3. kapitola
Zdál se mu sen.
Krásný.
Něžný sen.
A muusel to být sen, jinak si to prostě nedovedl vysvětlit.
To, co zažíval, bylo příliš dokonalé, než aby to byla skutečnost.
Seděl na louce poseté květy, cítil jejich vůni a na kůži ho příjemně hřályi sluneční paprsky.
Mezi prsty nervózně žmoulal stébla trávy a stále se kolem sebe rozhlížel, protože věděl, že mu něco chybí. A on to musel najít.
Srdce mu bušiloa jako splašené a ruce se mu silně třáslyi.
Hledal.
Hledal.
Hledal.
A náhle to koutkem oka zaznamenal…
Přicházelai…
Žena tak krásná, že by zastínila samotné andělyi, která byla oblečená v jasně žlutých šatech se vzorem květin, taek podobným těm, kteréco rostlyi kolem nich. A n, nesla v náruči malé děvčátko.
Najednou se dítě začalo dožadovat, aby ho matka položila na zem, a ona poslechla.
Holčička, která mu byla tak známá a tak zoufale po ní toužil, že ho rozbolelo na hrudi, se k němu rozběhla pozoruhodně rychle na svých krátkých nožkách.
Náhle se přistihl, že vstává a roztahuje dychtivě náruč, aby mohl to malé rozkošné tornádo chytit.
Když byla dost blízko, objalbejmul jií, přitiskl k sobě a zhluboka se nadechl sladké dětské vůněi. Zabořil tvář do jejích vlnitých, světle hnědých vlásků a jemně jií políbil na temeno, než se jí zadíval do tváře. Z malého obličeje na něj koukaly dvě zlaté oči, orámované hustými řasami, usmívalyi se na něj plné růžové rtíky, a to, jak rozkošně nakrčila nos jako knoflíček, mu bylo až bolestně známé.
Nerad odtrhnul pohled od děvčátka ve svém náručí a zadíval se na přicházející ženu.
Bylo jasné, že je matkou holčičky.
Bylyi si tak moc podobné.
Ženiny oči měly stejný zlatý odstín očí, její vlasy se stejně vlnilyi až na to, že je měla o něco tmavší, pleť mělyi obě dokonalou jako smetanu, hladkou a bez jediného kazu.
Dokonce postřehl i stejnou darebáckou jiskru, která se jim objevila v očích společně s půvabným úsměvem.
„Remusi," pronesl ženský hlas v jeho snu, ale rty jeho dvou společnic se nepohnuli.
Pevněji k sobě přitiskl dětské tělíčko a natáhl ruku k ženě.
„Remusi, probuď se.," Ttentokrát ucítil dotek na tváři lehký jako letní vánek.
Natahoval se po ženě, na dlani ucítil její prsty, ale unikala mu a dítě se začalo kroutit, aby se dostalo z jeho náručí.
„Remusi Lupine!"
Prudce otevřel oči, několikrát rychle zamrkal a posadil se. Před ním seděla známá žena z jeho snu, ale přitom tolik jiná.
„Hermiono, co se děje?" zeptal se hlasem ochraptělým spánkem. Smutně si uvědomil prázdnotu své náruče. Neměl žádnou malou holčičku.
S námahou potlačil ty bolestné úvahy do pozadí své mysli a zaměřil se na realitu.
Jeho Miney stála nad ním, v ruce držela kouřící šálek, vlasy spletené do francouzského copu jí spadaly až k pasu a byla převlečená do „pracovního". Měla na sobě tmavé džíny, které jí těsně obepínaly dokonale tvarované nohy a oblé boky., Ppánská, citronově žlutá košile jí volně splývala kolem bokůu a několik rozepnutých knoflíčků odhalovalo jasně červené tílko.
Malou nohou obutou ve vysokých teniskách barvy třešní netrpělivě poklepávala na podlahu.
„Profesor Snape se vrátil a prý má důležité informace, profesor Brumbál, profesorka McGonagallová a všichni Weasleyovi tu taky jsou. Vlastně se čeká na tebe a Siriuse." Oopatrně, aby ho nepolila horkou tekutinou, mu podala šálek s lahodně vonící kávou.
Remus szpustil nohy z pohovky a zhluboka si lokl, bylo mu jedno, jestli si popálí jazyk. Potřeboval se probrat zpět k životu.
Dívka si přisedla naproti a zkoumavě si ho přeměřila svýma jantarovýma očima.
„Copak?" muž se na nií slabě usmál a znovu si lokl z hrnku.
„Co se ti zdálo?"
„Proč to chceš vědět?"
„Škubal jsi sebou a párkrát jsi něco zamumlal. Nevěděla jsem, jestli tě mám budit, nebo ne."
„Aha. Vlastně si to příliš nepamatuji," zalhal rychle.
„Tak dobrá. Počkám na tebe v jídelně s ostatními." Hermiona se postavila a téměř tanečním krokem odcházela z pokoje, když jií vyrušil jeho hlas.
„Chceš mít jednou děti? Přemýšlela jsi někdy o tom?"
Zastavila se uprostřed kroku a uplynulo několik vteřin, než se pomalu otočila zpět k němu.
„Děti?" zeptala se tiše a znovu se posadila naproti němu, na opěradlo pohovky.
„Dosud jsem o tom příliš neuvažovala, ale ano, přála jsem si mít děti. Chtěla jsem více než jedno, ale potom, co se stalo, ani nevím, jestli ještě budu moct nějaké mít."
„Bolí to ještě? To, co ti udělali?"
„Ano."
„Nikdy jsi nic neřekla. Nesvěřila ses. Tehdy jsem tě neviděl ani plakat. Myslel jsem, že jsi prostě v šoku, ale ty jsi to nebrečela ani potom, že?"
„Má maminka měla v oblibě jedno rčení od Pobliliuse Syruse. „Tvou bolest nářek nezhojí, jen prozradí." Moc ráda ho říkala všem pacientům. Také jsem si ho oblíbila.," Její oči teď slepě zíraly někam za jeho rameno, když nejspíš vzpomínala na své mrtvé rodiče. Zemřeli těsně po začátku války. Přestože se je Hermiona snažila zachránit paměťovým kouzlem a oni se skutečně chystali k odjezdu do Austrálie, byli zajati jako obyčejní mudlové pod svými novými jmény Monica a Wendell Hollisterovi, vězněni a umučeni k smrti na temných zábavách. Řád a Hermiona se to dozvěděli až o několik měsíců později, když našli jejich znetvořená těla v jednom z úkrytů patřícíchmu Pánovi zZla. Jejich dceru trýznilo pomyšlení, že zatímco rodiče tak dlouhou dobu živořili v žaláři sSmrtijedů, ona žila v přesvědčení, že jsou šťastní na jJihu ve sladké nevědomosti, kdo je jejich jediný potomek, a že vůbec nějakého mají.
„To je jedno," zamumlala nakonec. Při odchodu se na něj znovu otočila. „KTvou košili jsem ti zašila a dala Kráturovi na vyprání. Obyčejná čistící kouzla by nepomohla, jen by to zhoršila. Krev je příliš odolná."
„Jistě. Děkuju," řekl zamyšleně. „Hned tam budu."
Uslyšel klapnutí dveří.
Lupin velkým hltem dopil kávu a s povzdechem se postavil.
Byl zvědavý, jaké informace Severus Snape přinesl. Přestože se nedalo říct, že by byliy velkými přáteli, na rozdíl od Siriuse si ale dokázal Remus dokázal uvědomit své chyby, bývalému spolužákovi se omluvit za vše, co mu Pobertové provedli, a uzavřít jakési velmi křehké příměří.
Rukou si teď uhladil košili a kalhoty, rozhlédl se po světlém pokoji a zadíval se do temných oken.
Odtud viyděl přímo do ztemnělé a zanedbané zahrady plné plevele a starých divoce rozvětvených stromů.
Několika velkými kroky přešel k závěsům a zakryl s nimi ten smutný pohled.
Když už dále nemohl otálet, vyšel z hudebního salonku.
Už z dálky slyšel hlasy členů Fénixova řádu, hluboký, chraplavý Brumbálův a Mollyin vysoký byly nejvýraznější a téměř přehlušilyi vše okolo.
Jídelna na Grimmauldově náměstí číslo 12 byla stejně ošuntělá, stará a děsivá jako zbytek domu a ani několika denní úsilí Molly Weaslyové a její uklízecí čety nezabránila tomu, aby se člověk neotřásl znechucením, když do ní vstoupil.
V čele dlouhého dřevěného stolu seděl ředitel Albus Brumbál, po jeho pravici byla Minerva McGonagallová, která pozorně naslouchala tomu, co její zaměstnavatel a dlouholetý přítel říkal. Moody, který měl celou levou stranu těla zasaženou znetvořující kletbou, Tonksová, Fred, George, Bill, Charlie, Ginny a Artur, Ron a Harry, Severus Snape a Hermiona Grangerová seděli na rozvrzané lavici a pronášený monolog více či méně ignorovali.
Matka Weasleyová společně s domácím skřítkem Kráturou pobíhala okolo a kouzly přenášela tácy a mísy s lahodně vonícím jídlem a množstvím džbánů s mMedovým ležákem a tTykvovým džusem na stůl.
Dalším mávnutím její hůlky se před každým objevilyi talíře, příbory a sklenice.
Dvě místa byla prázdná, pro Remuse a Siriuse.
Lupin pokýval, a řekl několik slov na pozdrav a posadil se na své obvyklé místo naproti Hermioně a Snapeovi a zároveň mezi Tonksovou, která po něm házela jeden zbožňující pohled za druhým, a McGonagallovou, vyklepávající prsty rytmické, na nervy jdoucí staccato.
„Ví někdo, kde je Sirius?" zeptal se vlkodlak.
Nesouhlasné mumlání přerušilo zavrzání zadních dveří v kuchyni a za vteřinu se Sirius Black objevil v jídelně.
Remuse napadlo, že jeho přítel už více připomíná toho muže v jeho vzpomínkách. Trochu přibral, takže jeho rysy nebyly tak ostré, tváře neměl propadlé, vlasy si ostříhal k bradě, měl je čisté a učesané a knír a bradku pečlivě zastřižené a upravené.
Oblečení sice neměl podle poslední módy, ale sedělo mu a rozhodně mu nesmírně slušelo, bylo vyprané, vyžehlené a voňavé. Ne jako ty zapáchající hadry z Azkabanu, ve kterých ho Lupin viyděl před několika lety, když se spolu znovu setkaliy.
Měl na sobě bílou košili, u krku trochu rozhalenou, modro-zelený, sametový kabát s abstraktními vzory, hedvábné modré kalhoty a boty, kotníčkové, černé a vypulírované do vysokého, přímo oslepujícího, lesku -, nepochybně práce domácího skřítka.
„Kde jsi byl?" ozývaly se otázky ze všech koutů.
Sirius přešel elegantním krokem ke stolu a posadil se vedle Alastora Moodyho, kde na něj čekal talíř.
„To proberete později. Teď nám, Severusi, řekni, co je nového," vpadl do rozhovoru Brumbál.
„Temný p Pán se dozvěděl o volném místě v Bradavicích a hodlá tam nasadit svého dalšího špeha. Plánuje, že pokud se nepodaří, abyste přijal někoho z řad Smrtijedů, řediteli, použije Imperius na toho, koho zaměstnáte."
Starý muž si zamyšleně promnul bílý plno vous dosahující mu až ke kolenům.
„Pravda je, že jsem něco takového čekal, když Křiklan odmítl dál učit. No, přemýšlel jsem o tom a myslím, že bychom na to místo měli obsadit někoho z Řádu."
„Nikdo z řádu nemá dostačující vzdělání na výuku lektvarů,." nNamítla logicky Minerva.
„Správně. Severusi, drahý chlapče, budeš muset znovu vzít místo lektvaristy. A Remus se opět stane profesorem Obrany proti černé magii. Vezmeš si asistenta, něco jako dozor, aby rodiče ani Ministerstvo nemohlio nic namítat,." obrátil se na vlkodlaka stařec. „Souhlasíš?"
„Bude mi potěšením."
„Koho si má vzít?" zeptala se Ginny, přilepená z jedné strany na Harryho Pottera. Profesor Snape se pouze ušklíbl a zaměřil se na kuřecí stehno před sebou.
„Myslím, že slečna Grangerová bude skvělá volba."
„Cože?!"
„Myslím, že Harry by byl mnohem lepší," namítl Ron a zle se zamračil na Hermionu.
„Samozřejmě, ale pan Potter se neobtěžoval naučit Nitrobraánu a jeho mentální štíty jsou žalostně slabé. Nedokázal by odolat kletbě Imperius ani vteřinu a Pán zZla by ho měl v hrsti,." odsekl Severus.
„Vlastně jsem se už rozhodl. Pokud slečna Grangerová přiíjme, stane se asistentkou profesora Lupina,." přerušil je ředitel.
„Pane, bylo by mi velkou ctí přijmout takovou nabídku, ale ráda bych dokončila své učňovství u madam Pomfreyové. Chci být léčitelka, ne profesorka." Hermionin melodický, něžný hlas byl tichý, ale rozhodný a její zlaté oči se na Brumbála dívalyi jasně a neuhýbalyi jinam.
„Své učení samozřejmě můžete dokončit v Bradavicích. Na ošetřovně bude mnoho práce, zvlášť, když alespoň jedna kompetentní osoba musí vždy zůstat na hradě pro případ zranění. Jen budete také k dispozici profesorovi při hodinách a při přípravě na ně. Budete mít své soukromé komnaty a budete představena jako plnohodnotný člen učitelského sboru."
„Pak tedy, pane, přijímám. Tedy pokud to profesoru Lupinovi nebude vadit."
Remus pohledem vyhledal Miney, malinko se na ni usmál a pokýval hlavou.
„Tedy tohle je vyřešeno. Pokud nemá Severus ještě něco…?" Sstařec se zadíval na mladšího, tmavovlasého čaroděje a pokračoval, až když zavrtěl hlavou. „Pak se můžeme navečeřet a později probrat hlášení z proběhlých bitev."
„Pane?" ozvala se ještě nesměle Hermiona.
„Ano, slečno Grangerová?"
„Mohla bych požádat, aby byl v mém pokoji klavír? Je to pro mě velmi důležité a nemyslím, že bych bez něj tento úkol zvládla."
„To nebude nejmenší problém. Pověřím skřítky, aby to zařídili, a budete ho mít v komnatách. S profesorem se přesunete do Bradavic letaxem zítra brzy po ránu, není bezpečné, abyste jeli Bradavickým eExpresem. Takto budete mít alespoň dostatek času na zabydlení. Žáci přijedou večer okolo sedmé, proběhne zařazování, představím Vás, navečeříme se a pak se budete moci přesunout do svých komnat."
„Proč se vlastně nový učitel začal hledat tak velmi pozdě?" otázal se Artur zvědavě.
„Křiklan mi svůj odchod oznámil teprve nedávno po útoku na několik mudlovských rodin našich žáků. Chtěl jsem nabídnout místo Remusovi už dříve, ale nedávné boje mi v tom dlouho bránilyi."
„Ale teď konec řečí a námitek," pronesl svým majestátnýím burácejícím hlasem při pohledu na nadechujícího se nejmladší sourozence Weasleyovyi, kteří byliy připraveni lobovat za jejich Vyvoleného.
„Budeme jíst," zatleskal rukama a jako na povel se všichni, kromě Severuse, který se už dávno do jídla pustil, natáhli k plným podnosům.
Remus v očích Hermiony Grangerové uviděl ty jiskřičky potěšení, které prozrazovalyi, jak moc se na návrat do Bradavic těší.
