Nakonec ráno přece jen zastihlo Sherlocka spícího. Ne, že by onu důležitou informaci o Moriartym nebral vážně, ale po návratu do obývacího pokoje způsobila kombinace skoro týdne bez spaní a rány do temene od Billyho, že Sherlock padl na pohovku (doslova) a i v kabátu upadl do limbu. A z něho se probudil až kolem poledne. Děkovat zato může jen povyku v ulicích, Billy by ho nechal spát dál, kvůli starostem o Sherlockovo zdraví.

Sherlock se ani nezdržoval hádkami s Billym a rovnou se rozběhl pryč z bytu. A lebka letí za ním.

Sherlock by se nejraději vyptal Johna nebo paní Hudsonové na Měsíční věž, ale ani jeden už není doma. Koho jiného by se mohl ptát? Lestrade, ten strážník by to mohl vědět. A počkat, neříkala paní Hudsonová, že je John doktor? S touto vědomostí by ho mohl najít a vzít sebou. Počkat. Proč uvažuje nad tím, že vezme někoho sebou? On přece nikoho nepotřebuje, jedině tak Billyho. Ale Johna i tak vezme sebou. Ale určitě jenom proto, že je John voják, kvůli ničemu jinému. Bude se mu hodit bojovník. To je všechno, určitě.

Jo, jen si to nalhávej dál.

Sherlock je tak ztracený v myšlenkách, že do někoho vrazí. Ten někdo se ukáže být světlounce žlutým pegasem se světle hnědou hřívou.

„A jejda." špitne pegas.

A jo, je to ženská.

„Ne-není vám nic?" špitne kobylka, i když je to Sherlock, kdo vrazil do ní.

„Nevíte, kde tady najdu doktora Watsona?" zeptá se Sherlock okamžitě.

„Jste raněný? To – pro páníčka – to jsem nechěla, vážně! Co vás bolí?" vyptává se pegaska.

„Nic mi není." zarazí ji Sherlock a rychle se postaví. „Víte, kde je?"

„No, možná se šel podívat na Irene." usoudí kobylka a trochu zčervená. „Všichni tam šli."

„Kdo je Irene a kde ji najdu?" ptá se Sherlock hned.

„Irene Adlerová. Nejslavnější modelka a módní návrhářka v Brittanii." vysvětlí kobylka s udiveným výrazem. Očividně nechápe, že ji Sherlock nezná.

„Irene sem vždycky přijíždí na léto. Má vilu u jezera a asi tu nejrychlejší loď tady." pokračuje kobylka. „Vždycky přijíždí s velkou slávou a všichni se na ni jdou podívat, protože je velice krásná."

„Davy poníků u jezera. Jasně." přikývne Sherlock na znamení, že rozumí a vzápětí běží dál.

A Billy za ním, i když se po srážce s pegasem schoval, aby malou nevyděsil.

Jak pegaska říkala, že se všichni chodí dívat na Irene, nejspíš to myslela doslovně, protože na břehu jezera není k hnutí.

„Neviděli jste doktora Watsona? Nevíte, kde je John Watson?" ptá se Sherlock všech poníků okolo, ale žádný neví, kde pegase se zraněným křídlem najít. Sherlock má sto chutí shodit kabát a vzlétnout, aby měl větší přehled, ale to nesmí. Prozradil by se. A Billy taky moc nepomáhá, protože jeho zjevení mezi poletujícími pegasy většinou způsobuje paniku.

„Nevíte, kde je John Watson? Doktor!" ptá se Sherlock zatímco se s pomocí magie a kopání do kotníků prodírá davem. Za sebou nechává spoustu nespokojených obyvatel Bakervillu, ale je mu to jedno. Potřebuje svého souseda, ostatní mu jsou ukradení.

„Hele, pošuku, co kdybys vypadnul!" křikne za Sherlockem kdosi. Stojí tam hubený poník s ulíznutou černou hřívou a rozčíleným výrazem.

„Víš, kde je John Watson?" zeptá se ho Sherlock chladně.

„Proč bych ti to sakra říkal?" hádá se poník.

„Když neznáš odpověď, tak raději mlč." varuje ho Sherlock a chce pokračovat v cestě, ale v tu chvíli se k němu vrátí Billy.

„Pomoc!" křikne jen lebka a vletí Sherlockovi pod kabát.

O chvíli později na místě mezi Sherlockem a hubeným poníkem přistane čokoládově zbarvená pegaska s vlnitou hřívou a rozčíleným výrazem.

„To k tobě patří ta obludka, co nás otravuje?" zeptá se pegaska ostře.

„Není to obludka, ale lebka." upozorní ji Sherlock klidně.

„Je to obludka, pokud je to něco takového a mluví to. Nejspíš je to prokletý." zlobí se pegaska. „Měl by ses toho zbavit."

„Nebudu se toho zbavovat." odsekne alicorn naštvaně. „Je to můj přítel."

„Přítel?!" vyprskne hubený poník. „Ty seš vážně pošuk, jestli se kamarádíš s prokletou lebkou. Pokud ta lebka teda není jediná, kdo se s tebou chce kamarádit. Z poníků o tebe nikdo nestojí."

„Jo, pošuk." přidá se čokoládový pegas. „Vidím proč."

Sherlock vztekle trhne hlavou a jeho roh se rozzáří jasným světlem.

A vzápětí mají oba posměváčci srostlou pusu. Oba se snaží něco říct a nebo křičet, ale nic se nestane, a tak se oba rozběhnou pryč.

„Už můžeš vylést." řekne Sherlock směrem k Billymu, který je stále pod kabátem a otočí se, aby mohl pokračovat v hledání Johna Watsona. Ovšem nikam nedojde.

Během hádky kolem Sherlocka a posměváčků vytvořili ostatní obyvatelé Bakervillu volný prostor a teď v tomto volném prostoru stojí další jednorožec. Kobylka, abychom byli přesní, se stříbrobílou srstí a uhlově černou hřívou spletenou do slušivého drdolu. Nemá na sobě žádné šperky ani šaty nebo plášť a stejně poutá pozornost všech okolo.

„Neviděla jste doktora Watsona?" zeptá se jí Sherlock, když se zbaví překvapení.

„Škoda." řekne kobylka hlasem, který by přinutil většinu poníků v okolí, aby se za ní plazili. „Doufala jsem, že jste tady kvůli mně."

„Vy jste Irene?" zaptá se Sherlock a s pozvednutým obočím si jednorožkyni prohlédne.

„Irene Adlerová, ke tvým službám." pousměje se kobylka.

„Pokud nevíte, kde je Watson, jsou mi vaše služby k ničemu." usoudí Sherlock a rozhlédne se. Vypadá to, že chce odejít, ale Irene mu přišlápne plášť a nakloní se k němu, aby mu mohla šeptat do ucha.

„Kdyby sis to rozmyslel a rozhodl se, že chce raději mě než doktora Watsona, stačí říct. Ráda vyhovím všem přáním." řekne Irene tiše, lehce kousne Sherlocka do ucha a s hlavou vzhůru odcupitá pryč.

Za sebou nechává doslova ztuhleho Sherlocka s červenými tvářemi.

„Sherlocku?" špitne Billy, který se konečně odvážil pryč z kabátu. „Prodírá se k nám strážník Lestrade a jsou s ním i ti dva posměváčci."

„To zas bude otrava." usoudí Sherlock s protočením očí, ale neutíká. Lestrade by mohl vědět, kde je John Watson.

„Dobrý den, strážníku." pozdraví Sherlock a i jeho hlas zní otráveně, není to jen výraz.

„Tihle dva tvrdí, že jste je proklel." kývne strážník směrem k poníkovi a pegasce. „Nechcete mit o vysvětlit?"

„Rád." přikývne Sherlock. „Hledám doktora Watsona a bylo mi řečeno, že by mohl být tady. Billy the Skull mi pomáhal, když ho napadla tahle pegaska a tenhle poník mě začal urážet. Protože jsem neměl a pořád nemám čas na idioty, očaroval jsem je, aby nemohli mluvit."

„Andersone, Donovanová, co jsem vám říkal o vašem zvyku urážet všechny okolo?" zamračí se Lestrade na dva mlčící posměváčky, než se zase obrátí na Sherlocka. „Mohl byste je odčarovat?"

„Proč bych to dělal?" nakrčí Sherlock nos.

„Protože vás pak zavedu za Watsonem." slíbí Lestrade.

„Fajn." protočí Sherlock oči, než se podívá na posměváčky. „Jedno křivé slovo proti mně nebo proti Billymu a kouzlo se vrátí. Doufám že je to jasné." S těmi slovy se jeho roh rozzáří a poník i pegaska mohou otevřít pusu.

„Hele, berte to varování vážně." řekne strážník, když se ti dva začnou nadechovat, aby promluvili. Nakonec se jen oba vydají pryč. A to dost rychlým tempem.

„Hele, na rovinu." obrátí se strážník na Sherlocka. „Nemám rád, když tady někdo používá magii proti ostatním, takže to laskavě už nedělejte. Ale ti dva už potřebovali lekci."

„Takže ty dva můžu očarovávat?" zeptá se Sherlock zvědavě.

„Ne. Jen vám to pro tentokrát nebudu vyčítat." upřesní Lestrade. „Pojďte, zavedu vás za Johnem."

„To budu rád. Potřebuju s ním mluvit co nejdřív." řekne Sherlock vážně.

„Stalo se snad něco? Je někdo zraněný?" zeptá se Lestrade vážně.

„Ještě se nic nestalo. A s trochou štěstí ani nestane." odpoví Sherlock krátce.

Víc už ani jeden z koníků ani vznášející se lebka neřeknou, jen Billy se zase schová v kabátu.

- - o - -

John Watson je snad až na druhém konci města, kde ošetřuje malého poníka, který vypadá, jako by měl zlomenou nohu. A s Johnem je tam i kobylka, kterou Sherlock srazil na ulici.

„To je on!" vyhrkne pegaska nadšeně, když uvidí Sherlocka, ale vzápětí trochu zrudne a uhne pohledem.

„Neříkala jste, že bude doktor u jezera?" zaptá se alicorn naštvaně.

„J-já nevěděla, že je tady." špitne pegaska se skloněnou hlavou i křídly. „Vážně. O- omlouvám se vám. J- já- já už musím jít." dodá vzápětí a rozběhne se pryč.

„Taky ses k ní mohl chovat slušně." zamračí se John na svého souseda, než se vrátí ke zraněnému chlapci.

„Johne, musím s tebou mluvit. Teď hned." řekne Sherlock netrpělivě.

„Jenže já teď hned nemůžu. Musíš chvíli počkat." nenechá se John rušit.

Sherlock jen netrpělivě přešlápne a zamumle si pod nosem něco o pitomých pegasech, ale jinak mlčí a zůstává na místě.

Konečně, po více než půlhodině John předá raněného poníka rodičům a vydá se za čekající dvojicí.

„Tak co se děje?" zeptá se John.

„Potřebuju se dostat k Měsíční věži." vyhrkne Sherlock hned.

„Kam?" diví se John i Lestrade.

Sherlock jen protočí oči, než se pustí do vysvětlování.

„Měsíční věž. Ta budova, co trčí z lesa za jezerem. Už víte?" zeptá se tónem, jakým se mluví k malým a nechápavým dětem.

„Proč zrovna tam?" nechápe Lestrade. „Skoro tisíc let tam nikdo nebyl."

„Ve věži jsou schované krystaly, které kdysi uvěznily Moriartyho na měsíci." vysvětluje Sherlock. „Problém je v tom, že dnes se Moriarty osvobodí a pokusí se krystaly zničit, aby je už nemohly proti němu použít. Proto se tam musím dostat dřív a ty krystaly odnést a schovat do bezpečí."

„Moriarty." hlesne strážník. „Mluvíte o té pohádce pro děti?"

„To myslíš vážně?" zamračí se John trochu nevěřícně, trochu ustaraně.

„Samozřejmě, že to myslím vážně. A není to pohádka, je to skutečnost. Moriarty se dnes osvobodí a znovu zahají svůj plán o věčné noci a vládou nad světem." mávne Sherlock netrpělivě kopytem, než se obrátí přímo na Johna. „Jde o to, že potřebuju nějakého průvodce, který by mě dostal přes jezero a lesem k věži a zpátky."

„A to mám být já?" pozvedne John obočí.

„Jistě, kdo jiný?" zavrtí Sherlock nevěřícně hlavou.

„Tak jo." přikývne John bez dalšího váhání.

„Cože?" zarazí se Greg i Sherlock.

„Beru to, dovedu tě k věži." zopakuje a upřesní John. „Má to ale jeden háček. Nemám loď, kterou bychom se dostali na druhý břeh."

„To je v pořádku." mávne Sherlock netrpělivě kopytem. „Můžeme si půjčit tu teoreticky nejrychlejší loď na jezeře. Tedy bude-li panička doma, to je taky otázkou."

„Jdu s vámi." ozve se za Sherlockem a Johnem. „Sice se mi nechce věřit, že existuje Moriarty, ale pokud tady hrozí nějaký problém, chci být u toho a zastavit ho."

„Pro mě, za mě." škubne Sherlock netrpělivě ocasem. „Hlavně už nezdržujte."

S těmi slovy se poník v kabátu otočí na kopytu a rozběhne se zpátky k jezeru. John a Lestrade si jen vymění udivené pohledy, než se rozběhnou za ním. Koník v kabátu se zastaví až před dveřmi do velké luxusní vily, která stojí na břehu jezera.

„Sherlocku, proč jdeme sem?" zeptá se John nejistě.

„Dle té pegasky, co s tebou byla u toho zraněného kluka, má Irene Adlerová nejrychlejší loď na jezeře a dnes mi ta samá Adlerová řekla, že kdybych potřeboval její služby, ať příjdu, že vyhoví všem mím přáním." vysvětluje Sherlock skoro úředním hlasem.

„Počkat." zarazí se Lestrade. „Irene Adlerová ti řekla, že ti splní všechna přání a ty chceš půjčit loď?"

„Ano." přikývne Sherlock a podívá se na strážníka, jako by ho měl za naprostého idiota.

Nutno říct, že Greg se na něj dívá úplně stejně.

„Dobrý den, pánové." ozve se od dveří hlas Irene Adlerové. I tentokrát zní, jako by je pouhým pozdravem chtěla svádět.

„Přišel jsem využít vaší nabídky." přeskočí Sherlock zdvořilosti. „Potřebuju si půjčit vaši loď, prý je dost rychlá."

„Vidím, že jste našel svého doktora." mrkne jednorožkyně směrem k Johnovi. „Nechcete jít dál a občerstvit se? Strážníka samozřejmě můžete vzít sebou."

„Nemám čas na hlouposti." trhne Sherlock ocasem. „Potřebuji loď. Půjčíte mi ji, nebo ne?"

„Tak nepřístupný." povzdechne si Irene a přejde těsně před Sherlocka. Skoro se dotýkají čenichy.

„Řekněte, byl jste někdy s kobylkou?" zeptá se Irene tiše, ale i tak ji Lestrade a Watson slyší a trochu zčervenají.

„Co to má co společného s lodí?" zarazí se Sherlock nechápavě.

„No, myslím, že tahle odpověď mluví za vše." pousměje se Irene. „Řekněte, na co vy tři potřebujete moji loď?"

„Potřebujeme se dostat přes jezero. A to co nejdřív." odsekne Sherlock.

„A co za jezerem?" vyzvídá jednorožkyně dál. „Na procházku v Temném lese je trošku pozdě, nemyslíte? Může to být i trochu nebezpečné."

„Mně nebezpečí nevadí." mávne Sherlock kopytem. „A teď mi laskavě odpovězte. Půjčíte loď nebo mám jít hledat jinam?"

„Docela nezdvořilé." ušklíbne se Irene. „Ale pojďte tedy za mnou, vezmu vás na svou loď."

S těmi slovy kobylka zavře dveře a s hlavou i ocasem nahoru vyrazí k molu vedle domu. Kotví u něj jen jediná jasně bílá loď elegantního tvaru. Vlastně vše na lodi vypadá elegantně a taky draze, od špičky přídě až po název 'Belgravia' na zádi.

„Račte nastoupit, pánové." vyzve Irene svůj doprovod, sotva vejde a palubu.

„Plujete taky?" zeptá se Lestrade trochu udiveně, když se Irene postaví ke kormidlu.

„Je to moje loď." řekne Irene krátce.

„Tak fajn." pokrčí strážník rameny a usadí se na jedné lavečce. John a Sherlock si sednou vedle sebe naproti němu.

Irene se jen pousměje, než se obrátí zpět ke kormidlu. Její roh se rozzáří třpytivým světlem a loď vyrazí na jezero, než se rychle jako šipka vydá po hladině na druhou stranu.

„Jak víš, že se Moriarty dnes osvobodí?" zeptá se John zvědavě.

„Uvěznili ho rok před korunovací krále Mycrofta, což bude příští rok rovných tisíc let. Navíc v jedné knize z londinijské knihovně měli o Moriartym spoustu informací i mapu hvězdné oblohy, pod kterou Moriartyho zakleli. Celou noc jsem kontroloval jejich polohu. Dnes v noci to bude tisíc let."

„Neměli bychom to hlásit?" zeptá se Lestrade nejistě. „Král by o tom měl vědět, ne?"

„Jestli o tom neví, je to idiot." mávne Sherlock netrpělivě kopytem.

„Takhle bys o králi neměl mluvit." zamračí se strážník nesouhlasně.

„Proč ne? Protože je to král?" nakrčí Sherlock nos. „Klidně mu to řeknu i do očí."

„A jak schování těch krystalů pomůže?" vloží se do jejich hádky John. „Chci říct. Jdeme pro ty krystaly, aby je Moriarty nerozbil, ale nejde udělat i něco s tím, aby vůbec neutekl? Já nevím, třeba ho znovu zaklít?"

„Mycroft, což měl být největší kouzelník v Brittanii, nedokázal Moriartyho porazit a ty to chceš zvládnout?" uškíbne se Sherlock trochu posměšně.

„Klid, Johne." řekne Greg, když to vypadá, že se začne pegas hádat. „Štve ho, že to sám taky nezvládne."

„A to víš odkud?" obrátí se Sherlock na poníka.

„Právě jsi řekl, že to král nezvládne a kdo seš ty, abys to dokázal?" posmívá se Greg.

„Jsem Sherlock Holmes." odpoví alicorn hrdě.

Strážník jen protočí oči a podívá se na jezero.

Sherlock se zatváří, jako by se chtěl dál hádat, ale jedno žduchnutí do ramene ho zastaví. Místo na Grega se Sherlock zamračí na Johna, který jen mlčky zavrtí hlavou. Alicorn jen protočí oči, ale zůstane mlčet.

Teprve asi za polovinou jezera John znovu promluví.

„Dá se Moriarty zastavit?" zeptá se Sherlocka. „Chci říct, i když budeme mít všechny ty krystaly, budou mám k něčemu?"

„S pomocí krystalů a magie to půjde." odpoví mu jen Sherlock a víc už tohle téma nerozebírá.

„Hele, když už je ta pohádka o Moriartym skutečná, tak co takhle ostatní pohádky?" ozve se Lestrade, který stále hledí na jezero.

„Co? Vidíš malou mořskou kobylku?" rýpne si Sherlock.

„Ne, spíš jednoho vodního skřítka, který prý krade lodě." odpoví Lestrade s klidem.

„Cože?" lekne se John.

„Kdo?" diví se Sherlock.

„Říká se, že na lesní straně jezera žije skřítek, který chce mít tu nejlepší loď na jezeře." pustí se do vysvětlování dosud mlčící Irene. „Takže vždycky, když se na jeho straně jezera nějaká taková objeví, skřítek ji ukradne."

„Takže si vystupujeme?" zeptá se John nejistě, ale nikdo mu na to nic neřekne.

K bílé lodi Belgravia připluje trochu menší hnědá loďka, u jejíhož kormidla stojí nevysoký humanoidní tvor s šedivou kůží, zarostlý vlasy a vousy, které vypadají spíš jako vodní řasy. Oblečený je skřítek do něčeho, co vypadá jako modrozelená tóga, za které mu trčí jen chodidla a ruce s dlouhými prsty s plovacími blánami.

Sotva se vodní skřítek dotkne bílé lodi, ta se zastaví, jako by zamrzla v ledu a i přes zář Irenina rohu se nehne z místa.

„Přebírám si vaši loď. Od teď je moje." řekne skřítek bublavým hlasem.

„Na to bych se ještě podíval." řekne Greg naštvaně a postaví se.

Ale víc už neřekne, protože promluví Irene.

„Ještě si ji nemůžete převzít, nejsme na břehu."

„To není můj problém." mávne skřítek rukou.

„Podívejte, když se tady utopíme, akorát znečistíme vodu, což bude i váš problém." pustí se Irene do vysvětlování. „Toho ovšem budete ušetřen, pokud nás necháte vystoupit na břeh. Podívejte, les už je blízko, stačí k němu jen dorazit a máte od nás klid. A čím dřív tam budeme, tím dříve budete moci získat tuto loď."

Dlouho skřítek jen mlčí a podezíravě pozoruje pozoruje Irene, ale nakonec promluví.

„Fajn, ale jen k nejbližšímu břehu." rozhodne nakonec a vyskočí na palubu Belgravie.

A vzápětí loď vyrazí ke břehu tak rychle, že vše kolem vypadá rozmazaně. A během pár minutek se vše zase zastaví a bílá loď zakotví u travnatého břehu. Nebo spíš u travnatého pruhu, protože ani ne po dvou metrech začínají hustě růst stromy. Dřív, než se kterýkoliv ze čtyř poníků stačí pohnout, mávne vodní skřítek rukou a všichni jsou najednou na trávě, jako by je přemístil kouzlem. Což se nejspíš i stalo.

Bez jediného dalšího slova je skřítek pryč i s Belgravií. A jeho bývalá loď zmizela taky.

„Pánové, doufám, že tenhle výlet bude zajímavý, protože jdu s vámi." řekne Irene, ovšem dívá se přitom jen na Sherlocka. „Dlužíš mi loď, cizinče. Nebo jinou náhradu." dodá s mrknutím, než se otočí čelem k lesu. A při oné otočce nezapomene zlehka švihnout Sherlocka ocasem přes nos.