Poznámka autorky: Tohle je další část Vzpomínke, omlouvám se všem čtenářům na , že jim tuto povídku servíruju až jako druhým, ale azse jí máte v lepší kvalitě než ti na Devu. Taaaakže hezké čtení a prosím žádné flambování nebohé autorky!

Petr: Hoples je líná a neví co chce...

Pavol: Hej *kývne*

Hoples: Kušujte! A jestli chcete vrátit svoje pití tak sem hoďte vysvětlení!

Oba: *rychle* Hoples nevlastní Hetalii jen si půjčila některé její postavy, nevydělává psaním této povídky!


Rudá. Rudé. Všechno kolem něj bylo rudé. Nebe, země a i on. Rozhlížel se. Kolem něj ležela těla. Zadíval se pořádně. Byly to mrtvoly ostatních národů. Zírali na něj prázdnými pohledy. Přikril si ústa rukou, jen aby ucítil cosi vlhkého na rtech. Udělalo se mu špatně z té kovové vůně krve. Věděl co je na jeho rukou. Nechtěl se podívat, ale udělal to. Roztřásl se, když mu pohled padl na temně rudé ruce.

„Není to krása tati?" ozvalo se za ním, než ho kdosi objal zezadu. Byly to štíhlé útlé končetiny dívky s havraními vlasy a temným pohledem. Věděl, že je to její vina. Tohle všechno. Jelikož ona sama byla krvavá ještě víc jak on.

„Už jsi jen a jen můj."


„NE!" vykřikl a probudil se. Vyskočil na nohy. Celý se chvěl, při vzpomínce na ten divný sen se mu chtělo zvracet.

„Petr?" ozvalo se tiše vedle něj. Nereagoval. Jen se jako ustrašený králík s doširoka rozevřenýma očima díval na stůl před sebou. Usnul na zasedání Národů. Snažil se uklidnit, ale třas nešlo jen tak dobře potlačit. Pavol se zvedl a dal mu ruku na rameno.

„Nešahej na mě!" vyjekl Čech a odskočil od svého bratra, jako by ho něco spálilo. Držel si rameno a roztřásl se ještě víc. Proč se toho doteku tak vylekal? Ani sám nevěděl. Pavol se na něj udiveně díval.

„Petr? Tvoje oči, sú zelené," zašeptal. Natáhl k němu ruku. Mladý Čech rozevřel oči ještě víc a zakroutil pomalu hlavou.

„N.. ne, prosím ne," zašeptal a pak se otočil a se strachem, jaký ještě nikdy nezažil, utekl ze zasedací místnosti.

„Petr? Čo to bolo? O-on sa ma bál?" Slovák byl šokovaný. Zůstal tam stát s ruku nataženou. „On se ma bál," zašeptal a zmateně svěsil hlavu. Zakroutil pomalu hlavou. Stále šokovaný se posadil, Feliks se na to celé díval a mračil se. Naposledy když viděl Petrovi oči zelené, předpověděl druhou světovou válku.

Venku zatím Petr utíkal pryč od toho strašného místa. Nějak se dostal do tmavé chodby, kde ho tak nemátlo světlo. Opřel se o stěnu a pomalu sjel na zem. Dýchal zhluboka a snažil se zaplašit výjevy svého snu.

„Ne, nebylo to skutečné," šeptal si pro sebe a odrecitoval starou formulku na zaplašení zlých snů. Ale záblesky tu stále byly. Zamračil se. Proč by zabíjel ostatní národy? A kdo byla ta dívka, které se tak bál a zároveň jí tak miloval? Nevěděl.

„Boha moja, co se stane? Co se to děje?" Svezl se na zem a opřel si hlavu o kolena. Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. Musel přijít na to, jestli to bylo vidění, nebo jen zlý sen. Potřeboval to vědět. Mohl by tomu třeba zabránit.

„Kdo je ta dívka?" zašeptal ještě. Byl vyčerpaný, v hrudi ho už několik let bolelo. Bál se co se děje s Prahou. Jeho milovaným městem se stovkami věží a temných uliček, které tak rád procházel a nechal na sebe promlouvat staletí a novodobé dějiny. Vytáhl malou lahvičku, co mu visela kolem krku. Zadíval se na čirou tekutinu v ní a zachvěl se.

„Nechci vědět," zašeptal a odzátkoval maličkou lahvičku, byl v ní sotva lok té divné čiré tekutiny. Zaklonil hlavu. Vylil si obsah fiálu do krku. Přeci jen o něm hodně národů tvrdilo, že je ignorant.

Zavřel oči a upadl do bezvědomí, doufaje že ho někdo najde. Nebo že zapomene na ten děsivý výjev.


Feliks se, chvilku po tom co Petr odběhl, zvedl a beze slova odešel. Zanechal za sebou zmatené národy, ten pohled v jeho očích. Nikdy ho neviděli tak vážného.

„Počkaj!" zvolal Pavol a odběhl za ním. To rozproudilo zmatený šepot. Ivan se mračil na dveře, co měli jen jeho příbuzní zaluben?

„Prečo si tak odběhl? Feliks? Čo sa stalo Peťuškovi?" zeptal se Pavol s panikou v hlase. Marně se snažil přijít na důvod toho nesmírného strachu v bratrových očích.

„Měl vizi," řekl prostě Polák a dál prohledával chodby budovy Národů. Brunet se na něj zamračil

„Ako vtedy? Keď sa zložil z predzvesti druhé svetové váľky?" zeptal se a vztek v něm začínal kypět. Tehdy ho Feliks jen odmával a smál se, že on je zabezpečený. Ale on neviděl, jak moc to jejich sourozence sebralo, jak vymýšlel plány jak se ubránit Německu… jak Felikse zachránit. Nakonec po vysilujících několika měsících, kdy to už Pavol nemohl vydržet, jelikož Petr za ním stále chodil a ošetřoval ho, jako nějaká starostlivá kvočna, Slovenský národ odešel a nechal svůj český protějšek napospas vlkům. Teď si to vyčítal.

„Ano, jako tehdy. A to jak se bál… mám strach, že by mohl udělat hloupost," vážnost v hlase jinak bezstarostného národa udivila i jeho mladšího sourozence. Nyní viděl, jak moc vážné by to mohlo být. Dál hledali.

„Tu je!" ozval se najednou Pavol a odběhl k ležící postavě v temné uličce. Opravdu tam ležel Petr.

„Zatraceně, doufám, že nevypil ten čistej líh, co nosí na krku! To by mu smazalo vzpomínky, ani on nedokáže strávit čistej líh," zaklel Polák a poklekl k mladšímu Slovanovi. Opravdu našel maličkou flakónku prázdnou. Povzdechl si.

„No, ať to už bylo cokoliv, muselo to být strašlivé." Prohrábl si rukou vlasy a pak se Slovákem odnesli mladíka na pokoj.


„Nechápu to," mladík se podíval na národy v zástupu, jak čekají na svoje hvězdy. On sám se na ni netěšil, valná většina národa nechtěla do EU, ale byla líná se zúčastnit referenda. Cítil se otupělý, jeho občané propadali apatii. Souboje politických stran je začínaly odrazovat od politické aktivity. Povzdechl si.

Konečně se, Francis a Ludwig, ti co s tímhle nápadem přišli jako první, zastavili před ním. Ludwig se na Petra zamračil a Francis na něj významně mrknul. Špinavý blondýn sklopil pohled. Maličko se zachvěl, když mu cosi plesklo o čelo. Zmateně se podíval na šklebícího se Francise a zmateného Ludwiga. Sáhl si na čelo, aby nahmatal cípek hvězdičky, kterou mu tam fousatý muž nalepil. Petr se zmateně vyklonil z řady. Chtěl vědět, jestli i ostatní státy mají svoje hvězdy na čele jako on. Neměli, honosili se jimi na hrudi a usmíval se na sebe. Teď když jsou součástí tohoto společenstva, tak jejich ekonomická situace bude lepší.

„Proč mám tu hvězdu na čele?" zeptal se zmateně malý národ. Ludwig si jen povzdychl a pokračoval s úchylným blondýnem pryč. Za sebou nechali jen zmateného Petra.

Znovu si sáhl na čelo a snažil se hvězdičku odloupnout. Nešlo to. Povzdechl si, pak bude muset někoho požádat o pomoc, aby jí dostal dolů.


„Rozvaž mě!" nakázal naštvaný a rudý špinavý blondýn smějícím se Prusku, nyní známému jako Východní Německo. Ten se nad ním nakláněl a ušklíbal se.

„Ne. Každý nový člen EU tohle musí podstoupit," usmíval se vesele a svlíkal Čecha pohledem. Ten se ještě jednou vzepřel, ale pouta držela fest. Znovu se na Gilberta upřeně podíval. Němec zatím nic nedělal, jen se tak nakláněl nad znehybněným národem a s úchylnou jiskrou v oku sledoval mladíka s hvězdou na čele. Tu tam měl, protože se mu jí stále nepodařilo odstranit.

„Když to… tedy tak je. Dělej, ale doufám, že bratra takhle přijme Ludwig," zamračil se na Gilberta a zavřel oči, připravujíc se na to co mělo přijít. Z těch zakládajících byl Ludwig nejmenší zlo.

Odpovědí mu bylo jen zasmání a polibek na chvějící se ústa. „Ani nevíš, jak dlouho jsem na tohle čekal," zašeptal albín.


Petr začal mít problémy se srdcem.


„Takže, jsem chtěl říct… au," Čech se naklonil nad řečnický pultík, bylo mu mdlo. Příšerně ho bolela hlava a bylo mu na zvracení. Byl celý bílý a potil se.

„Petr? Bratiek?" Slovák podepřel svého bratra a ten jen lapal po dechu. Starostlivě si ho prohlížel. Nelíbilo se mu, co se mu to stalo. Zrovna byl uprostřed své řeči ke státům EU, jejichž předsednictví mu připadlo.

„Vláda… padla?" dostal ze sebe nevěřícně špinavý blondýn a držel se za hlavu. Bolela ho jako střep, vznesla se velká vlna protestů. Přivřel oči a sykl bolestí. Ostatní národy ho pobaveně sledovali. Zároveň s bolestí a nevolností se dostavil čistý nefalšovaný vztek. Jak jen mohli? Ti jeho povrchní zapšklí a zastaralí politici! Jak jen si přál každého z nich pomalu a bolestivě zabít.

„Mon chér, nech staršího brášku, ať ti pomůže," nabídl se Francis a zamával na něj růží, kterou vzal, kdo ví kde. Jak Pavol, tak Petr po něm hodili ošklivý pohled. Francouz se stáhl, věděl, co dokázala jejich matka a tihle dva toho od ní zdědili asi nejvíc.

„Když padla vláda České republice, asi bychom měli zvolit nového předsedu," ozval se Arthur. Zamračeně sledoval Petra, který od sebe odstrčil bratra a s potížemi se narovnal.

„Já to zvládnu. Zažil jsem několik staletí, kdy mi nikdo neměl právo poroučet a pár měsíců bez vlády zvládnu taky!" Jeho hrdost mu nedovolila si od někoho vzít pomoc. Byl národ, který jako ostatní si tvrdě vybojoval svou nezávislost. Chtěl všem dokázat, že je schopný být i vůdcem. I když mu to zatím moc nešlo a na hlavu se mu vršil posměch celé Evropy, zvláště potom potupném článku a fotce Topolánka nahého na návštěvě u Italského premiéra.

Ještě jednou si všechny prohlédl nesmlouvavým pohledem a zamračil se. Znovu přešel k řečnickému pultíku. Srovnal si papíry a pak pevným hlasem začal číst svůj projev dál. Nehodlal nikomu ukázat jak moc je mu špatně, nechtěl ničí pomoc. Je silný a nikdo nemá právo mu říct něco jiného.

I když ho na prsou bolelo.

Pavol zakroutil hlavou a s povzdechem si sedl. Nerad viděl jak se jeho bratr takhle ničí.


„Je! Ty jsi uprostřed Evropy, že jo? Ten malej stát… Čečensko!" Petr se ani neobtěžoval se na Američana podívat. Skládal si svoje věci a snažil se vypadat v klidu, i když v duchu přemýšlel jestli, kdyby dal blondýnovi bombu na židli, by ho to poslalo na Měsíc. Nebo na Pluto, to by preferoval asi víc.

„Hej! Neignoruj hrdinu, když pro tebe má tak úžasnou nabídku!" Malý národ se na něj znuděně zadíval a zvedl obočí.

„Bože, vypadáš jako Iggy," blondýn protočil oči a pak se rozzářil. „Ale to je jedno, mám tenhle úžasnej nápad na postavení soustavy radarů, které by chránili Zemi před tím divným korejským komunistou."

„A se mnou mluvíš protože?" mladík nebyl pobaven. Buď tohle dopadne výbuchem, nebo ještě větším výbuchem. Ani jedno se mu nelíbilo. Jelikož on by byl asi hodně blízko epicentra exploze.

„Potřebuju nějakou Evropskou zemi, která je hodně blízko středu Evropy a asi hodně dobrý cíl. Co říkáš Čečensko?" Alfred popadl Petra za ruku a nadšeně se mu podíval do očí.

„Tak zaprvé nejsem Čečensko ale Česko. Za druhé celé jméno je Česká republika, zapamatuj si to. A za třetí…" mladík nemohl dokončit, za druhou ruku ho kdosi taky popadl a přitáhl si ho k sobě.

„Ale, padruk, nechceš mi odvést mého bratránka, da?" Rus se mile usmíval na Američana a táhl si Čecha k sobě. Alfred se ale nevzdával.

„Jen jsme probírali jakési obchodní záležitosti. To není nic pro Ruskou federaci," odvětil mu s úsměvem. I on zatáhl za ruku nebohého národa. Ten tam jen stál a zíral do prázdna. Tohle je jako za Studené války.

„Opravdu? Co ty na to Péťuška?" obě super velmoci se zadívaly na špinavého blondýna, který jim pohled ustrašeně opětoval. Američan s pohledem slibujícím otravování do soudného dne, pokud nepřijme a Rus s tichou hrozbou vybombardování Prahy, pokud přijme. Polknul a pak se jim jaksi vykroutil z rukou. Začal utíkat, křičíc na celé kolo, že na 68 nemůže, že byl dobrý socialista.

„Skvelé vy dva. Teraz bude zalezlej v pokoji a nič ho nedostane ven," Slovák je počastoval znechuceným pohledem. Sbalil se a odešel utěšit svého bratra. Minimálně v posteli, maximálně v koupelně. Ušklíbl se pro sebe. Tak jako tak, on dostane svého bratra.

„Hej, Roláku!" Alfred si vyhlédl nový cíl, raději ani nechtěl vědět proč se Slovák tak tváří, a Ivan se mile usmál. Přetahovat se o nejstaršího Západního Slovana, byla vždy legrace.


„Bostonstké pití čaje odstartovalo dlouho vlnu protestů," lektor pokračoval dál v přednášce a Petr se docela bavil. Kdyby jen věděl, že Americká revoluce začala hloupým rozlitím čaje, když mladý Alfred převrhl konvici. Pak se mu to docela zalíbilo a dělal to pravidelně.

Kdo mohl tušit, jak jen malichernosti dokáží ovlivnit budoucnost národů?


„Do toho! Kluci! Věříme vám!" Skandoval se zbytkem davu a na nic se neohlížel, že ostatní národy přítomné na tribuně VIP se na něj dívají s pohrdáním. Jeho hokejisté hráli úžasný hokej! Jsou to jeho hvězdičky a on na ně nenechá dopustit.

Ušklíbl se na Pavola a ten mu pohled oplatil. Pokud šlo o Česko-Slovenské derby, tak byla jejich rivalita pověstná. Několikrát se dokonce porvali na tribuně a musela je uklidňovat ochranka. Ale jelikož měli za zády Ivana, nechtěli to riskovat. A tak jen hlasitě povzbuzovali svoje hráče.


„Hej, ten zákrok Ovečkina nebyl fér!" vyjel Petr a vehementně se s Ivanem hádal.

„P… Petr j-je buď h-hodně statečný n-nebo š-šílený," zašeptal do Slovákova ucha chvějící se Raivis. Byl na své hokejisty hrdý, sice vždy prohráli, ale pro ně nebylo hlavní zvítězit, ale zúčastnit se.

„Od obojího trochu," zašeptal zpátky Slovák a sledoval jak se jeho dvojče tak tak vyhnulo ráně železnou trubkou.


„Tak a já jdu pryč," mladý Čech se zvedl po druhém gólu Lotyšska. „Na tohle se nedá koukat. Jen co Jágra trochu zraní, jde celý hokej do kytek? Kurva tohle mi neříkejte. Takovouhle píčovinu," naštvaně se podíval na Raivise, povzdechl si, svěsil hlavu a odešel.

O vítězství se dozvěděl přes SMS od bratra. Na hokej proti Finsku se ani nedostavil. Měl další olympioniky, na které se chtěl podívat. A hokejem byl zhnusený.


S nadšením sledoval mladou Sáblíkovou, jak její ladná a hlavně drobná postava krouží po oválu. Jestli vyhraje zlato i v poslední disciplíně, na jejíž start nastoupila, tak to už určitě přesvědčí ty papaláše nahoře, aby postavili v Čechách rychlobruslařský stadion!

„Jeeeeď!" ozval se stadionem jeho nadšený výkřik a Korejec s Holanďanem se na něj jen podrážděně podívali. Kdysi tohle byla jen jejich disciplína. A teď se do ní vetřel tenhle neopeřenec.


„A opravdu by si mi nemohl vrátit víza?" odpovědí mi byla rána hokejkou. Ani se nestačil vyhnout.


„No, nebylo to špatné, gratuluji vám všem," usmál se na všechny zástupce, kteří byli na zimních olympijských hrách. „Jsem na vás pyšný," každý si ale všiml, jak se vyhýbá pohledu na hokejisty. Sice ho trochu zklamal skiatlon a poslední padesátka, hokejisté však nejvíc. Kluci si tedy řekli, že na mistrovství světa se předvedou v plné parádě i bez Vokoukna.


Utíkal, za ním kdosi nebo cosi. Nechtěl se otočit. Byl nemocný, to si musel uznat, ale zažil horší časy. Léta kdy se nemohl zvednout z postele a byl zneužívám jako služka, matrace a kdo ví co ještě. Ale tohle bylo horší. Věděl, co je to za ním. Stín. Věc, které se bál každý národ. Když přišel Stín, znamenalo, to že Národ přestane existovat, rozplyne se ve Stínu a stane se jeho součástí.

„Kurva!" zařval a ještě víc zrychlil, napínal svaly, jak jen to šlo. Nechtěl zmizet. Nechtěl odejít, ještě nebyl tak starý, ale politika jeho státu ho zničila.

Zatočil do další temné uličky starodávné Prahy. Možná by mohl Stín setřást v temných a spletitých uličkách tohohle starodávného města.

Zakopl. S děsem v očích padal na zem a snažil se získat ztracenou rovnováhu. Nepodařilo se. Spadl na zem. Rychle se přetočil na záda. Stín byl skoro u něho. Jeho vidění a dech začali ztrácet na síle. Nemohl pokračovat. I dýchání ho bolelo. Pomalu nechal, aby jeho pohled potemněl.

Poslední co viděl, byla černá orlice na rudém pozadí s nádherně tmavýma očima, jak se vrhla na Stín. Pak už jen temnota.


Za komentáře posílám pusy od Petra a Pavola ^^

Oba: Hej!