„Bonnie!" nahlédla jsem dolů a uviděla Kaie jak běhá okolo žebříku a hledá mě. Zapískala jsem na něj a on vzhlédl.
„Tady jsi!" vylezl na žebřík a za chvilku byl v domku.
„Co tu děláš?" zeptal se mě a já se na něj zaraženě podívala.
„Dobře, co provádíš?" podíval se na listy v mých rukách a já na něj mrkla.
„Nech se překvapit, a co tu děláš ty?" Kai se nadechl.
„Hledám tě, tvoje babička má o tebe strach, neviděla tě už několik hodin." pověděl vyčítavě a já se usmála.
„Já vím, já ji taky neviděla několik hodin." řekla jsem popravdě a otočila se k němu.
„Na to, že ti je už deset se chováš jako pětiletá." složil si nadutě ruce na hrudi a já se zasmála.
„Kai, to je v pořádku, to je taková hra. Babička ví, že bych nikam neutekla. Vlastně ani ty bys mě neměl vidět." položila jsem listy na hromádku.
„Můžeš mi už říct, co tu s těmi listy děláš?" podíval se na moji hromádku a já se na něj uculila.
„Říct ne, ale můžu ti to ukázat, prosím, nelekni se." podívala jsem se starostlivě na Kaie a ten nedočkavostí ani nedýchal. Nadechla jsem se a dlaň napřímila na listy. Chvíli se nic nedělo, ale když jsem se pořádně soustředila, listy se začaly zvedat a proplouvali vzduchem okolo nás, jako kdyby zrovna padali ze stromu. Kai na mě zíral a přitom se usmíval. Opětovala jsem mu úsměv.
„Ty ses naučila používat magii." vypískl a já se zasmála.
„Od kdy?" netrpělivě se zeptal a já štěstím, že to konečně někdo ví zatřásla hlavou.
„Od rána, vstala jsem, a když jsem se protahovala, zjistila jsem, že za mnou levituje peřina." Kai vyprskl smíchy.
„Nesměj se, já byla v šoku, nevěděla jsem, jestli mám křičet nebo utíkat, když nepoužíváš magii, nevíš, jestli tvá peřina není zlý tvor, který tě nechce sníst." Kai se usmál a já byla ráda, že to konečně někdo ví.
Probudil mě závan něčeho ledového na paži. Otevřela jsem oči a mé zorničky zaregistrovali otevřené okno dokořán. S leknutím jsem vyskočila z postele a šla zavřít. Podívala jsem se na budík a málem to se mnou šlehlo, dvacet minut po půlnoci mi naznačovalo, že můžu klidně ještě spát, ale šok, z toho co se celou dobu děje mi v tom bránil a tak jsem probděla skoro celou noc.
Když začalo svítat, cítila jsem, jak na mě dosedá únava, avšak teď už jsem spát nemohla. Vstala jsem pomalu z postele a podívala se do zrcadla, neznala jsem pro tu osobu za sklem lepší jméno, než oživlá zombie. Prohrábla jsem si rozcuchané vlasy a pomalu se dobelhala na snídani do kuchyně, protože jsem potřebovala alespoň trochu kofeinu, abych se probrala. Babička ještě spala, což bylo skvělé, neboť na kafe v mých rukách byla zvlášť alergická. Nalila jsem si do hrnku horkou vodu a trochu té božské tekutiny polkla, necítila jsem se sice míň hrozně, ale za to jsem, alespoň o trochu víc vnímala své okolí.
Po vyučování jsem si konečně sedla k obědu a snažila se nepřemýšlet nad těmi divnými sny a nad Kaiem, když v tom si ke mně přisedla Caroline, která se mě hned začala ptát už asi po desáté za tenhle den, jak se mám.
„Dobře. Líp už to ani nejde." ironicky jsem poznamenala, ale ona si toho ani nevšimla.
„To je skvělé, víš, co se mi stalo? Ten nový kluk mě pozval na rande. Prý jsem moc hezká a inteligentní." zachichotala se a já nevěřila tomu, že mi to přišlo otravné.
„To je super Caroline." opřela jsem se hlavou o svou ruku a druhou se s vidličkou rýpala v obědě.
„A víš, co jsem dostala z té písemky, ze které jsem měla takový strach Ačko." je pravda, že z toho jsem měla trochu radost, ale stále mi to přišlo banální.
„Neuvěříte, kdo mě pozval na rande!" zvolala Elena a já už se ani neotáčela.
„Kdo?" vyzvídala Caroline a já protočila oči. Vážně se musela zeptat, vždyť nám by to stejně řekla.
„Ten NOVÝ kluk." protočila jsem oči v sloup.
„Jak ten NOVÝ KLUK?" zavřeštěla Caroline a mě až teď došlo, že o něm mluvila taky.
„No ten, který tu přišel minulý týden." začala nechápavě Elena a Caroline se postavila ze židle.
„To vím, ale on pozval mě!" zaječela a El se stáhla.
„To asi těžko, teď se zeptal mě, řekl, že jsem krásná a moc chytrá."
„Krásná? Ty? Jako Fakt?!" Caroline zužila oči a začala ukazovat prstem na Elenu.
Elena ji chytla za tu ruku a začali se prát. Teda jestli se to jako praní dá vůbec nazvat.
„Ty malá mrcho!" vypískla Car a já hlavou praštila o stůl to jediné, co jsem potřebovala, bylo, aby se tu začaly ty dvě prát o nějakého evidentně, naprosto blbého kluka.
„A co jsi ty? Neviňátko? To těžko!" zařvala na ní Elena. Měla jsem pocit, že mi rupne hlava, do chvíle co jsem to nevydržela.
„Dost! Chováte se jak dvě ukňouraná mimina! Bože jste kamarádky, a jestli Vás dokáže napálit i jeden naprosto zdegenerovaný pitomec, tak to vaše přátelství asi nemá tak pevné základy!" vybuchla jsem a jediné, co jsem viděla před tím, než jsem utekla, byli jejich šokované výrazy.
Vletěla jsem domů a zabouchla dveře od svého pokoje. Neměla jsem chuť se s nikým bavit. Postavila jsem do kruhu svíčky a sedla si na podlahu. Věděla jsem, že vyhledávací kouzlo nebude působit, protože Kai není tak pitomý, aby se před ním nějak nebránil. Proto jsem zkusila něco jiného.
„Voco cogitatio circulus ontos magus." zašeptala jsem a mé okno se s bouchnutím otevřelo dokořán. Sepjala jsem ruce na kolenou a snažila se opakovat.
„Voco cogitatio circulus ontos magus." světlo svíček začalo silně blikat a já cítila, jak se mi točí hlava.
„Voco cogitatio circulus ontos MAGUS." měla jsem pocit, že mi z nosu zase teče krev a mě došlo, že to moc dlouho nevydržím.
„VOCO COGITATIO CIRCULUS ONTOS MAGUS!" vykřikla jsem a náhle jsem ztratila vědomí.
Doufám, že se vám kapitola líbila :)
bonxkai-forever
