Harry se zhluboka nadechl, natáhl pravou ruku ke klice, uchopil ji a zmáčkl. Dveře se neslyšně otevřely a umožnily mu tak přístup do nevelkého čtvercového pokoje s několika kusy nábytku.

Postavy krčící se v rohu místnosti si Harry nejdřív skoro nevšiml. Chlapec, tedy spíš mladý muž, seděl skrčený v rohu a čelem se opíral o stěnu, takže Harry viděl jen trochu přerostlé rozcuchané blonďaté vlasy a shrbená kostnatá záda ve světlozeleném jednodílném pyžamu.

První, co Harryho zarazilo, nebyly barevné pastelky rozházené po zemi ani počmárané archy pergamenů a dokonce i malý pokreslený stůl (zdi byly zjevně chráněny jakýmsi kouzlem proti znečištění, stejně jako zem), ani tiché zvuky, jež muž vydával bez jakékoli artikulace. Ne, Harryho zarazil fakt, že mužovi kdysi dokonale upravené blonďaté vlasy se ani trochu nelesknout a jsou mnohem delší, než si je vždy pamatoval. Když se nad tím tak zamyslel, došel Harry k názoru, že se v první chvíli dokonce cítil pobouřeně nad tím, že se mužovu zevnějšku očividně nevěnuje dost pozornosti - hloupé a patetické jistě, ale nemohl si pomoci.

Jen s velkým úsilím dokázal odtrhnout pohled od shrbené postavy a rozhlédl se po místnosti. Nevypadlo to zde tak, jak by si představoval. Ve své mysli viděl nehostinnou celu a polstrovanými špinavými zdmi, železné lůžko s kousavou dekou a miniaturním polštářem, do kterého člověk nemůže ani pořádně zabořit hlavu. Jistě, žili v jednadvacátém století, ale stejně… Ačkoliv Harryho představy byly přehnané, tak to co teď viděl, se jim zdaleka vymykalo.

Pokoj byl sice velice malý, ale útulný. Bílé zdi, dřevěná podlaha z lesklých parket, široké jeden-a-půl lůžko překryté zjevně teplou a měkkou dekou a dvěma velkými polštáři. Kromě lůžka se v pokoji nacházel již zmiňovaný otlučený, počmáraný stolek, židle a velká dřevěná bedna - podobné kdysi šlechtičnám sloužily místo kufrů a Harry netušil, co by v ní tak mohlo být schované, zjevně však nebyla zamčená.

Vlastně by mě to ani nemělo překvapovat, napadlo ho po chvíli. Tenhle pokoj se zdál velice nadprůměrný, nejspíš díky jménu a majetku jeho majitele. Harry se znovu otočil k mladému muži sedícímu v rohu, hlasitě se nadechl a oslovil ho: "Malfoyi?"

Draco Malfoy nezareagoval. Jeho hlava zůstávala skloněná, zastrčená v rohu a on jakoby si vůbec nevšiml Harryho přítomnosti.

"Malfoyi?" zvýšil hlas.

Nic.

Harry si znovu hlasitě povzdychl a vydal se pomalu ke skrčené postavě. Stálo ho to tři dlouhé, pomalé kroky, než se ocitl na délku paže od Malfoye. Sklonil se, natáhl ruku a opatrně se dotkl mladíkova ramene.

"Draco," zašeptal.

Malfoy sebou trhnul tak rychle, až se Harry lekl a znovu o kousek ustoupil. Zvedl hlavu, otočil se a zahleděl se přímo na Harryho. A ten, na setinu sekundy, poznal Draca Malfoye, kterého znával během školních let. To se však změnilo ve chvíli, kdy mladý muž rozevřel ústa v mírně přihlouplém úsměvu a jeho oči se rozšířily a rozostřily.

Pak se Draco Malfoy rozpustile usmál a hbitě se postavil na nohy. A než stihl Harry cokoliv říct, už byl u něj, chytil ho za ruku, zvedl ji ke svému obličeji a začal si ji prohlížet. Tahal za dlouhý rukáv jeho hábitu, zkoumal jeho prsty a vůbec se choval jako malé dítě v těle dospělého člověka, a přitom vydával zvuky, jež více než cokoliv jiného připomínaly broukání jakési ukolébavky.

"Draco?" oslovil ho znovu Harry, jenž byl tak konsternovaný, že se ani nepokusil vymanit z jeho sevření, když malfoy znovu zvedl jeho ruku ke svému obličeji a tváří se otřel o její hřbet. "Draco, co se ti stalo?"

Konečně znovu zareagoval a pohlédl Harrymu do očí. Jeho výraz byl… zvláštní. Ne způsobem, který by napadl každého jiného. Harry v jeho očích viděl více citu a čistoty, než kdy jindy… Vlastně ne, s jednou výjimkou. Dnes po druhé Harry spatřil obnaženou duši Draca Malfoye díky čistotě citu v jeho očích.

Bylo to v den, kdy se společně s Ronem a Hermionou vrátil do Bradavic, aby našel další viteál - čelenku Helgy z Havraspáru, jíž kdysi viděl v Komnatě nejvyšší potřeby.

Pamatoval si to jako včera - všechny ty události toho večera a noci. Jakoby to právě viděl před sebou, vybavil si, jak se prodíral hlouběji a hlouběji labyrintem cestiček mezi stovkami snad tisíci schovaných malých i velkých věcí. A pak ji konečně uviděl - kamenná socha poďobaného starého kouzelníka, nosící starou zaprášenou paruku na, které byla prastará čelenka.

Už natahoval ruku, avšak když už zbýval jen malý kousek, uslyšel hlas za ním.

"Nehýbej se, Pottere."

Harry zaváhal a podíval se za sebe. Crabbe a Goyle stáli za ním, těsně u sebe, hůlky namířené přímo na Harryho. Skrz malý prostor mezi jejich těly viděl Draca Malfoye.

"To je moje hůlka, co držíš v ruce, Pottere," řekl Malfoy a namířil jinou hůlku skrz mezeru mezi Crabbem a Goylem.

"Už ne," zasupěl Harry a pevněji sevřel rukojeť své hůlky. "Kdo ji získá, ten ji má, Malfoyi. Kdo ti půjčil tu tvou?"

"Moje matka," odpověděl Draco.

"No, a jak to, že vy tři nejste s Voldemortem?" zeptal se Harry.

"Budeme odměněni," řekl Crabbe. Jeho hlas byl, vzhledem k postavě, překvapivě jemný - Harry ho nikdy dříve promluvit neslyšel. Mluvil jako malé dítě, kterému slíbili pytel dobrot. "Vrátili jsme se, Pottere. Rozhodli jsme se neodcházet. Rozhodli jsme se tě přivést k němu."

"Dobrý plán," odpověděl Harry ironicky. Nemohl uvěřit, že je tak blízko k cíli, a dostanou ho Malfoy, Crabbe a Goyle. Začal pozpátku pomalu lézt směrem k místu, kde stál viteál. Kdyby ho tak mohl chytit, než začne boj…

"A jak jste se sem vlastně dostali?" zeptal se, aby rozptýlil jejich pozornost.

"V téhle místnosti jsem prakticky žil celý loňský rok," řekl Malfoy ostře. "Vím, jak se dostat dovnitř."

"Skrývali jsme se na chodbě," zavrčel Goyle. "Umíme se teď zneviditelnit! A pak," na jeho tváři se objevil přechytralý výraz, "ses objevil přímo před námi a řekl si, že hledáš diadém! Co je to diadém?"

"Harry?" Ronův hlas zněl z druhé strany stěny po Harryho pravici. "Ty s někým mluvíš?"

Crabbe švihem namířil svou hůlku na padesát stop vysokou hromadu starého nábytku, rozbitých kufrů, starých knih, hábitů a dalších věcí, a zařval, "Descendo!"

Stěna se začala klepat a její horní třetina se začala sypat do uličky, kde stál Ron.

"Rone!" slyšel Harry Hermionin výkřik odněkud zdáli. Namířil svou hůlku, zakřičel, "Finite!" a hora věcí před ním se přestala pohybovat.

"Ne!" zařval Malfoy a chytil Crabbeho paži aby zastavil jeho kouzlo. "Jestli zničíš tuhle místnost, můžeš spálit i ten diadém!"

"No a co?" odpověděl Crabbe a setřásl ze sebe Malfoyovu ruku. "Temný pán chce Pottera, komu záleží na nějakém diadému?"

A pak se něco změnilo. Crabbe a Goyle, dvě věrné Malfoyovy gorily, se postavily proti svému pánu. Harry, a vsadil by se, že ani sám Draco, nemohl uvěřit, že ty dva doopravdy mají vlastní mozky, i když by se dalo dlouho polemizovat o tom, jestli v nich něco je.

Crabbe a Goyle se díky školnímu roku bez pevné Malfoyovy ruky a pod vedením smrtijedských sourozenců zjistili, že jejich síla a schopnost tyranizovat mladší se vyrovná, ve fyzických měřítkách dokonce překoná, tu Malfoyovu a zdálo se, že nad nimi Draco ztratil svoji moc. Celý ten jeden rok v podstatě vládli studentům, stali se nejoblíbenějšími a nejhoroucnějšími studenty sourozenců Carrowových a poznali, jak sladká může být možnost a schopnost někoho tyranizovat, být pánem.

Všechno se to seběhlo tak rychle, že si Harry už dávno nedokázal vybavit všechny detaily, kromě jediného. Chvíle, která rozhodla, že se pro Malfoye vrátí, i kdyby měl riskovat svůj vlastní život - což se v podstatě málem stalo. Ron s Hermionou už byli daleko předtím a on sám je následoval na koštěti s jistotou, že už mu praktiky nic nehrozí, když uviděl Malfoye stojícího na křehké věži ze spálených stolů, jak se ze všech sil snaží udržet bezvládné Goylovo tělo mimo dosah zničujících plamenů.

Nikdy by nenechal zemřít člověka, vinného či nevinného, Smrtijeda nebo přítele, ale bylo jasné, že přítele a spolubojovníka by obětoval víc, než za chlapce, kteří mu celá ta léta ničili život a Crabbe se je vlastně právě pokusil zabít - jedním z nejnechutnějších způsobů, který teď hrozil jeho dvěma přátelům.

Plameny olizovaly okraje nejvýše položeného stolu, když Malfoy zvedl hlavu a zahleděl se Harrymu do očí. A on si najednou uvědomil, že nemůže letět dál, že se musí vrátit a zachránit svého dlouholetého rivala, protože v jeho očích… v Dracových očích… uviděl strach a osamělost, která ho celá ta léta děsila a nenechávala spát.

Harry znal všechny ty dohady o tom, že člověku před smrtí před očima prolétne celý jeho život. Nevěděl, zda je to pravda. Sám se ocitl blízko smrti víckrát, než kdo jiný, a přesto si nic takového nikdy neuvědomil, ale v tuhle chvíli, když on sám visel několik metrů nad ohněm a v naprostém bezpečí, zatímco Malfoy se krčil pod ním a zoufale se snažil vytáhnout svého kamaráda na nohy - což nebylo tak jednoduché, vzhledem k tomu, že Dracovy naprosto chyběl jak tělesný tuk, tak i svalová hmota. V tuhle chvíli Harrymu před očima projel Malfoyův život - život osamělého chlapce, který stejně jako on sám žil ve vězení, přestože jeho klec byla z ryzího zlata. Život někoho, kdo nikdy neměl pravé přátele a jehož nejbližšími se stali právě Crabbe a Goyle, gorily bez mozku a bez citu. Život někoho, kdo mu byl až příliš podobný a s kým toho vlastně už tolik zažil. Harry nezaváhal a okamžitě se rozletěl Dracovi na pomoc.

Tohle byla přelomová chvíle. Viděl to v jeho očích a cítil to ve svém srdci, přesto tomu pocitu nedával žádný význam. Nemohl ztrácet čas, čekaly ho důležitější, naléhavější úkoly, v nichž zkrocená popálená postava blonďatého chlapce nehrála žádnou roli - ne, pro tento večer a tuto noc.

Draco hrdelně vykřikl a tím probral Harryho ze zamyšlení a chvilkové letargie, jež ho ovládla při pohledu na jednoduchý výraz v Malfoyově obličeji. Překvapeně zamrkal, když si uvědomil, že ho Draco mezitím obešel, posadil se na svou postel do jakéhosi pokrouceného tureckého sedu a teď si snaží přitáhnout své chodidlo blíž k obličeji.

Harry se zamračil. Když si miminko cucalo prsty - třeba i na nohou, bylo to roztomilé, ale tohle…Přešel blíž k posteli a chytil Draca za zápěstí.

"Draco," oslovil ho znovu a ještě naléhavěji.

Malfoy zvedl hlavu a zahleděl se mu do očí. Byly stále stejně modrošedé a velké, lemovány světlými řasami, ale chyběla v nich jakási jiskra, kterou Harry vždy rozpoznával během jejich častých střetů.

"Draco," zašeptal a svezl se do dřepu, takže měl teď obličej jen o několik centimetrů níž než mladý muž v jednodílném pyžamu, "co se to s tebou stalo?"

"Arr!" vypískl najednou Draco hlasitě a prudce se k němu naklonil, až se Harry polekal, ztratil rovnováhu a sesunul se na zem - s Dracem Malfoyem na svém klíně, protože blonďák ho právě pevně objímal kolem krku. "Arr! Arr!"

Snažil se vyslovit jeho jméno? Poznával ho? Harry nevěděl, nechápal, ale rozhodl se, že musí zjistit, co se vlastně stalo a… A jak by mu mohl pomoci.

Jeho život znovu nabral jiný směr. Změnil se z normálního na… no, nenormální. A to přesně Harrymu vždycky vyhovovalo.