Dokud nás smrt nerozdělí 3
„Ne!" Reid zavrtěl rozhodně, a především odmítavě, hlavou. „Absolutně ne."
Hotch si sedl na křeslo, pohled upřený nahoru, do Reidovy tváře. „Spencere, tohle už jsme přece probírali," povzdychl si unaveně.
Reid se nespokojeně zamračil. Vyčítavě se na Hotche díval, oči velké a tmavé, pohled ublížený. Stál vzpřímeně před Hotchem a hryzal se téměř bolestivě do rtu, aby náhodou neřekl něco, čeho by potom mohl litovat. Protože jakkoli byl v tu chvíli vyvedený z míry, stále nezapomínal na to, že ten muž, který teď před ním seděl a vyčkávavě se na něj díval, je jeho šéf.
Šéf, který se ho zrovna snažil přesvědčit, aby udělal něco, do čeho se mu vůbec, ale vůbec nechtělo.
Hotch propletl prsty a mírně se předklonil, opíraje se lokty o kolena. Pohled měl stále pevně upřený na Reida, obličej klidný, bezvýrazný. „O nic nejde," oznámil mu, hlas tichý, hluboký. Uklidňující. „Prostě si vyjdeme a dáme si v baru pár skleniček." Hotch pokrčil nezúčastněně rameny.
„Chtěl jsi říct v gay baru!" upřesnil Reid obviňujícím tónem. Hlas mu vyskakoval do takových tónin, že by to Hotche za jiných okolností nejspíše pobavilo.
Namísto toho Hotch jenom protočil oči. „Samozřejmě, Spencere, že mám na mysli gay bar. Ti mrtví byli přece gayové. Kde jinde chceš začít s hledáním toho, kdo je zabil, než v gay baru?"
Reid se zašklebil. Znělo to… logicky, přiznával v duchu, ovšem jen velice nerad.
„Nic se neděje, Spencere," zamumlal Hotch. „Nikdo po tobě nechce a nežádá nic víc, než aby sis tam sedl a byl trochu na očích. Jsi ochotný to udělat?"
Reid se na něj zkoumavě podíval. „Nic víc? Určitě?" zeptal se opatrně.
Hotch zamrkal a pobaveně se ušklíbl. „Jako třeba co?" chtěl vědět.
Reid zčervenal.
Hotch potřásl hlavou, ze všech sil se snažil nesmát. „Povídej, Spencere, to mě zajímá," téměř se zachichotal.
„Půjdu tam," odsouhlasil Reid nakonec, pořád nejistý, pořád zrudlý v obličeji. Oči mu nervózně těkaly všude okolo, jenom pohledu na Hotche se pečlivě vyhýbal.
Hotch zvedl obočí. Tak takhle se na něj musí, řekl si a přimhouřil oči.
„V pořádku. Vezmi si džíny," poradil mu.
Reid protáhl obličej, ale beze slova se poslušně sklonil ke své tašce, aby z ní vytáhl požadovaný kus oblečení, zatímco mezi zuby drtil kletby adresované Hotchovi. Ten se jen pobaveně usmíval, zatímco trpělivě čekal, až se Reid převlékne, aby se mohli vydat na cestu za nočním dobrodružstvím.
Cesta do klubu jim trvala asi deset minut jízdy dokonale předpisovou rychlostí a nespočet Reidových originálních výrazů. Ty však přestaly ve chvíli, kdy zastavili na parkovišti před barem. Reid celý zvadnul, nervózně se kousal do rtu a prsty se popotahoval za lem upnutého fialového trička, které mu Garciová nějakým záhadným způsobem propašovala do tašky (s radostí ji s ním uškrtí, až ji uvidí) a které se Hotchovi – Aaronovi, připomněl si – tak líbilo, že ho donutil obléct si ho.
„Hotchi?" ozval se slabě do ticha v autě.
Hotch povytáhl obočí. „Jsem Aaron. A nepředstírej, že si to nepamatuješ."
Reid jeho opravu ignoroval. Nejistě se v sedadle ošil a pak upřel na Hotche pohled. Opět si nervózně skousl ret. „Ale co když…" nedopověděl. Oči měl rozšířené, vyděšené, obličej bledý.
Hotch se pousmál, když pochopil, co dělá Reidovi takové starosti. „Pokud po tobě někdo vyjede a ty nebudeš mít zájem…" Reid ho zpražil pohledem. „Prostě řekni, že už jsi zadaný. Drž se blízko mě, s nikým nikam nechoď a všechno bude v pořádku," přislíbil.
Reid přikývl, zhluboka se nadechl, aby si dodal kuráž, a s předstíraným odhodláním vystoupil z auta.
Do baru vešli společně, bok po boku.
První, co Reida udeřilo do hlavy jako palice, když překročil práh, byly spousty barevných světel, druhé velice hlasitá hudba. Třetí byly spousty mužů, a to všude – u baru, u stolů podél stěn, na parketu, jednotlivci, dvojice, trojice, ale i větší skupinky.
Ohlédl se nejistě po Hotchovi a překvapeně zaznamenal, jak dokonale uvolněně Hotch vypadá. Jako by pro něj návštěvy takových podniků, s mladými, nervózními muži po boku, byly naprosto běžné.
Zamrkal. Bylo skoro děsivé, jak perfektně uměl Hotch předstírat. „Myslím, že si přece jenom dám toho panáka," zabručel.
Hotch souhlasně přikývl, chytil ho za paži a skrz plný parket se s ním protlačil k baru. Reid se na svou stoličku téměř zhroutil.
„Dám si pivo a… Spencere?" Hotch se k němu vyčkávavě otočil.
„Vodku," poručil si Reid, pohled upřený na své ruce, položené spořádaně na barovém pultu.
„Pivo a vodku," objednal si Hotch.
„Dvojitou," upřesnil Reid.
Barman povytáhl obočí a pobaveně se pousmál. „Jste tady poprvé?"
„Ano," souhlasil Hotch a laskavě se na Reida podíval. „Jsme v Torontu noví," vysvětlil.
„Jistě," barman se usmál a postavil před Reida jeho vodku.
Trvalo přesně dvě vteřiny, než ji do sebe Reid hodil. Zašklebil se. Hotch zamrkal.
Během půl hodiny jich Reid vypil dalších pět, zatímco Hotch – nejspíše v předtuše věcí příštích – zůstával u svého jednoho piva. Ten opilecký lesk v mladíkových očích byl naprosto neodolatelný stejně jako zčervenalé tváře, mluvil ještě víc a pro všechny okolo ještě nepochopitelněji než obvykle, naštěstí však byl stále dost při smyslech na to, aby vykládal něco, co by je mohlo zkompromitovat.
Zrovna když do sebe obrátil sedmou skleničku, objevil se vedle něj muž, o pár let starší, s tmavými vlasy v sestřihu ne nepodobném tomu, jaký měl Hotch. Na hlavě měl klobouk a oči se mu třpytily zájmem, když se na Reida díval.
Požádal ho o tanec.
Reid na něj zamžoural a podvědomě se přisunul blíže k Hotchovi. Vzpomněl si, co Hotch říkal. Prostě řekni, že už jsi zadaný.
Podíval se na muže a omluvně se usmál. „Promiň, ale jsem tady…" mírně zaváhal, než použil to slovo, „s přítelem." Ohlédl se po Hotchovi, jako by doufal v jeho podporu.
„To mi ale vůbec nevadí," zamumlal muž a škádlivě na Reida mrkl.
Hotch chytil Reida za ruku a podíval se ostře na onoho muže. „Hele, brzdi, kovboji," poradil mu a přitáhl si Reida majetnicky k sobě, jednu paži obemknutou kolem jeho pasu.
„Díky," zamrkal Reid na Hotche vděčně, když muž beze slova vycouval.
Hotch se pousmál. „To nic."
Reid do sebe obrátil dalšího velkého panáka vodky. „Pojď si zatancovat," navrhl potom. Vyskočil ze židle, chytil Hotche za ruku a začal ho jemně, ovšem vytrvale tahat k parketu.
Hotch pokrčil rameny a následoval ho.
Rychlá písnička, která do té doby hrála, se právě změnila na nějaký romantický ploužák. Hotch se na Reida zmateně podíval, jako by čekal, co udělá, ale Reid jen mávl rukou a pověsil se mu kolem krku. Nohy se mu motaly, ale to mu nijak nevadilo, protože se bavil. Pohupoval se do rytmu hudby a čelo si s povzdechem opřel o Hotchovo rameno, když ucítil, jak se mu paže staršího muže ovíjejí okolo pasu. Přitiskl se k Hotchovi, spokojeně vydechl a zavřel oči. A pak se mu podlomila kolena a nebýt toho, že ho Hotch pohotově zachytil, nejspíše by upadl.
„Půjdeme domů, Spencere, dobře?" zamumlal Hotch jemně a zvedl ho do náruče.
„Dobře," vydechl Reid slabě, pohled zamlžený, hlava mu opět unaveně klesla na Hotchovo rameno. „Děkuju, Aarone."
Když ho Hotch vynášel z baru, mírně se usmíval.
