Setkání a pozdravy

Na svém temném trůně seděl Lord Voldemort značně rozladěný, a když byl rozladěný, šířil tento pocit okolo sebe, „Crucio!"

Draco vřískl, když jej kletba zasáhla, a i když ještě nebyl ocejchován znamením zla, uvěznění jeho otce jej vyšvihlo do relativně významného postavení.

„Omlouvám se, mistře," vzlykl, „omlouvám se za cokoli, čím jsem se provinil."

„Za cokoli?" sykl Pán zla, „je jediný důvod, proč toleruji tvoji přítomnost v mé armádě. Toleruji tě kvůli financím, které tvoje rodina poskytuje - kde je můj desátek?"

„To nevím, mistře, měl vám být dávno vyplacen."

„Crucio," Voldemort chvíli udržoval kletbu, „zjisti, kam se poděl a přines ho, a teď mi zmiz z očí."

„Ano, mistře, najdu jej okamžitě," vykoktal Draco, když prchal z místnosti.

Voldemort se ušklíbl za odcházejícím chlapcem; i když dočasná ztráta tolika finančních prostředků byla nepříjemná, měl aspoň výmluvu pro trestání svého nového poskoka a výraz strachu na jeho tváři vyrovnával cenu za krátkodobý zádrhel v jeho plánech.

Draco se oklepal, když se dostal do Sídla Malfoyů a po rychlém převlečení do svých běžných šatů se skrz letaxovou síť přesunul do Příčné ulice.

Procházeje dveřmi Gringottovy banky okamžitě oslovil nejbližšího skřeta.

„Ty, přestaň s jakoukoli bezvýznamností, které se věnuješ a postarej se o mne."

„Jak vám mohu pomoci…pane?"

„Chci vědět, co je špatně s mým účtem a pokud mi to nebudete schopný říct, zaveďte mě k někomu, kdo toho schopen bude."

„Jistě…pane, následujte mne."

Skřet jej zavedl k malému stolku, ke kterému s nechutí sedl, „tak co bude, nebo jste tak prostoduchý, abyste zjistil, co se děje s mým účtem?"

Listováním ve složce rodu Malfoyů se skřet brzy dostal až k požadovanému záznamu. „Našel jsem to," oznámil skřet.

„Tak na co čekáte?" osopil se na něj mladý Malfoy.

„Obávám se, že smrt Siriuse Blacka zanechala rod Blacků bez hlavy rodu."

„Tak přineste potřebné předměty pro Dědičný obřad a hoďte sebou, chci odsud být co nejdřív pryč."

„Nerozumíte mi," řekl skřet samolibě, „rod Blacků už představitele má a ten přikázal veškeré platby vám, vaší matce a vaší tetě okamžitě ukončit."

„Jak? Jak je to možné?" zeptal se Draco, ztráceje trochu své vyrovnanosti, „jsem poslední mužský potomek s nějakými Blackovskými předky, takže podle zákona a zvyků vznešeného rodu Blacků jsem jediným dědicem."

„Je mi líto, že jste byl špatně informován, pokud chcete, kontaktuji novou hlavu rodu Blacků a zeptám se ho, zda by chtěl obnovit platby," řekl skřet, který si situaci užíval více, než by měl.

„Udělejte to," zašeptal ve tváři úplně bílý.

Skřet odešel a zanechal Draca jeho vlastním myšlenkám.

„Obdržel jsem odpověď od nové hlavy vznešeného rodu Blacků," skřet se usmál, když Draco polekaně nadskočil, „a požádal mne, abych vám vzkaz nahlas přečetl."

„Tak do toho," zavrčel sebejistější Draco, myslel si, že jeho bratranec bude pokračovat ve financování jak Pána zla, tak i členů Malfoyovy rodiny.

„Říká, a to cituji ‚Nemám v úmyslu dát ani svrček tomu malému ulízanému parchantovi nebo jeho polokrevnému pánovi,' konec citace."

Draco opustil banku ve výrazně mrtvolnější náladě, než v jaké přicházel. Bez renty od rodu Blacků budou muset spoléhat na bohatství Malfoyů, které, i když rozsáhlé, se nevyrovnalo tomu Blackovskému; bohatství, které rychle zmizí pod tíhou nároků Pána zla.

Zpět na Azkabanském ostrově Harry musel potlačovat smích, když si představil výraz, který se té fretce musel na tváři objevit. Také se začínal pomalu přizpůsobovat svému novému životu.

„Beky, dej vědět tomu výrobci hůlek, o kterém ses zmiňovala a řekni mu, ať za mnou přijde, až bude mít chvilku času."

„Ano, Harry, bude tu hned, nebo bude litovat."

„Myslel jsem to vážně, když jsem řekl ‚až bude mít chvilku času,' stejně nemám dnes nic na práci, takže není kam spěchat."

„Jak přikazuješ, Harry," řekla a zapsala si poznámku do knihy, „předpokládám však, že přijde, co nejdříve bude moci i bez mého pobízení, koneckonců jsi jeho pán."

„Ale i přesto víš, že jsem pořád obyčejný člověk, že?" zeptal se mírně.

„Ne pro mě, nebo kteréhokoli obyvatele ostrova, pro nás jsi náš pán a ochránce," řekl značně prudce, „pro nás představuješ naději na lepší život daleko od ministerského vlivu, pod tvým velením jsi pro nás vším."

Harry nevěděl jak na takový proslov zareagovat, proto se rozhodl mlčet.

Přesně jak Beky předpověděla, hůlkaři netrvalo dlouho dorazit za svým pánem. Byl to malý zavalitý muž, oblečený do hábitu s tradiční šedočernou barvou, kterou občané Azkabanského ostrova upřednostňovali, pot mu stékal po tlustých tvářích, což znamenalo jediné - tlouštík musel pádit jako by mu za patami hořelo, div vysílením nepustil tašku, kterou svíral pod paží.

„Volal jste mne, můj pane, tak jsem zde," muž řekl poněkud slavnostním tónem, „co může ponížený služebník pro jeho lordstvo udělat?"

„Díky, že jste přišel," Harry řekl s úsměvem, aby muže uklidnil, „potřebuji další hůlku a má asistentka Rebeka mi řekla, že jste ve svém oboru nejlepší."

Po té malé po známce muž napřímil ramena a téměř praskl pýchou, „odvedu svoji nejlepší práci, abych dostál očekávání svého pána."

Vytáhl z tašky tlustou knihu, otevřel ji a odhalil, že stránka obsahuje vzorky snad ze všech druhů stromů světa, „dotkněte se každého vzorku, můj pane, a řekněte mi, který vám je ‚příjemný', budeme pak vědět, z jakého dřeva hůlku vytvořit."

Harry tak učinil a po chvíli se zastavil nad malým černočerným úlomkem: „Tenhle."

„Nic překvapivého, můj pane, toto je vzorek ze Stínebenu," řekl, zavíraje knihu, než ji uklidil zpět do tašky, „tajemného stromu, který roste jen na Islandu."

„S vaším dovolením, můj pane, rád bych vyzkoušel něco neobvyklého pro jádro vaší hůlky," viděl Harryho přikývnout a pokračoval, „rád bych zjistil, jestli žíně z nějakého Hrůzoně v knížecích stájí bude mému pánu vyhovovat."

„Dobrá, můžeme do stájí zajít, až bude čas."

„Děkuji, můj pane a teď," řekl, podávaje Harrymu hůlku podobnou Fredovým a Georgeovým falešným hůlkám, „zamávejte s ní a hůlka přizpůsobí délku a rukojeť vaší ruce."

„Třináct palců, můj pane," řekl nepřítomně hůlkař. „Teď už zbývá jen vybrat runy a hůlkový vzor."

Příští hodinu Harry strávil zkoušením jednoho vzoru za druhým, než konečně našel ten, se kterým byl spokojený, „tenhle," řekl a předal vzor hůlkaři.

„A poslední věc, než vyrazíme do stájí, můj pane," oznámil tlouštík a ukázal Harrymu malý runami pokrytý kámen, „tohle vybere runy pro kontrolu a sílu, které pak vyryji do vaší hůlky."

Podal kámen Harrymu, přičemž začal vydávat zvláštní tajuplné světlo, „co to znamená?" zeptal se Harry náhle bledého hůlkaře.

„To znamená, že budu muset do vaší hůlky vyrýt úplně všechny."

Stáje nebyly od jeho komnat příliš daleko, což Beky vysvětlila láskou patnáctého knížete pro jízdu, proto nařídil nové stáje postavit blíže, aby nemusel chodit pěšky příliš daleko.

Vešli do velké ohrady, kde postávaly Hrůzoně a Harry se znovu otočil na hůlkaře s otázkou: „Co mám udělat teď?"

„Vyberte si jednoho ze stáda, se kterým se cítíte propojen a vytrhněte mu jednu žíni z ocasu," dozvěděl se od něj.

Přicházeje k mladému hříběti Harry natáhl ruku, „Tenhle," řekl, „nevím jak to vysvětlit, ale když jsem u něj, magie ve mně…zpívá."

Vytrhl hříběti z ocasu jednu žíni a podal ji výrobci hůlek, „dejte si s výrobou na čas, chci mít hůlku perfektní."

„Ujišťuji vás, můj pane, že toto bude můj nejlepší výtvor; s vaším svolením vás opustím a začnu hned s prací."

„Jen běžte."

„Harry," měkce upoutala Harryho pozornost Rebeka, „Velitel Maxwell tě požádal o trochu času; může se s námi sejít zde, pokud ti to bude vyhovovat."

„To by bylo fajn,"odcházeje k dřevěné lavici u výběhu, „ať z kuchyní pošlou nějaké občerstvení pro naše setkání."

„Jak si přeješ, Harry, Velitel Maxwell tu bude každou chvíli."

Velitel byl doprovázen postarším mužem, „dobrý večer, můj pane, toto je Simon Fletcher," řekl a pokynul rukou k druhému muži, „je to ten samý, kterého jsem vám doporučoval."

„Těší mne, pane Fletchere," Harry kývl na staršího muže, „doufám, že se toho od vás hodně naučím."

„Prosím, říkejte mi Simone, můj pane, já zase doufám hodně vás naučit."

„Mám ještě jednu věc, kvůli které přicházím," prohodil Maxwell, „s potěšením vás mohu informovat, že projekt ‚hodinky' byl úspěšný."

„Výtečně, jsem potěšen vaším úspěchem, musím ale přiznat, že jsem překvapený rychlostí, s jakou jste vše dokončili."

„to díky tomu, že jsme získali původní nákresy přímo od tvůrců i s patentem. Vypadalo to, že si přišli nedoceněni a málo placeni a přímo skočili po příležitosti vstoupit do služeb jeho lordstva."

„Toto je jeden z prvních hotových modelů," předával Velitel Harrymu malý balíček, „má několik nových vylepšení; například jsme schopni komunikovat v různých, jak to ti mudlovští kouzelníci říkali? Frakvěncích? To znamená, že vaše lordstvo může používat vlastní ‚frakvěnci' a různé jednotky jinou a tak dále."

„A to není všechno," řekla nadšeně muž, „každý model funguje jako přenášedlo."

„Výtečně," řekl Harry s nefalšovaným nadšením, „budu potřebovat další dva pro mé přátele nastavené jen na moji osobní frekvenci; nemohu ani popsat, jak moc jsem nadšený."

„Zašlu je okamžitě do vašich komnat, můj pane, spolu s jedněmi navíc pro vaši asistentku."

Při jeho odchodu se Harry otočil na svého nového instruktora: „kdy chcete začít?"

„Teď je by to bylo fajn, vaše lordstvo," řekl pomalu vysloužilý bystrozor, „co se chcete naučit?"

„Předně se chci naučit taktice, která by mi umožňovala přežít souboj se skupinou černokněžníků, potřebuji se také naučit nitrobraně a pokud možno stát se zvěromágem."

„Pokud chcete, pane, můžu použít kouzlo, které by mi umožnilo zjistit vaše zvíře, pokud nějaké máte."

„Myslel jsem, že k tomu je potřeba několik drahých lektvarů a desítky hodin meditace?" Harry překvapeně řekl, „vědět, že stačí zakouzlit nějakou formuli, začal bych s tím už dávno."

„To bych nemohl doporučit, pane, to kouzlo je ministerstvem klasifikováno jako černá magie třetího stupně," přestal na chvíli mluvit, jako by se bál pokračovat, „tehdejší ministr řekl, že prodloužení a ztížení procesu přiměje více kouzelníků k registraci."

Harry se na něj jen nevěřícně podíval, „Popletalova politika tedy není nic nového pod sluncem."

„To skutečně není, pane, a teď, kdybyste se chvíli nehýbal," řekl a udělal několik složitých pohybů hůlkou, mumlaje zaříkadlo pod fousy, „obávám se, že nemáte zvěromágskou formu, nedělal bych si s tím však hlavu, neboť jen malá část kouzelníků tuto schopnost má."

„V pořádku," řekl Harry zklamaně, „jediný důvod, proč jsem se o to chtěl pokoušet, byl můj otec. Ten tuto schopnost měl a chtěl jsem kráčet v jeho stopách."

„Pokud to pro vás bude nějakou útěchou, našel jsem trochu talentu pro sebepřeměňování a s postupem času byste mohl být metamorfomág, budete si ale muset najít nějakého instruktora, protože já bych ani nevěděl, kde začít."

„Lepší než nic, řekl bych," zamyšleně odpověděl Harry, „napadá mne jeden člověk, který by mi s tím mohl pomoct, než budu mít příležitost jej kontaktovat, začneme pracovat na něčem jiném."

Následovala jedna z nejbolestivějších a nejúnavnějších činností, které Harry absolvoval a při zpětném pohledu si bude muset najít jinou hlášku, než ‚tak se ukaž' při soubojích se starým bývalým bystrozorem.

Vyplazil se ze sprchy a s vypětím všech sil řekl své asistentce, aby doručila nové hodinky jeho přátelům, než se svalil na postel a upadl do hlubokého spánku.

Harry si rychle zvykl na rutinu dalšího týdne: ráno se učil jak používat svoje ruce, nohy a svou dýku v boji, poté pracovním obědem, u kterého přijímal návštěvy svých podřízených, večer strávil učením nitrobrany a způsoby boje magií a před spánkem chvilku mluvil skrz hodinky s Ronem nebo Hermionou než upadl do vyčerpaného spánku. Desátého dne byl z rutiny vyrušen, když mu bylo oznámeno, že na něj čeká vyslanec Fénixova řádu a z ministerstva.

„Koho poslali?"

„Z řádu vlkodlaka jménem Remus Lupin a za ministerstvo přišel ministr osobně," řekla Rebeka, „jak si přeješ toto vyřídit, Harry?"

„Nechte Remuse čekat v nějaké pohodlné místnosti a vyřiďte mu, že mi nějakou dobu potrvá, než se s ním budu moci sejít, ministra pošlete ihned," oznámil zkroušeně, „i když bych ho rád nechal čekat v nějaké studené malé místnosti, nemyslím si, že by to jakkoli prospělo."

„Ano, Harry," dělala si poznámky v knize Rebeka, „budeš chtít svůj plášť, abys skryl svoji identitu?"

„Skoro jsem na to zapomněl, díky Beky. A ano, přines můj plášť."

S ministrem se setkal v jedné z místností, speciálně navržených pro takovéto příležitosti.

„Dobrý večer, kníže Azkabane," řekl nervózně ministr, když natáhl upocenou ruku k pozdravu, „děkuji, že jste si na mě udělal čas."

„Ministře," odpověděl Harry kývnutím hlavy, „vždy jsem ochoten obětovat trochu času pro tak významnou osobu, co vás ke mně přivádí?"

„Jak možná víte," začal Popletal nervózně, „Ten, jenž nesmí být jmenován, se vrátil a jsem zde, abych vás požádal o pomoc při boji s ním a jeho stoupenci."

„Velmi rád bych vyhověl vaší žádosti, ministře," odpověděl Harry s pohledem, kterým žralok pozoruje svoji oběť, „ale současný kouzelnický zákon mi zakazuje použít mé síly mimo ostrov, vyjma případů zahrnujících moji bezpečnost."

Naneštěstí Popletal nebyl s to prohlédnout skrze těžkou temnotu halící Harryho tvář, ani nedokázal rozpoznat hlas chlapce, kterého se jen nedávno snažil zdiskreditovat, „ano jistě, nechám okamžitě schválit novelu udělující stejné pravomoci vašim strážím jako ministerským bystrozorům."

„Výtečně, ministře, teď už jen stačí projednat, koho určíte jako ministerského vyslance."

„Vyslance?" pomalu řekl ministr, „na co chcete vyslance?"

„Protože vy, stejně jako já, jste velmi vytížená osoba a je nesmyslné, abyste se každou chvíli obtěžoval na Ostrov pro nové informace a stav mých mužů, je mnohem lepší nechat tuto starost na někom jiném."

„To nepochybně," vyrazil ze sebe rychle ministr, „máte na mysli někoho konkrétního?"
„Mám," odpověděl Harry, „jeden z vašich zaměstnanců s námi má spojení, Artur Weasley je jeho jméno, mám takový pocit."

„Proč zrovna on?" zvědavě se zeptal ministr.

„Beky?"

„Artur Weasley: v současnosti zaměstnanec Oboru proti zneužívání mudlovských výtvorů, jeho dědův třetí bratranec se stal poddaným mého pána Azkabana před 140 lety."

„Ano jistě, Mortimer, jak se mu daří, Beky?"

„Zemřel přibližně pře pětasedmdesáti lety, můj pane."

„Hm, člověk si ani neuvědomí, jak ten čas letí, dokud není pozdě," odpověděl zamračeně Harry, dělaje vše pro to, aby nevyprskl smíchy. „Jak vidíte, ministře, musí to být on, vždyť je skoro rodina."

„Ano, to vidím", opatrně řekl Popletal, „problém je v tom, že tato práce vyžaduje někoho výše v platovém žebříčku ministerstva, takže…"

„Takže jej nepochybně povýšíte," přerušil ministra Harry, „to je od vás velmi štědré, malá renta, řekněme pět až šest set galonů by byl výborný nápad, bude muset nakoupit spoustu drahého vybavení."

„Jistě," slabě řekl Popletal, „chcete ještě něco projednat?"

„Ne, ministře, věnovali jsme se všem tématům, která mohla při našem jednání nastat, chtěl byste zůstat na čaj?"

„I když bych moc rád, záležitosti kouzelnického společenství mi nedovolují se déle zdržet," vykoktal ministr špatně zakrývaje strach, „pokud mne omluvíte, vrátím se ke své práci."

„Tak příště, ministře."

Jakmile byl ministr z doslechu, Harry se otočil ke své asistentce, „jakmile ta novela vejde v platnost, chci Popletala nechat vyšetřovat pro podezření z korupce a pro cokoli dalšího, z čeho jej mí vyšetřovatelé budou chtít obvinit."

„A tak se i stane, Harry, budeš se teď chtít sejít s vyslancem řádu?" zeptala se dívka se slabým úšklebkem.

„Nejdřív budu muset ošálit jeho čich," řekl Harry.

„O to se postarám, za chvíli tu bude."

Harryho setkání s Remusem bylo odlišné od toho s Popletalem, ale neméně zábavné.

Když Remus vešel do místnosti, padl na jedno koleno a prohlásil: „Děkuji svému pánu Azkabanovi za udělení audience svému poníženému služebníkovi."

„Vy víte," řekl Harry, pobavený činem svého přítele, „že je tento pozdrav užívaný výhradně občany Azkabanu?"

Lupin chvíli vypadal jako ryba na suchu, „Omlouvám se, můj pane, nezamýšlel jsem vás urazit, informací o způsobech na ostrově Řád příliš nenalezl."

„To je v pořádku," odvětil Harry, „a teď, pokud to není nějaký cizí zvyk, se kterým nejsem seznámen, se zvedněte z mé podlahy a přijměte židli, kterou vám nabízím."

Lupin přikývl a posadil se naproti Harrymu, „pokud to ode mne nebude příliš hrubé, rád bych přistoupil k jednání."

„Jak je libo," Harry řekl a pokynul Beky, aby mu nalila čaj, „mohu vám nabídnout čaj nebo jinou formu občerstvení?"

„Čaj postačí," řekl vlkodlak nepřítomně, „zajisté víte, že Fénixův řád, vedený Albusem Brumbálem, bojuje proti stoupencům Vy-víte-koho."

„Jsem si toho vědom, ale nevím, co chcete ode mne."

„Řád by vás chtěl požádat o útočiště pro jeho členy a jejich rodiny; také uvítáme jakoukoli pomoc, kterou byste mohl poskytnout v boji proti Vy-víte-komu a jeho smrtijedům."

„Než odpovím, rád bych znal odpověď na jednu moji otázku."

„Jen jednu?" řekl Lupin s jízlivým úsměvem, „já ve vaší pozici bych měl hned několilk."

„Ano, jen jednu a rád bych vás upozornil, že není myšlena jako urážka," nadechl se, „proč váš Řád poslal vlkodlaka jako zástupce?"

„Řád poslal mne, protože mezi těmi nepatrnými fakty, které jsme byli schopni najít o Azkabanu a jeho vládci, byla informace, že si ceníte hlavně schopností před vším ostatním," přestal, aby nabral dech, „a v historii jste byl ochoten poskytnout útočiště osobám, jako jsem například já, na které zbytek kouzelnického světa hledí s odporem, v Řádu jsme se tedy shodli, že když pošleme vlkodlaka, předvedeme naší víru ve schopnosti, nikoli v čistotu něčí krve."

„Velmi dobře, pane Lupine, udělím povolení ke všem vašim žádostem a navrch vám povolím využívat mé zdravotnické budovy a vybavení, užívat můj ostrov jako přechodné stanoviště a můžete kontaktovat můj personál, pokud byste potřebovali s něčím pomoct, neboť jsem se již dohodl s ministrem, aby mohl mé stráže použít v případě bojů."

„Děkuji, můj pane, jsem…"

„Neděkujte, dokud neuslyšíte moje podmínky, pane Lupine," přerušil ho Harry, „očekávám od vás stejnou pomoc, jakou poskytnu já vám, společně s jednou další věcí a dohodneme se."

„Potřebuji metamorfomága pro výcvik jednoho z mých podřízených, a protože vím, že jeden je členem vašeho řádu…" nechal větu vyznít.

„Nemyslím, že bude pro ni problém sem přijít a vyučovat," řekl Lupin s trochu zápalu, „toto rozhodnutí je ovšem jen její."
„Děkuji, pane Lupine, bylo mi potěšením s vámi mluvit, ale teď, když je naše jednání u konce, bych vám rád projevil svoji úctu, přičemž toto povolení není závislé na případném neúspěchu našeho jednání."
„Jistě, můj pane, ale nemusíte se ničím obtěžovat."

„Vím, není to nic než drobnost, ale doslechl jsem se, že se aktivně věnujete studii obrany proti černé magii a rád bych vám udělil neomezený přístup do mé veřejné knihovny," řekl Harry, usmívaje se pod svojí kápí, „je jednou z nejlepších na světě a nedávno byla aktualizována."

„Děkuji, kníže Azkabane," odpověděl Lupin, překvapený a vzrušený, že mu byla poskytnuta taková příležitost, „pokud to nebude vadit, rád bych vašeho daru využil okamžitě."

„Ale vůbec ne, pane Lupine, Beky vám pošle někoho, aby vám ukázal cestu."

„Mám ještě něco na práci, Beky?" zeptal se Harry, když byl jeho přítel pryč.

„Nikdo další už o audienci nepožádal."

„Zpátky k tréninku tedy."

Později večer se Fénixův řád sešel a rokoval o zprávě od Lupina z jeho jednání s knížetem Azkabanským.

„Toto byly jeho podmínky, ale ty bychom navrhli tak jako tak; co Tonksová? Pomůže při tréninku jeho podřízeného?" překvapeně se zeptal Brumbál. Nemohl uvěřit, že by to bylo tak snadné.

„To je vše, Albusi" odpověděl Remus s úsměvem, „také mi poskytl úplný přístup do jedné z jeho knihoven, nezávisle na tom, jestli jeho podmínky přijmeme, nebo ne. Našel jsem tam neuvěřitelné množství zajímavých věcí."

„Díky, Remusi, tohle jsou první dobré zprávy od doby, co Harry zmizel," blýskaly oči Brumbálovyi šíleně, „je to na tobě Nymfadoro, pokud se ti do toho nechce, nebudu tě nutit."

„V pořádku," řekla nešikovná bystrozorka, „není to nic, co bych stejně neudělala."

„Takže rozhodnuto. Remusi, uvědom zítra knížete Azkabana o našem rozhodnutí," oznámil Brumbál usměvavě.