Den druhý: 22. prosince (sobota)

.

Všichni ostatní už byli vzhůru, když se Sirius vyhrabal z postele. Nechtělo se mu z vyhřátých peřin – u úst se mu v ledovém vzduchu tvořily obláčky páry, zrovna jako by byl venku – ale domem se šířila báječná vůně jídla a jeho žaludek už protestoval. Osprchoval se horkou vodou (v čerstvě vydrhnuté koupelně, vonící po citronu), oblékl se a vydal se hledat kuchyni.

Remus seděl u skládacího hliníkového stolku zády k němu, ale otočil se a věnoval mu úsměv. Místnost svítila čistotou a podle kruhů pod očima Sirius hádal, že Remus na tom strávil valnou většinu noci. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna Remus bude taková hospodyňka – i když v tomhle domě asi byla všechna snaha marná.

"Myslel jsem, že tě neuvidíme dřív, než v poledne." Remus vstal a naznačil Siriusovi, aby převzal jeho židli. "Tati, tohle je Sirius Black, můj kamarád ze školy."

Sirius předstoupil, představil se a potřásl si s jeho otcem rukou. Párkrát už pana Lupina potkal – jednou na nástupišti a několikrát ve škole, když ho McGonagallová vedla na návštěvu ošetřovny, jenomže tenkrát zářil sílou a dobrým zdravím. Samozřejmě zůstal pořád stejně mohutně stavěný, jenom dnes tak nějak... nedržel pohromadě. Vlasy, dřív pečlivě zastřižené, mu přerůstaly na všechny strany a místo působivé šafránové uniformy byl oblečený v červené teplákové soupravě.

Remus se vážně nepovedl po něm, pomyslel si Sirius: jeho oči měly stejný odstín hnědé, ale úplně jiný tvar, a celkově byl mnohem drobnější. Napadlo ho, jestli Remus má nějaký obrázek své matky, a jestli on najde odvahu požádat, aby mu ho ukázal.

Remus je seznámil se svými plány na dnešní den, které sestávaly převážně z velkého množství praní a z výpravy do vsi. Během snídaně požádal Siriuse, jestli by mu nepověsil prádlo, s čímž Sirius souhlasil – příliš pozdě zjistil, že na něj Remus nalíčil past a chytil ho na toast s marmeládou a kus klobásky. Totiž, ukázalo se, že Remus má v úmyslu vyprat snad všechny textilie v domě, od prostěradel po poslední ponožku. I když Sirius musel uznat, že na Remuse zbyla horší část práce – ta, která se týkala vany, vroucí vody, drhnutí a nebezpečně výbušných čistících kouzel. Když se Remus vynořil s posledním košem vypraného prádla, měl na sobě jen tenký nátělník a spodek od pyžama, ale stejně Siriusovi s úsměvem pomohl pověsit prostěradla na šňůru a vyčarovat vítr, ve kterém se mokré prádlo napnulo a hlasitě zapráskalo.

"Existující i kouzla na sušení, víš." Sirius si mnul zkřehlé prsty.

"Prádlo voní líp, když uschne na sluníčku," vysvětlil mu Remus, sundal ze šňůry jedny kalhoty a svetr a cestou k domu pronesl nějaké zaříkadlo, po kterém se z nich vyvalil oblak páry s vůní připálené cibule. Remus si šaty (a jejich pach) oblékl přes to, co už měl na sobě, a postavil vodu na čaj.

"Půjdeme ven, po jídle?" zeptal se, zatímco chystal sušenky, chleba a šunku v konzervě.

"Chceš pomoct?" nabídl se Sirius zdvořile, i když se zdálo, že Remus má všechno pod kontrolou.

"Můžeš se podívat, co nám chybí, a napsat seznam," navrhl. Krájel šunku na tenké plátky a zapálil oheň pod pánvičkou. "Myslím, že budeme potřebovat skoro všechno – mléko, vajíčka, mouku, maso, zeleninu..."

"Kde máte spižírnu?" zeptal se Sirius, a Remus ukázal na skříňku u dveří, kde se na policích vyjímalo několik promáčknutých plechovek a plastový kbelík s naklíčenými bramborami. Sirius zašel za panem Lupinem, aby si vypůjčil pero a kousek papíru, a začal psát seznam, se kterým ještě nebyl hotový, ani když Remus pokládal jídlo na stůl.

"Tolik věcí snad ani v obchodě nemají." Remus nevěřícně zíral, jak Sirius na zadní stranu papíru vmáčkl ještě pár položek. Naklonil se blíž a hlavou dolů četl: "Skořice? Na co potřebuješ skořici?"

"Hodí se na toast," poučil ho pan Lupin nepřítomně. Sirius začínal mít podezření, že tahle věta shrnuje pohled Lupinovy rodiny na jídlo jako takové.

"To neřeš, platím já." Sirius složil lístek a zasunul ho do kapsy košile. "Slíbil jsem, že si jídlo vezmu na starost, a mluvil jsem vážně. Ode dneška," dodal a ukázal prstem na Remuse, "máš do kuchyně vstup zakázán. Můžeš maximálně uvařit čaj a vypadat dekorativně. Tohle má být pro tebe dovolená."

Pan Lupin položil svůj toast se šunkou na talíř. "Na štědrý den jde do práce," řekl. Vzal ze stolu skleničku a mávl jí Remusovým směrem. Remus ji vzal a dolil mu vodu.

"Proč bys to dělal, Moony?"

"Ve svátek dostávám příplatky." Remus mistrně potlačil reflex a nehnul ani brvou, když na něj jeho otec a Sirius zírali. "Stejně nemáme nic v plánu. Nebo ano? Děláme ten den něco?"

"Bez tebe se večeřet nebude," prohlásil Sirius. Nedodal, To se tak třeseš na peníze?Chudoba se hlásila z každého nahého místa v domě, kde chyběl rozprodaný nábytek, z prázdných polic, z těch směšných elektrických světel, která nesvítila – chudoba, nemající nic společného se zvykem a všechno s Remusem, který se za chvilku udře k smrti. Věděl, že pro Remuse není snadné najít a udržet si práci – se svým současným místem dělal takové tajnosti, že Peterovo podezření, že půjde o něco na hranici zákona, ne-li rovnou temného, začínalo dávat smysl. "Mazej od toho nádobí! Neříkal jsem, že to bude moje starost?"

Musel Remuse zahnat od dřezu utěrkou, kterou ho následně přivázal ke gauči v obýváku. Přivolal z police nějakou knížku (Jak uřknout nepřítele a pronášet účinné kletby) a vrazil ji Remusovi do rukou.

"A zůstaň," nařídil mu. Remus mu v záchvatu smíchu nedokázal odseknout, ale věnoval mu aspoň velice neslušné gesto. Sirius požádal pana Lupina, aby šel ukáznit svého synka, a potom v klidu uklidil kuchyni.

Když skončil s prací a vrátil se do obývacího pokoje, našel Remuse pořád na svém místě, jen knihu vyměnil za nějaký zápisník a mračil se nad komplikovanými výpočty, které vypadaly na věštění z čísel.

"Pojďme na nákup," navrhl Sirius. Sundal z věšáku kabát a hodil ho na Remuse, který jej chytil jednou rukou, schoval zápisník do otlučené krabice od sušenek a uklidil ji pod křeslo. Zatímcorozvazoval uzel na utěrce, zeptal se otce, jestli mu mají něco přinést. Na jeden strašný okamžik si Sirius pomyslel, že pan Lupin bude chtít jít s nimi – otevřel rychle dveře a dovnitř zavanul ledový vítr. Pan Lupin si zapnul svetr a požádal o nějaké sladkosti. Remus na sebe hodil kabát, do ruky vzal šálu a vyrazil po cestě z kopce. Sirius šel v patách za ním.

"Co je to sakra s tvým tátou?" zeptal se bez okolků. Život s přemírou taktu by nebyl zdaleka tak zajímavý.

Remus nakopnul kupku špinavého sněhu na kraji úzké cesty. "Trochu moc černé magie. Asi. Živil se lámáním kleteb, víš." Úkosem se na něj podíval a Sirius kývnul. Když ještě chodili do školy, všichni se shodli, že neexistuje suprovější zaměstnání, než jaké měl pan Lupin. "Snažil jsem jí zbavit. Ale nikdo neví, o jakou kletbu se..."

Sirius si vzpomněl na Remusovo věčné čtení a pokoutní výzkumy a napadlo ho, jak daleko bude ve svém hledání léčby ochotný zajít. Na koho by se mohl obrátit. Ale to si nechal pro sebe. "Co budeš dělat, když se to nezlepší? Když se to ještě zhorší?"

"Zažádal jsem mu do Domova pro přestárlé kouzelníky."

"Nákladné," poznamenal Sirius. Rozhodně příliš drahé pro člověka, který nemá ani na nový kabát. Jako Remus.

Remus znovu nohou prohrábl sníh. "Brumbál zná někoho, kdo by chtěl koupit náš dům. Prodáme ho. A táta bere důchod." Trochu poskočil, aby vyklepal sníh, který se mu dostal do boty.

"Ví aspoň, kdo jsi?" zeptal se Sirius zničehonic.

Remus se nevesele usmál. "Příležitostně. Ale nikdy si nezapamatuje, jak jsem starý. Nedávno jsem ho přistihl, když stříhal plenky z povlečení. Většinu času si myslí, že jsem jeho mladší asistent Matthews, což byl jeden naprosto neschopný idiot. Byl jsem... rád, když mu zlomili hůlku. Jasně, je to příšerné a hrozně ho to vytáčí, nemůže si ani sám ohřát vodu, ale byla to taková úleva. Předtím jsem se bál i usnout." Odmlčel se a rozhodil ruce. "No co. Můj problém, Tichošlápku."

Aneb v Lupinštině 'změňme téma'.

"Takže, co plánuješ na svátky?" zeptal se Sirius, načež Remus znovu zbledl jako smrt. Do háje. "Říkal jsem si..." začal, a podíval se kolem sebe, ve snaze najít nějakou inspiraci, "že si můžeme sehnat stromek. Nevypadá to, že by jich v okolí byl nedostatek."

Remus se rozhlédl po lese. "Pochybuju, že si je můžeš jen tak pokácet."

"Nějaký malý na pár dní vykopeme a pak ho zase vrátíme, na to nikdo nepřijde. A – " Sirius se uvolnil, vědomí, že plán, ho uklidnilo – "můžeme na něj pověsit perníkové panáčky. A pod něho dáme dárky." Remus mu věnoval pohled. "Oh, Merline, snad máš nějaké dárky, ne, Moony? No, řeknu ti jenom tohle – ještě štěstí, že jdeme do města. Pro tvého tátu jsem vzal svetr," dodal, napůl tázavě. "Zdál se jako bezpečná volba. Ovšem pro tebe mám něco lepšího, takže se radši koukej taky vytáhnout. Mimochodem, zmínil jsem se, že jsem hrdým majitelem gramofonu?"

"Jenom asi tisíckrát, Tichošlápku," řekl Remus, ale jeho panika viditelně mírně opadla.

Silnice se zatočila a před nimi se otevřelo údolí s částečně zamrzlou řekou a hrstkou zasněžených chalup, nakupených na protějším kopci. Z komínů stoupal k dým k jasně modré obloze.

"Fakt malebné, Moony," neodpustil si Sirius. Chvilku zůstal stát. "Víš jistě, že tam bude nějaký obchod?"

Remus ho šťouchl pěstí do paže. "Vyrostl jsem tady, tak bych to mohl vědět. Támhle jsem chodil do školy, hned vedle kostela. Tady v tom parku jsem si zlomil ruku, ve stupidním incidentu s houpačkou, kolem a sázkou. Pod tím stromem pod kopcem na mě každý den čekával Billy Cowlie a jeho parta, aby ze mě vymlátili peníze na svačinu."

"Co dělá Billy Cowlie teď?"

"Leží v hrobě," odpověděl Remus stručně. "Předávkoval se, když my jsme byli v šesťáku. Docela skandál, zůstala po něm holka s děckem. Klepy tady vládnou železnou pěstí," upozornil jen napůl omluvně a vyrazil z kopce dolů.

"To má být varování?" zeptal se Sirius, pobavený, že ho Remus nabádá ke slušnému chování.

"Budeš se divit, ale nenapadá mě jediná věc, kterou bys mohl dneska spáchat, aby mi tu zničila nadosmrti pověst."

Sirius se zamyslel. Jeho osobně napadalo přinejmenším deset věcí, po kterých by na Remuse přiběhl lynčující dav s vidlemi a pochodněmi – a zřejmě mu to bylo vidět na očích, protože Remus se zakřenil a potřásl hlavou.

"No dobře, možná existuje pár takových věcí, ale ty je neuděláš."

"Proč myslíš?" kontroval Sirius vlažně, hlavu zaměstnanou úvahami, jak silně falicky může za jistých okolností působit Památník obětem války.

"Protože jsem tě právě hezky požádal."

"Podpásovka."

"Kdybych hrál fér, nikdy nevyhraju."

Ta slova zůstala viset mezi nimi, kam je Remus vyhodil s výsměchem sobě samému, a Siriusovi jejich ozvěna zněla v uších znovu a znovu, až mu z ní začalo hučet v hlavě.

"Hej, Tichošlápku, vrať se zpátky na zem." Remus ho zatahal za šálu. Od silnice se pod úhlem odkláněla místní hlavní třída, kde se skutečně nacházelo několik obchodů. "Jídlo koupíme až nakonec – nebudeme se s ním muset tahat." Ha, pomyslel si Sirius, vsadím se, že čekáš na večerní slevy.

"Kam chceš jít?"

Sirius pokrčil rameny. "Kam půjdeš ty."

Remus se usmál. "Tak to tě čeká okružní jízda."

Jak se ukázalo, Remus nepřeháněl. Zastavil se v každém jednom obchodě, mudlovském i kouzelnickém, a vyrovnal otcovy dluhy. (Sirius si netroufal odhadnout, co pan Lupin se svými nákupy prováděl, protože v domě rozhodně nebyly. Remus jen mávl rukou – nejspíš je někde zapomněl, nebo mu je někdo sebral.)

Zdálo se, že Remuse všude znají, a Sirius si začal všímat, jak se na něj prodavači tváří. Mudlové se usmívali, ale kouzelníci bez výjimky dávali najevo odpor – někteří jen sklopili oči, jiní zvedli tři prsty – pozor, vlkodlak – a někteří div, že neječeli satane, odstup! V jednom obchodě majitelka nějakým záhadným gestem varovala dívku u pokladny, která následně odmítla pohlédnout Remusovi do očí, nebo převzít peníze z jeho ruky. Musel obnos položit na pult a pokladní se ani nehnula, dokud jeho ruce bezpečně nevisely podél těla. Majitelka se k němu ostentativně otočila zády. Sirius držel jazyk na uzdě (pro jistotu skousnutý mezi zuby), ale jakmile se dveře za nimi zavřely, vybuchl.

"Ta mrcha! Myslel jsem, že tě pokouše."

Remus se zachechtal. "To sedlo víc, než si myslíš. Podívej se na vývěsní štít."

Sirius otočil hlavu. "Chceš říct, že – ?"

"Zase tolik Šedohřbetů po světě neběhá. Ta milá dáma je jeho máti."

"Merlinovy koule, jak to vydržíš?" Sirius vztekle máchl rukou a Remus se instinktivně přikrčil. "Jak tady můžeš žít?"

"Tichošlápku." Remus si ho změřil přísným pohledem. "Uklidni se." Čekal, dokud si Sirius rozzlobeně neodfrknul, teprve pak pokračoval v chůzi. "Za prvé, já tady nežiju. Nesnáším, když sem musím chodit, ale je to můj domov. Zatím. Za druhé," vrazil ruce do kapes a zamířil k malému parčíku na konci ulice, "Šedohřbet je moták, víš o tom? Chtěl zapadnout do kouzelnického světa, stát se jeho součástí – jako ti mudlové, kteří chodí za upíry, aby je přeměnili. Ale pak dostal strach a prosil mého otce, aby mu pomohl. Jenomže už to nešlo. Tahle kletba se nedá zlomit."

Remus se zastavil u malého, zamrzlého rybníčku, obklopeného vrbami. "Můj otec ho prý málem zabil, za to, co mi provedl. Na druhou stranu, Billie Cowlie si na mě od té doby netroufal." Remus zvedl koutky v úsměvu, kterému Peter přezdíval vlkodlačí. "A Billieho máme támhle." Ukázal na otevřenou plechovku od piva, postavenou na kameni. Teprve teď Siriusovi došlo, že se nachází na hřbitově, mezi mrtvými. Remus udělal pár kroků a sehnul se, aby odhrnul sníh z desky, zasazené v zemi. "Moje máma," řekl. Narovnal se, zkřehlýma rukama promnul konec své šály. "Teď skočíme do potravin."

Sirius kývnul a tiše ho následoval. Remus, jak se zdálo, vůbec netušil, že příčinou jeho zamlklosti je ochromující kombinace vzteku, hrůzy, soucitu a bolesti. Sirius sevřel v pěsti lístek s nákupním seznamem a pevně zatnul zuby.