Kapitola 3 - Dopis

Harry leknutím uskočil. Blesk prosvítil noční oblohu jako den a jasně ozářil ten obličej. Málem vykřikl hrůzou, ale rychle se ovládl a podíval se pozorněji. Nebyla to lidská tvář, byla to sova!

Harry otevřel okno a pustil sovu dovnitř. Místo aby třepetala křídly a začala houkat, jak očekával, vletěla zvolna a tiše, jako kdyby chtěla udržet svou přítomnost v tajnosti. Harrymu bylo jasné, že ta sova musí nést Weasleyovým něco důležitého, proto ji nechal sedět na své paži a kráčel s ní dolů.

Světlo přicházející z přízemí dokazovalo, že tam někdo je a Harry doufal, že je to pan a paní Weasleyovi, aby jim mohl dát tu sovu. Jak přicházel blíž ke dveřím, najednou zaslechl hlasy. Byli to pan a paní Weasleyovi a mluvili spolu.

"Já prostě nevím, Arture," říkala paní Weasleyová svému manželovi, "nezdá se mi to jako ta věc, o které mluvíš."

"Jinak to není možné Molly," odpověděl pan Weasley, "Jediní lidé, kteří věděli o černém fénixovi byli buď oběti útoku Ty-víš-koho nebo členové ministerstva Kouzel během té hrozné doby. Takže jak o něm mohli vědět, aniž by jej viděli? Takže buď ho jeden z nich viděl, nebo…"

"Nebo? Nebo co?" zeptala se.

"Nebo ho viděl Harry a nechtěl nám to říct přímo."

Harrymu se zastavilo srdce a celé tělo ztuhlo. Podezřívají ho!

"Počkej Arture, proč by něco takového dělal?"

"Správně, proč sem Harry především přišel. Vsadil bych se, že se nás hlavně chtěl zeptat, potom se začal bát, že když se zeptá, co si o něm budeme myslet a tak přišel s tím příběhem, že to viděl dalekohledem."

"Dobrá," přikývla paní Weasleyová, zněla trochu rozzlobeně, "Harry mi řekl důvod, proč tu je – protože Dursleyovi odjeli na Havaj a on nechtěl zůstat s paní, co ho měla hlídat."

"Molly, mám dost zkušeností s mudly, abych věděl, že nestrpí takovéhle spontánní výlety. Jakýkoli výlet, tím spíš na Havaj, pro ně nepochybně znamenal léta plánování." Oba tam asi minutu tiše stáli a uvažovali o poznámce pana Weasleyho.

"Dobře, když to opravdu viděl," řekla paní Weasleyová tiše, "co bychom s tím měli dělat, Arture?" Pan Weasley si mnul bradu a Harry mohl cítit jeho přemýšlení.

"Nevím Molly, vážně nevím. Černý fénix znamenal v mém životě jen jednu věc: Ty-Víš-Koho. Byl to jeho symbol před Znamením zla a pomáhal mu ve všem ničení, kde se objevil. Jestli ho viděl, buď je Ty-Víš-Kdo blízko nás nebo sleduje Harryho."

Harry se rozhodl, že to není nejlepší chvíle zbavit se sovy, tak zamířil nahoru a celou cestu přemýšlel, o čem pan a paní Weasleyovi hovořili. Zjevně něco věděli o černém fénixovi a nechtěli mu to říct. Proč? Proč si každý myslel, že je stále dítě? Jasně, legálně nebyl ještě dospělý, ale už čtyřikrát stál proti Voldemortovi a pokaždé nejlépe obstál. Proč s ním nemohli dospělí jednat s větším respektem?

Sova přistrčila dopis k Harryho prstu a způsobila mu malou bolest. Harry zatřásl prstem, a jak to udělal, dopis spadl sově z nohy. Harry se podíval na schody a uviděl svoje jméno napsané na malé obálce, ne pana nebo paní Weasleyových. On snad byl ten dopis pro něj!

Harry popadl dopis i sovu a běžel s tím do Ronova pokoje, velice opatrně a tiše, aby ho nevzbudil. Sedl si na postel, otevřel obálku a vyňal z ní malý kousek pergamenu. Stálo tam:

Buď sám v průčelí domu tvé tety a strýce dnes o půlnoci.

To bylo všechno. Nebyl tam ani podpis, takže nemohl zjistit, kdo to poslal. Pak to Harrymu došlo. Ten dopis musel přijít z Bradavic, říkal Harrymu, aby zůstal se svým strýcem a tetou po zbytek léta.

Brumbál ujišťoval Harryho, že použil velice mocné kouzlo, takže kdekoli by byl s rodinou, nic se jej nemohlo dotknout. Teď, když Voldemort znovu povstal, nejspíš Brumbál usoudil, že dokonce ani Weasleyovi jej nedokáží dostatečně ochránit. Brumbál mohl najít způsob, jak dostat Dursleyovi zpátky a zůstat s ním, dokonce třeba až z Havaje.

Ale jestli byl ten dopis z Bradavic, proč neměl Bradavickou pečeť nebo profesorův podpis, aby věděl, kdo to posílá? Harry hádal, že mu to posílali ve spěchu a neměli na to všechno čas.

Byl sám, nevzbudil Rona, ale naškrábal pro něj vzkaz, kde mu sdělil, že byl nucen se vrátit a zůstat s Dursleyovými do konce prázdnin. Harry hodil svůj kotlík na koště (se všemi jeho věcmi v něm) a vyrazil na cestu do přízemí.

Pak si vzpomněl, že tam dole chodí pan a paní Weasleyovi a řeší otázku fénixe. Harry byl opravdu na setkání s nimi příliš unavený. Musel najít jiný východ.

Rozhlédl se po Ronově místnosti a uviděl okno, kterým vletěla sova. Zaujímalo skoro polovinu zdi, takže by se jím mohl protáhnout se všemi svými věcmi. Harry přešel k oknu a otevřel ho. Ostrý noční vítr se do něj opřel, až začal cvakat zuby. Harry vyhodil Hedviku (které již bylo dost dobře na to, aby mohla létat) ven z okna a pak vyskočil za ní. Oba letěli tak rychle, jak jen mohli na místo, odkud chtěl Harry uniknout.

Bylo chvíli po půlnoci, když Harry konečně dorazil k Dursleyovým. Zabralo mu to méně času než cesta tam, nemusel dekódovat Ronovu mapu, protože si pamatoval celou cestu. Seskočil ze svého koštěte a sedl si na pilíř před Dursleyovic domem, cítil se neobyčejně zklamaný a nešťastný

Harry čekal jen několik minut a málem už usnul, když tu zaslechl kroky blížící se z dolní ulice. Postavil se a zkoušel přicházejícího zahlédnout. Je to Brumbál? Hagrid? Kdo?

Harry vzal své věci a šel směrem k té postavě. Jak se dostal blíž, viděl na ulici a ve chvíli kdy uviděl kdo to je, otočil se a snažil se uniknout opačným směrem nejrychleji, jak to bylo možné, aniž by byl spatřen.

"Harry? Harry Potter? Jsi to ty?" ozval se skřípavý hlas za ním. Ten hlas patřil paní Figgové, ženě, u které ho chtěli Dursleyovi nechat. Nemohl zkoušet utéct, na to bylo příliš pozdě, viděla ho. Tak alespoň zůstal stát, kde byl a čekal, až k němu dojde. Za pár vteřin stanula vedle něj.

"Nu, ahoj Harry!" řekla. "To je fantazie setkat se tady teď s tebou!"

"Dobrý den, paní Figgová," odpověděl Harry s povzdechem.

"Oh, proč vzdycháš Harry?," zeptala se.

"No, jenom jsem si myslel, že tu někoho potkám a -" Přerušila ho:

"Dobře, to je moc hezké Harry," řekla. "Neměl bys chuť na horký čaj a nějaké koláčky? Vypadáš hrozně prochladlý."

To byla pravda. I když byla letní noc, byla mu zima. Ve skutečnosti, když si to uvědomil, promrzl víc, než si připouštěl. A nakonec, pomyslel si, dům paní Figgové není tak daleko odtud a kdokoli by přišel, mohl by jej vidět oknem a vrátit se sem.

"Ano," řekl Harry.

"Výborně," řekla paní Figgová. Šla napřed ke svému domu, který vypadal zrovna tak, jak si ho Harry pamatoval. Měl dokonale zelený trávník s růžovým plameňákem umístěným úplně na konci plotu, jako kdyby strážil obydlí.

Když paní Figgová odemkla, neslyšel obvyklý zvuk, který očekával. Paní Figgová měla spoustu, spoustu koček, jako mívají staré ženy a kdykoli otevřela dveře, ozvaly se všechny kočky jednohlasně svým ‚mňau', jako kdyby ji zdravily. Tentokrát nicméně, když vešla, bylo tam jenom ticho. Harry hádal, že musí mít všechna zvířata ve sklepě nebo co.

Vstoupili až do domu. Harry začichal, ještě jednou, ale necítil ani jednu kočku. Cítil jenom koláčky a čaj, který se vařil. Než se jí stačil zeptat, co se stalo s kočkami, položila mu otázku:

"Tak Harry, jak ti je?" zeptala se mile. Její hlas byl nezvyklý. Najednou už nebyl tak slabý a starý, ale silnější a hlasitější.

"Oh, dobře," odpověděl, neodvážil se jí říct nic o fénixovi, Bradavicích nebo čemkoli kouzelném. "Um, paní Figgová můžu se na něco zeptat?"

"Samozřejmě Harry," odvětila stejným hlasem.

"Um, kde jsou všechny kočky?" Paní Figgová se na Harryho podívala a usmála se.

"No Harry," řekla, ještě s úsměvem, "Musela jsem je dát pryč."

Harry nechápal, jak se mohla zbavit svých jediných přátel a zmateně se zeptal: "Ale proč? Proč jste je vyhodila?"

"Protože," vysvětlovala, "Mám teď psa."

Harry, který měl moc rád psy, se usmál a následoval paní Figgovou, jenž ho zavedla do kuchyně. Právě uprostřed kuchyně byl černý pes, který před Harrym přívětivě vrtěl ohonem. Musel nějak pokračovat v konverzaci, proto se zeptal: „Jak se jmenuje?"

"No," pokrčila rameny paní Figgová, teď skoro se smíchem, "Používám jméno, jak si sám říká: Sirius Black."