Chapter 2

Stála uprostřed strážnice a dohlížela na ozbrojení skupiny, kterou měla vést při obranné akci. Většina jejich nejlepších bojovníků strážila nejkritičtější místa, pravidelně napadaná pavouky anebo obhlíželi severní hranice. Nakonec vybrala asi patnáct mužů. Hlavně těch, kteří mohli být postradatelní v paláci. Přece jenom musela mít značnou sílu v záloze, kdyby jejich zátah nevyšel.

I když to vůbec nepřipadalo v úvahu. V lese je nemohl přemoci nikdo. A už vůbec ne lidé. Ušklíbla se, moc dobře si tohoto vědoma.

Naposledy zkontrolovala, jestli má plný toulec a jestli je luk ve správném nátahu.

„Almione," oslovila elfa s táhlou jizvou po tváři, „vezmeš si polovinu mužů a půjdete napřed, nechci, aby nás překvapila nějaká lesácká past. My se dostaneme na druhou stranu stezky. Až je najdeme, obklíčíme je a zaútočíme." Přehodila si luk přes rameno a rozešla se ven ze zbrojnice.

„A ještě něco, král chce minimálně jednoho zajatce," ve dveřích pokynula několika netrpělivě čekajícím elfům, „vy jdete se mnou. Ostatní s Almionem."

Když se otočila, stanula tváří tvář princi Temného hvozdu. Svíral v ruce luk a pousmíval se pravým koutkem úst.

„Co kdyby výsostné právo velet napůl tvému útoku dostal králův syn?" Zeptal se a neušlo mu, jak se Almion zatvářil. O Legolasově horlivosti nebylo sporu. Vždy se rád připojil k bojům a neochvějně stál v prvních řadách.

Zvláště se rád přidával ke skupinám, které vedla Tauriel.

Nejenže pronikali nejhlouběji do lesa, až za hranice říše, takže se od takových podniků dalo slibovat dobrodružství a pořádný boj, ale poslední dobou si princ uvědomoval jak je mu sympatická její přítomnost. Chvíle, kdy můžou společně bojovat anebo mluvit.

I Tauriel si zvykla, že je jí nablízku. Zprvu proti tomu měla pár výhrad. Snažila se ho všemožně odradit a radila mu, ať raději setrvává na hlídkách, když se chce nějak zapojit k bojům. Brala to tak, že Legolas je někdo, koho musí bránit všichni elfové vlastním životem a proto se soustředí na jeho bezpečí, víc než na samotný boj.

Ale Legolas jí během několika dnů vyvedl z omylu. Nepřál si žádné jiné zacházení a nikomu neposkytl důvod ochraňovat ho. Bil se jako lev. Pouštěl se do riskantních kousků, pomáhal jí se strategii, ošetřoval zraněné, hodnotil situace, vymýšlel plány na vyčištění a obsazení většího území, snažil se přispět snad ke všemu.

Dřív jí byl oporou a spolubojovníkem, ale spíš jako princ ke kapitánce stráží. Když nad tím ale přemýšlela teď, byl jí už hlavně přítelem. Takovým, na kterého se mohla ve všem spolehnout.

„Pokud si to králův syn přeje," přiložila si levou dlaň na srdce a naoko vážně sklonila uctivě hlavu.

„Ano, přeje, kapitánko!" Opětoval jí stejným tónem. Chvíli se přeměřovali pohledy, dokud se jim po tváři nezačali rozlévat úsměvy, které rychle skryli.

„Výborně. Druhá polovina následuje Legolase. Jdeme!"

Co nejkratší cestou se dostali ke stezce. Tam se rozdělili, osm po jedné straně stezky. Nedaleko leželo místo, kde našli střeleného jelena. Na dlouho neudržované stezce se byli jasně patrné stopy.

Legolas se znovu sehnul k stopám. Přejel dlaní po jedné z nich a chvíli jí pozoroval.

„Tauriel," mávnutím jí naznačil, aby přišla blíž, „tohle není lidská stopa. Je moc široká a …"

Přerušil ho táhlý výkřik.

Stopy jakoby přestali existovat. Bezpochyby zaslechli ty vetřelce.

„Rychle! Za nimi a obklíčit je!" Velel Legolas a sám vyšplhal po nejbližším stromě do jeho mohutných korun a rozběhl se směrem křiku. Kapitánka pár sekund sledovala jeho mrštnost, než vyrazila za ním.

Cítil pod nohama pavučiny, kluzké a čerstvé, se houpali mezi silnými větvemi. Pod sebou už slyšel, někdy i zahlédl pavouka. Čeho si ale nemohl nevšimnout, jejich velkých těl ležících na zádech se zkříženýma nohama ve vzduchu.

Ať byli ti vetřelci kýmkoliv, vypořádat se s hordou pavouků pro ně zřejmě neznamenal problém.

Chtěl už vědět, co jsou zač! Rozběhl se rychleji a krátkým skokem překonal vzdálenost mezi větví a tlustým vláknem pavučiny, na jejímž spodním konci se spouštěl dolů pavouk. Několikrát se zatočil dokola, pak pod nohami ucítil masité tělo pavouka. Jedním silným nátahem mu prohnal šíp hlavou. Sklouzl z něho a téměř v leže pod dalším, kterého zabil podobně.

Zasadil do tětivy ještě jeden šíp, ten namířil do tváře trpaslíkovi. „Nemysli, že bych tě nezabil, trpaslíku." Pronesl a cítil, jak ho pírka šípu lechtají na tváři.

Z okolních stromů seskákali další elfové a teď všichni mířila na skupinu trpaslíků.

„Bylo by mi potěšením!" Nedokázal spolknout nenávistnou poznámku.

Nechápal, co dělají tito horští tvorové v Temném hvozdě. Ale ať už tady slídí kvůli čemukoliv, nepřinese to jistě nic dobrého. Trpaslíci sebou po staletí nosili pouze zhoubu a zanechávali za sebou mrtvé. A jen kvůli své chamtivosti.

Ani se nepohnul, stále mířil tmavovlasému trpaslíkovi do tváře a sledoval jak pomalu spouští tasený meč podél boku.

„Pomoc!" Ozvalo se další zařvání. Těsně pod ní! Přeskočila z větve na větev, podívala se dolů a pohled upřela na záda utíkajícího pavouka.

„Kili!" Zazněla odpověď na volání. Tauriel přeskočila z větví na pavoučí hřbet a šípem zasáhla další odpornou buclatou stvůru. Seskočila na zem, do kotoulu, ještě v něm tasila dýku. Už na nohách jí zabodla mezi osm odporných očí postřeleného pavouka. Hrdlo podřízla dalšímu, který se k ní blížil zezadu. Potom neomylnou střelou zasáhla třetího, ten ohrožoval trpaslíka, co křičel o pomoc. V tu chvíli si ani moc neuvědomovala, že to byl opravdu trpaslík! Nad tím bude moct přemýšlet později.

Pohledem na něm ale zaváhala moc dlouho, už nestihla vyslat další šíp, takže se opět musela bránit nožem.

„Hoď mi dýku!" Dožadoval se trpaslík a zoufale k ní napřáhl ruku.

„Rychle!" Mávla rukou s lukem, aby si udržela pavouka od těla. „Jestli si myslíš, že ti dám zbraň, trpaslíku," proťala odshora dolů pavoukovo hrdlo a vrhla nuž s otočkou přes rameno, „tak se pleteš!" Hozená dýka našla svůj cíl mezi očima posledního útočícího pavouka.

Až teď si dovolila delší pohled na trpaslíka. Byl určitě mladý, ani neměl pořádné vousy. Ale stejně jako ostatní byl malý a zavalitý. A stejně jako všichni z jeho rasy, určitě i on byl chamtivý a pokud hledal něco v jejich lese, neznamenalo to nic dobrého. Znala povídání o tom, že tam kde je trpaslík, je i smrt.

Odvrátila se od něj, přikázala ho ale svázat a přidat k ostatním.

Legolas mezitím už velel k jejich prohledání, sám stál nad jedním vousáčem a prohlížel si něco, co mu vzal. Nevšila si co, musela projít okolí a ujistit se, že nejsou v ohrožení.

„Jsou pavouci mrtví?" Promluvil naléhavě Legolas, když skončila s obhlídkou.

„Ano, ale přijdou další," zúžil oči a tázavě naklonil hlavu, „ jsou čím dál troufalejší." Dodala a chtěla ještě pokračovat, ale jeden z elfů přinesl princi meč. Krásně kovaný, lesklí a ladný. Potěžkal jej v ruce, stačil mu jen krátký pohled a věděl. „Tohle je elfská čepel. Ukutá mým lidem." Prohlížel si celou délku ostří a přehodil meč z ruky do ruky.

„Jak si k tomu přišel?" Otázal se černovlasého trpaslíka, nejspíš vůdce, podle chování ostatních.

„Ten meč, jsem dostal." Odpověděl se zaťatými zuby. Legolas musel ovládnout svou ruku, aby meč k trpasličímu krku pouze přiložil.

„Takže nejen zloděj, ale i lhář." Ostří odtáhl a promluvil na elfy.

„Připoutejte je k sobě! Vracíme se do paláce!"

Cestou zpět kráčel vzadu, vedle Tauriel. Ale oba mlčeli. On přemýšlel nad tím, jestli s emu to jen zdálo, nebo opravdu zaslechl jméno Thorin. Ona nad tím, jak s trpaslíky naloží král a co tohle všechno znamená, co se děje tam venku za hradbou stromů.