelové mříže. Vypadalo to tu jako jedno z mudlovských vězení, které kdysi viděl u Dursleyových v televizi.

"Někteří pacienti jsou velice nepředvídatelný," odpověděl mužík, "ale to se nedá ani zdaleka srovnat s nebezpečím jejich magie. Ačkoliv nemají hůlky a většina ani neví, co znamená slovo ´kouzelník´, tak když je to potřeba, dokážou vynaložit sílu, která by nás všechny mohla mrknutím oka zabít. Proto jsou všechny zdejší dveře i okna pojištěna nejen silnými kouzly, ale i ocelovými mřížemi pojištěnými nerozbitnými kouzly"

"Jistě, chápu," zajíkl se Harry. Toho ani nenapadlo, bylo to horší, než by si kdy pomyslel. "Já - můžu teď dovnitř? Nebo…"

"Ne, ne," usmál se na něj jeho průvodce, "nemusíte se bát, pane Pottere. Neublíží vám, je úplně neškodný. Doufám dokonce, že by ho vaše návštěva mohla potěšit."

"Nemyslím si," odtušil Harry a pokusil se nenápadně nahlédnout dovnitř skrz malé okénko. Nezachytil nic, než osvícené sněhobílé stěny. "Půjdete se mnou? Nebo…"

"Pokud si to budete přát, pane Pottere."

"Myslím, že to bude v pořádku," zakroutil Harry hlavou. Nepřál si, aby u jejich setkání byl ještě někdo jiný, i když tušil, že to není jeden z jeho nejlepších nápadů. "Až budu odcházet, tak vás najdu, pane… ehm…," zamyslel se. Ne, jeho průvodce se mu zcela jistě nepředstavil.

"Ah, omlouvám se," usmál se na něj ošetřovatel, "jmenuji se Seald, profesor Herold Seald. Zůstanu hned tady," pokýval hlavou k malému stolku, jehož si Harry předtím nevšiml. "Kdyby něco, stačí říct."

"Dobře, děkuji."