Druhý den zatím probíhal normálně. Tedy až do chvíle než se Doktor setkal s pratetou Sofií. I když ho Rose varovala, nemohl si pomoct, aby nezíral na její klobouk. Uprostřed bylo něco jako chcíplá slepice, vlevo skupina ustrašených kytek a vpravo ovoce neurčitých tvarů a barev. Do toho ještě hnusně růžová mašle a vzadu paví brko. Jako by se výrobce nemohl rozhodnout v jakém stylu klobouk ozdobit.

Už sama prateta Sofie byla zvláštní typ. Věk něco mezi osmdesáti a sto padesáti lety, bílé vlasy, černé šaty z roku 1940, v ruce vyřezávanou hůl, kterou při mluvení divoce mávala.

„Nelíbí se vám snad můj klobouk, mladíku?"

„Ne je nádherný!" zalhal.

„No, proto mladíku. To bychom nebyli přátelé, kdyby se vám nelíbil." Aby dodala svým slovům váhu, bouchla Doktora holí do nohy. Doktor jen taktak zadržel výkřik bolesti. Co je to s touhle rodinou a jejím sklonem k násilí?

„Mohla byste mně přestat oslovovat mladíku?" zeptal se jí opatrně, zatímco si třel poraněnou nohu.

„A pročpak mladíku?"

Doktor se naštval. „Tak abyste věděla, sice vypadám na pětatřicet, ale ve skutečnosti mi je devět s-"

„Kdo si chce dát kávu?" přerušila ho Jackie dřív, než stačil vyblábolit něco, co nemá.


Později po obědě Anna s Rosalií vytáhly stará rodinná alba. Doktor se velmi bavil nad fotkami malé Rose. Ta se naopak mohla hanbou propadnout. Ach bože, to musí ukazovat zrovna tuhle fotku?

„Podívej, Rose, tady jsi ty a to červené kolo, co jsi dostala ve dvanácti," zvolala Anna.

Rose se podívala na Doktora. Ten na ni spiklenecky mrknul.

Všichni členové rodiny vzpomínali, dobře se bavili. Doktor se najednou necítil dobře. Byl pobledlý v obličeji a měl stisknuté rty. Najednou se zvednul z křesla a utekl z místnosti. Rose se okamžitě vydala za ním. Dohonila ho až venku.

„Proč jsi odtamtud utekl?" zeptala se opatrně.

Doktor si povzdechl. Rukou si prohrábl vlasy.

„Všichni lidi tam byli tak… prostě rodina se sešla dohromady. Tvářili se tak šťastně, když vzpomínali na chvíle prožité spolu a já… Uvědomil jsem si, že tohle já už mít nikdy nebudu."

Rose ho vzala soucitně za ruku. Teď litovala, že ho přemluvila, aby jel s nimi. Taky jí mohlo napadnout, že mu to připomene ztrátu jeho lidí. I když se snažila mu pomáhat tu ztrátu překonat, stejně v jeho srdci bude existovat místo, které ona nedokáže zaplnit.

„Jestli chceš odjet, pochopím to."

„To ne Rose, chci tady zůstat kvůli tobě. I když je to tam tak domácké. Nemůžu se dočkat, až se vrátíme do Tardis."

„Já taky. Vidět rodinu je fajn, ale čeho je moc, toho je moc." A věnovala mu svůj typický úsměv s lehce povystrčeným jazykem.

Včera večer po tom incidentu s těstem si sedli ven na terasu. Rose mu tam přinesla večeři, protože se neodvážil přijít Jackie na oči. Potom se spolu dívali na hvězdy a on jí pojmenovával každou z nich. Rose se mu opřela hlavou o rameno. Když viděl, že je jí zima, půjčil jí svůj kabát. Rose nakonec usnula. V náručí ji odnesl do její postele. Něžně jí políbil na čelo a zašeptal: „Sladké sny, moje Rose." Vrátil se na terasu a až do rána pozoroval oblohu.

Rose ho z radosti objala. Její objetí se mu moc líbila a poslední dobou pro něj bylo těžší a těžší se vymanit z její náruče. Nejraději by ji takhle držel pořád. Byl tak blízko tomu, aby jí přiznal své city, dnes víc než kdy dřív. Trochu se od ní odtáhl, ale z náručí jí nepustil.

„Rose, já… já bych chtěl…"

Zdá se jí to nebo jí chce políbit? Ne vážně se k ní naklání. Nedočkavostí zadržela dech. Už se skoro dotýkali rty, ale najednou Doktor couvl a pustil jí z náručí. Ve tváři měl bolestivý výraz.

„Promiň, já nemůžu." A zbaběle utekl pryč.

Rose si utřela jedinou slzu, která jí stekla po tváři. Proč utekl? Udělala něco špatně? Ale byl to on, kdo ji chtěl políbit. Tak co to mělo znamenat?


Jackie šla do sklepa pro pár konzerv. Vyděsila se, když zaslechla nějaký zvuk vzadu za policemi.

„Kdo je tam?"

„To jsem já, jackie." Doktor vylezl zpoza police. V ruce držel rozdělanou sklenici meruňkové marmelády.

„Skvělý vynález, marmeláda. Proto mám tuhle planetu tak rád. Vy lidi mně nikdy nepřestanete překvapovat."

Jackie dala ruku v bok.

„Můžeš mi vysvětlit, co tady děláš?"

„Jak vidíš, ochutnávám skvělou marmeládu, co vaří tvoje rodina. Vzal bych si pár sklenic do Tardis."

Jackie ho s nesmlouvavým výrazem oslovila: „Doktore."

„Tak dobrá. Chtěl jsem něco udělat, ale na poslední chvíli jsem dostal strach. Od té osoby jsem utekl jak malý kluk, aniž bych jí vysvětlil svoje důvody."

„A proč ne?"

„Já se o tom teď nechci bavit." Odložil sklenici s marmeládou, otřel si prsty o kalhoty a šel směrem ke dveřím. Sáhnul na kliku, ale tu mu zůstala v ruce. Pokoušel se ji nasadit zpátky, ale beznadějně.

„Doktore, co tam vyvádíš u těch dveří?"

„Já nic. Jen mi zůstala klika v ruce."

„A jak teda otevřeš dveře?" zeptala se sarkasticky.

Doktor se na okamžik zamyslel. Počkat!

„Sonický šroubovák!" zvolal nadšeně.

„No výborně. A kde ho máš?"

„Mám ho…" Rukou šátral v levé pak v pravé kapse saka. Nenašel ho.

„Už vím, dal jsem ho do kapsy kabátu! A ten… ou."

„To tvoje ou se mi nelíbí."

„Kabát jsem včera půjčil Rose. Má ho ve svém pokoji."

Najednou mu došla celá situace. Je zavřený ve sklepě, odkud se nemůže dostat a jeho jedinou společností tady je Jackie Tylerová. Rassilon mu pomáhej.