V dobách, kdy se lidé dopravovali jen díky svým vlastním nohám nebo na koních či oslech, kdy po nebi létali pouze ptáci, kdy koryty řek tekla voda a magie byla všudypřítomná, byl Loki ještě mladý a nic netušící bůh, který doufal v to, že se svým bratrem jednou budou vládnout světu Ásů, jak jim to jednou sdělil otec.
Tento mladý muž měl sny. Stejné sny jako každý jiný dospívající chlapec jeho věku. Takové, při kterých se musel červenat, když si uvědomil, že Heimdall vševidoucí by mohl být svědkem toho, co se odehrává v jeho hlavě.
A jako každý sen i ten, který se mu zdál onu osudnou noc, musel jednou skončit. Loki byl probuzen přívětivými paprsky slunce. Oči pomalu otevřel s pohledem k roztaženým závěsům. Venku se chystal krásný nový den. Pořádně se protáhl do celé své délky mladého těla. Dlaněmi se štíhlými prsty si ještě na chvíli zastínil zrak. Postupně prsty objížděly rysy tváře. Loki se zatavil ve svém pohybu, když došel k bradě. Znepokojil se. Snažil se nevnímat svůj neklid a postupoval dál. Dlaněmi objel krk z jedné a druhé strany a přešel na úzká ramena. Nadobro se zastavil ve svém pohybu, když si pevně objal paže. Okamžitě se v posteli posadil a byl nadobro vzhůru. Odkryl přikrývku a podíval se na své nahé tělo.
„U Ymira," zděsil se Loki. Ani jeho vlastní hlas ho nijak neuklidnil. Stále však nevěřil tomu, co vidí. Stoupl si proto k zrcadlu zahalený v dece. Kouzlem zabezpečil dveře, aby se do jeho pokoje nemohl nikdo dostat. Díval se do tváře, která měla o dost jemnější rysy, než byly jeho vlastní. Pořádně se nadechl a s dávkou odvahy odhalil své nahé tělo před zrcadlem. Snažil se zpracovat obraz, který měl před očima. V zrcadle se mu usadila dívka, která vypadala jako jeho ženské já.
Loki zacouval k posteli a bezmyšlenkovitě se na ni posadil. Zíral do prázdna a nedokázal si nijak poskládat myšlenky. Nevěděl, co se s ním přes noc stalo a o to méně tušil, co by měl udělat, aby se mu vrátila jeho vlastní podoba.
Tohle musela být jen noční můra. Jenže cítil vůně jarních stromů, které rostly pod jeho pokojem. Ve snech nejsou pachy cítit. Musel být vzhůru.
Do přítomnosti ho však přivedla strašlivá rána do jeho dveří. Následoval tvrdý dopad na podlahu v zákonitosti akce a reakce. Loki co nejpečlivěji zabalil svou postavu do přikrývky a pohlédl ke dveřím.
Ozvalo se zabušení na dveře. „Bratře, otevři." Loki okamžitě přistoupil k domněnce, že Thor už přišel na to, že s ním není něco v pořádku. Přitáhl kolena k tělu.
„Loki, jsi vzhůru? Jindy už býváš dávno vzhůru," Thor chtěl za každou cenu dovnitř. „Jsi tam?"
Loki se snažil uklidnit. Potichu přešel ke dveřím. Nepatrně rozhodnutý, že bratrovi otevře. Cíleně zpomaloval svůj dech. Pomalu vytáhl až moc útlou ruku zpod svého kožešinového úkrytu.
„Loki?"
To mu sebralo veškerou odvahu. A psychickým vyčerpáním se zády zhroutil na dveře, sjel po pevném dřevu dolů, až se usadil na zemi.
„Loki, ozvi se." Thor zněl najednou ustaraně.
„Ozvi se, jinak vyrazím dveře," Thorovi došla trpělivost.
„To ať tě ani nenapadne," vydalo ze sebe vyděšené mládě dřív, než se stačilo zarazit.
„Loki, otevři," Thor opatrně zaťukal.
„Ne."
„Proč mi nechceš otevřít? Vždyť jsem ti nic neudělal, je teprve ráno. A nikdy předtím ses přede mnou nezamykal. Otevři," Thor neodbytně cloumal klikou.
„Ne."
„Řekni mi jediný důvod, proč mě nechceš pustit dovnitř. Já jsem přece tvůj bratr," Thor zněl dotčeně.
„Přiveď matku, prosím," požádal Loki.
