Kapitola 3 – Heaven can wait
Snape zasténal, jakmile se sluneční světlo snažilo prodrat jeho zavřenými víčky. Merline, kolik bylo hodin? Natáhl se pro hodinky na nočním stolku a maličko otevřel oči, aby zašvidral na ciferník. Zasraně, pět třicet! Výhoda spaní ve sklepení byla ta, že ho slunce nikdy nevzbudilo, ale znamenalo to, že pro něj bylo nemožné spát na světlých místech.
Posadil se a znovu zasténal. Kolik vína včera večer vypil? Asi celkem dost, pokud ho neklamou vzpomínky na rozhovor. Hermiona se ukázala být někým, s kým se dá normálně mluvit. A zřejmě tuto vlastnost nalezla i v něm, což byla pro něj naprosto nová zkušenost. Odhalení o jejím milostném životě v každém případě vyvrátila jakoukoli přetrvávající domněnku, že byla ještě jeho studentkou.
Spustil nohy z postele a přemýšlel o ranním bitevním plánu. Napřed kouzelný lektvar proti kocovině, pak sprchu (s použitím Ševelissima, abych nerušil Hermionu), pak káva. Rozhodně káva.
O patnáct minut později šmejdil Snape tiše v kuchyňských skříňkách. V milostivě krátkém sledu našel mletou kávu, šálky i konvici a brzy nato místnost zaplnilo lahodné aroma spařeného kofeinu. Během čekání zabrousil do obývacího pokoje, otevřel dveře na verandu a zhluboka dýchal svěží vzduch ze zahrady. Ranní koncert ptáčků zpěváčků pomalu utichal, avšak na špičce dubu spolu ještě zaníceně soutěžili drozd s kosem.
Hermionina velká kočka přicházela zarosenou trávou směrem k němu, a pak se s výrazem plným očekávání na svém pomačkaném obličeji posadila k jeho nohám.
„Ne ne," řekl přísně Snape. „Jestli hledáš žrádlo, počkáš pěkně na paničku. Nevypadáš jako vyhladovělý. Skutečně se domnívám, že jsi strávila celou noc terorizováním zdejší zvířeny."
Křivonožka provedl kočičí ekvivalent znuděného pokrčení rameny a okolo Snapeových nohou se protáhl do domu, kde mrštně vyskočil na židli a začal s ranní toaletou. Snape ho následoval dovnitř a začal s příjemnou úlohou – výběrem knihy k ranní kávě.
Hermiona sešla dolů v sedm. Horká káva byla vítaným pohledem. Nalila si do šálku a vydala se hledat svého bývalého profesora. Našla ho vsedě, naprosto ponořeného do knihy na lavičce ve slunné části zahrady.
„Bréráno," zavolala tiše, když se k němu blížila. Snape zvedl ruku na pozdrav, avšak od knihy nevzhlédl, takže potichu přišla a posadila se naproti němu. Stáhla nohy pod sebe, zavřela oči a popíjela hořký, životadárný nápoj. V zadní části hlavy se ještě trochu ozývalo bušení bolesti. Uslyšela Snapea, jak zavírá knihu, a otevřela oči, aby na něho tázavě pohlédla.
„Sémantika a čarodějnictví?" zeptal se a otočil hřbet knihy jejím směrem. „Jedna z tvých knih – četla jsi ji?"
„Ani jsem nevěděla, že ji mám!" odpověděla se smíchem.
„Je to opravdu fascinující," pokračoval. „Autor píše o efektu, který má řeč, kterou hovoříme, na to, jak dokážeme používat magii: Stejně jako řeč formuje myšlenku, formuje také přesnou formu akce, která způsobí kouzlo. Ačkoli slova pro kouzla byla mezinárodně přizpůsobena, může naše mateřská řeč ovlivnit to, jak využíváme své myšlenky ke zformování magické energie. Tak jako v angličtině není slovo pro německý výraz ‚Schadenfreude'* nebo pro waleské slovo ‚hiraeth', mohou být zjištěny jemné rozdíly v magickém efektu u různých národností."
* Pozn. překladatelky: v angličtině není, ale tralalá, v češtině ho máme, je to ‚škodolibost'. ‚Hiraeth' je waleský výraz a znamená toužit po místě, osobě nebo době, která někdy v minulosti existovala.
Hermiona se nechala unášet Snapeovým melodickým hlasem, ale nyní si uvědomila, že asi čeká na odpověď.
„To zní opravdu zajímavě, ale myslím, že to více ocením, až budu skutečně vzhůru."
„Dobrý bože, tvrdíš, že ten neustále vychvalovaný grangerovský mozek neběží čtyřiadvacet hodin denně na plný výkon?" odpověděl Snape. Zvednutí koutků úst ozřejmilo, že ji chce poškádlit a ne se jí vysmívat.
Hermiona zúžila oči a pevně na něj pohlédla.
„Zjevně ne, neboť mě ani nenapadá žádná urážlivá odpověď. Místo toho zvolím důstojné mlčení. Vrať se ke své knize a já se zatím probudím." Zamávala na něho povýšeně rukou.
Snape si tiše odfrknul a udělal, co mu poručila.
Dopoledne zase pracovali u stolu v zahradě.
„To je fotka Penbryn Hall," oznámila Hermiona a posunula ji přes stůl ke Snapeovi. „Markovovo venkovské sídlo v blízkosti Builth Wells ve středním Walesu. Markovova žena Helen ho zdědila po smrti svého otce. Zemřel na srdeční infarkt krátce po tom, co poznala Markova."
„Velmi praktické," odpověděl suše Snape.
„Naprosto. To smutné na tom je, že jsem s ní po telefonu mluvila ohledně tohoto víkendu a zněla opravdu mile. Bůh ví, jak k Markovovi přišla."
„Mohl by to být jakýkoli důvod – osamocenost, záliba v exotických cizincích nebo tě třeba zmátla a je to odporná ženská. S velkou pravděpodobností nemá tušení o Markovově pravé tváři. Popřípadě to ví a je jednou z těch zaslepených žen, které si myslí, že mohou svého muže změnit."
„Máš naprosto fantastické porozumění pro ženskou psyché! V každém případě na to přijdeme už brzy. Jo, tak mě napadá – umíš jezdit na koni?"
Snape na ni podezřívavě pohlédl a nakrčil čelo.
„Na koni už jsem jezdil, ale je to mnoho let zpátky. Předpokládám, že pro tuto otázku existuje nějaký důvod."
„Přislíbila jsem Helen, že přijedeme v sobotu ráno, abychom se vyhnuli londýnskému provozu, ovšem ve skutečnosti kvůli tomu, abychom měli dostatečné množství času se tam porozhlédnout. Navrhla, že bychom si mohli udělat vyjížďku, pokud budeme chtít, protože má stáj plnou koní. Řekla jsem jí, že to zní jako skvělý nápad a že já jsem však na koni seděla naposledy jako dítě a podle pravdy jsem taky řekla, že netuším, jak je to s tvým jezdeckým umem. Uvidíme, jak se to během dne vyvrbí. Ostatní páry přijedou na oběd, a s nimi a několika hosty z okolí se bude i večeřet."
„A Markov má dorazit v neděli ráno?" zeptal se Snape.
„Přesně tak. Helen se velmi omlouvala, říkala, že má moc práce a nemůže být doma celý víkend, ale abych byla upřímná, pro naše účely je to nepoměrně lepší. Čím víc důkazů na něho můžeme posbírat, tím lépe. Nemohli jsme prozatím lokalizovat ani jeho výzkumnou laboratoř. Mám silné podezření, že bude na Penbrynu."
„Četl jsem tvé poznámky, Hermiono," řekl Snape kysele.
„Promiň, Severusi. Nejsem zvyklá na práci s někým s tak dobrou pamětí. Tak šup do toho – povykládej mi všechno o ostatních hostech, kteří o víkendu dorazí."
Snape zúžil oči.
„Testuješ mě? Tak dobře. K nám jako k hostům, kteří tam přenocují, se připojí další dva páry. Giles Pemberton a jeho žena Verity jsou staří přátelé paní Markovové – Verity a Helen spolu chodily do školy. Giles má určitý finanční podíl v několika úspěšných firmách v branži IT a telekomunikací. Jeho obchody se zdají být legální, ani pohyby na jeho účtu se neukázaly jako podezřelé, ale bylo by zvláštní, kdyby se ho Markov nějakým způsobem nesnažil využít.
Ten druhý gentleman – a toto slovo používám v ironickém smyslu – téměř jistě s Markovem spolupracuje. Archie Price začal svou kriminální kariéru středně závažným pašeráctvím alkoholu a cigaret, za což si před patnácti lety krátce poseděl za mřížemi. Od té doby už s vrchností do křížku nepřišel, ačkoli jeho obchodní aktivity nejsou nutně zákonné. Je podezřelý z aktivit v několika velkých okruzích pašeráků, kteří obchodují také s drogami i zbraněmi, ale mudlovská policie prozatím nebyla schopná proti němu nashromáždit dostatek důkazů. To je zřejmě dost žere, což si dokážu představit.
Objeví se v doprovodu aktuální paní Priceové. Stacey je manželkou číslo tři, podstatně mladší než jeho manžel a jako své zaměstnání udává práci kosmetičky, avšak neexistuje žádný důkaz, že opravdu pracuje.
Identita hostů, kteří přijdou na večeři, není známa, ale zřejmě se bude jednat o místní veličiny spřátelené s paní Markovovou."
„Vynikající!" zvolala Hermiona a sladce se usmívala. „Je opravdu dobré vědět, že tvůj pokročilý věk neovlivnil schopnost cokoli si zapamatovat."
„Ty sarkastická, malá ženská," zavrčel Snape. „Opravdu se mi ulevilo, že musím jen předstírat, že jsem se s tebou oženil – lituji toho chudáka, který to ve skutečnosti dostane natvrdo."
„Umím být skvělá, když chci," protestovala Hermiona. „Ale k tématu našeho předstíraného manželství: Budeme to pravděpodobně muset udržet po celou dobu pobytu na Penbrynu."
„Udržet?" opakoval Snape a maličko se zašklebil.
Hermiona protočila oči.
„Proč vždycky část jeho humoru nikdy neopustí pubertu, nehledě na to, jak vysoké je IQ daného muže? Jsi přesně takový jako Ron. Musíme udržet zdání, myslím. Nic jiného. Neměj strach, nebudu na tebe klást žádné tělesné požadavky. O čem jsme to vlastně mluvili? Úplně jsi mě zmátl…"
Snape se zašklebil znovu.
„A jo, už si vzpomínám," pokračovala Hermiona a zpražila ho pohledem. „Musíme předstírat akt, protože mám podezření, že budeme mít v pokoji štěnice. Tím myslím, že Markov použije variantu elektronické ostrahy. To by se k němu hodilo – využije příležitosti nás špehovat a zjistit, jestli jsme ti, za které se vydáváme. Jsem schopná zkontrolovat místnost, když tam přijdeme, ale štěnice, které najdu, samozřejmě odstranit nemůžu – "
„– protože by pak věděl, že jsme je našli," dokončil Snape.
„Přesně. Zřejmě budeme podnikat dlouhé procházky po pozemcích, pokud si budeme chtít v klidu promluvit."
„Chceš tím říct, že k tomu všemu musím ještě předstírat zájem o zahradní architekturu? Vyhlídka tohoto víkendu je stále lepší."
Po obědě se Snape zavřel v pokoji, aby se připravil na cestu do Londýna. Hermiona mu oznámila, že jeho mudlovské oblečení už má v bytě, ale přinesla mu něco na cestu. Také ho napomenula, že není dovoleno brát kromě hůlky cokoli dalšího, co by mohlo být identifikováno jako předmět kouzelnického světa. To znamená, že sbalení nebude trvat moc dlouho, uvažoval.
Ozvalo se zaťukání na dveře od ložnice a doprovázel je Hermionin hlas: „Jsi slušně oblečen?"
Otevřel dveře a řekl na to:
„Nevzpomínám si, že jsem tak byl někdy označen, ale jsem oblečený."
Hermiona mu podávala oděv se znakem madam Malkinové na obale.
„Myslel jsem, že to má být mudlovské oblečení," pronesl, když si balík převzal a znaku si všiml.
„Mudlovský design, ano, ale je lehčí a levnější objednat to u madam Malkinové. Její modely kromě toho také většinou lépe sedí. A mají kapsy pro hůlky, ačkoli samozřejmě nesmíme používat opravdu žádná kouzla, až budeme v Londýně. Dobře, sejdeme se dole, až budeš hotový. Já se teď jdu proměnit v Jane Eastwoodovou."
A s tím odcházela chodbou zpátky. Snape zůstal stát ve veřejích a sledoval její odchozí zadek, než si uvědomil, co dělá, a rychle zase zmizel u sebe v pokoji.
Proti své vůli musel uznat, že dle přítomných důkazů měla Hermiona excelentní vkus na mudlovské oblečení. Kriticky se hodnotil ve velkém zrcadle, které maličko zahanbeně vytvořil z malého nástěnného zrcadla. I on byl nucen uznat, že lněný oblek tmavé barvy působil na jeho štíhlém těle elegantně. Světle modrá košile pod ním byla měkká a příjemná, a ačkoli byl límeček nezapnutý, pořád ještě dost obepínal jeho krk a jizva po kousnutí Nagini zůstala skrytá. Podle rozkazu si svázal vlasy vzadu na zátylku. Přišlo mu, že je skoro nemožné identifikovat ho jako bradavického mistra lektvarů. Skoro, ovšem ne zcela. Ten nos – ach jo – byl prostě nezaměnitelný.
Mávnutím hůlky vrátil zrcadlo zase do původního stavu, vzal svou tašku a odešel dolů. Po Hermioně tam nebylo ani stopy, šel proto zpět ke schodům a zavolal nahoru: „Pohni trochu, ženská! Nemáme čas celý den!"
Byl odměněn zvukem Hermionina smíchu a zavoláním: „Už jdu, miláčku!"
Jen o pár chvil později se objevila na konci schodů.
„Doufám, že nemáš v úmyslu mi celý víkend říkat ‚ženská'," řekla s výrazem hraného nesouhlasu.
„Není to to pravé? A ty opravdu nemůžeš čekat, že budu reagovat na ‚miláčka'."
„Čemu bys dal přednost? Andílku? Broučku? Lásko mého života?"
„Dal bych přednost, kdybychom se zdrobnělinám úplně vyhýbali, pokud je to možné."
„Tak dobře, bručoune. Pojď ven na světlo, ať se na tebe můžu pořádně podívat."
Snape ji následoval k domovním dveřím a zůstal stát, zatímco ho obcházela s našpulenými rty. Snažil se necítit se jako oceněný býk na dobytčím trhu a pokradmu pokukoval po jejím změněném zevnějšku. Volné džíny a tričko posledních dnů byly nahrazeny na míru střiženými kalhotami a splývavým hedvábným topem, který, no, nabízel příjemný pohled do jejího výstřihu. Ačkoli množství příležitostí, kdy by bylo možné jí do onoho výstřihu šilhat, omezily její boty na vysokém podpatku, čímž byla nyní asi o deset centimetrů vyšší než předtím.
Zakončila svou obchůzku okolo jeho těla a postavila se před něj. Na obličeji se jí usadil velmi samolibý úsměv.
„No?" zeptal se Snape. „Obstál jsem při prohlídce?"
„V každém případě! Věděla jsem, že v tomto outfitu budeš vypadat skvěle. Nevěřil bys, jakou dobu jsem potřebovala na to, než jsem si promyslela tvé oblečení. Strávila jsem podstatně více času, než je zdrávo, tím, že jsem si tě představovala bez tvého hábitu."
„Ten čas jsi využila dobře," odpověděl a rozhodl se, že bude ten druhý význam jejích slov ignorovat. „Tak, ženo, kam mě teď vezmeš?"
„ ‚Ženo' není lepší než ‚ženská', ty neandrtálče. Zatracení chlapi ze severu. Všichni jste stejní!" Zkroušeně zakroutila hlavou. „Vydáme se směrem do Londýna a do civilizace. Abych byla přesná, na nádraží St Pancras, kde Jane Eastwoodová vyzvedne Stevena Singera, který se vrací vlakem Eurostar z jedné evropské konference. Pak si vezmeme taxi a pojedeme do mého – sorry, našeho bytu. Ten, to jsem si celkem jistá, je sledovaný, proto potřebujeme přijet takto vysloveně nepodezřele a po mudlovsku."
„Souhlasíš, když nás oba přemístím na St Pancras? Je tam skrytý přemisťovací bod, ale těžko ti vysvětlím, kde přesně ho najdeš."
„Vezmi mě, kamkoli chceš," odpověděl Snape, zdvořile se uklonil a nabídl jí rámě.
K jeho překvapení se Hermiona pod jeho paží protáhla, místo aby se jí jen chytila. Objala ho oběma rukama okolo pasu a roztočila ho ve změti parfému, měkkých křivek a temnoty k zalknutí.
Při přistání trochu zaškobrtli a Hermiona s nevolí opustila Snapeovo objetí. Kdy se to stalo, ptala se sama sebe. Ona se ho držela, ne naopak.
Nacházeli se v opuštěné, bíle vykachličkované chodbě. Beze slova vzala Snapea za ruku a vedla ho dveřmi na konci do přelidněné nádražní haly. Nikdo jim, jakožto dalšímu páru, který se tu setkal, nevěnoval pozornost.
Prsty pevněji obemkla jeho ruku a na jeho tázavý pohled dodala:
„Nechci tě mezi tolika lidmi ztratit."
Vnořili se do davu proudícího z nádraží a ke stanovišti taxi. Hermiona zamířila k prvnímu volnému černému vozu, ale Snape ji obešel, aby jí otevřel dveře.
„Děkuji, miláčku," řekla při nastupování a ignorovala to téměř neznatelné zúžení jeho očí kvůli použitému oslovení.
„Holland Park padesát sedm, prosím," řekla řidiči.
„OK, drahoušku," odpověděl a ona se uvelebila vedle Snapea.
Všimla si, že natáhnul paži na opěradlo za ní, a jakmile se posadila, položil jí ruku na rameno. Dlouhé prsty hladily tenkou látku jejího topu. Sklonil hlavu a tiše jí zašeptal do ucha:
„Měli bychom předvést naši vzájemnou náklonnost řidiči?"
Hluboký témbr jeho hlasu vyslal dolů po Hermioniných zádech nečekané zachvění touhou. Položila mu ruku na tvář a dovolila si ji jemně políbit – jen krátce, a pak mu pošeptala:
„Malé představení je dobrý nápad, ale nic nepřiměřeného, aby si nás pak pamatoval."
Snape se sklonil a políbil odhalenou kůži na místě mezi krkem a ramenem.
„Je to přiměřené?"
Hermiona mohla jen tiše souhlasit, načež on trochu zdvihl hlavu a políbil ji otevřenými rty přesně pod ucho.
„A co toto?"
„Rozhodně." Vjela mu prsty do krátkých vlasů na zátylku a odolávala nutkání přitáhnout si jeho pusu blíž.
Posunul svá ústa přímo k jejímu uchu a zašeptal:
„Předpokládám však, že by nebylo přiměřené, kdybych ti ten top serval z těla?"
Hermiona cítila, jak při té představě zrudla, a oplatila mu stejnou mincí tím, že jemně klouzala rukou po vnitřní straně stehna, přímo mu pohlédla do očí a řekla:
„Jsi velmi hříšný muž. Jen počkej, až tě budu mít doma."
Jeho tmavé oči se zaplnily kombinací touhy a šibalství:
„Co přesně máš se mnou v úmyslu, ženská?"
Pokračovala v hlazení jeho stehna nahoru a dolů a lehoučce ho políbila na rty, načež tiše odpověděla:
„Jakmile projdeme vchodovými dveřmi, přitisknu tě k nim a políbím tě, že skoro nebudeš schopný dýchat."
Ještě jeden polibek.
„Pak tě zavedu do ložnice a budu požadovat, aby sis vysvlékl oblečení, pomalu, abych se mohla dívat."
Ještě jeden polibek.
„Pak se vysvléknu já, pomalu, aby ses mohl dívat ty."
Zmlkla, aby sledovala efekt, kterým ta slova působila na jejího společníka. Šibalství v jeho očích zmizelo a zůstala tam jen touha. Snape chytil její ruku, pohybující se po stehně, a zastavil ji. Znovu jí zašeptal do ucha:
„Přivodíš starému muži zástavu srdce, pokud nebudeš opatrná."
„To ty ses ptal!" protestovala tiše.
Vtiskl jí další polibek pod ucho, přičemž krátce přejel jazykem po její kůži. Pokusila se – neúspěšně – potlačit malý vzdech žádostivosti.
„Měl jsem vědět, že pokud se tě zeptám, obdržím více než jen požadovanou informaci," zamumlal.
Hermiona zdvihla jejich propletené ruce ze stehna nahoru, podržela si klouby jeho prstů u úst a jemně je políbila jeden po druhém.
„Alespoň jsem mohla tyto odpovědi poskytnout na základě praktické zkušenosti místo citování učebnice."
Dlouhé vteřiny si vzájemně hleděli do očí, její dech se zvolna zklidňoval. Hermiona uviděla Snapeovy oči zabloudit k jejím rtům a trochu je pootevřela v očekávání, když se sklonil a chytil její rty svými. Jakmile se jejich rty setkaly, zavřela oči. Jeho ústa jí je majetnicky překryla, jazyky proklouzly okolo sebe, – "
„Doprdele, člověče!"
Taxi náhle zabrzdilo a oni od sebe odskočili přistižení. Řidič na ně přes rameno houkl:
„Mrzí mě to! Ten pitomý cyklista odbočil těsně přede mnou. Nechtěl jsem vás přerušovat!" Dvojsmyslně zahýbal obočím a zase se obrátil dopředu.
Hermiona zachytila Snapeův pohled a pokusila se nechichotat jeho výrazu zraněné cti.
„Jak dlouho musíme ještě cestovat v tom pekelném stroji?" zavrčel, když se znovu opřela o jeho paži.
„Asi ještě pět minut," odpověděla Hermiona po krátkém pohledu z okna. „Možná bychom měli zbytek cesty sedět v klidu. V každém případě jsme ho přesvědčili." Rychlým pohybem hlavy ukázala na řidiče. Snape pohrdavě odfrkl, ale zesílil stisk své paže okolo Hermioniných ramen a vtiskl jí rychlý polibek do vlasů. V jeho objetí se uvolnila.
Hleděla z okénka taxi, ale plné ulice, kterými projížděli, nevnímala. Místo toho přemýšlela o tom, že právě zažila jednu ze svých nejerotičtějších zkušeností v životě. Na zadním sedadle taxíku. Naprosto oblečená. Se Severusem Snapem. To bylo… nečekané. Samozřejmě že to jenom hrál, ale stejně… wow.
Snape zhora koukal na Hermioninu hlavu, opírající se o jeho rameno. Co se to ksakru teď stalo? Věděl, co se téměř stalo. Jen několik vteřin ho dělilo od toho, aby vyvolal veřejné pohoršení. Na zadním sedadle taxíku. Uprostřed dne. Byl šokovaný svým úmyslem dovést jejich setkání k logickému závěru. Nikdy takto kontrolu neztratil.
Věděl, že ona své malé svádění jen hrála, ale zatraceně - fakt dobře. Oprava: zlomyslně. Naprosto podcenil její vůli ošálit ho. Předpokládal, že se bude jeho náznakům bránit místo toho, aby se jich s takovým nasazením účastnila. A jeho reakce na ni byly alarmujícím způsobem opravdové. Začal tušit, že to byl opravdu šílený nápad, vyzývat slečnu Grangerovou na tento typ souboje.
Taxík zajel ke kraji a zastavil před impozantním bílým viktoriánským městským domem. Podobné budovy se táhly po obou stranách klidné ulice lemované stromy. Hermiona zaplatila taxikáři s veselým poděkováním, pak vystoupila a vydala se napřed po úzkých schodech ke vchodovým dveřím. Snape ji těsně následoval. Jeho ruka jemně spočívala na kříži Hermiony, zatímco ona v kabelce lovila klíče.
„Tady," zavolala, vytáhla zatoulaný svazek triumfálně ven a na Snapea se zářivě usmála. Odemčela vchodové dveře, vzala ho za ruku a vedla ho do rozlehlé vstupní haly. Podlaha byla vykachličkována uměleckým, geometrickým vzorem. Stále ho držela a stoupala po elegantních schodech až k černě natřeným dveřím s číslem 57B.
„Tady jsme my." Usmála se, otevřela dveře a naznačila mu, aby vstoupil. Následovala ho dovnitř a zavřela za sebou dveře, pak mu položila prst na rty. V jediné vteřině zděšení mu proběhla hlavou slova „…jakmile projdeme vchodovými dveřmi, přitisknu tě k nim a políbím tě, že skoro nebudeš schopný dýchat", a pak byla najednou pryč a procházela apartmánem, držíc v ruce něco podobného mudlovskému mobilnímu telefonu. S ulehčením (zklamáním?) poznal, že mu chtěla jen naznačit, aby byl zticha.
Odloudal se do obývacího pokoje a zvědavě si všechno prohlížel. Konstrast k Hermionině chatě sotva mohl být nápadnější. Dobře rozdělený prostor měl arkýřová okna a vysoký strop. Nábytek byl spíše stylový a minimalistický, než pohodlný, a na stěnách v neutrálních barvách viselo několik velkých uměleckých pláten bez jakýchkoli konkrétností. Našel plochý televizor a různé, neidentifikovatelné předměty mudlovské techniky, ale žádné knihy.
Hermiona vstoupila do místnosti, mávajíc telefonem, a křenila se na něho.
„Všechno je v pohodě. Mohu prohlásit byt za bezštěnicovou zónu. Hru tedy můžeme prozatím nechat být."
„Škoda," odpověděl Snape suše. „Těšil jsem se na to, jak budu smýkán do ložnice a nucen se svlékat."
Pobavilo ho, jak Hermiona zrudla.
„Promiň mi to. Nechala jsem se trošku strhnout."
„Není důvod se omlouvat. Byla jsi nanejvýš… přesvědčivá. Gratuluji k tvým hereckým kvalitám," pokývl ladně hlavou.
„Ty jsi byl taky celkem dobrý. Tvoji hru myslím, ne to líbání, ačkoli to taky bylo dobré, a … můžeme teď změnit téma?"
Zdvihla ruce na znamení rezignace a zakroutila hlavou, jako by si ji tím chtěla pročistit.
Snape ji vysvobodil.
„Takže, jak funguje tady ten tvůj štěnicový detektor?"
Hermiona se posadila na černou koženou sedačku.
„Vezmi místo a já ti to vysvětlím."
Snape se poslušně posadil vedle ní. Své dlouhé nohy natáhl před sebe a na obličej si nasadil zaujatý výraz. Hermiona mu podala telefon, který si pozorně prohlížel.
„Vypadá to jako běžný mudlovský mobilní telefon," začala Hermiona s výkladem, „a lze ho také tak používat. Má však vestavěný senzor, který odhalí signály vysílané elektronickými přístroji pro ostrahu. Kromě toho může rozlišit různé druhy štěnic a sdělit mi, jestli chytají jen zvukové signály nebo se jedná také o kamery. Všechno, co najde, se ukáže na obrazovce."
„Předpokládám, že to funguje pouze s mudlovskými technologiemi."
Hermiona přikývla.
„Ano. Magie a mudlovská elektronika se k sobě v žádném případě nehodí. Pokud se pokusíš najít štěnice pomocí kouzla, zničíš je, což není úplně košér. Tuto nekompatibilitu jsme však využili v náš prospěch."
Sklonila se a zdvihla svou kabelku z podlahy. Chvilku se v ní přehrabovala, načež vytáhla pouta. Houpala jimi na jednom prstě a na rtech jí hrál úsměv.
Snape na ni pevně pohlédl.
„Hermiono," pronesl varovně. „Jsem si jistý, že si to vyložíš správně, když ti řeknu toto: Pokud se jenom pokusíš mi znovu nasadit pouta, začaruji tě na celý týden."
Vítězně se na něj usmála.
„Copak mi nevěříš? To se mě opravdu dotklo."
„To tedy ano."
„Rozumím. Co kdybych tě jen poprosila, abys je podržel? Budou fungovat i tak."
Snape s odporem natáhl ruku a převzal od ní pouta. Hermiona otočila malým klíčkem v zámku, aby je zamčela, a pak ho odstranila.
„Tak jo," řekla. „Pevně je drž a řekni nějakou formuli. Něco jednoduchého."
Snape vzal pouta do levačky a uviděl jednu nezapálenou svíčku na bočním stolku.
„Incendio!" řekl.
Nestalo se nic. Zvolna ho zachvátila panika. Vždycky byl schopen bez hůlky zapálit oheň. Ostatně neverbálně také. Pravicí sáhl do kapsy pro hůlku. Namířil ji na svíčku a opakoval hlasitěji:
„Incendio!"
Zase nic.
Svraštil čelo a otočil se na Hermionu. Spatřil její maličko samolibý výraz na tváři.
„OK, čarodějko, co jsi se mnou provedla?" zavrčel.
Sáhla po poutech, strčila zase klíček do zámku, otevřela je a zase je podala Snapeovi.
„Zkus to teď," poradila mu.
Znovu ukázal hůlkou na svíčku.
„Incendio!" Jakmile zapálil knot, svíčka ihned začala hořet.
Vrátil pouta Hermioně.
„Velmi působivé," přiznal. „Nevěděl jsem, že takové vybavení existuje."
Hermiona udělala grimasu.
„Víš přece, jací jsou Ti, o nichž se nemluví – výsledky svých výzkumů zrovna v odborných časopisech nezveřejňují. Tyto technologie vlastně vyvinuli pro použití v Azkabanu. Poté, co byli odejiti mozkomorové, byly třeba nové metody, jak zabránit útěkům. Konfiskace hůlek se neukázalo jako dostačující řešení, které by šikovnějším vězňům zabránilo používat magii.
Už celá léta je známo, že magie a mudlovská elektronika spolu interferují, a jedna chytrá hlava z Oddělení záhad se rozhodla, že vyzkoumá, co přesně je tím důvodem a zda také existuje opačný efekt. Dokázali izolovat přesně ty elektromagnetické frekvence, kterých se interference týká. Vysílač v těchto poutech pracuje na této frekvenci a, no, ten výsledek jsi na sobě viděl sám."
„Naprosto. Dá se ta techika použít i na větší plochu?"
„Zkoušeli to, ale nemohou zatím kontrolovat velikost toho pole. Oblast je pokryta jen přibližně. I s těmi pouty musím být opatrná. Nemůžu stát příliš blízko toho, komu jsem je dala, jinak by moje magie zmizela také."
„Takže to je jedna z metod, které můžeš použít při zadržení kouzelníka před mudlovským publikem?"
„Přesně tak."
„Máš ještě nějaké další hračky, které mi chceš ukázat?"
Hermiona zase začala kramovat v tašce a vytáhla malou střelnou zbraň. Snape bojoval s instinktem vyskočit z místa.
„Doprdele, ženská, nemávej s tou věcí mým směrem. Víš, jak se s tím zachází?"
Hermiona se na něho klidně podívala.
„Severusi Snape, to myslíš vážně? To jsem já, s kým právě mluvíš. Nejchytřejší čarodějka atd. Není nabitá. Je zajištěná. A samozřejmě vím, jak se s tím zachází. Trénink střelby byl součástí učebního plánu během mého roku ve Státech. Abych byla upřímná, byla to hračka – když umíš mířit hůlkou, umíš to i s pistolí."
„Ale pistolí nemůžeš odpálit kouzlo na zrosolovatění nohou, nebo ano? To jsou spíš zbraně typu ‚všechno nebo nic'."
„To s tebou souhlasím, ačkoli výsledek při zamíření pistolí může být také ten, že někomu znemožníš pohyb, místo abys ho zabil. Věř mi, to je zbraň jen pro případ, když se všechno podělá, ale je vždycky užitečné mít tuto extra-jistotu."
Snape zjistil, že Hermiona Grangerová ho znovu dokázala překvapit.
„Je to všechno nebo sis tam schovala ještě taky malý samostříl?"
Večer se šli najíst do blízké italské restaurace. Hermiona přiznala, že se ve svém apartmánu velmi dobře obejde bez magie, když bude mít k dispozici uklízečku a vždycky se nají mimo domov. Snape se tomu smál.
Poseděli každý s jedním pivem na baru, prostudovali jídelní lístek a objednali si jídlo. Mladá číšnice je dovedla ke stolu v odlehlém rohu jídelního prostoru.
Snape odsunul Hermioně židli.
„Tak pojď, ženo."
Jakmile Hermiona zaujala své místo, vzhlédla k němu.
„Opravdu mi tak budeš říkat celý víkend, Stevene?"
Snape se posadil naproti ní.
„Líbí se mi, jak to majetnicky zní. A je mi líto, ale ty opravdu nevypadáš jako Jane. Myslím, že bych ti měl být vděčný, že ses nerozhodla mi říkat Rochestere."
Hermiona zakroutila hlavou.
„Ne, to by bylo příliš zjevné. Ačkoli máš temnou, strach nahánějící auru."
„Zapomínáš, že mi chybí šílená manželka na půdě. Leda že bychom počítali Sybillu Trelawneyovou v její věži."
Hermiona se tiše zasmála.
„Musím přiznat, že jsem překvapená tvou dobrou znalostí mudlovské literatury."
Snape udělal grimasu.
„Tu tedy nemám. Janu Eyrovou jsem četl v době, kdy jsem byl dost hloupý na to, abych chěl získat přehled o tom, co by mohlo být pro mudlorozenou dívku romantické."
„Aha, rozumím. Fungovalo to?"
„Ne, očividně ne. A Jana Eyrová samozřejmě není mudlovská literatura – Charlotte Bronteová byla čarodějka."
Hermiona na něj upřela zrak.
„Čarodějka? Opravdu?"
„Samozřejmě, není to zjevné? Ten ubohý vylhaný příběh o třech sestrách, které vyrostly v yorkshirské divočině. Naprosto nevzdělané, ale uměly psát o vášních, které údajně nikdy samy nezažily. Vážně, myslel jsem si, že by to holka s tvojí inteligencí poznala. A i když ne – použití kouzla Vocant Amoris jako vypravěčského prostředku k přivolání Jane zpět k Rochesterovi – "
„Vocant Amoris?" přerušila ho Hermiona. „Co to je?"
„Samozřejmě, zapomněl jsem. Jedna z předností mudlorozených je, že nemají hlavu přeplněnou množstvím obvyklých pověr, že jsou děti, které lze lehce ovlivnit. Vocant Amoris – Volání milenců – když se dva lidé, jejichž srdce bijí stejně, v době opravdové nouze mohou zavolat na velkou vzdálenost. Prý." Ze Snapeova hlasu odkapával sarkasmus.
„Rochester, který volá Jane, aby ji zavedl domů. Samozřejmě. Ale tys řekl prý? Rozumím, že by něco takového teoreticky mohlo být. Myslím, normálně použijeme k odeslání zpráv na jistou vzdálenost Patrona, ale jsem si jistá, že by mohl fungovat i jiný mechanismus, a bylo by celkem jednoduché to zjistit, a mohlo by to být opravdu užitečné, pokud by mohla být celá ta část s láskou odstraněna…" Hermiona pomalu umlkala, jak její mozek v obrovské rychlosti přemýšlel o všech možnostech. Snape jí lusknul prsty před obličejem.
„Nech toho. Je to jen pověra pro jednoduché romantiky, a neexistuje ani jeden jediný dobře zdokumentovaný případ jejího výskytu. Jo, mnohý zamilovaný teenager by trval na tom, že se mu to přihodilo, ale nikdo nebyl ochotný se podrobit testům. Ačkoli musím férově poznamenat, že neúspěch při předvedení kouzla Vocant Amoris by nutně neznamenal, že neexistuje – "
„– jednoduše by to mohlo být tak, že ti zúčastnění nejsou pravými milenci. Ano, rozumím, že by to mohl být problém. Ale stejně…"
Číšnice jim na stůl položila předkrm a odešla, a Hermiona tak přerušila proud své řeči.
Snape se na ni zkoumavě zadíval.
„Budeme diskutovat celý večer o spontánně vzniklém milostném kouzle, nebo budeme dokonce také jíst?"
Hermiona se usmála; přistihl ji.
„Promiň. Ale během jídla mi můžeš vykládat, jestli jsou i jiní mudlovští spisovatelé, kteří nebyli to, za co se vydávali."
Snape vzal do ruky vidličku a nůž.
„Přemýšlím. Snad jsi nikdy nevěřila těm kecům o Avonském bardovi, Shakespearovi, co?"
Restauraci opouštěli o dvě hodiny později. Hermiona se zastavila a zhluboka se nadechla teplého letního vzduchu, i když byl znečištěný výfukovými plyny.
„Bože, jak já ten Londýn nesnáším. Skvělé obchody, skvělé jídlo, ale kromě toho je to fakt na hovno. Už se nemůžu dočkat, až se zítra vrátíme na venkov."
Sama byla tímto malým zjištěním před několika lety překvapená. Vždycky si myslela, že bude milovat život ve městě. Když si představovala svou budoucnost, vždy to byla malá legrační videomontáž, jak se obtěžkána nákupy prochází na vysokých podpatcích ulicemi Londýna, mává na taxi a stravuje se v příjemných restauracích. Ve skutečnosti se díky letům stráveným na bradavickém povětří, nemluvě o tom velkém campingu v sedmáku, cítila už snad po jednom dni stráveném v hlavním městě plná výfukových plynů a strachu z nedostatku prostoru. Děkovala letaxu a přemisťování za to, že vzdálenost pro denní cestu do práce nebyla důležitá.
Snape jí nabídl rámě.
„Neměli bychom jít společně ruku v ruce jako šťastně sezdaný pár?"
Hermiona se na něho usmála a zavěsila se do něj.
„Skvělý nápad. Chodit v těchto podpatcích je trochu obtížné, když jsem unavená."
„Nevím, proč ženy věří, že potřebují takové směšné obutí. Čekal bych od tebe, že budeš rozumější."
Vydali se pomalou chůzí zpět k bytu.
„No, jednak jsem ve svojí roli a takto se Jane Eastwoodová obléká. Stejně mám v práci většinou boty s vysokými podpatky. Běžně jsem nejmladší osoba v místnosti a jediná žena, takže to poslední, co ještě potřebuji, je být také ta nejmenší. Takto nemusím alespoň fyzicky k někomu vzhlížet."
Otočila hlavu ke Snapeovi a maličko zdvihla bradu, aby mu pohlédla do očí. On její pohled opětoval. Mírně se usmála.
„Ačkoli stále existují ti, ke kterým vzhlížím v obrazném slova smyslu."
Zastavil se a podíval se na místo, kde na jeho paži spočívala její ruka. Zakryl ji svou dlaní a ona cítila teplo a sílu těch dlouhých prstů.
„Během posledních dvou dní jsi mi ukázala, že už k nikomu vzhlížet nemusíš, a už vůbec ne ke mně."
Ten neobvykle jemný tón jeho hlasu se Hermiony dotkl více než jeho slova.
Pohnula prsty, až je mohla zaplést s těmi jeho, a zakroutila hlavou.
„Poslouchej mě," řekla. „Vždycky jsem měla v úctě tvůj talent, tvou inteligenci, tvou odvahu. Ale teprve od té doby, co dělám tuto práci – kdy pracuji inkognito, odděluji dva různé životy od sebe, žiji ve dvou různých světech – můžu přesně cítit, čím jsi musel tak dlouho trpět. A to, co dělám já, je bezpečné. Pokud praskne moje mudlovská identita, můžu jednoduše pár lidem vymazat paměť a utíkat zpátky na Ministerstvo. Ty jsi každý den riskoval svůj život."
Hleděla na jeho sklopenou hlavu a bála se, že toho řekla příliš, že vrátila vzpomínky, které by on nejradši nechal pohřbené.
Zvedl hlavu a setkal se s jejím pohledem, a ona s úlevou našla v těch černých očích klidný výraz.
„Byl jsem, co jsem byl," pronesl tiše. „Teď jsem pouze mistr lektvarů, jehož jedinou lstí je předstírat před studenty, že naháním strach podstatně více než ve skutečnosti."
Hermiona otevřela ústa k protestu, ale Snape ji umlčel netrpělivým zakroucením hlavou.
„Ne, nech mě domluvit. Dny mého boje jsou pryč. Kouzelnický svět mi nic nedluží, a myslím – poprvé – že já světu nic nedlužím, nikomu. Jsem spokojený, že žiji klidný život, ale to neznamená, že nepociťuji velký respekt a obdiv vůči těm, kteří v tom boji pokračují, a to zahrnuje i tebe."
Hermiona mrkáním odháněla náhlé slzy a odpověděla zastřeným hlasem:
„Můžeme se tedy shodnout na tom, že se navzájem obdivujeme?"
Snape jí věnoval vřelý úsměv a uklonil hlavu.
„Myslím, že by to bylo akceptovatelné."
Hermiona mu pohlédla hluboko do očí a cítila, že svým způsobem vybojovala vítězství.
Tiše pokračovali v chůzi. Jakmile se přiblížili k domu, řekla Hermiona:
„Můžu se tě na něco zeptat?"
„Hmm?"
„Když jsou dny tvého boje pryč a nikomu nic nedlužíš, proč jsi tedy souhlasil s touto misí?"
„Nojo, napřed jsem si myslel, že budu souhlasit, abych ochraňoval bývalou studentku, což zcela spadá do mých učitelských povinností. A pak, poté, co jsi mě v učebně Přeměňování položila na záda, jsem měl příliš velký strach ti říct, že jsem změnil názor."
Stoupali po schodech ke vchodovým dveřím a Hermionin veselý smích byl slyšet po celé ulici.
Za půl hodiny zírala Hermiona do hlubin sklenky whisky a pokoušela se rozhodnout, jak přesně by měla formulovat svou další otázku. Když se vrátili do bytu, rozhodli se, že si ještě dají jednu skleničku, ale nyní si všimla, že jí těžknou víčka. Naklonila se dopředu a zkoumala Snapea, sedícího naproti ní s pohodlně nataženýma nohama na pohovce. Zhluboka se nadechla. OK, to zvládneš, myslela si. Předtím jsi ho dokonce líbala, pro Merlina!
„Tak dělej, ženská, už to vyklop."
Hermiona sebou při Snapeových slovech cukla. Sledoval ji se zjevným pobavením v očích.
„Slyším tě přemýšlet až sem," pokračoval.
„No, jen jsem zkoušela najít ten správný způsob, jak to říct, ale… Chceš dnes v noci ležet u mě?"
Ó ne, to vůbec neznělo špatně.
S napětím pohlédla do jeho tváře, aby nepropásla jeho reakci, a ulevilo se jí, že se jeho pobavení nezměnilo v hrůzu.
„Předpokládám, že to není neslušný návrh, a že když říkáš ‚ležet u mě', myslíš jen to," konstatoval.
„Ó bože, ano, jasně," odpověděla spěšně. „Myslela jsem jen, že když zítra zřejmě budeme odposloucháváni, bylo by nejlepší vyzkoušet to už teď. Aby to zítra nebylo tak zvláštní."
„No, když se nejedná pouze o planou výmluvu, abys mohla se mnou prožívat své hanebné myšlenky, myslím, že je to oprávněný návrh. Uvítal bych varování, pokud budeš chrápat jako tlustočerv nebo se budeš roztahovat napříč přes celou matraci."
Hermona se tiše zasmála.
„Ty jsi takový gentleman."
Snape zdvihl jedno obočí."
„Navrhla jsi, že se mnou budeš sdílet postel, takže bys opravdu měla doufat, že opravdu jsem."
Vlastně by mi bylo milejší, kdybys nebyl, myslela si Hermiona roztouženě.
Jediným pohybem vyprázdnila sklenku whisky a zdvihla se z křesla.
„Tak já se jdu připravit. V koupelně bys měl najít všechno, co potřebuješ, a tvé oblečení je ve skříni v hostinském pokoji."
Snape pozvedl svou skleničku.
„Tak utíkej, ženská. Já to ještě dopiju, a pak přijdu za tebou."
Snape si opravdu nalil ještě několik prstů vysokou hladinu whisky, kterou vypil najednou. Zvládnu to, myslel si. Hermionin nápad byl rozumný. Bude o moc lepší, když se možné záležitosti vyjasní dopředu. Kdo spí na které straně postele – tyto věci.
Severus Snape byl naprosto schopen strávit noc v posteli ženy, aniž by provedl cokoli nepřiměřeného. Dokonce i tehdy, když je ta žena o dvacet let mladší než on, intelektuálně rovnocenná a opravdu neuvěřitelně atraktivní. A skoro ho přiměla, aby ji svedl v taxíku jako teenager uprostřed hormonální bouře. Oh fuck. Narovnal se a vydal se hledat odpovídající oblečení na spaní. Přednost by dal něčemu široce střiženému.
Snape pootevřel dveře do ložnice. Dal si s přípravou do postele na čas v povrchní víře, že Hermiona mezitím usne. Místnost byla jemně osvícena stolní lampičkou, a ona se schoulila pod bílou přikrývkou na straně postele, která byla nejdále ode dveří. Jakmile vstoupil do místnosti, k jeho nevoli se posadila a uvítala ho úsměvem. Pokušel se nevnímat krátký top, který měla oblečený – a striktně se bránil spekulacím, co že má na sobě pod dekou.
Uklonila hlavu a tázavě na něho pohlédla.
„Nemohla jsem se rozhodnout, jestli si to tričko vezmeš nebo ne."
Snape se podíval na šedý horní díl pyžama, na kterém se skvělo ‚Chemici experimentují v posteli'.
„Mám v úmyslu si ho nechat – až se vrátím do Bradavic, přeměním ho, aby tam bylo ‚Mistři lektvarů' místo ‚Chemici'."
Hermiona se široce zakřenila.
„Živě si dokážu představit ty obličeje u snídaně, až se v tom objevíš ve Velké síni!"
Zavřel za sebou dveře a šel k posteli. Jeho holé nohy nevydávaly na dřevěné podlaze žádný zvuk. Místnost byla teplá a on byl rád, že si oblékl šortky místo pyžamových kalhot. Jako by mu četla myšlenky, Hermiona dodala:
„Otevřela jsem okno, ale je tu pořád ještě horko. Není tu klimatizace, bohužel, a ani ochlazovací kouzla nejsou dovolena."
„Jsem si jistý, že to zvládneme," odpověděl, sedaje si na hranu postele. „Bylo v tvém úmyslu přenechat mi stranu blíže ke dveřím?"
„Ano. Říkala jsem si, že jí dáš přednost. Měla jsem pravdu?"
„To ano. Vím, že kouzlit nebudeme, ale doufám, že rozumíš tomu, že musím spát s hůlkou na dosah."
Hermiona zašmátrala pod polštářem a vytáhla svou hůlku.
„Jsem téhož názoru. Použití jen v případě nouze, samozřejmě, ale opatrnost je lepší než benevolentnost."
Snape kývl, pak položil hůlku na noční stolek a vklouzl nohama do postele. Hermiona na jedné straně odkryla přikrývku, aby ho pustila pod ni, a jak si pohodlně lehal obličejem směrem k ní, usmála se na něho. Zhasla lampu a posunula se, aby ležela vedle něj. Blízko, ale nedotýkala se ho.
„Tak tedy dobrou noc," řekla do tmy.
„Dobrou noc. Pěkně se vyspi. A nechrápej," odpověděl jí a zaslechl tiché chichotání, jak se otáčela na bok a lehla si zády k němu.
Ležel na zádech a rovnal si své dlouhé údy pod chladnou přikrývkou. Tak jo, to nebylo tak zlé, myslel si. Zavři oči a natošup bude ráno.
Po dlouhém dni v kombinaci s whisky se brzy cítil příjemně unavený. Obrátil se na bok směrem k Hermioně a nedopatřením se prsty dotkl jejích zad. Oba z toho kontaktu na okamžik strnuli a Hermiona se posunula, maličko, z jeho dosahu. Dýchala stejnoměrně a on nebyl s to poznat, jestli už spí nebo ještě ne. Natáhl ruku a znovu se jí dotkl na zádech. Zase se od něj kousek posunula.
Úmyslně se jí dotkl znovu. Tentokrát se posunula víc, a pak – Bum! Najednou a s tlumeným výkřikem spadla z postele.
Vyhrabala se zpátky a i ve sporém osvětlení pouliční lampy mohl vidět, jak je naštvaná.
„Tos udělal úmyslně!" obvinila ho a s rozhořčeným odfrknutím se znovu položila vedle něho.
Opřel se o loket.
„Nečekal jsem, že budeš po hlavě skákat z postele, ale ano, to, že jsem se tě dotýkal, nebyla náhoda. Proč ses pořád odsunovala pryč?"
„Pokoušela jsem se ti udělat víc místa! Myslela jsem, že se jen protahuješ. Naše vzájemné dotýkání mi přijde trošku, nojo, intimní."
Severus se tiše zasmál.
„To se ale vůbec nevyspíme, když sebou cukneme pokaždé, když se jeden druhého dotkne. Ta postel není tak velká. Tak pojď sem, ženská."
Vztáhl ruku a jistě si Hermionu přitáhl nazpět, až ležela na boku zády k jeho hrudi. Přizpůsobil své tělo jejímu a paži jí těsně ovinul okolo břicha. Tiše vzdychla.
„Lepší?" zamumlal.
„Mnohem lepší. Máš pravdu: Teď už se můžu uvolnit. Dobrou."
„Dobrou noc. Zkus tentokrát zůstat v posteli."
Snape nasál jemnou vůni parfému z Hermionina zátylku a uvolnil svou ruku ležící na jejím břiše. Spánek už ho zase volal. Jemně se usmál. Byl opravdu hrdý na tento malý kousek svého umění přemlouvat. I sám tomu skoro věřil.
