Sherlock Holmes, jediný detektivní konzultant na světě, ví nebo alespoň tuší o všem, co se na Zemi děje nebo dělo. (Mluvíme o Zemi, ne o okolním vesmíru.) Pokud o něčem neví aktuálně, dokáže si potřebné informace najít ve svém myšlenkovém paláci. (Neplatí pro informace týkajících se momentálně populární hudby, herců, umění a moderní kultury celkově. Ty považuje za nudné, otravné a nezajímavé a jejich existenci za zbytečnou.)
Sherlock Holmes ví o všem, co má v bytě 221B na Baker Street a to včetně několika štěnic, které v každé místnosti bytu umístil jeho přehnaně starostlivý bratr.
Proto Sherlocka Holmese velice překvapilo, když ráno vstal a na gauči v obýváku v bytě s uzavřenými a uzamčenými všemi vstupy našel na sobě ležet dva muže. Rád by řekl i dva neznámé muže, ale to platilo jen částečně.
Sherlock Holmes oblečený v šedém tričku, kalhotech od pyžama a v modrém županu si dřepne vedle gauče a z blízka si prohlíží světlovlasého cca čtyřicátníka, který leží na hubeném černovlasém cca pětatřicátníkovi, který vypadá jako dokonalá Sherlockova kopie.
Ani jeden z nich nevapadá, že by se měl brzy probudit, a tak se Sherlock zase postaví a vydá se do své ložnice. Někde by tam měl mít mobil a teď si rozhodně potřebuje zavolat.
- - o - -
Vědomí k Johnovi přišlo náhle, ale vzpomínkám to trvalo trochu déle.
Co se stalo, že ho tak bolí hlava? Naštval ho Mycroft. To je normální, ale bolení hlavy to nezpůsobuje, když ho zrovna nezdrogují.
Doma byl Sherlock. Co bylo dál? Sherlock ho nenaštval. Tak co udělal? A, už ví, zatáhl ho na gauč.
Skoro rozbili Mycroftův stroj, a pak- Co do háje bylo pak?
A proč ho tak děsně bolí hlava? Už to sice trochu ustoupilo, ale stejně.
John pomalu otevře oči.
Před ním se objeví trochu rozmazaný výhled na vlastní obývák. Stolek plný papírů, dvě křesla a v jednom sedí Sherlock, krb s lidskou lebkou na římse.
John oči znovu zavře.
Tahle část světa je očividně v pořádku. U té druhé části světa známé jako doktor Watson si to ještě musí ověřit.
Zkusí pohnout rukou. Jde to, ale děsně u toho táhnou všechny svaly. Skoro jako by běžel maraton a nohy ho pak nechtěly odnést domů. Což mu připomíná– Zkusmo pohne nohama. Jde to, ale je to namáhavější než ruce. Po velice krátké úvaze nechá nohy na jindy a začne se věnovat hlavě.
Oči fungují, to už si ověřil. Co uši? Slyší pravidelné dýchání a tlukot srdce. Nejsou jeho, ale je to příjemně uklidňující. Velice pomalu a opatrně zvedne havu, aby se podíval na hruď, ze které má polštář, ale není to tak strašné, jako čekal. Bolest hlavy trochu ustoupila a pohyby krkem a zády taky nejsou tak namáhavé, jak se obával.
Hruď v polorozepnuté košili patří k dlouhému krku a tváři s výraznými lícními kostmi a černými vlnitými vlasy.
„Shlo'ku." zamumle John. Zarazí se, polkne a zkusí to znovu.
„Sherlocku." řekne tentokrát srozumitelně.
Znovu zkusí pohnout rukou a jde to mnohem snadněji než při prvním pokusu. Zlehka poplácá Sherlocka po tváři a tentokrát se mu dostane reakce.
Do teď spící detektiv nakrčí čelo, nejdřív soustředěním, potom bolestí.
„My jsme pili?" zeptá se chraplavě.
„Ne." zamumle John, ale pro jistotu se ještě rozhlédne.
Obývák vypadá stejně jako při prvním pohledu po probuzení a nikde není ani stopy po jakýchkoliv lahvích.
John se podívá na Sherlocka, který mu tentokrát pohled vrací.
Sherlock chce něco říct, ale nedostane se ani k tomu, aby otevřel pusu. Zarazí ho John, který najednou skoro vyděšeně vytřeštil oči.
Vzápětí se John nadzvedne na rukách a podívá se na Sherlockovo křeslo. A hned zase na Sherlocka pod sebou. Udělá to tak několikrát v rychlém sledu za sebou, než se zarazí.
„Co má tohle kurva být?" zeptá se John a postaví se. Počíná si při tom dost neohrabaně, ale je mu to jedno.
V Sherlockově křesle sedí Sherlock. Nejen muž, co vypadá jako Sherlock Holmes, ale muž, co i sedí jako on, dívá se jako on a podezíravě se mračí jako on.
John odtrhne pohled od Holmese v křesle, který se ho snaží zdedukovat a podívá se na Holmese na gauči, který se snaží posadit.
„Tohle asi nebude ten Mycroftův klient, co?" prohodí Sherlock a unaveně se opře o gauč. Bez ohledu na to, v jakém stavu je jeho tělo, mozek už očividně pracuje, protože pohled, kterým se dívá na svého dvojníka, je velice jasný a ostrý.
„Měl byste se posadit, nohy už vás o moc dýl neunesou." prohlásí Sherlock v křesle směrem k Johnovi, aniž by odtrhl pohled od svého dvojníka.
John to musí neochotně uznat a sedne si na gauč vedle (svého) Sherlocka. Pořád se cítí unavený a není si jistý, jestli doopravdy vidí to, co vidí.
Jak to, že je tu Sherlock dvakrát? Ten chlap v křesle rozhodně není jen nějaký herec. Leda by to byl herec se speciálním výcvikem, protože ten chlap krom fyzického vzhledu má i psychické vlastnosti jako Sherlock Holmes. A to přece není možné. Sherlock je jedinečný. Svět by víc takových jako on nezvládl. Co se to do háje děje? Proč je tu Sherlock dvakrát? Proč ho všechno bolí? A proč se cítí tak vyčerpaný? Proč je na tom (jeho) Sherlock očividně stejně? Co se sakra stalo?
Na zápěstí ucítí slabý dotek a vzápětí ho Sherlock chytne za ruku a proplete jejich prsty dohromady.
John nejdřív jen překvapeně zamrká, ale pak se trochu pousměje. Teď by neměl panikařit, na to bude čas jindy.
„I kdybych věřil, že v Baskervillu jsou v klonování takhle dobří-" začne Sherlock v křesle.
„Mycroft by nikdy neriskoval, aby nás měl dvakrát." dořekne za něj Sherlock na gauči.
„Co se to tady děje?" zeptá se John a obrátí se na svého Holmese. „Kde se tady vzal?" ukáže na nového Holmese.
„Mě by spíš zajímalo, kde jste se tady vzali vy." řekne Sherlock v křesle. Vyslouží si tím od Johna naštvaný postranní pohled.
„Tohle je jeho byt, ne náš." řekne druhý Sherlock a vážně se na Johna podívá.
„Jak to myslíš?" nechápe Watson.
„Nejsou tady tvoje věci, moje jsou poskládané jinak, není tu ten žlutý obličej, který jsem vystřílel do zdi, za to podlaha v kuchyni dostala zabrat o dost víc. A očividně tady chybí tvůj smysl pro- normálnost."
Než se John stačí vyděsit a pořádně rozhlédnout, aby se ujistil, že má Sherlock se všemi argumenty pravdu, na schodech se ozvou kroky. Vlastně dvoje kroky a tichý rozhovor.
Dvěma Sherlockům stačí, že si vymění krátký pohled, aby jim bylo jasné, kdo jde. John si musel počkat, až se dveře otevřou.
„Tak co je tak strašně důležitého, že to nepočká?" ozve se z pootevřených dveří Mycroftův nespokojený hlas.
„Vaše soukromé záležitosti musí chvíli počkat." řekne Sherlock v křesle chladně a ukáže rukou ke gauči.
Dveře se otevřou úplně a Mycroft se konečně podívá na dvojci na gauči.
„Mycrofte. Lestrade." pozdraví Sherlock se svým úšklebkem.
„Co má tohle kurva být?" zeptá se detektiv inspektor za Mycroftovými zády a vejde do bytu.
„To by mě také zajímalo." řekne nejstarší z Holmesů.
„Nejste jediní." řekne John a trochu se na Mycrofta zamračí. Ještě pořád nezapomněl na poslední únos.
Nakonec se všichni usadí v obýváku. Mycroft v druhém křesle, Greg si přinesl z kuchyně židli a postavil si ji vedle Mycroftova křesla.
Ze začátku nikdo nepromluví. Tři Holmesové na sebe bez mrknutí hledí a snaží se zdedukovat jeden druhého. Greg a John jen mlčí a občas se nervózně ošijí.
„Mohli byste vyjadřovat myšlenky slovy?" zeptá se John netrpělivě, když uběhne asi pět mlčenlivých minut.
„Torchwood." řekne (Johnův) Sherlock a podívá se na Mycrofta.
Ten se trochu zamračí, ale neodpovídá.
„Cože?" zarazí se John.
„Ten strojek, který jsem svému drahému bratříčkovi sebral za to, že tě unesl." připomene mu Sherlock, aniž by odtrhl pohled od Mycrofta. „Na krabici bylo napsané Torchwood, stejně jako na dalších krabicích, které tam nakládali. Ten strojek je z teoretického hlediska jediná věc, která mohla způsobit tuhle situaci. Pokud tedy nepočítáme zásah zvenčí."
„Torchwood a vše, co se ho týká, patří k nejutajovanějším záležitostem Británie." řekne Mycroft Holmes chladně a protočí v ruce deštník.
„Ale prosím tě, to si nech pro někoho jiného. Znáš mě dost dobře, abys věděl, že mě tyhle věci nezajímají." odsekne Sherlock nespokojeně. Pak mu pohled zavadí o Sherlocka v křesle a jeho výraz na zlomek vteřiny znejistí.
„Nebo aspoň znáš tohle mé já." mávne rukou k druhému Sherlockovi.
„O Torchwoodu nebudu mluvit." řekne Mycroft rozhodně.
„Tak nám aspoň řekněte, co to bylo za krám." odsekne John naštvaně.
„Třicet pět centimetrů vysoký předmět ze skla a drátů, až na to, že to nebylo sklo. Tvarem by se to dalo popsat jako stolní lampa. Středem procházel válec naplněný dutými skleněnými koulemi." popisuje Sherlock ve zkratce. „S fotografií by to samozřejmě bylo snažší identifikovat."
Mycroft si jen utrápeně povzdechne, nakloní se ke Gregovi a něco mu zašeptá do ucha. Detektiv jen přikývne a beze slova odejde. Po chvíli se vrátí a v ruce nese Mycroftův notebook. Personifikace Britské vlády notebook zapne a chvíli v něm něco hledá, než ho otočí obrazovkou k dvojci na pohovce.
Johnovi i Sherlockovi stačí jediný pohled, aby poznali podivný stroj.
„Co je to?" zeptá se Sherlock.
„Spíš co to bylo." řekne Mycroft a obrátí notebook zase k sobě. „Jeden specialista prohlašoval, že je to přístroj pro cestování do jiných dimenzí."
„Neměl by tolik sledovat Pána času." zamumle John a promne si obličej.
Unikl mu proto Mycroftův překvapený výraz, ale ten trval sotva zlomek vteřiny, než se Mycroft opět ovládl.
„Co se s tím stalo?" zeptá se Sherlock v křesle.
„Sotva před pár hodinami tenhle stroj explodoval." pokrčí Mycroft rameny.
„A názor toho specialisty?"
„Že někdo stroj použil a přemístil se do naší reality, ovšem netuší kam. Explozi prý způsobilo propojení dvou těchhle strojů a umožnění přenosu mezi nimi." řekne Mycroft na vysvětlenou.
„Ale no tak, tohle není seriál a venku nepoletuje doktor s Tardis." rozhodí John rukama. „Cestování mezi dimenzemi přece není možné."
„Je to jediné logické vysvětlení." řekne Sherlock v křesle.
„Jak to chceš jinak všechno vysvětlit? Byt je jiný, já jsem tu dvakrát, Mycroft je z nějakého důvodu ženatý s Lestradem."
„Cože?!" vyhrkne John a nechápavě se podívá na dvojci před sebou. „Greg a Mycroft?!"
„Hádám, že u vás je to jinak." usoudí Mycroft.
„Ty jsi ještě větší asociál než já a Lestrade se marně snaží zachránit manželství, které se rozpadá kvůli jeho workoholismu a jejím milencům." shrne Sherlock informace.
„To se tedy moc dobře nemáme." pokrčí Mycroft rameny a postaví se. „Pokusím se nějak vyřešit tenhle problém. Do té doby, prosím, neudělejte nic nepředloženého." řekne a přeletí pohledem u jednoho Sherlocka na druhého.
Trochu pobledlý Lestrade s nechápavým výrazem ve tváři ho při odchodu z bytu následuje.
„Zajímavé. Nevěřil bych tomu, že něco takového jako jiné dimenze existuje." prohodí Sherlock vedle Johna.
„To přece není možné." řekne John a postaví se. „Cestování mezi dimenzemi a podobný věci jsou jen v seriálech."
„Myslel jsem, že to pro tebe, jako fanouška těch seriálů, bude- zajímavé." řekne Sherlock trochu zmateně.
„No tak promiň, že není!" rozkřikne se doktor. „Promiň, že mi to příjde divný, a že se s tím nedokážu smířit tak snadno jako vy, géniové!" John se naštvaně otočí k věšáku, jako by si z něj chtěl sundat svou bundu, ale ta tam pochopitelně nevisí.
„Kurva!" zařve John vztekle a vyrazí pryč, přičemž za sebou práskne všemi dveřmi, které má po cestě.
„Nebere to zrovna dobře." prohodí Sherlock v křesle a zamyšleně si spojí špičky prstů pod bradou.
„Bylo to dost nabyté ráno i bez tohodle incidentu." odpoví mu Sherlock na gauči a postaví se. „Vzhledem k tomu, že nemáš spolubydlícího, předpokládám, že ložnice v patře je volná."
„Paní Hudsonová tam uklidí." řekne Sherlock klidně. „Je neděle 23. března 2014, devět hodin ráno." dodá, když se jeho dvojník znovu rozhlédne po bytě.
Sherlock z jiné dimenze přikývne hlavou, bez ptaní sebere z háku na dveřích kabát a vyrazí za Johnem dřív, než mu jeho místní verze stačí bránit.