Sokol a rys

Autorka: Patoložka; Beta-read: Claire

Romance, Slash

Postavy v tomto příběhu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladů různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří tuto ságu přeložili do češtiny a paní Petrikovičovej a paní Kralovičovej, které ji přeložili do slovenštiny. Autorská práva k povídce vlastní Patoložka, která napsala tuto fanfiction. Tato povídka nebyla napsaná za účelem zisku.

ooOoo

Kapitola čtvrtá

Nastal soumrak, slunce už dávno zašlo a kraj se ponořil do tmy. Vysoko na nebi vycházel ubývající srpek měsíce a večernice už zářila plnou silou. Byla krásná, teplá noc. Vzduch se nehýbal, ale přesto nebylo dusno. Zejména kolem řeky Erewash bylo příjemně. Voda skákala po kamenech a jemně šuměla.

Náhle se z křoví nedaleko vynořil rys. Bylo to překrásné, poměrně mohutné, mladé zvíře. Našpicoval uši a zbystřil. Něco zaslechl. Trochu se přikrčil a zavětřil. Ucítil muže a koně jedoucí jeho směrem. A opravdu, za pár okamžiků přiklusal černý, statný, osedlaný kůň s jezdcem na hřbetě. Muž seděl na koni, jako by k němu byl přikovaný. Tmavý plášť se od jeho zad táhl až dozadu, černé vlasy měl sepnuté tmavým páskem a v rukách opratě. Písknul a rys se připravil.

A je to tu. Závod začíná.

Zářivě žluté oči se zaleskly svitem měsíce a šelma se vymrštila, jen co jezdec vybídl svého oře do běhu. Běželi. Kůň a rys, jezdec a nespoutaná zvířata. Tak odlišní a přece tak stejní. Frískému hřebci hrál na těle každičký sval, jak se jeho mrštné nohy dotýkaly země a docilovaly rychlejšího a prudšího tempa. Jezdec se k němu sklonil, jako by chtěl zmírnit odpor proudícího vzduchu, jako by splynuli v jedno, jako by neexistovalo nic jiného než tato chvíle, tento okamžik ostrého běhu po planině. A rys nezaostával. Udržoval tempo a koutkem oka sledoval svého soupeře. Byl ve svém živlu. Tady, v této divočině, měl svůj domov. Svůj lovecký revír, místa, která znal.

Před sebou spatřili svůj cíl. Starý hrad postavený na kopci. Z dáli vypadal zchátrale a nehostinně, ovšem při bližším prozkoumání byste zjistili, že zdání někdy klame. Do hradeb vedla jen jedna cesta otevřenou branou. A v žádném okně nezářilo ani světýlko. Jak by také mohlo, když oba obyvatelé pobývali venku.

Jezdec zvolnil a následně přešel do kroku. Nechal svého koně odpočinout a zkontroloval polohu svého společníka. Seskočil na zem. Mladý rys se vrátil, protože před chvilkou utržil značný náskok, a tázavě naklonil hlavu na stranu v nevyřčené otázce. Copak?

Černě oděný kouzelník se ušklíbl, ale dál směřoval ke zvířeti.

„Proběhl ses?" zeptal se čaroděj. Rys se k němu dostal několika skoky, až ho v záchvatu náhlého popudu položil na lopatky. Muže to očividně překvapilo. Takto se běžně nechoval.

„Co to má znamenat? Tahle se chová slušně vychovaný kouzelník?" čertil se ležící muž, ale šelma ho zavalila plnou vahou. Nebyl to největší jedinec svého druhu, ale s dostatečnou mrštností a obratností vám stačí třicetikilová kočka, aby vás na chvíli přemohla. A když mu rys oblízl tvář svým hrubým jazykem, bylo toho na čaroděje prostě už trochu moc.

„Harry Pottere! To, že spolu sdílíme bydlení, ještě neznamená, že se můžeš chovat jako naprostý puberťák!" plísnil zvíře černovlasý kouzelník a sbíral se z rosou navlhlé země.

Rys se trochu stáhl, ale pak do něj šťouchnul zadkem, jako by snad říkal: Ale no tak, trochu rozptýlení ti neublíží…

Muž ve středních letech se smiloval a pohladil ho. Jeho kožich byl příjemný na dotek. Jemný a hřejivý. Za svitu měsíce jen zářil.

„Jdeme domů," zavelel muž, přešel k pasoucímu se koni a uchopil do ruky ohlávku. Ale nenasedl. Chtěl si ještě chvilku užívat bezstarostné cesty tímto čarovným krajem. Ještě chvilku, než se bude muset opětovně ponořit do nekonečné a zatím bezúspěšné práce. Ještě chvilku cítit, že opravdu žije jako člověk.

Udával poměrně rychlé tempo, jinak to ani neuměl, ale šelmě ani koni to nevadilo. Jim taková rychlost vyhovovala.

Prošli hradní branou a Severus zavedl koně do stáje. Měli jen jednoho. Víc nebyla potřeba. Rys koně nepotřebuje a sokol? Ten už přece vůbec ne. Má křídla.

Odsedlal jej a důkladně vyhřebelcoval, než ho pustil, aby si mohl odpočinout. Hřebec byl sice na ostré tempo zvyklý, ale klidnou chvíli uvítal. Ráno si pro něj jistě přijde druhý pán.

Muž uklidil poslední používané věci a odešel na nádvoří. Tam na něj čekal jeho společník. Seděl a díval se po okolí. Jako by byl připraven okamžitě znovu vyrazit.

„Harry?" upoutal Severus rysovu pozornost a ten k němu otočil hlavu. Ano? „Budu zase potřebovat trochu tvojí krve. Pojď," promluvil kouzelník a zamířil ke schodům vedoucím do jejich komnat.

Rys se nebránil. Neměl proč. Znal toho muže dobře. Věděl, co pro něj udělal a za co mu vděčí. Cítil se s ním v bezpečí, ve zvířecí podobě i jako člověk. Severus Snape by mu nikdy neublížil a dělal vše, co mohl, aby ukončil jejich prokletí.

ooOoo

Severus vešel do místnosti, kterou používal jako laboratoř. Původně to byla pravděpodobně pracovna hradního pána. Ve vzdálenějším rohu měl stůl a na něm kotlík se zapáleným plamenem. Lektvar v něm jemně vřel.

Doufám, že to Potter nějak nezpackal, pomyslel si mistr lektvarů a přešel ke kotlíku. Tuhle dávku si připravil již včerejší noc a podle všech předpokladů se měla osmnáct hodin vařit na mírném ohni. Jedinou podmínkou bylo, že jej musí každé tři hodiny zamíchat přesně sedmkrát proti směru hodinových ručiček. No a ze známých důvodů musel právě tohle být Potterův úkol.

Nahnul se nad kotlík a zhodnotil vůni a barvu. Právě byl čas na další míchání, a tak mohl zkontrolovat i konzistenci. Vše se zdálo v pořádku. Jemný nádech do růžova, vůně po mandlích a střední hustota, ani tekutá ani pevná. Výborně, pomyslel si zvesela. I drobné radosti bylo třeba oslavit.

Teď už jen přidat rozemletý kořen kostivalu a neopylené květy plicníku, počkat půl hodiny a za stálého míchání postupně snižovat teplotu až na třicet stupňů, kdy bylo nutné dodat pět kapek jejich krve.

Přísady už měl nachystané, a tak stačilo jen zručnými tahy dokončit přípravu lektvaru, od kterého si hodně sliboval.

Základ objevil v jedné staré knize z jedenáctého století. Albusovi předci museli být sečtělí, protože sklepní prostory byly přeplněné různými knihami. Severusovi nechyběl pomalu žádný obor, po kterém by zatoužil. A tak je zvolna procházel a hledal, co by jim snad mohlo pomoci. A protože byl mistrem lektvarů i odborníkem na černou magie, věděl, kde zhruba hledat.

Za ten více než rok už experimentoval s řadou kouzel, lektvary, rituály, zaříkáváním, ale zatím nikdy neměl štěstí. Nic se nezměnilo, či ani nezmírnilo. Kdyby byl jen malilinko sentimentálnější, řeklo by se, že to bylo k uzoufání.

Ale pokud se statečně držel Harry, pak to Severus zvládne také. Ten mladík měl v sobě nějakou vnitřní jistotu, že to dokážou. Všechno. Zbavit se kletby i zničit Temného pána.

Severus si povzdechl a přelil hotový lektvar do lahviček. Za čtyři hodiny vyjde slunce, měl by se ještě trochu prospat.

Přešel do svého pokoje a natáhl se na postel. Únava ho začala zmáhat, a tak opravdu zavřel oči a oddal se spánku.

ooOoo

Probudilo ho šťouchání do boku. Prudce se posadil a divoce zíral na vetřelce, který se ho opovážil dotknout. Ale setkal se jen omluvným pohledem světle hnědých očí, které jako by říkaly: Odpusť, Severusi, ale už je čas.

Zhluboka se nadechl a vstal. Následoval šelmu do pokoje ke krbu. Z laboratoře si přivolal lahvičky, jednu nalil do skleněné misky a položil ji na zem. Rys se k ní vrhl, očichal ji, a, i když snad trochu nakrčil noc, připravený lektvar vylízal do poslední kapky. Severus odšpuntoval i svoji dávku a vypil ji. Brr, chuť byla opravdu strašná. To musel uznat dokonce i lektvarista, který už okusil nejeden dryák. Tohle bylo hořké, nakyslé jako zkažené mléko a vyvolávalo to pocity na zvracení. Raději si sedl na pohovku a rys se k němu přitulil. Hlavu mu položil do klína a upíral na něj svůj pohled.

Ach, Harry, nikdy bych to asi nahlas nepřiznal, ale chybí mi tvá společnost. Tvé šílené komentáře a odvážné nápady, dokonce i tvůj smích a pohledy smaragdových očí. I tohle mi vzal. I tohle…

Rys jako by vytušil na co myslí a trochu natočil hlavu. Severus zabořil prsty do jeho srsti a začal ho hladit. Bylo to příjemné, uklidňující.

A pak to začali cítit, první paprsky vycházejícího slunce si dobývaly cestu na zem. Šelma neuhnula hlavou, nesklopila pohled a Severus se svýma očima zaklesnul do kočičích. Černá v hnědé. Člověk a rys. Severus se pevněji zachytil té měkké srsti a pokusil se promluvit: „Harry, já…"

Hnědá se změnila v zelenou. Nakratičko, jen nakratičko ji Severus mohl vidět, než byla černá uvězněna v kulatém oku, než se ústa protáhla do zahnutého zobáku, než se nos stáhl na dvě drobné dírky, než se celá vysoká postava smrštila a černé vlasy se změnily v hnědé peří. Než se Severus proměnil.

„Neeeeeeeee!" zakřičel Harry a snažil se ze všech sil zachytit Severusovy ruky, ale sokol se mu vyškubl a, než vyletěl otevřeným oknem ven, vydal vysoký pronikavý zvuk. „Severusi!" zavolal naléhavě Harry, než se svalil na pohovku a stulil se do klubíčka. Proč jen nás život tak trestá! Pomyslel si ještě, než se rozechvěl ranním chladem.