Stoka. Jenom stoka, pomyslím si zklamaně a otřesu se. Od. Por. Né. Jiné slovo nemůže být více vystihující. Možná ještě Ne. Chut. Né. Brodím se vodou, vodou! - přesvědčuji samu sebe při prohledu na tu hmotu těžko identifikovatelné barvy a příšerného zápachu, a prohlížím si obrovskou odpadní rouru, ve které jsem se ocitla.

Namátkou se vydávám doleva a v duchu si nadávám, že jsem se do toho nechala uvrtat. K čertu s tebou, doktore Stockmane a k čertu s tvým šarmem, který mi neumožňuje vám cokoliv odmítnout. Co tu mám vlastně najít? Ani sis nezjistila žádné informace, zatracená April O´Neilová. Ještě, že je podzemní tunel alespoň trochu osvětlený, možná světélkujícími houbami? Raději nad tím nedumám. Ve tmě by se mi tu bloudit nechtělo. Bloudit, pochmurně se zasměju, jako by se dalo v kanalizační rouře zabloudit. A hned bych si nejraději nafackovala, když se po pár váhavých krocích má cesta náhle rozestoupí do tří směrů. Že by hlavní přívod? Co já vlastně vím o newyorské kanalizaci? Z odpadu nelze pomalu ani určit, jakým směrem teče, nebo spíš mlaskavě se šine.

Stojím před třemi stejně nelákavými tunely a přemýšlím, jak bude znít „omlouvám se, doktore Stockmane, ale cesta byla neprůchozí," když uslyším jakési zvuky, jako když někdo tluče kovovou tyčí do plotu. Nastražím uši a snažím se odhadnout směr. Zvuky sílí a já volím tunel vpravo. Cestou mě rostoucí rachot utvrzuje ve správnosti volby a já instinktivně zpomaluji. Ozvěna zlověstně rezonuje, a buďto mě mámí sluch nebo vážně slyším hlasy?

Tunel končí, vidím, že se opět větví. To už nakračuju po špičkách. Vykouknu za roh. A zůstávám stát jako přimražená.

Zem je pokryta kusy kovu. Oprava - zem není vidět pod obrovskou hromadou kovu. Po ní zmateně pobíhají zbylé robokočky, napočítám jich sotva deset. A nad nimi… Snažím se zaostřit v šeru, ale stále nejsem schopna poznat, kdo nebo snad co to je. Vidím neurčité siluety čtyř postav. Jsou mohutné a přesto mrštné, když rozsekávají na padrť dalšího a dalšího robota, jen to sviští, nebo spíš kovově praská. A co to nesou v těch batohách?

Poslední chudák robot je o hlavu kratší a nastane ticho, které překrývá jen hluboký dech. Můj? Těch tvorů? Ne, lidí! Samozřejmě, vždyť mluví. Začínám rozumět slovům, za chvíli i větám. Snažím se pochytit něco důležitého, ale marně. Spíš si připadám jako na fotbalovém stadionu po právě vyhraném mači.

Nechápu, kde se ve mně bere ta odvaha, snad ze vzteku nad naší zmařenou prací, že jsem vykročila ze svého úkrytu a s bušícím srdcem se nadechuji k zásadním otázkám. Zaregistrovali mě okamžitě. Svědčí o tom zesílené sevření zbraní. Čtyři hlavy se otočily mým směrem. Oči jim zakrývají šátky, vidím jenom lesknoucí se bělmo.

Slova mi váznou v krku. Jakmile udělám další váhavý krok, obrysy se ještě více rozjasňují. Nemá smysl popírat očividné. Přede mnou stojí čtyři obří zelené želvy! O krok vykročí, já o dva ustoupím. Chci zpátky do svého tunelu, do své kanceláře, do svého pokoje! Podjede mi noha.

Poslední myšlenka, když ztrácím balanc a s ním i vědomí je: April O´Neilová, ty jsi ale nemehlo.


Probouzím se zvolna a bolestivě. Upadla jsem a uhodila se, byl první výstup mé myšlenkové analýzy. To mi otevře oči. Jak netypické! Možná mi občas ujede pusa, ale nohy nikdy.

Kolem mě je stále šero a cítím zvláštní zápach, ale ne nepříjemný. Spíš jako tlející hlína, než odpadky. To ve mně probudí vzpomínky. Stoky! Robokočky! Želvy! S trhnutím si sedám a hned toho lituju, když se mi před očima rozprskne milion jiskřiček.

„Ahoj!" ozve se tak těsně vedle mé hlavy, že nadskočím. Z pěti centimetrů na mě zírá velká zelená hlava se žlutým šátkem, neschopným zakrýt vykulené modré oči, které na chvíli pohasnou, aby se opět rozzářily předchozí intenzitou. Zalapám po dechu. To - ten tvor - na mě mrknul!

Provedu únik doprostřed pohovky a rozhlédnu se kolem. Ze stínu se vyloupnou zbylé tři siluety. Hrůza mi stáhne žaludek, ale nutím se s tím bojovat. Nová myšlenka na mě huláká - máš tu nějaký úkol, agentko O´Neilová! Dodám si odvahu a zapojím své pozorovací vlohy. Nejsou ale k ničemu. Už tak malý výhled blokují ona podivná stvoření, k nerozeznání si podobná až na barevné šátky přes oči. Třeba je mají jako náhražku vlasů, pomyslím si lehce nepříčetně.

Všichni jsou ozbrojení. K čemu zbraně v kanále? - napadne mě. Na robokočky! - odpovím si okamžitě. Opět mnou zacloumá vztek, který se ale rychle mění na strach. Jestli zjistí, odkud jsem! Proboha! Támhle je televize. Ne! Tam je asi třicet televizí! Minimálně v jedné z nich určitě běželo to zpropadené vysílání, na které jsem byla tak pyšná!

„Co víš o těch robokočkách?!" zavrčí na mě z druhé strany gauče ten, co má červený šátek a potvrdí tak mou vyděšenou úvahu. Z jeho očí, i celého postoje čiší taková agrese, že mi běhá mráz po zádech. Opírá se o opěradlo pohovky a já jako zhypnotizovaná sleduji jeho paže, na kterých se vlní bicepsy, tricepsy a všechny ostatní bůhví jaké cepsy. Kdyby mě těma rukama popadl…

Zmateně zamrkám. Na co to myslíš, O´Neilová! Nemám tušení, jak se mi ta myšlenka vylíhla v hlavě a už vůbec, proč jí hned následuje druhá a sice: jak vypadám? Ani se nemusím přesvědčovat, abych věděla, že příšerně je správná, i když v této situaci zcela irelevantní odpověď.

Přesto neodolám. Boty na mě vlhce pomlaskávají, kalhoty jakbysmet, triko zdá se být celkem v pořádku, jen mi najednou začne vadit jeho nedostatečná délka. Popadnu polštář z gauče, zakuklím se do něho a nervózně se rozesměju.

Želva, želvák, opravuji se, v červeném šátku na mě dál zírá s nezměněným zuřivým výrazem. Neptalo se mě to na něco? Ptal! Odpovím si a zároveň opravuji samu sebe. Tón, hlas a celý postoj dává jasně najevo, jakého pohlaví je monstrum vedle mě. Až příliš najevo, napadá mě opět velmi nevhodná myšlenka.

Ptal se tě, co víš o robokočkách, připomínám si v duchu s útrpným povzdechem a protočím na sebe očima.

Ach tak!

„No, tedy, vynalezl je doktor Baxter Stockman na hubení krys …" nevěřícně naslouchám svému hlasu, tak netypicky vysokému. Co to tu vykládáš, April? Improvizuj, holka, improvizuj!

„…ale pak jsem pojala podezření, když mi doktor Stockman ukázal tu armádu robotů, že je možná chce zneužít k jiným účelům. Když jsem ho odhalila, použil roboty proti mně ale naštěstí jste tam byli vy..." April O´Neilová, jsi genius! Teď ještě vymyslet, k čemu by ty roboty tak mohl zneužívat.

Na to už ale nedostávám prostor. Přistupuje ke mně třetí želvák. Ten s meči na zádech a modrým šátkem přes oči. Přes temně hnědé oči, ve kterých se zornice téměř rozpustily.

„Hmmm," pronese pouze a překvapí mě jemností svého hlasu. Klekne si přede mnou a pevně mi upře ty své čokoládové oči do mých. Sálá z něj takové soustředění a sebedůvěra, která nemilosrdně odpařuje tu mojí. Tisknu se k polštáři, jako by mě snad mohl ochránit před nehybnou stěnou pozornosti koncentrované v jeho pohledu. Hlavně nemrknout, hlavně neuhnout pohledem. Ale prodlužující se ticho začíná být nesnesitelné. Musím něco říct.

Polknu a olíznu si vyprahlé rty. Hlava mu mírně, téměř neznatelně poklesne. Přes jeho šátek je to těžko poznatelné, ale mám pocit, že se jeho soustředění posunulo na má ústa. Překvapena tou myšlenkou je pootevřu a ani si neuvědomuju, že jakási síla, nejspíš gravitační, přitahuje můj zrak na jeho rty. Jsou jiné, nelidské. A přesto neuvěřitelně vábivé. Mám sto chutí se jich dotknout, alespoň konečky prstů.

Mírně si odkašle. To mi vrátí zrak zpět k jeho očím a mé myšlenky do reality. Není tu najednou nějak horko?

„Věřím ti," řekne klidně. Neusmívá se, ale přesto ten úsměv slyším. Nenápadně vydechnu.

„Musíš nám ale slíbit..," hned jsem zase napjatá jako struna, „že o nás nikomu neřekneš."

„Stejně by mi nikdo nevěřil," nepopřu ani nevyvrátím jeho žádost.

Pokývá hlavou, tentokrát s viditelným úsměvem. Připadám si jako vyždímaná, mnohem hůř, než po státních zkouškách, přesto mnou zmítá zvědavost a jen z půlky je profesionální.

„Kdo vlastně jste?"

Stoupne si a rozhlédne se po ostatních. Snad pro svolení? Nevidím žádnou reakci, nicméně po chvíli praví:

„Mé jméno je Leonardo, to jsou mí bratři - Michelangelo, Rafael a Donatello. Jsme mutanti, vycvičení jako ninjové."

Ať to zní sebešíleněji, nepochybuji ani o jediném jeho slově.

Zadívám se na posledního z bratrů. Stojí vzadu a neříká nic, ruce založené na hrudi, purpurový šátek zcela zakrývá jeho oči. Hlavu otočenou mým směrem. Umějí zmutovaní ninjové číst myšlenky? To už bys tu neseděla, O´Neilová! Pokárám se. Už bys ležela, rýpne si do mě ta nechtěná bytost, která se ve mně dnes zrodila.

Obě okřiknu a usměju se, jak nejnevinněji umím.

„Těší mě," a samotnou mě překvapuje, jak upřímně to zní. „Já jsem April O´Neilová, bývalá asistentka doktora Stockmana."

A nyní dvojitá agentka, zasměju se v duchu hlubokým hlasem padoucha, cha cha cha.