V.
Znovu se zadíval do zrcadla na svou nahou hruď, docela pevnou a pěkně vypracovanou. Každodenní trénink se teď opravdu vyplatil.
Znenadání se otevřely dveře a z koupelny vyšla Noemi s hlavou obvázanou ručníkem. James polekaně nadskočil.
Noemi pootevřela ústa a jen zírala na Jamese. Ten její zkoprnělý pohled asi na pět dlouhých sekund opětoval.
Pak se však rychle vzpamatoval a skočil dlouhým skokem do postele, div že se nepraštil do hlavy o vrchní patro palandy. Za pár vteřin už ležel zachumlaný až po bradu v obrovské peřině.
Noemi zavřela pusu, vykoktala ze sebe něco ve smyslu omluvy a pak zajela rychlostí blesku do koupelny, že prý si ještě znovu vyčistí zuby.
O jé, tak to byl docela trapas, řekl si v duchu James a trochu se začervenal. Ale, Noemi je přece tak trochu jako jeho malá sestra a vždyť se ani nemá za co stydět.
Noemi vyšla z koupelny s pocuchanými vlasy, nervy nadranc a rudým obličejem.
„Promiň," šeptla tiše, „nevěděla jsem, že... ještě nebudeš v posteli..."
Pak nastala další hloupá chvíle ticha.
Každý se díval opačným směrem a bylo jim trapně.
Hluboké ticho přerušil James svým tichým „dobrou" a zavrtal se ještě více do peřin.
Noemi skousla rty a zhasla světlo.
Bylo šero a proto viděla i bez posvícení mobilem. Chvíli stála a mžikala očima po pokoji, jasně osvíceném měsícem a pak se vyhoupla na žebřík a vylezla nahoru do druhého patra postele, kde už čekal polštář a vřele nadýchaná peřina.
Slastně se zachumlala do peřin a tichounce zavrněla jako kočka.
Z klidu jí vyrušilo tiché mňouknutí – Lenka se dožadovala teplého místa v její posteli.
I James si k sobě pustil Mimea, který vyskočil uraženě z pokebalu, kam ho James přemluvil, aby se zavřel.
Noemi slezla dolů, vzala Lenku jednou rukou pod paži a vyšplhala se zpět nahoru.
Oba pokémoni byli spokojeni, že mohou být se svými milovanými trenéry.
Ale jejich trenéři neusnuli tak rychle jako oni.
Na rozdíl od nich totiž měli problémy, které mají jen lidé.
James nespal.
Jen měl zavřené oči a čistil si hlavu od starostí.
Děvče leželo a přemýšlelo o své a hlavně o Jamesově budoucnosti. Bylo sice velmi rozespalé, ale nemohlo usnout, jako kdyby jí v tom něco bránilo.
Znenadání uslyšela pod sebou přerušovaný dech.
„Jamesi? Spíš?" zamručela Noemi a zívla.
Žádná odpověď.
Dívka pomalu vstala a slezla ze žebříku dolů.
Přistoupila k němu.
„Proč ještě nespíš?"
James tam seděl opřený o zeď.
Nebylo mu vidět do obličeje jak se tváří, ale Noemi poznala, že pláče.
Mime ho jen lítostivě pozoroval.
James nechtěl brečet jak malá holka, ale slzy se mu samy draly do očí a stékaly po pramenech vlasů jako korálky po nitkách. Chytil se za hlavu a zavzlykal.
Noemi si sedla vedle něj a něžně zašeptala: „Nebreč, to bude v pořádku.."
Položila mu ruku na rameno.
Náhle se James neudržel a uchopil ji v náručí.
Noemi se překvapeně nadechla, ale neodstrčila ho.
James plakal na jejím rameně. Stále ještě trochu v šoku ho objala a tiše uklidňovala.
Dobře věděla, že ho to porazí a že se zhroutí, teď ho musí podporovat a být mu oporou.
Jeho tělo hřálo a jeho objetí bylo upřímné, vřelé a pevné.
„Jsi na mě tak hodná..." vzlykal, „ty... ty jsi snad jediný člověk, který mě má opravdu rád... díky za to, že mě držíš nad vodou..."
Noemi se začervenala. On určitě tuší, proč se o něj tolik stará a proč se o něj tolik zajímá. Cítí k němu něco víc, než jen obyčejné přátelství. Je tak sladký... Ano, on určitě taky cítí, že jí není lhostejný. Ale pro něj je JEN kamarádka, nic víc.
Noemi zavřela šedomodré oči a vdechovala jemnou vůni jeho těla, které sálalo žárem a sušilo její slzami promočenou noční košili.
Tma pohltila celý pokoj a už nebylo vidět vůbec nic.
Pubescentka seděla na posteli s Jamesem v náručí. Oči již měla zavřené a usínala. Naslouchala přerušovanému dechu u jejího ucha a to jí dodávalo pocit klidu.
Pravidelný rytmus tichých vzlyků najednou ustal.
Noemi otevřela oči.
Jamesova hlava se pomalu svezla na její klín.
Vzrušeně vydechla.
Jeho dech se náhle stal pravidelným a klidným.
Alespoň že usnul, pomyslela si rozechvěle Rakeťačka, která cítila, jak se jí pod tíhou jeho hlavy chvějí kolena a po těle se rozlévá horkost.
Položila mu ruku do vlasů. Tak úžasně jemné vlasy... po chvíli jí spánek přemohl docela. Usnula s Jamesovou hlavou v klíně a s rukou zabořenou v jeho vlasech.
Bylo ráno. Venkovní vzduch dýchal podzimní náladou zbarvených listů a kapičkami rosy na stéblech trávy, líně se pohupujících ve větru.
James se probudil a zívl. Pak si uvědomil, na čem leží a zvedl se.
Noemi ještě spala. Byla vyčerpaná z řízení motorky a taky z ponocování vedle Jamese.
Ten jí nechal spát a šel prohlédnout batoh, jestli mají nějaké jídlo. Vzal ho do ruky a odnesl ke stolku.
Začal se v něm přehrabovat a divil se, co všechno má s sebou děvče sbaleno.
Náhradní svíčka od motorky, hřeben, líčidla, krém na ruce, fotky... Ty ho zaujaly nejvíc. Byly v igelitovém sáčku a pečlivě upevněny svorkou.
Jemně a opatrně sundal svorku a vytáhl všechny fotky na stůl.
Na první fotce spatřil ženu s dlouhými černými vlasy až na zem. Měla krásný úsměv a James v ní poznal Ginger.
Na druhé fotce byla Noemi, držící v ruce malého Vulpixe.
Když jí odložil, vytáhl třetí z fotek. Byl na ní on.
V rohu bylo napsáno slovo Idol, které bylo třikrát podtrženo a ohraničeno spoustou srdíček. James chvíli nevěděl, co si o tom má myslet. Měl Noemi rád, to jo, ale že by měl být její ideální kluk? Nechám to plavat, pomyslel si, třeba se jí na to někdy zeptám.
Někdy.
To hloupé příslovečné určení, vymyšlené proto, aby se člověk z něčeho mohl vykroutit. Je důležité a pro lidi potřebné.
Zadíval se na další obrázky. Na dalších fotkách byl zase jen on se spoustou srdíček od rtěnky a zamilovaných nápisů.
Tak proto ta péče...řekl si v duchu a opatrně zabalil fotky zpět do igelitu a připnul sponkou.
Znovu se začal hrabat v zavazadle a našel krabičku se svačinou. Vytáhl z ní dva obložené chleby a položil je na stůl ke sklenici s vodou.
Dal se do jídla, ale pak si vzpomněl na Mimea. Ten už byl vzhůru a když k němu přiběhl, James ho láskyplně zvedl na klín a začal ho krmit sušenkami pro pokémony. Sám přikusoval chleba a zapíjel vodou.
Základna je ještě daleko, ale už mají spěch. Zřejmě tam přijedou už k večeru...
Ta myšlenka ho bodla u srdce jako tisíc nožů.
Jeho úzkost ho přemohla a on začal zrychleně dýchat.
Znenadání udeřil do sklenice s vodou a shodil ji na podlahu.
Rozletěla se na tisíc kousků. Cítil, jak mu kapka potu stéká po tváři.
Horečnatý dech neustával.
Pozoroval rozbitou sklenici a měl chuť vzít jeden z kusů skla a přeříznout si žíly. Ukončit to trápení, ten strach, tu deformaci jeho myšlenek.
Chytil se pevně za zápěstí. Cítil svůj tep, tak rychlý a krátký. Zaťal zuby a zaryl si nehty do kůže, kde mu zůstaly hluboké červené rýhy.
Deprese ustanula a změnila se na oddanost osudu.
Sklopil hlavu. Přiznal si totiž jednu skutečnost, kterou si tak dlouho odpíral.
On to ví, ví to, že je zamilovaný do té osoby, které tak ublížil, ale právem.
Miluje Jessie.
Dlouho, moc dlouho jí miluje.
Ona to však nikdy nepoznala. Nebo snad ani nechtěla poznat.
Oba jsou jak dvojčata, tak dokonale sehraní, tak stejní! Určitě chtěla, aby to zůstalo na této hranici, aby hrála sama za sebe, aby se nenechala ovlivnit citem k někomu, koho tak dobře zná a koho má za dobrého přítele!
Teď už je to jedno, už jí to asi nikdy neřekne.
Ach bože můj, proč to jen není sen, ze kterého se může probudit!
Nechce se chovat jako chlap, nechce umřít, i když jako hrdina!
Jeho pud sebezáchovy hlasitě bil na poplach.
Mime to celé vylekaně sledoval.
„Mime..." kňournul a vyšplhal se Jamesovi na rameno. Jeho malý, věrný Mime. Vždycky ho rozveselil, když mu bylo smutno.
Tvoreček se zachichotal a přitulil se k němu s takovou láskou, jakou může dokázal člověku jen pokémon. James se zasmál a vzal ho do dlaní. Pokémon na něj mile hleděl a byl rád, že se mu podařilo trenéra trochu potěšit.
„A teď rychle uklidit tu spoušť." zvedl se Rakeťák ze židle a šel pro smeták a lopatku.
Když uklidil nepořádek a vyhodil sklo do koše, Noemi se probudila. Co nejtišeji se zvedla z postele, aby neprobudila spící Lenku.
„Ahoj." zašeptala tiše, když slézala ze žebříku.
„Koukám, žes našel ten chleba." ukázala na jídlo, ležící na stole. Sedla si na židli naproti Jamesovi a dala se taky do jídla. „No," zamumlala s plnou pusou, „brzo už budeme na Základně. Už jen pár desítek kilometrů." Vzápětí si uvědomila, že bylo dost nerozumné, začínat s touto věcí hned po ránu, ale už to nemohla vzít zpět. James to vzal s klidem, ale v duchu řval. „Takže..." skousnul si James ret, „jak ses vyspala...?" Noemi se rozpačitě uchichtla a natáhla se pro sklenici s vodou. Dlouze se napila, otřela si pusu a kývla na souhlas. James byl celý rozcuchaný a jeho obličej byl pobledlý. I přes stíny na tváři byly vidět jeho tmavé kruhy pod očima. Nechtělo se mu hnout se z místa a užíval si každého okamžiku bez hnutí svalů.
Zatím – daleko, velmi daleko od místa děje se odvíjí naprosto jiná skutečnost. Obzor je zatím vzdálený a není dobře vidět, co se tam na té louce děje, ale jsou tam dobře k rozeznání tři postavy. Obzor je již bližší, je vidět, že dvě postavy jsou ženy a ta třetí... ta matná silueta je kočičí. Je slyšet i vzdálené hlasy, jak se dohadují. Slyšíte? Slyšíte tu hroznou, na nervyjdoucí hádku mezi dvěma děvčaty a pokémonem? „Řekla jsem to jasně. JÁ – S NÍ – NEBUDU V JEDNOM TÝMU!" křičí jedna z dívek. Druhá má co dělat, aby se udržela na uzdě a neskočila po drzé konkurentce. Bezmocný kocourek může jen sledovat zápas těch dvou fúrií, a to hodně zpovzdálí.
„Tohle nedopadne dobře..." mumlal si do vousů Meowth. Pak se znovu obrátil k vřavě a pomyslel si:
Jak to sakra šéfa napadlo? Jessie a Cassidy – to je přece ještě horší kombinace než James a Butch! Meowth vzdychl, sáhl do batohu a vytáhl knížku Řešení lidských konfliktů, olíznul si prst, otočil stránku a začal si číst prvních pár vět. "U kluků je řešení konfliktů jiné než u děvčat. Dva kluci jsou buď konkurenti, nebo nepřátelé. A nebo obojí. Konkurenti se snaží být ve všech ohledech lepší, než je ten druhý a dělají pro to maximum toho, co dovedou. Někdy může dojít nejen ke slovním, ale i k fyzickým konfliktům. Ale takové vyústění situace bývá méně často než u nepřátel. Nepřátelé jsou o něco jiní než konkurenti. Jak už název napovídá, jsou to dva muži, co se nemají tak moc rádi, nebo se dokonce nenávidí. Dochází mezi nimi ke slovním výměnám názorů, většinou ne příliš slušným a zároveň i k potyčkám fyzickým. Nepřátelé mohou být z mnoha důvodů, např.: kvůli dívce, nějaké nepříjemné události, kvůli tomu, že si navzájem nejsou simpatičtí a tak dále. Dva kluci si dovedou vše rychle vyřešit tím, že se poperou a nebo že si dají nějaký souboj, třeba pokémonu a je to pro ně vyřešené. Dívky to tak jednoduché nemají. Když se jim nějaká dívka znelíbí, používají k „pěstním soubojím" nehty, dlaně a někdy i nohy. A nebo se vůbec neperou, ale začnou se ignorovat. K ignoraci té druhé používají občas jako koření nějakou tu pomluvu, urážku a nebo drobnou krádež, při které si např.: ukradnou hřeben a hodí ho do kanálu. Meowth zaklapl knihu, odložil jí zpět do batohu a otočil se zpět k otevřené scéně. Tiše pozoroval oblak prachu, který se zvedl, jak se divoké šelmy válely po zemi a snažily se tu druhou dostat pod sebe. Bylo slyšet obrovské množství zvuků – řev, pištění, kvílení, vrčení a křik vyplašených Pigeyů, vylétávajících z korun stromů. Najednou se k celé té disharmonii přidal ještě další zvuk. Meowth zpozorněl a zastříhal ušima. Přimhouří oči – a vidí ten obrázek. Na zemi leží rozcuchaná Cassidy a na ní leží ještě rozcuchanější Jessie, která hlasitě oddechuje.
„Hm? Uch, tak co? Máš dost ty mrcho?" Cassidy mlčí a má obličej celý zabořený do trávy. Její chvějící se tělo náhle vymazalo Jessie vítězoslavný úsměv z tváře. Obrátila ji tváří vzhůru. Cassidy plakala. Plakala hlasitě, až srdce usedalo. Jessie udiveně protáhla obličej a pomalu z ní slezla. Cassidy vstala. Vztekle vyplivla vlasy z úst a setřela si hlínu z tváře, po které kanuly velké, horké slzy. Posadila se na kmen spadlého stromu, schoulila se do klubíčka a vzlykala do kolenou. Meowth k ní pomalu a váhavě přišel blíž. Položil jí teplou pracku na rameno.
„Co je?" zeptal se opatrně. Cassidy jeho tlapku prudce setřásla.
„Co je. Co je. Co je." opakovala se stále větší razancí.
„CO JE?" Vykřikla k nebi jako pták, až se to po skalách rozléhalo. Pak chvíli ztichla a hleděla do země. Meowth a Jessie se po sobě nechápavě podívali.
„Vám to asi pořád ještě nedochází, co?" Otočila se s agresivním pohledem na ně, prudce se vztyčila a vykročila směrem k nim. Oni pod návalem šoku před ní ustupovali.
„C-co nám nedochází?" zeptal se vyděšeně Meowth, který byl už opravdu zmatený.
„Oni tam byli posláni bojovat. Bude to na život a na smrt, chápete? TAK CHÁPETE TO?" vykulila oči a natáhla k nim krk se zoufalým výrazem.
„Oni tam všichni zemřou! A my s tím nemůžeme nic udělat. Ta bezmoc, ta hrozná bezmoc!" Padla na kolena a zaryla ruce do trávy. „Butch... Butch je tam taky... a zemře... kéž bych něco mohla udělat..." Meowth a Jessie si v duchu přebírali to, co se právě dozvěděď teprve si uvědomili, co se stalo. Takže proto musel James odejít! On tam bude bojovat a možná i zemře! Jessie zbledla a její make – up zbledl s ní. James umře? To ne, to není možné, on nesmí umřít! Proč zrovna on? Vždyť...to je příšerné, musím s tím něco udělat. Ale co s tím? Co bych pro něj mohla udělat? Cassidy měla pravdu, jsem naprosto bezmocná... Ve tváři se jí objevil zoufalý výraz. „Panebože, a já se s ním ani nerozloučila..." zamumlala rigidním tónem. Ztuhla a jen hleděla před sebe do trávy. Meowth automaticky vytáhl z její tašky kapesník a položil jí ho do studených dlaní. Jessie si ho přitiskla k ústům a pevně zavřela oči. Neplakala, ale v hloubi duše byla rozervána na kusy.