AN: Jsem rád, že se první kapitola líbila (anebo mi jen schránka nedoručila žádný flame :D), takže je tu pro vás pokračování dobrodružství čerstvé utečenkyně z Vaultu 101. Jako vždycky, vaše názory jsou velmi vítány.
Kapitola II – Megaton
(…)
(Pozdní odpoledne, rok 2277, východ z Vaultu 101, Centrální Pustina)
‚Tak, a je to tady,' pomyslela si Kora, když její konečně oči přivykly nenadále ostrému slunečnímu svitu a ona se zahleděla na svět okolo sebe. Nebyl vůbec takový, jaký si ho představovala. Byl… ponurý, lepší slovo najít nedokázala. Všude samá hněď prašné země a šeď balvanů a skal, bez kousku zeleně nebo stromů. Pod malým útesem, na kterém právě stála, se táhla dlouhá, šedivá, polorozbořená silnice, asfalt na mnoha místech rozpukaný a zarostlý hořčicově žlutou či uvadle hnědou trávou. Viděla, že o pár set metrů dál silnice ústila do malého městečka, zatímco na druhou stranu pokračovala kamsi dál na jih.
‚To město vypadá jako dobrý začátek,' pomyslela si sklesle a opatrně začala slézat skálu. Nebyla prudká, ale nevedla jí žádná slušně vyšlapaná pohodlná stezka, nic jako úhledné, rovné chodby Vaultu. Dvakrát málem zakopla, a než se dostala na silnici, už začala litovat toho, že opustila pohodlí a útulno podzemního krytu.
‚Sakra, Koro, vzpamatuj se! Nemůžeš se tam vrátit! Musíš najít tátu!' pomyslela si, ale příliš jí to náladu nezvedlo. Vykročila směrem k městečku, zatímco se nejistě rozhlížela okolo. Prý tady venku byl život, ale nebyla si vůbec jistá, jaký. Mohly tu žít ohromné, nepřátelské nestvůry, připravené spolknout ji na jedno schlamstnutí svých ohromných dravých čelistí!
‚To z tebe mluví jen ty dětské komiksy,' opakovala si v duchu, než konečně došla k prvnímu domu. Už při prvním pohledu jí srdce pokleslo. Bylo to tu skutečně jak po válce – všechny domy zničené či rozbořené, vypálené základy se topily v hromadách suti a cihel a proháněl se tudy suchý, prašný vítr, který ji donutil ke kašli. Vytáhla z batohu lahev s vodou a žíznivě se napila. Ani nevěděla, kdy naposledy vlastně měla dobrou, čistou vodu.
‚Voda!' blesklo jí hlavou a rychle se rozhlédla okolo. Vůbec jí nedošlo, že už není ve Vaultu a ztrácí tím vše, co považovala za samozřejmé, v této chvíli hlavně jídlo a vodu! Na straně ulice uviděla požární hydrant a vedle něj ležet částečně zrezivělý, ale snad funkční hasák. Opatrně uvolnila jeden z hlavních šroubů, dokud jím nezačala prosakovat voda, nabrala si na prst pár kapek a olízla ho. S dávivým zvukem pak vodu okamžitě vyplivla a rychle si otřela jazyk dlaněmi.
‚To bylo odporné! Jako bych olízla týden starou olivu,' otřásla se. Geigerův měřič na jejím Pip-Boyi zapípal, a ona si uvědomila, že ta voda byla ozářená. ‚Asi není divu. Zuřila tu jaderná válka a postihlo to i zásoby vody pod zemí.' Najednou hrozně zalitovala, že vypila tolik ze svých zásob vody. Možná to byla jediná radiací nezkažená voda široko daleko. Musela si ji šetřit.
Zrovna se chtěla podívat, jestli by ve městě nenašla nějaké přeživší, jak o tom mluvil ten záznam ve správcově kanceláři, když se vzduchem rozlehl silný, práskavý zvuk. Kora ztuhla, když ho až příliš dobře poznala.
Zvuk střelby.
Nejprve ztuhla na místě, potom se opatrně rozhlédla okolo. Nikoho neviděla, ale střelba se ozývala dál. Nenabírala na hlasitosti, spíš na množství, jako by začalo střílet čím dál víc lidí.
Věděla, že nejrozumnější by bylo se někam odplížit, nejlépe do díry nebo pod něco velkého a těžkého a tam zůstat, dokud to neskončí. Velká část jejího mozku jí dávala za pravdu. Přestože stále měla svou pálku a dokonce i pistoli, neuměla s nimi ani pořádně zacházet, a kdokoliv začal střílet za bílého dne si musel být svými schopnostmi sakra jistý. Ale nedokázala ani umlčet svou zvědavost, která chtěla alespoň nakouknout, o co vlastně šlo.
‚Možná, že se někomu děje nějaké bezpráví,' pomyslela si, i když ani to jí nepřišlo jako příliš dobrý důvod na průzkum. Jak může někomu pomoct, když si nedokáže pomoct sama? Mohla být ráda, že po ní nikdo nestřílel už ve Vaultu, i když k tomu mnoho nechybělo. Nakonec ale stejně zjistila, že ji nohy nesou po směru střílených kulek, zatímco její tělo se drželo tak blízko u země, jak jen zvládlo.
Nemusela jít příliš daleko. Už asi po stu metrech směrem od rozvalin města narazila na cosi, co by možná mohla nazvat dalším městem, kdyby z něj jen něco viděla. Bylo celé obehnané zrezivělými, přesto však pevně vypadajícími plechovými pláty, které vypadaly dost bytelně na to, aby zadržely člověka či stejně velké zvíře. Brána byla tvořená dvěma ohromnými, podlouhlými kusy železa, které se zřejmě daly odsunout, jinak si Kora neuměla představit, jak by se kdokoliv dostal dovnitř. Nad bránou byl malý ochoz, na kterém se krčilo několik postav a opětovávalo palbu útočníkům dole.
Lidé, kteří útočili na město, byli té nejhorší sebranky, jakou kdy Kora zatím viděla. Všichni byli špinaví, v roztrhaných oblečeních a vypadali neskutečně divoce, s vlasy vyčesanými a zastřiženými do těch nejnemožnějších patvarů účesů, jaké by si dívka snad ani neuměla představit, nevidět je na vlastní oči. Jejich oblečení sestávalo ze sešitých kusů špinavě hnědé vydělané kůže a kovových součástí, které zřejmě měly fungovat jako zbroj, i když je ani zdaleka nepokrývaly celé. Rovněž měli na opascích a pásech kolem hrudi spousty nábojů a v rukou zbraně od obyčejných kovových trubek a zubatých nožů po pistole, pušky a u jednoho dokonce zahlédla i cosi, co odhadla na kulomet. Stříleli po postavách na ochozu a po jiných, které občas vykoukly zpoza plátových hradeb, zatímco několik se snažilo doběhnout k hlavní bráně, v ruce cosi, co nedokázala dost dobře zahlédnout.
Rychle se přitiskla zády k balvanu, za kterým se schovávala, a zhluboka dýchala. Banditi, lupiči, záškodníci, plenitelé, nájezdníci, zloději, výtržníci, poslanci, senátoři, republikánci, kongresmeni – myslí jí prolétlo mnoho označení pro lidi před sebou, i když si musela přiznat, že je odhadovala jen podle vzhledu. Ale alespoň tušila, že útok na město většinou nedělají ti hodní. Aha, a ještě tu byly nadávky. Křičely je na sebe obě strany, ale ti v kůžích a kovu jí přišli nepříjemnější a vulgárnější. Alespoň si to myslela.
‚Co budu dělat?' pomyslela si, jak se snažila utišit prudce bušící srdce. Byla jen pár desítek metrů od válečné zóny, jasně slyšela svištět kulky, hlasitě práskat pušky i nadávky, kterými se obě strany častovaly. Chtěla pomoct, upřímně chtěla, ale ruka se jí hrozně chvěla a zuby jí jektaly tak divoce, že si div nevykloubila čelist. Ani si nebyla jistá, že by dokázala bez problémů vytáhnout a zamířit pistoli, a jiný způsob, jak pomoct, tu neviděla. Ti banditi nevypadali, že by měli moc náladu na vyjednávání…
„Nazdárek, kočičko!"
Kora vyděšeně vyjekla, když se jí přímo před očima objevil jeden z nich! Zblízka vypadal dokonce ještě hůř, než zdálky. Jeho brnění bylo potrhané a vypadalo hodně opotřebovaně, vlasy mu trčely z hlavy v nápodobě dlouhých hřebů, zřejmě držené pohromadě jen díky nějakému gelu, kůži měl prudce opálenou od slunce a plnou špíny, oděrek a drobných ran. Cenil na ni zažloutlé, zkažené zuby a pohrával si při tom s pálkou podobnou její. Ta jeho vypadala v mnohem horším stavu, ale také z ní trčely na všechny strany nepravidelné ocelové hřeby.
„Ztratila ses, co?" chtivým pohledem přehlédl její tělo, stále zakryté pouze modrožlutou kombinézou Vaultu 101, a vycenil zuby ještě víc. „Můj šťastnej den!" Na nic nečekal a přiskočil k ní, mávaje přitom pálkou na všechny strany.
Kora znovu vyjekla a pokusila se bránit se vlastní pálkou. Nečekala však, že nájezdník bude mít mnohem větší sílu než ona, a náraz jí smýkl do strany. Celou rukou jí prolétla silná bolest a ona nechtěně uvolnila sevření své zbraně. Muž vítězně zavýskl a prudce do Kory kopl, zároveň s tím se ohnal po její zbrani a odhodil ji daleko od nich obou. Koru přitom povalil na zem, až se jí do uboze chráněného těla zaryl štěrk a písek.
Hrabala se od něj pryč, tak rychle, jak jen dokázala. Navzdory tomu, jak neohrabaná a pomalá si přišla, strach jí dodal nebývalou rychlost. Na poslední chvíli ucukla kotníkem od další rány od nájezdníka a rozběhla se pryč.
Vzápětí jí levým lýtkem projela ostrá bolest a ona se s výkřikem skácela k zemi.
„Nikam, kočičko!" muž se k ní pomalu blížil, na tváři děsivý škleb. „Ne, dokaď si my dva neužijem!"
Kora se rychle ohlédla, jen aby uviděla, že po ní zřejmě svou pálku hodil a ta se teď válela kousek od ní, zrezivělé hřeby jí přitom protrhly kombinézu na noze a způsobily ostré krvácení z několika ran. Na moment ji napadlo, že by se mohla pokusit tu pálku sebrat a použít na svou obranu, ale jak jen zaškubala svaly v zraněné noze, znovu zaúpěla bolestí. Nedokázala se na ni postavit. Mohla jen sledovat, jak se k ní blížil neznámý lupič, s výrazem, ze kterého ji chytala hrůza.
Potom uviděla, že se zastavil.
Nejprve si nebyla jistá, proč. Nevěřila tomu, že by se na ni usmálo štěstí a on se nad ní snad slitoval, nedejbože se omluvil za zranění a pomohl jí odtud. Teprve po chvíli třasu si uvědomila, že zůstal stát, protože na něj mířila pistole. Její vlastní pistole, která se jí jakousi záhadou objevila v ruce a s lehkým třasem mu mířila kamsi na žaludek.
Chlap trochu znervózněl, ale stále se šklebil. „Copa, kotě, chceš se prát?" Výhrůžně zavrčel, až Kora znovu vyjekla. „Dej tu hračku pryč, než si s tím ublížíš. Nebo ti ublížím já, to teprv něco zažiješ!"
„N-Ne! Jdi pryč!" vypískla. Musela sevřít pistoli oběma rukama, aby jí samým roztřesením neupustila. To jí stavělo do dost vratké pozice, kdy ležela na pravém rameni, brněla jí pravá ruka a stále cítila tu hroznou, spalující bolest v levé noze. Ale neodvažovala se pohnout. Věděla, že její zbraň teď bylo to jediné, co jí drželo toho grázla od těla.
„Řekla sis vo to. Mám radši živý masíčko," usmál se, velmi ohavným způsobem, „ale postačíš mi i mrtvá!" Zajel rukou k pasu pro vlastní pistoli.
Třeskly čtyři, pět výstřelů, a muž se velmi pomalu s přitroublým úsměvem skácel k zemi. Otevřel pusu, ale jenom se mu z ní vyvalila krev. Zmateným, skoro nevěřícným pohledem se podíval na Koru, zavrtěl sebou a potom zůstal bez hnutí ležet.
‚P-Proboha!' pomyslela si Kora, s prstem stále na spoušti zbraně, ze které teď stoupala úzká linka dýmu. ‚Já jsem ho zabila… zabila jsem člověka. Zabila jsem člověka, z-znovu!'
„Hej! Máme tu společnost!"
Srdce jí málem vylétlo krkem ven, když uslyšela další hlasy a uslyšela dupot nohou. Vzápětí kolem ní začaly hvízdat kulky. Se zaječením se odkulila stranou, na moment jí přitom všechno zbělalo, když jí lýtkem při pohybu projela další vlna bolesti, a pevněji sevřela rukojeť své pistole. S posmrknutím si uvědomila, že tady asi umře. Nenechají ji žít, ne po tom, co zabila jednoho z nich. Nemohla se ani vzdát, to by bylo ještě horší než smrt. Mohla jen čekat, až si pro ni přijdou a… a…
Za malou chvíli jí začalo být divné, že se pořád ještě nikdo neobjevil. Co jim sakra mohlo tak trvat? Navíc, když teď měla konečně chvíli klidu… kde byl ten zvuk střílení? Proč už žádný neslyšela? Ani běh, nadávky ani nic podobného?
Tak opatrně, jak jen se zraněnou nohou mohla, vykoukla a podívala se zpoza balvanu. Uviděla tam ležet tělo toho bandity, kterého zabila, a pak asi tří dalších. Možná jich bylo víc, ale nedokázala to poznat. Mezi nimi procházelo několik dalších postav, prohledávaly mrtvé postavy, kontrolovaly, jestli ještě někdo dýchal, a těm, kteří ano, daly bez milosti kulku přímo mezi oči. V Koře zamrzla krev, když viděla takovou chladnokrevnost, i když jí svědomí napovídalo, že nájezdníci by se k ní nezachovali o moc příjemněji.
Znovu se schovala za kámen, se syknutím si přejela prstem kolem pulzujícího zranění na noze a zoufale se rozhodovala mezi zavoláním na ty snad hodné muže a ženy, jestli by jí nepomohli, nebo zůstáním zticha. Začínala se cítit čím dál hůř, oči ji pálily, motala se jí hlava, krk měla oteklý, že skoro nemohla dýchat, a do nohy jako by jí někdo neustále bodal velký, ostrý nůž. Potom na ni dopadl stín a ona si všimla, že někdo stál před ní.
Byl to muž, určitě vyšší než ona, v dlouhém, špínou pokrytém plášti a s trošku legračním westernovým kloboukem na hlavě. Co ovšem nebylo legrační ani trochu, byla puška, kterou držel v rukou a mířil jí přímo na Koru. Černou kůži na bradě a pod nosem mu pokrýval pěstěný vous a na pravé straně pláště se blyštěla zlatá pěticípá hvězda se slovem Šerif vyvedeným stejně zlatými písmeny.
„Nehejbej se!" pronesl hlubokým hlasem s neznámým přízvukem a zamračil se na Koru.
Ta jeho přání, či spíše rozkaz, splnila do puntíku přesně.
Omdlela.
(…)
(O něco později, navečer, město Megaton, Centrální Pustina)
„… to vypadá? Chlapi se ptají…"
„… se brzy probrat…"
Kora zmateně zamrkala, jak jí ušima proplouvalo několikero hlasů. Tiše zasténala, zkusila víc otevřít oči a podívat se kolem sebe. Ospalý pohled okolo jí však neukázal žádného člověka. Přesto jí ukázal víc, než dost.
Byla v domě, nebo si alespoň myslela, že to byl dům. Nějak nepřipomínal nic, co si pod pojmem dům představovala. Všechny komiksy ukazovaly domy ze dřeva a proutí, pokud šlo o barbarské příběhy o Grognakovi, případně realističtější domy z cihel, sádry a malty, nebo i lehčí domy z papundeklu. Tohle byl první dům, který viděla, který byl postavený z plechu. Plochý strop, stěny okolo ní, dokonce i podlaha byly plechové. Byl na místech začerněný, pár míst zrezivělých nebo prožraných neznámým škůdcem, přesto vypadaly dost bytelně, stejně jako ten plot zvenčí…
Plot! Cesta, město, nájezdníci…
Zaplavená vzpomínkami se Kora pokusila zvednout, jen aby s náhlým pocitem slabosti padla zpátky do postele. V boku ji ostře zapíchalo a nohu jakoby jí sevřeli do svěráku. „Áúú!"
Náhlý sten přihnal do místnosti téměř okamžitě dva muže. Na jednoho si dokázala vzpomenout zvenku, byl to ten divný kovboj s šerifskou hvězdou, který na ni mířil puškou. Druhý byl v bílém (alespoň na místní poměry, pravděpodobně nenavyklé prát často oblečení) doktorském plášti, který jí na moment až děsivě připomněl tátu. Rychlý pohled do tváře však jakoukoliv naději zhatil. Byl to jen pohled v jeho očích, který jí tátu připomněl. Vídala ten pohled často, když prohlížel ostatní obyvatele Vaultu ve své ordinaci.
„Jak jsem říkal, Lucasi," řekl ten, zřejmě, doktor, klidně přešel ke strachy ztuhlé Koře a upřeně se jí zadíval do očí. Něčím jí do nich posvítil tak prudce, že začala slzet, potom jí prohmatal bok i nohu, na což bolestivě zakňourala. „Živá a zdravá, nemá nic horšího než ránu na noze, teď už čistou a zalátovanou. Za chvíli bude běhat jako krtkopotkan." Otřel si ruce o plášť. „A teď mě omluv, mám na starosti další lidi." Nato odkráčel a nechal Koru samotnou i s jejím zachráncem.
Pořád ji trochu děsil, dost na to, aby se co nejvíc přitiskla zády ke rzí obarvené stěně, ale už ji děsil spíš dobrým způsobem, jestli to vůbec dávalo smysl. Jako by byl opravdu zlý jen na ty, co chtějí ostatním ublížit, a na ostatní sice štěkal, ale nekousal. Přinejmenším už si ji neměřil tak vražedně, jako tam venku.
„Já sem Lucas Simms," řekl nakonec a pozorně si dívku prohlížel. „Sem šerif Megatonu, to je město, kde právě seš, maličká, a taky tu dělám starostu, když na to přijde." Přejel jí očima po těle, i když v tom Kora necítila nic z oplzlosti, se kterou se na ni díval Butch a jeho parta. „Přiznám se, tam venku sem zazmatkoval a myslel si, že seš jednou z těch, co se nám pokusili sebrat naše krásný městečko. Ale když se na tebe koukl náš doktor Church, hned mě vyved z omylu. Čistá kůže, navoněný vlasy, zuby jak ze sádry a ostříhaný nehty se tu nevidí každej den. Samozřejmě, mělo mě to trknout podle tvý vaultský kombinézy, ale v zápalu boje to člověku moc nezapaluje," zasmál se uvolněným, pobaveným smíchem.
Kora se nejistě pokusila úsměv oplatit, ale spíš cítila, jako by ji do pusy chytila křeč. Pořád si totiž nebyla jistá, co s ní hodlali udělat. Mohli to být otrokáři, mohli ji chtít rozporcovat a sníst, mohli ji chtít proměnit na robota nebo jí vysát duši…
„Che, koukám, že podle těch vyjukanejch kukadel, co na mě tak poulíš, bys pro město nebyla hrozbou ani jako nájezdník," ušklíbl se šerif, ale stále se vstřícným tónem. „Mám tu jednoduchou dohodu – v mym městě platí moje zákony. Budeš se chovat hezky k lidem tady a voni, a tim pádem i já, se budem chovat hezky k tobě. Co řikáš?"
Nějakým zázrakem se jí podařilo zakývat hlavou, strach pomalinku ustupoval upřímné srdečnosti toho muže. I kradmý pohled do stran, kde našla svůj batoh a pistoli, ji ujistil v tom, že jí zřejmě nikdo nechtěl ublížit.
„Takže, podle doktora už můžeš klidně chodit. Chápej, on by to řek spíš jako rozkaz, protože zabíráš postel, ale zase není úplně bez citu. Takže všechno hezky v klidu. Zkus se zvednout, zkontroluj si věci, podívej se po městě. Megaton je klidná, přátelská komunita, i když ten útok způsobil, že pár lidí je kapku napjatejch. Nevšímej si toho, buď milá a lidi budou milí na tebe, kapišto?" Vida další kývnutí, šerif si narovnal klobouk a zamířil ke dveřím.
„P-Počkejte!" Když uviděla, že se opravdu zastavil, zajíkla se, ale pak ze sebe dostala tiché: „Děkuji. Za… za pomoc."
„Heh… děvče, já tě akorát nezastřelil. A i když je pravda, že se to tady venku za pomoc považovat dá, v Megatonu ještě nikdo nekles tak hluboko, aby nepomoh potřebnýmu." Lucas na ni naposledy kývl a odešel.
Trvalo jí to nakonec déle než pár minut, ale Kora se přece jen opravdu dokázala zvednout. Levé lýtko jí tepalo slabou bolestí při každém kroku, ale po chvíli už to dokázala přežívat jen s občasným tichým syknutím. Prohrabání batohu ji ubezpečilo, že měla stále všechny svoje věci, a doktor jen cosi zabručel, když se s ním zdvořile rozloučila a vyšla ven.
Megaton byl zevnitř mnohem úchvatnější než zvenčí. Byla to vlastně ohromná, i když relativně mělká jáma, kolem které byly nakupené domy, potrubí, schodiště, lampy a rozvody elektrických drátů v tak nepřehledné a přitom organizované změti, že Kora strávila celých deset minut jen otáčením se kolem vlastní osy a koukáním okolo. Spoustu domů spojovaly včetně schodů i trubkovité rampy, na volnějším místě byl uvázaný brahmin a jeho dvě kraví hlavy klidně spásaly zbytek trávy a kořínků, které dokázal vyrýt ze země. A lidé! Nebyly to sice zástupy lidí, ale v porovnání s dvěmi, třemi desítkami obyvatel Vaultu jich tu bylo několikrát víc, a ještě k tomu všemu v otevřeném prostoru. Kora se snažila snášet svou novou situaci statečně, ale nikdy si pořádně neuměla představit otevřené nebe nad hlavou a tolik místa okolo sebe. Ráda o tom přemýšlela, když četla komiksy o barbaru Grognakovi a sledovala ho na jeho poutavých dobrodružstvích, ale teď, když se její fantazie staly skutečností, zjistila, že je to mnohem děsivější, než si byla ochotná připustit.
Nijak jí v tom nepomáhalo, že všichni, kteří ji míjeli, si ji nestydatě prohlíželi, někteří pouze zvědavě, ale většina s podezřívavou ostražitostí, která u mnohých z nich až hraničila s nepřátelstvím. Z tolika nepříjemné pozornosti se Koře začalo dělat špatně od žaludku.
‚Nebo je to hladem?' Nejistě si přejela rukou po břiše, které na dotek skutečně slabě zakručelo. Naposledy měla oběd ve Vaultu, teď se pomalu stmívalo a ona měla za sebou velmi krušné odpoledne, čítající honičku po Vaultu, první vstoupení do skutečného světa a v neposlední řadě srážku s nájezdníky a následné zranění. Skutečně cítila, že trochu jídla by jí hodně pomohlo k tomu, aby se alespoň trochu uklidnila.
Její první dotazy na kolemjdoucí byly kapku nesmělé, ale přesto ji po chvíli nasměrovali ke dvěma místům, kde by se mohla najíst – Moriartyho salón a jídelna Mosazná lucerna. Vida, že hospoda byla takřka u ní, zatímco k Moriartymu by musela přes celé město, zamířila raději tam. Venku u stolů už sedělo několik lidí, přesto si snadno našla místo na jedné z volných židlí a nejistě se rozhlédla okolo. Neviděla tu žádné jídlomaty, které by vydávaly jídlo, a to, které její sousedé jedli z talířů, vypadalo docela divně. Jak tu ti lidé získávali potravu? Měli snad nějaké speciální přístroje zabudované ve stolech? Kora se prohnula v zádech a podezřívavě přejížděla pohledem po spodní desce stolu, než ji náhlý hlas před ní vyrušil tak nečekaně, že si div nepřerazila hlavu o stůl, jak se rychle pokusila narovnat.
„Vítej u Mosazný lucerny. Tváře si docela pamatuju, a vím určitě, že tebe sem tu ještě nikdy neviděla. Jen procházíš, že?" Mladá žena s bronzovými loknami a trochu unavenýma očima pozorně sledovala Koru, než se zastavila na její kombinéze. Překvapeně vykulila oči. „Počkej počkej. Ty si ta holka z Vaultu, co šerif našel po dnešním nájezdu, že jo?"
„É… ano, to jsem já," přikývla Kora nejistě, velmi si vědoma toho, že jejich rozhovor upoutal pozornost všech strávníků okolo.
„No, tak to ze mě dělá něco jako tvůj druhý uvítací výbor, viď?" Dívce se na tváři objevil o něco veselejší úsměv. „V tom případě vítej v Megatonu, nejpřátelštějším místě na týhle straně Potomacu… to je řeka kousek odtud," upřesnila, když uviděla Kořin zmatený pohled. „Máme tu všechno – jídelnu, noclehárnu, doktora, místo, kde se můžeš zásobit na cestu – zkrátka vše, co skutečný město potřebuje." Jeden ze zákazníků si odkašlal, načež trochu podrážděně dodala: „Jo, máme i Moriartyho salón. Ale tam bych být tebou nechodila, Moriarty je svině a klidně ti nachčije do pití, když si bude myslet, že mu to projde. A jestli se tu někomu nelíbí, klidně může jít žrát jinam!" obořila se na muže, který jen s tichým zamručením znovu sklonil hlavu ke svému jídlu.
„Aha… no…" Kora si připadala poněkud hloupě, ale přesto jí kručící žaludek nedal, aby se nezeptala. „Promiňte, že se ptám, ale… kde tu máte jídlomaty? Ještě jsem tu žádný neviděla a docela bych i něco snědla…"
„Jídlomaty?" Žena vykulila oči, pak zaklonila hlavu a zplna hrdla se rozesmála. Vzápětí ale zamávala rukou, aby Koru uklidnila. „Teda děvče, ty seš fakt číslo." Zavrtěla hlavou. „Jako že se Jenny menuju, nikdy v životě sem neviděla jídlomat. Tady jídlo nevydává žádná mašina, tady normálně vaříme, kuchtíme, pečeme, cokoliv co je třeba, abychom měli co do huby. Žádný fajnový serepetičky jako to, co ste měli dole." Upřeně přejela Koru pohledem, tentokrát se zaměřením na její kapsy a batoh. „A nevim, jak to fungovalo u vás dole, ale tady se za jídlo platí. Společný nocleh je pro putující lidi zdarma, ale jídlo ti nikdo jen tak nedá. Máš čím zaplatit?"
„Zaplatit?" V Koře zatrnulo. Věděla, že okolní svět se bude od Vaultu lišit, ale netušila, jak moc. Ve Vaultu neexistovala měna – měli vouchery a týdenní poukazy na jídlo a pití. Ostatní věci se buď půjčovaly, směňovaly nebo kradly. Neexistovaly tam peníze, předválečné ani jiné, když samozřejmě nepočítala těch pár dětských bankovek, které si s Amatou vyrobily, když jim bylo osm, a pak vesele předstíraly, jak jsou bohaté a co všechno si koupí. Ten sen jí byl teď až bolestně vzdálený.
‚Amata!' S náhlým vnuknutím si Kora vzpomněla na svou nejlepší kamarádku, především na všechno, co od ní dostala, než utekla z Vaultu. Mnoho dobrých rad, přátelské objetí, přání všeho nejlepšího tady venku, Jonasův modul a…
Pomalu si přendala batoh na břicho, rozevřela zip na něm a zašátrala uvnitř, než našla, co hledala. Ušmudlaný svazek vybledlých zelených bankovek. Nejistá, jak by na ně reagovali ostatní, vytáhla z batohu pouze jednu a ukázala jí Jenny. „Platí… platí tu tohle jako peníze?"
„Ukaž." Jenny jí bankovku sebrala, s přimhouřenýma očima si ji prohlédla a znovu se usmála. „Předválečná měna, co? Nedivím se, že ste měli ve Vaultu něco takovýho." Otočila se zpět na Koru. „Říkám předválečná, protože platila před válkou. Jasně, i teď to má svou cenu a pár těhle," zamávala zeleným papírkem v ruce, „ti zajistí slušnou večeři. Ale skutečnou měnu tu představují zátky." Zkoumavě se zahleděla na Kořin batoh. „Ty asi nevedeš, co?"
„Zátky?" Koru už podruhé za ten den šokovalo, co slyšela. Tady venku se platilo zátkami? „To myslíš jako… jako víčka od lahví?"
„Hlavně teda od Nuka-koly, ale jo, myslim přesně to," Jenny si nad Kořiným nechápavým výrazem povzdechla. „No jo, možná to není nejúžasnější platidlo na světě, ale určitě je trvanlivější než tohle," zamávala bankovkou, „co ti může vyblednout už po pár letech. Pevný, tvrdý víčka přečkaly válku celkem ve zdraví a platí se s nima prakticky všude. Nejstálejší měna tady v Pustině."
Kora se přistihla, že opět prohrabává batoh, dokud nenašla, co hledala. Plátěný pytlík, ve kterém našla otcův modul, plánky a peníze. Tedy, předtím je považovala za víčka od lahví, ale jak se zdálo, tady to byly peníze. Když k nim přidala tu trošku, co jí přisypala do ruky Amata, tak by to mohlo dát dohromady alespoň trošku slušný obnos. Když vytáhla jedno z víček na světlo, Jenny vykulila oči. „Kdes to sakra sebrala?"
„Ehm… to mám taky z Vaultu…" pod upřeným pohledem očí okolo se Kora nejistě ošila. Najednou ji napadlo, že dala dost jasně najevo, že neměla tušení, že se tu víčky platilo. Mohli si myslet, že je někomu ukradla! Rychle proto dodala: „M-Měli jsme pár lidí, co jednou z Vaultu vyšli ven… vrátili se s pár věcmi a bylo mezi nima i tohle…"
„Vyšli ven?" Jenny se nejprve zamračila, ale pak její tvář roztála. „Ale jasně! Ten pár, co sem přišel, když mi byly sotva čtyři." Na její přikývnutí se většině hostů vytratil z očí podezřívavý pohled. „Moc si je nepamatuju, ale šerif Simms o nich často mluvil. I když tady se moc nezdrželi. No ale zpátky k věci," vrátila se k věcnému tónu, „máš zátky, to je prima, můžeš jimi zaplatit a ty starý peníze si schovat na pozdějc. Za dvacet zátek ti dám večeři a lahev vody k tomu. To je fér a mělo by ti to na večer stačit."
Kora nejistě kývla, nemajíc ani tušení o ceně jedné zátky, a postupně dostala z batohu příslušný obnos. Jenny je ihned sebrala, přepočítala a pečlivě prohlédla, pak kývla. „Jsou čistý." Zamířila zpátky do budovy a nechala zmatenou dívku přemýšlet o smyslu té divné věty, než se vrátila s talířem, na kterém byla dlouhá, úzká tyčinka s několika nabodnutými kousky čehosi a pár plátků masa. Postavila to před Koru spolu se špinavou lahvičkou vody a mrkla na ni. „Dobrou chuť!"
Z vůně, která z talíře stoupala, se Koře udělalo nevolno i hladno zároveň. Sáhla po jednom z plátků masa, ale okamžitě s vyjeknutím ucukla, když ji horké jídlo popálilo na prstech. Zrudlá studem z řehotu lidí okolo raději sáhla po špejli a opatrně z ní zuby stáhla jeden z nabodnutých kousků. Její první reflex, když se jí do úst dostala tuhá, pálivá a silně okořeněná hmota, byl okamžitě ji vyplivnout, ale rychle si zacpala pusu rukou, aby to potlačila. Donutila se pomalu žvýkat, zatímco jí oči slzely z rozpálené ústní dutiny, a když konečně polkla, nebyla si jistá, jestli se to maso ještě nehýbalo. Bylo ale k jídlu, a druhý kousek snědla už o poznání nadšeněji. Koření se jí začalo rozpouštět v ústech a přidávalo každému soustu lehce pikantní chuť, a když nakonec zvládla ukousnout i z jednoho z plátků, zjistila, že maso bylo mnohem měkčí, než si prve myslela. Taky bylo zcela čerstvé, ne jako ty blafy z jídlomatů, a voda byla sice zteplalá, ale přefiltrovaná a bez radiace. Za chvíli už se cpala ostošest, a když o pár minut později přišla Jenny, Kořin talíř i lahev zely prázdnotou.
„Mělas hlad, co? Ani se ti nedivim, po tom útoku jsme měli kšefty jako nikdy," Jenny bleskově sklidila nádobí, včetně prázdné lahvičky a nepoužitých příborů (kterých si Kora všimla až teď), a na tváři se jí objevilo cosi, co se dalo vzdáleně považovat za úsměv. „Dáš si ještě něco? Možná pivo nebo tak? Nemáme výběr jako Moriarty, ale všechno je tu čistý a neředěný."
„To raději ne, díky," zavrtěla hlavou Kora, kterou naplněný žaludek uklidnil jako nic předtím. Svět byl najednou o kousek méně nepřátelský, Pustina trochu méně rozlehlá a lidi okolo trochu příjemnější. Dokonce ani její vyhnání nebylo tak…
S rozšířenýma očima na Koru dopadl důvod, proč tu venku vlastně byla a jedla nesyntetizované, i když neuvěřitelně chutné jídlo.
„Jenny? Prosím tě, potřebuju vědět, jestli městem neprošel muž! Už trochu starší, tak kolem padesáti, našedivělé černé vlasy, bradka. Asi měl taky kombinézu Vaultu, možná doktorský plášť a-"
„Hou, zpomal holka zpomal," zvedla Jenny ruce. „Jak řikám, pamatuju si lidi, ale tys první nováček, co sem tu viděla za pár týdnů. Nikdo jiný se sem na jídlo nestavil." Zkoumavě si Koru prohlédla. „Kdy tady měl být tenhleten tvůj neznámý?"
„Dneska… možná včera," řekla Kora nejistě.
„Hm. Třeba jedl u Moriartyho, nebo měl jídlo sebou. Anebo si nakoupil u Moiry, ta občas prodává i něco trvanlivějšího na cestu, i když bys mohla spíš sežrat vlastní boty a bylo by to poživatelnější," pokrčila Jenny rameny. „Ale jestli ho tak moc hledáš, zeptej se šerifa. Ten ví o každým, kdo tudy projde."
„Šerif… Simms?" zeptala se Kora překvapeně.
„Jojo, to je on. Už ste se potkali, viď?" zakřenila se servírka. „No, jestli ho chceš vidět ještě předtím, než padne tma, zkus to u brány. Často kolem ní štráduje, když nedělá obchůzky po městě. Ale myslim, že po tom dnešním útoku už bude klid."
Kora rychle poděkovala, zvedla se a poněkud zpomaleným klusem se rozběhla k bráně. Její náhle plný žaludek ostře protestoval proti nadbytečné námaze, a Kora sama si stále přišla podivně slabá. Přesto byla u brány za pár minut, a šerif dorazil z procházky okolo hradeb jen o další minutu později.
„Doktor, vědec, Vaulťan jako ty, co? Jménem James? Hmmm… nic mi to vysloveně neříká," drbal se zamyšleně na bradě.
„Prosím, šerife! Je to životně důležité! Potřebuju ho najít. Nevzpomínáte si vůbec na nic, cokoliv?" Kořin hlas by obměkčil žulu. Teď, když se už nemusela příliš soustředit na záchranu vlastního života před nájezdníky a smrtí hladem, byla touha najít tátu silnější, než vše ostatní.
Lucas se usmál, dívčí prosby ho viditelně dostaly. „No, děvče, je možný, že tudy prošel. Snad sem s ním i mluvil, ale moc se nezdržel. Pokud vim, tak zamířil přímo do Moriartyho salónu, támhle na druhý straně města," ukázal prstem.
„Oh, díky!" vyhrkla Kora a měla se k odchodu, než jí na rameni přistála pevná ruka.
„Zadrž. Než tam vlítneš jako velká voda, měla bys vědět dvě věci."
„Ano? Co bych měla vědět, šerife?" Kora se nejistě ošila. Vypadal teď mnohem vážněji, než předtím.
„Za prvý – nevěř Moriartymu. Sice tomuhle městu hodně pomohl, hlavně tim, jak jeho obchody přilákaly karavany, aby se tu sem a tam zastavily, ale pořád je to pěkná svině. Obere tě o všechny věci nebo zátky, co máš, a ještě si budeš myslet, žes udělala dobrej obchod." Znovu jí přejel pohledem. „Navíc, děvče, někoho jako tebe by mohl využít hned vedle Novy. Takže si dávej bacha a všechno, co ti řekne, radši prosej přes trojnásobný síto."
„Ehm, kdo je Nova, šerife?" zeptala se Kora zmateně.
„Možná je lepší, že to nevíš," zavrtěl Lucas hlavou. „No, vlastně tomu by se dalo pomoct – mrkni támhle," ukázal rukou na ceduli, která hlásala Zásobárna u kráteru. „To je vobchod naší inženýrky a obchodnice v jednom, Moiry Brown. Občas se chová trochu ztřeštěně, ale kromě Moriartyho, který spíš jede v pití a drogách, je jediná, kdo nabízí trochu od všeho – zbraně, střelivo, oblečení, stimpaky. Hmm, léčivo radši kup od doktora dole v ordinaci, ale jinak má u sebe spoustu veteše." Kriticky si Koru změřil. „Možná, kdyby ses navlíkla do trochy kůže a něčím si zamazala obličej, nepovažoval by tě hned za snadnej cíl."
Kora zmateně zavrtěla hlavou, polovina proslovu jí nedávala smysl. Přesto si nechtěla šerifa popudit, z jeho tónu bylo jasné, že to s ní myslel dobře. „Dobrá, ehm, stavím se za Moirou a potom půjdu za Moriartym-"
„Ještě vteřinku, děvče." Teď už šerif vypadal trochu nejistěji, nebo možná přemýšlivěji, přesto po krátké odmlce pokračoval. „Koukni – ty seš z Vaultu, viď? Cos tam vlastně dělala, čím ses živila?"
„Já?" Kora zmateně vykulila oči, ale rozhodla se odpovědět. „Pomáhala jsem tátovi, v laboratoři a ordinaci… no, v laboratoři spíš, Správce nechtěl, aby na lidi sahal nevyučený doktor," přiznala. „A taky jsem občas vylepšovala Pana Ručku. To je náš robot," dodala na vysvětlenou, když uviděla Simmův zmatený obličej, potom trochu posmutnila, „chci říct, robot Vaultu 101. Už v něm nejsem vítaná."
„Aha," překvapivě, Lucas vypadal poněkud potěšeněji než před chvílí. Koru to na moment zmátlo a i ranilo, domnívajíc se, že snad mohl cítit radost nad tím, že ji vyhnali, ale jeho další slova to osvětlila. „Takže se zřejmě vyznáš v technických serepetičkách a podobně. To bys nám možná mohla pomoct s malým problémem."
„Já? Pomoct?" Kora se poněkud stydlivě podívala stranou. „Zrovna teď jsem to spíš já, kdo potřebuje pomoct, šerife – b-bez urážky," dodala honem, aby si to nevyložil špatně.
„Heh, chápu tě děvče, ale tady v Pustině si hodní lidi pomáhaj navzájem," usmál se Lucas přátelsky. „Ty pomůžeš jim, oni pomůžou tobě. Koukni – když mě, a tím pádem i Megatonu, pomůžeš vyřešit tendle problém, dostaneš ode mě sto zátek. To ti bude stačit na nějaké zásoby na cestu, jestli se chceš vydat hledat toho svýho doktora. Co řikáš?"
„Je to můj táta," zamumlala Kora, přesto se v ní viditelně zvedla vlna naděje. Neměla zase tolik peněz, alespoň si to myslela, všechny zátky ještě nepřepočítala. Další by se určitě hodily. „Mno, a… s čím vám můžu pomoct, šerife?"
„Koukni se támhle," ukázal znovu, na něco, co Koře nejprve připadalo jako poněkud větší modul, ležící v louži uprostřed města. Zamžourala očima, aby lépe prohlédla pomalu padající tmu. Ten tvar byl poněkud známý, jako by ho už někde viděla, jako by ho už znala. Někde už ho určitě viděla, někde…
„Dobrý bože! To je bomba!" vykřikla, když ji poznání osvítilo jako blesk z čistého nebe.
„Hej hej, tiše!" napomenul ji šerif, poněkud drsněji, než čekala. Mávnul rukou na pár lidí okolo, co na ně zírali, a tvrdě se na Koru podíval. „Ta bomba není nebezpečná, jasný? Aspoň ne právě teď. A místní si na ni sice zvykli, ale pořád není dobrý o ní křičet okolo. Nepomáhá to nervům, jasný?"
„P-Promiňte," vykoktala Kora, div nezacouvala až k bráně. „Ale já… chci říct, co má ta bomba společného se mnou?"
„No, to je ta horší část," povzdechl si Simms.
(…)
(O patnáct minut později, Zásobárna u kráteru, město Megaton, Centrální Pustina)
‚Hrůza… táta byl ve městě s nevybuchlou atomovou bombou. A já jsem tu taky!' Kora se snažila uklidnit divoce bušící srdce, když opatrně vcházela do obchodu. A po ní šerif chtěl, aby tu bombu zneškodnila! Co mu měla říct? Že spojovat rozpojené obvody na základní desce robota se ani vzdáleně nepodobalo deaktivaci jaderné nálože? Vždyť o tom nevěděla prakticky nic! A co hůř, dokud to někdo – ne ona – neudělá, město je v neustálém nebezpečí. Nedokázala pochopit, jak si tu vůbec někdo mohl třeba i jen vykopat díru v zemi, tím méně postavit město.
‚Ale požádal tě o pomoc. Spoléhá na tebe,' připomněl jí malý, neodbytný hlásek vzadu v hlavě. Právě kvůli tomu hlásku to zatím ještě neprohlásila za beznadějný případ, i když si byla bolestně vědoma mezer ve svých znalostech. Pokud by to pomohlo místním, třeba by oni na oplátku pomohli jí. Podle Simmse si dobří lidé pomáhali navzájem. A ona opravdu potřebovala najít tátu.
K čemuž nejprve musela navštívit Moriartyho… a před ním zajít za Moirou, podívat se prý po něčem vhodnějším na sebe.
„Drž ruce, abych na ně viděl," zavrčel někdo před ní.
Vylekaně nadskočila a dala ruce nad hlavu, jistá, že ji někdo přepadnul. Teprve překvapená tvář hlídače v obchodu a peskování mladé ženy, která vyšla ze sousední místnosti, jí připomněly, že nejen že už byla v obchodě, ale zřejmě ji ani nikdo nechtěl okrást nebo zabít.
Prozatím.
„Cole, ty pitomče, neděs mi zákazníky," obořila se na něj mladě-vypadající, rudovlasá dívka, nakrátko ostříhaná a oblečená do zamaštěné kombinézy, která kdysi před věky pravděpodobně měla vybledle modrou barvu. Přátelsky se na Koru usmála. „Ahoj, ty ruce můžeš dát dolů, Col je jen ochranka. Však víš, kvůli zlodějům a tak." Natáhla ruku, ale těsně než jí Kora stihla potřást, ucukla, oči navrch hlavy. „No páni, to je vaultský oblek! Ten sem neviděla ani nepamatuju. Nejsi náhodou to děvče, co mi sem přineslo svůj původní?" Zkoumavě se na Koru podívala, pak zavrtěla hlavou. „Né, to nejsi ty. Musela bys být mnohem starší… no, nebo aspoň o trochu. Nevadí." Znovu nasadila příjemný úsměv a napřáhla ruku. „Já jsem Moira Brown a vedu tenhle obchod. Taky opravuju věci, vyrábím nové a ve volném čase se věnuju vynalézání a sepisování knih. Co tě sem přivádí?"
„E-eeh…" Koře zase na moment vynechal mozek, což se jí poslední dobou stávalo dost často. Bála se, aby se z toho nestal zvyk. „No, já… šerif Simms mi doporučil, abych si sem došla nakoupit nějaké oblečení-"
„Tak to jsi tady úplně správně!" prohlásila Moira, popadla Koru za ruku a táhla ji do zadní části místnosti, kde byl stůl a několik vysokých skříněk, zřejmě na oblečení. „Určitě ti najdeme něco, co by ti mohlo padnout – třeba i moji vyztuženou vaultskou kombinézu, co říkáš? Taky se ti můžu podívat na zbraně, jestli chceš, a případně prodat cokoliv dalšího, co bys mohla chtít."
„Ale já… paní-"
„Moiro! Žádná paní, Moiro," prohlásila dívka nesmlouvavě. „Nejsem ještě stará bába, takže pěkně prosím jménem… a ty jsi?"
„Kora," řekla Kora a poněkud se jí ulevilo. Moira byla skutečně tak přátelská, jak šerif tvrdil. „Víš, Moiro, já… nevím, jestli budu mít dost peněz-"
„To pořešíme," mrkla Moira přátelsky. „Hoď sem na stůl, co máš na výměnu, já přinesu pár svých věcí, a uvidíme, co bychom dali dohromady."
Inventura Koru až nečekaně zabolela. Připomněla jí totiž, jak málo toho měla, co by mohla nabídnout k obchodování. Pistole, co jí dala Amata, tři zásobníky po dvanácti kulkách, vzduchovka s asi padesáti broky, baseballová pálka, dvě – ne, teď už jen jedna – lahev s vodou, komiks o barbaru Grognakovi, čtyři stimpaky, pytlík zátek – které po přepočítání daly dohromady něco málo pod dvě stě zátek – a malý svazek předválečných bankovek. A plánek, který našla v otcově pouzdře. A samozřejmě Butchova kožená bunda, kterou Kora stydlivě hned zase schovala, než se zrudlými tvářemi prohlásila, že to nebylo nic důležitého.
„Hmm, to není moc, ale něco s tím udělat půjde," prohlásila Moira a vesele se podívala na komiks. „Prodala bys tenhle?"
„No… musím?" zeptala se Kora nejistě. Přišlo jí, že ten komiks je snad poslední pojítko mezi ní a Amatou, domovem, který měla posledních devatenáct let. Nechtěla se ho vzdát, pokud jí nebude hrozit smrt, a i potom věděla, že se bude cítit velmi špatně, když ho vymění za tak světské věci, jako byly jídlo a voda.
„Vůbec ne, drahoušku, jen tě oťukávám," mrkla Moira přátelsky. „No, pistoli potřebuješ, bez ní v Pustině daleko nedojdeš, a basebalku bych si být tebou nechala, tyhle krámy se zaseknou v nejhorší možný okamžik." Zkoumavě bloudila očima po věcech, potom je zničehonic vytřeštila tak prudce, že Kora polekaně odskočila. Col se na ně zamračil, ale Moira je oba ignorovala, jen bleskově rozvinula plánek, pak se podívala na Koru. „Odkud máš tohle?"
„To… to je z Vaultu, po tátovi," řekla Kora nejistě. „Je to důležité? Moc tomu nerozumím…"
„Jestli je to důležité? Koro, to jsou plánky pro Vše-střelovač!" prohlásila Moira, jako by šlo o životně důležitý objev.
„Uh… pro co?"
„Ach, no jasně, ty jsi z Vaultu. To nevadí, prostě to jsou plánky na sestavění takového šikovného udělátka, které střílí, co si zamaneš. Kulky, rakety, hřeby, kameny, ponožky – vážně super věc," Moira už plánek hltala očima, než se otočila na Koru, v očích žádostivý pohled. „Za tenhle plánek ti snesu modré z nebe!"
Nakonec sice Moira oblohu k zemi nedostala, přesto Kora odcházela více než spokojená. Moira na místě přešila a upravila Kořinu kombinézu, podšila ji vydělanou kůží z několika rozbitých kožených zbrojí, přidala pevný opasek s několika kapsami a přes hruď provedla pás na náboje. Koře to sice připadalo poněkud legrační, ale byla vděčná za cokoliv, co by ji mohlo na cestě ochránit. Zároveň prodala svou vzduchovku (Moira jednoznačně prohlásila, že tohle sotva ublíží věcem, které by sejmula jedinou kulkou z pistole) a místo toho koupila další dva stimpaky, tři zásobníky do své pistole, pět dalších lahviček s přečištěnou vodou a několik krabiček trvanlivých sucharů, dvě plechovky fazolí s vepřovým a jednu velmi ceněnou krabičku, ve které podle Moiry byly pravé salcburské steaky („Stačí ohřát nad ohněm a přijde ti, že ani nebyly na světě přes sto padesát let!"). Bohužel to poněkud ztenčilo její zásoby peněz a měla teď jen něco málo přes sto zátek. Moira jí účastně vysvětlila, že věci tu okolo byly skutečně drahé, především stimpaky a střelivo, ale zároveň s tím jí nabídla, že si může celkem snadno vydělat tím, že bude její „výzkumná asistentka". Kora prozatím zdvořile odmítla, přesto si sebou nesla papír s poznámkami o prvních třech úkolech pro Moiřina Poutníkova Průvodce Přežití v Pustině („Má to všechna P, která potřebuješ k životu!"). Kora nad tím nápadem vrtěla hlavou, ale kdyby jí Moira nabídla už hotovou knížku, asi by ji koupila. Až příliš dobře věděla, že o přežití tady venku nevěděla zhola nic.
Megaton už se plně ponořil do tmy, když zamířila do salónu. Cestu nacházela kombinací zraku a opatrného následování zábradlí, osvícení Pip-Boye při tom běželo na plný výkon. Koře se poněkud ulevilo, že má sebou takovou šikovnou baterku, přesto to ani zdaleka nestačilo, aby viděla vše kolem sebe. Naštěstí Megaton nebyl ani zdaleka tak temný, jak se obávala. Kromě Měsíce, který tiše a klidně svítil na večerní obloze, mělo několik domů nad průčelími transparenty, a Moriartyho salón byl naštěstí jedním z nich. Byla u něj ani ne chvilku poté, co opustila Moiřin obchod, a s hlubokým nádechem opatrně otevřela dveře a vstoupila.
Hned ve dveřích se zarazila, jak na ni zaútočil smrad laciného pití, nemytých těl, zvratků a ještě něčeho, co vůbec nechtěla jmenovat. Ano, už první vstup do města ji podobným pachům vystavil, ale otevřené prostranství přece jen dokázalo takové věci značně utlumit. Tady nebylo zhola nic, ani náznak klimatizace, a Koře připadalo, že teď by dost dobře mohl její žaludek udělat to, co nezvládl při prvním požití místního jídla. S tváří zkřivenou nevolí a potlačovanou nechutí udělala další krok dovnitř, snažíc se ignorovat posměšné pohledy štamgastů, a bez rozhlížení okolo si pospíšila k nálevu. Doufala, že si jí přestanou všímat, když to bude vypadat, jako že si objednává.
V tom se na ni otočila postava za pultem a Kora zachrčela, když jí vyděšený jekot uvízl na půl cesty v hrdle.
Byl to člověk, muž, pravděpodobně o něco starší než ona. Šlo to však dost těžko poznat, protože jeho rysy se odlupovaly. Doslova a do písmene odlupovaly. Tváře, krk, rty, paže – snad všude po těle měl zhrublou nahnědlou kůži, na které byly jasně vidět různě velké narudlé pruhy, jako by utrpěl popáleniny druhého stupně. Jinde zase jakoby celé kusy kůže chyběly a odkrývaly narudlé provazce svalů pod ním, což při jejich neustálém pohybu způsobovalo, že se jí žaludek začal znovu bouřit. Na druhý pohled Kora musela připustit, že nevypadal vysloveně nemocně – alespoň ne tím způsobem, že by byl právě teď v bolestech nebo umíral, přesto si nedokázala představit, že tohle mohlo být přirozené. Tomuhle… člověku… se muselo stát něco nevyslovitelně příšerného.
„Hej, holokožče. Můžu ti něco donýst? Pivo? Něco jinýho? Cokoliv?" Při uslyšení toho hlasu málem znovu vyjekla. Byl nízký, hrubý a jakoby o něco dřel, snad o tu divnou tvrdou dřevěnou věc, co se v dobách před elektřinou používala k drhnutí špíny z prádla. Na klidu jí to nepřidalo ani v nejmenším.
„A… já… m-můžu si nejprve vybrat?" vykoktala, než se odhodlala zabořit tvář do nejbližšího jídelního lístku a nezvednout ji, dokud ta… ta věc, neodejde někam daleko od ní. Ke své smůle tu nikde žádný jídelní lístek neviděla. Ani tabuli s napsanými cenami. Jak se tu sakra účtovalo, když si člověk nemohl nic ověřit? Vymýšleli si ty ceny snad?
„Hej… ty mi ani nebudeš nadávat? Nesjedeš mě? Ani mě nějak neponížíš?" Navzdory chrapotu, který by víc příslušel nějakému zvířeti, Kora stále dokázala rozlišovat natolik, aby zachytila změnu hlasu. Nedalo jí to, aby nezvedla oči – a podívala se přímo do jeho. Byly stejně modré jako normální lidské, jen o něco vybledlejší, ale emoce se v nich zrcadlily snad ještě víc, než v těch jejích. Překvapení, které na moment zakrylo vše pod ním, Koru udeřilo do tváře jako rána basebalkou – strach, ponížení, tiché utrpení a taková míra zoufalství, že to až hraničilo se smířeností s čímkoliv, co mohl osud hodit jeho směrem. Před ní nestálo žádné zvíře, ale člověk s tak těžkým osudem, že by zanechal jizvy na hrdinovi z jakéhokoliv předválečného filmu.
Kora se tak hluboce zastyděla za své chování, že by si okamžitě nafackovala, kdyby okolo nebyli další lidi. I to ji zastavilo jen tak tak.
„Ne, nic z toho jsem neměla v úmyslu," řekla tak příjemným hlasem, jaký ze sebe jen dokázala vydolovat. Pokusila se o povzbudivý úsměv, i když výrazy jí dneska vůbec nešly. „Jen mi dejte chviličku, než si vyberu, ano prosím?"
„Teda… tohle je překvapení. Většina holokožců v tomhle městě se ke mně chová hůř než k odpadu," pokračoval muž, v tónu stále jasné překvapení i opatrnou vděčnost, která Koře skoro vehnala slzy do očí. Ztišil hlas. „Koukni – Moriarty by mě zabil, kdyby se o tom dozvěděl, ale jen kvůli tobě – dám ti malou slevu, kdykoliv si tu něco koupíš, dobře? Ber to jako dárek."
„Opravdu?" Teď měla zase vděčnost v hlase Kora. Tohle bylo poprvé, kdy se k ní někdo zachoval opravdu altruisticky, jen za to, že k němu byla milá. Skutečnost, že to přišlo od člověka, který vypadal jako chodící mrtvola, ji jen utvrdila v tom, že tu nesmí soudit věci na první pohled.
„Jasně. Moje jméno je Gob. Když budeš něco potřebovat, jen zakřič," řekl Gob, ale zatím se stále neotočil pryč, jako by doufal v trochu delší rozmluvu.
Kora nejistě hledala, jaké téma by načala, ale mozek měla úplně prázdný. Až na to, čeho se bála zeptat, ze strachu, že ho urazí. Ale nakonec zvědavost přece jen zvítězila. „Um, Gobe – promiň, jestli tě to urazí, ale… kdo vlastně jsi?"
„Cože?" Gob na moment vypadal upřímně zmateně, potom už podezřívavě. „Sem ghúl, cos myslela? To chceš říct, že jsi nikdy neviděla ghúla? Odkud jsi to vylezla?"
Jeho tón Koru trochu zabolel, protože tohle už začala slýchat až příliš často, ale vědomí, že ke Gobovi se tu nikdo nechoval mile, ji zabrzdilo. Jenom zavrtěla hlavou. „Jsem z Vaultu. Až donedávna byl zavřený… víceméně… a mě vyhodili. Nevím nic o Pustině ani o jejích obyvatelích," přiznala se.
„No… to teda páni," řekl Gob, ještě chvíli Koru sledoval, ale pak jen pokrčil rameny. „Tak to asi vysvětluje, pročs mě hned neseřvala – i když, u holky bych čekal, že začne pištět a uteče pryč. No, holka, ghúl je člověk, kterýho zasáhla radiace. Hódně radiace. Dost na to, abys tím zaplnila tuhle díru a ještě ti zbylo na zákusek. Většinu lidí to zabije, pár jen skončí jako já. Však vidíš, odpadající kůže, hlasivky, žádný vlasy – playboy už z nikoho z nás nebude, ale aspoň nikomu nejdeme hned po hrdle." Zamrkal a pak se plácnul do čela. „No jo, tobě to nic neříká. Hele, holka – jestli narazíš na další ghúly-"
„Vás je víc?" přerušila ho Kora šokovaně.
„Cos myslela, že sem jediný svýho druhu? V Podsvětí – ale co ti budu vykládat – prostě když uvidíš další ghúly, koukej se, jestli mají oblečení. Jestli jo, s největší pravděpodobností sou inteligentní a dá se s nimi domluvit. Ti, co sou jen v hadrech – no, větších hadrech, než je tohle – tak sou nejspíš divoký a když tě uvidí, budou mít zájem jen o tvý maso. Po těch radši hned střílej."
„Divocí ghúlové? O maso?" Kora začala pomalu blednout.
„Jo, podzemí je jimi zamořený, hlavně stanice metra a tak, i když je můžeš potkat i nad zemí. Jen přátelská rada."
„Já… není mi moc dobře, raději půjdu na vzduch," Kora se napůl omámeně otočila a vykročila ke dveřím. To snad nebyla pravda – kromě těch nájezdníků tam venku byli ještě i ghúlové? Co tam ještě potká? Zdivočelé roboty? Čtyřnohé rohaté démony? Nazelenalé zrůdy z planety X? Málem narazila do blízké stoličky, než ji z děsivých úvah o světě za zdmi Vaultu, a teď už i Megatonu, vyrušil jiný hlas.
„Počkejte moment, mladá slečno."
Zmatená tak kultivovaným projevem se Kora otočila okolo, než jí zrak ulpěl na muži, který na její pohled kývnul rukou, aby přišla blíž. Nejistá, co by jí mohl chtít, ale odhodlaná se chovat k místním tak zdvořile, jak jen to šlo, přistoupila až k němu.
„Takové štěstí. A zrovna, když jsem už téměř ztratil veškerou naději," pokračoval muž příjemným hlasem, s lehkým přízvukem, který Kora tipovala na irský. „Já se jmenuji Burke, mladá slečno."
„Já jsem Kora, pane Burke," odpověděla, trochu zmatená jak jeho vystupováním, tak i oblekem, který, navzdory velmi lehkému zašpinění, představoval zatím to nejelegantnější, co tu v Pustině viděla.
„Zdvořilá slečna, která navíc zná dobré mravy?" Burke vypadal upřímně potěšený. „Myslím, že si budeme skvěle rozumět."
„Uh, pane Burke… můžu vědět, proč jste na mne zavolal?" Chtěla ještě dodat, že má napilno, když ji upoutala malá vyboulenina na prsou pod sakem, které měl na sobě. Až podezřele to vypadalo jako ta samá vyboulenina, kterou měl na sobě Správce, když nosil pod kombinézou pistoli!
Rázem si přišla mnohem méně v bezpečí, než předtím.
„Přímo k věci, slečno Koro, to se mi líbí," Burke se pohodlně opřel do křesla, prsty spletené dohromady. „Víte, zastupuji jistou osobu, které se nelíbí toto místo, tento… Megaton," vyslovil to jméno s jasným despektem. „A velice rád by toto místo viděl pryč z mapy světa, nejlépe pomocí té odpornosti, kterou si město samo velmi příhodně uchovává ve svém srdci."
Kořino vlastní srdce se nad tímhle málem zastavilo.
„Vy… vy to tu chcete vyhodit do povětří?" šokem se nezmohla na víc než přidušené zašeptání.
„Ale kdepak, slečno Koro," usmál se Burke. „Tu čest přenechám vám. Vám a tomuto šikovnému zařízení, které mám u sebe. Říkám mu pulzní hloubkový detonátor a je perfektní k tomu, aby s jeho pomocí ona atomová bomba vybuchla – pěkně na dálku, se mnou, a potažmo i vámi, naprosto v bezpečí. Co říkáte?"
„Ale… ale co místní lidé? Přece je nemůžete chtít všechny zabít."
„Ti lidé si sami zvolili svůj osud, když si vybudovali sídlo kolem tak nebezpečné zbraně," úsměv na Burkově tváři se do jeho hlasu nepromítl ani v nejmenším. „Kromě toho, slečno Koro, vyrozuměl jsem, že nejste místní? Podle vzhledu rozhodně ne. Nežijete v této žumpě, máte na mnohem víc. Nic vás sem neváže, žádná rodina, přátelé, nic." Tentokrát už se mu do hlasu úsměv vloudil, i když pro Koru měl odporně slizké zabarvení. „Pan Tenpenny, můj zaměstnavatel, by za tento úkol odměnil štědře vás i mne. Jako majitel toho nejluxusnějšího obývacího hotelu v celé Pustině, světově proslulé Tenpennyho věže, vám snadno zařídí jak odměnu, tak i místo ve svém sídle." Blahosklonně pokynul rukou. „Čisté pěkné šaty, kvalitní jídlo, dokonce i tekoucí voda na sprchování. Místní… chm, spodina… naproti tomu má napůl rozbitou čističku vody, ze které se sotva dá pít, a všechny věci si opatřuje přes prodej alkoholu a drog od místního majitele této žumpy, nebo těch pár věcí, co vymění s tahači brahmínů. Ti vám přece nebudou nijak chybět, slečno."
‚Nebudou mi chybět…' Koře vytanuly na mysli tváře šerifa Simmse, který ji přinesl do města a nechal ošetřit, i když ji mohl prostě okrást a nechat být nebo i zastřelit. Doktor v klinice, jehož jméno zapomněla, servírka Jenny, Moira, dokonce i Gob… ty všechny by ztratila, nemluvě o nespočtu dalších životů, které by odsoudila k smrti. Mohla to udělat? Byla skutečně taková zrůda?
Ani si nemusela ty otázky pokládat, aby znala odpověď.
„A když to neudělám?" zeptala se tiše, ale přesto odhodlaně, napůl čekajíc, že po ní skočí a srazí ji na zem nebo ji rovnou zastřelí.
Pouze se usmál.
„Inu, pak najdu někoho, komu odměna pěti set zátek zavoní více," řekl klidně. „Ti s velkou pravděpodobností budou mít mnohem méně skrupulí než vy, mladá slečno."
Kora polkla, té zprávě porozuměla velmi jasně. Burke si najde někoho na splnění úkolu, dříve či později. Buď to bude ona, anebo někdo jiný, ale on někoho najde. A ona neměla šanci mu v tom zabránit. Byl sice milý a vystupoval velmi zdvořile, ale oči za slušivými brýlemi byly chladné a vypočítavé. I kdyby se ho pokusila zastřelit, tasil by dřív, než by se ona vůbec dotkla pistole. Neměla nic, co by proti němu mohla použít. Jediný, kdo vypadal, že by se mu mohl rovnat, byl…
Upínajíc se k jedinému nápadu, kterému věřila, že by mohl zachránit město, se Kora zhluboka nadechla a nasadila stejně tvrdý pohled, jako když bránila Amatu před správcem. Zajímavé, jak snadno jí tihle dva muži dokázali splynout. „Pane Burke," řekla zdvořilým, ale pevným hlasem, „udělám to pro vás, ale za tak nebezpečnou práci očekávám odpovídající ohodnocení."
Malinká dušička v ní se rozplynula, hned jak zahlédla jeho uznalý pohled.
„Přesně v to jsem doufal, mladá slečno. Jak jsem říkal, pět set zátek… pro vás, za rychlé splnění, by mohl být i tisíc." Kora nechtě zalapala po dechu, tolik zátek si uměla jen těžko představit. Burke se na to jen vědoucně usmál. „Jak jsem řekl, tisíc zátek. Zde je detonátor," podal jí malou, složitě vypadající součástku, „stačí ho umístit mezi roznětkové dráty, a já ho pak budu moci dálkovým zařízením snadno odpálit. Vy budete tou dobou v bezpečí v Tenpennyho věži, samozřejmě, přímo na jihozápad odtud, a společně si ten pohled vychutnáme spolu s vaší odměnou."
„Přijímám," Kora byla ráda, že se jí nezachvěl hlas ani ruka, když přijímala detonátor, potom se omluvila a vyklouzla ze salónu tak rychle, jak jí jen nohy stačily. Tohle bylo vážné – nemohla to udělat, ale nemohla ani nechat Burkeho odejít. Určitě měl jen omezenou trpělivost – kdyby se dlouho neukazovala, prostě by se sem vrátil a najal si někoho jiného. Děsila se toho, ale musel zemřít. Nemohla ho nechat ohrozit Megaton a všechny lidi v něm, prostě nemohla. Ale sama by s ním nic nesvedla, neuměla se prát a střílet neuměla už vůbec. Potřebovala někoho, kdo uměl oboje. Potřebovala pomoc.
V noci už venku moc lidí nebylo, a těch pár, které potkala, se na ni dívalo dost divně, když se ptala po šerifově domě. Uspěla asi až u pátého člověka, když už vehementně trvala na tom, že jde o přežití celého Megatonu. Teprve poté ji podezřívavě nasměroval k domu hned napravo od městské brány. Zabušila na dveře, jako by jí byla v patách celá armáda.
„Šerife! Šerife Simmsi! Musím s vámi mluvit, je to velice důležité!"
Dobývala se sotva deset vteřin, když hlasitě cvakl zámek a dveře se rozletěly. Šerif vypadal trošku podrážděně, v ruce měl opotřebovanou, přesto pečlivě vyspravovanou a nablýskanou pušku a za ním stál menší, asi desetiletý klučina, který si ji zvědavě prohlížel. Podoba mezi ním a šerifem Koru udeřila do očí na první pohled. Skoro určitě to byl jeho syn nebo možná synovec, na vnuka nebyl šerif dost starý… nebo si to alespoň myslela.
„To jsi ty?" šerif si ji podezřívavě změřil, aniž by odložil pušku. „Co je tak naléhavýho, že mi bušíš na dveře uprostřed noci?"
„Promiňte, šerife, ale tohle musíte vidět," Kora skoro bez dechu vytáhla z kapsy detonátor a podala mu ho. „Tohle mi dal pan Burke, takový muž v elegantním obleku, co sedí u Moriartyho, a chtěl, abych to dala do té bomby, co máte ve městě, že prý pak může explodovat na dálku."
„Cože udělal? Dej to sem. A jestli je to snad nějaký vtip…" Lucas si přístroj vzal, chviličku se na něj díval, potom se mu rozšířily oči. „Svatá dobroto, to je snad zlý sen. Ještě štěstí, žes mi to přinesla, děvče." Schoval ho do kapsy, zkontroloval nabití své pušky a kývl na chlapce za sebou. „Ty zůstaň tady Hardene, otec má něco na práci. A ty," podíval se na Koru, „pojď se mnou. Dostane se ti zkušenosti z první ruky, jak vypadá spravedlnost tady v Pustině!"
Pohled, kterým se na ni podíval, byl tak ledový, že Korou otřásl až do morku kostí. Teprve po chvíli jí došlo, že ta nepřátelskost nebyla určená jí, ale každému, kdo chtěl ublížit tomuhle městu, v tomto případě Burkemu. Jenže než jí to došlo, Lucas už byl pryč. Rychle za ním vyběhla z domu, ale ve tmě se jí prakticky okamžitě ztratil. A ona se pořád ve městě skoro vůbec nevyznala. Když konečně doběhla k Moriartymu, hádka už byla v plném proudu.
„… se mnou, Burke. Dokud nezjistím, o co ti sakra jde," Lucas vypadal už téměř nepříčetný, s prstem na spoušti a puškou pevně sevřenou.
Burke si jen povzdechl, střelil po Koře pohledem, ze kterého ji zamrazilo ještě víc, než když se na ni podíval šerif, a teatrálně se usmál. „Vždycky musíte všechno řešit tou nejobtížnější cestou, že šerife? Když jinak nedáte… veďte mne. Jsem hned za vámi."
„To bych ti radil!" utrhl se Lucas, otočil se a rozzuřeně vykročil k východu, přímo kolem ztuhlé Kory. Ta se nejistě podívala na něj, pak zpátky na Burkeho – a vše v její mysli se rozkřičelo na poplach, když v obleku oděného muže sice uviděla vstát, zároveň ale spatřila, jak mu ruka plynule zajela do výstřihu saka a sevřela tu vybouleninu na prsou.
Neměla čas sama tasit, neměla čas vyrazit mu zbraň z ruky, nestihla vůbec nic. To všechno jí prolétlo myslí za ten zlomek sekundy, ve kterém Burke vytáhl zbraň, malou pistoli ráže .32 s nasazeným tlumičem a zřejmě dalšími vymoženostmi, o kterých neměla ani tušení. Otevřela pusu, aby šerifa varovala, ale věděla, že nestihne ani to. Nemohla nic dělat. Proto udělala něco ještě mnohem hloupějšího.
Vrhla se do cesty mezi šerifa a Burkeho.
Její původní záměr, totiž jen šerifa odstrčit cesty, byl okamžitě zmařen, když na hranici slyšitelnosti zaslechla tři malá pop-nutí, jako by někdo odšpuntoval láhev šampaňského. Takřka vzápětí jí slabiny roztrhla dechberoucí bolest. Tentokrát skutečně vykřikla, nebo možná jen vyprskla, protože měla dojem, že jí něco vyplulo hrdlem a začalo ji to dusit. Bolest ji ochromila, skácela se na zem, vidění zamlžené a zčernalé. Ještě jí na uši zaútočily mnohem hlasitější zvuky, výkřiky, nadávky, další, už mnohem silnější střelba, ale nic z toho už nevnímala, když místo bílé, oslňující bolesti nastoupila sladká úleva bezvědomí.
(…)
(Další den kolem poledne, klinika doktora Churche, město Megaton, Centrální Pustina)
„Řeknu ti, děvče, že ještě nikdo neměl tak pitomý nápad jako ty – a neprovedl ho. Jó, chlapi mají spoustu ztřeštěných nápadů, ale záblesky zdravýho rozumu jim nakonec řeknou, aby se šli radši opít. Ty, zdá se, nemáš ani to," doktor zavrtěl hlavou. „Na druhou stranu, asi si okouzlila nějakýho hodně mocnýho strážnýho anděla. Vystřílel do tebe pět kulek, tři prošly skrz brnění. Dva čistý průstřely a jedna se zastavila těsně před žaludkem. Žádná prostřelená plíce, žádný proděravěný ledviny, nic. Milimetry tě dělily od okamžitý smrti. Jak řikám, buď někdo hodně mocnej nad tebou držel ruku, anebo seš živý ztělesnění bláznova štěstí."
„Díky, doktore," procedila Kora mezi zuby, jak se snažila nesténat bolestí, když jí byly měněny obvazy. Což bylo dost těžké, protože doktor sice znal svou práci, možná stejně dobře, jako její táta, ale kde se její otec choval něžně a pozorně, tenhle doktor s ní nakládal jako s kusem masa. Jemnějšího chování se tu snad dočkaly i železné zdi.
Napůl doufala, že se z té klidné propasti nevědomí nikdy nevynoří, ale bohužel – nebo bohudík? – se tak stalo. Přímo zpět do oslnivé, hořící vatry utrpení, natržených svalů a nervů, které křičely veškerou svou silou o hrůze, kterou prožily – a přenášely ji na Koru stokrát zvětšenou. A to jí doktor řekl, že když se probudila, byla pod silnou vrstvou sedativ. Jestli tohle byla utišená verze bolesti, přísahala si, že už nikdy takovou hloupost neprovede. Nikdy.
„Jak – áúú – j-jak to vlastně dopadlo, šerife?" zeptala se svého jediného dalšího návštěvníka. Přišel za ní chvíli poté, co se probudila na dost dlouho, aby snědla nějakou odpornou převařenou šlichtu, co jí byla donesena místo oběda.
„Ten bastard byl stejně překvapenej jako já, žes udělala něco tak pitomýho, jako skočit mu do cesty," na rozdíl od doktora, šerifův hlas měl v sobě jen slabou stopu sarkasmu. Spíš vypadal klidně a trochu překvapeně, když si Koru měřil stejně jako někdo, kdo poprvé vidí černého lva namísto hnědého. „To mi dalo sekundu na to, abych ho provrtal dřív, než stihl vystřelit znovu. Teď je z něj chladnoucí mrtvola venku před Megatonem."
„To jsem ráda – ááú! Nešlo by to šetrněji, prosím?" otočila se na doktora.
Ten namísto odpovědi jen silně utáhl a zauzloval obvaz. Kora znovu zaúpěla.
„Dnešní děti nic nevydrží," utrousil a položil na stolek Med-X. „Tohle si píchni, kdyby se bolest vrátila. Dostalas na to dva stimpaky a kulka je pryč, do pár dní budeš jako nová." Zvedl se a odešel, zřejmě mučit další pacienty.
„Co teprve dnešní dospělí," zamumlala Kora, přesto po léku hned nesáhla. Věřila, že zbytek už zvládne. Byla naživu – až moc naživu, soudě podle neustálé, tupé bolesti – a další otupovák by jí jen zamlžil mysl. A ona potřebovala kloudně přemýšlet.
„Hele, holka," šerif pomalu zavrtěl hlavou, „sice souhlasím s doktorem, žes udělala prvotřídní pitomost, kterou bys už nikdy neměla zopakovat – určitě ne, pokud se chceš dožít aspoň relativního stáří a ňákejch děcek – ale stejně, zachránilas mi tam život. A na to já nezapomínám. Takže jakkoliv to může bejt málo, chci, abys věděla, že sem ti vděčnej."
„Počítá se do toho účet za moje ošetření?" Koře se podařilo vykouzlit na tváři jeden z jejích příjemnějších úsměvů.
Šerif se zasmál. „Učíš se rychle. Jo, to šlo na mně, ale zase o moc víc nečekej. Podle doktora jsme všichni padavky, co by měly umět chodit s tuctem kulek v těle." Opřel se rukama o kolena a pomalu se zvedl. „Bohužel tvůj táta už asi bude dávno pryč, ale nezoufej kvůli tomu moc. Odpočiň si tu, vyzpovídej Moriartyho, pomoz nám s tou bombou, jestli budeš mít volnou chvilku a nebude se ti okolí příliš motat. A taky za mnou zaskoč, než budeš chtít opustit město. Naučím tě, jak raději tasit a střílet, než skákat kulkám do cesty."
„Budu vám moc vděčná – úúúh!" Kora se pokusila nadzvednout na posteli, ale zatímco proti ležení její tělo nic nemělo, zvedání už bylo na úplně jiné úrovni. Dokázala se donutit si sednout, ale pak se zase všechno motalo. Drsná, suchem a pískem poznamenaná ruka ji zatlačila zpět na lůžko.
„Ne všichni sme supermani. Zdřímni si a stav se později," řekl jí rozkazovačným, přesto však soucitným hlasem.
„To je dobrý nápad," zamumlala Kora slabě, slepě za sebou nahmatala hrubou pokrývku a přetáhla si ji až k ramenům. Než ji dotáhla až na místo, už zase byla v příjemném, teplém místě bez bolesti.
(…)
(Ten samý den navečer, vodní elektrárna, město Megaton, Centrální Pustina)
„Tak, tohle byla poslední," zasípala unavená Kora a opřela se o blízkou zeď. Otřela si potem orosené čelo a zaškaredila se, když se podívala na zašpiněný rukáv své kombinézy. Teď si bude muset umýt nejen oblečení, ale i tu špinavou šmouhu na čele, co si tam právě teď určitě udělala.
„Díky, děvče, díky. Bez tebe bych ty proklatý úniky vody nikdy nespravil," usmál se Walter, místní technik a správce čističky vody, a předal Koře slíbených dvě stě zátek. Ta si je s díky schovala a předala Walterovi nádavkem všechny zbytečné součástky, které při lovu po natržených trubkách ve městě našla.
„To si nechte. Třeba vám to pomůže, až se objeví další problémy a já tu nebudu," řekla, vehementně odmítla další odměnu za sesbíraný kov, srdečně starému muži zamávala a vydala se ven, tentokrát opravdu k Moriartymu. Stále měla na sobě svou starou vaultskou kombinézu, ale obávala se, že ji bude muset brzy vyměnit za něco jiného. Podšití sice fungovalo skvěle a tehdy při střetu s Burkem jí zachránilo život, ale ten pocit, že má na zádech stále vlhkou, krvavou skvrnu… Vnitřně si to ospravedlňovala tím, že chodit okolo se zakrváceným oblečením by přitahovalo pozornost zvířat, nemluvě o riziku onemocnění nějakými zmutovanými bakteriemi, ale skutečnost byla mnohem jednodušší. Prostě jí to přišlo odporné.
Moriartyho salón se za jeden den vůbec nezměnil. Jen Burke už nebyl na svém obvyklém místě a na zdi za místem, kde seděl, přibyla mdlá krvavá skvrna, nicméně vše ostatní už se stihlo vyčistit a nedávný incident zřejmě nijak neubral chuti štamgastům, kteří stále posedávali okolo a popíjeli. Na Koru se opět upřely takřka všechny oči, když vešla, ale bylo v nich už mnohem méně nepřátelství, a několik z nich na ni dokonce kývlo. Překvapená takovým zájmem si Kora raději pospíšila k nálevu, kde už na ni čekal Gob.
„Rád tě tu vidím, holokožče," zašeptal na uvítanou, zatímco předstíral, že úporně drhne skvrnu ze skleničky. „Moriarty je poslední dobou dost nabroušenej a je vážně super vidět aspoň jednu vlídnou tvář."
Kora se na něj statečně usmála, i když uvnitř se cítila jakkoliv, jen ne vesele. Stále o tomhle Moriartym zatím jenom slyšela, aniž ho opravdu viděla, přesto jí nepřipadal jako ten nejmilejší zaměstnavatel. Spíš jako novodobý otrokář. Se starodobými metodami.
„Co si dáš? Pivo? Vodku? Cokoliv?"
„Dej mi vodu, Gobe, prosím," řekla jen a položila na stůl zátky. S tichým díky uchopila sklenici a zhluboka se napila. Zašklebila se přitom – voda nechutnala ani zdaleka tak dobře jako ta, kterou si koupila u Jenny v Mosazné lucerně, ale nemohla si moc vybírat. Měla žízeň a vlastní vodu musela šetřit.
„Tak nejen že tu střílíš platící zákazníky, ale ještě tu piješ vodu? Vážně, člověk by si skoro myslel, že někdo zabloudil do jídelny a ne do nálevny," ozval se nový hlas, který Kora ještě neznala. Gob okamžitě odstoupil a zdvojnásobil své úsilí s čištěním nádobí.
Moriarty se jí… nelíbil. Prostě a jednoduše nelíbil. Nevypadal sice vysloveně odpudivě, na místního měl poměrně slušně vyspravenou kazajku, kalhoty i košili a určitě o sebe alespoň trochu dbal. Byl to jeho pohled, který se jí nelíbil. Pohled, kterým okamžitě dokázal ohodnotit cenu všeho, co měla u sebe, na sobě i okolo sebe, a schopnost okamžitě si to přivlastnit. Ucítila na zátylku husí kůži.
„No to snad… jsi to opravdu ty?" k jejímu překvapení Moriarty ztratil něco ze své úlisnosti a s upřímným překvapením přišel blíž, aby si ji prohlédl. Pak se napůl zasmál a většina jeho vychytralosti se mu vrátila. „No jasně, že jsi to ty. To malé škvrně, se kterým sem James přišel. No to mě podrž." Znovu se zasmál.
„Co… cože?" Koře na moment přišlo, jako by se přeslechla. Ona už tu byla? I s tátou?
„No jo, tatík sem s tebou přišel, asi už… heh, to už bude osmnáct let, možná víc," Moriarty se na moment zasnil. „On, jeho přítelíček z Bratrstva Oceli – a ty, malý škvrně bez prsu, ke kterýmu by ses mohla přisát. Přišli ste si, pak zase odešli, sotva ste zůstali na drink. Tedy tvůj táta a jeho kamarád – pro tebe sem nic neměl. Novu sem tehdy ještě nezaměstnával," ušklíbl se.
V Koře se zvedla vlna odporu k tomu muži. Pořád ještě nevěděla, kdo byla Nova, ale jeho tón vydal za všechno. Vzdorně se na něj podívala.
„Copak? Ty ani nebudeš protestovat? Vykřikovat ‚To není pravda Moriarty, jsi starý lhář, já jsem z Vaultu,' co?" zajímal se, snad i upřímně zvědavý.
„Ne," řekla jenom. Tohle jí jen potvrdilo, co naznačila páska z tátovy pracovny, ale nechtěla se o to s ním dělit. Tomuhle… člověku, jestli se tak mohl nazývat, nehodlala říct ani o kousek víc, než bylo nezbytně nutné.
„Chm, takže už to víš, co? Tatík se cítil vinej a přiznal se, nebo si to zjistila náhodou?" Moriarty se ušklíbl. „Nebyl to pro tebe moc velký šok, že ne?"
„Hledám svého tátu," řekla Kora a sundala ruku ze skleničky. Musela, protože se jí tak začala třást, že si nevěřila, že by ji neshodila se stolu a nerozbila.
„Jó, tvůj táta. No, ten už je pryč," Moriarty si jasně vychutnával překvapený a zklamaný pohled, který před ním nestihla dost rychle schovat. „Byl tu, a už není. Zmizel, hned jak si vyslechl nejčerstvější novinky."
„A kde je teď? Kam šel?" dožadovala se Kora.
„To ti moc rád řeknu, dítě – za určitou cenu," zašklebil se.
Koru jako by opařili. Pomalu se na něj podívala, v očích nevěřícný výraz. „Ty… ty chceš, abych ti zaplatila za to, že mi řekneš, kde je můj táta?" Nechtělo se jí tomu věřit. Mohl být Moriarty taková svině, aby vydělával na cizím neštěstí, aby chtěl peníze jen za to, že ona potřebovala najít svého otce?
Už si opravdu začínala myslet, že ano.
„Přesně tak. Ale z úcty k tvýmu tátovi a starejm časům – přece jen tu něco málo utratil, i když se nezdržel dlouho ani jednou – tak ti to řeknu jen za malou, symbolickou cenu." Moriarty udělal malou pauzu, aby přiměl Koru zpozornět, a pak klidně řekl: „Sto zátek."
„C-Cože?" Kora vytřeštila oči. To bylo šílené! Už měla určitou představu, kolik tu věci stály, a sto zátek byla prostě šílenost. To bylo pět lahví tvrdého alkoholu, jeden slušný stimpak nebo zásoba jídla na pěkných pár dní. A navíc to představovalo takřka půlku jejích současných zásob zátek.
„Copak, ještě sis tolik nevydělala?" ušklíbl se Moriarty, ale zamyšleně si při tom hladil bradu a sledoval dívku před sebou, jako by odhadoval tažnou sílu nějakého koně. „Dobrá, protože jsem od přírody milý a soucitný člověk, mám pro tebe ještě jeden způsob, jak získat, co chceš."
„A to je co?" řekla Kora, když ovládla svou původní touhu pěkně od plic mu říct něco o jeho milé a soucitné povaze.
„Kus před Megatonem, v tom malým rozbořeným městečku na předměstí, žije jedna feťačka jménem Silver. Kdysi tady pracovala, ale pak mi ukradla moje těžce vydělané zátky a zmizela. Když je z ní dostaneš zpátky, jsou tvoje – tedy, tvoje, abys mi s nimi zaplatila, ha ha!" zasmál se.
‚Chudáčku, až mi ukápla slza!' pomyslela si Kora a zamračila se na něj.
„Ale chápu, jestli na to nemáš žaludek," pokračoval Moriarty posměšně. „Celý život ve Vaultu moc nepomáhá se životem venku, co? Možná si najdeš nějakou práci tady ve městě, třeba i časem našetříš ty zátky – ale to už bude asi tatík na druhý straně země."
Tahle myšlenka Koru poplašila, a místo své původní odmítavé odpovědi zavrčela: „Jen počkej, budu zpátky i s těma zátkama!" Nato se otočila a nechala šklebícího se majitele salónu stát u baru, zatímco Gob se za ní díval ustaraným pohledem, než byl nucen věnovat se dalším hostům.
(…)
(O hodinu později, Moriartyho salón, město Megaton, Centrální Pustina)
„Sakra, funguj ty stupidní kráme! Funguj!" Gob rozčileně praštil do rádia na pultu, ze kterého se linul víc statický šum než hudba, kterou si tak oblíbil poslouchat. Znovu do něj praštil, ale docílil jen toho, že přestalo hrát úplně.
„To není tím rádiem. Galaxy News prostě nevysílá. Enklávu to chytá skvěle," poznamenal jeden z hostů, který byl dost opilý, aby zapomněl na nepřátelství ke Gobovi, a pořád ještě dost střízlivý, aby mu fungoval mozek.
‚No bezva. Další příjemná věc v mém životě je fuč,' pomyslel si ghúl sklesle a vzal další sklenici, když uviděl, jak se otevřely salónní dveře – a do nich vešla jedna z jeho nejoblíbenějších osob ve městě.
„Ahoj, holokožče," pozdravil ji, a poněkud překvapeně sledoval, jak sklesle dopadla na nejbližší stoličku. „Co to bude?"
„Něco silnějšího, Gobe. Jsem skoro mrtvá," zamumlala Kora, bez dívání se popadla naplněnou skleničku a hned ji vyprázdnila. Vytřeštila oči, chytila se za hrdlo a prudce se rozkašlala, čímž spustila salvu smíchu u nejbližších štamgastů. Po chvíli se jí podařilo se uklidnit, dost na to, aby věnovala Gobovi mnohem živější pohled než před chvílí. „Uh, to… bylo nečekané, ale díky. Vážně jsem to potřebovala."
„Nevyšlo to?" zeptal se účastně a naklonil se tak, aby Moriarty nemohl říct, zda si s ní povídá, nebo jen utírá nádobí.
„To je jeden způsob, jak to podat," odpověděla, když jí srdce opět pokleslo. Co mu měla říct? Že ani k žádnému vyjednávání nedošlo? Že jen chvilku poté, co se se Silver pustila do řeči, postihla zfetovanou dívku srdeční zástava? Pokusila se jí pomoct, znala samozřejmě zásady první pomoci a doma ve Vaultu otci často pomáhala s drobnými ošetřeními, ale tohle nebyl důsledek nadměrného adrenalinu nebo ucpaných cév, tohle bylo předávkování drogami. Nevěděla, jak jí pomoct, neměla jak pomoct. Mohla jen tiše sledovat celkem milosrdně rychlou, přesto velmi bolestivou smrt. A potom…
Za tohle se styděla nejvíc. Za to, že byla schopná vzít její věci, když jí malý, racionální hlásek našeptával, že Silver už stejně budou k ničemu. Ten samý hlásek, který ji přiměl zavtipkovat se šerifem o jejím účtu za nemocnici, který jí dodal odvahu, aby něco usmlouvala s Moirou. Netušila, že uměl být tak bezcitný. A ona tak slabá, protože skutečně vzala všechny zátky, které našla. Neodolala ani stimpakům, i když nesáhla na žádné chemikálie, které tam zůstaly spolu s ostatními věcmi. Alespoň neklesla až na samé dno, byla jen ve dvou třetinách.
Když přišel Moriarty, beze slova vysázela na stůl sto zátek a upřela na něj takový pohled, že si je téměř beze slova shrnul do kapsy.
„Fajn, zátky máš, o Silver je zřejmě postaráno, a předpokládám, že chceš vědět, kam šel tatík," znovu se rozkecal, jakmile měl peníze bezpečně u sebe.
„Přesně tak," zavrčela, veškerá její dobrá nálada pryč. Byla unavená, nevyspalá, žaludek měla moc rozdivočelý, aby snesl večeři, a před chvílí byla svědkem smrti jednoho života, který při nejlepší vůli nedokázala zachránit. Rozhovor s namyšleným vyděračem potřebovala ze všeho nejméně.
„No, děvče, tvůj táta sem přišel, vyptal se na nejnovější zprávy, a pak zase hned šel. Zamířil si to přímo do budovy Galaxy News rádia," řekl Moriarty, zatímco znovu přepočítával zátky, které mu Kora dala.
„Co? To je všechno?" Kora se na něj nevěřícně podívala. „Tohle je všechno, co mi řekneš za sto zátek?"
„Víc toho není. Ber nebo nech být. Jedinej problém je, že nechat být to už nemůžeš."
Jeho úsměv už jí dokonale lezl na nervy.
„Fajn, tak půjdu tam," zavrčela, hodila do sebe zbytek skleničky, podala zátky Gobovi a měla se k odchodu.
„Počkej," kupodivu to byl Moriarty, a ne Gob, kdo jí zastavil.
„Co zas?"
„Neuvažuješ vážně, že půjdeš tam ven, že ne?" Zdálo se jí to, nebo v jeho hlase zaslechla stopu starosti?
„Proč ne? Venku jako venku. Krom toho, poslals mě za Silver a jsem si jistá, že spánek ti to neukrátilo ani o sekundu."
„Můžeš si dělat fórky," zamračil se Moriarty, „ale do Galaxy News se živá nedostaneš. Je to přímo v ruinách bývalého Washingtonu D.C. Hemží se to tam nájezdníky, ghúly, a především supermutanty. Říkal sem už tvýmu tátovi, že je šílenec, když tam jde, ale neposlechl mě."
„Asi to máme v rodině, ignorovat rady chamtivých barmanů," ušklíbla se Kora a vykročila ven.
„Opravdu tam chceš jít?" zašeptal Gob, než stihla udělat dva kroky.
„Musím," zašeptala zpátky, tentokrát dost rozechvělým hlasem. Vůbec netušila, jak nebezpeční jsou ghúlové, a ani netušila, co je supermutant. Věděla jenom to, že jakkoliv příjemně mohlo být v Megatonu, i když tu byli lidé, které si docela oblíbila, nemohla tu zůstat. Musela jít a najít svého otce. A kvůli tomu musela najít Galaxy News rádio, ať už to bylo cokoliv.
Ale předtím ji čekal ještě jeden úkol. Možná to vypadalo, jako že na něj zapomněla, ale nezapomněla. Strašilo ji to v hlavě celou dobu, schované a utlumené, ale teď, když měla konečně jasný cíl – alespoň zhruba – už ho nemohla víc ignorovat. A bylo lepší to vyřídit ještě předtím, než padne naprostá tma.
Hluboce se nadechla studeného nočního vzduchu, když vykročila z baru do chladné noci. Potřásla hlavou, polkla nahromaděné sliny v ústech a poněkud nejistým krokem vykročila k megatonské bombě.
