Třetí část, ve které řekneme dobré ráno rodičům
David Karofsky zažil už i lepší rána. Rád se probouzel ve své vyhřáté posteli, odpočatý a líný vstát, se stále jasnou vzpomínkou na pěkný sen s Kurtem v paměti. Zato tohle, to dnešní... patřilo k těm méně povedeným. Procitl rozbolavělý to podivného mezičasu mezi nocí a ránem, na východě už se mezi mraky začalo prodírat světlo, ale pořád ho nebylo dost, aby úspěšně rozmrkal šero a zpozoroval detaily Kurtovy tváře. Nemohl se pohnout, jako kdyby se z jeho zad stala jednolitá ocelová deska.
Uplynuvší noc se mu prohnala hlavou jako střela, která po sobě zanechává nevratné následky. O žádné smrtelné zranění však nešlo – cítil se tak dobře, tak... vítězně. Dave Karofsky, co konečně vyhrál nad svým urputným zápolením se sebou samým a taky vyhrál nad naparujícím se kocourkem z Daltonu. Poprvé se probudil a nepřipadal si jako nula z Limy. Poprvé a naposledy se probudil jako muž, co se zbavil svého panického outěžku.
Chtěl se ještě krátce pomazlit, než budou oba muset vstát a rozjet se do svých domovů, a tak se přivinul ke Kurtovým zádům a až v tu chvíli si uvědomil, že nepravidelné tiché zvuky nejsou tokání cvrčků, ale drkotání zubů. Kurt se třásl a David si nadával, protože až teď mu došlo, že během noci jako správný jedináček uzmul obě deky a leží v nich zabalený jako zámotek larvy, zatímco Kurt se na studené, plechové korbě povaluje jen v rozepnuté mikině a ledabyle natažených kalhotách. Otřásal se a mělce dýchal ústy a sem tam ze spánku tiše, nepravidelně kýchnul.
Davida polila hanba. Vždyť on mu tam zmrzne! Vyvlékl se ze střídmých pokrývek a začal „Kurte, Kurte, vzbuď se", jako by vteřiny nadělaly nějakou nevratnou škodu.
Podívalo se na něj nejprve jedno oko, pak druhé. Potom Kurt vydal zvuk zvířátka v posledním tažení a kýchnul znovu, tentokrát mnohem intenzivněji. Dave ho celou dobu přidržoval za ramena, dokonce mu pomohl do sedu jako nějakému mrzáčkovi, tak moc se cítil provinilý.
„Byli jsme tu celou noc," řekl Kurt nosově a nevěřícně. „Jak jsme mohli tak tvrdě usnout?"
Čerstvý vzduch a sex, napadlo Davida, ale nahlas neřekl nic, místo toho chytil Kurtovy ruce do svých a začala je třít a zahřívat. Korba byla navlhlá ranní rosou, zrovna tak deky a jejich oblečení. Čekala je pořádně nepohodlná cesta zpět do Limy.
„Je mi hrozně," pokračoval Kurt a otřel si nos. Nutně potřeboval kapesník, ale kdo by ho s sebou uprostřed července nosil. „Je léto, nemůžu být nemocný." Kurt vyslovoval to a jeho tělo říkalo zase ono. Dave mu osahal čelo a tváře – vypadalo to na lehkou teplotu, naštěstí nic, co by se nedalo zahnat pár tabletami aspirinu a vyhřátou postelí, ale chtěl ho co nejrychleji dostat do auta, pustit topení a odvézt na práh domova. Ani jemu nebylo nejlíp. Zalézt si tak s Kurtem do peřin a poctivě se vypotit...
„Ochlazuje se. Přijdou deště. Pojď. Nebo nás to tu ještě chytne."
Rozlámaní, nachlazení a zkřehlí se postavili na nohy do kypré prsti. Kurt vklouznul do náklaďáčku jako lasička, zabouchl za sebou dveře a z bezpečí kabiny, odkrojený od studeného vzduchu neprodyšným sklem, pozoroval fotbalistu, jak bojuje se spodním prádlem a kalhotami. David se soukal do navlhlých nohavic a vůbec mu to nešlo – pak na sobě ucítil pohled a opětoval ho, ale Kurt to ani nezaznamenal, tak upřeně sledoval jeho napínající se stehna a nezakryté pohlaví. Tak, a teď přemýšlí nad vším, k čemu se včera nechal strhnout, opakoval si David zhrozeně. Rychle si vytáhl trenýrky do pasu.
V autě, konečně po kontratenorově boku, se začal zajímat o nevyhnutelné.
„Nelituješ toho?"
„A ty?" oplatil mu Kurt otázkou.
„Co myslíš?" Vypadal snad, že by litoval? Zrovna on? Po úžasném milostném aktu se svou až doposud neopětovanou láskou? Ta myšlenka byla k smíchu. Hummel byl někdy zrovna tak nechápavý jako on. Rozsvítil si na jeho tvář malé světýlko nad zpětným zrcátkem. Vážně nevěděl, co říct. Byl ještě částečně ospalý, nevěděl, kolik je hodin, mdlý šerosvit mu v tom zrovna nepomáhal, nevěděl, jestli se s Kurtem bude ještě někdy bavit, jestli ho chlapec vůbec bude chtít vidět.
Chvíli jen tak seděli pohlcení vlastními myšlenkovými pochody a vypadalo to, jako by čekali na rozbřesk, aby jim osvítil cestu do města. Pak Kurt řekl něco zcela nečekaného: „To nedostanu ani pusu?"
David si v panice otřel rty – snad nikde neměl zaschlé sliny – a podíval se na Kurtova ústa zkřivená zklamáním. Úplně ho volala k sobě. Ale stejně tomu pořád nedovedl uvěřit.
„Kuráž," zopakoval Kurt kyselou mantru svého přítele a dodal Davidovi odvahy, aby se nahnul přes řadící páku a dál blíž k němu. „Večer jsi dělal mnohem ví–"
Políbil ho jen na koutek rtů, ale i to stačilo, aby ho umlčel. Kurt se pod jeho dotekem ošil a také se poprvé toho rána zasmál. „Škrábeš," okomentoval drhnutí ostrého koberce čerstvého strniště. A pak, když se Dave odtáhl: „Pojeďme už radši, ať se konečně můžeš oholit."
Najednou jako by ho zachvátila vlna provinění, podíval se dolů na sebe: ještě pořád měl na sobě jen Davidovu bundu, pod ní holý trup a na břiše naschlé své a Daveovy cákance včerejšího vyvrcholení. „Takhle nemůžu domů," prohlásil rozhodně. „Zastavíš prosím na nějaké benzínce? Potřebuju se aspoň umýt. A dát si kafe."
Davě měl lepší nápad. „Vezmu tě k nám. Rodiče budou ještě spát, můžeš se umýt, dám ti něco čistého na sebe a připravím horký čaj na cestu."
„Není to moc riskantní?"
„Je to riskantní. Ale lepší, než tě předhodit tvému tátovi takhle, ne?"
„Díky, Davide," usmál se Kurt přes veškeré fyzické obtíže a pohladil ho po zdrsnělé tváři. „Nelituju. Víš proč?"
„U-um," udělal fotbalista a visel očima Kurtovi na rtech, jen aby lačně zhltl každé další slovo. Byl si jistý, že zpěvák řekne něco moc hezkého.
„Protože jsem tě za jeden večer poznal mnohem líp než Blainea za půl roku."
David byl zvláštně šťastný, že se právě chystá s Kurtem vkročit do dveří svého domova. To už znamenalo hodně. Uznával – pod příkrovem časného rána, kdy celý dům spal se to sice nedalo úplně počítat, ale mohl to brát aspoň jako přípravu. Jednou takhle přivede svého přítele – kéž by zrovna Kurta, ale to bylo zatím ve hvězdách – za denního světla a ve vší hrdosti představit rodičům.
Držel ho kolem ramen a uvědomoval si, že s ním většinu času jedná jako s cukrovou panenkou, ale nemohl jinak. Kurt byl prokřehlý a Dave se bál, aby se mu v teple předsíně nerozpustil v rukou jako kopeček zmrzliny.
Jejich dům nepředstavoval žádný luxus, ale zařízený byl pěkně, střídmě, elegantně a fotbalista byl pyšný, když Kurta prováděl kolem otevřeného obývacího pokoje ke dveřím koupelny, míjel přitom stěnu obloženou policemi a nejrůznějšími druhy domovních květin, které si jeho matka – a třeba taky Kurtova budoucí tchýně – hýčkala a bez ustání se jim věnovala. Připadal si jako muž, který svému vysněnému kousek po kousku odhaluje jejich společnou budoucnost.
Rodiče spali v patře a Dave Kurta požádal, aby našlapoval tiše jako kočka. Zpěvák se nové situaci přizpůsobil rychle a po špičkách proklouzl do koupelny s grácií zkušeného zloděje. Tam se rozdělili. Nepotřeboval vést za ručičku, aby si odtočil teplou vodu, a tak se Dave vyšplhal do patra a do svého pokoje (jak jen by ho chtěl Kurtovi taky ukázat!) najít mu nové ošacení.
Na chvíli se zdržel a přemýšlel, jestli přeci jen nezariskovat a nepřivést Kurta i sem nahoru. Postavil by ho doprostřed a ukazoval: tak tohle je postel, na které o tobě snívám a na kterou tě jednou položím a zulíbám od hlavy k patě, tam je zase stůl, u kterého sedím, když jsi připojený na Facebook a já si představuju, co právě děláš a co komu asi píšeš, a pak taky tamta knihovna, kde je za Dnem trifidů schovaná plastová postavička ženicha a nevěsty, kterou jsem ti jednou vyrval z ruky...
A pak se rychle vrátil ke svému bojovému úkolu, protože vzpomínat na svou „dobu temna", jak to zčásti z žertu, zčásti ze zahanbení pojmenoval, mu bylo výsostně nepříjemné. Vybral Kurtovi čisté triko, které se kdysi při praní srazilo a jemu bylo malé, pár teplých ponožek a z nočního stolku tabletu aspirinu.
Kurtova košile byla nepoužitelná – propocená, ušpiněná od krve a příliš lehká do zataženého rána a Kurt jí bezradně žmoulal v rukou zrovna, když Dave vkročil zpět do koupelny. Vděčně přijal alternativu; jindy by se asi ošíval, ale tentokrát si Daveovo šedivé tričko navlékl bez řečí. Bylo to naposledy, co fotbalista toho dne spatřil slonovinovou kůži jeho trupu. Stačil tomu pohledu navyknout natolik, že se mu po něm okamžitě zastesklo. Na okamžik mu spočinul rukou na kříži – přesně takhle by se chtěl s Kurtem procházet po škole, v jedné ruce by mu nesl školní brašnu, druhou by ho držel kolem pasu – a pocítil třas.
„Tu mikinu si nech, pěkně jsi nastydl," konstatoval Dave zkroušeně. „A tohle si vem – na."
Pozvednul prsty s pilulkou ke Kurtovým ústům, vložil mu ji mezi rty a o špičku jeho ukazováku se při tom otřel Kurtův jazyk – ježíši, Kurte, tohle mi nedělej! Jak by si přál, aby to tentokrát byla jen fantazie a ne realita, potřeboval hormony udržet na uzdě a co nejdřív se z toho proklatého rána po vzpamatovat.
„Měli bysme jít," řekl nakonec sám, když si Kurt užuž stoupal na špičky a nakláněl se dopředu, jako by snad sám vyžadoval polibek. Ne, že by o to David nestál – byl by nejradši, kdyby ho Kurt plnou vahou přitisknul ke zdi, přisál se na jeho ústa a chtěl z něj vycucnout všechen vzduch, ale na něco takového měl teď příliš velký strach a myšlenky mu poletovaly všude možně. Hlavně tedy v ložnici u zatím spících rodičů. Zatím. Proto musel Kurta popohánět a nechat si kvůli tomu ujít fantastické líbání.
„Potichu," připomněl ještě.
„Já vím," sykl Kurt, značně otrávený, unavený a zjedovatělý stoupající teplotou, „říkal jsi to už nejmíň desetkrát."
Paula Karofskyho přilákaly zvuky. Slyšel hlas svého syna šeptat něco o čaji a snídani na cestu a jakkoliv myslel, že ho šálí sluch, protože Dave přece zůstal na noc u Azimia a v žádném případě by nevstával před šestou ranní, vyšoural se – pořád ještě trochu rozespalý – z kuchyně do předsíně a spatřil zvláštní, nepochopitelný výjev: Davida zrovna ve chvíli, kdy líbal do vlasů nějakého povědomého chlapce s krvavě odřenou tváří.
Líbal do vlasů povědomého chlapce.
Líbal chlapce.
Všichni tři muži na dlouhý okamžik ztuhli, jako by je právě potkalo stejné neštěstí jako Lotovu ženu. Paul Karofsky hýbal jen očima – ze svého syna na známou podobu cizího chlapce a zase nazpět.
Dave od něj odskočil, jako by si rty popálil o rozžhavenou plotnu. A pak před ním udělal živou stěnu – nemusí se ti líbit, že jsem teplej, ale na Kurta mi nešáhneš! Dlouhou chvíli nikdo z nich nepromluvil. Ani nikdo nezačal křičet, jak očekával David. Dokonce otec ani neupustil nůž ušpiněný od másla a nezačal ho vykazovat z domu. Byl zarostlý, rozcuchaný, ve fialově pruhovaném pyžamu, na tváři měl ještě pořád rýhu vytlačenou od lemu polštáře a bylo na něm poznat, jak si dává každý kousek Daveova dětství a dospívání dohromady a pátrá po tom, kde se stala chyba. Ale pořád ještě byl v klidu.
Jako první přerušil ticho zcela nečekaně Kurt. „Dobré ráno, pane Karofsky," polkl za jeho zády. Jako vždy nejstatečnější. Poražený nachlazením, ale pořád s kuráží bojovníka.
„Já to nechápu, Davide," promluvil konečně otec, „ještě odpoledne jsi... A neměl jsi být u Az–... A teď jsi tu s tímhle chlapcem?"
Fotbalistovi se chtělo vykřiknout „Není to tak, jak to vypadá!", ale co by si tím dokazoval? Kurta obelhávat nechtěl, svého otce ano – ale na to už bylo pozdě. Heterosexuální kluci přece nelíbají jiné kluky jen tak z rozmaru a dlouhé chvíle.
A pak to Davea napadlo – spásná první věta. „Prosimtě, hlavně nekřič!" sepnul ruce a klidně by i padnul na kolena; udělal by prostě všechno pro to, aby jejich rozhovor teď neslyšela matka a nepřilákali ji z postele sem dolů.
„Já to nechápu," zopakovala hlava rodiny. „Co to má znamenat... Tohohle chlapce jsi šikanoval, Davide." Tentokrát už Karofsky starší nasadil mnohem přísnější tón a podle toho, jak mu ztvrdly jindy tak mírné rysy v obličeji, se chystal ze svého syna dostat smysluplnou odpověď stůj co stůj. „Kvůli němu jsme minulý rok seděli v ředitelně a já poslouchal, jaký bastard mi vyrostl ze slušně vychovaného syna."
Dave nerozuměl jednomu: proč litanie jeho otce zatím byla prosta slov jako teplouš, gay, homosexuál nebo buzerant. To přece pro každého otce bylo to nejhorší – vědět, že syn radši než hebké rty dívek líbá zarostlou mužskou tvář, že místo vlhkého tepla krajkových kalhotek vyhledává ztopořený úd a ženská prsa nepovažuje za atraktivní. Možná je to jen tou hroznou ranní hodinou, napadlo ho. Možná, že si dá hrnek kávy a ukáže svou pravou tvář. Tohle Davida nepředstavitelně mátlo. Byl připravený na jinou reakci.
„Nechápu... nechápu, proč jsi mu ubližoval."
Na to už Daveovi nabídla pár logických vysvětlení slečna Pillsburyová, když její kancelář na jaře několikrát diskrétně navštívil. Násilné potlačování citů, strach ze ztráty vůdčího postavení nebo prostá závist. Musel jí dát za pravdu v mnohém. Ale nechápal, co po něm otec zrovna teď chce. Měl nacvičené jiné otázky a odpovědi.
„Pane Karofsky, Dave je–" pokusil se Kurt... o co vůbec? Daveův otec ho rázně zastavil posunkem ruky, než stihl dokončit byť polovinu myšlenky, a sám se ujal slova.
„Kurte – jmenuješ se Kurt, že ano?" Odpovědí mu bylo prosté kývnutí – vzbuzoval respekt a Kurt mu v téhle situaci rozhodně nechtěl odporovat. „Kde bydlíš?"
„Na Burch Avenue."
„Davide," upřel zrak zase na svého syna, „odvezeš Kurta domů. Chci, aby ses pak hned vrátil a počkal tu na mě do odpoledne." A nebudeš odmlouvat – ale to neřekl a ani nemusel, Dave už jeho mimiku uměl do svého jazyka překládat znamenitě.
„Dobře." V téhle situaci by se vlastně ani nepokusil nesouhlasit. Vytlačil Kurta (stále ho měl za sebou, ústup na bojišti, „Na shledanou, pane Karofsky!" zpoza jeho zad) až ke vchodovým dveřím, ale venku to byl sborista, kdo musel Davida podepřít. Málem by se zhroutil a zůstal na nevelkém trávníku předzahrádky ležet jako válečný mrzák. Podobné to pak bylo o necelou čtvrthodinu později, kdy před domem Hummelových odmítal pustit Kurta z auta. Došlo to až do bodu, kdy Dave začal zaťatými pěstmi zběsile bušit střídavě do volantu a do svých kolen, a opakoval: „Já tam nemůžu, Kurte! Nemůžu domů. Mám strach."
„Nech toho, než si ublížíš!"
Když si včera plnil sen a Kurta hluboce líbal, nenapadlo ho, že z nebe padne přímo do pekla. Tohle se přece nemělo stát. Neudělali nic špatně: nikdo je neslyšel, Kurt tiše pokašlával a kýchal do dlaně a domem se plížili jako stíny. Měli přinejmenším čtyřicet minut do rozeznění otcova budíku. A Karofsky starší nebyl zrovna ranní ptáče. Tak proč, proč se sakra musel zrovna dnes stát součástí tak nešťastné náhody?
Kurt se snažil jeho ruce zastavit, ale jediné, čeho docílil bylo, že ho Dave chytil a odmítal pustit.
„Jsi dobrý kluk, Davide. Tvůj táta to ví a určitě se podle toho zachová."
„Proč byl tak klidný? To znamená... znamená to, že něco přijde, určitě v sobě jen dusil vztek a sotva se vrátí z práce, vykope mě z domu, Kurte, vykope."
Připadalo mu, že nejzásadnější okamžiky jeho mladého života se v posledních čtyřiadvaceti hodinách vtěsnaly do jeho červeného náklaďáčku. Kdyby mohl, nejradši by tam teď zapustil kořeny. Stejně měl neblahé tušení, že zanedlouho to bude jediné zázemí, které mu zbude. Z domova ho vyhodí, Kurt se vrátí ke svému kudrnatému ptáčkovi zpěváčkovi a až se o něm pravdu dozví i Azimio (a že se drby po městě roznesou rychle, hlavně takhle šťavnaté), přibouchne mu dveře před nosem i on. Tak začne příběh Davea Karofskyho, vyděděnce a bezdomovce, a postava alfa samce McKinleyho střední bude nenávratně pryč.
„Viděl jsi vůbec, jak tvůj táta reagoval?" upozornil ho Kurt svým pronikavým hlasem na fakt, který odstrkoval do pozadí. Ale byl tam. A jeho společník měl pravdu. „Neříkám, že to byl nějaký dlouhý, hluboký rozhovor, ale ani jednou ti to nevyčetl."
Když David jen chvíli mlčel a vstřebával všechna slova a vlastní myšlenky: „Musím domů, Dave. Už tak budu mít hrozný průšvih."
„Prosím, neopouštěj mě. Prosím, sám to nezvládnu. Nikdo kromě tebe mě takhle nezná."
Dave sice nechápal, proč se na něj Kurt usmívá, ale byl to úsměv plný soucitu a empatie a zamlouval se mu. „Já tě tímhle nemůžu provést za ručičku. Tohle je mezi tebou a tvými rodiči. Jsou to rodiče, Dave. Pochopí, že tě jedno přiznání nijak nezmění a budou tě mít pořád stejně rádi. Nemaluj strašáka na zeď, když jsi s nimi ještě nemluvil."
„Prosím, Kurte."
„Neopustím tě, Dave. Ale musíš jim to říct sám. Přijedu za tebou hned, jak budu moct."
„A co Blaine?" zaštkal fotbalista.
„Neopustím tě," zdůraznil Kurt, otevřel dveře a jednu nohu vysunul ven. David ho pořád vší silou držel za zápěstí levé ruky. „Ale abych ti odpověděl – nevím, co bude s Blainem. Jestli tu na mě čeká, tak ho pošlu pryč. Ale myslím, že odejde sám, až uvidí... co mám na sobě."
O minutu a jeden polibek na rozloučenou později kráčel k domovu ještě stále zahalený do Davidovy bundy s logem školy, a sotva vkročil na cestu ke vchodovým dveřím, vyhlédla z nich plešatá hlava Burta Hummela. Za ním se objevil Blaine, obočí vysoko na podivem zvrásněném čele, a Davidovi ruply nervy – otočil klíči v zapalování a nechal Burch Avenue a svůj dosavadní život daleko za zády.
Když se vrátil, otec byl pryč a matka se pohybovala po domě a zalévala květiny. Zřejmě o ničem nevěděla, byla bezstarostná jako vždy: lehce poklízela, nechala Davea nakrmit kočku a pak s čistou hlavou zasedla k počítači a začala pracovat.
„Kde jsi byl celou noc, Dave?" zeptala se ještě, než naběhl operační systém. „U Azimia? Ale měl jsi nám dát vědět," nedala se vyvést ze svého omylu, „měli jsme strach."
David domněnku odkýval a opatrně, jako by našlapoval na tenký led, se zeptal: „Mluvila jsi s tátou?"
„Ne. Počkat – děje se něco?"
To mohl tušit, že matka přečte výrazy svého dítěte jako znalec. Hned nabyla podezření, že se za jejími zády odehrává něco nekalého.
„Ne, ne, jen jsme se tu ráno potkali, přijel jsem brzo, tak jsem, umm, myslel, že ti to říkal."
„A kde jsi byl teď?"
Dave hned zmlknul. Matka ho propalovala pohledem. Mohla poznat lež? Potřeboval by odpověď znát dopředu, aby si mohl rozmyslet, co řekne dál. Nakonec prohodil: „Zapomněl jsem si u Aze mobil, tak jsem se vracel. To víš, že bych ještě radši zalezl do pelechu."
„Tak to běž teď, než budu chtít pomoct s obědem!" zavolala na něj přes rameno, když udělal čelem vzad a odebral se k útěku do svého pokoje.
Příprava oběda nakonec byla jen planou výhrůžkou. Nervy drásající čekání si ukracoval hraním počítačových her. Bezduše bušil do klávesnice pokaždé, když mu před hlaveň brokovnice na obrazovce vběhlo monstrum nebo nepřátelský žoldák, ale ani virtuální násilí ho nedovedlo odreagovat od reality. Plnil se obavami a strachem jako tlakový hrnec, ve kterém v přízemí matka připravovala maso a zeleninu.
Paul Karofsky přišel z práce o něco dřív. Zřejmě celý natěšený, až mě bude moct zničit a naočkovat proti mně i mámu, pomyslel si David a ani na vteřinu se nad démonizováním svého otce nepozastavil. Zůstal sedět v pokoji, dokud si ho nezavolali dolů, kde už na něj v obývacím pokoji čekali usazení jako na trní. Pochopil, že si má sednout naproti a jedinkrát zvednul pohled ze země, aby se podíval, zda je na konferenčním stolku připravená lampa k výslechu. Žádná tam nestála, ale stejně si nervózně protřel ledové ruce. Když dosedl, ihned se pod tíhou výčitek a strachu sehnul jako stařec.
„Řekl jsem mamince, co se tu ráno odehrálo."
Dave přikývl – takhle nějak čekal, že to začne. Znovu zkusmo zvedl pohled – tentokrát se střetl s tím matčiným a moc mu nerozuměl. Zvláštně se usmívala, podobně jako Kurt v autě před jejich domem, a David neměl daleko k slzám. Co tohle všechno mělo znamenat? Nějaký rádoby vtipný žert?
„Takže... ty máš toho..." začala vlídně. Vlk v rouše beránčím, to si byl jistý.
„Kurta," připomněl jí Paul jméno toho „povědomého a odřeného".
„...Kurta rád?"
Aby to měl co nejrychleji za sebou a mohl se jí sbalit, vyprskl Dave: „Jo! Prostě sem asi holt teplej." Zakryl si obličej rukama, aby rodiče neviděli, jak mu tiše kanou slzy. Nikdy nechtěl být takové zklamání – nejdřív postava školního tyrana, kvůli které táta seděl v ředitelně a musel vyslechnout všechny ty hrůzy, co David napáchal, a teď nová role homosexuálního syna, jenž rodinu nikdy nepodaruje vnoučaty. Zasranej vtip, kterýmu se ale nikdo nesměje, to sem, opakoval si pro sebe.
„Podívej se na nás, Davide," oslovil ho někdo – táta – jako by z velké dálky. Pokusil se rozmrkat štiplavé slzy a zbystřit smysly. „Nemůžeme dělat, že se to nestalo, nebo že jsme tohle neslyšeli. Musíme si promluvit."
Odpoledne to bylo dlouhé a vyčerpávající a nejen Davidovi při něm vyschlo v krku. Otec i matka během hovoru používali mírná, milá slova. Nikdo z nich jedenkrát nezvýšil hlas. Když bylo po všem, měl David pocit, jako by od něj někdo odtrhl celý jeho předchozí život. Najednou byl někým jiným a mohl začít znovu, ale necítil se vůbec dobře. Po přiznání měla přijít úleva, ne? Tak to psali ve všech těch chytrých článcích na internetu, které četl tolikrát, že je uměl skoro nazpaměť. Místo úlevy... Ani to neuměl vyjádřit slovy. Cítil se tak neskutečně zahanbený, že se celý den a ještě i následující týden plížil doma podél zdí a nikdy se svým rodičům nepodíval zpříma do očí. Stačilo, že všechno na něm vyřvávalo „Máte doma teplouše!". Doma panovalo klidné příměří, přesto měl Dave pocit, že za vyrovnanou maskou obou rodičů se skrývá něco strašlivého – že si ho představují v kompromitujících pozicích s jinými muži a od toho osudného rána ho vidí jinak, jako nějakou abominaci, zvrácenost, vyděděnce na celý život.
Teď už zkrátka byl gayem; nikdo mu to nemohl odpárat a každý to na něm musel vidět. Jako by mu někdo na čelo vypálil cejch. Kdykoliv vyšel z domu a pohyboval se po ulicích nebo zalidněném supermarketu, připadalo mu, že se na něj lidé otáčejí víc než dřív. A tohle jste si doma vychovali, milí rodičové, jednoho zmetkovýho Davida Karofskyho.
Kurt se samozřejmě staral, jak slíbil. Jenže dostal domácí vězení, a tak se veškerá jeho jednostranná komunikace musela omezit jen na telefon a počítač. Zprávy začaly Daveovi chodit téměř ihned. Kontratenor byl nezastavitelný. Bombardoval ho smskami a s mlčením se očividně nehodlal spokojit. Bylo to dobré znamení... asi. Kurt byl zlatíčko, ale Dave pořád neměl slov. Nedovedl popsat, co se odehrálo v obýváku, natož to, co cítí. Kurt pořád vyžadoval nějaké odpovědi – bylo to samé „Jak to slo?", „Dave, povez mi, co se u vas doma stalo?" a „Jak je ti?", ale fotbalista byl ještě pořád ve stavu, kdy by nejradši zastrčil hlavu do písku a čekal tam, až na něj celý svět zapomene.
Po čtyřech dnech měl od Kurta dvacet tři zameškaných hovorů a osmnáct přijatých zpráv. Na e-mail a sociální sítě se pro jistotu ani nedíval – vlastně neměl zájem dělat cokoliv jiného, než ležet naznak a pozorovat strop. Ale v úterý se poprvé hned po procitnutí cítil o něco lépe. Když zkontroloval telefon, našel další dva nové vzkazy.
Od: Kurt
Dave, vzdyt uz vis, ze mam domaci vezeni a tata me nekompromisne drzi doma. Prijed ke mne, musim vedet, co se deje. Prosim! PS: Blaine je pryc.
Od: Az
vole proc si vcera nebyl na fotbale? dneska si dem zahazet navecer tak uz prid
Kurtova zpráva ho poprvé potěšila. Asi opravdu vstal pravou nohou. Využil světlé chvilky a rychle mu odepsal nehledě na chyby a překlepy.
Komu: Kurt
Ahoj jsem v pohode a dneska se tada zastavim njak po poledni. uvaris mi obed?
Poslední větu dodal po chvíli rozmýšlení žertem a doufal, že Kurt humorný tón zachytí i se správnou zprávou – že je na tom Dave koneckonců docela dobře a ještě si nechystá vzít život. Zpěvák už neodepsal, ale to neznamenalo, že by se Dave přestal těšit. Dopoledne pomáhal s domácími pracemi doma, ale málokdy se podíval matce přímo do očí. Ještě pořád se plížil při zdech jako stín. Volnost získal až venku, ve svém autě, kde si vzpomněl na Kurtův dotek, úsměv a polibek, a vybujela v něm nová chuť vrhnout se k jeho boku jako hrdý, rovnocenný partner.
Když krátce po dvanácté, jak slíbil, dorazil k Hummelovým, Kurt mu ve vchodových dveřích padnul kolem krku. „Měl jsem o tebe strach," vydechl a neskončil jen u toho. Objal Davida srdečně a mazlivě jako velkého plyšového medvěda a pak ho zatáhl do domu. Uvnitř kromě vůně teplého jídla čekala i jeho sympatická nevlastní matka Carole. Soucitně ho poplácala po rameni – zřejmě už o všem věděla, Dave měl vždycky pocit, že Kurt se své rodině svěřuje s každým trápením. Ale menší chlapec už ho neúnavně vedl dál, přes vstupní halu, kde z tempa slevili jen na chvíli, aby si Dave zul boty, přes útulný malý obýváček do kuchyně, kde na stole ležela porce oběda. Kurt svou návštěvu usadil a vybavil ubrouskem na prsa dřív, než stačila cokoliv namítnout. Pak se posadil naproti němu a několikrát se ošil.
„Doufám, že ti bude chutnat," řekl a nervózně si skousnul ret.
„Kurte, já si s tím vařením dělal jen legr–" odpověděl na to David a zůstal na naleštěné příbory a maso s pečenou zeleninou nevěřícně zírat.
Kurtovi trochu poklesla brada. Tak takhle to bylo. Zřejmě si uvědomil, že posledních několik dní bral až příliš vážně, že se nechal spolknout strachem a starostí o Davida a...
„Bál jsem se o tebe," přiznal. Znělo to plačtivě. Ne, ne, ne, tohle Dave přece nechtěl. A Kurt pokračoval: „Myslel jsem, že jsi s rodiči nějak rozhádaný, že to máš doma zlé, že bych ti mohl nabídnout aspoň tohle málo..."
David ohromeně hleděl. Kurtovi tekly slzy po tvářích – chudáček vypadal tak rozklepaně a provinile, jako by to snad byla jeho vina, že je Dave gay –, ale pořád byl nádherný, nachlazení za těch pár dní, co se fotbalista povaloval v posteli pohlcený sebelítostí, plně ustoupilo, Kurtův nos měl zase normální barvu, dokonce i strupy už byly pryč a místo nich zbyly jen růžové plošky hojící se kůže. Starý známý Hummel, do kterého se Dave minulý rok zamiloval.
„Vážně sis myslel, že doma nedostanu najíst?"
Kurt pokrčil rameny a pokynul k plnému talíři. „Asi ano, jak vidíš." Naléhavě vyhledal na prostřeném stole Davidovu dlaň. „Já opravdu myslel, že se stalo něco špatného."
Tak nejen, že zklamal rodiče, ale nakonec i Kurta. Omluvně se pokusil jejich prsty zaplést do sebe. „Promiň. Chtěl jsem jen... nechat si to pár dní projít hlavou. O samotě."
„Mohl jsi mi nechat aspoň jednu zprávu."
„Já vím, že jo."
Jen o chvíli později se už zase objímali. Dave nakonec nechal jídlo jídlem (i když vypadalo fantasticky a bylo od Kurta), klekl si na zem, položil mu tvář do klína a obtočil mu ruce kolem útlého pasu. Tiskl se k němu jako k bóji na rozbouřeném moři. Za nic na světě ho teď nechtěl pustit.
„Nebude to lehké období, ale zvládneš ho," promlouval k němu Kurt tiše a hladil ho po vlasech. „Pověz mi, jak rodiče reagovali."
„Má-máma mi ř-řekla, že to už dávno tu-tušila," dostal ze sebe David v náhlém návalu usedavého pláče. Už to začalo. Kdykoliv si vzpomněl na své coming-outové odpoledne, protrhlo se stavidlo. Posledních pár dní nedokázal slzy zastavit ničím a připadal si jako dospívající holka, která brečí u dívčích románků. „To nechápu. Nikdy jsem na sobě ne-nedával nic znát. Byla to pro mě úplná p-podpásovka. A táta, ten prohlásil, že se za mě stydí j-jen proto, co jsem ti dělal, i přesto, že jsem t-tě měl vždycky rád. Pořád mi tu šikanu nemůže odpustit. Ale ty... tys mi odpustil, že jo, Kurte? Prosím, m-musíš mi odpustit. Prosím. Promiň mi to, Kurte. Ni-nikdy jsem ti nechtěl doopravdy ublížit."
Spínal ruce k prosbě, ale kontratenor ho zarazil. Byla to němá pobídka – mluv dál, Dave. „Pak mi táta řekl, že si bude muset chvíli zvykat, ale ž-že mu n-n-nezáleží na tom, ko-koho si přivedu do-domů."
„A proč kvůli tomu pláčeš?" chtěl vědět Kurt a zápasil s úlevným smíchem. David byl svým způsobem roztomilý – bojoval s kladnou reakcí svých rodičů jen proto, že na ni vůbec nebyl připravený. Měl naplánované scénáře toho, co se stane, když pořídí se zlou.
„Ka-každej kluk přece čeká, že z toho táta bude z-znechucenej."
Do kuchyně nahlédla Carole, která všechny zvuky slyšela. Dave na ní naštěstí neviděl. Kurt si dovedl představit, jak hrozně by se cítil, kdyby zjistil, že je pozorován s mokrým obličejem zabořeným do chlapeckého klína a rameny škubajícími se v rytmu srdceryvného vzlykání. Odehnal ji krátkým gestem – stejně se všechno dozví, až budou sami. Samotného ho utěšovala už mnohokrát (naposledy po sexuálním fiasku s Blainem) a měla nekonečné pochopení. Jako správná máma.
„Víš, co je tvůj problém?" oslovil druhého chlapce, když přišli o diváka. Dave zavrtěl hlavou. Kurt na něj seshora hleděl tak, jako by měl na jazyku nějakou spásnou odpověď.
„Přiznal ses rodičům, ale ještě bude chvíli trvat, než se přijmeš ty sám. Vnitřně."
„Pořád mám pocit," líčil Dave a hladil Kurta od boků ke kolenům a zase zpátky, ten pohyb ho uklidňoval, „že už pro ně nikdy nebudu stejný. Podívají se na mě a vždycky je bude trochu hlodat, že jejich kluk není úplně normální."
„To si jen myslíš. Všechno bude v pořádku. Dej tomu ještě pár dní a budeš se cítit zase jako dřív." A pak přišla pobídka: „A teď nahoru, vstávat, velcí kluci se přece neválejí po zemi. A taky už bys měl přestat brečet. Takoví kluci se mi nelíbí. Od toho jsem tady já." Dave se tomu upřímně zasmál. Pravda. Prsty obou rukou by mu nestačily, kdyby chtěl spočítat, kolikrát viděl Kurta plakat jen ve škole.
Cípem rukávu mu otřel mokré tváře, pomohl mu na nohy a navigoval ho na jeho židli. To by nebyl Kurt Hummel, aby nechal svou návštěvu odejít bez vlastoručně připraveného pokrmu. Potřeba trochu odlehčit situaci byla neodbytná. Dave před ním musel alespoň ochutnat. Nakonec z něj vykřesal i chabý úsměv – fotbalista prostě musel ocenit jeho snahu a péči. A navíc – Kurt vařil přímo báječně. Na středoškoláka takový výkon... dovedl si představit, jaké umění by v kuchyni předváděl, kdyby se za pár let odstěhovali do vlastního a starali se jeden o druhého. Ty myšlenky a výtečné jídlo ho uklidňovaly. Podíval se na Kurtovu uvolněnou tvář, jak vyhlíží do parného poledne za oknem. Někde v povzdálí se pohybovala postava Finna zabraná do systematické práce na zahradě. Stopy po slzách byly skoro ty tam, doufal, že i jemu za chvíli zmizí rudé skvrny, které ho ještě teď pálily jako cejch, a bude z něj zase normální, sice trochu odměřený, ale pravý Dave.
„Jak dlouho ještě budeš mít toho zaracha?" zeptal se potom mezi dvěma sousty.
„V neděli končím. Vždyť víš, že mě táta odsoudil na celých čtrnáct dní a on je bohužel nekompromisní. Musel jsem si to poctivě prosedět – doma na zadku," zakoulel Kurt očima.
„Mám pro tebe návrh," vyslovil to David konečně a trochu se přitom zajíkl. Zašátral rukou po sklenici vody – našel ji hned po své pravici, Kurt myslel skutečně na všechno. Na tohle se musel napít a při kvapném polykání doušků pozoroval, jak Kurt trpělivě vyčkává.
„Poslouchám."
Položil sklenici na stůl, ale ruku z ní nezvedl. Potřeboval se něčeho přidržovat.
„Co kdybych tě v pondělí – až ti skončí to domácí vězení – vzal někam ven? Myslím jako... na pořádné rande. P-půjdeš?"
konec
