Ocitla jsem se v místnosti, která byla v mnohém podobná té předchozí, jenom v ní chyběl krb, pohovka a prosklená skříň. Zato měla navíc knihovnu a na stěně byla nějaká velká věc, která vypadala, jako ztmavené zrcadlo. Opět jsem si nevšimla, že by někdo byl v místnosti, takže jsem sebou polekaně škubla, když se za mnou ozval cizí hlas.

"Á, tady jsi," promluvil nějaký muž, mohlo mu být něco přes šedesát, sedmdesát maximálně*.

"Kdo-kdo jste?" Opět jsem se zakoktala. V duchu jsem si za to vynadala.

"Já jsem něco jako informátor, i když by se to dalo nazvat i otrokem," řekl a zasmál se svému vtipu.

"Podrobněji ti popíšu, co se tady děje," řekl. iNo konečně/i, poznamenala jsem v duchu.

"Jinak mi můžete říkat Herald, slečno," usmál se na mě. Mezitím, co jsem v duchu přemýšlela, zda mu mám tykat nebo vykat (přece jen byl o nějakých padesát let starší), se postavil z křesla a zamířil ke skříni, která vypadala jako kartotéka. Byla úplně stejná, jako ta ve vedlejší místnosti, jen mnohem větší. Ten chlápek (budiž, Herald) vytáhl nějakou pěkně objemnou složku, pod kterou se úplně celý prohýbal. Objevilo se u mě slušné vychování, tak jsem se zeptala, jestli nepotřebuje pomoc. Když zafuněl "Ne díky," (ale stejně dobře to mohlo být "Dělej nebo za chvilku chcípnu!"), tak jsem si tiše oddychla. Konečně se dotáhnul ke křeslu a na jediný stolek v místnosti tu složku hodil (div pod tou tíhou nerupnul). Otevřel složku a zadíval se na první list.

"Takže, Vaše jméno je Ariana Brumbálová, narodila jste se roku 1885 a žila jste v Plesnivé Hůrce?" Optal se mě.

"Ano," potvrdila jsem.

"Dobře, začátečnické řeči máme za sebou, teď Vám můžu říct bližší informace týkající se Vaši osoby a budoucnosti kouzelnického světa.

Jde o to, že za třicet-osm let po Vaší smrti začne do bradavické školy čar a kouzel (při těch slovech jsem sebou trhla) chodit jistý chlapec. Váš bratr Albus, který tam v té době bude pracovat jako profesor Přeměňování, na něj bude osobně dohlížet, protože bude mít jisté předtuchy o jeho budoucnosti. Ale bohužel ho neohlídá a z chlapce jménem Tom Raddle se stane největší černokněžník všech dob.

A právě Váš bratr bude proti němu nejvíce brojit a snažit se ho zastavit. V roce 1980 se narodí malý chlapec, který je již od narození předurčen porazit Pána všeho zla, který si začne říkat Lord Voldemort. Ten se o věštbě však dozví, ale jenom o první polovině; o tom, kdo by to měl být.

Lord Voldemort se ho pokusí zabít, to se mu však nepovede a na třináct let zmizí. Když se znovu vrátí k moci, bude strašlivější, než kdy předtím.

Harry, ten chlapec vyvolený věštbou, se ho bude pokoušet zastavit, ale při jedné bitvě nešťastně zemře.

Ale samotné zlo nesmí bez dobra existovat, a tak všichni pátrali. I my jsme pátrali, a to jsme nestranní. A konečně jsme něco našli. Našli jsme věštbu, která se týká Vás, mladá slečno." dohovořil. Div jsem neměla otevřenou pusu. Můj bratr že bude bojovat proti největšímu černokněžníkovi všech dob? A co že to říkal o mně? Jaká věštba? Hlasitě jsem polkla a nevěřícně jsem se na něj podívala.

"Jaká věštba?" Zeptala jsem se, stále nechápající realitu.

"Věštba o dívce, která byla zabita jedním z bratrů a která se bojí kouzel," řekl.

"To-to není pravda! Mě zabil ten blonďák, ten Grindelwald!" Vykřikla jsem, ale nejspíš jsem se snažila přesvědčit hlavně sama sebe. Nemohla jsem snést pomyšlení, že mě Albus, nebo nedejbože Aberforth zabil! Ne, to prostě nejde!

Ale Herald nic neřekl, jen se na mě soucitně podívala a já zalitovala, že jsem na něj tolik vyjela.

"Od té doby, kdy jsme vyslechli tu věštbu jsme všichni hledali, o koho by se mohlo jít. Logicky nám došlo, že ta dívka musí být ještě živá, protože když někdo přejde na druhou stranu, už se v žádném případě nemůže dostat zpátky. No, tak se nám aspoň zmenšil počet. A pak jsme Vás konečně našli. Byla to sotva hodina předtím, než jste umřela, no a přirozeně jsme to zapomněli říct Potvrzenkářovi," řekl a pobaveně se zasmál.

"Ale naštěstí jsme si na to vzpomněli a na poslední chvíli jsme mu to řekli a on tě neposlal dál. To by byla pohroma!" Řekl, rozhodil rukama a zase se zasmál. Já bych to jako takovou pohromu neviděla, říkala jsem si v duchu.

"A co mám, ehm, udělat já?" Zeptala jsem se ho, stále nechápající. Podíval se na mě tím způsobem, jakým se vždy jeden dívá na druhého, když plánuje říct něco velkolepého.

"Ty jsi ta, která po smrti Harryho Pottera musí dokončit to, co začal. Ty musíš zabít obávaného Lorda Voldemorta." Řekl a ve skutečnosti to znělo celkem velkolepě. Vykulila jsem oči, neschopna slova.

"Já?" Zeptala jsem se nakonec přihlouple.

"A jak asi? Zle se na něj podívám a on vytuhne?" Snažila jsem se odlehčit atmosféru, ale ve skutečnosti jsem měla nahnáno.

"Slečno, máte skoro třicet let, než se Tom Raddle vůbec narodí a dalších sedmdesát, než budete vůbec potřeba. Myslíte, že se tady někde zašijete do kouta s hezkou knížkou a století se budete nudit? Ne, to opravdu ne. Očekávejte pořádný výcvik, počínaje zítřejším dnem!" Řekl. Ten chlápek zněl tak arogantně, že jsem ho ke konci téměř neposlouchala. Úplně se mi vysmíval. Pche, já mu dám mě zesměšňovat, JÁ nemusím nic, žádný výcvik nebude, trhněte si, pánové! Co mi asi udělají, zabijou mě? Pozdě!

Naštvaně jsem se na něj podívala, ale on už si mě ani nevšímal, šel totiž ke knihovně, odkud vytahoval nějaké knížky, které uložil do dvou krabic a šel s nimi ke mě.

"V těchhle krabicích jsou učební knihy, které si během výcviku budete muset přečíst, učit se z nich či z nich popřípadě vypracovávat úkoly," řekl. Pak lusknul prsty a krabice s puknutím zmizely. Samozřejmě jsem sebou cukla, ale na mou obranu už méně, než když někdo dělal kouzlo předtím.

"Jinak další knihy máte v pokoji. Půjdete těmito dveřmi," ukázal na dveře, "A ocitnete se v chodbě, kde jsou dveře s Vaším jménem. Pokoj máte už celý vybavený, kdyby Vám něco chybělo, dejte někomu vědět, tahle místnost není nikdy prázdná. Tak se mějte, slečno!" Rozloučil se. Ani jsem nepípla, byla jsem stále ještě naštvaná z toho, jak mi přikazoval. Vydala jsem se ke dveřím, otevřela jsem je a spatřila jsem dlouho chodbu plnou dveří. Dala jsem se do chůze a po cestě jsem si četla jména ze dveří. Některá zněla hodně staře, některá zase cizokrajně. A pár z nich bych ani nedokázala vyslovit.

Konečně jsem našla dveře se svým jménem. Otevřela jsem je a spatřila jsem středně velký pokoj, který byl vymalovaný do modra, na podlaze byl šedý koberec a uprostřed pokoje byla obrovská postel. Radostně jsem se usmála, rozběhla jsem se a skočila jsem na postel. Konečně už nejsem v tom temném sklepě! Konečně jsem svobodná!

S úsměvem jsem ležela na posteli, v hlavě myšlenka volnosti.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Vyvrátila jsem hlavu, a tak jsem návštěvníka viděla vzhůru nohama. Byla to nějaká holka, jen o trochu starší, než já. Stále s úsměvem na rtech jsem jí zamávala. Usmála se na mě a pozdravila. Normálně jsem si sedla, čelem k ní.

"Jak se jmenuješ?" zeptala se mě.

"Já jsem Ariana, a ty?" zeptala jsem se jí na oplátku. Zdála se být velmi příjemná. Možná bychom mohly být i kamarádky. V duchu jsem se zaradovala, imoje první kamarádka vůbec!/i

"Já jsem Eva Braunová*, narozena 1776. Nevíš, jaký je rok?" Zeptala se. Byla jsem překvapená. Ona už tu je přes jedno století? Wow!

"Páni, jsi tu už tak dlouho" Jak to můžeš vydržet? Jo, promiň, je rok 1899, téměř dvacáté století!" Informovala jsem ji.

"Cože? Jsem tu už sto let? Sice mi říkali, že tu čas plyne jinak, ale takhle jinak? Myslela jsem, že tu jsem něco okolo deseti, ale sto let?" Říkala nevěřícně.

"Takže podle všeho tu budu ještě chvilku, než mě pošlou zpátky na zem. Super!" Zajásala a usmála se na mě. Úsměv jsem ji opětovala, ale pak mě něco napadlo.

"Hele Evo, taky tě tady nějak cvičili? Mě ten chlap říkal, že počínaje zítřkem mě tady budou cvičit," optala jsem se jí.

"Herald, že?" Zeptala se. Jenom jsem přikývla.

"Jó, on straší každého. Ale jinak jsou tady všichni hodní, nebudou tě nějak zvlášť honit. Ale budou tě připravovat na tvou roli. Ne! Neříkej mi, jaký máš úkol, to nesmíme. S největší pravděpodobností máš úkol několik desetiletí po tom mém a já nesmím znát budoucnost, nikdo nesmí. Dokonce ani oni neví, co se stane, jenom sem tam vidí nějaké útržky. Už tak je dost, že nám říkají, co by se stalo, kdybychom nezasáhli," řekla.

"Naučila jsem se tady perfektně německy, původem jsem totiž angličanka, naučila jsem se chovat jako němka a zasvětili mě to historie rodiny, do které přijdu. Nemůžou mě jenom tak hodit k nejbližšímu baráku a říct: Běž změnit budoucnost, spoléháme na tebe!" Zasmála se.

"Musí všem změnit paměť, vytvořit vzpomínky na mě. Prostě jako bych tam byla odjakživa," po celou dobu jsem pokyvovala hlavou, ani jsem si to neuvědomila.

"A to tě tady těch sto let jenom učí? Nic jiného neděláš?" Zeptala jsem se na otázku, která mě zajímala nejvíc.

"No vlastně se tady ani nic jiného dělat nedá. Občas přijde někdo nový, ale není to zas tak často. Když jsem tu přišla já, byli tu samí suchaři, třeba i ze třináctého století. Mluvili strašně divně, skoro se jim nedalo rozumět. Už jak jsem tu přišla, tak tu byl jeden chlápek, který se pořád držel za oko, jakoby nemohl uvěřit, že ho má vyléčené. A taky mluvil dost podivnou hatmatilkou, naštěstí odešel krátce po tom, co jsem přišla. Teď je tady šest lidí, ale nikdo se tu nějak zvlášť s nikým nebaví. Maximáně se pozdravíme na chodbě nebo když přijde někdo nový, tak ho zasvětíme do chodu věcí. A proto jsem tak ráda, že jsi přišla ty, konečně někdo, kdo se více blíží mé době!" Zajásala Eva. Po celou dobu jsem se na ní usmívala, nevěda, co odpovědět.

"O-ou, už musím jít, mám školení!" Řekla, když se podívala na hodiny, a už jí nebylo.

Poprvé od doby, co jsem přišla, jsem se poprvé pořádně podívala na svůj nový pokoj. Naproti postele byla knihovna, která byla už skoro celá zaplněná. U knihovny stály ty dvě krabice, které mi tu Herald poslal. Vedle knihovny byla šatní skříň, a když jsem k ní došla, zjistila jsem, že je z půlky plná. Vedle skříně stál kosmetický stolek a u něj bylo zrcadlo. Postavila jsem se před něj a podívala se.

A tam byl někdo, koho jsem neznala. Byla tam holka s modrýma očima, ale jinak neměla nic společného s tou dívkou, kterou jsem tam viděla před osmi lety, kdy jsem se se zrcadlem setkala naposledy.

Zvedla jsem ruku ve snaze si zastrčit spadlý pramen za ucho, jenže dívka v zrcadle udělala to samé. Zamávala jsem ji, a ve stejné sekundě ona zamávala mě. Chtěla jsem si šáhnout na její obličej, ale místo toho jsem narazila na studené sklo. Chtěla jsem se jí dotknout, abych věděla, že je skutečná, ale místo toho jsem to byla já. Byl to můj odraz v zrcadle. Poslední vzpomínku na odraz malé copaté holčičky s vypoulenýma očima a sladkým úsměvem vystřídala starší, ztrápenější holka se zničenými vlasy a s něčím, co vzdáleně připomínalo nepatrné pohnutí koutků.

Ta dívka v odraze jsem byla já a udělám cokoli, aby se tam ta chudinka už nikdy neukázala. I kdybych se třeba musela naučit kouzlit.

Ale všechno popořadě, čemu se dá vyhnout, tomu se vyhnu. A taky nemusím začínat hned dneska, ne?

* Herald: .

** Eva Anna Paula Braunová - Hitlerová, den po svatbě s Hitlerem oba spáchali sebevraždu. .