3. kapitola

Hermionu Grangerovou již od malička vedly k pravdomluvnosti. Bylo ji vštěpováno, že lhaní je špatné a lžou jen zlí lidé. Jistě, jí to stačilo. Nechtěla být zlá, ačkoliv ve svém věku sotva chápala, co to obnáší být zlým. Jednou se na to zeptala své mamky. Žena nechala své práce a posadila se na židli. Zcela vážně se podívala na sotva devítiletou dceru a odpověděla: „Kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe."

Tomu dívka nechápala a tak ji matka podala názorný příklad.

„Podívej, Hermiono," začala pomalu, rozvážně, paní Grangerová. „Pamatuješ toho muže, který nedávno vykradl banku?"

Dívka přikývla.

„Jistě když byl malý, neučil se. A protože se neučil, nedokázal si udržet dobré známky ve škole a začal podvádět. Opisoval od spolužáků, psal si taháky a lhal svým rodičům, že je vzorný žák. Později ho napadlo, že pokud ani rodiče, ani učitelé nedokáží prohlédnout jeho lži, nikdo neprokoukne ani to, že něco ukradne. A tak začal krást. Začalo to malými krádeži a postupně se to rozrostlo v loupeže bank. Z malého lumpíka, který kradl v obchůdku karamelky a doma předstíral pilného a naprosto hodného kluka, se postupně vyklubal muž, který se nebojí použít zbraně proto, aby dostal to, co chce. Moc, Hermiono, stoupá lidem do hlavy a zbraně je činí rádoby nepřemožitelnými. Pak ale přichází na řadu pravda. Lidé, kteří jsou chytří a dodržují zákony, můžou likvidovat zlo a lež a trestat ty, kteří zákony nedodržují."

Aspoň tak si dívka slova své matky pamatovala. Teď stála před možností... Buď řekne pravdu, co se stalo a vystaví se dlouhodobému teroru ze strany Zmijozelských (a ona věděla, čeho jsou schopní – četla přeci dějiny Bradavic a věděla, kdo byl Salazar Zmijozel). Četla také o Pánovi zla, který pocházel ze Zmijozelu a dnes viděla, co dokáží tři prváci Zelené koleje. Hermiona Grangerová dobře věděla, že ti tři jí zachránili život, ač nemuseli a také věděla, že pokud poruší pohrůžku, kterou ji dali, nepovede se jí dobře.

Anebo se mohla držet rady své matky a všechno říct řediteli, který představoval dobro a zákon školy. Jak se dívala do ředitelovy tváře, došlo jí, že ne všechny rádoby dobré skutky vedou k dobru a pokud by řekla, co se stalo, ti tři kluci by nikdy nedostudovali a stali by se z nich lidé, kteří by později skončili ve vězení, stejně jako ten muž, kterého jednou viděla v televizi.

A tak Hermiona Grangerová otevřela ústa a poprvé ve svém životě se zmohla na slova, která si odporovala s pravdou.

„Já... já nevím, pane řediteli," zamumlala omámeně, neboť si stále živě pamatovala, jak na ni dopadl kus porcelánu.

„Slečno Grangerová, vysvětlete mi prosím, co se stalo!" naléhala na ní její kolejní ředitelka.

Dívka se na ní jako ve snách podívala. Bylo ji tak lehce a zároveň v žaludku tížil kámen, až ji z toho bylo špatně.

„Nevím, paní profesorko," sklopila pohled Hermiona. „Já... nebyla jsem na večeři a tak jsem nevěděla, že tu pobíhá něco takového... jakpak bych také mohla, že?" zasmála se dívka, ale znělo to jako hysterický smích.

„A pak se tu objevil Ron a ten trol a... a... on mě chytil a cloumal se mnou a Ron na něj použil něco... já vážně nevím co... a pak... Ron uklouzl, uklouzl po vodě a... já jsem utíkala... tedy ne... já jsem nejdřív popadla Rona a pak utíkala a.."

„Slečno Grangerová," přerušil ji kolejní ředitel Zmijozelu. Toho muže neměla ráda. „Pomalu a stručně. Jak jste porazila toho trola?"

„Já..." došla dívce slova, jak zčervenala a zavrtěla pomalu hlavou.

„Nevím, opravdu nevím... Utíkala jsem a on po mně házel umyvadla... Vím, že mě to zasáhlo... takový malý kus," naznačila rukama velikost kusu, který ji uhodil a vzápětí si sáhla na týl. „Tady to bylo..." zamumlala a podívala se na svou ruku. „A hele... to je krev," usmála se omráčeně a vzápětí ji nohy vypověděly službu a dívka se skácela přímo do náruče profesora Snapea.

Brumbál potlačil úsměv, jak sledoval poděšenou reakci lektvarového mága. Severus Snape na poslední chvíli zachytil padající studentku, celou sekundu se rozčarovaně díval, jak se odporoučela do jeho náruče a vzápětí ji naštvaně vrazil profesorce McGonagallové do rukou.

„Tohle je vaše," zavrčel. „A prosil bych, aby to na mě už víckrát nepadalo."

„Severusi," odkašlal si jemně Brumbál. „Je to vaše studentka..."

„Ne... Tohle je obyčejná holka, co tu málem přišla o život, když si hrála na hrdinu!" vyprskl Snape.

„Ale to my přeci nevíme!" ohradila se rozhořčeně profesorka McGonagallová.

„Nebudeme tady řešit žádné spory," usadil oba Brumbál. „Minervo, vezměte prosím slečnu Grangerovou na ošetřovnu. Vy Severusi, postarejte se o pana Weasleyho."

„Hm..." protáhl se Gearalt ve společenské místnosti. Seděl právě nad domácím úkolem za 18 srpců pro Crabbea, a přemýšlel, jak co nejrychleji dostat peníze. Pravda, bylo jedině dobře, že knihy, které dostal od Karla, byly zadarmo. Mohl si tak aspoň šetřit dál na důležitější věci. Pohlédl na skoro dodělaný úkol a přemýšlel, co by podnikl. Takhle ho tu našel sedět Draco.

„Co tu tak tupě zíráš?" Posadil se vedle něj aristokrat a Gery se nad tím výrazem pousmál. Psát úkol pro tupce a nevypadat při tom tupě je pořádná fuška.

„Nic," protáhl Gery a pomalu, beze spěchu schoval papíry. Při posledním úkolu se obě Koule divily, na jaký papír a čím to vlastně píše a až po dlouhém přesvědčování jim došlo, že úkol budou muset přepsat. Obsah se jim ale líbil. Zřejmě je ani nenapadlo, k čemu se Wingardium leviosa hodí.

„To ti ještě v hlavě vězí ten trol? Nenakazil ses něčím?" popíchl ho Draco a zkusmo se dotkl prstem jeho čela.

„Fíha," fingovaně vykřikl a zamával rukou. „Málem jsem se spálil. Člověče neumysli se!"

„Jdi do háje," zavrčel Gearalt a odstrčil jeho obličej zatlačením ukazováčku na čelo. „Nemám na tebe náladu."

„Tak se hned neurážej," odfrkl si Draco. „Grangerová i Weasley jsou v pohodě, vždyť to říďa říkal… Jen si chvíli poleží na ošetřovně. A jak to tak vypadá, ta mudlovská šmejdka nás kreje. Prej má výpadek paměti! Dobře jí tak, je vidět, že ví, kde je její místo. A ty by ses mohl přestat starat."

„A taky by to mělo zůstat i nadále," otočil se k němu nazlobený Gearalt. „Jestli Snape, nebo ředitel zjistí, co se doopravdy stalo, dopadneme jako Flint. A to ti říkám, Draco. Nevrátím se k Dursleyovým, ani kdyby mě to mělo stát život! A drž hubu o mudlovskejch šmejdech!"

„Hej klid, já za to nemůžu!" bránil se blonďák.

„Ne, já vím, že ne," zamumlal Gearalt a popadl tašku. „Jdu do knihovny, musím si dodělat jeden úkol a zapomněl jsem tam knihu," oznámil.

„No jak chceš, já jdu do ložnice."

„Fajn..."

Skutečně šel do knihovny, ale ne proto, aby dodělal úkol, ale proto, aby měl klid. Touhle dobou, kdy slunce zapadalo tu skoro nikdo nebyl. Madame Pinceová ho sjela zkoumavým pohledem a vrátila se ke své praci, zatímco Gearalt si vybral své oblíbené místo k sezení. Popadl jeden papír ležící na stole a začal si s ním hrát. Stále ho trápila otázka, jak snadno a rychle získat peníze.

„Je jasné, že mě domácí úkoly dlouho neuživí. Nejsem rychlopisec, tohle mi dlouho nevydrží," zašeptal a promnul si oči. Podíval se na sožený papír, který držel v ruce. Mladík na něj zůstal zírat a na tváři se mu rozjasnil úsměv.

„Já jsem sakra tupec!" potlačil výkřik. „Že mě to sakra nenapadlo dřív. S tímhle by to mohlo vyjít," zamručel a schoval si papír do kapsy.

Měl z toho takovou radost, že vytáhl papír s úkolem a během několika minut ho dodělal.

Vracet se na kolej se mu nechtělo. Byl příliš rozradostněn svým nápadem a bylo mu jasné, že by se na něm dobrá nálada poznala hned. Musel být jako profesor Snape, pokud by chtěl být mezi lidmi a skrýt co si myslí. Pokusil se tedy uklidnit a nasadit nic neříkající masku. Problém byl v tom, že netušil, jak taková maska vypadá. Nejdříve se pokusil naprosto uvolnit obličejové svaly a nechat je v klidu, ale sotva pomyslel na svůj nový způsob výdělku, na tváři se mu objevil vítězný úsměv.

„Nechápu, jak to profesor zvládá," zamručel Gearalt asi po půl hodině. Cvičit sebeovládání bylo nudné a dlouhé, přesto mu vůle vydržela další půl hodinu.

„Mladíku," zastavila se u něj knihovnice. „Dnes zavírám knihovnu dřív, musím ještě opravit několik knih, kteří nějací vandalové poničili a nemohu zůstat v knihovně."

„A nechcete pomoct?" vyklouzlo Gearaltovi.

Madame Pinceová na něj chvíli přemýšlivě hladěla, ale nakonec si povzdechla a zavrtěla hlavou.

„Lituji, ale nemůžu tě pustit do oddělení s omezeným přístupem. Na některé knihy tam jsi ještě příliš mladý. Neznáš ani potřebná kouzla na utišení knih, ani kouzla, která by je mohla spravit. Je to těžší práce, než si myslíš. Měl bys jít, mladíku."

Gearalt se tedy s povzdechem sebral a opustil knihovnu. Zastavil se o kus dál a přemýšlel, kam by šel. Nic kloudného ho však nenapadlo a tak se vydal zpátky do společenské místnosti. Byl právě na úrovni Velké síně, když zaslechl dva hlasy. Profesora Snapea a Brumbála.

„...daří, Severusi?" Začátek věty nezaslechl. Chtěl se otočit a tiše zmizet, ale nebylo kam... než by zmizel za vzdáleným rohem, mohli by ho zahlédnout. Skočil tedy do prvních otevřených dveří a schoval se za nimi. Oba muži se pomalu blížili a Gearalt chtě nechtě, poslouchal jejich rozhovor.

„Je to stále stejné, pane řediteli. Vím, co je zač. Je snadno ovladatelný. Stačí ho správně navést slovy. Nikdy mu to nebudeme moci říct, on snad nevynakládá žádnou snahu!"

„Profesor Kratiknot tvrdí, že je to nadaný chlapec. Mám trochu starosti, jeden z mých předešlých studentů..." Ředitel se odmlčel a chvíli bylo ticho.

„Upřímně, překvapuje mě, že je v mé koleji, Albusi. Čekal jsem, že při své výchově půjde ve stopách svých rodičů," pronesl

„Nebuďte předpojatý, Severusi," zamlaskal profesor Brumbál. „Lily byla úplně stejná, jen v Nebelvíru. Ačkoliv máte pravdu, musíme na něj dát pozor."

Znovu bylo ticho. Oba muži prošli kolem dveří, kde se Gery schovával a pokračovali chodbou dál, až zahnuli směrem k zavřené knihovně. Mladík ještě chvíli počkal a pak se vydal do společenské místnosti. Nehodlal se zabývat rozhovorem, který nechtěně vyslechl. Ačkoliv byl zvědavý, co dalšího by o něm řekli, nehodlal se nechat nachytat.

Sotva vstoupil do společenské místnosti, všiml si jedné z druhaček, jak tiše brečí v rohu. Chtěl k ní jít a zeptat se, co se stalo, ale rychle si to rozmyslel. Nebyla to jeho věc. Pokud jí někdo něco udělal, měla by si zajít ke Snapeovi. On by s tím stejně nic nezmohl. Přesto však po několika krocích ke vchodu do ložnic se zastavil, povzdechl si a přešel k dívce. Přidřepl si k ní a chvíli se na ní díval, nevěda, co říct. Dívka si ho nevšímala, vlastně ho ani neviděla – brečela schoulená do klubíčka, zády opřená o stěnu. Nebýt toho, že ji bylo slyšet fňukat, kdokoliv by si mohl pomyslet, že jenom odpočívá s hlavou na kolenou.

„Eh..." odkašlal si a dívka zvedla hlavu.

„Co mi chceš?" vypískla dívka a znovu si skryla červené tváře.

„Zeptat se, co se stalo..." odpověděl Gearalt prostě.

„Aby ses mi pak smál? Jdi pryč!" poručila mu dívka. Gearalt si povzdechl a vstal. Fajn, zkusil to, nechtěla. Přesto však...

„Jak se jmenuješ?"

Dívka zase vzhlédla, ve tváři úžas. „Locika Samuelsová."

„Tak... Vstávej, Lociko," popadl ji za ruku a vytáhl ji do stoje. Dívka byla hubeňoučká a malá, skoro jako křehká květina.

„Máš zvláštní jméno," prohodil Gearalt, když se tak na ni díval. „Je to jako z mudlovské pohádky..."

Hnědovlasá dívka na něj vykulila uplakané oči. „Ty jsi taky z mudlovské rodiny?" zeptala se ho a Gery váhavě přikývl. „Dá se to tak říct. Pojď si sednout ke krbu," vybídl ji. „A řekni mi, co se stalo."

Radost ve tváři Lociky vystřídalo podezření. „Proč bys mi měl pomáhat? Tady si nikdo nepomáhá..."

Gearalt zavrtěl hlavou a přešel ke krbu, kde se posadil do křesla.

„Mno," začal pomalu, vážíc si tak svá slova. „Jsem tu sice krátce, ale všiml jsem si – a taky toho hodně přečetl, že ostatní tři koleje jsou proti Zmijozelu. A pokud jsou všichni proti Zmijozelu, musí aspoň naše kolej být pohromadě a nedělit se na jednotlivce, když nás nikdo nemá rád zvenčí. Chápeš co tím myslím?" zeptal se. Locika přikývla a posadila se naproti němu.

„Nejsem schopný ti nějak pomoct, ve smyslu ochrany. Jsem jen v prvním ročníku a neumím skoro nic, jen chci, abys mi řekla, kdo ti co udělal a spolu se pokusíme ukázat tomu, kdo nám něco provedl, že nejsme jen kolej podvraťáků a zlých čarodějů, ale že jsme lidi, co si takovou nálepků vysloužili kvůli pár jednotlivcům."

Dívka mlčela.

„Za ten rok, co tu jsem, jsem se naučila jednu věc," promluvila tiše. „Tahle kolej jede vždycky jen sama za sebe. Jen navenek působíme soudržně, ale uvnitř si nikdo nedovolí vystrčit hlavu příliš vysoko. Jsou tady skupinky lidí, nikdy ne větších než pět osob, často z různých ročníků, co mají vedoucí osobu. Pokud jsi pod ochranou takové osoby, je to v pohodě, ale pokud nepatříš ani k jedné skupině... pak je to pro tebe špatné, protože nikdo se tě nezastane. A pak je tu královna zmijozelu… ta dohlíží na vše co se tu děje."

„To se tu všichni bojíte? Nevěděl jsem, že naše kolej je plná srabů, když hledají vůdcovskou obranu a nedokáží se ubránit sami," zavrtěl hlavou Gearalt. „Ale teď mi řekni, kdo ti co udělal."

Dívka se naň podívala pohledem, který přímo říkal, co si o něm myslí, ale pak si povzdechla. „Nevím, k čemu ti to bude, ale asi ještě nejsi touhle kolejí dost zkažený. Byl to Marcus Flint, stačí?" zasyčela a Gery se zamračil. Zas ta opice se vzteklinou? Sám na něj nemohl, to by se spíš stal vlkodlakem, než aby teď dokázal porazit Flinta.

„Ten bude oříšek," zamumlal si potichu. Locika to však slyšela a šokovaně vytřeštila oči.

„Zbláznil ses? Flint tu je jeden z nejsilnějších bouchačů. Co zmůže prvák proti..."

„Proti ožralovi, co mu hrozí vyloučení? Poslyš, Lociko... Flint se dívá do propasti, takže stačí do něj strčit a poletí... Jen by bylo dobré vymyslet jak. Slyšela jsi, jak ho vyhodily z famrfpálového mužstva, ne?" ujistil se a dívka přikývla. „Mno... má ještě pár dalších vroubků na triku a myslím, že chce něco udělat i prefektce... Lauru už jsem na to upozornil, mohli bychom se postarat o to, aby sem Flint nepáchl do konce svého života."

Dívka na něj zamyšleně hleděla. „Má to něco do sebe," připustila po chvíli, „ale stále nevím, co bys mu tak asi chtěl udělat."

„To ještě nevím," pokrčil rameny Gearalt, „doufám, že nám pomůže Laura. Vyzná se tu víc než my dva a snad i za těch pár let zná Flintovy slabiny."

„Nevyjde ti nic," zamručela dívka, očividně od narození pesimista.

„Nevyjde, pokud budeš takhle kecat," odsekl Gearalt. „Snažím se zbavit kolej idiota, co snižuje úroveň nás všech."

„Jak to myslíš? Nemyslela jsem si, že jsi tak... založený na cti naší koleje."

„Ne tak docela. Samozřejmě chci, aby naše kolej byla dobrá, ve smyslu Zmijozelská a ne aby tu byli takoví kreténi jako oni. Jeho chování není zmijozelské, ale prasácké."

„A jaké chování je podle tebe zmijozelské? Nejsi tu ani dva měsíce," ušklíbla se Locika.

„Zmijozel byl vždy podlý a lstivý," řekl Gearalt opatrně.

„Tys ho znal?" Dívka se stále šklebila a Gery nahodil otrávený výraz.

„Mám to z knih. Historie Bradavic mě hodně zajímala, něco jsem si o tom přečetl," oznámil jí. „Nevěřím, že někdo, koho v několika knihách popisují jako „Chladnokrevného, mlčenlivého a lstivého muže", byl jako Flint."

„Moc mudruješ," odtušila přezíravě Locika. „Ale na prváka jseš podlej."

„Hele... Nebudu tě přesvědčovat o tom, jak vypadá můj vzor pravého Zmijozela, ale sama víš, že Flint to není."

„To máš pravdu..." přikývla pomalu dívka.

„Tak vidíš... A mimochodem, co ti provedl?" zeptal se Gery a ona se znovu nasupila. „Proč to chceš vědět?"

„Jsem zvědavý," pokrčil Gearalt jakoby nic. „Omlouvám se za svoji starost o spolužačku, která tady ještě před chvílí z nějakého mně neznámého důvodu plakala očividně proto, že jí někdo ublížil. Víš, až ti příště někdo něco udělá, snaž se nesedět všem na očích a nedělat ze sebe chudinku, pokud teda nechceš, aby si toho někdo všiml."

Dívka se začervenala. „Promiň... Málokdo se o mě nějak stará. Moje mamka je z čistokrevné linie Selwynů a Meisterlinků, zatímco můj otec má mudlovský původ. Jeho prabába byla mudla, ale vzala si kouzelníka, a od té doby je jedna z větví kouzelnická. Mno... rodiče spolu nevychází... Máma je... tvrdohlavá po svých předcích, jejich idea ji zasáhla až v pozdějších letech a teď si asi vyčítá, že si s mým tátou něco začala a že jsem se jí narodila. Žiju s tátou," dodala na vysvětlenou. Gearalt nechápal, proč se mu zpovídá, ale nechal ji. Zřejmě to potřebovala.

„Jenže ani táta nemá čas se o mě starat. Cestuje po světě... Takže se skoro vychovávám sama."

„A co děláš ve Zmijozelu?"

Locika protočila oči v sloup. „To je moje věc! Ale jsem z části z čistokrevné kouzelnické rodiny. Už jen to je předpoklad, dostat se sem," prohlásila pevně a Gearalt přikývl. Nejspíš v tom něco bylo. Draco i Theo byli z kouzelnických rodin, stejně jako obě Koule. Prefekt Luhatchovich taky. Sám se v tom však nemohl vyznat. Věděl, že je také ze staré čistokrevné rodiny. Profesor Kratiknot přeci říkal něco o tom, že Callaghanové fušovali do kouzel. Jak to ale přesně myslel však Gearalt nevěděl. Rozhodl se, že se na to zeptá svého opatrovníka... Tedy, až na to přijde ta správná chvíle.

„Flint ví, jak jsem na tom s rodinou a z nějakého důvodu vždycky využije situaci a předhazuje mi to. Nechápu proč. Začal s tím už v prváku, když jsem do něj omylem narazila na chodbě. Oba jsme spadli na zem a od té doby se to pořád zhoršuje. Nějak vyčmuchal, že se bojím včel a posledně mě spoutal Petrificem, zavřel na záchodcích s hejnem včel. Zachránila mě až nějaká holka, myslím, že sedmačka, protože jsem ji tady od začátku roku neviděla. Mno a teď... Používal na mě kouzla, které jsem ani neznala, některá celkem i bolela.. Jako když tě bodá včela, brr..." otřásla se a do očí se jí zase nahrnuly slzy.

„Hej," zpanikařil Gearalt. „Dobrý, už je to... za tebou, hlavně nebreč, jo? Nějak se o to postaráme... Platí?"

Dívka chvíli popotahovala, ale poté přikývla. „Tak jo," pípla. „Platí."

Samozřejmě to, že slíbil, že se o to postará, neznamenalo, že se o to postará hned. Nejdřív si musel odchytit Lauru a domluvit si to s ní, ale dívky jakoby nebylo. Nevídal ji ani na obědě, ani ve společence, ani v knihovně, kam se podle jejích spolužaček, kterých se ptal, často uchylovala. Taky si často připomínal a cvičil v mimice a vyjadřování. Nebylo to vůbec lehké. Nedokázal potlačit emoce a stále dával najevo jak radost – třeba z povedeného kouzla na formulích, kde se stále zlepšoval, tak i nespokojenost – třeba při přeměňování, kde se mu nevedlo prakticky vůbec. Když ho profesorka peskovala, snažil se tvářit neutrálně, ale věděl, že mu učitelka na očích vidí, co si myslí a co by nejraději na ni zařval. Věděl, že to bude složitá práce dostat se na úroveň profesora Snapea, když jeho profesor měl roky na to, aby svoje emoce pečlivě schoval a chtěl být, ač sám tu myšlenku pořád popíral, jako on.

Taky tu byla ta práce s vystrčením dortíčkové dvojice pryč z ložnic.

Byla právě pondělní dvouhodinovka lektvarů, kdy dělali ředící lektvar. Gearalt seděl s Theem a Draco sám v druhé lavici za nimi. Crabbe a Goyle seděli v sousední řadě, rovněž v první lavici.

„Sleduj, Gery," zamumlal Theo a namířil pod lavicí hůlku na ty dva. Cosi tiše zašeptal a hůlku zase schoval.

„Co to jako mělo být?" zamumlal Gery tak, že sotva pohyboval rty. Profesor Snape zrovna proplul kolem nich, aby zkontroloval obsah jejich kotlíků.

„Pane Callaghane, váš lektvar je o necelý odstín světlejší, než má být. Co s tím uděláte?"

„Hmmm..." Zapeklitá otázka. Neměl ani tušení, jako barvu měl letvar mít v konečné fázi. Přidal tam všechno podle postupu, snad jen...

„Přidat šťávu z pijavic?" zeptal se, mračíc se do kotlíku. Jo, zapomněl se a přidal tam zatím jen ostny mořského ježka.

Profesor neodpověděl a otočil se zády k nim.

„Tak co to mělo být?" znovu zasyčel na Thea, který se pobaveně culil.

„Počkej ještě chvíli a uvidíš," odvětil on a věnoval se svému lektvaru. Stalo se to až na konci hodiny, kdy se Crabbe zvedal, aby odevzdal svůj vzorek. Něco mu však zabránilo v pohybu, převalil se na záda, až odsunul zadní lavici, kde seděla Hermiona a Ron a aby toho nebylo málo, Goyle nějakým záhadným způsobem přepadl na něj, až se málem políbili. Theo se zkroutil smíchem a profesor Snape se v mžiku objevil u dvou hochů. Přejel pohledem třídu, prozkoumal nyní již klidnou Theovu tvář, tu nechápavou Gearaltovu a rozesmátou Dracovu.

„Pane Callaghane," uhodil do ticha třídy jeho tichý hlas. „Řekněte mi prosím, proč jsou Crabbe a Goyle přilepeni na sebe."

„Nevím, pane profesore," odvětil Gearalt. Koutek úst se mu však zvedal do úsměvu. „Asi mezi nimi tajou ledy."

Draco znovu vybuchl smíchy, dokonce i několik Nebelvírských se zachechtalo.

Snape se otočil k ještě válejícím se hochům. „Vstaňte vy dva," zavrčel na ně a mávl hůlkou, čímž zrušil kouzlo. „A vám slečno Grangerová, strhávám deset bodů za ponižování svých spolužáků. Vídím, že jste se od minula poučila a tentokrát použila lepící kouzlo."

Hermiona se v první chvíli zatvářila ukřivděně, ale jak se podívala na culícího se Theodora, neřekla ani slovo. Vlastně v posledních dvou týdnech od nehody se Hermiona chovala až nezvykle tiše. Neustále se snažila dostat se ke Gearaltovi a nevynechala jedinou příležitost, aby jemu a oběma klukům poděkovala za zneškodnění trola. Celý týden kam se hnuli oni, šla i Hermiona a chtěla se jim nějak odvděčit. Pak Gerymu došla trpělivost.

„Hele, Hermiono," oslovil ji familierně. „Až od tebe budu něco potřebovat, řeknu si... Nezačínej prosím znovu s tím: Jsem ti napořád vděčná... Jednou těch slov možná budeš i litovat... Podívej, Weasley za mnou nelozí, tak proč ty? Jo, ty jsi vlastně svědomitá Nebelvírka. Tak dobře. Zapamatuju si tenhle dluh, ale taky si pamatuj, že ses upsala Zmijozelu..." Dívce sklaplo a Gearalt se rozesmál.

„Salazare, hloupost lvů nezná hranic. Nechci po tobě tvoji duši!" S tím se otočil a nechal konsternovanou Hermionu stát uprostřed chodby. „Zatím…" dodal když mizel za rohem. Gearalt na jednu stranu doufal, že se jí zbaví, na druhou stranu se mu v hlavě rodil plán, jak zabít dvě mouchy jednou ranou...

Na co zapomněl a co mu opatrovník po čtrnácti dnech připomněl, byl jeho první trénink. Ten první se nakonec zrušil kvůli počasí a pak nějak nebyl asi čas. Gery si tedy vůbec nestěžoval. Byla polovina listopadu, když vytáhl svého Mustanga a vydal se v ranních hodinách na famrfpálové hřiště. Byl to čtvrtek, kdy jiní prváci měli létání s profesorkou Hoochovou.

„Tohle jsem si fakt nezasloužil," mumlal si Gearalt po celou tu dobu, co kráčel k hřišti. Draco tam už samozřejmě byl a povídal si s kolejním chytačem.

„Konečně jsi dorazil," zamručel medvědím hlasem, který se k jeho postavě absolutně nehodil. Terence Higgs byl metr šedesát vysoký muž s krátkými, centimetr dlouhými vlasy a temnými, modrými oči. Měl masivní spodní čelist s vystupujícími lícními kostmi a pečlivě upravovanou bradku. Po celém těle se mu rýsovaly svaly, což se ani nesnažil zakrývat. Rozhodně to byl někdo, s kým by se Gery nechtěl pustit do křížku. Jeho svaly ukazovaly, že i přes svou malou výšku a váhu, má dost síly na zlomení přinejmenším nějaké kosti.

„Jsem Terence, v týmu mě volají Higgs, mimo tým jsem Terence. Přezdívky a zdrobněliny nevedu. Comprende?"

Gearalt pokýval hlavou, Draco se ušklíbl.

„Slyšel jsem, že to máte jako trest, ale že jste nadějný hráči. Mám už jen necelejch sedm měsíců na to, abych vám do hlavy vtloukl aspoň něco. Draco pravidla zná, ale říkal mi, že ty seš v tom nula. Takže ti to vysvětlím jednoduše. Jediný, co bude tvým cílem, je chytit tuhle malou zlatou mrchu."

Vytáhl zlatý míček velikosti vlašského ořechu. Míček náhle roztáhl průsvitná křidélka a vznesl se do vzduchu a zmizel… tedy pokusil se jim zmizet. Terence však vystřelil rukou nahoru a chytil ho dřív, než zmizel bůh ví kam.

„Je to zlatonka a je to ten nejrychlejší míč z celé hry. Vaším cílem je chytit ho dřív než soupeř. Když chytač chytne tuhle mrchu, získává 15O bodů pro svou kolej, proto vždycky počkám, než se hra rozehraje a podle toho, jak je hráč slabej, nebo silnej, chytám zlatonku. Nikdo jiný nesmí na ten míček šáhnout. To je zatím všechno, co potřebujete vědět. Na košťata si v prvních dnech sednete fakt málo. Jste samej dětskej tuk, žádný svaly. Hele... Chytači jsou nejzranitelnější v týmu. Odpalujou na vás potlouky, snaží se vás shodit a moc se s váma nemazlí. Jednou jsem dostal od havraspárskýho zoufalce pálkou přímo na krk a ležel měsíc u Munga, než jsem mohl vůbec něco říct. Kretén měl štěstí, že nebylo po mně. Jinak by šel sedět. Takhle to bylo jen podmínečný vyloučení, cche!" Odplivl si. „Takže teď odložte košťata a pořádně si protáhněte svaly. První hodinu pro dnešek věnujeme cvičení, druhou půlku si vás ozkouším v létání."

Gery tiše zasténal. Tohle byla vážně noční můra. Nechtěl létat...

„Prej se bojíš vejšek," otočil se na něj znovu Terence. „Vzal jsem několik lektvarů od ošetřovatelky, mělo by ti to pomoct. Byl bych ale rád, kdybys to zkusil nejdřív bez toho. Čím míň si na to svinstvo zvykneš, tím líp. Časem ta nevolnost přejde."

„Mhm..." zamručel Gearalt a Terence přikývl. Otočil se k nim zády a kráčel k tribunám.

„Pojďte za mnou," vyzval je, aniž by se otočil. Kluci položili své košťata na zem a následovali svého trenéra.

„Hm.. nerad bych, abyste se mi předřeli hned první den, ale šetřit vás taky nebudu. Dáme si jedno kolečko kolem hřiště a podle toho, jak budete vydýchávat první, zadám vám další. Jasný?"

Draco i Gearalt přikývli a spolu s Terencem se pomalu rozeběhli. Bylo vidět, že pomalá rychlost Terence nudí, protože už v první třetině přidal a během mžiku byli kluci daleko za ním. Gearalt se nechtěl nechat zahanbit. Běžel zatím pomalu, aby se mu rozehřály svaly. Věděl, jak bolestivě může vypadat druhý den po tom, co tě užene Dudleyho parta. Pravdou bylo, že Dudley ho nikdy nemohl chytit, ale to neplatilo o jeho kamarádech.

Přidal proto na rychlosti a nechal za sebou červeného, zadýchaného Draca. Aristokrat nikdy nepotřeboval vlastní nohy k transportu, natož k běhání a tak jeho fyzička byla... na nule.

Gearalt se nesnažil Terence dohnat. Bylo by to nad jeho síly. Ten kluk měl o několik let tréninku navíc a tohle jedno kolečko bylo pro něj jako nic. Nicméně, svoje tempo si udržel po celou dobu a divil se, jak málo je zadýchaný. Terence nic neříkal, a z jeho obličeje se nedalo ani nic vyčíst. Když se však doplazil Draco, zjevil se na jeho obličeji škleb.

„Jseš jak šnek. Měl by ses začít víc hejbat, mladej."

Draco cosi zasupěl a položil se do trávy.

„To bych nedělal, měl by ses nejdřív protáhnout, jinak se nepohneš... máš svaly napjaté k maximu."

Draco se tedy zvedl a udělal několik cviků, která mu Terence ukázal a která s Gerym absolvovali ještě před tím, než Draco doběhl.

„Ty, Gearalte, dej si ještě jedno kolečko, jsem si jistej, že to zvládneš. Já tě za chvíli doběhnu, jen mu nařídím několik cviků."

Gearalt poslechl a znovu se pozvolna rozeběhl. Střídal sprint s pomalým během a sledoval, jak Terence Draca mučí se sklapovačkami. Samozřejmě, čekalo ho to taky, ale přesto měl pocit, že tuhle fyzickou zátěž zvládá lépe, než Draco. Zpočátku dělali jen po deseti. Dřepy, kliky, sedy-lehy, sklapovačky. Po téhle tortuře je nechal chvíli odpočívat, přičemž se kluci stačili osušit a napít. Draco vychlemtal málem polovinu flašky a jeho entusiasm byl pryč.

„On mě zabije," sípal tiše, když pozoroval Terence, jak si dává v pořadí čtvrté kolečko. Pohyboval se rychle, svižně, bez problémů s dýcháním.

„Proč nás prohání po zemi, když je to sport na košťatech?" nadával.

Gearalt pokrčil rameny. „Mě to nevadí. Já bych radši trénoval takhle na zemi, než ve vzduchu."

„Divím se, že skoro nejsi zadýchaný," zavrtěl hlavou blonďák.

„No, ne že bych byl úplně v pohodě. Ale honičky s Dudleyho bandou mi hodně pomohly," zamumlal Gearalt a upil vody.

„Nechlemtej to tak," zarazil Draca, který znovu vycucával svoji láhev. „Bude ti blbě zejtra."

„To mi bude i tak. Budu si stěžovat u Snapea. Tohle je za trest!" bědoval a Gery se zakuckal smíchy. „Máš pravdu, je to za trest."

Terence je pohybem ruky přivolala a naznačil, ať si vezmou i košťata.

„Teď se vyřádíš ty... A mně bude blbě i za týden," zamumlala Gearalt sklíčeně a tentokrát to byl Draco, kdo se začal smát.

„Takže," začal Terence. „Vidím, že oba máte dobrá košťata. Mustanga bych ti schvaloval, kdybys byl v lize. Nevím, jestli to teď zvládneš."

Gearalt nic neřekl, pouze nasedl.

„Při famrpálu záleží u chytače na rychlosti. Záleží tu jak na značce košťete, tak na schopnosti manévrovat, na váze chytače. Zatím zlatonku chytat nebudeme. Dáme si závod... Tři kolečka kolem stadionu. Chci vidět, jakou maximální rychlost dokážete ze svého koštěte vymáčknout. Ty Gery... snaž se nepozvracet, lektvar ti zatím dávat nebudu, chci vidět, co dokážeš se svou silou."

Vznesli do výšky třiceti stop nad zemí. Sezení na novém koštěti bylo zcela něco jiného než na tom školním. Nikde nic netlačilo, nikde nic neškrtilo. Koště poslušně reagovalo na každý dotek či pohlazení, což bylo pro Gearalta poněkud složitější, protože se celý klepal a koště se s ním houpalo, což mu způsobovalo ještě větší třas. Terence se zastavil před Gearaltem a chvíli ho pozoroval. Gery vzhlédl a omluvně se usmál.

„Nemám to rád," zamumlal.

„Zapři se nohama do stupaček," radil mu Terence. „Získáš tak stabilitu. A nemysli na to, že lítáš. Představ si třeba tu mudlovskou věc... motorka se tomu myslím říká. Představ si, jak sedíš na motorce. Jsi, pravda, moc mladej na to, abys řídil, ale to nevadí, princip je stejnej. S tímhle koštětem se ti svět asi bude zdát hodně rozmazanej, až poletíš, ale to si zvykneš a to hodně rychle. Věř mi, taky jsem měl problém naučit se ovládat koště. Právě proto trénujeme."

Zařadil se vedle Gearalta, který udělal přesně to, co mu Terence doporučil. Teď, když se mu nohy nekinklaly ve vzduchu bylo sezení ještě lepší, přesto však, když se podíval dolů pod sebe, málem se vyvrátil.

„Na tři vyletíme..." oznámil Terence a Gery na sekundu zavřel oči, srdce ve stonásobném zrychlení. „Jedna... Dva... Tři!"

Všichni tři vyletěli jako kulky, pravda Gery s trochu zbržděným reflexem. Instinktivně se přitiskl k násadě koštěte co nejdřív a tím nahnutím způsobil, že dal tři-sta-z-místa. Tím, že měl zavřené oči za sebou nechal v prvním okamžiku strach, zato když ty oči otevřel, měl pocit, že je na horské dráze. Řítil se kupředu, Terence neviděl, Draco byl vedle něj a tribuny se... příliš rychle přibližovaly!

Gearalt se leknutím pokusil přibrzdit, narovnal se a ještě k tomu zvedl koště vzhůru. Katapultovalo ho to dozadu i s koštětem, pustil se ho rukama a metal si to vzduchem zpátky k pomyslné startovní čáře. Udělal tři salta, než zjistil, jak se brzdí a jakmile to udělal, zamířil si to spěšně k zemi. Zahodil koště pryč, klesl na všechny čtyři a s vytřeštěnýma očima se vždy dlouze nadechl a vydechl. Byl rád, že ten den si odpustil snídani.

Terence slétl vedle něj a hlasitě se smál. „Ty bys mohl působit jak cirkusák. Metat na koštěti salta pozadu a k tomu se ho držet jenom stehny je fakt výkon. Kam na to chodíš?"

„Záchod," zamumlal nesouvisle Gearalt a znovu potlačil dávicí reflex.

„Ale hele, na to, že nesnášíš létání, jsi vystartoval dost slušně. Pominu-li to tvoje nepovedený brzdění, máš dobrou výdrž. Zkusíme to znovu, pojď."

Samozřejmě, lektvar mu nedal a startoval jen on.

„Jedna... Dva... Tři!" křikl a tentokrát vyletěl jen Draco a Gearalt – černovlasý hoch posilněn pochvalou a novou instrukcí o brzdění (které na školních košťatech zvládal slušně, tady to s ním nehorázně házelo), konečně obletěl po dvou neúspěšných pokusech své první kolečko a pokračoval dál, soustředěný jen na to, co má před sebou a ne to, co má pod sebou. Závod samozřejmě vyhrál Draco, protože Gery brzdil pro jistotu i tam, kde nemusel, aby se to naučil.

„Tak jo." Terence se tvářil spokojeně. „Pro dnešek vás nechám bejt. Na prváky to fakt bylo dobrý, zvlášť tvoje salta Gery," zachechtal se. „Měl by ses ale víc držet Draca. Jde mu to líp, mohl by tě to naučit jak ovládat koště. Ale to už není v rámci vašeho trestu. Takže zase za tejden na tomhle místě."

„Až za tejden? Myslel jsem, že máme trénovat s celým týmem!" ozval se Draco.

„No.. to bylo, než Snape nechal plnění trestu na mně. Teda nesmím to zanedbávat, rád bych z téhle školy odešel s OVCEma. Tudíž za týden ve stejnou dobu. Jo a bylo by dobrý, kdybyste po celý ten týden dělali různé cviky... sklapovačky a tak. Všechno po dvaceti. Jinak to nebude mít účinek."

„A kolik takových cviků uděláš ty?" zeptal se Gearalt zvědavě.

„Asi dvěstě od každýho," zamyslel se Terence.

„Aha," hlesl dutě Draco.

„Fajn, takže za týden..." kývnul na něj Gearalt, popadl koště a zmizel co nejrychleji z hřiště, než si to Terence stačil rozmyslet.

Dny plynuly a Gearalt měl konečně přečtenou první knihu od Karla. Měl spoustu otázek, na které by se ho rád zeptal. Fascinovalo ho, jak magie pracuje. Napsal si všechno, čemu nerozuměl na list papíru a pomalu z toho skládal dopis. Mimoto ještě stále psal dvěma gorilám jejich úkoly. Bohužel, obě gorily se začaly bouřit, že mu platí příliš mnoho.

„Budeš dostávat jen čtyři srpce za úkol," postavil se před něj Goyle a Crabbe přitakával.

„Nejste snad spokojeni s kvalitou?" povytáhl obočí Gearalt. Goyle znejistěl, ale Crabbe převzal slovo za něj. „Dáváme ti příliš mnoho."

„Taky vám nemusím psát nic!" odsekl Gery, ale v duchu přemýšlel. Pokud jim nebude psát úkoly, nebudou peníze.

„Budete mi dávat deset srpců. Je to celkem náročná práce," poručil Gearalt, ale Crabbe zavrtěl hlavou. „Pět."

„To není takový rozdíl... Čtyři nebo pět... Tak tedy osm."

„Ne, pět," zavrtěl hlavou Crabbe.

„Sakra, která sušenka jim to narvala do hlavy?" zaklel v duchu Gearalt. „Ale jak chtějí. Nebudou prachy, nebudou úkoly..."

„Ne," řekl nahlas. „Buď to bude osm, nebo nic..."

Jeho návrh nepřijali a tak se Gearalt musel rozloučit se svým výdělkem. „No počkejte, prasata tlustý, tohle vám jen tak neprojde," zabručel si pro sebe.

Té noci zmizely z tašek Gregoryho Goyle i Vincenta Crabbea veškeré úkoly, ať už psané rukou Gearalta, nebo jimi."

„Jak úžasné je odplata..." pochvaloval si Gearalt druhý den ráno, když to ti dva zjistili. Pozoroval, jak lítají po pokoji a hledají nenávratně zmizelé úkoly. Samozřejmě i přes jejich hloupost je později napadlo, kdo by to mohl být.

„Kam zmizely naše úkoly?" zařval Crabbe a vrhl se ke Geryho posteli.

„Jak to mám vědět?" zeptal se ledově zpoza knihy Gearalt.

„Tys nám ukradl úkoly!" ječel nepříjemně Goyle. „Vrať nám je."

„Nemůžu za to, že tak tlusté bečky jako vy neví, kam si dávají úkoly. Zmizte oba," odrfkl si Gery, aniž by vzhlédl od knihy. Goyle se sklonil k jeho tašce, aby ji vysypal, ale v tom okamžiku měl na krku Gearaltovu hůlku. Hoch se mu z nepříjemné blízkosti díval do prasečích očí. Chycen do pasti víc rudých, než zelených očí, se Goyle nemohl ani pohnout.

„Ještě jednou šáhneš ne mě, nebo na moje věci, provedu ti něco tak ošklivého, že na to budeš vzpomínat i po smrti, jasný?" zasyčel Gearalt tak tiše, jak to jen šlo. Z těch opic neměl strach. Hrubá síla nebylo všechno a tihle dva věděli, sic opožděně, že proti Gearaltovi moc šancí nemají. Problémy jim dělali už základy Wingardium leviosa a podle toho, co viděli, Gearalt byl daleko, daleko před nimi.

Goyle urychleně zakýval hlavou. Poprvé mohl okusit, co to znamená strach.

Jak opojné to pak pro Gearalta bylo, když oba hromotluci utekli jako malé holky. Fyzicky byl slabý, ale mohl je naprosto jednoduše zaklít díky tomu, co se naučil od Thea. Teď Gery cítil vítězství.

Lehl si zpátky na postel a ignoroval zvědavý Dracův pohled.

„Co to mělo znamenat?" zeptal se ho.

„Právě jsem vyhnal teplouše Goyla z mé postele," odtušil Gery klidně. Už jím nelomcoval vztek.

„Jaký úkoly, co to chtěli? Vlastně to je poprvé, co jsem je slyšel mluvit o něčem jiném, než o jídle."

„Nevím, o čem to mluvili," lhal Gearalt, ale Draco toho nenechal.

„U Salazara, tak proč tak bafly na tebe?"

„Jseš moc zvědavej, Draco, budeš brzo starej a vrásčitej a nikdo tě nebude chtít!" pohrozil Gearalt.

To ho zastavilo, ale ne nadlouho.

„Tak proč po tobě tak vyjeli?"

„Protože jsem jim ty úkoly psal, jasný?" vyprskl Gearalt a Draco oněměl.

„Nemám ani svrček a Snape mi peníze jen tak neuvolní. Tohle byla šance, jak z těch debilů vytáhnout prachy! Jenže za tak směšnou cenu, co po mně chtěli, abych se na to vykašlal. A aby mi pak udělali tohle... měl jsem jim nechat zmizet i učebnice, vepřům nenažraným!" Gearalt se vysoptěl a znovu se uložil do podušek a začal číst knihu.

Dveře do ložnice se rozrazily. Stál tam Severus Snape a za ním obě Koule.

„Pane Callaghene, je pravda, že jste napadl pana Goyla?"

„Není," odsekl Gearalt.

„Proč tedy pan Goyle tvrdí, že jste mu vyhrožoval smrtí?"

„To jsem neřekl," odvětil klidně Gearalt, odložil knížku a posadil. „Tady pan Goyle mě totiž obvinil, že jsem jim kamsi zastrčil domácí úlohy, bohužel absolutně nevím, kde by ty úkoly mohly být, jelikož jsem natolik schopný, abych si je napsal sám a neryl se v cizích věcech a už vůbec nebral úkoly lidem, kteří si myslí, že hůlka slouží jako vařečka. Tedy... Pan Goyle hodlal vysypat obsah MÉ tašky a tomu jsem pochopitelně chtěl zabránit. Jediné, co jsem udělal je, že jsem vytáhl tady na veleváženého, čistokrevně zakrslého pana Goyla hůlku a řekl, že pokud se mě, nebo mých věcí dotkne, zažije něco, co si bude pamatovat i po smrti, ne že je zabiju. Pan Crabbe a pan Goyle si zřejmě pletou pojmy s dojmy a s přáními."

Ačkoliv jím až neskutečně cloumala zlost, vše odříkal zcela věcně, bez nějakých extra emotivních výbuchů. Severus Snape na něj bezvýrazně hleděl a poté se otočil na ty dva.

„Pánové, slyšeli jste. Máte k tomu co říct?" zeptal se jich a Goyle natáhl tlustou ruku a ukázal na Geryho.

„Já s ním nechci být na jednom pokoji," vypískl. „On mě zabije!"

„Neukazuj na mě tím tlustým buřtem, co máš místo prstu," odsekl Gearalt. „Tady vás taky nikdo nechce," dodal.

„Uděláme to takhle," přerušil nadechujícího se Crabbe profesor. „Vy dva, pánové, sbalte své věci, dám vám váš vlastní pokoj, kde se budete moci naplno věnovat svým úkolům bez toho, abyste se báli, že vám je někdo ukradne. A vás, pane Callaghene," otočil se na Gearalta, který se náhle tvářil, jakoby vyhrál jackpot. „Vás bude čekat trest. Za týden v sobotu se hlaste u Hagrida. Pošlu vás pro nějaké bylinky, co mi dochází. Je vám to jasné?!" zasyčel Snape. Gery se mu díval vzdorovitě do očí.

„Křišťálově jasné," odsekl.

„Pátek u Hagrida!" S těmito slovy máchnul cípem hábitu a zmizel ze dveří, zanechávajíc tam Crabbea i Goylea stát. Oba hromotluci se tvářili vítězně. Zřejmě jim nedocházelo, že si předepsali cestu k vyhazovu. Pokud jim z trojice nepomůže nikdo, budou ztraceni.

„Jseš v háji s prachama," posmíval se Gerymu Crabbe.

„A ty s mozkem," reagoval na to Gery, stále rozradostněný z toho, že vypadnou. Draco i Theo potlačovali smích. „Sbalte se a vypadněte, dokud mě nepřešla dobrá nálada!"

Ten večer nechtěli jít ani jeden spát. Oslavovali a nutno dodat, byli neskutečně šťastní, že se zbavili obou nenažranců. Teď, když měli možnost nerušeně dlouho spát, nemuseje poslouchat v noci chrápání a ráno stížnosti na hlad, hodlali něco provést.

Tu noc se všichni tři vykradli ze své ložnice, ve které bylo nyní o dvě postele více místa, a vydali se na průzkum hradu. Hodlali nyní začít s průzkumy vyšších pater, ale do svých plánů stále nezapočítávali paní Norrisovou, řečenou Šavlozubou, jež se jim pověsila na paty sotva vylezli z podzemí a snažila se je svým zuřivým mňoukáním zahnat zpátky do ložnic. Musela v sobě mít nějakou vysílačku, neboť o několik minut později se jim pověsil na paty i Filch, a Gearalt si slíbil, že pokud někdy bude možnost, pak tu vypelichanou kočku kuchne, aby to zjistil.

Naštěstí, Filch neuměl ani nejobyčejnější Lumos, bohužel, slečna Šavlozubá měla svoje čichací schopnosti a podobala se tak spíš psu, než kočce.

Kluci se však nechtěli vracet do sklepení a raději vzali nohy na ramena do vyšších pater. Když se však ne a ne zbavit té mrňavé hrůzy, zavřeli ji kluci do nejbližšího kumbálu ve třetím poschodí a s adrenalinem v těle se metelili schovat do nejbližší učebny, kterou našli.

„Alohomora!" rozmáchl se Draco proti nejbližším dveřím, jenže nic. „No ták, ALOHOMORA!" Nic. Dveře se ani nerozrazily, ani neskříply, nevrzly... prostě se nepohnuly."

„Ehm," odkašlal si Gearalt a natáhl se vedle něj pro velký, mosazný klíč na háku.

„Říká se tomu klíč," objasnil ironicky. „Takhle se to strká do zámku, pak tím otočíš a můžeme dovnitř..." mluvil na Draca, jako kdyby bylo blonďákovi dva roky. „Honem, než sem dorazí Plísňák!" drsnul do nich Theo zezadu.

„Ty seš ale vtipnej," zamručel Draco a vstoupil za Gearaltem dovnitř. Theo za nimi zabouchl dveře.

„A teď už jen koukat, až se zdejchnou," zašeptal, ani se neotočil.

„Nebo se můžeme koukat na tři obludné hlavy plné velkých ostrých zubů," dodal Gearalt opatrně a Theo se konečně otočil.

Byl tam pes. Ale ne takový fousek, nebo co to lítá po světě. Pes zabíral celý prostor ohromné místnosti.

„Myslíš, že má rád zrzky?" polkl Gearalt a ustoupil o krok zpátky ke dveřím. Jedna ze psích hlav hrozivě zavrčela. „Nevím," odvětil mu tiše Draco, rovněž couvajíc. „Myslíš, že si toho někdo všimne, když tu jeden z nich zmizí?" zeptal se na oplátku. Gearalt se nerozhodně usmál. „Příště to můžeme zkusit," navrhnul.

„Teď by bylo dobré zvolit strategický ústup pro případ, že má rád i lidi s jinou barvou vlasů..." zamumlal Theo a otevřel dveře.

„Zdrhejte!" zařval, čímž asi vyprovokoval psa, protože všechny tři hlavy naráz vystřelily kupředu. Jediné štěstí bylo, že se ani jedna náhle nemohla vejít do dveří a to dalo prostor k tomu, aby je Theo s duchapřítomností zabouchl a zamknul.

„Fajn... My jsme asi ve třetím patře, že?" zeptal se Draco, držíc se za srdce.

„Jo, to jsme," zasípal Gearalt, který se opíral o zeď a zhluboka dýchal. „Proboha proč tu ředitel drží tříhlavého psa?" ptal se vyděšený Theo.

„No to fakt netuším... Kdyby to byl hlídací pes, asi je přivázanej někde venku, ne? Čím ho asi krmí?" zkřivil rty Draco.

Utíkali rychle zpátky do společenské místnosti, než je znovu stačí najít noční můra Norrisová, ale všichni tři přemýšleli, proč ředitel školy chová ve třetím poschodí psa, ještě k tomu tříhlavého.

A tak, když dorazili do společenské místnosti, usadili se do křesel před krb a snažili se přijít na to, co ten pes měl znamenat. Bohužel ani jeden z nich neměl kloudný nápad, který by obstál.

„Třeba... se ty dvě hlavy objevily až později.." zamumlal Draco a zívl.

„Jo jasný... třeba se ti ten mozek taky jednou objeví," zamručel Theodor.

„Stál na poklopu..." ozval se Gearalt a oba kluci se na něj otočili.

„Cože?" ozvali se oba jedním hlasem.

„No jednu z těch svých obřích tlap měl položenou na poklopu. Takovej dřevěnej, mrňavej..."

„Hmm... Beztak tam Brumbál skladuje ohnivou whisky," pronesl zamyšleně Theo.

„A jak se tam jako chce dostat? Pochybuju, že poznaj, kdo je jejich pán..."

„Nevim, jak se tam chtěj dostat... Ani mě to nezajímá!" vstal Draco. „Jsem dost unaven a hodlám se jít konečně normálně vyspat. Mimochodem, dík, Callaghane. Konečně jsou ti tlusťoši pryč."

„Jo. Já půjdu taky. Dnešek za to fakt stál," zazubil se náhle Theo a následoval Draca.

Gearalt chvíli zůstal sedět v křesle a přemýšlel, co dělat dál. Rozhodl se, že by konečně mohl dopsat dopis pro jeho nového známého ze zahraničí. Došel si pro papír – kluci se právě chystali ke spánku a vrátil se zpátky do společenky.

Vážený pane profesore,

v první řadě bych se chtěl omluvit, že jsem dlouho nenapsal, ale pořádně jsem nevěděl jak sepsat tento dopis a pak taky jsem si potřeboval něco přečíst z knih, které jste mi daroval. Jsem vám velmi vděčný za to, co jste pro mě udělal a nevím jak se vám odvděčit, proto jsem se rozhodl, že vám co nejdříve napíšu.

Přečetl jsem si zatím jen Levitaci skupenství a část pro první ročník z knihy od paní Fuksové. Abych řekl pravdu, Levitace tekutin je trochu na mě složitá a nechápu dost dobře to rozdělování hustoty tekutiny a přípon k první verzi Vylepšeného Levitačního kouzla.

Tedy, sepsal jsem si na papír tabulku, ale z obecné nauky ze školy si nejsem jistý tou hustotou. Tedy vzorec znám ale to by bylo složité. V Bradavické knihovně jsem si našel matematicko-fyzikální tabulky a z těch si hustoty vypsal. Je to skutečně důležité, nebo stačí teoreticky příponu jen říkat Concento-mille Wingardium Leviosa, což je vlastně na ty nejhustější kapaliny a trochu víc přidávat magie, což je vlastně zanedbatelné? Nebo se pletu? Tedy nechápu tu magii dostatečně, ale chová se to asi jako svaly když cvičím, že? Prostě si musím odpočinout a pak jsem zas fit… a tím, že kouzlím, se jakoby trénuji?

Paní Fuksová ve své knížce je někdy trochu tajemná a odkazuje na pozdější studium, ale některé věci jsem pochopil i bez hledání, jen je třeba se trochu víc soustředit na to, co čtu. K jednomu kouzlu mám dotaz. Zabrousil jsem k soubojovým kouzlům z formulí, tedy podpůrným… Tedy jeden spolužák tu není moc hodný k prvákům a tak mě zajímalo jak se bránit. Našel jsem kouzlo Terebro, které tu jen paní autorka píše jako využití levitačních formulí v souboji. Protože mi levitační kouzla celkem jdou i v praxi (zkoušel jsem z umývadla zvedat vodu – udržet tvar mi trvalo pěkných pár hodin, ale teď už to jde snadněji) zajímalo by mě, jak kouzlo funguje, protože jsem jej nenašel v těch několika knihách, co jsem prohledal.

Vzpomněl jsem si na něco ještě k těm kapalinám. Napadlo mě… jak se chovají lektvary, kdybych je přenášel hůlkou? Potřebuji zas hustotu substance (která se snad ani nedá spočíst, když je tam jiný poměr substancí a tak) anebo se používá nějaká další přípona, nebo něco jiného? Popravdě jsem moc tu část o směsích nepochopil.

To by bylo ke studijním věcem… napadlo mě, jestli byste nechtěl vědět něco o mně, tedy to jsem pochopil ve vašem dopise. Jak bych o sobě začal?

Jmenuji se Gearalt Callaghan, popravdě moje dětství nebylo moc růžové. Rodiče zemřeli bůhví kdy, zabil je při válce jakýsi gang černokněžníka, jehož jméno nemají čarodějové rádi, i když to tedy moc nechápu, je to jen pitomá přezdívka. Proto mě strčili k mým hnusným příbuzným, kteří mi celých 11 let to, že jsem čaroděj, tajili a dokonce mě kvůli tomu nenáviděli. Nikdy jsem nebyl nějak moc velký či mohutný jako dvojice balvanů v mém ročníku, kteří mají ramena jak třeťáci, ale za poslední rok jsem se o pár čísel vytáhl. Do školy jsem měl problém s financemi, protože můj opatrovník, o kterém jsem slyšel, až v den kdy jsem měl platit za uniformu, knihy a potřeby na lektvary. Navíc je to můj profesor ve škole a vzdálený (hodně vzdálený jak sám říká) příbuzný mého rodu. Tedy rodiče byli údajně také kouzelníci a čistokrevní (tedy můžu vám odpřísáhnout, že čistokrevní byli snad podle mě jen psi a koně… ale když to v kouzelnickém světě je nutné), ale naprosto netuším, jak vypadali, a vlastně ani jejich jména. U pěstounů jsem se vlastně několikrát zeptal, ale vždy jsem byl bez večeře a tak mě touha něco se dozvědět nějak přešla… Přemýšlím o tom zeptat se opatrovníka, ale hned na prvním setkání mi vyhrožoval podobně jako strýc Vernon, tedy ne výpraskem ale rovnou otrávením, tak si nechávám dotazy ohledně mé rodiny na nějakou vhodnější příležitost. Upřímně, jsem takový samorost, co si všechno sám zařídí a byl jsem nucen se o sebe starat skoro sám… ale nestěžuju si, protože aspoň mi nikdo do života nekecal a můžu si dělat, co chci…

Tak, omlouvám se za slovník a sloh, ale nikdy jsem se neučil psát dopisy starším lidem a vlastně dopis píšu pořádný poprvé. Doufám, že mi odpovíte, až budete mít čas a těším se, že mi povíte také něco o sobě. Vaše knihy jsou asi to nejzajímavější z magické literatury, co jsem četl, čtu si o formulích prakticky celé Dějiny čar a kouzel, protože duch co nás učí je nesmírně nudný… tedy nevím jaký byl, když ještě žil, ale starší studenti říkají, že si prý ani nevšiml, že zemřel, tedy si nevšimne ani jednoho dotazu… Tedy, nevíte něco o tom, jak vznikla magie? Zajímá mě to, protože jste psal, jak se dnes všechno jen znovuobjevuje… pochopil jsem, že inkvizice a pálení čarodějnic nebyl dobrý věk pro magický svět…

Už budu končit, musím běžet spát, je pozdě večer. Zpropadené přeměňování, je to tak jiné než formule… nastudoval jsem si ale něco o struktuře dřeva a železa z mudlovské knížky tak snad ten hřebík konečně zvládnu.

Těším se na brzkou odpověď. Gearalt Callaghan

Ještě jednou si po sobě dopis přečetl a složil ho na polovinu s tím, že jej ráno pošle. Byl sám se sebou spokojený, že se mu povedlo uspořádat své myšlenky a konečně sepsat dopis a proto se mu o hodně lépe usínalo.

Bylo zamračené páteční ráno, což Gery kvůli chybějícím oknům ve zmijozelských ložnicích vidět nemohl, ale když vstoupil do Velké síně, bylo mu to jasné.

„Dneska ven nejdu," rozhodl se a popadl kakao a vafli pomazanou marmeládou. S dobrou náladou a úsměvem na tváři dojedl svoji snídani a rozhodl se, že ještě skočí do Sovince, poslat dopis Karlovi, než půjde na hodinu. Svižně vyběhl schody a divil se, že po včerejším tréninku necítí žádné natažené svaly. Higgs je prohnal jak po zemi, tak na koštěti, ale vzhledem k tomu, že na ně brzy vlítla madamme Pomfreyová s tím, že nastydnou, tak to brzy vzdali.

Našel si vyhovující sovu – byl to výr s hnědým peřím a tmavýma uhrančivýma očima, které na něj zlostně koukaly, když mu přivazoval na nohu dopis.

„Nekoukej na mě tak," osočil se na sovu Gearalt. „Jednou jsi školní sova a budeš lítat tam, kam musíš." Vysvětlil ptákovi a povzdechl si. Sova zahoukala a Gearalt ji přenesl k oknu. „Dobře doleť, tohle počasí je vražedné čím dal víc… dyštak se někde schovej, ať doletíš bezpečně, hm?" Výr jej děkovně ždíbl a vyrazil na cestu.

Jak šel zpátky po schodech na vyučování, vzpomněl si, že brzy budou Vánoce. Naprosto netušil, jak sehnat dárky, ale nejspíš si to vše bude muset objednat. Musel ještě zajít do mudlovského knihkupectví na nádraží, kde viděl knihu, kterou chtěl koupit Lyké.

První hodinu buzerování ze strany McGonagallové přežil v její ignoraci. Jeho myšlenky se vždy mimoděk vracely k tomu Psisku ve třetím poschodí a nápadu, jak si vydělat. Proto jakmile opustily učebnu, rozeběhl se Gery přímo do společenské místnosti.

Zašil se tam v koutě se svými poznámkami a velkou hromadou papírů a začal cosi pečlivě a přesto rychle vypisovat. Když ho tak něšli kluci, zvědavě si k němu přisedli.

„Co to děláš?" začal Draco a Gearalt se usmál.

„No, to je něco, co méně chytrým a snaživým studentům pomůže získat dobré známky..."

„Tak co to je?" I Theo vypadal zvědavě. „Tady přeci každý podvod vychytají – od samoopisovacích brků, po neviditelné pergameny... Možná tě zklamu, ale pokud chceš tohle zakouzlit, jakkoliv zakouzlit, tak stačí jedno mávnutí hůlkou a všechny kouzelnické podvodnické věci letí k profesorovi."

„Mno. Jenže tohle není kouzlo," vysvětlil rozvážně Gearalt a udělal za slovem tečku. Vzhlédl.

„Vy jste vážně omezení… Podívejte se," vzal jeden z papírků. „Tomuhle mudlové říkají tahák. Žádná kouzla, nic... ani na samotné vystřihování nepoužiju kouzlo.." Přeložil list v místě, kde byl drobným písmem napsán text a pak opatrně utrhl čtvereček papíru. „Vejde se to do dlaně, v případě nebezpečí v podobě procházejícího učitele si to strčíš do rukávu, nebo si na to sedneš. A pokud, jak říkáš, jejich mávání s hůlkou funguje na kouzelně upravené věci, tohle nevyčmuchají."

„Mno a co s tím teď jako? Budeš tady ve Zmijozelu rozdávat mudlovské nápady? To ti nikdo nevezme," odfrkl si Draco, ale sám po papírku v Gearaltově ruce pošilhával.

„Nenene, blbě jsi to pochopil. Já to nebudu rozdávat, ale prodávat. A kdo by nechtěl výtvor, na který profesoři nepřijdou?" ušklíbl se Gery.

„Jo, jenže takhle si ho může napsat každý..." oponoval Theo.

„Vážně?" otočil se na něj Gearalt. „Zkus si napsat inkoustem a brkem na pergamen... Takhle drobným písmem to nedáš, ani kdyby ses měl zbláznit. To dělaj ty propisky," vypláznul na něj jazyk a Theodor se rozesmál. „Tužkou by to šlo taky, to určitě někoho napadlo," namítl pak.

„Ano, ale tužka se lehce rozmaže, podívej," popadl tužku, cosi hustě načmáral na pergamen a potéto popadl text do ruky a přejel po papíru prstem. Text byl nečitelný.

„Když budeš mít zpocenou ruku, tak nepřečteš nic!"

Kluci na něj zůstali zírat.

„Hele.. ale jestli to budeš psát sám, pro celou kolej, nebo ročník, tak to se zatraceně upíšeš..."

„Upíšu? Ani ne, ono to jde docela rychle, když umíš psát malý mrchy. Navíc je to furt kratší než domácí úkoly," dodal poslední větu tiše a zakroutil hlavou.

„Ty jsi divnej, snižovat se k tomuhle," ucedil Draco a Gearalt zdvihl hlavu.

„Hele, ty možná máš bohatýho pápínka, co ti koupí, na co se podíváš, ale já jediný co mám je můj mozek. Nějak ty peníze musím dostat!" S tím se zvedl, popadl svoje věci a odkráčel do ložnice.

„Tohle jsi trochu přehnal, Draco," zavrtěl hlavou Theo a odešel taky.

Při obědě ani jeden z nich moc nemluvil. Gearalt přemýšlel nad tím, jak rozšířit po škole taháky, jak je skrýt před učiteli a kolik si za ně účtovat. Stihl jich zatím vyrobit pouze deset a to na Přeměňování a Formule. Věděl, že Havraspár se sotva sníží k něčemu takovému, jako jsou taháky, Nebelvír s ním moc komunikovat nebude a Grangerová to asi sotva rozšíří. Jeho nadějí byl samotný Zmijozel a Mrzimor. Pravda, v prvním ročníku si nemohl tolik vyskakovat a měl omezené možnosti, ale věděl, že s postupem přibývajících ročníků se jeho finance rozrostou. Ještě nikdy se nestalo, že by někdo nepodváděl.

Když dojedli oběd (a Gery ani nezaregistroval, co to bylo), následovala hodina lektvarů, kde si vypisovali přísady z tabule na další hodinu a Severus Snape referoval o jednotlivých složkách lektvaru, který měli dělat další hodinu. Kupodivu se dnes do nikoho nenavážel a vypadal, že nad něčím usilovně přemýšlí. Když si však všiml, že ho Gearalt pozoruje, osopil se na něj.

„Pane Callaghane, můžete mi vysvětlit, proč si neděláte zápisky?"

„Už je mám hotové, pane profesore," odpověděl Gearalt pravdivě.

Profesor k němu přivlál aby zkontroloval pravdivost jeho slov.

„P... Callaghane... Pokud vím, tak v Bradavicích se nepoužívají mudlovské výtvory," zavrčel Snape, když uviděl, co drží v ruce.

„Nezáviďte!" odsekl Gearalt polohlasně a sáhl rukou do postranní kapsy batohu. „Mimochodem, nechcete to taky zkusit?"

Snape ztuhl a ledově na něj hleděl. Místnost ztichla, aby zjistila, jak na to jejich profesor zareaguje.

„Jistě víte, pane Callaghane, že máte mít školní trest," začal Snape a Gearaltovi zklaplo. Jeho prostořekost ho teď asi něco bude stát.

„Původně jste měl jít zítra večer jen pomoci Hagridovi s čímsi v lese, ale za vaši drzost mi přinesete i pár přísad. Pokud jste tak lektvarů znalý, jistě mi dokážete sehnat. Chci po vás větvičku Figraldýnu, tři květy Sluněnky zlaté, Hadí kořen větší, nebo taky užovník a čtyři Svízelky chlupaté i s kořenem."

S tím se Netopýr provlál kolem něj a šel pouštět hrůzu na tlustého chlapce z Nebelvíru.

„Mno super, že já idiot nedržel zobák. Teď místo procházky budu shánět kytky. Čert ho vem," zamumlal Gearalt a potlačil povzdechnutí.

„A pane Callaghane. Čekejte zítra v osm hodin ve Vstupní síni. Pan Filch vás dovede za Hagridem," div nezazpíval Snape a pokračoval v krasojízdě.

Byly tři hodiny odpolední a Gearalt nasupený doslova vydupal krátké schodiště kus od společenky.

„Zavšivenej, proradnej, ledovej…" drtil si nadávky sotva na prahu slyšitelnosti a drtil v ruce kus papíru, až jej nehty protrhal. Byly to zrovna ty bylinky, co měl za úkol večer nasbírat. Vyštěkl heslo směrem k soše a rázoval si to do pokoje. Kluci šli až kus za ním, nestíhali jeho naštvaný klus.

„Zpropadenej opatrovník, toho my byl satan dlužen! Jááá… si něco udělám… něco si udělám…" mumlal si mantru a rázoval po pokoji. Do pokoje vešli Draco a Theo.

„Co si chceš udělat?" zajímal se ihned Draco a Theo povytáhl zvědavě obočí.

„Kyj! Udělám si kyj a umlátím ho!" vydechl jen a oba kluci se začali smát.

„To není k smíchu pitomci… se konečně můžu podívat do Zapovězeného lesa a ten netopejr mi nacpe nějaký hnusný plevely co tu beztak ani nerostou a pak mě ještě seřve, že nemám nějakou Bodlinatkovku přesmrdutou co roste v Japonsku a…" začal nadávat a včas se utnul, než se moc rozčílí. Sebeovládání v hajzlu, jak si řekl v hlavě. A ihned se uklidnil. Vydechl nosem a zavrtěl hlavou.

„Pitomá škola…" zavrčel jen, prásknul taškou ke stolku a pak sebou praštil do postele a vzal si učebnici bylinkářství a začal si hledat podle rejstříku květiny, co potřeboval. Samozřejmě našel jednu.

„Všivák jeden…" zamumlal si a pohlédl na hodinky.

„Jdete na večeři?" zeptal se spolubydlících a Draco jen vzhlédl od dopisu, co psal domů. Theo začal úkol na Přeměňování, který dostali od profesorky McConagallové. Měli nakreslit zjednodušené diagramy pěti přeměňovacích kouzel – rozpis kouzla, pohybů hůlky a zanést to do porovnávací tabulky. Bylo to docela namáhavé všechno najít. Však na to měli měsíc.

„Dopíšu dopis domů a můžeme jít… pak to hodím do sovince," odtušil Draco a protáhl si prsty a profukoval svůj paví brk, jako vždy když přemýšlel. „Mám si o něco napsat domů? Nechcete něco, mamka nabízela, že dá vědět tvému otci Theo, bude u otce o víkendu kvůli práci?" Theo zakroutil hlavou a zaklapl učebnici a hodil jí do nohou postele.

„Kašlu na to… já jdu, mám hlad, že bych snědl i toho tříhlavého psa…" dodal znechuceně a Gery se pousmál.

„Co ty Gery, nechceš od mamky nic?" zeptal se Draco a Gery povytáhl obočí a pokrčil rameny.

„Proč bych měl? Neznám jí a je pěkně pitomé někoho cizího žádat o… mno ani netuším, co bych tak mohl chtít…" zamručel jen a zamyslel se.

„Vlastně jo, ehm.. počkej chvilinku, napíšu jednu malou prosbu," zarazil se a vzal čistý papír pečlivě ustřižený řezacím kancelářským kouzlem. Pečlivě si promyslel jak zformulovat prosbu. Napadlo ho, jak si trochu polepšit vztah s nerudným profesorem lektvarů který mu seděl na financích jako Harpagon na pokladu. Papír složil a dal jej do malé obálky a dovnitř vhodil galeon. Pak dopis ještě vytáhl a v doušce se omluvil, že netuší, kolik to bude stát, a že kdyžtak pošle zbytek v dalším dopise. Pak obálku nadepsal: Paní Malfoyová a podal jej Dracovi. Ten obálku dal do té své a pečetil jí jako vždycky rodinným erbem.

Pak jen vyšel ven s tím, že počká ve společence u krbu. Theo si k němu prakticky hned přisedl a čekali ještě pár minut na Draca, který se ještě chtěl převléknout, protože: „Jsem měl zmačkaný hábit, no…" Oba mlčeli a každý si hleděl svého. Theo zamyšleně studoval gobelín na stěně a Gery zase praskající oheň v krbu.

Společně mlčky došli do Velké síně, kde si nabrali každý jídlo a nyní si při jídle tiše povídali plány na víkend a tak. Theo si chtěl udělat úkoly, aby měl klid… Gery si plány nedělal, kvůli nadcházejícímu trestu, navíc si v sobotu přispí kvůli dnešní výpravě. To bude zase vopruz. Výpravu do lesa bral před nudné astronomii každý den!

Po večeři kluci šli s ostatními na kolej, Gery naopak do ještě do knihovny si najít bylinky co musí nasbírat. Vztek potlačil a spíš to teď bral jako takové nedobrovolné studium. Navíc když si zjistí, co má natrhat, tedy spíš na co to je, může si zbytek nechat, Snapeovi nedá všechno, co našel. Taky proč plácat peníze za ingredience co si může sesbírat sám.

Cestou do knihovny potkal dva Mrzimorské studenty, nejspíš pár. Protože do sebe byli zakousnutí, až se mu skoro zvedl žaludek. Protočil oči a zamířil v knihovně rovnou do sekce lektvarů a bylinek. Popadl první knihu: Byliny a houby Britských ostrovů a nalistoval poslední stranu. Tam jel podle abecedy a vypsal si všechny bylinky až na Figraldýnu, která tam nebyla.

„Typické… vymyslel se beztak kytky, co tu nerostou," zamumlal si mrzutě a nalistoval stránku o Sluněnce.

„Mno jasně… Sluněnka zlatá je poměrně běžně se vyskytující květina v pásu tropickém, na vrcholcích kopců a hor, skalních převisech a občas i na plážích v puklinách. Roste na magicky aktivních místech, stačí stopové množství kouzel… její síla zůstává po utržení stejná jako v okamžiku sklizení, sklízí se za nejvyšších teplot, aby měla lepší vlastnosti," přečetl si a protočil oči.

„Buď se v těch kytkách sám nevyzná, nebo mi to spíš dělá naschvál…" zavrčel a nad ním se náhle objevil Snape.

„Nějaký problém pane Callaghane? Och, koukám, že jste se konečně naučil číst, opravdu pozoruhodné. Nezapomeňte ještě na dýňový květ, potřebuji ho do lektvarů na ošetřovnu. Kouzelnická malina by se také hodila, vezměte mi jich hned tucet. Nebo dva," dodal, když se Geatalt zamračil a odešel za madame Pinceovou, se kterou začal cosi řešit.

Gearalt jen zaskučel a připsal si Dýňový květ a Kouzelnickou malinu, které asi těžko najde v prosinci. Nenáviděl ho, nechápal proč mu tak předhazuje to, že ho má na krku… stejnak mu jednou za rok pošle pár drobných na školu a to je všechno. Zakroutil hlavou a začal studovat Svízelku chlupatou, která právě odkvétala. Taky ho pošle na začátku prosince pro kytky. Jako kdyby nevěděl ani kolikátého je. Pohlédl na záda jeho profesora a zamyšleně se díval na velmi nezdravě vypadající kůži na krku. Napnutou a s prosvítající žilkou na krku. Posledních pár týdnů navíc lehce pokulhával a Gery nevěděl co s ním je.

„Aby náhodou neochuravěl… Pche! Ať hlavně nepojde, koho bych to pak schytal… z bláta do louže…" mumlal si naštvaně a propiskou ryl do papíru, až ho prodřel.

„Vidíš, co děláš, ty nemehlo," zaparodoval si profesora, až když odešel s knihovnicí hledat něco do zakázané sekce. Tam se chtěl Gearalt taky podívat. Netušil co může být za knihy v té sekci. Hlavně kvůli čemu nadělají tolik povyku. Asi proto ho zas tak moc nenaštval ten trest… Stejně se tam chtěl podívat a takhle to má dokonce přikázané… a přes noc. To bude švanda!

Jediný problém z bylinek snad nebude jen s Hadím kořenem, který rostl poblíž mýtin. Rostl na Testrálím trusu tedy ty největší, a Gery ani nevěděl co je to Testrál. Na to se zeptá hajného, snad bude vědět, kde takový příšery jsou. Užovník je plevel na okrajích lesa, to taky bude brnkačka. Toho mu přinese hned zásobu. Navíc se používá na masti na odstraňování boláků, puchýřů a velkých pupínků, je doporučován na neutralizaci kleteb Bolákových, puchýřových a tak. To se bude hodit až si nějaký Nebelvírský něco dovolí. Navíc lektvar nebyl složitý, měli ho brát v dubnu. Tak si ho zkusí předem. Akorát z lektvaru musí nechat vyvařit všechnu vodu a smíchat usazeninu s tukem z tlustočerva. To bude horší, ale zeptá se toho hajného, jestli neví o obřích tlustočervech, aby jich nemusel pitvat plný kbelík.

Figraldýn… ten našel nakonec v sekci velmi vzácných dřevin. Tenhle smrk se vyskytoval jen v zapovězeném lese a nikde jinde na světě… To by tedy neměl být problém. Ale problém nastal u té pitomé maliny.

Rostli jen u studánek, anebo uměle vysazená v zahradách kouzelnických zámků. V Británii jí nikdo bezmála 100 let nespatřil. Bobulec ostnatý, jinak známý jako Kouzelnická malina má ostny na stonku, listech atak… a navíc má modré plody místo červených. Je to silný myšlenkový plod – ovlivňuje myšlení.

Zanechal hledání zbytečností a zarazil se při jednom článku v učebnici lektvarů – v úvodu hned, který nikdo nečte a jde hned na to, co se zkouší… Bylo to o obměnách vzácných ingrediencí. Odkazovali tam na nějakou knihu.

Nechal otevřené knížky a papír s poznámkami na stolku a došel do sekce lektvarů a popadl výtisk Stopečky pro první ročník. Nalistoval úvod a přečetl si:

Modifikace aneb Jak nahrazovat suroviny?

Nahrazování, nebo modifikace přísad je jedna z nejdůležitějších věcí, které musíte v dnešním čarodějném zvládat. Těžko teď někde seženete kentauří kožešinu na výrobu Jasnovidné postele, nebo roh lidožravého dvourožce na Zrychlovací lektvar. Musíte si prostě poradit jinak. Buď si seženete jiný recept, což je často problematické, až nemožné, nebo danou surovinu něčím nahradíte. Kupříkladu místo kentauří kožešiny seženete kravskou, posypete prachem z kentauřích kopyt, zabalíte a necháte po tři úplňky uležet (kentauři se řídí podle nebeských těles a uznávají sílu magických čísel). Roh lidožravého dvourožce by se dal nahradit sloním klem obaleným v prášku z lidských nehtů. Toto jsou však velmi složité modifikace a byla bych velmi ráda, kdybyste se jim radši vyhnuli. Pokud by jste přeci jen z nějakého důvodu potřebovali modifikovat přísady v složitých lektvarech kupte si na to příručku od Ingrid Hofenové: Příručka Modifikací a zjednodušení Lektvarů.

Knížku vrátil a vzal si Příručku modifikací a zjednodušení lektvarů od Hofenové. Jakmile jí otevřel, vydechl na něj prach.

„Pitomci, to nikdo nečetl tuhle knížku?" Podle obalu poznal jednu z nejohmatanějších u Snapeova stolu. Zašklebil se. Tahle byla úplně nová. Tedy jí nikdo nepoužíval a nějak málo lidí vědělo, že to vůbec jde. To jsou tu tupci na lektvary skoro všichni? Zakroutil hlavou a knihu si hodlal vypůjčit. U svého stolku si nalistoval rovnou stránku se Sluněnkami. Zašklebil se. Stačili pampelišky… a ty se louhují tři dny a tři noci ve směsi lihu a octa… a dvěma kapkami krve Bodloše.

U té maliny nic nenašel, o té tu nebyla zmínka, tedy byla, ale nevěděl kde sehnat mozkomoří sliz a ani si nebyl jistý co to mozkomár je… asi komár co saje mozek. Těch mají plno asi doma Goyle a Crabbe. Bylo tu napsáno, že stačí stonásobné množství obyčejných malin povařených v mozkomořím slizu. Znechuceně se otřásl. Mno nechutné!

Napsal si, co potřeboval a podíval se na hodinky. Bylo půl jedenácté, skoro čas na astronomii. Do jedné v noci zase. Do postele se dostane kolem půl druhé… Ach jo, ta škola je ale divná, povzdechl si jen v duchu a sbalil si a zamířil ven z knihovny. Na stole madame Pinceové nechal na papíru napsaný název knihy, své jméno a ročník se Z jako kolejí. Snape něco řešil s knihovnicí v zakázané sekci. Vyspravovali nějakou zatuchlou bichli a Snape natíral desky jakýmsi přípravkem. Slizoun jeden. Nestačil by jeho sliz, místo toho mozkocuca? Zašklebil se nad tím a zamířil nejkratší cestou do Astronomické věže. Slyšel cosi divného a zastavil se. Skryl se do výklenku s brněním. V jedné nepoužívané učebně cestou kdosi fňukal a brečel. Podle hlasu poznal svého hrdinského profesora obrany proti černé magii. Zhnuseně se zašklebil.

Tenhle chlap… půlku hodin si četli a pak jim dvakrát ukázal nějakého tvora a ani jednou ho nepustil ven a neukázal jak bojovat. Jediné co hodnotného jim ukázal, bylo kouzlo Lumos a Aquamenti. Ohnivé kouzlo cvičit měli už dva týdny, ale profesor se pořád omlouval z hodin a vždy jen zadal přečíst kapitolu v knize, kterou měl Gery dávno přečtenou. Vždycky si nakvašená trojice sedla někde v zapadlé učebně a zkoušeli si kouzla. A ani elementární kouzlo Aquamenti jim nevysvětlil pořádně.

Náhle cosi zamumlal a zakvílel. Gery se zaposlouchal, protože mu to mumlání uniklo.

„Ne ne to už ne, prosím." Znělo to, jako by mu někdo hrozil. Gearalt přistoupil blíž, stál za dveřmi za závěsem u okna.

„Tak dobrá – dobrá –" zakvílel profesor a v příštím okamžiku Quirrell spěšně vyběhl z učebny a narovnával si turban. Byl bledý jako stěna a vypadal, jako kdyby se měl rozplakat. Dlouhými kroky vyrazil pryč; Gery si říkal, že ho Quirrell nejspíš ani nepostřehl. Počkal, až profesora už nebylo slyšet, a pak nahlédl do učebny. Byla prázdná, na protější straně však byly dveře otevřené dokořán. V půli cesty k nim si Gery připomněl, že má Astronomii a taky že mu je po profesorovi kulové.

„Radši se do ničeho nebudu míchat," zamumlal a vyběhl poslední schody a u dveří do věže stál hlouček Havraspárských a Theo s Dracem. Ti se zubili.

„Co, že tu jsme sami ze všech z koleje?" podivil se Gery a Draco se zašklebil.

„Holky šli na záchod teď a trolíci měli krapet uspávacího lektvaru, co jsme dělali v úterý, ve večerním nákypu." Theo jen zazíval a lehce se usmál.

„Našel jsi, cos potřeboval pro Snapea?" zeptal se a Gery přikývl. „Půlka z toho roste mimo Evropu, a když to roste tady, tak ne v zimě. Zajdu si odpoledne za Prýtovou, něco bych mohl vymyslet."

„Nemyslím, že ti Prýtová dá, co chce Snape. Určitě jí řekl, aby ti nic nedávala," podotkl Theo a Gery pokrčil rameny.

„Vím, ale to co od ní budu chtít nesouvisí s trestem… tedy ne přímo," zašklebil se a Draco okukoval Pansy, která ukazovala spolužačkám nové podkolenky.

„Ježiš Draco, seš hroznej, vnímej občas něco!" zaluskal mu před obličejem Gery. Draco se usmál a podíval se na své dva kamarády lehce nepřítomným výrazem.

„Co? Hezký podkolenky…" dodal lehce rudý ve tváři a to už přišla konečně jejich profesorka a vyhnala je nahoru. Nahoře si vyndali svoje dalekohledy dál od Havraspárských. Sinistrová chvilku nadávala, kde vězí Crabbe a Goyle a slibovala jim trest.

Pak je nechala všechny kreslit mapy a ukazovala dnešní zajímavost. Mars v postavení ke slunci se odrážel k zemi. Rudý mars.

„Zítra to bude ještě znatelnější a bude vidět pouhým okem!" nadšeně říkala a Gery její nadšení nesdílel. Osobně na hvězdách nic moc neviděl. Nebo tedy nad čmárání teček do papíru.

Byl nadšený, když v půl druhé a pět minut se svlékl a vlezl si do sprchy. Skoro tam usnul, bičovaný paprsky horké vody. Pak se jen převlékl do pyžama, úplně čistého, a s vlhkými vlasy si vlezl do velké postele a spokojeně usnul. Netušil co se zítra všechno stane a jak se mu změní celý život.

Celý sobotní den se rozhodl, že se nebude nijak projevovat a připravoval se na předvánoční písemky. Skoro nelezl z postele. Sám se učil tím, že několikrát přepisoval taháky na všechny různé předměty, kromě lektvarů. Pokud by je Snape chytil, a Gery si byl jistý tím, že by je chytil, měl by parádní průšvih. Mohli ho snadno vysledovat – byl snad jediný na celém hradu, kdo používal papír a propisky.

Draco zatím plánoval, co udělají s prázdným místem, odkud zmizely postele Crabbea a Goylea a Theo mu v tom pomáhal.

„Hodil by se sem stolek," prohodil jen tak ze své postele. „Ve společenské místnosti je hodně málo místa a mně se tam moc úkoly nechtějí dělat."

„Stolek?" nakrčil obočí Draco a zamyšleně hleděl na prázdné místo. „Ale jo, to by šlo. Jeden, nebo snad pro každého z nás?"

„To se sem nevejde," poznamenal Theo znovu a natáhl se pro jakousi knihu.

„Hele, jen přemýšlím nahlas. Nikdy jsem si pokoj nezařizoval, maximálně v něm udělal bordel. Matka umí lépe zařizovat."

„Mno tak ji zavolej..."

„Na co? To zvládnu sám... Mám... excentrické cítění!" naparoval se.

„Chtěl jsi říct estetické, není-liž pravda?" provokoval Theo a blonďák zrudl studem.

„Ne, excentrické," stál si tvrdohlavě na svém.

„No tak jo, jak myslíš," trhnul rameny Theo. „Doufám ale, že to tu pak bude dobře vypadat..."

Nakonec se Draco rozhodl, že tam skotečně pořídí jeden větší stůl, kam by se vlezli všichni tři a k tomu dvě zelená křesla a malý gauč pro dva.

„Proč tu děláš místo pro čtyři?" nechápal Theo, když mu to Draco popisoval.

„Přeci kdyby k nám někdo přišel..."

„A koho si sem chceš tahat?" přerušil ho tentokrát Gearalt. „Jestli myslíš toho buldoka, nebo-li Pansy, tak to ani náhodou!"

„To přijde," odsekl Draco. „Říkal mi to otec. Že si sem přeci jen někdy někoho pozveme." Otočil se zpět k volnému prostoru.

„Ta pohovka může být i větší, rohová," ukázal na temnější zákoutí. „Před ní klidně ten stůl. Jedno z těch křesel se dá ke stěně jakoby v pohovce," mával rukama a Theo s Gerym si vyměnili pobavený pohled. Blonďák se přemístil ke stěně, několik metrů od Theovy postele. „A to druhé křeslo bude stát před stolem, tady," udělal pár kroků dopředu. Vzdálenost mezi ním a Thovou postelí byl asi dva metry.

„Dobrý nápad... Ta rohová pohovka to celkem zjednoduší," pochválil jeho nápad Theo. „Nerad bych se totiž hned po ránu vyklopil do křesla. Ale kde to všechno vezmeme? Přiznám se, že se mi nechce courat po nocích a okrádat jiné koleje, nebo osobní komnaty profesorů. A pochybuju, že někde na škole jsou nějaké pokoje, kde je pohodlný nábytek."

„Tohle není problém," mávl rukou Draco. „Vezmu si to z domu!"

„Napíšeš otci?" zeptal se Theo.

„Ne, něco lepšího!" zdvihl bradu Draco. „Dobby!" křikl rozkazovačným hlasem a před ním se objevilo malé, rozklepané stvoření.

„Pán si přeje?"

„Oznam mojí matce, že potřebuji dvě křesla a pohovku ze západního salonku. Toho nepoužívaného. Ať to zkontroluje! Ty mi to pak doneseš."

„Jistě, jak si přejete pane!" uklonil se skřítek a s lupnutím zmizel!

„Tak.. brzy tu snad budeme mít nové zařízení. Snape by nemusel mít nic proti, co říkáte?"

„Byl to tvůj nápad a ty jsi jeho kmotřenec," pokrčil rameny Gearalta posadil se. Zaklapl knihu, kde měl složené taháky a natáhl se pro dějepis. I kniha byla zajímavější, než kecy ducha Binnse. Popisovala začátky magie jako takové, podle různých legend. Žádná však Gerymu nepřipadala moc pravděpodobná. Chvíli se díval na přebal knihy, ale pak ji zase odložil. Nechtěl číst.

„Pojďme raději na oběd," řekl Theo. „Co bude pak se uvidí. Mám hlad a za chvíli se začne podávat jídlo."

Měl pravdu, bylo skoro poledne. K obědu měli bramborovou kaši s ředkvičkovým salátem a poté sladkou roládu z listového těsta a brusinkové marmelády. Během jídla ani jeden z nich nepromluvil – ne, že by nechtěli, ale spíš přes dobré jídlo ani nemohli. Vraceli se do Zmijozelské společenky spokojení a příjemně ospalí.

„Teď bych si lehl a hodil šlofíka až do večera," zabručel Gearalt a oznámil stěně heslo.

„Jo, chápu jak to myslíš, dneska mi chutnalo," přikývl Theo a šlehl sebou do postele. „Tak a už se nezvednu!"

Draco se posadil na svoji postel a spokojeně zamlaskal. „Teď by to chtělo už jen domácí prostředí."

Sotva domluvil, ozvalo se lupnutí a před Dracem se v uctivé vzdálenosti zjevil skřítek.

„Madamme s vaším návrhem souhlasí a zároveň vám posílá krabici s cukrovím a dopis." Předal mu ohromnou krabici pomalu větší, než on sám a pak se otočil na Draca. „A taky říkala, abych předal balíček i panu Gearaltovi," otočil se na Geryho, který si balíček překvapeně převzal. „Teda... děkuji," zamumlal a usmál se.

Skřítek na něj vykulil svá velká očiska, které se okamžitě naplnily slzami. „Dobbymu ještě nikdo nikdy nepoděkoval. Jaká velká čest pro Dobbyho!" jásal tiše.

„To stačí!" okřikl ho Malfoy a ohnal se po něm nohou. „Koukej sem donést ten nábytek a přestań tady kvílet!"

Skřítek s vypísknutím zmizel a Draco se otočil na Gearalta. „Skřítkům se neděkuje," zavrčel ledově.

„Jsou to taky živá stvoření," odsekl Gearalt a otevřel balíček.

Byla v něm zelená, železná krabička, na které bylo zdobeným písmem vypálen nápis: „Mátový čaj" a kolem dokola byla krabička ozdobená malými lístečky. Tohle by mudla nesvedl. Ke krabičce byl přiložen i pergamen, na něm bylo úhledným písmem napsaný vzkaz:

Gearalte Callaghane,

ráda poznávám Dracova spolužáka a těší mě ona krátka zpráva, kterou jste mi poslal. Nejspíše vím, komu tento dárek patří. Jsem si jista, že ho ocení.

Narcissa Malfoyová

Lístek zněl stroze, ale Gearalta upřímně potěšil. Nevěděl, co napsat do dopisu pro Dracovu matku a to, že mu odpověděla znamenalo, že ji nijak neurazil.

Gearalt s úsměvem schoval pergamen i krabičku do kufru a omluvil se u kluků s tím, že musí za Prýtovou.

„Stejně ti nic nedá," křikl za ním Draco, ale Gearalt ho neposlouchal. Musel nyní z profesorky vymámit ingredience, které by mu pomohly splnit trest.

„Dobrý den, paní profesorko!"

Zastihl Prýtovou právě když vycházela z jednoho ze skleníků. Venku se po zemi plížil mráz a foukal studený vítr. Obloha byla zatažená a zdálo se, jako by stále klesala níž a níž a přivozovala tím depresivní pocity.

„A, pan Callaghan. Co vás za mnou přivádí?" zeptala se profesorka poněkud strnule.

„Víte, paní profesorko, přišel jsem se zeptat, zda-li..."

„Zda-li bych vám nedala nějaké Slunční kytky, Svízelky, Hadí kořen a dalších pár přísad, které jste dostal posbírat za trest?" usmála se lišácky profesorka.

„Bohužel, pane Callaghane. Severus mě o vašem trestu varoval a říkal, že se možná stavíte. Za jiných okolností, bych vám je možná vydala, ale takhle..."

Nemělo cenu ji přesvědčovat, ale Gearalt se zatvářil zmateně.

„Ne, ne, já vím, že to je můj trest. Příšel jsem vás jen požádat, jestli ve skleníku nepěstujete i pampelišky. Je to myslím to jediné, za co bych byl rád. Popravdě, nevím, kde hledat tu Kouzelnou malinu, ale vás samozřejmě nemohu o nic žádat."

„Pampelišky?" I tentokrát se profesorka usmála. Zřejmě věděla, na co je Gearalt chce. „Ano, pampelišky tu máme, jejich šťáva slouží madame Pommfreyové jako přípravek na žaludeční lektvar. Kouzelné maliny tu taky mám, to ano, ale nemohu je vám dát, jak jsem už řekla. A pochybuji, že je v našem Kouzelném lese najdete... Pokud ano, budu velmi nadšená. Počkejte chvíli, přinesu vám ty pampelišky."

„Samozřejmě," příkývl Gearalt a profesorka Prýtová zmizela v jednom ze svých skleníků.

„Takže maliny má. Otázkou je, jak je získat," zamyslel se černovlasý hoch. Severus Snape mu přeci neřekl, kde přesně je má hledat. Jen, že mu je má přinést. Pokud to znamenalo, že je měl ukrást... pak proč ne. Otázkou bylo, jak byly skleníky zabezpečené.

Prýtová se stále nevracela a Gearlat pohlédl na skleník číslo dva, u kterého stál nejblíž. Zadumaně na něj hleděl a pak sebral ze země tenkou větvičku. Mudlové obyvkle střežili svůj majetek buď vysokými ploty, krvelačnými domácími mazlíčky, nebo elektřinou. A protože plot tu nebyl a tříhlavého psa tu taky neviděl, zbývala mu elektřina. Věděl, že tady nic takového jako elektřina neexistuje, zato si nebyl jistý, jaké jsou zabezpečovací kouzla. Co kdyby nějaké zaklínadlo mělo stejný účinek, jako dostat ránu proudem?

„Aguamenti by se hodilo," zamumlal Gearalt mrzutě a klacík otřel o trávu aby byl pokrytý jinovatkou. Pak ho hodil na stěnu skleníku a sledoval, jak se od něj mokrý klacek bez problémů odrazil. Neviděl žádné blýsknutí, ani odražení od překážky, jako v případě Protega. Byl si však jistý, že skla skleníku jsou určitě zabezpečené proti rozbití. Natáhl zamyšleně prsty kupředu, aby ozkoušel zámek, když profesorka Prýtová vyšla z druhého skleníku s trsem pampelišek. Zamkla za sebou dveře obyčejným „Ferme" a otočila se ke Gearlatovi. Mladík stáhl ruku zpátky a usmál se.

„Děkuji, paní profesorko. Jste velmi laskavá," poděkoval slušně a žena se krátce zasmála. „Však není za co, pane Callaghane. A teď, pokud mě omluvíte, musím jít." Gearalt horlivě zakýval hlavou a profesorka zamířila směrem k hradu.

Když zmizela, popošel Gearalt ke dveřím a odhodlaně popadl za kliku. Nic se mu nestalo.

„Alohomora," poklepal hůlkou na zámek, který tiše cvakl.

„To bylo nějaký rychlý," pomyslel si Gearalt a rozhlédl se. U skleníku nikdo nestál, ale měl stejně takový zvláštní pocit, že všechno jde příliš rychle. Otevřel dveře dokořán a podíval se dovnitř. Ve skleníku bylo ticho a klid, ale Gearalt věděl, jak jsou kouzelnické kytky zrádné.

„Támhle je Juguléra Colmarína." Zahlédl zvláštní fialovou květinu se spoustou šlahounů kolem sebe. Každý ze šlahounků měl na sobě malý háček, který se obmotal oběti kolem krku a uškrtil ji. Pak obvykle ze zěmě vyvrtal zelený kalich, který se rozvinul v krvavě rudou korunu. Takovému květu však chyběl semeník a obvyklé věci, které měla každá jiná květina – tento rudý květ byl prostě jednou velkou tlamou, která se živila ulovenou kořistí. Samotné semeníky se ukrývaly v koncích šlahounů. Ty největší Juguléry mohly bez problému sníst člověka a růst i na skále, neboť člověka trávila i celý rok. Tahle květinka, která rostla u profesorky Prýtové se nejspíš živila krysami, ale i člověka dokázala pořádně podrápat a zanést infekci.

Nechtělo se mu do toho skleníku. A navíc mu profesorka neřekla, kde přesně malinu ukrývá. Nebylo moudré takhle riskovat.

„Co kdyby se ty dveře zaklaply, kdybych vešel dovnitř?" pomyslel si Gearalt a raději zabouchl dveře skleníku a zamknul ho stejným kouzlem, jako profesorka. Povedlo se mu napotřetí.

„Raději se nechat seřvat Snapeem, než sežrat kytkama," zamručel si tiše a otočil se ke skleníku zády, než bude pokušení tak velké a on je projde všechny. Místo toho se rozeběhl směrem k hradu, aby splnil Higgsovy připomínky o tréninku a zahřáhl se. Připomenul si, že se večer musí teple obléct.

„Kde jsi byl tak dlouho?" vypálil na něj zvědavě Draco, sotva vešel. Dirigoval právě skřítka, který držel velký skleněný stůl a snažil se ho posunout přesně tam, kam Draco chtěl. Vypadalo to, že skřítka kouzla velmi zmáhají.

„Zkoumal jsem skleníky Prýtové," odpověděl Gearalt a pohlédl na skřítka, jak opatrně položil stůl na zem.

„Nemohl by mi ten skřítek donést nějkou vázu s vodou?" zeptal se Gearalt dívaje se na pampelišky v ruce. Do zítřka by mu jistě zvadly.

„Jo, jasně," kývl Draco a obořil se na skřítka. „Slyšel jsi Gearalta? Koukej dojít pro vázu i s vodou!"

Skřítek se roztřásl, jak na něj Draco zakřičel a s pufnutím zmizel.

„Mohl bys na něj být hodnější, má z tebe strach," komentoval to Gearalt.

„Skřítkové jsou od toho, aby poslouchaly své pány, když budou mít strach, budou poslušnější," pronesl Draco pánovitým hlasem, ale to už byl skřítek zpátky. Roztřeseně podal Gearaltovi vázu s vodou.

„Děkuji, Dobby," odpověděl automaticky černovlasý hoch a div tím skřítkovi opět nepřivodil šok.

„Pán si pamatuje Dobbyho jméno! Pán je velmi dobrý kouzelník!" zajíkal se štěstím skřítek, dokud ho nezasáhla Malfoyova bota. Skřítek odletěl o kus dál a Draco na něj zakřičel: „Okamžitě nech těj svejch tlachů, skřete přiblblá a přines sem ta dvě křesla. Hned teď!"

Skřítek přikývnul a byl pryč.

„Ty sis asi nepřečetl knihu Kouzelnické dějiny v kostce, že ne?" zeptal se Gearalt. Vůbec se mu nelíbilo, co právě Draco předvedl.

„Ne, to teda nečetl," odsekl Draco. „A ty už mu děkovat nebudeš!" zasyčel.

„Jo?! Řekl kdo?" kontroloval se mladík a strčil pampelišky do vázy.

„Řekl jsem ti to já a ty mě budeš poslouchat!" zakřičel Draco, jako pominutý.

„Já nejsem tvůj otrok, takže sorry, ale máš smůlu," odvětil stále klidně Gearalt.

Draco náhle připomínal někoho úplně jiného. Pokoušel se vypadat silně a výhružně. Narovnal se jako pravítko, snad aby to působilo dojmem, že na Gearalta hledí zvrchu. Bohužel, v jeho tváři nebylo dostatek opravdové zloby a přísnosti, takže vypadal spíš směšně. Tedy, směšně pro dospělého člověka. Gery se však zamračil a položil vázu na stolek.

„Varuju tě, Draco. Přestaň mi vyhrožovat," zasyčel a zapíchl do něj svůj pohled. Draco chtě nechtě couvl. Přeci jen, Gearalt vypadal mnohem nebezpečněji, když se na něj zamračeně díval svým rudozeleným pohledem.

Jejich střet přerušil až Theo, který se konečně zvedl z postele a se slovy: „Uklidněte se oba, způsobíte si akorát problémy. Gearalte, skřítkům se neděkuje. Jsou u kouzelníků jako služebníci, vykonávají jejich rozkazy a jsou tomu rádi."

„Jo, jenže jsou to živé bytosti a nebudu přehlížet někoho, kdo pro mě něco udělal!"

„Jenže oni to nepotřebují, to děkování. Jsou spokojení s tím, že slouží..." vysvětloval Theo. „Sám jsi viděl, jak byl jeho skřítek unešen z toho, že jsi mu poděkoval. V kouzelnické společnosti se to prostě nedělá. Skřítci žijí z magie svého pána nebo domu. Víc nepotřebují… sem tam sezobnou drobek nebo oříšek."

Gearalt pochopil, že hádat se s nimi nemá cenu.

„Vy kouzelníci jste tak omezení," zabručel, lehl si do postele a začal si učit. Své spolubydlící vypustil z hlavy.

Bylo tři čtvrtě na osm a stál nabalený jako polárník ve vstupní síni.

„Ha, tady jste vy problémový žáku! Jdete do lesa… každou chvíli tam někdo umře… smůla co?" chechtal se hnusný školník a drapl ho za rameno.

„Můžete na mě laskavě přestat hrabat těma prackama?" vyjel Gery a školník zalapal po dechu.

„Tohle si vypijete mladíku, budu si stěžovat řed…"

„Jo, si stěžujte… ale přestaňte na mě laskavě sahat… a držte si tu hnusnou kočku. To má vzteklinu?" odstrčil botou vypelichanou kočku a školník vyjekl a popadl kočku do rukou.

„Kopete do mé kočky a hrubě mě urážíte? Budete vyloučen… a víte co? Jděte si do toho všivýho lesa za tím pitomcem Hagridem sám! A nevracejte se… doufám, že vás něco sežere!" vyštěkl a odklopýtal pryč. Gery si smetl z ramene imaginární smítko a hnul sebou k lesu k chalupě na jejím okraji. Jen hajný tu nebyl a on začal obhlížet Dýně. Tedy co zbylo ze sklizně.

„Co tu okouníš? Ty seš ten Callaghenovic?" zamručel lehce rozmrzele Hagrid a Gery uskočil od muže a zasekl se u plotu.

„Ano pane… já… jenom hledám, jestli tu nezbyl nějaký Květ dýně… mám ho profesoru Snapeovi přinést… jako pár dalších bylinek," dodal jen a Hagrid se zamračil.

„Tak pro profesora Snapea, jo? Cos provedl vůbec?" zeptal se trochu méně zamračený Hagrid a chlapec jen pohlédl do země.

„Ále, taková neshoda… pořád mi nemůže zapomenout, že mi dělá opatrovníka a neshody s propiskami…" mávl rukou a Hagrid se usmál.

„No jo, profesor Snape nemá rád, když mu někdo leze do soukromí. Tos to schytal, chlapče. Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem Hagrid… mno mě znáš určitě," zasmál se a natáhl k chlapci ruku velkou jak chlapcova hlava.

„Heh.. no Gearalt Callaghan," odpověděl a ruku taky přijal se zdráháním. Chlap mu ruku stiskl docela pevně, až Gery zasupěl a když se pak hajný nedíval, ruku si protřepal a mlčky naznačil křik bolesti. Hajný na něj mávnul a pozval ho do své boudy. Měl to tam masivně a jednoduše vybavené.

„Mno… pojď dovnitř na chvilku, si vezmu kuši a vememe Tes… Tesáku lehni! Neboj se ho, je to jenom malý tele, ale nič ti neudělá. Ukaž, co máš za ty bylinky? Půjdem, abys to mohl nasbírat cestou," natáhl ruku a vzal si od kluka papír.

„Hmm… co si to zas navymýšlel… Hadí kořen vím, kde roste, Užovník je všude kolem… ten si natrháš venku… Svízelky chlupaté. To je blbost, dávno odkvetla, ale jsou cestou po stezce tak se tam stavíme. A se zbytkem ti moc nepomůžu… ale kvítky dýní tu mám na sazbu, tak ti jich pár dám no…"

„Ehm… a maliny v lese někde nejsou? Stačí obyčejné…" zeptal Gearalt a muž se poškrábal na bradě. „Maliní je tu hodně, ale v prosinci Gearalte nic nebude. To už spíš někde ve skleníku u Prýtové, ale ta si to tam hlídá," dodal a během deseti minut byli venku. Tesák spokojeně ocucal Gearaltovi celou nohavici a šel vedle Hagrida. Mladík na druhé straně zvědavě okukoval všechno kolem.

„Kam vůbec půjdeme?" rozhlížel se zvědavě a hajný se usmál. Děcka jsou všechny, stejný. Zvědavý a docela milý. A ono ani nesejde na tom, z jaké jsou koleje.

„Obejít zvířata v ohradách a bylo tu pár divnejch stop, tak se na to mrkneme. Kolem půlnoci snad budem zpátky," zamručel hrubým hlasem Hagrid a ukázal rukou na trsy hnědé trávy.

„Tak ten Užovník je všecka tahlecta hnědá tráva – trhej jí vopatrně i s kořenama, ty jsou nejdůležitější. Kudlou si to vočisti, abys netahal do hradu hlínu," poradil obr a cosi si pobroukával a obhlížel okolí. Gery si kleknul a začal škubat trávu. Pár jich vytáhl celých a vzal jich dva tucty. Byli dlouhé a tlusté asi jako klobása. Pečlivě je očistil. Na zemi bylo pár vloček sněhu, který začal sněžit. Od úst mu vystupoval obláček páry.

Kořeny nacpal do pytlíku a pospíšil si, aby obra nezdržoval. Cestou si povídali. Gearalt přišel na to, že Hagrid je vcelku dobrácký a trochu ta velikost byla kompenzována pomalejším myšlením. Ale byl víc inteligentnější než Filch, Crabbe a Goyle dohromady… i s celými rody.

„Figraldýn, jinak tedá Temnej smrk, tady jsou jediné na celičkym světě. Roste tady v Zapovězeném lese a nikdo neví proč. Profesor asi chce větvičky s jehličím, jináč k nesehnání, a když najdeš šišku, bude ti vděčný. Jsou vcelku ceněnné. Gearalt našel šišek pět a rozhodl se dát Snapeovi jen dvě a zbytek si nechá. Přemýšlel, proč jsou tak cenné. Pak by se dali tedy docela dobře prodat. Gery si pamatoval cestu, a proto se zašklebil. Pak se sem třeba vrátí, pokud se ty šišky vyplatí.

„Noo… tak teď se projdeme k ohradě, kde sou testrálové. To sou úžasný stvoření Gery, budou se ti líbit, fakt že jo!" zasmál se Hagrid a přidal do kroku. Gery tak musel skoro klusat.

„Zatracenej Higgs nám nedává tak zabrat," zamumlal si, když se vydýchával u ohrady, ve které nic nebylo, ale našel podle popisu velký exemplář toho pitomého hadího kořenu. Vzal jich zase několik, aby si něco mohl ještě nechat.

„Co je to ten testrál vůbec?" zeptal se Gery, když zíral na prázdnou mýtinu, kde údajně měl tenhle tvor být.

„To jsou okřídlený koně Gery. Ale jiný než Pegas. Řek bych, že pravej vopak. Kouzelníci si myslej, že vidět ho nosí smůlu. Ale je to navopak. Lidi co měli smůlu, ho viděj, páč ho viděj jen ti, co viděli někoho… mno však víš…" dodal Hagrid. Tesák mezitím šmejdil kolem a očuchával na zemi stopy.

„Myslíš umřít," dodal Gearalt a pohlédl na zem, kde se ve sněhu sem tam objevil otisk kopyta.

„Jo… pojď, hele… tihle chlapíci jsou v pohodě, pudem dál. Tam si natrháš nějaký Svízelky. Sice jsou odkvetlý… mno ale dycky, když jsem je měl u lesa a dělal voheň, třeba na větve a tak, vždycky rozkvetli na tom žáru," dodal Hagrid a zastavil Geryho napřaženou rukou.

„Hernajs… vidíš to?" zaklel Hagrid a Tesák zakňučel a napnul řemen. Gery se podíval na zem a otevřela se mu pusa. Bylo tam jakoby rozlité stříbro. Odráželi se od té kapky hvězdy pronikající skrz díry ve stromech vedle paseky.

„Co-co to je?" zeptal se Gery tišeji a Hagrid napnul kuši a založil šipku.

„Tohle je jednorožčí krev. Kurňa, nedokážu si představit nic, co by tomu zvířeti chtělo ublížit. Asi se jen náhodou zranil. Poď, půjdem po stopách a najdem ho a pomůžeme mu. Viděl si jednorožce už?"

„Ne, nikdy… já bydlel u mudlů," dodal tišeji a Hagrid se ohlédl a vykročil po směru stop.

„To máš ve Zmijozelu peklo, co?" Gery pokrčil rameny.

„Ani ne, ," odpověděl skoro popravdě a pousmál se: „nikdy byste, neřekl kolik nás tam je z mudlovských rodin," dodal a Hagrid si promnul bradu.

„Asik jo…" zamumlal jen obr, a zamračil se, „drž se za mnou Gearalte, tohlecto se mi nelíbí," zamručel a Gery vytáhl hůlku. Hagrid přikývl.

„Dobrej nápad, mě na čarování nikdy neužilo, a navíc mě hůlku zlomili." Geryho to teď vůbec nezajímalo. Slyšel vepředu nějaký šramot a srkavý zvuk.

Náhle se Gery vzpamatoval a Tesák smýkl s Hagridem a stáhl ho bokem. Po krvi. Gery však přimražený vyběhl zpožděně. Hagrid dusal za Tesákem po ještě teplé krvi a jakoby na Gearalta zapomněl. Ten nestíhal. Po pár proskakování keřů se náhle objevil na mýtině a nikde nikdo.

„Kurva!" zaklel sprostě a pytlík stáhl a provázek hodil přes rameno křížem na záda. Instinktivně vytáhl nůž na přísady do levé, a do pravé hůlku. S Desectiem toho moc nesvede proti… třeba vlkodlakům… snad příšery co choval ten pitomec, co ho tu nechal samotného, mu nic neudělají. Ohlédl se po šramotu a polkl.

„Super. Co teď jako? Kudy je to zpátky?" zamumlal si a podíval se na nebe. Támhle je vůz, snad… viděl jen dvě hvězdy, podobný směr jako na Astronomii… a tak půjde doleva, jako je na věži hrad. Sněžilo, byl mrazivý vzduch a byl vyděšený.

„Tudy teda," podíval se na o něco lepší cestu. Po dvě stě metrech, se zastavil a zaposlouchal.

„Copak děláš na našem území?" ozval se hrubý hlas vedle něj. Gery se prudce otočil a zakopl o kořen. Svalil se na zem. Vyděšeně zíral na tvora.

„Cheiron!" vydechl skoro jako by viděl boha. Kentaur se nad ním tyčil a dvěma kroky stál nad ním. Byl statný, koňská část byla temně černá a lidská část vypracovaný muž s dlouhými hnědými vlasy.

„Já… tedy… mé jméno je Meltor. A tohle je Bane," představil svého společníka, který držel kopí na rozdíl od Meltora, který svíral jílec meče u boku a na zádech měl toulec se šípy a luk v druhé ruce.

„Cheiron je nejstarším kentaurem," podotkl Bane hrubě a přešel k Chlapci.

„Jakto, že zná lidské mládě slavné kentaury, o kterých se zpívá staletí?" zeptal se zvědavě Meltor a Bane usykl cosi.

„Já-já… tedy na Kentaury jsem věřil dřív než na kouzla! Jako malý jsem si o nich… tedy Vás četl. Cheirón byl… veliký učenec, hrdinové lidí se u něj učili a uctívali jej," vyblekotal Gery, který vyděšeně zíral na dva kentaury. Bane se jenom zašklebil.

„Narušil jsi naše teritorium, hledáme toho zvráceného člověka, co zhanobil les napadením Jednorožce," podotkl Meltor a Bane natáhl oštěp ostřím k sobě a pomocí něj vytáhl kluka na nohy.

„Jak se jmenuješ ty, co znáš naše vyprávění o Cheironovi?" zeptal se poprvé Bane a Meltor chlapce zvedl levou rukou a smetl mu z ramene kus hlíny. Chlapec pod dotekem lehce uhnul, ale rozhodl se nůž schovat. Všiml si Baneova oštěpu, kterým mířil lehce dolů.

„Já.. jsem Gearalt Callaghan, student Bradavic," přiznal a Meltor lehce sklonil hlavu jako Bane. Chlapec to opakoval po nich, oba to ocenili lehkým náznakem úsměvu.

„Meltore, odveď toho Callaghana k pozemkům, přidám se ke zbytku a půjdeme po stopách," přikázal Bane a odklusal pryč. Meltor se lehce pousmál.

„Pojď ty Gearalte, zvaný Callaghane," usmál jen a vydal se volným krokem se založeným šípem přesně tudy, odkud Gery přišel. Tomu neunikl povzdech. Šel úplně blbě.

„Já… mohu se zeptat? Co zaútočilo na toho jednorožce?" zeptal se tiše a Kentaur se ušklíbl.

„Obvykle se nebavíme s lidmi. Jste moc arogantní rasa. Ale málokdy potkáme v našem lese mládě, co zná naše předky. Nevíme co to bylo za stvůru, ale neodejde odtud živá," dodal tvrdě a chlapec jen němě přikývl. Před nimi cosi zašustilo v křoví a kentaur zvedl ruku. Obešli křoví a Gearlt uviděl cosi hnusného. Ležel tu stříbrně bílí jednorožec v kaluži krve a jakási postava chlemtala krev. Kentaur vystřelil ihned a jakýsi paprsek šíp spálil. Meltor zařval a vrhl se na postavu mečem.

Gery ihned pocítil jakýsi nával vzteku a vystřelil jedinou kletbu, kterou uměl jedinou pořádně.

„Desectio!" švihnul a postava jakýmsi kouzlem ohnula paprsek na Kentaura, který se vyhnul výskokem a musel tak uskočit mimo prostor mezi chlapcem a vrahem.

„Avada kedavra!" zachrčel neznámý a vypustil zelenou kletbu přímo na malého studenta, který mu s tím míšencem překazil hostinu. Gery ztuhnul a zíral na kletbu. Z boku vystřelila postava jeho průvodce a odstrčila jej. Koňským bokem. Kletba narazila do Meltora a Gery dopadl na kmen stromu a nárazem prostě přestal vnímat. Další co viděl, byl další kentaur, skákající přes něj s řevem. Gery v posledním okamžiku jen viděl prázdné oči svého zachránce. Byl mrtvý! To byla jeho poslední myšlenka, než zemřel asi sám.

„… nechápu jak ten pitomec Hagrid mohl dopustit aby…" syčivě ledově nadával Snape a kdosi jej měkce přerušil.

„Severusi, jistě to nebyla vina Hagrida, že se mu chlapec v té skrumáži ztratil," hájil stařecký hlas hajného a odněkud vyletěla žena.

„Okamžitě oba opusťte ošetřovnu, chlapec potřebuje klid!" ostrý hlas, který ho konejšil při bezvědomí, který vnímal odněkud zdálky, patřil ošetřovatelce. Gearalt dělal, že spí, snad se mu to v rozbouřených emocích dařilo dobře a nikdo mu nevěnoval pozornost.

Až když stařec, ve kterém asi poznal Brumbála a rozhořčený Snape… rozhořčený? Nechápal co mu je, vždyť by od něj měl klid. Otevřel oči a toho si všimla ošetřovatelka.

„Probudili vás. Já jim pěkně vynadám, budit raněného. Bolí vás něco kromě té hlavy?" zeptala se ihned a posvítila hůlkou chlapci do očí a začala cosi mumlat a provádět další diagnostičtí kouzla.

„Nevím, ne… asi nic. AU!" vyjekl, když mu kontrolovala obvaz na hlavě. Žena se zamračila a odkráčela.

„Vypijte tyhle lektvary. Na dokrvení, uklidňující a lehký výluh s kostirostu na tu nakřuplou lebku," přikázala a zakroutila hlavou.

„Všiví kentauři, co to tam napatlali…" mumlala si a Gery zaskřípal zuby.

„Co kam dali?"

„Měl jste rozseknutou hlavu a něčím to zapatlali. Fuj, nějaký maglajz. Ale zatáhlo to prvotní ránu, ale zůstala by vám jizva," dodala škrobeně a čekala, dokud Gery nevypil všechny lektvary. Nechutnali moc dobře, ale bylo to nutné a sám věděl, jak těžký je ten lektvar vůbec udělat. Navíc tohle byly pěkně těžké lektvary.

„Prospěte se, dopoledne za vámi určitě zase naklušou ti tři a budou řešit, co se stalo!" dodala jen a Gery se začal cítit ospale. Mno jistě, byl tam i uspávací lektvar. Než si uvědomil, že usíná, spadl do polštáře a už necítil, jak jej žena přikryla a urovnala mu deku na břiše a ruce mu dala podél těla.

Druhé probuzení bylo klidnější. Vedle něj vzlykal nějaký slon a utíral si nos. Otevřel jedno oko a všiml si Hagrida, který seděl na vedlejším lůžku a čučel před sebe. Snape, Brumbál ani Pomfreyová byli někde mimo.

„Ehm… nebrečte!" zamručel Gery ospaleckým hlasem a hajný ihned přestal a zíral na chlapce. Už se chtěl na něj vrhnout, když Gery křikl: „Klid, jsem raněný!" a to hajného zadrželo.

„Je mi to líto Gearalte, jsem se nechal unýst a zapomněl jsem na tebe," zavzlykal znovu obr a Gery se zatvářil trapně.

„Jenom klid, však se… mno nic tak strašného nestalo," snažilů se přesvědčit muže a uvědomil si že Meltor je mrtvý.

„Ehm… pro mě," dodal ponuře a Hagrid zamručel.

„Něco ti přinesu, co budeš chtít… řekni si," řekl a Gery se zamyslel.

„Maliny, jo, ty by bodly. Babička mé kamarádky říkává, že maliny, miska malin, dokáže všechno zlepšit," zalhal ihned a Hajný do pár vteřin zmizel pryč. Maliny, budou se hodit na ten pitomý trest. Mno jo! Na křesle vedle něj bylo jeho oblečení. Sáhl do pytlíku, kde byli ingredience, ještě čerstvé, a ubral si z toho, co odevzdá, co si nechá pro sebe. To nacpal do kapsy pláště. Nůž měl, neztratil ho. A hůlka ležela na nočním stolku. Tu si ihned vzal a dal si jí na deku poblíž ruky. Usmyslel si, že to co se přihodilo, mu musí otevřít oči. Tenhle svět nebyl mírumilovný, však je mu 11 a viděl už zemřít bájného tvora… kentaura Meltora.

Podíval se z okna. Bylo kolem desáté, nebo tak nějak. Venku sněžilo a bylo pochmurno. Brumbál otevřel dveře a následovaný Snapem vešel.

„Ááá, pan Callaghan. Je mi líto že se potkáváme kvůli takovýmto událostem. Mám na vás spoustu otázek… ale ještě něco. Ráno na pozemky dorazil kentaur jménem Bane. Žádá, aby se student jménem Gearalt Callaghan dostavil dnes večer v deset hodin na území Zapovězeného lesa, aby se zůčastnil pohřbu Meltora. Nechápu dost dobře, co se v lese stalo, ale kouzelníkům není přístup na kentauří území povoleno," začal mluvit ředitel a Snape jen mladíka pozoroval.

„Já… pane… nevím co o tom říct. Půjdu, Meltor mi zachránil život… měl bych tam být, když si to žádají. Nevím přesně, co se stalo," byl zmatený, ředitel se tajemně pousmál a přikývl. Snape protočil panenky a Gery mu podal vak s ingrediencemi.

„Je tam skoro všechno. Jen pampelišky jsou ve váze v mém pokoji a maliny jsem v prosinci nesehnal a vkrádat se do skleníků je proti školnímu řádu. Pak stačí pampelišky vylouhovat po tři dny a tři noci ve směsi lihu, octa a dvou kapek krve z Bodloše. Maliny jsem nenašel, ale stačí stonásobné množství normálních a ty dát do slizu z Mozko-komára, nebo jak se to… Prostě maliny bude mít paní Prýtová… A ty odkvetlé Svízelky dejte na teplo a oni vám zas vykvetou. Jo, a z temného smrku jsem vzal větvičky a přidal dvě šišky, co jsem našel," vyjmenoval dutě a Snape překvapeně zamrkal.

První student co pochopil smysl testu. A potomek Pottera. Věnoval chlapci dlouhý pohled, když se nedíval a odpovídal Brumbálovi ohledně jednorožce. Byl o dost jiný, než jakého čekal. Čekal pitomce Pottera v menším vydání… ale zdá se, že kromě očí a bystré hlavy zdědil po matce víc, než si byl ochoten připustit. Nakoukl do pytlíku. Všechno vcelku čisté a v pořádku. Okvětní lístky dýní taky byli uvnitř.

„Patnáct bodů pro Zmijozel," zamumlal sotva slyšitelně a odešel. Ve dveřích se málem srazil s Nottem a Malfoyem.

„Dávejte pozor!" vyštěkl rozladěně, protože mu jeho odhad nevyšel. Ten kluk nakonec nebude možná takový idiot jako jeho otec. „Navíc… počkejte tady, u Callaghana je pan ředitel," mrazivě oba chlapce propálil pohledem a odešel. Bylo mu jedno, co jsou zač, neměl děti rád.

„Pane… kletba Avada Kedavra… kterou ten člo…tvor použil… ta zabije cokoliv, že?" zeptal se Gearalt a ředitel smutně přikývl.

„Ano pane Callaghane, smrtící kletba, zapovězená, neodpustitelná. Provést jí na jakéhokoli živého tvora znamená jednosměrnou jízdenku do Azkabanského vězení," vysvětlil Brumbál a prohlížel si chlapce. Poprvé s ním byl takhle o samotě.

„Aha… vězení, nenapadlo mě, kam se posílají čarodějové, co páchají zločiny," zamumlal si a ředitel se pousmál.

„Nezatěžuj se s tím, chlapče. Pověz mi… jak si vedeš u svých pěstounů? Slyšel jsem, že jsi nevěděl o Kouzelnickém světě, než jsi přijel do Bradavic," otázal se ředitel a Gearalt přikývl a pohlédl na ruku, která se lehce dotýkala hůlky.

„Nemám se tam tak dobře popravdě… nevadilo by mi pomáhat strýcovi a tetě, kdybych nedělal všechno v domě jediný já sám… Doma se nesmí mluvit o ničem, co se dotýká mě. Nevím nic o svém životě, natož o životě rodičů! To, že mám nějaké peníze po nich, jsem se dozvěděl až od pana profesora Snapea…" Brumbál byl překvapen ledovostí chlapcova hlasu. Mluvil čistě ledově a připomínal mu tolik jiného studenta před lety. Pocítil obavy. Jeho rozhodnutí ho mohlo připravit o velkou výhodu v nadcházející válce, která nevyhnutelně musela přijít. Vytvořil snad druhého Pána zla? Ne! Nikdy! To nedopustí. Zařekl se, že si se Severusem promluví a proberou jak vést chlapce aby se nestal mocichtivým a nenávistivým.

„Já tvé rodiče znal… z vyprávění spíš a obchodních kontaktů, tajili, kdo jsou velice dobře. Dokonce profesor Snape nevěděl, kde přesně jsou, a že vůbec jsou, se dozvěděl, až po tvém narození, kdy se vyjednávala pozůstalost. Byla tehdy temná doba… Zkus si s ním promluvit, jistě by ti dovolil pár otázek," zamrkal ředitel a Gery se podíval na ředitele.

„Zdál se mi sen… a vím, že se má matka jmenovala Lily. Řekla mi to jednou Petunie a v tom snu... Slyšel jsem… někoho křičet aby mě odnesla, že ho zdrží – asi to byl otec. Pak jen záblesk zeleného světla jako v lese…" Brumbál zůstal vcelku otřesen. Nečekal, že bude mít chlapec takové noční můry. Bude si muset se Severusem promluvit.

Po pár dalších už vcelku nic neříkajících dotazech se rozloučil a pustil oba chlapce na ošetřovnu. Ihned zamířil do sklepení, kde Snapea čekal. Bude to dlouhý rozhovor a Severusovi se nebude líbit.

„Callaghane, a opovažte se provést nějakou pitomost," přikázal Snape, když vedl v noci chlapce k lesu. Mladík byl v dlouhém kabátu nabalený. U okraje lesa stál Bane a další kentaur.

„To je dobré kouzelníku, vezmeme Callaghana a vrátíme vám ho po přelomu dne," promluvil kentaur, kterého Gearalt neznal. Snape chtěl mít námitku, ale rozhodl se neprovokovat je. Jen přikývl a postrčil chlapce.

„Přijdu sem po půlnoci," odtušil jen a kentauři mu nevěnovali pozornost. Bane cosi zamručel a druhý kentaur chlapce vzal pod pažemi a vyhoupl jej za sebe.

„Děláš ze sebe mulu?" opáčil Bane a kentaur zahrabal kopytem.

„Meltor byl můj bratr a nositele jeho duše klidně za své záda vezmu!" ohradil se vztekle a Bane otevřel pusu.

„Firenze…" Kentaur Banea přerušil mávnutím ruky.

„Gearalte Callaghane, viděls zemřít mého bratra a jeho duše je nyní v tobě, kde čeká na to, než se bude moci přesunout mezi hvězdy. Nic se ti nestane, budu tvým dnešním ochráncem a přísahám na svůj život, že se vrátíš do školy," pronesl a Gearalt přikývl. Byl slušně vyděšený.

„Já… dobře," ozval se jen a Firenze se pousmál.

„Drž se pochvy na meč a opasku," prohodil za sebe a vyběhl s Banem lesem.

Proplétal se nočním lesem a odhrnoval větve aby Gearalta nesrazili. Chlapci fučel vítr kolem obličeje a musel uznat, že si to užívá. Pak mu došlo proč tu je a zvážněl. Nesměl je urazit, na tom mu záleželo. Navíc mohli ho zabít a pochyboval, že by ho tam Snape nebo Brumbál zachránili.

Po nějakých deseti minutách les ustoupil a objevila se drobná mýtina. Ve vzdálenější části byla udělaná hranice kolem dřevěného lůžka, na kterém ležel mrtvý. Gearalt polkl a sklouzl dolů z Firenzeho zad.

„Nyní buď tiše Gearalte," zašeptal Firenze a poodešel ke skupince kentaurů v malém polokruhu. Gearalt byl pokynutím ruky Firenzeho přivolán ke skupince. Vlastně nikdo tu nemluvil a chlapec pochopil, že mlčet bude to nejlepší, co může dělat.

„Nositel Meltorovy duše… je přítomen. Přistup tedy k Meltorovu tělu," pronesl hluboký starý hlas. Starý kentaur s prošedivělými vlasy v koženém brnění beze zbraní…

„Pohlédni do očí mrtvého a vrať mu jeho duši…" pronesl jen a Gearalt se nehledě na mráz opotil… a to má udělat jako jak?

Vrátit duši, no to je skvělej fór… asi vím, co to má znamenat, ne? Pomyslel si Gery a v duchu zazoufal.

Pohlédl tedy jen do očí mrtvého a uvědomil si, jak neskutečně velké a smutné jsou. Byly jen prázdné a neskutečně ledové. Gearalt se otřásl. Uvědomil si, že nedokáže ty oči odtrhnout od těch Meltorových. Zahlédl jakési jiskření, kolem svého obličeje, ale nemohl odtrhnout pohled z očí mrtvého tvora, kentaura, který za něj položil svůj život. Náhle Meltorovy oči zazářily a Gearalta vlna magie vycházející z očního spojení odhodila pryč. Zachytil ho jeden z kentaurů, který ho vcelku opatrně položil na zem a nechal Firenzeho, aby se o něj postaral.

„Ten mladý je obdařen mocným darem magie," podíval se po svém kmeni šaman.

„Meltorova duše se vrátila celá. Děkujeme ti za to…" pronesl kentaur, který Gearalta chytil, když ho odhodila magie.

„Cítím z něj něco zlověsného," prskla žena na okraji a Firenze Gearaltovi stiskl ochranářsky rameno.

„Na to teď čas…" přerušil je pevným hlasem Firenze a postavil se před chlapce.

„Chceš Merhuno zneuctít oslavu mého bratra?" zeptal se hlasitě a Gearalt se cítil jak malátně, tak i lehce v nebezpečí. Něco se dělo a on nebyl dostatečně schopen reagovat.

„Nechť náš bratr, syn a milenec Meltor přijde mezi své bratry mezi hvězdami…" pronesl šaman, nereagujíc na hádku a s těmito slovy přiložil jeden z pozůstalých na hranici pochodeň.

Pak si Gearalt moc nepamatoval, jen to, že Firenze se pohádal s jednou ženou a jeli zpátky, ale pořádně se probral až se slovy plnými něhy a starostí.

„…a přísahám Merlinovi, že jestli nepůjdete hned Callaghane, nechám vás tu aby vás něco sežralo a já měl konečně klid," doprskal Snape s narudlým nosem od mrazu.

„Omlouvám se pane," zamumlal jen Gearalt zmateně a ohlédl se. Nikdo tu už nebyl.

„No pojďte, já vás teda rozhodně neponesu, pokud na to čekáte. To vás radši omráčím a vezmu s sebou následujícím kouzlem. S kufry to funguje báječně!" dodal jízlivě Snape a Gearalt donutil nohy rozpohybovat a vydal se na cestu. Co odsekl zas Snape to nevnímal. Ten si chlapce přestal tedy zaraženě všímat a vlastně potichu došli až na ošetřovnu, kde si Gearalta převzala ošetřovatelka. Na dotazy moc nereagoval, tak mu jen změřila teplotu a dala několik lektvarů a poslala spát.

Gearalt, když usínal a díval se ven na zasněžený parapet, přemýšlel. Napadlo ho něco z tohoto víkendu. Testrálové, jak asi vypadají? Vždyť přeci je neviděl, a teď by je měl vidět, když byl Nositelem duše… zavřel oči a vydechl. Bude super říct Hagridovi aby mu je ještě jednou ukázal. Byl zvědavý jak ti tvorové vypadají…

Po své „procházce" po lese musel ještě několik dní na ošetřovně pobýt, než ošetřovatelka uzná za vhodné ho propustit.

„Ahoj, Gearalte," usmála se dívka přisedla si na kraj postele. „Slyšela jsem, že tě někdo v lese napadl." Laura vypadala starostlivě.

Gearalt se usmál a zaklapl knížku. „Jo, bylo tam... něco... asi vlkodlak, či co," zalhal. Brumbál ho poprosil, aby nikomu neříkal, co se v lese stalo.

„Ale vždyť nebyl úplněk!" zděsila se Laura a Gearalt v duchu zaklel. „Já nevím přesně co to bylo... vrčelo to a bylo to asi stejně velké jako člověk. Třeba existují i jiné druhy vlkodlaků," pokoušel se to zamluvit a dívka se uklidnila.

„A jak ti je?" zeptala se.

„Už bylo i líp, stále mě pobolívá hlava, ale není to tak hrozné. Proč jsi vlastně tady? Sháněl jsem tě po škole, ale tys nebyla nikde k sehnání."

„Mno," sklopila dívka oči. „Mám teď hodně práce, po nocích hlídky. Nemám čas se jen tak vybavovat."

„Hmm..." zamručel Gearalt. „To nebylo jen blábolení, co jsem ti chtěl říct. Flint něco chystá…" zeptal se jí a Laura prudce škubla hlavou. „Co je s ním?" zamračila se.

„Mno je velkým problémem ve Zmijozelu, řekl bych. Nemám ho rád, nelíbí se mi."

„Věř mi, mně se taky nelíbí, ale to nic neřeší," utnula ho Laura.

„Mohlo by vyřešit, kdybychom dali hlavy dohromady. Znám jednu dívku, co s ním má problém, ty s ním máš problém taky – a neptej se mě jak to vím, prostě to vím."

„Poslouchám," přikývla Zmijozelačka.

„Tak tedy..." Gearalt jí vyklopil vše, co se stalo s Locikou a řekl jí o výhružce, kterou flint mířil proti Lauře. Dívka se nad tím dlouze zamyslela.

„O té výhružce vím, díky za varování, snaží se mě chytit už několik týdnů, ale zatím se mu úspěšně vyhýbám. Co se té druhačky týče, popřemýšlím o tom, i když, tak mě napadá... Flint velmi rychle podlehne provokaci, když je opilý, tak to jde ještě rychleji. Co víc, Flint nesnáší nadané žáky a všechny s mudlovským původem. Možná je to degenerací, možná je to tím, že sám za moc nestojí. Takže..."

A začala mu dopodrobna vysvětlovat plán. Flint měl jet přes vánoční prázdniny domů, stejně jako polovina Bradavic a teď by ho v bdělém a méně opilém stavu nenašli. Školu flákala a na hodiny nechodil, aspoń co Laura slyšela od ostatních. Stanovili si svoji akci hned po tom, co se všichni studenti vrátí a Flint nestačí upadnout do alkoholového opojení.

„Myslím, že by to mohlo vyjít," pronesl zamyšleně a Laura se ušklíbla. „Si piš, že vyjde, zvlášť pokud se tam objevím já. Je ale důležité, aby to Locika stihla včas."

„V jejím zájmu to stihne," ujistil ji Gearalt a Laura se zasmála.

„Mno, to by bylo," řekla azvedla se. „A abych nezapomněla, přišly ti dva dopisy, tady máš." Podala mu dvě zapečetěné obálky. Jedna byla od Lykéry a druhá od Karla.

„Díky," zamumlal Gearalt a jal se rozbalovat dopis od své kamarádky.

„Jo, jasně," kývla Laura a mávla na něj. „Půjdu už. Mám ještě práci a ty jsi koukám zaneprázdněný."

„Jo, fajn, ahoj," usmál se roztržitě Gearalt a vytáhl zvláštní papír, na které poznal Lykéřino písmo.

Ahoj Gery,

omlouvám se, že jsem se ti neozvala. Nemůžu za to, tvůj dopis mě nezastihl – Jsem teď v Egyptě a mamka mi ho musela přeposlat.

Škoda, že tu nemůžeš být se mnou. Jsem si jistá, že bys byl taky tak nadšený jako já. Jsem tu se školou – naše ředitelka nám konečně dovolila navštívit tuhle úžasnou zemi, dokonce jsme si vyrobili i vlastní papyrus – na ten ti teď píšu.

Navštěvujeme každý den různé památky – předevčírem jsme studovali sfingu. Řeknu ti, je opravdu úžasná. Mno a zrovna dneska jsme byli v Údolí králů, dovolili nám totiž navštívit hrobku jednoho ze starších panovníků. Byli tam zajímavé malby na stěnách. Víš, že egyptské panovníky a mrtvé hlídaly především kočky? Na jedné stěně byla znázorňována Bastet a na druhé Sachmet – stály naproti sobě, samozřejmě z anfasu a mezi nimi byl uložen sarkofág s mumií. Zajímavé, jak se to liší – bůh smrti tu přeci byl Anubis, zatímco Bastet byla bohyně ohně, koček a těhotných žen a Sachmet znázorňovala ochranu a božskou moc. Ale to odbočuju – vypadá to, jako by ty dvě malby hlídaly nějaký poklad a zároveň tu mrtvou. Takže zatímco v Egyptě hlídaly poklady a podsvětí kočky, v Řecku a později Římě to byli psi a draci. Takový Cerberos – hlídal největší poklad Háda – lidské duše, byl to takový posel smrti – tedy pes byl posel smrti, nebo Ládon, to byl drak – hlídal poklady Hesperidek. V Sumeru to byl drak Zu... Ale ten nehlídal duše. Promiň, moc se rozepisuju, víš jak moc mě to baví šťourat se v tom. Jsi zatím jediný, kdo je schopen hodiny mě poslouchat. :D Ale prostě vrtá mi hlavou, proč jsou na stěnách hrobky znázorněny dvě kočky a nikde ani zmínka o Anubisovi?!

Ptal ses mě na knihu o Souhvězdích. Ne, tu knížku ještě nemám, ale vypadá zajímavě.

Poručníka? Myslela jsem, že to jsou jen Dursleyovi, ale snad se k tobě bude hezky chovat, jinak si ho podám :D Neříkej, že je někdo horší, než Dudley... To tě tedy lituji, ale ty si s ním poradíš, o tom jsem přesvědčená. Hele... ti dva tlusťoši... zkoušel jsi na ně projímadlo? Jsem ale ráda, že sis našel alespoň někoho, s kým si rozumíš a to je dobrý start.

Domácí úkoly? To se nadřeš, nezávidím, ale víš jak – nevím jaké to je. Peníze mám, i kdbych je nechtěla :( :D

Neříkej mi, že ses fakt dal na sport... To nevěřím, vždyť jediným tvým sportem bylo dělat Dudleymu boxovací pytel! Ne promiň, ale vím, že tě to neláka. Jak si vlastně vedeš? Doufám, že tě u toho moc nehoní.

A jak se ti vlastně ve škole vede? Jako známky a tak? U mě nic moc, nějak jsem to špatně nastartovala, byla jsem trošku nemocná a chyběla jsem – chytla jsem úpal a poté ještě cosi, takže jsem ležela.

Hada dostanu, ale jméno pro něj ještě nemám. Bude to jako dárek k Vánocům a to mi připomíná, vím o dárku, co by se ti mohl líbit... Bude takový netradiční, ale doufám, že pěkný. Tak.. nebudu se moc rozepisovat, uvidíme se v létě!

Pac a pusu… Lykéra

Gearalt ztuhl a znovu si přečetl řádky, kde psala o tříhlavém psovi.

„Ona snad umí číst myšlenky na dálku!" Začal se smát. Její dopis ho potěšil, nejen proto, že narazila na tu věc se psem, díky které se teď Gearalt mohl odrazit. Lykéra byla jeho nejlepší kamarádka zhruba od pěti let, kdy se poprvé potkali u houpaček, kde si Gery lízal rány po tom, co ho ztloukl Dudley. Ona ho svým způsobem zachránila a dodala ohromným způsobem sebevědomí. Díky ní si začal být jistý sám sebou a věděl, že aspoň někdo má rád jeho přítomnost.

Lykéra na něj nehleděla skrz prsty a po každé ráně od strýce nebo bratrance mu pomohla se zvednout. Tehdy ještě bydlela se svoji babičkou, tedy do jejich devátých narozenin, kdy se musela odstěhovat zpět za rodinou. Přesto za ním jezdila každé prázdniny. Díky ní, si Gearalt začal vážit sám sebe a experimentovat s tím, co mu zakazoval strýc Vernon. A sice s kouzlením.

Tenkrát nevěděl, že umí kouzlit, nepřipouštěl si to, zpočátku... Později, když zjistil, že může zvedat věci pomocí myšlenek věděl, že není obyčejný. Tuhle schopnost začal používat na strašení Dudleyho a i když za to obvykle dostal výprask, nepřestal s tím.

Překvapilo ho, když dostal dopis z Bradavic, pravda nebyl tak namyšlený, aby si myslel, že je jediný, kdo něco takového ovládá. Často si představoval, jak jedinou rukou zvedá strýcovo auto a hází ho na něj (to když právě za něco dostal), nebo jak kolem sebe nechává věci volně poletovat, pomocí své mysli.

S Lykérou si občas hráli na kouzelníky a oba se u toho bavili – vytvářeli svůj svět, který Gearaltovi pomáhal přežít. Své pokusy s magií omezil v devíti letech, kdy měla Lykéra odjet zpátky do své země a Gearalt zjistil, že je to příliš nebezpečné, ukazovat takové triky před lidmi. Tehdy ho také strýc Vernon naposledy uhodil...

Gearalt se pousmál tomu incidentu a schoval dopis do obálky. Slíbil si, že se musí zeptat Lyké, jak na Kerbera.

Popadl do ruky druhý dopis od Karla a rozlomil pečeť. Jak vytáhl dopis z obálky zalitoval, že tohle všechno nemůže prozradit své nejlepší kamarádce.

Milý Gearalte,

Skutečně nevadí, že nemáš tak často psát, až se ti ve škole vše uklidní, můžeš psát klidně jeden dopis měsíčně, ono není tak často na co se ptát. Inteligentní čaroděj si vše najde sám, já jsem tu pro Tebe jako rádce a studnice rad a nápadů. Určitě bys na všechno, co ti poradím a řeknu, přišel sám, ale bude jistě rychlejší, když ti pomohu.

K tvému dotazu o levitaci tekutin: jedná se o dost komplexní problém spojený se spoustou a spoustou věcí. V dnešní době se teprve dostáváme na jakousi pomyslnou hranici vědomostí, co se týče magie před obdobím inkvizice. Skutečný vznik magie… mno tuhle otázku nechám někomu kvalifikovanějšímu, dokonce ti mohu říct komu. Bydlí poměrně blízko Bradavic v jedné vesničce v Irsku. Nemá moc ráda Angličany, ale to se anuluje zvídavou myslí, jakou vskutku máš. Jmenuje se Saranna Beckett a je skutečně odbornicí na historii magie a pradávné dějiny Řecka, Egyptu, Sumeru, Starověkých magických velmocí a dokonce i mudlovskou archeologii. Přednášela na univerzitách po celém světě jak mudlům tak čarodějům. Nyní je na odpočinku a skutečně se vyžívá ve své zahrádce a domu plném starožitností z celého světa. Bude sice asi zpočátku mrzutou dopisovatelkou, je příkrá a ráda se pře, ale pokud se zmíníš o mně, ráda ti odpoví.

Říkat pro ovládání tekutiny tu předponu nejhustější tekutiny jistě možné je, pokud se jedná o malá množství, ale pokud budeš zvedat hektolitry, jistě to pocítíš. Doporučil bych ti, si to zkoušet na deseti litrech tekutiny, jistě ne hned, ale později až budeš mít čas. Každý má jiné výdaje magie, ale osobně bych ti doporučil si zjistit o kapalině co nejvíce informací, připodobnit si to k nějaké obdobné a použít příponu stejnou. Tedy na vodu a podobné tekutiny jako jsou šťávy, alkohol a tak. Prakticky stačí pouze předpona vody. U čajů, kávy a tak tam se jedná o směsová kouzla a ty vysvětlím později. K olejům a koncentrátům hustota vyšší než u vody, tedy stačí „slabší" obalové kouzlo k zabránění rozpadu. Směsová kouzla jsou složitější, mělo by jít o spojení obyčejného a Vylepšeného WL a narovinu prohlašuji, že jde o vysoce složitou záležitost. Pro praxi stačí fonetický důraz na předponu a prakticky stane se totéž pokud pohybujeme řádově kilogramy. Totéž u slané vody, což je vlastně roztok soli… pro různou vodu jiná hustota, ale prakticky je to jedno. V předmětu Věštění z čísel si v numerologické části můžeš propočíst výdaje magie. Jsou na to grafy a studium tohoto problému se už bere jako úroveň doktorské práce na magických univerzitách. Tak si uvědomuji, že této části moc neporozumíš, tedy dělej, že jsem nic nenapsal a vrať se k tomu za několik let při studiu na OVCE. Byl by to vynikající projekt k této zkoušce.

Jsem… trochu zaskočen. Netušil jsem, že někdo tak mladý byl tak moc zasažen Válkou v době kdy má dítě být jen v dobrém prostředí. Pochybuji, že bys byl rád, kdybych ti napsal, jak moc tě lituji, protože to ani není úplně pravda. Každá věc v životě mladého člověka ho utváří a je možné, že s rodiči by ses nikdy neobtěžoval zeptat profesora a ten ti doporučil starého profesora z Německa. Zeptal by ses rodičů. Tedy tě nelituji a jsem moc rád a vděčný, že jsi se odvážil mi napsat zpět.

S přáním krásných svátků a štěstí…

Karel Greaber

Z ošetřovny ho madamme Pomfreyová pustila hned druhý den po tom. Pohodlně najel do uvolněné předvánoční výuky, kde s profesorem Kratiknotem pomocí Wingardium leviosa zdobili chodby řetězy a stromky vánočními koulemi, profesorka McGonagallová je učila, jak přeměnit dřevěné ozdobičky na skleněné a jak si vyrobit vlastní (Gearaltovi se napodruhé podařilo vytvořit z kusu kůry velkou dřevěnou hvězdu – na sklo se už nedostal, protože mu nefungovalo).

Profesor Quirell se trošku během Vánoc uvolnil, i když stále kolem sebe házel nervozní úsměvy a naučil je (po dlouhém přemlouvání ze strany studentů) jak se bránit proti upírům kouzlem Ignise ocissio. Gearalt z nějakého důvodu pochyboval, že by takové kouzlo upírovi ublížilo, neboť z hůlky pouze v nepravidelných intervalech sršely plamínky, jako by v hůlce sídlil ohnivý mužík s rýmou.

V bylinkářství se starali o rostlinky a snažili se zabalit kousavé hortenzie do šál. Jedině profesor Snape nebral na Vánoce ohled a drtil je v lektvarech. Právě připravovali vcelku nenáročný lektvar proti nevolnosti, takže Gearalt krájel kořeny hořčičníku a měl čas popřemýšlet nad tím, jak poprosí Snapea o povolení o navštívení mudlovského světa. Nakonec na to místo zbytečných vytáček šel naprosto upřímně.

„Pane profesore?" zastavil ho, když byla třída téměř prázdná. Snape ho celou hodinu okázale ignoroval a nad jeho prací jen ucedil: „Aspoň něco dokážete nepokazit."

„Co chcete, Callaghane?"

„Potřeboval bych navštívit Londýn, pane profesore," odvětil klidně. Snažil se jeho naštvaného tonu nevšímat. Snape nadzvedl obočí.

„Pokud chcete nakupovat dárky, použijte sovu."

Gearalt zavrtěl hlavou. „To nepůjde, pane profesore. Nemůžu si nic objednat z mudlovského obchodu pro jednu kamarádku..."

Snape se na něj dlouze, pichlavě díval, jako by zkoumal co má doopravdy zaluby. Poté pomalu přikývl.

„Přijďte v sobotu přesně v sedm hodin ráno, před můj kabinet. Máte štěstí, musím něco vyřídit na Příčné." S tím se otočil a odkráčel.

„Super," zajásal v duchu Gearalt a spokojeně se vrátil do společenské místnosti. Bylo tam několik sedmáků a dva druháci – Locika a holka, kterou Gearalt neznal. Locika ho kývnutím hlavy pozdravila a Gearalt ji stejným způsobem pozdrav oplatil. Pokračoval dál, do ložnice, kde se právě Draco namáhal s úkolem.

„Si přisednu," oznámil mu Gearalt a posaadil se vedle něj na pohodlnou pohovku. Vytáhl úkol do přeměňování, který měli brzy odevzdat a přemýšlel, co by k němu dodal. Právě v tu chvíli, kdy se chystal napsat začátek další věty, drcl Draco do svého kalamáře a inkoust se rozlil po Gearaltově úkole a pak začal rychle stékat na kalhoty.

„Draco!" vyjekl Gery. „Ty... pako!" naštval se. „Když s tím neumíš psát! Používej propisky!" Vythl mu peří z ruky a hrubě mu do ní vrazil propisku.

„Co to je?" vytřeštil na to oči Draco. „Něco, co se nevyleje," zamumlal Gearalt a začal naštvaně odsávat z oblečení a úkolu ještě nezaschlý inkoust. Draco chvíli zkoumal, jak se s tou věcí píše a když zjistil, že to má přeci jen něco do sebe, pečlivě sbalil pero do pouzdra a skoro vylitou lahvičku inkoustu do šuplete a pak si hrál s propiskou od Gearalta.

„Co to vyvádí?" zeptal se Theo, který právě vešel do ložnice. Gearalt pilně zachraňoval, co zbylo z jeho úkolu a Draco si zběsile čáral tenké linie na pergamen.

„Chceš taky propisku?" odětil nepřítomně Gearalt a vytáhl další z postranní kapsy batohu. Theo se na něj vážně podíval a obrátil oči k jeho úkolu, stále pocákaného inkoustem. „Za pokus nic nedám," zamumlal a propisku přijal.

Zbytek týdne uběhl rychle, kdy ho Gery strávil učením, sebeovládání a samozřejmě famfrpálovým tréninkem.

„Tak hoši," otřel si Higgs mokrou ruku od sněhu do kabátu. „Za těch pár týdnů jste udělali fakt velkej pokrok. Jestli vám tohle tempo vydrží dalších sedm let, to už bude na vás, ale ujišťuji vás, že do konce roku vám ty vaše svaly ještě trochu protáhnu. Po Vánocích bude náš první zápas, hrajem proti Havraspáru, ale ti jsou jako jednou zabité mouchy. Podle mýho nejsou sehraní, takže je porazíme levou zadní. Vy dva musíte přijít na zápas, tak uvidíte, jak se doopravdy hraje."

„Ale nebudeme muset na koště, že ne?" zeptal se Gearalt, který už při té představě zelenal.

„Ne, to fakt nebudete. Jednak jste prváci a to, že vás tu učím je jen kvůli trestu, co jste dostali a druhak, místo tebe by šel Draco. Je si na koštěti mnohem jistější."

„Uff," oddechl si Gearalt a usmál se. „To se mi ulevilo."

V sobotu přesně v sedm stepoval Gearalt před profesorovým kabinetem. Snape ho nechal ještě pět minut čekat, než se uráčil otevřít dveře.

„Už jste tu? Jak úžasné. Použijeme můj krb, abychom se dostali do Děravého kotle. Tam si pak dělejte, co chcete, ovšem v jednu vás očekávám v hostinci. Pokud tam nebudete, odejdu bez vás, jasné?"

Gearalt přikývl a Snape mu stroze pokynul, aby vešel do kabinetu.

Jak Snape řekl, tak i udělal. Sotva vylezl z krbu, stroze mu pokynul a odešel směrem k cihlové zdi, které chránila Příčnou ulici. Gearalt se vydal do mudlovského světa. Jako první hodlal koupit Lykéře knihu o Souhvězdích. Věděl, že se jimi zabývá prakticky od svých šesti let. O prázdninách, když byla u babičky se často v noci vykrádal z domu a chodil za ní, kde pomocí ohromného teleskopu sledovala hvězdy.

Věděla o nich hodně věcí – věcí, nad kterým se Gearalt ve svém věku nepozastavil, nechtěl vědět. Lykéra byla od svého ranného dětství velmi zvědavá, co se týkalo noční oblohy a starověkých civilizací a jak si Gearalt později uvědomil, byla zcela jiná, než většina lidí, které kdy poznal. Nikdy ji neviděl, že by se bavila s někým jiným, než s ním a zdálo se, že kromě své babičky a Gearalta nikoho nezná.

Zastavil se před obchodem, který zahlédl, když šli s Tonksovou k Děravému kotli. Kupodivu, měli stále otevřeno a Gearalt tomu byl opravdu rád. Kniha stále trčela ve výkladní skříni, jako by o ni nikdo neměl zájem. Dokonce ta samá, kterou listovgal když čekal na vlak do školy. Gearalt zamířil rovnou k pultu. Bylo tu naskládáno spoustu zboží – od zajímavých pohledů, přes plnící pera až po menší brožurky a knížky k právě hraným filmům.

„Dobrý den. Chtěl bych se podívat na tu knihu o Souhvězdích, mohu?"

Prodavačka za pultem se usmála.

„Samozřejmě. Zdáš se mi ale trochu mladý na to, abys studoval složité pochody vesmíru."

„Eh... vlastně to není pro mě. Kamarádka se o vesmír hodně zajímá..."

Žena se usmála a vytáhla knihu, kterou chtěl.

„Budeš to chtít zabalit? Předpokládám, že to je dárek k Vánocům."

„Ano, byla byste hodná," zamumlal Gearalt, počkal, až mu zabalí knihu, poté zaplatil a vyšel znovu před prodejnu. Zbývalo mu už jen koupit něco pro Theodora a Draca. Byly to první Vánoce, kdy někomu něco kupoval. Tedy někomu jinému kromě Lyk tou si většinou vyměnovali věci jako bonbony, později si kupovali různé zajímavé sešity do školy, penály, psací pomůcky. Gearalt se snažil potěšit ji nějakým dražším dárkem, styděl se za to, že ji nemůže nabídnout víc, ale Lyké se vždy jen smála a nikdy na jeho chudobu neupozorňovala. Vypadalo to, že je upřímně potěšena jeho dárky a také mu nedala nic, co by ho ponížilo a poukázalo na to, že nemá nic, čím by to vykompenzoval. Lykéra byla anděl.

Zamyslel se nad tím a pousmál se. Vlastně by ho to nepřekvapilo, kdyby každý kouzelník měl svého anděla strážného. Trhnul sebou a vrátil se k dárkům. Nenapadalo ho nic, co by koupil pro ty dva. Theo byl tichý a nenáročný, upřímný, až to někdy bolelo, ale také skromný, rád četl, nebo se v noci plížil z pokoje. Draco byl naopak ukecaný, nesoustředěný a aristokraticky nadutý, přičemž si svoji moc rád dokazoval.

„U něj budě těžké vybrat dárek, když si jenom luskne prsty a má co chce," blesklo Gearaltovi hlavou. A pak mu secvaklo.

Otočil se zpátky ke knihkupectví a po pěti minutách vyšel s dalšími věcmi v tašce.

Do Děravého kotle se vrátil o půl jedné a zamířil na Příčnou. Napadlo ho, že by mohl zařídit dárek i Hagridovi. Pravda, absolutně ho neznal a jedna část mu šeptala, aby zbytečně nemrhal penězi – zato ta druhá část mu říkala, ať mu prostě něco koupí. A taky koupil – byl to postřik třídy 1., který se perfektně hodil na dýně, kabačky, cukety, patizony obecně všechny tykve a také na ciblolky, kratorisy, melendry a další kouzelné rostliny, o kterých Gery neměl ani potuchy, co znamenají. Samozřejmě, koupil toho jen litr – litr koncentrátu. Naředěný by mu postačil na celé tři sezony.

Spokojený, zamířil zpět do Děravého kotle, kde už čekal Snape.

„Chm," okomentoval jeho přesný příchod a vhodil Letax do ohně. „Jdete první. Adresa: „Kabinet profesora Snapea, Bradavice" a snažte se vyslovit to správně."

„Kde jsi byl?" přivítal ho Draco. „Když jsme vstali, už jsi byl pryč."

„Mno... potřeboval jsem něco od Snapea," odpověděl vyhýbavě Gearalt.

„Co to máš v té tašce?" vyptával se dál Draco.

„Byl jsem v Londýně koupit Lykéře dárky k vánocům," sladce se usmál Gearalt a tím umlčel všetečné Dracovy otázky.

Theo se tiše zasmál, ale neřekl nic. Gearalt na něj vrhl letmý pohled a ušklíbl se. Pak pokrčil rameny, schoval tašku do kufru a položil se na postel.

„Tak co je tu nového, zatímco jsem tu nebyl?"

„No," protáhl Theo a opatrně založil záložkou stránku, kterou četl. „Slyšeli jsme mluvit Brumbála a Pomfreyovou."

„A?" pozdvihl obočí Gearalt.

„Mno, myslím, že mluvili o tobě. Jsi jediný na škole, kdo má divné oči."

Černovlasý hoch se zaujatě posadil a zamračil se. „Co říkali?"

„Neslyšeli jsme to celé, ale v podstatě si Pommfreyová stěžovala na to, že ji Brumbál nedovolí podívat se na tvé oči. Chtěla provést operaci, která by ti navrátila původní barvu očí, protože předpokládala, že mudlovští lékaři jen aktivovali jakýsi druh dětské magie, co ti rychleji pomohl vyrovnat se zraněními. Znělo to tedy tak, že se jí vůbec nelíbí tenhle tvůj... eh, vzhled."

Gearalt se zamračil. „A ona projednávala tuhle operaci bez mého svolení? To si myslí, že jsem pokusný králík, co si furt nechá něco dělat s očima?"

„Popravdě," ozval se Draco. „Brumbál s tím nesouhlasil. Říkal něco v tom smyslu, že by další zákrok mohl znamenat víc škod než užitku. Na což ošetřovatelka odpověděla, že si to nemyslí, že její léčitelství je mnohem lepší než mudlovské a nechce se dívat do očí hadovi."

„Hadovi?" podivil se Gearalt. „To je to se mnou tak hrozné?"

„No... nejpřívětivější pohled zrovna nemáš, ale Pommfreyová se zdála být hodně rozrušená a naštvaná. Jako by už je někdy viděla a nelíbilo se jí to."

„Mda. Takže se rozhodla, že mi přeoperuje moje oči jen proto, že se jí nelíbí? Super, doufám, že to Brumbál nedovolil." Gery byl trochu naštvaný.

„Ne, nedovolil. Řekl, že je to tvoje volba."

„Dobře..." přikývl Gearalt, ale rozhovor si dobře zapamatoval. Musel zjistit, proč se tak děsí jeho očí.

Vánoce se kvapem blížily a hodně lidí nyní mluvilo odjezdu domů. Draco byl mezi nimi.

„Otec pravděpodobně udělá vánoční večírek, předpokládám, že tam bude i Pansy, Nikolajevovi, Duboisovi, no prostě celé kouzelnické čistokrevné společenství, špička Evropy. Předpokládám, že tam budete pozváni i vy," otočil se k Theodorovi. Černovlasý hoch se na něj podíval a ve tváři se mu na malou chvíli objevil nelítostný výraz. „Ne, já zůstávám tady v Bradavicích. Budu se učit."

„Ale vždyť máš známky na výbornou, co blázníš..." nechápal Draco.

„Ne," odsekl Theo. „Musím se učit."

Gearalt se zamračil, něco mu nesedělo. Draco tomu však nevěnoval pozornost, zřejmě si myslel, že má Theo špatný den a vesele si balil kufry. Černovlasý hoch si přisedl k Theovi na postel.

„Ty... nechceš domů?" zeptal se ho tiše. Theodor vzhlédl.

„A co bych tam dělal?" zasyčel tak tiše, až Gerymu naskočila husina.

„Měl bych snad poslouchat otce, který mě odmalička týrá a zachází se mnou hůř jak se skřítkem? Život s ním je neustálé schovávání a snaha přežít. Snažil se mě zabít - už několikrát, jen tak, jen aby zjistil, jak silný jsem. A kvůli matky dědictví, které je jenom moje… Nepřidám se na jeho stranu, i když on si myslí, že ano. Nebude ze mě Smrtijed!" vyštěkl vztekle.

„Hej, hej klid. Jen jsem se zeptal," tišil ho Gearalt. „Asi jsi také neměl nejlepší dětství."

„Ne, to nemám. Přijdu si jak mimozemšťan mezi všemi těmi chechtajícími se spolužáky. Nevím co dělat, chtěl bych se bavit, ale když... pořád mám pocit, že každou chvíli na mě zpoza rohu něco vyběhne." Padl mu pohled do klína.

„Chápu..." odtušil Gery.

„Tak... Mám sbaleno. Půjdete mě vyprovodit vy dva?" Draco měl očividně velmi dobrou náladu.

„Hm..." zamručel Gearalt a vstal. „Já půjdu."

Theodor přikývl. „Já půjdu také. Popravdě těším se na ten klid, až tu nikdo nebude."

„To jsme dva," odvětil věcně Gearalt. „Pak ale nesmím zapomenout poslat dárek... Snad jí to stihne dojít včas."