Kapitola 2

„Bojíš se," konstatoval chladně Kai. Zkoumavě Talu přelétnul pohledem. „Bojíš se, že zase zmizím."

Tala jenom přikývnul. „Víš, bylo by hezké, zase jednou hrát za jeden tým. Jako za starých časů, pamatuješ ? Bylo by to fajn."

„Hmm," brouknul Kai, očividně duchem nepřítomný. Po chvilce se probral. „To ano… rozhodně. Proto jsem taky přijel. S těmi šašky, co si říkali tým, jsem už skončil. Můžeme začít znova a zase se prodrat na vrchol." Proč to jenom zní tak, jak to zní ? Copak nemůžu říct nic… bez toho ?

„Vážně ?" zamumlal Tala nepřesvědčeně. „A co tvoje smlouva ? Neměl bys tu být."

Kai odmítavě máchnul rukou. „Na smlouvách nesejde. Ty věci, o které takhle přijdu, jsou nepodstatné. Nezáleží mi na ničem…" … mimo tebe. Jsi moje světlo.

„Ale to přece…" začal Tala protestovat.

„Jsem doma," smetl Kai nevyslovené námitky. „Na tom záleží."


Jako sláma. Přesně…Ne špinavý blond nebo peroxid. Krásné slámové vlasy. Bože, jen je držet v…

„Harry, jsi mezi námi?" ozval se odněkud v jeho hlavě hlas. „Halo!"

Teprve když Harrymu zamávala Hermiona před obličejem, přestal se svým duchaplným rozjímáním. Tohle se mu v poslední době stávalo často. Najednou jakoby se ocitl v jiném časoprostoru. On a … sami… Všechno kolem jakoby se zastavilo. Někdy měl pocit, že by tam nejraději zůstal. Jenže to nešlo.

Zrovna se se svými kamarády procházel po bradavickém nádvoří. Málokdo by uhádl, že tu ještě předevčírem na Štědrý den bylo alespoň pět stop sněhu. Teď svítilo slunce a i když ještě tolik nehřálo, stačilo bílou pokrývku již z velké části odklidit.

„Ty si nějak mimo," plácnul Ron kamaráda.

„Dneska jsem toho moc nenaspal, tak se nediv." Kdybys věděl o čem se mi dneska zdálo„Teď vás musím opustit, mám totiž sraz s Mizzy, tak jestli mě omluvíte…Jo a ve tři v knihovně,ok?"

Trochu rozpačitě se usmál, protože věděl, že své kamarády teď docela zanedbává.

„Užij si to," zaslechl ještě Hermionin hlas, když odcházel směrem k usměvavé dívce, jež se k němu rychlými kroky blížila. Mnohokrát přemýšlel, co se mu na ní vlastně líbí. Přestože její zuby zdobila kovová rovnátka, její usměv byl neodolatelný. Z očí jí vyzařovala naivita malého děvčátka. Rezavé volné vlasy jí vlály kolem obličeje, někdy volně splývaly, někdy je měla svázané v ohonu. Mizzin rošťácký vzhled umocňovaly drobné pihy na nose a na tvářích.

Kráčela sebejistě, Harrymu se někdy zdálo, že až moc. Také dokázala být občas nafoukaná, ale to ostatně většina holek v Bradavicích. Vyjímaje Hermionu.

„Ahoj Harry," objala ho a vlepila mu pusu. Ani tohle nebylo Harrymu kdovíjak příjemné. Zvláště když…


Rei se unaveně svalil do křesla. Už chápu, proč byl Kai občas tak nevrlý, pomyslel si zmoženě. Poté, co absolvoval několik desítek krátkých rozhovorů s zájemci o místo náhradníka, už věděl, co je to únava. Takao by taky potřeboval lekci, pohlédl na povykujícího spoluhráče, který spolu s Maxem zrovna večeřel… a přitom dělal ještě spoustu dalších věcí.

„A kdo to bude uklízet?" položil si Rei řečnickou otázku, když část jeho večeře přistála na koberci. Takao se očividně netrefil. Pak se Rei zvednul a šel pro kbelík, hadr a mop, aby se pokusil dát koberec aspoň zčásti do pořádku. Takao s Maxem se mu nepletli pod nohy, protože v tento čas se s neměnnou pravidelností přesouvali do obýváku, kde hráli videohry dlouho do noci.

„… noo… no more sorrow," spustil Rei a dal se do úklidu. Ještě že v kuchyni byly zčásti kachlíky a zčásti omyvatelné tapety, jinak by se mu nikdy nepodařilo sundat všechno jídlo ze stěn. Co si asi zpíval Kai ? „Asi Soldier side," odpověděl si Rei na nevyřčenou otázku. „To by mu bylo podobné."


Uviděl HO za rohem, jak se baví se svými kumpány a kolem poskakovaly nějaké žačky z nižších ročníků. Vyprostil se z Mizzyna sevření. Srdce mu tlouklo..ne, spíš vřelo.

Zase ty vlasy…

V tu chvíli se otočil ON směrem k němu a Mizzy a zkoumavým pohledem si je prohlížel. Pokynul svým společníkům, aby na něj počkali a sám se vydal k našemu páru.Celou dobu spaloval Harryho JEHO pohled. „Ahoj Pottere, čau Mizzy,"pohlédl na oba, avšak o trochu déle zůstaly jeho oči stát na Harrym.

„Draco, ty neděláš na tom svém referátu z obrany?" zeptala se Mizzy. „Víš, že propadáš, kámo."

„A, pani chytrá. Neboj se o mě, malá, já si nějak poradím,"zašklebil se. Pak se ale trochu zachmuřil.

„Teda, jediný, co bych potřeboval je…doučování." Teď se Harrymu zdálo, že na něj Draco nenápadně mrkl. Zrudl až za ušima a nervózně prohodil: „Tak snad nějaký seženeš."

„Určitě," pohlédl chlapec s blonďatými vlasy na Harryho, ale poté jako by nic, se vydal zpátky za svými kumpány.


Svíčka zhasla a postavy zahalila milosrdná tma. V ní nezáleželo na tom, kdo jsou. Tma pohřbila všechna tajemství, utišila všechny výčitky. Zůstali jenom oni dva…

„To není fér !" zařval Takao vztekle. „Zase mi zhasla ! Jak mám toho vyzyvatele dostat když na něj nevidím ?!" Max mu udatně přizvukoval oba je štvalo, že se v jejich oblíbené hře našel někdo lepší. Zase hrajou přes síť, pomyslel si Rei. A určitě zase s tím, co si říká Sorrow, protože nikdo jiný je zatím neporazil. „Některé věci prostě nechápu," povzdechnul si Rei. Koberec už vypadal mnohem lépe než před půlhodinou. „Poráží je když hrajou spolu i když je každý sám, poráží je na kterémkoliv místě si zamane. Nechápu že je to ještě baví, když mají pořád stejnou strategii…" Rei začal v duchu celý problém rozebírat. „Museli by na to jít jinak… Nejspíš přes cell-itemy nebo možná by se dal nachytat na nějaký lektvar x-třídy…" Ani si nevšimnul, že Takao s Maxem se přesunuli blíž k němu a poslouchají.

„Hele, Reii," začal Takao nakonec, „pojď si to zkusit s námi."

Co blázní ?! zděsil se Rei. Tohle bylo čistě teoretické řešení, sakra ! I když, pousmál se Rei po chvilce, třeba by to mohlo vyjít, nakonec. A za většího blbce už těžko budu.


Harry šel zrovna po opuštěné chodbě, když za sebou uslyšel kroky. Mnoho studentů se věnovalo zábavě ve společenských místnostech a on byl zajisté jeden z mála lidí, toulajících se po hradě. Ale teď sám nebyl. Přidal na kroku, protože by se nerad setkal s nevrlým školníkem Filchem, který ho nemá příliš v lásce. Najednou se zdálo, že kroky zrychlily spolu s Harrym a navíc bylo slyšet šustění hábitu, jak se pronásledovatel pohyboval. Harrymu už bylo jasné, že tohle Filch není, ten by ho už dávno dostihl.

Temná chodba byla příliš dlouhá na to, aby jí Harry mohl přejít s pocitem bezpečí.

Snad bude nějaká místnost otevřená, pomyslel si chlapec a v návalu strachu zabočil k jedněm dveřím. Vzápětí zatáhl za jednu kliku a dveře se se skřípěním otevřely. Postava právě vycházela zpoza rohu, když za sebou Harry spěšně zabouchl.

Bylo mu jasné, že tenhle úkryt mu dlouho neposlouží, ale alespoň měl chvíli čas na přemýšlení.Stále více si uvědomoval, že je v nebezpečí. Je možné, že by se do Bradavic dostali Voldemortovi slouhové, nebo dokonce sám Pán Zla?

Za pár vteřin už Harry věděl, kde se ocitl. Byla to učebna lektvarů. Okna byla zatemněná černými roletami, jen malými škvírkami se do místnosti dostávalo denní světlo. Za normálních okolností by ho tato učebna děsila, teď byl však rád, že se dostal právě sem. Za katedrou se totiž nacházel „únikový východ", kudy si profesoři zkracovali cestu do Společenské místnosti a Harryho napadlo, že by ji mohl použít v případě nouze.

Ozvalo se zapraskání dřeva a vzápětí se pohnula klika. Harry stál v temnotě u druhého východu a ani nedýchal. Vtom se rozlétly dveře. Postava udělala jeden krok do místnosti. Nebylo jí v tom šeru vidět do tváře, ale bylo jasné, že je to muž. Nebo chlapec?

I když se už Harryho oči přizpůsobily tmě, marně se snažil rozeznat rysy pronásledovatele.

Ten se ale stále blížil.


Tohle je hloupý, napadlo Kaie. Co tu dělám. Jednou se musím naučit… Naučit se nenávidět. Takhle to dál nejde. Nemůžu mít před očima svoje zklamání, svůj nezdar. Nevydržím to. A nezapomeň se přitom usmívat, ušklíbnul se trpce. Ať se stane cokoliv. Jenom nezapomenout na dobré vychování. Proč ještě nejsi připravený. Jak si můžeš dovolit přijít pozdě. Kdo se tě ptal na tvůj názor. Budeš odpovídat, jak ti řeknu. Ani slovo o démonech. Ani slovo pro zmučené duše. Ticho tady bude.Mrtvé ticho a pár předem nahraných odpovědí. Svoboda slova. Co to je. Tady neznamenáš nic. Tak jako vždycky, tak jako všude. Smrt je odlesk nicoty.

Chytl se za hlavu. „Dost už ! Jděte pryč !" vykřikl, snad v bláhové naději, že hlasy zmizí.

„Nikdo tu není," oznámil mu Tala stísněně.

Takže mě dostihli.


Harry stiskl hůlku ukrytou v kapse.

„Myslím, že ji nebudeš potřebovat, Pottere,"ozval se arogantní hlas. Ten už Harry poznal.

„Lumos,"vykřikl Harry, jakmile vytáhl hůlku.

Ve světle vycházejícím z hůlky se pak potvrdila Harryho domněnka.

Malfoyovy ztuhlé rysy se stáhly do úsměvu.

„To jsi nečekal, co?" Přiblížil se Draco tak, že mezi ním a Potterem byly sotva 3 metry.

„Draco?"řekl s tázavým tonem, jako by si snad myslel, že je to jen sen.Pak odvrátil hůlku.

Jeho rty byly pevně sevřené a snažil se udržet své emoce na uzdě, přestože ho rozrušila představa, že jsou úplně sami.

On a Malfoy stáli proti sobě. Napětí se dalo krájet a ani jeden z nich nevěděl, co má od druhého čekat.

Draco vytasil svou kouzelnickou hůlku, ale kupodivu ji nenamířil proti Harrymu.

„Máme spolu něco nevyřízeného," pronesl a s úsměvem odhodil hůlku za sebe.